7 Cmo 365/2024 - 78

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Horákové a soudkyň JUDr. Lenky Grollové a JUDr. Milady Uhlířové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalobkyně A] insolvenční správkyně dlužnice [Jméno žalobkyně B]., IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalobkyně B] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 17 207 283,58 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024, č. j. 69 Cm 7/2024-60, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 62 339,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 17 207 283,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. února 2021 do zaplacení a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 187 017,60 Kč.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: - usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č. j. MSPH 99 INS 3183/2013-A-16, byl zjištěn úpadek společnosti [Jméno žalobkyně B]. (dále jen „dlužnice“), na její majetek byl prohlášen konkurs; účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastaly dne 13. března 2013; - dlužnice byla společníkem žalované s podílem ve výši 957/1943; - žalobkyně uplatnila nárok týkající se vypořádacího podílu u žalované přípisem ze dne 19. ledna 2021, žalovaná namítla jeho promlčení; - tržní hodnota vypořádacího podílu dlužnice o velikosti 957/1943 na žalované ke dni 13. března 2013 byla znalcem [tituly před jménem] [právnická osoba] ve znaleckém posudku ze dne 16. července 2021 vyčíslena částkou 2 534 000 Kč (znalecký posudek byl předložen v insolvenčním řízení – pozn. odvolacího soudu); - žalovaná vznesla námitku promlčení práva domáhat se uplatněného nároku týkajícího se vypořádacího podílu dlužnice, neboť na dlužnici byl prohlášen konkurs dne 13. března 2013, přičemž nárok byl žalobkyní jakožto insolvenční správkyní uplatněn žalobou u soudu až dne 26. března 2023, tedy po více jak 10 letech.

3. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 61 odst. 2 a § 128 odst. 1 a § 148 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), a dovodil, že žalobkyně je oprávněna se domáhat zaplacení požadované částky, neboť na ní přešlo dispoziční oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužnice.

4. S ohledem na vznesenou námitku promlčení práva žalobkyně domáhat se zaplacení vypořádacího podílu dlužnice soud prvního stupně nejprve posuzoval, zda k promlčení uvedeného práva došlo.

5. Prohlášením konkursu došlo v souladu s § 61 odst. 2 a § 148 odst. 2 písm. a) obch. zák. k zániku účasti dlužnice v žalované a vzniku práva dlužnice na vypořádání (vypořádací podíl), přičemž vypořádací podíl byl sepsán do majetkové podstaty dlužnice. Do 6 měsíců po tomto zániku, tj. do 13. září 2013, měla být podle § 128 odst. 1 obch. zák. per analogiam schválena mimořádná účetní závěrka žalované sestavená podle § 61 odst. 2 obch. zák. a následně po dalších 3 měsících nastala podle § 61 odst. 3 obch. zák. splatnost předmětného vypořádacího podílu, tj. dne 13. prosince 2013. Nárok na vyplacení vypořádacího podílu byl uplatněn žalobkyní jakožto insolvenční správkyní dlužnice u soudu dne 26. března 2023. S odkazem na § 391 a § 397 obch. zák. soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně je nutno považovat za promlčený, a jako takový nemůže být soudem přiznán. Proto žalobu vzhledem k důvodně uplatněné námitce promlčení zamítl.

6. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a ve věci úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 187 017,60 Kč, sestávající se ze tří úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ze dne 12. dubna 2023, účast na jednání dne 28. srpna 2024), tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně neshledal, že by byly naplněny důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Odvolatelka (jakožto insolvenční správkyně dlužnice) uvedla, že dlužnici vznikl nárok na vypořádací podíl vůči žalované ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužnice, tj. ke dni 13. března 2013, jelikož dlužnice byla společníkem žalované s podílem o velikosti 957/1943. Odvolatelka namítá, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, a to zejména námitku promlčení.

9. Odvolatelka žalobu podala na pokyn zástupce věřitelů a podle rozhodnutí insolvenčního soudu v rozsahu, jak bylo požadováno zástupcem věřitelů v insolvenčním řízení, i když v průběhu insolvenčního řízení vyplynulo, že dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [právnická osoba] ze dne 16. července 2021, č. 396–2021, je tržní hodnota vypořádacího podílu dlužnice v žalované ke dni 13. března 2013 ve výši 2 534 000 Kč. Odvolatelka rekapituluje, že podáním dne 25. března 2015 jako insolvenční správkyně dlužnice v řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 99 INS 3183/2013 sepsala do majetkové podstaty dlužnice položku č. 3), a to vypořádací podíl v žalované o velikosti 957/1943. Žalovaná byla opakovaně vyzvána k vypořádání a zaplacení vypořádacího podílu (např. výzvou ze dne 19. ledna 2021). Žaloba byla podána, neboť žalovaná nesestavila a nepublikovala mezitímní účetní závěrku ke dni zániku dlužnice ve společnosti, tj. ke dni prohlášení konkursu na dlužnici (k 13. březnu 2013), a na předžalobní výzvu nesplnila žalovanou povinnost. Odvolatelka má podle závěrů znalce za to, že výkazy zisků a ztrát neodpovídají stavu skutečnému, tedy stav publikovaný v obchodním rejstříku je v rozporu se stavem skutečným.

10. Odvolatelka má za to, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jakož i v rozporu s poctivým obchodním stykem. Odvolatelka totiž nemůže znát objektivně veškeré skutečnosti ke stanovení výše vypořádacího podílu a čím je tvořen. Poukazuje na to, že žalovaná jí v procesu vypořádání neposkytla zákonem požadovanou součinnost při stanovení ceny vypořádacího podílu a s jeho vyplacením. S ohledem na tuto skutečnost odvolatelka namítá neúplně provedené dokazování s tím, že si důkazy může soud vyhledat či vyžádat z moci úřední.

11. Dle odvolatelky mělo být náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle § 150 o. s. ř., neboť v majetkové podstatě dlužnice nejsou prostředky na úhradu nákladů řízení. Navrhla, aby byla osvobozena od povinnosti hradit protistraně náklady řízení, když obdobně je tomu tak v incidenčních řízeních. Ohledně nákladů řízení mělo být rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

12. Žalovaná odvolání nepovažuje za důvodné. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a uložil odvolatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení.

13. Žalovaná případný nárok odvolatelky na vypořádací podíl považuje za promlčený, neboť Městský soud v Praze zjistil úpadek dlužnice a na její majetek prohlásil konkurs usnesením ze dne 13. března 2013, č. j. MSPH 99 INS 3183/2013-A-16, tj. před více než deseti lety.

14. Nesouhlasí s tvrzením odvolatelky, že žalovaná nepředložila řádnou účetní závěrku, a proto je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Domnívá se, že pro řádné uplatnění (údajného) nároku z vypořádacího podílu není potřeba řádné účetní závěrky, nýbrž mimořádné, a to ke dni prohlášení konkursu. Odvolatelka se v době před promlčením nároku žádné (mimořádné) závěrky nedomáhala, navíc měla možnost se v zákonem stanovené lhůtě domáhat nároku mj. za pomoci znaleckého posudku. Žalovaná má za to, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť opožděné uplatnění nároku zavinila odvolatelka svou nečinností. Odvolatelka žalovanou po mnoho let k plnění žádné povinnosti stran stanovení výše vypořádacího podílu nevyzývala.

15. Vrchní soud v Praze přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a §212a o. s. ř.), aniž by ve věci nařizoval jednání, když s tímto postupem účastnice souhlasily (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

16. Předmětem daného řízení je požadavek na zaplacení vypořádacího podílu. Vzhledem k datu zániku účasti dlužnice v žalované (13. března 2013) je nutno podle § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), na věc aplikovat hmotněprávní úpravu platnou do 31. prosince 2013. Odvolací soud proto věc posoudil podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, tedy podle znění obchodního zákoníku účinného v době zániku účasti dlužnice v žalované.

17. Podle § 61 odst. 2 obch. zák. při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než převodem podílu nebo udělením příklepu v řízení o výkonu rozhodnutí vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle § 59 odst.

3. Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného.

18. Podle § 150 odst. 1 obch. zák. jestliže přešel obchodní podíl na společnost, vzniká společníku, jehož účast ve společnosti zanikla, nebo jeho právnímu nástupci právo na vypořádací podíl (§ 61 odst. 2). Tento podíl se určuje poměrem obchodních podílů, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného.

19. Podle § 150 odst. 3 obch. zák. společnost je povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, co splnila povinnost podle § 113 odst. 5 nebo 6, jestliže byl vklad společníka splacen. Není-li v době splnění povinnosti podle § 113 odst. 5 nebo 6 vklad společníka splacen, je společnost povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu po splacení tohoto vkladu. Společenská smlouva může lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu prodloužit.

20. Podle § 113 odst. 5 obch. zák. obchodní podíl (§ 114) vyloučeného společníka přechází na společnost, která jej může převést na jiného společníka nebo třetí osobu. O převodu rozhoduje valná hromada.

21. Podle § 113 odst. 6 obch. zák. nedojde-li k převodu obchodního podílu podle odstavce 5, rozhodne valná hromada do šesti měsíců ode dne, kdy k vyloučení společníka došlo, buď o snížení základního kapitálu o vklad vyloučeného společníka, nebo o tom, že ostatní společníci převezmou jeho obchodní podíl v poměru svých obchodních podílů za úplatu ve výši vypořádacího podílu, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci. Rozhodnutím valné hromady o rozdělení obchodního podílu mezi společníky přechází na společníky rozdělený obchodní podíl za podmínek stanovených valnou hromadou.

22. Podle § 148 odst. 2 písm. a) obch. zák. stejné účinky jako zrušení účasti společníka ve společnosti soudem má prohlášení konkursu na majetek společníka.

23. Podle § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

24. Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

25. Podle § 388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

26. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje a jejichž správnost nebyla v rozsahu potřebném pro posouzení a rozhodnutí věci účinně zpochybněna. Pro stručnost na ně proto odvolací soud odkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2023, sp. zn. 29 Cdo 1322/2023, ze dne 22. února 2022, sp. zn. 27 Cdo 2288/2021, ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a v souladu s procesními předpisy; jím zjištěný skutkový stav, který je v odůvodnění rozsudku vylíčen vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem vystihujícím danou problematiku, nedoznal změn ani v odvolacím řízení. Odvolací soud dodává, že soud není povinen provést všechny účastníky řízení navržené důkazy. Tento závěr plyne jednak z ustanovení § 120 odst. 1, věty druhé o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 4089/2009).

27. V poměrech projednávané věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. března 2013, č. j. MSPH 99 INS 3183/2013-A-16, zjistil úpadek dlužnice a na její majetek prohlásil konkurs. Účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastaly podle § 245 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) /dále jen ,,IZ“/, okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, tj. 13. března 2013. Prohlášením konkursu na majetek dlužnice došlo v souladu s § 148 odst. 2 obch. zák. k zániku účasti dlužnice v žalované (prohlášení konkursu na majetek společníka má stejné účinky jako zrušení jeho účasti ve společnosti); její obchodní podíl se stal uvolněným a přešel na žalovanou (§ 113 odst. 5 ve spojení s § 148 odst. 1 obch. zák.). Jinak řečeno, žalovaná společnost se stala majitelkou vlastního obchodního podílu zrušením účasti dlužnice v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek dlužnice. Dlužnici současně vzniklo právo na zaplacení vypořádacího podílu (§ 150 odst. 1 obch. zák.) a žalované vznikla povinnost vyplatit dlužnici vypořádací podíl podle pravidel zakotvených v § 61 odst. 2 obch. zák. S ohledem na prohlášení konkursu na majetek dlužnice byla žalovaná povinna v době splatnosti plnění na vypořádací podíl plnit do majetkové podstaty dlužnice.

28. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně pochybil, pakliže dovozoval splatnost předmětného vypořádacího podílu dlužnice z § 61 odst. 3 obch. zák., neboť přehlédl zvláštní právní úpravu pro společnost s ručením omezeným zakotvenou v § 150 odst. 3 obch. zák. Obecně podle § 61 odst. 3 obch. zák. platí, že pohledávka z titulu vypořádacího podílu je splatná uplynutím tří měsíců ode dne, kdy měla být účetní závěrka schválena. V poměrech společnosti s ručením omezeným k tomu však přistupuje zvláštní úprava § 150 odst. 3 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2022, sp. zn. 27 Cdo 2573/2021). Z této vyplývá, že společnost s ručením omezeným je povinna vyplatit společníkovi vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, kdy naložila s uvolněným obchodním podílem, nejpozději však ode dne, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta pro dispozici s uvolněným obchodním podílem.

29. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož je pohledávka bývalého společníka společnosti s ručením omezeným na zaplacení vypořádacího podílu splatná uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu (§ 150 odst. 3 obch. zák.), jež počíná běžet vždy od okamžiku, kdy bylo s uvolněným podílem naloženo zákonem předvídaným způsobem (§ 113 odst. 5 a 6 obch. zák.), nejpozději však ode dne, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta pro dispozici s uvolněným obchodním podílem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3645/2008, přijatý k výkladu § 150 odst. 4 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, jehož závěry se uplatní – s ohledem na totožnou úpravu splatnosti vypořádacího podílu – i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2001, dále také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014, či ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 2873/2015). Řečené pak platí bez ohledu na to, zda společnost sestavila účetní závěrku, z níž má být vypořádací podíl určen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 3317/2011).

30. Jinak řečeno, vyplacení vypořádacího podílu ustanovení § 150 odst. 3 obch. zák. váže na okamžik, kdy společnost naložila s uvolněným obchodním podílem postupem stanoveným v § 113 odst. 5 nebo 6 obch. zák. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ počíná běžet vždy od okamžiku, kdy bylo s uvolněným obchodním podílem zákonem předvídaným způsobem naloženo, nejpozději však ode dne, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta pro dispozici s uvolněným obchodním podílem, stanovená § 113 odst. 6 obch. zák. To, zda a jak společnost s uvolněným obchodním podílem naloží, tedy kterou z možností daných ustanovením § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. si vybere, je pro běh lhůty k vyplacení vypořádacího podílu podle § 150 obch. zák. bez právního významu.

31. Řečené v poměrech projednávané věci znamená, že účast dlužnice coby společníka (jehož vklad byl splacen) v žalované zanikla dne 13. března 2013 (prohlášením konkursu), její obchodní podíl přešel na žalovanou. K převodu obchodního podílu podle § 113 odst. 5 obch. zák. nedošlo, valná hromada žalované společnosti nerozhodla ani postupem dle § 113 odst. 6 obch. zák. o snížení základního kapitálu o vklad tohoto společníka, nebo o tom, že ostatní společníci převezmou jeho obchodní podíl v poměru svých obchodních podílů za úplatu ve výši vypořádacího podílu ve lhůtě 6 měsíců ode dne zániku účasti dlužnice v žalované, tj. do 13. září 2013. Bez ohledu na to, že žalovaná s uvolněným obchodním podílem ve lhůtě 6 měsíců, jež počala běžet dne 13. března 2013, nenaložila, lhůta „bez zbytečného odkladu“ (§ 150 odst. 3 obch. zák.) určená k vyplacení vypořádacího podílu dlužnici, počala běžet ode dne, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta pro dispozici s uvolněným obchodním podílem, stanovená § 113 odst. 6 obch. zák., tj. ode dne 13. září 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3645/2008).

32. K tomu nutno poznamenat, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (za mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. rozsudky ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, či usnesení ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012). Zásadně jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétních okolností případu v závislosti na účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci takto určené lhůty dosáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022).

33. Za přiměřenou odvolací soud proto považuje s ohledem na okolnosti projednávané věci – a to zejména s ohledem na probíhající insolvenční řízení, v němž dochází ke zveřejňování veškerých rozhodnutí insolvenčního soudu v insolvenčním rejstříku a z toho plynoucí skutečnost, že zde nebyly žádné okolnosti, které by činily pro žalovanou obtížným zjistit, komu a jakým způsobem má být vypořádací podíl vyplacen – lhůtu 30 dnů. 34. 30denní lhůta „bez zbytečného odkladu“ počala běžet dnem 13. září 2013 a posledním dnem pro vyplacení vypořádacího podílu tak byl den 14. října 2013, neboť poslední den této lhůty připadl na neděli 13. října 2013, proto byl posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, tj.

14. říjen 2013. Následujícího dne, tj.

15. října 2013, započalo prodlení žalované se zaplacením vypořádacího podílu. V souladu s § 392 odst. 1 obch. zák. prvním dnem prodlení žalované začala podle § 397 obch. zák. běžet promlčecí doba v délce 4 let, v této lhůtě bylo třeba uplatnit předmětný nárok - zaplacení vypořádacího podílu – u soudu. Posledním dnem promlčecí lhůty tak byl 15. říjen 2017. Jestliže žalobkyně coby insolvenční správkyně dlužnice uplatnila nárok na zaplacení vypořádacího podílu žalobou doručenou soudu dne 26. března 2023, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Na tom nic nemění skutečnost, že žalobkyně vypořádací podíl zapsala do majetkové podstaty dlužnice a že žalovanou v roce 2021 vyzvala k případnému plnění. Podstatné je, že své právo neuplatnila u soudu v promlčecí době stanovené zákonem, její právo se tak promlčelo (§ 387 odst. 1, § 397 obch. zák.). A jelikož žalovaná promlčení namítla, odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok nelze přiznat (§ 388 obch. zák.).

35. Odvolací soud současně neshledal, že by námitka promlčení vznesená žalovanou byla v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.).

36. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 265 obch. zák. se podává, že korektiv zásad poctivého obchodního styku je poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Ustanovení § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016). Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, mimo jiné například v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009, ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016, ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 64/2016, či v usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 2564/2017. Obdobně srov. k zákazu zneužití práva i nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či ze dne 25. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10. Z tvrzení žalobkyně týkající se otázky poctivého obchodního styku a dobrých mravů není možno učinit závěr, že by vznesení námitky promlčení bylo vedeno přímým úmyslem způsobit žalobkyni, případně dlužnici újmu, neboť prvním dnem prodlení žalované začala podle § 397 obch. zák. běžet promlčecí doba v délce 4 let, a to – jak výše uvedeno – bez ohledu na to, zda společnost sestavila účetní závěrku, z níž má být vypořádací podíl určen. Žalobkyně uplatnila požadovaný nárok žalobou doručenou soudu až dne 26. března 2023, tj. po více jak 5 letech od uplynutí promlčecí doby stanovené § 397 obch. zák. Nadto se z obsahu spisu nepodávají žádné skutečnosti, jež by žalobkyni jakožto insolvenční správkyni, která je povinna při výkonu své funkce vystupovat svědomitě a s odbornou péčí, objektivně bránily uplatnit nárok z titulu nevyplaceného vypořádacího podílu v zákonem stanovené promlčecí době.

37. K výroku týkajícímu se nákladů řízení mezi účastníky odvolací soud uzavírá, že žalovaná byla ve věci samé zcela úspěšná a soud prvního stupně jí správně přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

38. Z obsahu spisu nevyplývá žádná okolnost, jež by odůvodňovala aplikaci § 150 o. s. ř. Dle žalobkyně je hlavním důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který je namístě použít moderační právo soudu zakotvené v § 150 o. s. ř. to, že v majetkové podstatě dlužnice nejsou finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku či jiných nákladů spojených se soudním řízením; obdobně je insolvenční správce ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků i nákladů řízení v incidenčních sporech.

39. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

40. Moderační právo obsažené § 150 o. s. ř. je mimořádný procesní institut. Použití ustanovení § 150 o. s. ř. nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů účastníku řízení, který by jinak na tuto náhradu právo měl. Obecně platí, že o nákladech sporného řízení, se rozhoduje podle úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) a § 150 o. s. ř., který tuto obecně platnou zásadu prolamuje, je výjimkou z uvedené zásady, a jako s takovým mimořádným prostředkem je třeba s ním zacházet [k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. III. ÚS 1526/12, jenž mimo jiné, konstatuje, že právní zásada (exceptiones non sunt extendendae) vyžaduje, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem]. Za důvody hodné zvláštního zřetele se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017).

41. Okolnosti daného konkrétního případu, jež se z obsahu spisu podávají, aplikaci § 150 o. s. ř. nenasvědčují. Odvolací soud má za to, že pouze z postavení žalobkyně coby insolvenční správkyně nelze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele pro odepření práva na náhradu nákladů řízení žalované. K odvolací argumentaci žalobkyně týkající se hrazení nákladů v incidenčních sporech nutno dodat, že účelem speciálního ustanovení § 202 odst. 1 IZ je umožnit insolvenčnímu správci, aby popřel sporné pohledávky a nechal jejich pravost, výši a pořadí posoudit v incidenčním sporu bez rizika, že v případě neúspěchu bude majetková podstata zatížena povinností nahradit náklady řízení protistrany. Jinak řečeno úprava § 202 odst. 1 IZ se týká jen ochrany popírajícího insolvenčního správce v zahájeném incidenčním sporu. V dané věci se o takovýto případ nejedná. Nelze tudíž uzavřít, že by žalovaná musela strpět neuhrazení nákladů, které musela vynaložit v souvislosti s řízením, jestliže žalobkyně coby insolvenční správkyně dlužnice nepodala žalobu důvodně. Nepřiznání náhrady nákladů řízení nelze založit na pouhé skutečnosti, že povinnost k jejich zaplacení, uložená insolvenční správkyni, zatíží majetkovou podstatu dlužnice. Jde o zákonem stanovený následek, který sám o sobě – nejsou-li dány žádné specifické okolnosti – nemůže založit důvod pro použití § 150 o. s. ř. Na uvedeném ani nic nemění skutečnost, že insolvenční správce je ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků. Jak správně uzavřel soud prvního stupně insolvenční správce je ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků, nikoliv však od hrazení nákladů soudního řízení.

42. Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) neshledal, že by v poměrech projednávané věci byly dány podmínky pro postup podle výše citovaného ustanovení § 150 o. s. ř.; okolnosti daného konkrétního případu, jež se z obsahu spisu podávají, postupu podle tohoto ustanovení nenasvědčují, neboť okolnosti uváděné žalobkyní ve vztahu mezi těmito účastníky takovými mimořádnými důvody, zvláštního zřetele hodnými, nejsou. Soud prvního stupně tudíž nepochybil, jestliže procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve správné výši 187 017,60 Kč.

43. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, který má oporu ve spise.

44. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 62 339,20 Kč, sestávající se z náhrady za 1 úkon právní služby ve výši 51 220 Kč, a to podání vyjádření k odvolání žalobkyně [§ 8 odst. 1, § 7 bod 7, § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2024], z paušální náhrady za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2024); vše navýšené podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o 21% DPH, jehož je právní zástupce žalované plátcem.