7 Cmo 294/2017 - 1516

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského a soudců JUDr. Stanislava Bernarda a JUDr. Františka Švantnera ve věci navrhovatele: a) [Jméno navrhovatele], narozený [Datum narození navrhovatele] bytem [Adresa navrhovatele] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] b) [fyzická osoba], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] za účasti: [právnická osoba]., IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o přezkoumání výše vypořádání v penězích při převzetí jmění hlavním akcionářem a zaplacení dorovnání, k odvolání obou navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2017 č. j. 28 Cm 48/2002-1427, takto:

Výrok

I. Odvolání navrhovatele B) - [fyzická osoba] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2017 č. j. 28 Cm 48/2002-1427 do výroku I. a V. se odmítá.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2017 č. j. 28 Cm 48/2002-1427 se v rozsahu výroků II. až VI. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh navrhovatele [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno] na zaplacení 13.384.322 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl návrh navrhovatele [fyzická osoba], nar. [Anonymizováno] na zaplacení 314.580 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o tom, že 753 Kč za jednu akcii společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO] je přiměřeným vypořádáním (výrok III.) a dále, že navrhovatelé jsou povinni společně a nerozdílně do pokladny Městského soudu v Praze uhradit 299.509,73 Kč na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, které vynaložil stát s tím, že v rozsahu plnění jednoho z navrhovatelů zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého navrhovatele (výrok IV.), navrhovatel [Jméno navrhovatele] je povinen právnímu zástupci účastníka zaplatit 1.382.593 Kč na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok V.), navrhovatel [Anonymizováno] je povinen právnímu zástupci účastníka zaplatit 327.957,65 Kč na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní mocí tohoto rozhodnutí (výrok VI.).

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že navrhovatelé se domáhali po společnosti [právnická osoba]., IČ 0015032 a následně na nástupnické společnosti [právnická osoba], IČ [IČO] přezkoumání správné výše přiměřeného vypořádání podle § 220p odst. 4 obchodního zákoníku. Označili se za akcionáře obchodní společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO]. Valná hromada této společnosti dne 31. května 2001 rozhodla o převodu jmění na hlavního akcionáře [právnická osoba]., IČ [IČO]. Výše přiměřeného vypořádání byla stanovena na základě posudku č. 1860/2001 (posudek č. 1), který vyhotovil [Anonymizováno]. Výše přiměřeného vypořádání byla stanovena 753 Kč na jednu akcii za použití metody diskontovaného salda cash flow (DCF) a 461 Kč na akcii při použití metody ocenění čistého obchodního majetku (NAV). Dne 31. října 2001 byla obchodní společnost [právnická osoba]., IČ [IČO] vymazána z obchodního rejstříku. V podání ze dne 27. 12. 2016 (čl. 1258 spisu) k výzvě soudu navrhovatel A) požádal o dorovnání k vypořádání za 17.822 kusů akcií částku 13.384.322 Kč, což odpovídá výši vypořádání na jednu akcii 1.504 Kč, tj. doplatku na jednu akcii ve výši 751 Kč. Navrhovatel B) požádal v podání ze dne 4. ledna 2017 o dorovnání k vypořádání za 140 kusů akcií částku 314.582 Kč, což odpovídá výši vypořádání na jednu akcii 3.000 Kč, tj. doplatku na jednu akcii 2.247 Kč. Nesporovali, že na jednu akcii jim bylo uhrazeno vypořádání částkou 753 Kč. Oba navrhovatelé požadovali úrok z prodlení dle § 220k odst. 7 obch. zák., tj. úrok p. a. ve výši dvojnásobku diskontní sazby ČNB, platné ke dni zápisu sloučení do obchodního rejstříku ode dne, v němž bylo sloučení zapsáno do obchodního rejstříku. Společnost [právnická osoba]. (dále jen společnost) navrhla zamítnutí návrhu. Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 48/2002 a pod sp. zn. 44 Cm 60/2002 byla spojena ke společnému řízení, které je vedeno u Městského soud v Praze pod sp. zn. 28 Cm 48/2002. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. června 2008 č. j. 28 Cm 48/2002-682 návrh navrhovatele [Jméno navrhovatele] a navrhovatele [Anonymizováno] na určení a přezkoumání správné výše vypořádání v penězích ve smyslu ust. § 220p odst. 4 obchodního zákoníku, eventuálně na zaplacení částky 39.921.280 Kč navrhovateli A), částky 314.580 Kč navrhovateli B) zamítl, jelikož oba navrhovatelé své nové návrhy na plnění uplatnili po uplynutí prekluzivní lhůty, takže jejich právo zaniklo. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. srpna 2010 č. j. 7 Cmo 368/2009-826 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že původní návrhy navrhovatelů požadovaly přezkum správné výše vypořádání v penězích a přímo odkázaly na § 220p odst. 4 obchodního zákoníku. Soud prvního stupně nejednal s odkazem na § 43 odst. 1 o. s. ř. a navrhovatelům neposkytl dostatečná poučení. Původní návrhy nelze kvalifikovat jednoznačně jako návrhy na určení. Leč obsahově se může jednat o návrhy na plnění, byť konkrétní výše nebyla uvedena. Uzavřel, že původní návrhy byly podány včas, takže právo jako takové u navrhovatelů prekludováno nebylo. Soudu prvého stupně stanovil, aby se v následném řízení zabýval oprávněností nároků žalobce co do výše dorovnání.

3. Z provedených důkazů soud prvního stupně učinil následující zjištění: - Znalecký posudek č. 1860/2001 s datem 16. 4. 2001 zpracoval [Anonymizováno] (znalecký posudek č. 1). Společnost [právnická osoba]., IČ [IČO] označil jako akciovou společnost založenou 29. 12. 1991 se základním kapitálem 2.298.993.500 Kč. Základní kapitál byl plně splacen. Společnost měla 9.195.974 kusů kmenových akcií na jméno ve „jmenové“ hodnotě 250 Kč. V posudkové části (kapitola č. 3 posudku) uvádí tradiční způsoby oceňování majetku, a to výnosový, srovnávací, ocenění jmění a nákladový. Znalec dospěl k závěru, že výnosový postup (metoda) je nejvíce používána při oceňování celých podniků. Dále soud uvedl, že „Za hlavním představitelem tohoto postupu označil metodu diskontovaného salda cash-flow (DCF).“ Ohledně metody DCF uvedl, že se jedná o metodu, která stanovuje pravděpodobnost dosažení určitých příjmů v budoucnosti na základě určitých vnitřních a vnějších faktorů pro každou obchodní společnost (např. know how, prodejní sít, geografické podmínky, kupní sila obyvatelstva apod.). V kapitole 3.3 se zabýval stanovením hodnoty vypořádání minoritních akcionářů. Uvedl, že toto přiměřené vypořádání chápe jako druh vypořádání podílu při zániku účasti akcionáře ve společnosti, to zpravidla odpovídá podílu na vlastním kapitálu společnosti zjištěného na základě účetní závěrky nebo z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce (viz § 61 obchodního zákoníku). Uvedl, že dle jeho názoru je použití metody ocenění čistého obchodního jmění majetku společnosti založené na korektivním ocenění aktiv a cenných zdrojů, přičemž výsledek je dán vztahem čistá aktiva se rovnají aktiva celkem minus cizí zdroje celkem, jako nejvhodnější pro vypořádání. V bodě 3.3.3 se zabýval vlastním oceněním metodou NAF (metoda ocenění majetku). Dospěl k závěru, že stálá aktiva, oběžná aktiva a ostatní aktiva vytvářejí celkovou hodnotu 8.663.036.000 Kč. Co se týká ocenění krátkodobé půjčky [právnická osoba], která byla poskytnuta Spojeným štěrkovnám a pískovnám, tak ohledně ní na str. 22 znaleckého posudku uvedl, že je uvažováno o kapitalizaci krátkodobé půjčky ve výši zhruba 1.551.423.764 Kč. Znalec uvedl, že pokud by předmětná kapitalizace proběhla v nominální hodnotě dané půjčky, tak znalec předpokládal, že i [právnická osoba] vznikla finanční investice v nominální hodnotě 1.551.423.764 Kč. Nekapitalizovaný zbytek celkové pohledávky společnosti za společností [Anonymizováno] by byl v nominální hodnotě 248.336.000 Kč. Znalec uzavřel, že hodnota části krátkodobé pohledávky [právnická osoba] ve [Anonymizováno], jež bude kapitalizovaná, se změní na tzv. finanční investici, a to vynásobením podílu, který by [právnická osoba] získal kapitalizací ve [Anonymizováno] (75 %), a výše vypočtené hodnoty [Anonymizováno] k 31. 12. 2000, čímž byla získána hodnota části krátkodobé pohledávky [právnická osoba] ve [Anonymizováno], která bude kapitalizována ve výši 648.032.000 Kč. Hodnota finančních investic [právnická osoba] k 31. 12. 2000 byla uvedena částkou 1.329.823.000 Kč. V bodě 3.3.5 se znalec zabýval oceněním společnosti metodou ocenění majetku k 31. 12. 2000. V bodě 3.4.2 uvedl vstupní parametry pro ocenění, a to počáteční rozvahu, předpoklady finančního plánu rozhodujícího období (2001 až 2003), zohledněny pokračujícím obdobím vytvářející příspěvek k hodnotě (čl. 29 znaleckého posudku), diskontní mírou a uzavřel výsledek na čl. 31 spisu, že hodnota společnosti tvoří částku 6.921.620.000 Kč. Ocenění společnosti za použití metody diskontovaného salda cash-flow (CDF) stanovil, že výsledná hodnota společnosti je částkou 753 Kč na jednu akcii, ocenění společnosti na základě metody čistého obchodního majetku k 31. 12. 2000. Při použití metody NAV hodnotil čistý obchodní majetek společnosti [právnická osoba]. 4.240.781.000 Kč, tj. na jednu akcii 461 Kč. Znalec uvedl, že výše přiměřeného vypořádání minoritních akcionářů společnosti [právnická osoba]. k datu 31. 12. 2000 leží v intervalu 461 až 753 Kč na jednu kmenovou akcii o jmenovité hodnotě 250 Kč. Co se týká hodnoty společnosti, tak tu ocenil v rozmezí 4.240.781.000 Kč do 6.921.620.000 Kč. Znalec při ocenění vycházel z údajů o budoucím hospodaření, které pro něj byly dostatečně věrohodné, a to pouze do období roku 2003. - Z výslechu znalce [Anonymizováno] (čl. 227 spisu) k vypracovanému znaleckému posudku 1860/2001 soud učinil zjištění, že co se týká finančního plánu, tak ten byl stanoven na tři léta, a to za období 2001 až 2003, doklady pro dlouhodobější dispozice nebyly k dispozici. Při stanovení odhadu se vycházelo z odhadu prodeje cementu v dané oblasti v daném období. Znalec dospěl k závěru, že pokud má společnost řádný audit, tak znalec vychází z tohoto auditu. A pouze na základě těchto údajů si pak dělá vlastní závěr. Při stanovení prognózy hospodářského výsledku musí vycházet z podkladů, které předložil zadavatel. Uvedl, že existovaly dvě základní půjčky. V případě prvém se to týkalo [Anonymizováno]. Pokud auditor neshledal riziko, neznamená to, že se s tím znalec musí ztotožnit. Kromě účetnictví oceňuje tržní hodnotu a posuzuje možnost vymožené této částky. Z tohoto důvodu došlo ze strany znalce ke snížení nominální hodnoty pohledávky. To, zda měl znalec k dispozici nějaké podklady ohledně této půjčky od zadavatele, si znalec nepamatoval. Pokud se jedná o půjčku [Anonymizováno], tak ta byla snížena na 648.000.000 Kč. Důvod popsal na straně 22-23 posudku. Byla zde zjištěna neschopnost [Anonymizováno] splácet tuto půjčku v plné výši. Kapitalizace této půjčky pohledávky vůči [Anonymizováno], byla doložena ze strany zadavatele. Co se týká druhé půjčky 248.000.000 Kč, tak tato půjčka nebyla nikterak zajištěna ani úročena. Otázka přeměny této půjčky na krátkodobou investici a její zaplacení v roce 2001 má význam pro auditora, nikoliv však pro znalce. Dle jeho informací [Anonymizováno], nejsou ochotny (schopny) v tomto období tuto částku věřiteli splatit. - Znalecký posudek č. 86-26/2006 (znalecký posudek č. 2) byl zpracován 3. 11. 2006 [Anonymizováno] na základě objednatele navrhovatele [Jméno navrhovatele]. Účelem posudku bylo posouzení výše přiměřeného vypořádání v penězích a případnou oponenturu ke znaleckému posudku 1860/2001, který zpracoval [Anonymizováno] Za rozhodný den převodu jmění byl označen 1. leden 2001. Znalec dospěl k závěru, že výše vypořádání minoritních akcionářů společnosti [právnická osoba]. na úrovni 753 Kč za jejich akcii o jmenovité hodnotě 250 Kč je pro účel převodu jmění na hlavního akcionáře k rozhodnému dni 1. 1. 2001 je nepřiměřené. Znalec použil metodu DCF. Hodnotu společnosti stanovil částkou 12 201 941 000 Kč. Hodnotu neproduktivních aktiv stanovil částkou 4.103.817.000 Kč, korigoval hodnotu nákladů vlastního kapitálu, stanovil roční nominální růst volných peněžních toků 4% pro období druhé fáze. Za výše uvedených předpokladů pro vypořádání za jednu akcii vypočetl částku 1.326,88 Kč. - Ke znaleckému posudku 86-26/2006 bylo podáno společností [Anonymizováno] dne 19. 12. 2006 vyjádření na základě objednatele [Anonymizováno], člena představenstva [právnická osoba]. Zejména je akcentován čl. 6, že [Anonymizováno] uvádí jako rozhodující datum 1. 1. 2001, přičemž znalecký posudek [Anonymizováno] byl vypracován 12. 4. 2001, takže je odkázáno na princip oceňování, tzn. že [Anonymizováno] použil znalosti, které může mít trh o předmětu ocenění k tomuto časovému okamžiku. Je zdůrazňováno, že co se týká znaleckého posudku [Anonymizováno], tak ten používá informace o událostech z roku 2003, tj. více než dva roky po ocenění. Posudek byl označen za nepoužitelný vzhledem k metodickým pochybením, neodůvodněným, zmatečným a nerelevantním tvrzením, pro nesoulad s převládajícím odborným názorem v oblasti oceňování akcií a podniků (čl. 236). - Znalecký posudek č. 1600AB4581/07 vypracovaný znaleckým ústavem [právnická osoba]. (znalecký posudek č. 3) byl zpracován 6. září 2007 (čl. 357 spisu) na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze. Byla použita metoda DCF. Celková výše čistého obchodního jmění byla stanovena částkou 8.698.177 Kč, při počtu akcií 9.195.974 Kč stanovena hodnota akcie na částku 946 Kč za kus, což je o 193 Kč vyšší částka oproti výši stanovené pro vypořádání. Za přijatelný považoval znalec rozdíl do 10 %. Částku stanovenou vypořádáním označil za nepřiměřenou. Půjčky za společností [Anonymizováno] ve výši 1.799.760.000 Kč a společností [Anonymizováno] 974.234 Kč označil za krátkodobé pohledávky. Znalec odpověděl na otázku, že výše vypořádání byla nepřiměřená, neboť došlo k rozdílu 193 Kč na jednu akcii. Použil metodu příjmového přístupu a metodu diskontovaných peněžních toků pro vlastníky. - Z výslechu [Anonymizováno] (za znalecký ústav [právnická osoba]., čl. 463 spisu) soud učinil zjištění, že byla stanovena hodnota celé společnosti a následně proveden výpočet hodnoty alikvótní části připadající na jednu emitovanou akcii. Ve znaleckém posudku byla použita metoda výnosového přístupu, tedy metoda diskontovaných peněžních toků pro vlastníky. Ze znaleckého posudku [Anonymizováno] byl převzat finanční plán, objemy výnosů a nákladů. Do znaleckého posudku nebyly zahrnuty skutečnosti, které nebyly známé v době zpracování znaleckého posudku [Anonymizováno]. - Na základě objednatele, advokátní kancelář [Anonymizováno], byl 7. prosince 2007 vypracován znalecký posudek společností [Anonymizováno] pod č. 936-176/07 (znalecký posudek č. 4). Předmětem bylo přezkoumání výše vypořádání při postupu převzetí jmění společnosti [právnická osoba]. stanoveného revizním znaleckým posudkem č. 1600AB4581/07 ze dne 6. září 2007, který byl vypracován znaleckým ústavem [právnická osoba]. Znalecký ústav dospěl k závěru, že hodnota vypořádací na jednu akcii společnosti činí 774 Kč. - Dne 16. dubna 2014 byl vypracován znalecký posudek č. 249-2014 [právnická osoba] (znalecký posudek č. 5). Znalecký posudek byl zadán soudem a měl přezkoumat závěry znalců ([Anonymizováno], [právnická osoba].) ohledně vypořádání v procesu převzetí jmění [právnická osoba]. Datum ocenění bylo stanoveno k 31. 12. 2000, což bylo odůvodněno tím, že zpracovatel znaleckého posudku měl k dispozici údaje známé pouze k 31. 12. 2000 a k finančnímu a provoznímu vývoji společnosti v období 31. 12. 2000 do 31. 5. 2001 nebyly poskytnuty a nebyly podány ani žádné bližší informace. Dále soud uvedl, že „Vyslovený závěr, že stanovit hodnotu zanikající společnosti pro potřebu stanovení přiměřeného vypořádání v penězích ke dni předcházejícímu rozhodnému období dni 31. 12. 2000, je v souladu s § 220p obchodního zákoníku.“ V bodě 7 byla provedena analýza posudků znalců. Zde bylo zaujato stanovisko i k pohledávce za společností [Anonymizováno] a za společností [Anonymizováno] V bodě 8 znaleckého posudku byly u obou znaleckých posudků uvedeny nesrovnalosti a chyby a stanovení rozmezí výsledné hodnoty vlastního kapitálu a rozmezí protiplnění ve vztahu k jedné akcii. Znalec uzavřel, že vyplacené protiplnění ve výši 753 Kč na akcii považuje za odpovídající hodnotě vypořádání k 31. 12. 2000, se v tomto rozmezí pohybuje. - Ke znaleckému posudku byl 5. 11. 2014 vyslechnut [Anonymizováno] (čl. 1139 spisu), jednatel společnosti [právnická osoba] Shrnul, že obsahem znaleckého posudku bylo posouzení chyb či chybných postupů u obou znaleckých posudků (znalce [Anonymizováno], [právnická osoba].). Uvedl, že oba znalecké posudky dospěly přibližně ke shodné provozní hodnotě podniku, [Anonymizováno] 4.040.000.000 Kč a [Anonymizováno] 4.285.000.000 Kč, rozdíl činí 5-6 %, což je z pohledu znaleckého ústavu nepodstatné. Oproti znaleckému posudku [Anonymizováno] znalecký ústav [právnická osoba]. dospěl k závěru, že pohledávky za společností [Anonymizováno] nelze považovat za pohledávku nesplatitelnou. Co se týká pohledávky [Anonymizováno], která existovala v nominální výši 1,8 miliardy, tak ta byla hodnocena jako enormně velká, nejedná se o běžnou pohledávku. Z tohoto důvodu, stejně jako znalec [Anonymizováno], hodnotili částkou 809.000.000 Kč. V době, kdy pohledávku posuzoval [Anonymizováno], tak bylo známo, že bude kapitalizovaná, a tudíž je považována za nesplatitelnou nebo obtížně splatitelnou. Označil ji jako pohledávku určenou ke kapitalizaci. Rozhodnutí představenstva, kterým tato pohledávka byla ke kapitalizaci určena, nepřezkoumávali. Nepřezkoumávali, zda je výhodnější splácení po deseti letech nebo odpis např. 60 %. Postup hlavního akcionáře nepřezkoumávali. Postupy znalce [Anonymizováno] odpovídají postupům a přístupům, jaké byly obvyklé v roce 2001, pouze s výhradou převzetí nákladů vlastního kapitálu. Částku, kterou stanovil [Anonymizováno], hodnotil jako adekvátní. Znalec se vyjádřil i k metodě, která byla u obou znalců použita ohledně vztahu k růstu společnosti v budoucnosti (čl. 1140 spisu) - zde se znalec vyjadřuje o podstatě, jaké veličiny jsou do jakých vzorců dosazovány. - [právnická osoba] (č.l. 1207 spisu) podáním ze dne 14. ledna 2015 na základě výzvy soudu ze dne 14. listopadu 2014 zaujal stanovisko k tvrzeným pochybením ve vypracovaném znaleckém posudku č. 249-2014 tak, jak byly vytčeny znaleckým posudkem 65/77 [právnická osoba]

14. října 2014. V závěru uzavřel, že se nejedná o chyby, ale o odlišný názor na vstupní informace a předpoklady ocenění. V jednotlivých kapitolách zaujímá stanovisko k tvrzeným nesprávnostem. - Dne 23. října 2014 (čl. 1136) navrhovatel [Jméno navrhovatele] založil do spisu znalecký posudek č. 63/75-2014 (znalecký posudek č. 6), který se zabýval pochybeními ve znaleckém posudku [Anonymizováno], znalecký posudek č. 64/76 (znalecký posudek č. 7), který se zabýval pochybeními ve znaleckém posudku znaleckého ústavu [právnická osoba]., posudek č. 65/77-2014 (znalecký posudek č. 8), který se zabýval pochybeními znaleckého posudku [právnická osoba] Ve znaleckém posudku 63/75-2014 [právnická osoba] učinil závěr, že po provedení oprav znaleckého posudku [Anonymizováno] činí vypořádání na jednu akcii 1.209,65 Kč. Ve znaleckém posudku č. 64/76-2014 ve vztahu ke znaleckému posudku [právnická osoba]. učinil závěr, že po provedení oprav znaleckého posudku byla zjištěna hodnota na jednu akcii 1.579,23 Kč. Ve vztahu ke znaleckému posudku [právnická osoba] učinil závěr, že ten neprávně posoudil znalecký posudek 1860/2001 ([Anonymizováno]) i znalecký posudek 1600AB4581/07 ([právnická osoba].). Vytkl: 1) nedostatečné seznámení s oběma posuzovanými posudky, 2) nepřezkoumal jejich závěry v celém rozsahu, 3) nepřezkoumal věrohodnost podkladů a informací, které byly převzaty od vedení společnosti, 4) nezkoumal, zda prognózy [právnická osoba]. jsou podloženy reálným výhledem odvětví. - Dne 12. 7. 2016 navrhovatel A a B založili znalecký posudek 83/95-2014 (znalecký posudek č. 9), vypracovaný 17. 12. 2014 [právnická osoba] Ten byl vyhotoven pro objednatele [Anonymizováno], právního zástupce navrhovatele [Jméno navrhovatele] a navrhovatele [Anonymizováno]. Tímto znaleckým posudkem byla stanovena hodnota akcie 1.504 Kč při metodě diskontovaných peněžních toků. Pokud by se postupovalo metodou porovnání s obdobnými podniky, tak hodnota akcie by se pohybovala v rozmezí 1.112 - 1.138 Kč. Přiměřenou výši vypořádání za jednu zaknihovanou akcii na jméno ve jmenovité hodnotě 250 Kč společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO] ke dni 31. 5. 2001 stanovil 1.504 Kč. - Ze znaleckého posudku A148/2014 [právnická osoba] (dále též jen PAS), který byl vypracován 11. března 2015, založen do spisu 9. 8. 2016, soud učinil zjištění, že byla stanovena výše přiměřeného vypořádání za jednu akcii v intervalu 748-757 Kč. Znalecký posudek znaleckého ústavu [právnická osoba], který hodnotil znalecké posudky [Anonymizováno] a znaleckého ústavu [právnická osoba]., zhodnotil jako přezkoumatelné po hranice původních znaleckých posudků. Zadavatelem tohoto znaleckého posudku byla advokátní kancelář [Anonymizováno]. - Tato advokátní kancelář předložila a) expertní stanovisko [Anonymizováno] ze dne 29. 5. 2015, ten se zabýval: 1) K jakému dni by mělo být provedeno ocenění zanikající společnosti ve znaleckém posudku, který slouží jako základ pro výši vypořádání provedené dle § 220p obch.zák. 2) Zabýval se strukturou procesu převodu jmění na společníka 3) Určení výše vypořádání a role znalců. b) Odborné vyjádření č. 20/04/2015 [Anonymizováno]. Toto vyjádření tvořilo 6 obecných odpovědí na položené dotazy ve vztahu k rozdílným výsledkům ve znaleckých posudcích, postupu revizního znaleckého posudku, používání postupů při oceňování podniku k odchylkám při stanovení diskontní míry, přijatelnosti ocenění části majetku společnosti nižší hodnotou, než je účetní hodnota tohoto majetku, možnosti závěrečný výrok při ocenění podniku formulovat v intervalu.

4. Dne 7. 3. 2017 (čl. 1281) byli vyslechnuti zpracovatelé znaleckých posudků (znaleckého ústavu [právnická osoba] a PAS ), kteří setrvali na svých dosavadních závěrech uvedených ve zpracovaných znaleckých posudcích. Z ostatních předložených důkazů soud neučinil žádná zjištění rozhodující ve věci.

5. Dále soud prvního stupně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4 . 2007 sp.zn. 29 Odo 1332/2005 s tím, že je vázán právním názorem soudu odvolacího. Zabýval se pojmem přiměřenosti, resp. absencí zákonné definice přiměřenosti ve vztahu k § 220p obch.zák. a stanovením přiměřeného vypořádání coby ryze odborné záležitosti, jež soud posoudí jen prostřednictvím znaleckého posudku. Soud prvního stupně si znalecké posudky rozdělil do 4 skupin, přičemž akcentoval kritérium osoby zadavatele. První skupinu tvoří toliko původní znalecký posudek [Anonymizováno], který byl podkladem pro vypořádání v penězích při převzetí jmění hlavním akcionářem, druhou skupinu tvoří znalecké posudky zadané soudem - jde o posudek [právnická osoba]. a posudek [právnická osoba]; třetí skupinu tvoří posudky zadané stranou navrhovatelů - jde o posudek [Anonymizováno], posudek [právnická osoba] (č. 83/95 - 2014), tři posudky [právnická osoba] vyjadřující se k jiným posudkům (č. 63/75 - 2014, č. 64/76 - 2014 a č. 65/77 - 2014), k nimž soud nepřihlédl; čtvrtou skupinu pak tvoří posudky zadané stranou účastníka - jde o posudek [Anonymizováno], a posudek [právnická osoba] Následně soud prvního stupně učinil závěr, že výše „přiměřené míry“ vypořádání stanovená posudky v první, druhé a čtvrté skupině je totožná s tím, že pouze u posudku [právnická osoba]. je rozdíl ve prospěch drobných akcionářů zhruba 26 % oproti ostatním znaleckým posudkům v těchto skupinách. Rozdíl představoval především zohlednění půjček [Anonymizováno] a [právnická osoba] ke dni ocenění [právnická osoba]. Znalecký ústav [právnická osoba]. půjčku zohlednil plnou hodnotou se závěrem, že tato půjčka byla společnosti [Anonymizováno] vnucena. Nebylo prokázáno, že ke dni ocenění pohledávka za [Anonymizováno] v plné výši existovala. Rozdíly za použití metody DCF při stanovení přiměřeného protiplnění (konkrétně mezi znaleckými posudky PAS a [právnická osoba]) jsou vyspecifikovány v podání účastníka ze dne 5. 5. 2017 (čl. 1403 spisu). Největší rozdíly spočívají v provozních aktivech a neprovozních aktivech. Znalci pracují s předpoklady a odhady. Volí si vstupní informace. Následně soud prvního stupně uzavřel, že stanovená výše vypořádání ve výši 753 Kč je přiměřená v souladu s § 220p obchodního zákoníku, neboť k tomuto závěru se přiblížily posudky všech tří uvedených skupin znaleckých posudků, a to i znalecký posudek [právnická osoba]., pokud by ve svém znaleckém posudku nezohlednil pohledávku za [právnická osoba]. K vyplaceným dividendám v následujících letech soud prvního stupně uvedl, že akcie jsou určitou investicí tak, jak je v podstatě možný růst společnosti. Pokud po převzetí většinovým akcionářem společnosti došlo k výraznému růstu společnosti, tak nepochybně i z důvodu, že nedocházelo k řešení práv uplatňovaných menšinovými akcionáři. O náhradě nákladů řízení ve prospěch státu soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. za vypracování znaleckého posudku [právnická osoba] 199.616,73 Kč a písemné vyjádření 6.776 Kč, za vypracování znaleckého posudku [právnická osoba]. 91.451 Kč a účast na ústním jednání 1.666 Kč. Celkem 299.509,73 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti usnesení soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu podal navrhovatel B - [Anonymizováno] odvolání. Poukázal na skutečnost, že se věcí zabývá již třetí soudce a brojil proti ustanovení znalce [právnická osoba], jenž sám oznámil soudu, že jsou u něj dány skutečnosti pro vyloučení z podání znaleckého posudku pro poměr k věci; přesto soud znovu rozhodl o nepodjatosti. Dle odvolatele došlo již v této fázi řízení k porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože jednak "lze mít pochybnosti o nepodjatosti" tohoto znalce a jednak není možné opakovaně přijímat návrhy na jmenování znalce pouze od jedné strany řízení a návrhy druhé strany ignorovat (jde o porušení principu "rovnosti zbraní"). Uvedl, že v řízení bylo předloženo několik znaleckých posudků - některé však toliko v důkazní "hodnotě" listiny (nešlo o znalecké posudky ve smyslu o. s. ř.), což soud prvního stupně zcela opomenul, což zatěžuje řízení chybou při hodnocení důkazů. Ustálená judikatura celkem jasně předepisuje, jak by soud měl postupovat při hodnocení důkazu znaleckým posudkem a při řešení rozporů mezi jednotlivými znaleckými posudky, příp. listinami. Soud prvního stupně nic takové ve vztahu k předloženým znaleckým posudkům, potažmo listinám, neučinil. Z napadeného usnesení se nedozvídáme nic o tom, který znalecký posudek, resp. jeho závěry, považuje soud prvního stupně za správný a proč. Soud prvního stupně sice (byť někdy velmi stroze) rekapituluje závěry jednotlivých znaleckých posudků, ale nikde se nedočítáme, jak soud prvního stupně tyto posudky vlastně hodnotil (zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení). Dokonce soud prvního stupně ani nesděluje na základě jakého znaleckého posudku a znaleckého výroku učinil závěr o přiměřenosti (původně poskytnutého) vypořádání; přestože (jak např. připomněl Vrchní soud v Praze v usnesení sp.zn. 7 Cmo 504/2014) z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu CR mj. plyne, že soud je povinen při konkurenci znaleckých posudků zvolit jen jediný (a volbu samozřejmě řádně odůvodnit), ze kterého bude vycházet.

7. Podle odvolatele soud prvního stupně postavil své rozhodnutí na jakémsi svém obecném rozčlenění znaleckých posudků, potažmo listin (fakt, že v některých případech nejde o znalecký posudek ve smyslu o. s. ř., soud prvního stupně opomíjí), do skupin dle zadavatele posudku a jakémsi svém obecném závěru o míře pravděpodobnosti shody těchto posudků. Už samo rozdělení posudků do 4 skupin je poněkud chybné. Znalec [Anonymizováno] byl sice formálně jmenován soudem, ale na návrh (při převodu jmění zaniklé) původní společnosti už v té době ovládané „žalovanou“ společností. Tedy není důvodu, proč by posudek [Anonymizováno] měl stát samostatně. V teorii soudu prvního stupně by měl spadat mezi ostatní posudky zadané žalovanou stranou (čtvrtá skupina). Navíc se pro toto řízení nejedná o znalecký posudek ve smyslu o. s. ř., ale toliko o důkaz listinou Tedy správně zde měly být jen 3 skupiny posudků při jejich členění dle zadavatelů - soud, strana navrhovatelů a strana „žalovaná“. Soud prvního stupně však považuje za věrohodné jen posudky zadané soudem. To činí relevantními toliko posudek [právnická osoba]. a posudek [právnická osoba] Posudek [právnická osoba]. se v hodnotě vypořádání liší o (+) 26% (946,- Kč/akcii); navíc znalec [právnická osoba]. uvedl (přičemž soud prvního stupně toto rekapituluje v závěru str. 5 napadeného usnesení), že původní protiplnění (753,- Kč/akcii) je nepřiměřené a že za přijatelný by považoval nanejvýš rozdíl do 10%. Tento nesoulad posudku, potažmo stanoviska, [právnická osoba]. se svojí teorií "překonává" soud prvního stupně tak, že z posudku [právnická osoba]. vyjímá dílčí pasáž ohledně půjčky/pohledávky za koncernovou společností [Anonymizováno] a uzavírá, že pokud by se z posudku [právnická osoba]. problematika ocenění této půjčky/pohledávky vyjmula, tak i posudek [právnická osoba]. zapadne do jeho teorie. Ovšem pracovat takto svévolně a účelově s posudkem [právnická osoba]. není možné. Jednak soud prvního stupně považuje ocenění (výslovně) této půjčky/pohledávky za odbornou otázku - pak ale soudu nepřísluší ji řešit. Jednak soud prvního stupně není oprávněn dle libosti porcovat znalecký posudek a vypreparovat z něj do své teorie se nehodící dílčí pasáž - podstatný je znalecký výrok a ten se zahrnutím předmětné půjčky/pohledávky zcela vědomě a výslovně počítá; Jednak soud prvního stupně předmětným postupem a větou, cit,: "...a to i znalecký posudek [právnická osoba]., pokud by ve svém znaleckém posudku nezohlednil pohledávku za [právnická osoba]." vystupuje zcela mimo veškeré znalecké posudky (listiny) předložené v řízení - tj. provádí vlastní ocenění. Soud prvního stupně pro "udržení" své teorie nekalkuluje s redukovanou hodnotou této půjčky/pohledávky (v neredukované podobě činí cca 1,7 mld. Kč, tj. cca 185 Kč/akcii), jak učinili např. znalci [Anonymizováno] (ten její hodnotu kalkuloval ve výši cca 0,8 mld. Kč) či [právnická osoba] (ten její hodnotu kalkuloval ve výši cca 1,2 mld. Kč), ale rovnou s celkovým vyjmutím hodnoty této půjčky/pohledávky (tedy její kalkulace v hodnotě 0,- Kč). Takto ale nepostupoval žádný v řízení činný znalec (ani zhotovitel listin) a pro takovýto postup nesvědčí naprosto žádná skutečnost uvedená či zjištěná v řízení - zcela naopak; dokonce ani strana „žalovaná“ nikdy netvrdila, že by hodnota této půjčky/pohledávky byla 0,- Kč. Jde o očividný „nesmysl“ ze strany soudu prvního stupně - po věcné i procesní stránce. Dále brojil proti absolutně tristní kvalitě (včetně logické nesmyslnosti) posudku [právnická osoba] s tím, že posudek [právnická osoba] tak rozhodně nemůže byt podkladem pro zamítnutí „žalobních“ návrhů. Odůvodnění napadeného usnesení rozhodně není dle odvolatele přesvědčivé a soud prvního stupně se v podstatě nijak nevypořádal s věcnou argumentací uvedenou navrhovatelem B) - zejména pokud jde o výtky navrhovatele B) k jednotlivým znaleckým posudkům (listinám). Tím se napadené usnesení dostává do rozporu s požadavky kladenými zákonem i judikaturou. Soud prvního stupně nikde neuvádí, jak hodnotil a proč nepřihlížel k oceňovacímu posudku [právnická osoba] (č. 83/95-2014), který byl vypracován velmi pečlivě a doložen odbornou literaturou. Zpracovatelé předložených posudků [právnická osoba] jsou vysoce kvalifikovaní odborníci vyučující na [adresa]. Soud prvního stupně toliko nastiňuje svůj náhled na tři posudky [právnická osoba] vyjadřující se k jiným posudkům: "K těmto třem posudkům soud nepřihlédl, neboť je toho názoru, že se nejednalo o nezávislou revizi stávajících posudků, ale o snahu vyhledat, označil ty údaje, postupy i závěry za chybné, které nebyly kompatibilní s jeho postupy a závěry.". Takto ovšem postupuje každý znalec, kterému je uloženo vyjádřit se, resp. revidovat, jiné znalecké posudky (včetně znalců [právnická osoba]. a [právnická osoba], ale též včetně znalce [právnická osoba], když tento při svém výslechu hodnotil práci znalce [právnická osoba]) - ono ani jinak postupovat nelze. Vedle toho je zjevné, že soud prvního stupně tedy vůbec nehodnotil obsah těchto posudků [právnická osoba], ale vyslovil jen jakousi svoji, nijak nedoloženou, představu o motivech znaleckého ústavu. To je postup jistě nesouladný s pravidly pro hodnocení důkazů. Konečně pak skutečnost, že oceňovací posudek [právnická osoba] (č. 83/95-2014) dospěl k téměř dvojnásobné výši vypořádání, nemůže být sama o sobě důvodem pro odmítnutí jeho závěrů - nadto násobné rozdíly mezi vypořádáním/protiplněním původně poskytnutým a vypořádáním/protiplněním opravdu přiměřeným jsou v soudní praxi běžné. Dále brojil proti tomu, že soud prvního stupně k důkazu mj. neprovedl přehled vyplacených dividend předložený navrhovatelem A). Bylo by zcela absurdní konstruovat, že hodnota společnosti, která v následujících 14 letech přinesla vlastníkovi na dividendě výnos cca 12,216 mld. Kč (a vedle toho má vlastník stále celý podnik a jeho hodnotu, která má nadále značnou výnosovou schopnost) byla jen cca 6,921 mld. Kč (tj. vyplacených 753,- Kč/ akcii). Odvolatel se neztotožnil ani s náhradově nákladovými výroky, neboť celkově je pak posouzení otázky náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně extrémně "přísné" vůči navrhovatelům. Argumentoval ve prospěch užití možnosti moderace „za pomoci“ ust. § 150 o. s. ř. Navrhl též aplikovat závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 7. 6. 2016, sp.zn. IV.ÚS 3559/15. Navrhl změnit napadené usnesení tak, že sám rozhodne, jak navrhovatel B) navrhl v čl. IV. svého závěrečného návrhu ze dne 8. 5. 2017 a přizná navrhovateli B) náhradu nákladů odvolacího řízení nebo vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Proti usnesení soudu prvního stupně, a to jen v rozsahu výroků IV. a V. (tj. náhradově nákladových výroků) podal navrhovatel A) - [Jméno navrhovatele] odvolání. V odvolání uvedl, že v rozhodné době vlastnil celkem 17.822 kusů akcií společnosti a poskytnuto mu bylo vypořádání ve výši 753,- Kč za 1 akcii, přičemž tato hodnota byla stanovena na základě posudku znalce [Anonymizováno], který byl společností pro tyto účely zadán. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, soud vzal při svém rozhodování za určující v zásadě pouze zjištění „rozptylu“ hodnot přiměřeného vypořádání dle předložených znaleckých posudků. Pro účely řízení bylo přitom vyhotoveno, resp. soudem dle napadeného usnesení posuzováno, celkem 9 znaleckých posudků. Soud prvního stupně si tyto posudky dle své úvahy rozdělil do 4 „skupin“ a následně dovodil, že ve třech skupinách z výše uvedených (konkrétně u skupin 1, 2 a 4) byla znaleckými posudky stanovená míra vypořádání totožná, jako byla reálně poskytnuta, přičemž výjimku tvořil pouze posudek [právnická osoba]. zadaný ze strany soudu, který se však poměrně výrazně odchyloval. Výše uvedené je však významné ve vztahu k napadenému výroku IV. usnesení. Tento výrok, kterým bylo navrhovatelům uloženo uhradit společně a nerozdílně náklady řízení ve prospěch státu v celkové výši 299.509,73 Kč, soud prvního stupně stručně odůvodnil s odkazem na §148 odst. 1 o. s. ř. tak, že se jedná o náklady za vypracování znaleckého posudku [právnická osoba] (dále jen [Anonymizováno]) a [právnická osoba]. ([Anonymizováno]) a související úkony. Komentářová literatura i právní praxe se obecně shodují na zásadě, že náklady jsou hrazeny tehdy, byly-li vynaloženy účelně. To platí tím spíše u nákladů vzniklých státu ve sporném civilním řízení, přičemž předmětné řízení svou povahou faktický prvky sporného řízení má. Doktrína pak tuto myšlenku konkretizuje a zdůrazňuje tak, že pokud stát vynaloží náklady zbytečné a bez návrhu stran (např. nechá zpracovat znalecký posudek, který však pro řízení nic neosvědčí nebo prokazuje skutečnost, která je již prokázána jinak), nelze je uložit účastníkům k náhradě. Z odůvodnění napadeného usnesení, zejména v jeho zásadní části na stranách 9 a 10, není uvedeno nic, co by důvodnost vypracování výše uvedených posudků jakkoliv doložilo či alespoň indikovalo. Naopak - o posudku [Anonymizováno] není v této pasáži ani zmínka, u posudku [Anonymizováno] pak je dokonce výslovně zdůrazněno, že tento posudek nezapadá do zásadní úvahy soudu o shodě na výši přiměřeného vypořádání. Ve vztahu k posudku [Anonymizováno] pak navrhovatel A odkázal také na rozsáhlé a podstatné námitky vznesené v průběhu řízení oběma navrhovateli, stejně jako na názory vyjádřené zpracovateli ostatních posudků. Příkladmo - znalec [právnická osoba] (angažovaný ze strany účastníka) k posudku [Anonymizováno] při konfrontaci znalců uvedl: "Pouze ke znaleckému posudku [Anonymizováno], kde se ztotožňuji, že tento znalecký posudek v podstatě nemá cenu přezkoumávat". Znalec [právnická osoba] (a shodně i oba navrhovatelé) pak opakovaně uváděli, že i samotný závěr tohoto znaleckého posudku je nepřezkoumatelný a o ničem nevypovídající definice kruhem. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom téměř až zřejmé, že i do úvah soudu prvního stupně se takové pochyby mohly promítnout, neboť z relevantních pasáží odůvodnění není dovoditelné, jaký přínos tento posudek pro řízení měl z hlediska své účelnosti, co jím bylo prokázáno nebo osvětleno nad rámec i tak dostatečného množství posudků ostatních. Toto obdobně platí i pro posudek [Anonymizováno]. Lze tedy uzavřít, že vyhotovení obou znaleckých posudků zadaných soudem (každého z nich), bylo neúčelné, tyto posudky nepřinesly a ani nemohly přinést (zejména ve vztahu k posudku [Anonymizováno]) do řízení žádné nové informace nebo prokázat relevantní skutečnosti. Z odůvodnění usnesení pak ani není zřejmé, co bylo těmito posudky zjištěno či prokázáno ve vztahu k meritornímu rozhodnutí ve věci, naopak z něj vyplývá irelevantnost posudku [Anonymizováno] pro úvahy soudu. Soud nadto užití §148 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k nákladům na tyto posudky ani blíže nezdůvodnil, neuvedl, proč by se mělo jednat o účelně náklady, jejichž vynaložení by založilo právo státu na jejich náhradu vůči navrhovatelům. To samo o sobě také činí usnesení v této části nepřezkoumatelným a tedy vadným. Odvolatel dále namítl z hlediska právního posouzení i procesního postupu za chybný i výrok V. napadeného usnesení, kterým mu byla uložena povinnost nahradit náklady účastníka ve výši 1.382.593,- Kč. Zdůraznil, že samotné stanovení tarifní hodnoty, z níž soud prvního stupně vypočetl sazbu odměny za jeden úkon, je v dané věci problematické. Jako tato hodnota byla soudem užita částka 13.384.322,- Kč, tedy částka, kterou navrhovatel A) vyčíslil k výzvě soudu až relativně těsně před samotným závěrem řízení, dne 27. 12. 2016. Jednalo se o částku představující rozdíl mezi vypořádáním, které bylo navrhovateli A) skutečně vyplaceno, a vypořádáním, kterého by se mu mělo dostat, byla-li by výše vypořádání stanovena v souladu se závěry posudku [právnická osoba] Navrhovatel A) však tuto částku neuplatňoval jako „žalobní“ nárok v „žalobě“, kterou bylo v roce 2001 toto řízení zahájeno, po více než 15 let tedy tato částka z procesního hlediska nepředstavovala hodnotu sporu. K jejímu vyčíslení došlo až na základě výzvy soudu, navrhovatel A) sám nehodlal takové vyčíslení svého nároku soudu předložit (a své pochyby o správnosti postupu soudu vyjádřil i v podání, v němž k vyčíslení došlo). Zdůraznil, že v době podání „žaloby“ nebylo zřejmé, zda „žaloba“ na přezkoumání výše vypořádání má mít povahu „žaloby“ na plnění či nikoliv, přičemž ani dle aktuální judikatury není povaha této „žaloby“ jako „žaloby“ na plnění zcela zřejmá. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 4252/2010, v němž tento uvedl: „Návrh na určení výše vypořádání bude projednatelný (soud o něm může zákonem předvídaným způsobem věcně rozhodnout) dokonce i tehdy, omezí-li navrhovatel svůj požadavek na určení výše vypořádání, aniž v „žalobním“ petitu zformuluje svou představu o jeho výši na jednu akcii. Je tomu tak proto, že obchodní zákoník (konkrétně ustanovení § 220k) předpokládá, že soud určí výši dorovnání, čímž v intencích ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. vypořádá vztah mezi účastníky řízení. “ Dle odvolatele tedy nebyl správný a právně souladný (resp. byl v rozporu s citovanou judikaturou) postup soudu prvního stupně, který po cca 15 letech průběhu řízení v zásadě „donutil“ navrhovatele A) provést vyčíslení svého návrhu, ačkoliv z povahy věci to měl být právě soud, kdo měl o přiměřenosti a výši případného doplatku rozhodnout. Uvedené vyčíslení tak představovalo spíše „ideální představu“ navrhovatele A) o tom, co je přiměřeným vypořádáním, než uplatnění nároku na peněžité plnění stricto sensu. Kromě toho je zřejmé, že (jak také vyplývá z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu) kdyby k vyčíslení nároků navrhovatelů na základě výzvy soudu nedošlo, soud by omezil své meritorní rozhodnutí jen na výrok III., neměl by důvod (vynuceně vznesené) návrhy stran zamítat, a přesto by došlo k zcela právně správnému a zákonnému postupu, kterým by se soud s podanou „žalobou“ vypořádal. Odvolatel též upozornil na to, že v rozhodné době od podání „žaloby“ po podstatnou část řízení stále platila tzv. přísudková paušální vyhláška č. 484/2000 Sb., a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15 s tím, že pokud bychom připustili užití uvedené tarifní hodnoty, pak při výpočtu dle paušální vyhlášky by činila náhrada nákladů cca 250.000,- Kč, tedy jedná se zde o více než pětinásobný nárůst výše náhrady nákladů při užití tarifu. Dále upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, zabývající se ústavněprávními aspekty přiměřenosti nákladů. I pokud by totiž soud prvního stupně dostatečně odůvodnil svůj postup a dospěl k závěru, že tarifní hodnota 13.384.322,- Kč je správná, měl se následně zabývat také tím, zda výsledná povinnost k náhradě nákladů dosahující ve svém souhrnu cca 1.500.000,- Kč není excesivně nepřiměřená ve vztahu k účastníkovi, jemuž byla uložena, a to ve vztahu k povaze sporu, k tomu, že délka řízení a množství provedených úkonů nebyly zaviněny procesními obstrukcemi nebo šikanózním postupem povinného účastníka apod. To shodně platí i pro výši stanovené náhrady nákladů za znalecké posudky dle výroku IV. napadeného usnesení. Dle přesvědčení odvolatele zde přitom byl dán důvod pro postup dle § 150 o. s. ř. a moderaci nákladů již jen kvůli zcela zjevné excesivnosti stanovené výše náhrady nákladů dle tarifní vyhlášky oproti tomu, kolik by tato náhrada činila dle vyhlášky paušální. Navrhl, aby Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, č. j. 28 Cm 48/2002-1427, v rozsahu napadených výroků č. IV a č. V zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, a dále aby bylo účastníkovi uloženo nahradit navrhovateli A náklady řízení sestávající z odměny za právní zastoupení v odvolacím řízení ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně DPH.

9. K odvolání obou navrhovatelů se vyjádřil podáním ze dne 6. listopadu 2018 účastník. Brojil proti tvrzení navrhovatele B), že soud prvního stupně „nestandardně natřikrát za sebou ustanovil znalce dle návrhu účastníka, a to přestože první dva „žalovanou“ navržení znalci KPMG a PWC byli podjatí“. Tato tvrzení nemají oporu ve spisu a nezakládají se na pravdě. Účastník nikdy v rámci předmětného řízení nenavrhl, aby byl znaleckým úkolem pověřen některý z uvedených znaleckých ústavů, jakož ani nenavrhl, aby byl znalcem jmenován znalecký ústav [právnická osoba] Pro doložení toho, jak během řízení soud prvního stupně postupoval a uvažoval o jmenování konkrétní osoby „revizního“ znalce a jaké návrhy k této otázce prezentoval účastník, poukázal účastník na konkrétní listiny založené v předmětném spisu. Nelze mít přitom k tíži účastníka, že požadoval, aby byl znaleckým úkolem pověřen znalec s nezpochybnitelnou expertízou a jasným renomé. Naproti tomu z podání navrhovatelů je zřejmé, že právě sami navrhovatelé soudu předložili seznam možných znalců, kteří by mohli v projednávané věci revizní znalecký posudek vypracovat. Dále se účastník vyjadřoval k hodnocení znaleckých posudků soudem s tím, že výše přiměřeného vypořádání byla v rámci předmětného řízení předmětem zkoumání celkem 9 znaleckých posudků. Tento fakt sám o sobě činí rozhodování soudu mimořádně obtížným, zvlášť když je soud „sešněrován“ mantinely hodnocení znaleckých posudků soudem v tom smyslu, že jeho hodnocení nepodléhají odborné závěry znalce ve smyslu jejich správnosti. Bylo by v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kdyby byl soud nucen přiklonit se k některému, resp. jedinému z řady posudků, když se všechny (či většina z nich) mohou jevit - zvláště v tak náročné disciplíně, jakou oceňování podniku bezesporu je-tak, že jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, že znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a že odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Požadavek odvolatele, aby soud učinil závěr o přiměřenosti protiplnění na základě jediného znaleckého posudku, nedává smysl také s ohledem na znění § 132 o. s. ř., podle něhož má soud hodnotit „všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti“. Odvolatel z odůvodnění napadeného usnesení dovozuje, že soud prvního stupně „považuje za věrohodné jen posudky zadané soudem “ (viz str. 7 odvolání) a že znalecké posudky považuje za „poplatné svému zadavateli“ (viz str. 6 a 10 odvolání). To ovšem z citací usnesení uvedených odvolatelem v žádném směru nevyplývá a uvedená tvrzení, na kterých odvolatel do značné míry zakládá své odvolání, jsou tak manipulativní a účelová. Naopak to, že soud prvního stupně rozdělil znalecké posudky do určitých skupin a že se snažil jejich výsledky nějakým způsobem porovnat, svědčí o tom, že soud prvního stupně bral při rozhodování v úvahu všechny posudky. Samotné rozdělení znaleckých posudků do 4 skupin soudem prvního stupně není apriorně chybné či závadné. Nelze soudu prvního stupně vytýkat, že se v množství posudků, které byly během nestandardně dlouhého řízení předloženy, snažil udělat nějaký systém. V předmětné věci bylo předloženo celkem 9 znaleckých posudků, kdy se znalci přímo či nepřímo na základě různě položených otázek vyjadřovali k hodnotě jedné akcie společnosti [Jméno advokáta D]. Většina z těchto posudků osciluje kolem hodnoty 750 Kč za jednu akcii, kdy jako spodní hranici intervalu přiměřeného vypořádání lze na základě těchto posudků chápat částku ve výši cca 715 Kč a jako horní hranici tohoto intervalu částku ve výši 775 Kč. Požadavek zákona, aby protiplnění za účastnické cenné papíry bylo „přiměřené“, nesměřuje k tomu, aby soud našel absolutní číslo, které jako jediné bude tuto kategorii naplňovat. Naopak je třeba zkoumat, zda poskytnuté protiplnění není mimo meze přiměřenosti, a to jak s ohledem na okolnosti obecné, tak okolnosti individuální, vztahující se ke konkrétnímu případu, vždy ve snaze tyto objektivně (za pomoci znaleckého posudku) zhodnotit. Přiměřenosti je imanentní interval, rozpětí, či rozmezí, nikoli exaktní bod. Má tedy dvě hodnotové dimenze, nikoli jedinou. To samozřejmě platí zcela obecně, tj. nejen pro obory ekonomické, ale i například obory přírodovědné. Konečně i široká znalecká obec se shoduje v tom, že při ocenění podniku nelze najít jediné správné číslo, neboť každé ocenění podniku a na něm odvislá hodnota akcie je jen a pouze odhadem konkrétního znalce. Za všechny lze citovat všeobecně uznávanou autoritu a českého nestora oboru oceňování podniku, [Anonymizováno], podle kterého je intervalový odhad hodnoty jediným realitě odpovídajícím řešením. Navrhovatel B se v odvolání podrobněji věnuje znaleckému posudku č. 1600AB4581/07 vypracovanému znaleckým ústavem [právnická osoba]. (dále jen „[Anonymizováno]“) a znaleckému posudku č. 249-2014 vypracovanému znaleckým ústavem [právnická osoba] (dále jen „[Anonymizováno]“), když dovozuje (dle přesvědčení účastníka zcela nesprávně), že soud prvního stupně na těchto posudcích založil své rozhodnutí. Kvůli nesouhlasu a námitkám vůči [Anonymizováno] se soud prvního stupně rozhodl pověřit vypracováním revizního znaleckého posudku dalšího znalce, kterým byl po delší době jmenován znalecký ústav [právnická osoba] Odvolatel soudu prvního stupně v souvislosti s hodnocením [Anonymizováno] vytýká, že soud prvního stupně „provádí vlastní ocenění“ tím, že z výsledného ocenění [Anonymizováno] „vyjímá“ ocenění pohledávky společnosti [právnická osoba]. za společností ve skupině - [Anonymizováno] (dále jen „SŠP“) a sám „oceňuje“ tuto pohledávku na 0,- Kč (viz str. 8 odvolání). Toto tvrzení představuje další nevkusné ohnutí textu napadeného usnesení a jeho absolutně nemístnou dezinterpretaci ze strany odvolatele. Z následujícího vyjádření soudu prvního stupně na str. 10 usnesení: „Rozdíl (mezi oceněním podle [Anonymizováno] a oceněním podle ostatních znaleckých posudků ve skupině 1, 2 a 4 - pozn. účastníka) představoval především zohlednění půjček [Anonymizováno] a [právnická osoba] ke dni ocenění [právnická osoba]. Znalecký ústav [právnická osoba]. půjčku zohlednil plnou hodnotou se závěrem, že tato půjčka byla společnosti [Anonymizováno] vnucena. Nebylo prokázáno, že ke dni ocenění pohledávka za [Anonymizováno] v plné výši existovala.“ rozhodně nevyplývá, že by soud prvního stupně provedl nějaký konkrétní výpočet, a už vůbec z toho nevyplývá, že by sám prováděl nějaké vlastní ocenění (dokonce že by ocenil diskutovanou pohledávku na 0,- Kč). Soud prvního stupně se pouze „dopustil“ prosté logické úvahy, že kdyby pohledávka za společností SŠP nebyla v [Anonymizováno] do ocenění (celá) zahrnuta, bylo by výsledné ocenění hodnoty podniku a jedné akcie nižší, což by logicky přiblížilo výsledek [Anonymizováno] k ostatním posudkům (aniž by soud prvního stupně počítal, o kolik Kč přesně). Dlužno doplnit, že pohledávka společnosti [právnická osoba]. za dceřinou společností SŠP byla během řízení i mezi znalci hojně diskutována, nicméně z předložených důkazů (mimo jiné i z veřejně dostupných zdrojů, jako jsou příslušné účetní závěrky) je nepochybné, že ke dni ocenění tato pohledávka již neexistovala, resp. existovala pouze zčásti. Soudu není a nesmí být zapovězeno znalecké posudky kriticky hodnotit, a na základě jejich (i dílčích) tezí či závěrů činit vlastní úvahy. Pokud by soudy měly pouze slepě přejímat hodnotící procesy a výsledky znaleckých zkoumání, znamenalo by to degradaci role soudu, neboť soudní rozhodováni by tak de facto bylo nahrazeno rozhodováním osoby (znalce), které však tato funkce nepřísluší. Účastník je tedy přesvědčen, že se soud prvního stupně při hodnocení [Anonymizováno] nedopustil žádného pochybení či vybočení ze standardních mantinelů volného hodnocení důkazů. Ohledně [Anonymizováno] a závěru o nepřezkoumatelnosti dle účastníka dospěli pouze navrhovatelé (pro které výsledky [Anonymizováno] nebyly příznivé) a „jejich“ znalec, tj. znalecký ústav [právnická osoba] Vyjádření [Anonymizováno] (ze znaleckého ústavu [právnická osoba]), na které navrhovatel B) v odvolání poukazuje, je zjevně vytrženo z kontextu, když o kvalitě [Anonymizováno] nic konkrétního nevypovídá. K námitce navrhovatele B), že soud prvního stupně nepřihlížel ke znaleckému posudku č. 83/95-2014 vypracovanému znaleckým ústavem [právnická osoba] (dále jen „ZP EG“ a „znalec EG“), resp. že nevysvětluje dostatečně, proč ke zbývajícím třem znaleckým posudkům tohoto znaleckého ústavu (č. 63/75-2014, č. 64/76-2014 ač. 65/77-2014) nepřihlížel, účastník konstatoval, že znalec EG se zaměřuje právě na zpracování znaleckých posudků na objednávku „profesionálních“ menšinových akcionářů, resp. jejich pravidelných právních zástupců. Skutečnost, že se znalec EG „specializuje“ na posudky pro menšinové akcionáře, činí jak samotný znalecký ústav, tak i jeho závěry v předmětné věci čistě tendenčními, a tudíž celkově nedůvěryhodnými. U tří zmíněných posudků (č. 63/75-2014, č. 64/76-2014 ač. 65/77-2014) je i pro laika zjevné, že znalec EG nepostupoval objektivně a nestraně. V těchto posudcích se znalec EG u „konkurenčních“ znaleckých posudků (konkrétně u posudků [Anonymizováno] a posudků znaleckých ústavů [právnická osoba]. a [právnická osoba]) zaměřoval pouze na „pochybení, jež mohla vést ke snížení přiměřené výše vypořádání minoritních akcionářů “. Byť je možno argumentovat, že znalec „pouze“ plnil předložené zadání, lze tento postup označit za vysoce neprofesionální. Nelze se tedy divit soudu prvního stupně, že k těmto posudkům nepřihlédl s odůvodněním, že „se nejednalo o nezávislou revizi stávajících posudků“. Konkrétní velmi názornou ukázkou vysoce nekorektního postupu znalce EG je ocenění pohledávky společnosti [právnická osoba]. za SŠP v ZP EG. Jak již účastník stručně uvedl, pohledávka za SŠP ke dni ocenění již neexistovala, neboť byla z větší části kapitalizována. Znalec EG, aby mohl ocenit pohledávku za SŠP v její plné původní výši, „přetavil“ tuto pohledávku ve spekulativní (a ve skutečnosti nikdy neexistující) regresní nárok vůči řídící osobě, resp. členům představenstva, přičemž se zabýval otázkou existence a platnosti ovládací smlouvy a dodržení povinnosti péče řádného hospodáře. Je třeba podotknout, že v souvislosti s pohledávkou za SŠP a její kapitalizací nikdy nevyvstaly žádné pochybnosti, co se týká řádného výkonu funkce dotčených statutárních orgánů a jejich odpovědnosti. Tento navýsost „kreativní“ postup znalce EG při ocenění pohledávky za SŠP je v prudkém kontrastu s oceněním ostatních majetkových účastí oceňované společnosti, kde na vlastní ocenění prakticky rezignuje. K posudkům znalce EG lze shrnout, že je naprosto legitimní a racionální, že soud prvního stupně k těmto posudkům nepřihlížel. Dále se účastník vyjádřil k „šikanóznímu“ výkonu práva navrhovatelem B) s tím, že se soud prvního stupně se nezabýval námitkou účastníka, že navrhovatel B) nemá nárok na poskytnutí právní ochrany, neboť jeho návrh na přezkoumání výše vypořádání za akcie zaniklé společnosti [právnická osoba]. je v rozporu se zásadami poctového obchodního styku. Navrhovatele B) se stal akcionářem zaniklé společnosti [právnická osoba]. až poté, co bylo zveřejněno oznámení o konání valné hromady, která měla projednávat převod jmění na hlavního akcionáře, včetně výše souvisejícího vypořádání pro minoritní akcionáře. Navrhovatel B) tedy v době nabytí svých akcií věděl, že společnost, jejíž akcie si pořizuje, brzy zanikne v důsledku převodu jmění na hlavního akcionáře, a rovněž znal všechny podmínky, za kterých k tomu dojde. Kromě toho je obecně známo (a lustrem soudních spisů lze potvrdit), že navrhovatel B) je známým „profesionálním“ menšinovým akcionářem, který vystupuje v řadě obdobných sporů, kdy na straně účastníka (žalovaného) stojí akciová společnost. Stejné lze tvrdit i o navrhovateli A). Ostatně, byli to pouze tito dva akcionáři, kteří z celkového počtu 7.363 akcionářů zaniklé společnosti [právnická osoba]. zahájili proti hlavnímu akcionáři soudní řízení. Uvedený postup navrhovatele B) proto představuje zneužití práva, které jako jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obchodního zákoníku nepožívá právní ochrany.

10. Dále se účastník vyjádřil k odvolání navrhovatele A) proti výroku V. Uvedl, že považuje za souladné s právními předpisy i se soudní praxí, že soud prvního stupně odvodil výši nákladů řízení od tarifní hodnoty, která odpovídala částce konkrétního plnění, kterého se navrhovatel A) „žalobou“ domáhal. Je totiž neoddiskutovatelné, že „žaloba“ o určení správné výše přiměřeného vypořádání podle § 220p odst. 4 obchodního zákoníku (tj. vypořádání po tzv. „nepravém squeeze-outu“), je „žalobou“ na plnění, nikoli „žalobou“ na určení. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přiklonil ve svém rozhodnutí sp.zn. 29 Cdo 1332/2005, které následně výslovně potvrdil v rozhodnutí sp.zn. 29 Odo 442/2006. Z těchto judikátů vycházel ostatně i Vrchní soud v Praze, když usnesením č. j. 7 Cmo 368/2009-826 rozhodoval v předmětné věci. Soud prvního stupně tedy nemohl postupovat jinak, než odvodit výši nákladů řízení od částky 13.384.322 Kč, tj. částky, kterou navrhovatel A) - v souladu s charakterem dané „žaloby“ vyčíslil jako požadovaný nárok. V souvislosti s otázkou charakteru předmětného návrhu (tj. zda se jedná o nárok na plnění nebo na určení) účastník podotknul, že odkaz navrhovatele A) na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 29 Cdo 4252/2010 není v projednávané věci přiléhavý. Toto rozhodnutí se totiž týká řízení podle § 183i a násl. obchodního zákoníku, tj. určení výše přiměřeného protiplnění po tzv. pravém squeeze-outu. Že toto řízení vykazuje odlišné znaky od řízení podle § 220p odst. 4 obchodního zákoníku, a že je tudíž nutno tato řízení posuzovat odlišně, vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 29 Cdo 4712/2007.Účastník je konečně toho názoru, že v předmětném případě není na místě, aby soud při rozhodování o nákladech řízení snížil částku nákladů řízení z důvodu legitimního očekávání ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 3559/15, případně aby výši nákladů řízení moderoval s ohledem na § 150 o. s. ř. Tento postup je na místě pouze „v odůvodněných případech“, resp. „jsou-li důvody hodné zvláštního zřetele“. Ani jedno v předmětném případě nenastalo. Navrhl, aby Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Cm 48/2002-1427 ze dne 18. 5. 2017 jako věcně správné potvrdil a přiznal účastníkovi náhradu nákladů řízení včetně DPH k rukám jeho právního zástupce.

11. Podle čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2014 novelizován občanský soudní řád, se pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. S ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, odvolací soud posuzoval danou věc podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a to ve znění rozhodném - ke dni 31. 5. 2001, kdy se konala valná hromada rozhodnuvší o převzetí jmění hlavním akcionářem.

12. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně v navrhovatelem A) odvoláním napadeném rozsahu výroků IV. a V. a dospěl k závěru, že jeho odvolání je důvodné.

13. K jedné ze stěžejních odvolacích námitek - týkající se toho, že navrhovatel A) brojil proti tomu, že k vyčíslení svého nároku došlo na základě výzvy soudu, přičemž sám nehodlal takové vyčíslení svého nároku soudu předložit, odvolací soud uvádí následující. Je zcela bez významu, zda navrhovatel A) upřesnil svůj návrh bezprostředně po podání svého návrhu či po 15 letech k výzvě soudu, podstatný je výsledek upřesnění vyplývající ze svobodné vůle navrhovatele tak, jak o petitu návrhu bylo soudem prvního stupně v daném případě rozhodováno.

14. Naopak jako zcela důvodnou odvolací soud shledal námitku, jež se týká absolutní absence úvahy soudu ohledně zohlednění zrušení tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. jež platila v době podání návrhu (31. 12. 2001) a i po podstatnou část řízení (do 7. 5. 2013), vyčíslil-li soud prvního stupně náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Absence této úvahy vzhledem k částce, kterou by prohravší navrhovatel musel platit dle přísudkové vyhlášky (240.876,48 Kč) ve srovnání s částkou dle advokátního tarifu, k níž dospěl soud prvního stupně (1.382.593 Kč), znamenající téměř šestinásobný rozdíl, činí předmětné rozhodnutí nepřezkoumatelné. Jinak řečeno soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neučinil žádnou úvahu o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení z hlediska legitimního očekávání účastníků řízení a ve světle východisek nastíněných Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 7. 6. 2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15. V něm Ústavní soud výslovně uvedl, že: „… ve sporech zahájených za účinnosti přísudkové vyhlášky ….. musí obecné soudy zvážit právě hledisko legitimního očekávání účastníků. … Za této situace je namístě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení § 136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy. Obecné soudy přitom mohou vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky a podle Ústavního soudu je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. …. se nejeví jako spravedlivé, aby v důsledku zrušení přísudkové vyhlášky úspěšný účastník získal na přiznané náhradě nákladů právního zastoupení na úkor neúspěšné strany mnohem více, než s čím mohl pro případ plného úspěchu ve sporu v době jeho zahájení počítat. Takové navýšení proto působí spíše jako neočekávatelný bonus než jako náhrada nákladů, což však nekoresponduje s účelem institutu náhrady účelných nákladů řízení. Ve svých úvahách musí obecné soudy zohlednit rovněž časové hledisko - v případech sporů, u nichž je převážná většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky, není nezbytné přikládat ochraně legitimního očekávání stejný důraz jako v případech, kdy k jejímu zrušení došlo až ve fázi, kdy většina úkonů již učiněna byla. Obecné soudy pak musí individuálně posoudit, v jakých situacích převáží nutnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání nad postupem v souladu s praxí zavedenou po zrušení přísudkové vyhlášky rozhodnutím občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu - bez dalšího.“ 15. Nepřezkoumatelnost předmětné části rozhodnutí je dána i tím, že z rozhodnutí není vůbec zřejmé, proč soud prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení účastníkovi vůči neúspěšnému účastníkovi - navrhovateli A) jen za úkony právní služby počínající písemným podáním ze dne 9. 8. 2010, když účastník byl zastoupen advokátem od 20. 5. 2005 (viz plná moc na č.l. 36) a od tohoto okamžiku činil právní úkony prostřednictvím svého zástupce - advokáta. Nadto soud prvního stupně též z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí nedostatečně identifikoval znalecký posudek, jehož úhradou v poloviční výši zatížil navrhovatele A).

16. Nepřezkoumatelný je však i náhradově nákladový výrok IV. Předně soud prvního stupně vůbec neodůvodnil, jak dospěl závěru o tom, že navrhovatelé jsou v postavení společných a nerozdílných společníků, když jim uložil nahradit náklady státu společně a nerozdílně. Vyjasnění si otázky postavení navrhovatelů, tedy zda se jedná o samostatné či společné a nerozlučné společníky je však stěžejní pro správné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Kvůli absolutní absenci této úvahy je rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nadto není z odůvodnění tohoto odvoláním napadeného výroku vůbec zřejmé, zda soud prvního stupně zohlednil navrhovatelem B) namítané zaplacení zálohy na provedení důkazu znaleckým posudkem ve výši 10.000 Kč s tím, že dle tohoto odvolatele obdobnou částku zřejmě zaplatil i navrhovatel A).

17. Odvolací soud z výše uvedených důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil v odvoláním napadeném rozsahu výroků IV. a V. podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně v navrhovatelem B) odvolání napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je ohledně výroků II. - IV. a výroku VI. důvodné. Ohledně výroků I. a V. dospěl k závěru, že odvolání podané vůči těmto výrokům usnesení soudu prvního stupně navrhovatelem B) podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn. K odvolání je subjektivně legitimován účastník řízení viz. § 201 o. s. ř. - účastník řízení může napadnout rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni odvoláním. Zároveň však z povahy odvolání jako opravného prostředku vyplývá, že ho může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla soudním rozhodnutím způsobena určitá újma, kterou lze odstranit právě zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. V daném případě odvolateli B) výrok I. usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na plnění navrhovateli A), jakož i výrok o náhradě nákladů výlučně navrhovatelem A), se navrhovatele B) nijak nedotýkají. Nebyla jimi a ani nemohla být způsobena žádná újma navrhovateli B), kterou by bylo možno odstranit zrušením nebo změnou tohoto rozhodnutí. Odvolatel B) tak není z tohoto důvodu osobou k podání odvolání ve jmenovaném rozsahu subjektivně legitimovanou. Za této procesní situace postupoval odvolací podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání v ručeném rozsahu odmítl jako podané někým, kdo k němu nebyl subjektivně legitimován (aniž byl oprávněn se zabývat důvodností odvolání).

19. Ohledně zbývajících odvoláním odvolatele - navrhovatele B) napadených výroků usnesení soudu prvního stupně - výroků II. - IV., a potažmo i akcesorického náhradově nákladového výroku VI., dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou dány podmínky ani pro jejich potvrzení, ani změnu. Soud prvního stupně vyšel ze zásadně chybných právních i skutkových předpokladů, pročež dospěl k chybným, částečně nepřezkoumatelným závěrům.

20. Podle § 220p odst. 1 - 4 obch.zák. ve znění k 31. 5. 2001 „Valná hromada může rozhodnout, že se společnost zrušuje bez likvidace a že jmění zaniklé společnosti převezme jeden akcionář, jestliže je tento akcionář majitelem akcií, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 90 % základního kapitálu (dále jen "hlavní akcionář"). Vlastní akcie v majetku společnosti se pro účely výpočtu této podmínky rozdělí mezi akcionáře v poměru jmenovitých hodnot jejich akcií. Hlavní akcionář je povinen poskytnout ostatním akcionářům přiměřené vypořádání v penězích. Výše vypořádání v penězích musí být doložena posudkem znalce. Ustanovení § 59 odst. 3 obch.zák. se použije pro jmenování a odměňování znalce obdobně. Není-li dále stanoveno jinak, použijí se na zrušení akciové společnosti s přechodem jmění na akcionáře přiměřeně ustanovení § 220a odst. 1 až 4, 7 až 11, § 220b až 220d, § 220e odst. 1 první věty, odst. 2 až 4 obch.zák. s výjimkou ustanovení o přistoupení akcionářů ke stanovám nástupnické společnosti, a je-li hlavním akcionářem akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným, i odstavce 5 písm. a), b) a odstavce 11 až 15, § 220g odst. 7, § 220h, 220j a 220l obch.zák.. Ve znalecké zprávě se místo stanoviska k výměnnému poměru akcií uvádí stanovisko k přiměřenosti vyrovnání v penězích. Na místo smlouvy o fúzi se vyhotovuje smlouva o převzetí jmění hlavním akcionářem (dále jen "smlouva o převzetí"), která musí být uzavřena mezi společností a hlavním akcionářem. Místo výměnného poměru akcií a lhůty při jejich výměně se ve smlouvě o převzetí uvádí výše a lhůta vypořádání v penězích. Tato lhůta nesmí být delší než dva měsíce ode dne zápisu převodu jmění do obchodního rejstříku. Ustanovení § 220k odst. 1, 4, 5 a 7 platí přiměřeně. Ve smlouvě o převzetí musí být menšinoví akcionáři upozorněni na to, že mají právo na vypořádání v penězích a právo žádat o přezkoumání výše vypořádání v penězích, s tím, že toto právo mají, i když na valné hromadě budou hlasovat pro smlouvu o převzetí, a že je mohou uplatnit ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se zápis převodu jmění do obchodního rejstříku stane účinným vůči třetím osobám.

21. V prvé řadě je nutné objasnit možnost resp. i nutnost použití zákonných principů a judikatury vztahující se na tzv. squeeze out, tedy na postup podle § 181i a násl. obch.zák. ve jeho prvním znění, též i na postup podle § 220p obch.zák. v rozhodném znění (ke dni 31. 5. 2001). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp.zn. 29 Cdo 2025/2016 (projednaného evidenčním senátem NS) platí následující: „Institut zrušení akciové společnosti s převodem jmění na (hlavního) akcionáře (tzv. nepravý squeeze out) je z hlediska postavení menšinových akcionářů velmi blízký institutu přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře (tzv. squeeze out), zavedenému do českého právního řádu s účinností od 2. června 2005 (srov. § 183i a násl. obch. zák.). V obou případech jsou menšinoví akcionáři zbavováni své účasti ve společnosti náhradou za peněžité protiplnění, aniž mají reálnou šanci takovému postupu hlavního akcionáře zabránit (viz dále). Vzhledem k řečenému se proto i při posuzování přiměřeného vypořádání v penězích, resp. dorovnání, prosadí závěry dosavadní judikatury k výkladu přiměřeného protiplnění při tzv. squeeze out. Z té se podává, že: 1) Základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění za účastnický cenný papír společnosti je obvykle hodnota podniku společnosti; její určení je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti (§ 127 o. s. ř.); součástí odborného posouzení znalce je přitom i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti. 2) Určení hodnoty podniku společnosti (jež je otázkou skutkovou) nelze ztotožňovat s určením výše přiměřeného protiplnění (jež je otázkou právní). Jakkoliv při určení výše přiměřeného protiplnění soud zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, musí současně zohlednit i další v úvahu přicházející skutečnosti. 3) Má-li být protiplnění přiměřené (§ 183k obch. zák.) hodnotě účastnických cenných papírů, které nuceně přecházejí na hlavního akcionáře, nepřichází zásadně v úvahu, aby se výše protiplnění snižovala oproti hodnotě akcií zjištěné na základě znaleckého posudku a vycházející z hodnoty podniku společnosti proto, že by vytěsňovaní vlastníci účastnických cenných papírů nemohli takové ceny dosáhnout na trhu z důvodu nízké likvidity účastnických cenných papírů či proto, že jejich účastnické cenné papíry představují pouze menšinový podíl na společnosti (tzv. diskont za likviditu či za minoritu). 4) Při přezkoumávání přiměřenosti protiplnění postupem podle § 183k obch. zák. je nutné mít na paměti, že menšinoví akcionáři nemají prakticky žádnou možnost, jak hlavnímu akcionáři zabránit v realizaci jeho práva upraveného v § 183i obch. zák. Jsou-li zbavováni svého podílu ve společnosti s odůvodněním, že s ohledem na akcionářskou strukturu se jejich účast fakticky zúžila na pouhou investici, neboť jejich „vliv na chod společnosti je mizivý a možnost podílet se na zásadních rozhodnutích o směřování společnosti je iluzorní“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 52 odůvodnění), tedy že nadále zůstává zachována pouze majetková složka jejich účasti ve společnosti, již lze nahradit (nuceně vyměnit za peníze), musí být garantováno, že poskytované protiplnění v penězích bude odpovídat hodnotě této investice. Jinak řečeno, protiplnění poskytované hlavním akcionářem musí odpovídat hodnotě účastnických cenných papírů, jejichž vlastnictví hlavní akcionář v důsledku nuceného přechodu nabude tak, aby hodnota investice vlastněné minoritním akcionářem zůstala zachována. 5) Jakkoliv se zpravidla (v případě společností, jejichž účastnické cenné papíry nebyly přijaty k obchodování na regulovaném trhu) vychází z hodnoty podniku společnosti stanovené znalcem, přičemž výše protiplnění připadající na účastnický cenný papír se určí jako podíl na hodnotě podniku společnosti, odpovídající podílu (jmenovité hodnoty) účastnického cenného papíru na základním kapitálu společnosti, soud musí přihlédnout i k dalším okolnostem. Z požadavku přiměřenosti (spravedlnosti) mimo jiné plyne, že protiplnění zásadně nesmí být nižší než tržní cena dotčených účastnických cenných papírů v době předcházející vytěsnění, lze-li ji objektivně určit“.

22. Z výše citovaného judikátu ve spojení s příslušnými shora citovanými ustanoveními zákona tedy vyplývá pro danou věc zcela zásadní závěr, a to, že určení výše vypořádání - přiměřeného protiplnění pro minoritní akcionáře, je otázkou právní a nikoli otázkou skutkovou. Soud prvního stupně však vycházel ze zcela opačné premisy, když na str. 8, v části IV. odst. pátém usnesení uvedl, že „stanovení přiměřeného vypořádání je ryze odbornou záležitostí, tj. posouzení skutkového stavu znaleckým posudkem. Platí obecná zásada, že pokud posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech, tak soud tyto okolnosti posoudí jen prostřednictvím znaleckého posudku.“ Jako závěr pak soud uvedl, že „stanovená výše vypořádání ve výši 753 Kč je přiměřená….,neboť k tomuto závěru se přiblížily posudky všech tří uvedených skupin znalců….“. Je tak naprosto zřejmé, že soud rezignoval na svou základní povinnost a úkol v dané věci, jíž bylo určení přiměřené výše vypořádání na jednu akcii předmětné společnosti na základě spravedlnosti, své právní úvahy zohledňující všechny skutkové okolnosti případu, tedy nejenom zohledňující závěry znaleckých posudků (jež ovšem soud prvního stupně navíc chybně či nedostatečně hodnotil resp. vůbec nehodnotil). Co se týká úkolu soudu, je nutné připomenout též nález Ústavního soudu ze dne III. ÚS 647/15 ze dne 27. 11. 2018, dopadající na situaci (jak shora argumentováno) obdobnou - na squeeze out, podle nějž je hodnota podniku otázkou skutkovou a odbornou a přiměřené protiplnění otázkou právní s tím, že hodnota podniku je základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění (viz. odstavec 23 jmenovaného ústavního nálezu), v daném případě výše přiměřeného vypořádání.

23. Dále z rozhodnutí soudu prvního stupně není zcela zřejmé, dle jakých ustanovení resp. právního režimu vlastně postupoval, když na jedné straně hovoří o tom, že „zákonodárce připustil squeez-out, ale nepřipustil, aby hodnota akcií byla stanovena ve prospěch určité skupiny akcionářů, nepřipustil nerovné postavení“, přičemž však v případě postupu dle § 220p obch.zák. ve znění k 31. 5. 2001 nejde o squeeze out, tedy o právo výkupu účastnických cenných papírů podle § 183i a násl. obch.zák. (toto ustanovení bylo navíc začleněno do obchodního zákoníku až od roku 2005 /3. 6. 2005/), ale o převod jmění na hlavního akcionáře. Lze ovšem, jak uvádí výše i Nejvyšší soud, hovořit v určitém smyslu o tzv. nepravém squeeze-outu, což však soud prvního stupně neobjasnil.

24. Odvolateli B) lze dát za pravdu v tom, že soud prvního stupně chybně a nedostatečně pracoval se znaleckými posudky. Primárně lze hovořit o chybně zadané otázce prakticky všem znalcům. Například podle soudu prvního stupně znalec [Anonymizováno] dospěl k závěru, že „výši vypořádání minoritních akcionářů….na úrovni 753 Kč za jejich akcii o jmenovité hodnotě 250, Kč je k rozhodnému dni 1.1.2001 nepřiměřené“, přičemž však úkolem znalce není činit tento právní závěr, to je výlučně povinností a právem soudu. Úkolem znalce je ocenění hodnoty příslušného podniku a na jeho základě extrapolování hodnoty jedné akcie resp. hodnoty připadající na jednu akcii předmětné akciové společnosti. Obdobně u posudku zadaného soudem společnosti [právnická osoba]. resp. u všech dalších posudků. Podle odvolacího soudu nelze bez dalšího tyto znalecké posudky odmítnout. Soud prvního stupně z nich nezjišťoval z části to, co měl, tedy hodnotu podniku a hodnotu připadající na akcii, ale to, co znalci nenáleželo - určení výše přiměřeného protiplnění. S odvolatelem lze souhlasit, že soud nijak neodůvodnil, proč považuje ten který posudek za správný či proč nikoli. Soud prvního stupně nesděluje, jak řešil či jak vyřešil rozpory mezi znaleckými posudky resp. posudky a dalšími důkazy. Pravdu má odvolatel, když poukazuje na to, že soud ani nesdělil, na základě jakého znaleckého posudku došel k příslušnému závěru o přiměřenosti. V této souvislosti nicméně odvolací soud reviduje dosavadní názory o tom, že by soud musel nutně vyjít při určení přiměřeného vypořádání z jediného znaleckého posudku, a to především na základě výše jmenovaného nálezu Ústavního soudu, kdy znalecké posudky mají být jen podkladem pro stanovení výše přiměřeného proti plnění (což platí pro squeeze out), pročež není právního ani věcného důvodu, aby totéž neplatilo obdobně pro určení výše přiměřeného vypořádání v případě převodu jmění akciové společnosti na hlavního akcionáře dle § 220p obch.zák. Se soudem prvního stupně, a potažmo i s [Anonymizováno] lze souhlasit, že rozptyl znaleckých posudků oceňujících určitou věc, tedy v případě podniku věc hromadnou, je přirozeným. Soud tak podle názoru odvolacího soudu nemusí nutně vycházet jen z jediného znaleckého posudku, když není nijak vyloučeno, že více znaleckých posudků je správných. Každý znalecký posudek je jen jedním z důkazů, jejž je soud povinen hodnotit ze všech nutných hledisek. Rozdělení znaleckých posudků do čtyř skupin soudem prvního stupně nebylo dáno jednotným kritériem (jako například na znalecké posudky zadané soudem na straně jedné a na znalecké posudky nezadané soudem na straně druhé, či na znalecké posudky užívající metodu DCF a na posudky tuto metodu nepoužívající apod.). Soudem nebyla nijak odůvodněna diskvalifikace posudků předložených navrhovatelem, když přitom podle zákona (viz. § 127a o. s. ř.) i podle samotného soudu prvního stupně jsou tyto posudky rovnocennými s posudky zadanými soudem. I posudky nejsoucí s doložkou dle § 127a o. s. ř. však nelze zcela ignorovat, jak to učinil soud prvního stupně, leč jsou minimálně důkazem, jenž je třeba hodnotit a nelze je v hodnocení pominout jen proto, že byly předloženy některým z účastníků. Soud v rámci posledního odstavce, v němž určitým způsobem, útržkovitě konstatuje některé skutečnosti z jednotlivých znaleckých posudků, aniž by však uvedl, co tyto skutečnosti ve vztahu k přiměřenosti vypořádání resp. hodnotě podniku či akcie znamenají, konstatuje neprokázání existence pohledávky za [Anonymizováno] v plné výši, aniž by z toho co vyvodil. V této souvislosti je opět třeba připomenout výše jmenovaný nález Ústavního soudu, použitelný obdobně pro danou věc, a to, že „minoritní akcionář musí být hospodářsky odškodněn jak z hlediska jeho vkladové strategie zaměřené na dlouhodobý vklad, tak krátkodobé investiční strategie…“. Nemůže jít tedy k tíži navrhovatele resp. minoritního akcionáře, pakliže podklady dodané znalci předmětnou akciovou společností neumožnovaly dostatečně objektivní přehled znalce resp. nedokládaly určité skutečnosti, jako například pohledávku za jinou společností. Dále se soud nijak nevypořádal s tím, že jím ustanovený znalec určil hodnotu připadající na jednu akcii o 193,- Kč výše, než byla původní hodnota 753,- Kč stanovená společností určeným znalcem pro převod jmění na hlavního akcionáře. Jak již bylo řečeno, zcela ignoroval posudky stanovící hodnotu podniku připadající na jednu akcii ve výši 1.326,86 Kč, 1.504,- Kč resp. rozmezí hodnot 1.112,- Kč - 1.138,- Kč. Absolutně nijak se s těmito násobnými rozdíly nevypořádal, paušálně bez dalšího příslušné znalecké posudky odmítl, aniž by to zdůvodnil. S odvolatelem lze souhlasit, že vyjmutím celé hodnoty shora uvedené půjčky soudem je v naprostém rozporu se všemi dalšími znaleckými posudky a pro takovýto postup nesvědčí žádná skutečnost v řízení uvedená či zjištěná. Ani další účastník - akciová společnost netvrdila, že by hodnota této půjčky resp. pohledávky byla 0 Kč. Závěr soudem zadaného posudku společnosti [právnická osoba]. je tak v zásadní kontrapozici se závěrem soudu a nikoli, jak jej soud interpretuje, v souladu.

25. Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil k odvolání navrhovatele B) v rozsahu meritorních výroků II. a III. a dále akcesorických výroků IV. a VI. podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

26. Pro úplnost odvolací soud shrnuje, že v důsledku důvodnosti odvolání navrhovatele A) do náhradově nákladových výroků IV. a V. však odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu - vyjma výroků I., do něhož se navrhovatel A) neodvolal a navrhovateli B) bylo odvolání do tohoto výroku odmítnuto.

Poučení