7 Cmo 79/2020 - 342

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Grollové a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], IČO [IČO žalobce B] sídlem [Adresa žalobce B] zastoupených advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] 2. [Anonymizováno]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupených advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnictví akcií a o jejich vydání, o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2019, č. j. 79 Cm 17/2014-267, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 79 Cm 17/2014-267 (dále též „předmětný rozsudek“), zamítl žalobu na určení, že vlastníkem 6 060 ks akcií 2. žalované o jmenovité hodnotě 10 000 Kč je žalobce a/ (výrokem I.) a na určení, že vlastníkem těchto akcií je žalobkyně b/ (výrokem II.), zamítl žalobu na určení, že spoluvlastníky 1 771 ks akcií 2. žalované o jmenovité hodnotě 10 000 Kč jsou žalobce a) a [Anonymizováno], narozená [Anonymizováno], bytem [adresa] (výrokem III.), dále zamítl žalobu, aby soud uložil 1. žalovanému povinnost vydat žalobci a) do držby 7 831 ks akcií na majitele 2. žalované o jmenovité hodnotě 10 000 Kč, eventuálně, pokud tyto cenné papíry byly zničeny, cenné papíry, které je nahradily (výrokem IV.), žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 204 795,20 Kč (výrokem V.), jakož i povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení 4 400 Kč (výrokem VI.).

2. Vzal za prokázaný skutkový stav, že žalobkyně b) a 2. žalovaná byly rodinnými firmami, kde vystupovala [Anonymizováno], případně žalobce a). Akcie 2. žalované byly akciemi na majitele v listinné podobě, jejichž část vlastnila žalobkyně b) a část manželé [Anonymizováno] [žalobce a) a [Anonymizováno]]. Jelikož byla žalobkyně b) zadlužená a hrozilo, že by o akcie mohla přijít v rámci exekuce, byly postupně různě bezesmluvně převáděny na 1. žalovaného. Na počátku roku 2005 pak byly ve dvou poštovních zásilkách prostřednictvím DHL doručeny 1. žalovanému do [Anonymizováno], který tam studoval a uložil je v bance. Ten měl a má za to, že mu je rodiče (manželé [Anonymizováno]) darovali. Dále soud prvního stupně zhodnotil, že výpověď [Anonymizováno] se jevila jako srozumitelná s tím, že události do sebe logicky zapadaly, nepostrádaly nepřesnosti, které se s odstupem času jevily jako věrohodné, zatímco výpověď žalobce a) se soudu jevila jako nesouvislá a chaotická s tím, že tento žalobce svá tvrzení měnil podle výsledků provedeného dokazování, zejména po koncentraci řízení. Jelikož k převodu akcií docházelo v průběhu let 1999 – 2005, soud rozhodoval podle obchodního a občanského zákoníku a zákona o cenných papírech účinných v tomto období. Žalobce a) původně tvrdil, že akcie 1. žalovanému prodal smlouvou o úplatném převodu za cenu 78 310 000 Kč, jelikož mu ale nebylo zaplaceno, od smlouvy odstoupil. V řízení však bylo prokázáno, že smlouva je falsum. [Anonymizováno] a 1. žalovaný tvrdí, že akcie byly darovány. Jelikož se jednalo o akcie v listinné podobě na majitele, je akcie neomezitelně převoditelná a k jejímu převodu dochází předáním. Zákon o cenných papírech nevyžaduje písemnou formu, pročež má soud prvního stupně za to, že všechny akcie byly darovány nejpozději jejich doručením do [Anonymizováno]. I pokud by písemná forma vyžadována byla, pak se 1. žalovaný stal vlastníkem těchto akcií vydržením, jelikož je měl nepřetržitě v držbě po dobu tří let. Tvrdí-li žalobce a), že akcie byly převedeny na oko, aby z nich nebyli uspokojeni věřitelé v exekučním řízení, pak je žaloba nemravná a nenáleží jí právní ochrana.

3. Proti všem výrokům předmětného rozsudku podali žalobci odvolání. Nesouhlasí s odůvodněním, že by žalobce a) byl nedůvěryhodnou osobou, zatímco žalovaní ano, a rozvádí tomu odpovídající vysvětlení. Zdůrazňují, pokud jde o smlouvu o úplatném převodu cenných papírů ze dne 28. 4. 2004, že žalobce a) nikdy neměnil svá tvrzení ohledně tohoto důkazu a ani jím nijak nemanipuloval, pouze pravdivě uvedl, že jí podepsal, aniž by tvrdil, že by byl i jejím autorem. Předložil jí především proto, že se domníval, že žalovaný bude odvozovat své vlastnické právo k akciím právě z této smlouvy. Žalobci soudu od počátku řízení presentovali jednotnou a neměnnou verzi skutkového stavu, která je daleko věrohodnější než rozdílné skutkové verze žalovaných. Po zvýšení základního kapitálu 2. žalované došlo k převodu části akcií 2. žalované na manžele [Anonymizováno], kteří vlastnili 1 771 jejích akcií, a žalobkyně b) vlastnila 6060 ks akcií 2. žalované (dále též „předmětné akcie“). Na základě smlouvy o půjčce, která byla schválena dne 12. 1. 2003, se žalobce a) stal vlastníkem 6060 ks akcií 2. žalované a ohledně 1771 ks akcií 2. žalované byl pověřen k výkonu vlastnických práv, což bylo následně i písemně potvrzeno. Žalobci si jsou vědomi toho, že s ohledem na absenci originálu smlouvy o půjčce nemusí ohledně této skutečnosti unést důkazní břemeno, nicméně k prokázání pravosti byl předložen znalecký posudek, který soud bez odůvodnění neprovedl. V takovém případě by mělo být nesporné vlastnické právo po zvýšení základního kapitálu 2. žalované, tedy že vlastníkem 6 060 akcií 2. žalované je žalobce b) a vlastníkem 1 771 akcií jsou manželé [Anonymizováno]. Závěr soudu o nabytí všech akcií 2. žalované 1. žalovaným na základě ústního darování, které mělo probíhat postupně v letech 1999 – 2005, je závěrem zcela nesprávným, neboť nemá oporu v provedeném dokazování a ani v tvrzení žalovaných. Tyto akcie navíc nemohly být nabyty platně bez písemné smlouvy. Žalovaní též netvrdili vydržení předmětných akcií a soud prvního stupně k této otázce neprováděl dokazování. Odůvodnění předmětného rozsudku je nepřezkoumatelné, neboť v něm absentuje jakékoliv zdůvodnění naplnění podmínek pro vydržení předmětných akcií, není v něm uvedeno, na základě jakých důkazů soud dospěl k závěru o postupném ústním darování v letech 1999 – 2005, dále v něm není uvedeno to, na základě čeho bylo dovozeno darování na straně žalobce a), který tuto skutečnost rezolutně popíral, jakož ani to, kdy mělo dojít k předání konkrétního počtu akcií 1. žalovanému a kolik celkem mělo existovat ústních darovacích smluv, kdy měly být uzavřeny a jaký byl jejich obsah. Soud prvního stupně nerespektoval koncentraci řízení, resp. nebylo seznatelné, kdy nastala, neoprávněně umožnil Zuzaně Popovové odmítnout výpověď a bez jakéhokoliv odůvodnění neprovedl důkaz znaleckým posudkem č. [Anonymizováno] znalkyně [Anonymizováno]. Domáhají se proto změny předmětného rozsudku a vyhovění žalobě, popř. zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. K podanému odvolání se žalovaní vyjádřili tak, že je shledávají nedůvodným. Jeho podstatu tvoří ve své podstatě stejná argumentace, která byla ze strany odvolatelů předkládána v řízení před soudem prvního stupně. Žalobci neprokázali, že jim vlastnické právo k předmětným akciím náleží, což je podstatou žaloby na určení vlastnického práva. V řízení se odvolávají na důkazy, které v originále nepředložili, ač k tomu byli opakovaně vyzváni. Pro neustálé změny výpovědí a tvrzení v závislosti na provedených důkazech a postupu soudu se jeví jako nevěrohodní. Navrhují proto potvrzení předmětného rozsudku jako věcně správného.

5. Odvolací soud přezkoumal předmětný rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a odvolání shledal důvodným.

6. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

7. Podle § 156 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb. v posledním platném znění, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), akcie na majitele je neomezeně převoditelná. Podle § 156 odst. 8 obch. zák. na převody akcií se jinak použijí ustanovení zvláštního právního předpisu.

8. Podle § 13 odst. 3 zákona č. 591/1992 Sb. ve znění účinném do 7. 3. 2006, o cenných papírech (dále též „z. c. p.“), smlouva o bezúplatném převodu cenného papíru se řídí úpravou darovací smlouvy v občanském zákoníku, pokud z tohoto zákona nebo z povahy věci nevyplývá něco jiného. Podle § 17 odst. 1 z. c. p. k převodu listinného cenného papíru dochází jeho předáním nabyvateli, nestanoví-li zákon nebo dohoda stran něco jiného. Podle § 19 odst. 1 z. c. p. smlouva o převodu listinného cenného papíru na jméno musí mít písemnou formu.

9. Podle § 628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. v posledním platném znění, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá. Podle § 628 odst. 2 obč. zák. darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Podle § 43a odst. 1 obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen „návrh“), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě přijetí. Podle § 43c odst. 1 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím návrhu. Podle § 43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Podle § 44 odst. 1 obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.

10. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li i nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

11. Soudu prvního stupně je namístě přisvědčit v tom, že posouzení platnosti převodu předmětných akcií, k němuž mělo dojít v období do roku 2005, se řídí obch. zák., obč. zák. a z. c. p., a to s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, neboť právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98, nebo ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005). Právní poměry týkajících se v současné době práv věcných (vlastnictví, držby) se však posuzují dle o. z. (§ 3028 odst. 2 o. z.).

12. Soud prvního stupně jako rozhodný skutkový stav dovodil, že předmětné akcie nabyl 1. žalovaný darováním (darovací smlouvou) nejpozději jejich doručením do Skotska, kam mu byly na počátku roku 2005 ve dvou poštovních zásilkách doručeny, aniž by však rozsudek obsahoval rozhodná skutková zjištění, z nichž je možno takový závěr o uzavření darovací smlouvy učinit. Dále dovodil, že i pokud by měla přednost úprava obč. zák. před z. c. p. a byla vyžadována písemná (darovací) smlouva, dle § 134 odst. 1 obč. zák. by 1. žalovaný předmětné akcie žalovaný vydržel, protože je měl v držbě nepřetržitě po dobu tří let, aniž by však rozsudek obsahoval skutková zjištění, která závěr o vydržení opodstatňují. To platí i na posouzení nabytí těch předmětných akcií, které byly (dle soudu prvního stupně) postupně bezesmluvně převáděny na 1. žalovaného, aby byly ukryty před vymahači. Již jen z těchto důvodů nemůže rozsudek pro nepřezkoumatelnost obstát [§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

13. Předpokladem závěru, že došlo k uzavření platné darovací smlouvy (§ 628 odst. 1 obč. zák.), je totiž zjištění, že byl dodržen postup dle § 43a odst. 1 obč. zák. - § 44 odst. 1 obč. zák., ve spojení s § 13 odst. 3 z. c. p.. Tím se však soud prvního stupně nezabýval a žádné tomu odpovídající skutkové zjištění neučinil.

14. Odvolací soud v této souvislosti nesdílí závěr, že darovací smlouva, jejímž předmětem měl být bezúplatný převod listinných akcií na majitele, mohla být uzavřena jinak než písemně (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Soudní praxe je ustálena v posouzení, že pro jednotlivé druhy cenných papírů (tedy i pro předmětné akcie) se použije především úprava zvláštního zákona upravujícího příslušný druh cenného papíru (tj. obch. zák.) a nelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona, použije se úprava z. c. p. Použití obecné úpravy závazků v obč. zák. a obch. zák. připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-li určitou otázku ani z. c. p. V tom směru je tedy z. c. p. ve vztahu k obč. zák. a obch. zák. předpisem speciálním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2881/2009). Ustanovení § 156 odst. 7 obch. zák. formu darovací smlouvy při převodu akcií na majitele neupravuje, pročež se na podkladě § 156 odst. 8 obch. zák. uplatní § 13 odst. 3 z. c. p., který odkazuje na použití § 628 odst. 2 obč. zák., jež vyžaduje písemnou formu při darování movité věci (listinné akcie na majitele; § 1 odst. 2 z. c. p.), nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (což odpovídá soudem prvního stupně dovozenému skutkovému zjištění). Na tom nic nemění ani § 17 odst. 1 z. c. p., který upravuje toliko otázku účinností převodu (modus), kterým je předání nabyvateli, nikoliv právní důvod takového předání (titulus), jímž je smlouva (k dvoufázovosti převodu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1443/2011, mutatis mutandis), ani § 19 odst. 1 z. c. p., který dopadá na listinný cenný papír na jméno, nikoliv však např. na listinnou akcii na jméno (§ 156 odst. 6 obch. zák.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 346/2004), a vzhledem k § 156 odst. 7, 8 obch. zák. ani na listinnou akcii na majitele.

15. Neboli, závěr, zda došlo k uzavření platné darovací smlouvy, vyžaduje zjištění tomu odpovídajících předpokladů uzavření písemné smlouvy, včetně zjištění, jaká konkrétní fyzická osoba byla dárcem (§ 43a odst. 1 obč. zák. - § 44 odst. 1 obč. zák., ve spojení s § 13 odst. 3 z. c. p.). Tomu odpovídající skutečnosti tvrdí a prokazují, jak bude dále vyloženo, žalovaní (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.).

16. Předpokladem závěru o vydržení předmětných akcií (tj. akcií nabytých na základě neplatné darovací smlouvy nebo nabytých na základě bezesmluvního převodu) je závěr, že u 1. žalovaného existovala dobrá víra, že předmětné akcie řádně nabyl a nepozbyl, a to po dobu alespoň tří let držby (§ 134 odst. 1, § 130 odst. 1 obč. zák.). Existence dobré víry (§ 130 odst. 1 obč. zák.) se posuzuje objektivně. Dobrá víra je psychický stav držitele, který se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, pročež se zakládá na jeho omylu, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Takový omyl držitele musí být omluvitelný. Tím je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud tedy omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Při posuzování dobré víry je třeba klást na každého držitele stejné minimální nároky bez ohledu na jeho duševní vyspělost, na vzdělání, životní zkušenosti apod.; prokázané speciální znalosti a zkušenosti jdou ale k tíži držitele (srov. např.: Jiří Spáčil Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání. Praha: 2005, s. 223, nebo Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 741). Vyjádřeno jinými slovy, dobrá víra se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) držitele, a proto nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1167/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, aj.). Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001)].

17. Z těchto hledisek soud prvního stupně věc neposuzoval. Jeho hodnocení, že 1. žalovaný měl a má za to, že mu předmětné akcie rodiče darovali, je proto pro závěr o vydržení závěrem zjevně nepostačujícím. Totéž platí i pro případ různě bezesmluvně převedených akcií. Závěr o vydržení předmětných akcií pak neplyne ani z toho, že žalobce a) byl účasten jednání valné hromady 2. žalované dne 7. 6. 2000 (která byla ověřena notářským zápisem sepsaného [tituly před jménem] [Anonymizováno] dne 7. 6. 2000), a nezpochybnil vlastnictví akcií.

18. Soud prvního stupně si také náležitě neujasnil, kdo z účastníků je nositelem povinnosti tvrzení a důkazní, pokud jde o pozbytí předmětných akcií a jejich nabytí 1. žalovaným.

19. Pokud žalobce a) předmětné akcie (některé z nich) vlastnil (popř. byl jejich oprávněným držitelem ve smyslu § 129 odst. 1, § 130 odst. 2 obč. zák.), resp. pokud žalobce a) prokáže, že je takto nabyl [neboť trvání vlastnického práva nebo držby se neprokazuje; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009, nebo ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4959/2010] a tyto akcie jsou v držení 1. žalovaného, je to 1. žalovaný, kdo tvrdí a prokazuje, že žalobce a) toto vlastnictví (oprávněnou držbu) pozbyl a 1. žalovaný tyto akcie nabyl na základě právního důvodu (darovací smlouvou, vydržením). Teprve, pokud 1. žalovaný takovéto nabytí předmětných akcií prokáže, je namístě zabývat se obranou žalobce a), kterou je takové nabytí popíráno, resp. je tvrzen jeho zánik (tj. např. že předmětné akcie prodal smlouvou o úplatném převodu ze dne 28. 4. 2004 za cenu 78 310 000 Kč, od níž odstoupil atd.).

20. Jinak řečeno, pro úspěch žaloby v části týkající se určení vlastnictví předmětných akcií (výroky I., II. předmětného rozsudku) je podstatné zjištění, že žalobce a/ (v případě primárního petitu u žaloby dle výroku I. předmětného rozsudku) nebo žalobkyně b/ (v případě eventuálního petitu u žaloby dle výroku II. předmětného rozsudku) tyto akcie nabyli do vlastnictví. V případě žaloby, kterou se žalobce a) domáhá vydání předmětných akcií (výrok IV. předmětného rozsudku), popřípadě i do oprávněné držby (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 2 obč. zák.). Dále je pro úspěch těchto žalob podstatné zjištění, že ke dni vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) jsou předmětné akcie v dispozici 1. žalovaného. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, na 1. žalovaném, má-li být v řízení úspěšný, je, aby tvrdil a prokázal, že předmětné akcie nabyl na základě právního důvodu. Pokud 1. žalovaný takové nabytí prokáže, je na žalobcích, aby tvrdili a prokázali jeho zánik.

21. Předestřené posouzení je odůvodněno tím, že i v českém civilním právu procesním se uplatňuje podobně jako v jiných právních řádech základní pravidlo dělení důkazního břemena v podobě formulované Rosenbergem: každou procesní stranu tíží důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy. Obsahem základního pravidla je negativní fikce, tj. soud má rozhodnout tak, jako by neobjasněný znak skutkové podstaty nebyl naplněn s tím, že podrobněji lze základní pravidlo dělení důkazního břemene formulovat takto: ten, kdo uplatňuje nějaké právo (nárok), resp. dovolává se určitých právních následků, nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů právní normy zakládající právo (nárok či jiný právní následek). Jeho odpůrce tíží důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů právní normy způsobující zánik práva, zánik jeho uplatnitelnosti nebo zabraňující vzniku práva (srov. např. v. Lavický, P.: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha. Leges, 2017, s. 252, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, nebo ze dne 20. května 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014).

22. Soud prvního stupně se však v tomto kontextu přezkoumatelným způsobem nezabýval, resp. takto nevyložil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zda a v jakém rozsahu žalobce a) nebo žalobkyně b) předmětné akcie vůbec nabyli do vlastnictví, popř. oprávněné držby (zda na základě smlouvy o půjčce cenných papírů ze dne 12. 1. 2003 dle § 16a odst. 1, § 2 odst. 1 z. c. p. nebo jiného právního důvodu), včetně toho, pokud akcie byly spoluvlastnictvím nebo předmětem společného jmění manželů žalobce a) a Zuzany Popovové, zda byl oprávněn s nimi žalobce a) takto nakládat (§ 139, § 145 obč. zák.) . Má-li tedy obstát jeho závěr o nabytí předmětných akcií 1. žalovaným na základě darovací smlouvy, je předpokladem takovéhoto závěru uzavření této smlouvy osobou [žalobcem a)] či osobami [žalobcem a) a Zuzanou Popovovou], které současně byly oprávněny předmětné akcie dále převést.

23. Soudní praxe je dále ustálena v posouzení, že podmínkou vyhovění žalobě na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (výroky I., II. a III. předmětného rozsudku), je existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), s tím, že jeho nedostatek je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí.

24. Žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní poměr, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Podmínka naléhavého právního zájmu není splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním poměru. Vyhovění žalobě proto musí odstranit stav právní nejistoty žalobce, neboť určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

25. Soud prvního stupně však tyto podmínky, a to ve vztahu ke každé z žalob uvedených ve výrocích I., II. a III. předmětného rozsudku samostatně, ve vztahu mezi každým z žalobců a každým z žalovaných samostatně, neposuzoval.

26. V zájmu úplnosti lze dodat, pokud jde o žaloby, o nichž bylo rozhodnuto výroky I. a II. předmětného rozsudku, jež byly uplatněny formou eventuálního petitu, že tyto jsou projednatelné. Jejich vymezení respektuje požadavek, že o žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 510/2014). Jestliže soudní praxe aprobovala přípustnost žaloby na určení, že rodiče žalobkyně byli vlastníky předmětného pozemku ke dni jejich smrti, eventuálně, že námitka vznesená v řízení o odstranění stavby je důvodná a vlastníkem tohoto pozemku je druhá žalovaná, eventuálně nahrazení projevu vůle druhé žalované ve formě souhlasu s uzavřením kupní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 842/2010, nebo rozsudek ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2550/2020), anebo žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že vydržela věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy, eventuálně zřízení takového věcného břemene ze strany soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004), pak je zřejmé, že je přípustná i tato žaloba. Podobně je projednatelná i žaloba, jež je předmětem výroku IV. předmětného rozsudku.

27. Rozhodně pak nelze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že pokud žalobce a) na oko převedli (míněno patrně se Zuzanou Popovovou) předmětné akcie, aby nebyli uspokojeni věřitelé v exekučním řízení, je žaloba nemravná a nenáleží jí právní ochrana ve smyslu § 2 o. s. ř. Závěr, že v takovém případě by snad předmětné akcie měly jako jakýsi sankční důsledek zůstat v dispozici 1. žalovaného, by byl závěrem absurdním, znamenajícím svévolné vyvlastnění (čl. 11 odst. 4 usnesení č. 2/1993 předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky), pročež je nutno jej kategoricky odmítnout.

28. Odvolací soud proto předmětný rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako nepřezkoumatelný zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm se bude soud zabývat z hlediska výše vyložených závěru nejprve tím, zda je dán naléhavý právní zájem každého z žalobců ve vztahu ke každému z žalovaných na každém z požadovaných určení (v rámci žalob, jež jsou obsahem výroků I, II. a III. předmětného rozsudku) a v případě naplnění tohoto předpokladu dále přistoupí k posouzení, zda jsou žalobce a) nebo žalobkyně b) aktivně věcně legitimováni jako vlastníci předmětných akcií, do jejichž práva bylo 1. žalovaným neoprávněně zasaženo, a zda toto právo pozbyli na základě platného právního důvodu (darovací smlouvou, vydržením) ve prospěch 1. žalovaného. Ve stejném rozsahu posoudí i aktivní věcnou legitimaci, která může být založena i postavením oprávněného držitele, a pozbytí práva ve vztahu k žalobě, jež je předmětem výroku IV. předmětného rozsudku. Jelikož soud prvního stupně dosud neposkytl žádnému z účastníků poučení podle § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. o nutnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání (z hlediska toho, koho z účastníků tíží břemeno tvrzení a důkazní), nepřichází v úvahu závěr, že by některá z rozhodných skutečností, které je soud prvního stupně povinen objasnit, nebyla prokázána (neunesení důkazního břemene). Ze stejného důvodu nebrání udělení takovéhoto poučení účinky zákonné koncentrace. Při rozhodnutí o věci samé pak neopomene rozhodnout ani o nákladech dosavadního řízení, včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Bude přitom mít na zřeteli, že předmětem řízení jsou celkem 2 žaloby na určení a jedna žaloba na plnění, vždy v poměru mezi každým z žalobců a každým z žalovaných. Své závěry soud prvního stupně přezkoumatelným způsobem odůvodní. Tímto právním názorem je soud prvního stupně vázán (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení