7 Cmo 94/2023 - 375

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Horákové a soudkyň JUDr. Radky Zahradníkové Ph.D. a JUDr. Milady Uhlířové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 2 325 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2023, č. j. 56 Cm 61/2018 - 346 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., III. a V. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 43 366,40 Kč k rukám jejího zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 325 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 2 325 000 Kč od 30. 9. 2012 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 2 325 000 Kč od 30. 3. 2012 do 29. 9. 2012 (výrok II.). Výrokem III. uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 178 896 Kč k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost nahradit Krajskému soudu v Praze náklady řízení ve výši 1 529,26 Kč na účet Krajského soudu v Praze č. ú.: [č. účtu], v. s. 5622006118, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem V. uložil žalované povinnost nahradit Krajskému soudu v Praze náklady řízení ve výši 1 529,26 Kč na účet Krajského soudu v Praze č. ú.: [č. účtu], v. s. 5622006118, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně se žalobou podanou původně u Okresního soudu v Kolíně dne 26. 2. 2016 domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 3 639 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 3. 2012 do zaplacení a nahradit náklady řízení. Žalobkyně tvrdila, že společníkem žalované s obchodním podílem ve výši 15 %, kterému odpovídal zcela splacený vklad ve výši 3 000 000 Kč, byl v období od 26. 10. 2006 do 14. 9. 2011 [tituly před jménem] [právnická osoba], který smlouvou ze dne 14. 9. 2011 převedl na žalobkyni obchodní podíl v žalované společnosti ve výši 15 % za cenu 7 250 000 Kč. Žalobkyně se tak stala 15 % společníkem žalované. Žalobkyně zaplatila [tituly před jménem] [Anonymizováno] ke dni podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu částku 3 500 000 Kč. Dle smlouvy o převodu obchodního podílu měl zbytek ceny, tj. částku 3 750 000 Kč zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 150 000 Kč pod ztrátou výhody splátek. Dne 14. 9. 2011 žalobkyně v rámci exekutorského zápisu prohlásila, že má vůči [tituly před jménem] [Anonymizováno] dluh ve výši 3 750 000 Kč, a to z výše uvedené smlouvy o převodu podílu ve společnosti žalované, a zavázala se dluh splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 150 000 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek. Současně žalobkyně v exekutorském zápisu svolila, aby byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce pro uvedenou částku či nesplacenou část v případě, že žalobkyně nesplatí kteroukoliv ze splátek dle sjednaných podmínek. Žalobkyně na svůj dluh [tituly před jménem] [Anonymizováno] zaplatila pouze dvě splátky, a to dne 30. 9. 2011 částku 150 000 Kč a dne 4. 11. 2011 částku 150 000 Kč. Dne 1. 11. 2011 se stal splatným celý dluh ve výši 3 600 000 Kč. Následnou splátku ve výši 150 000 Kč dne 4. 11. 2011 žalobkyně zaplatila na jistinu pohledávky. Žalobkyně tedy [tituly před jménem] [Anonymizováno] dlužila 3 450 000 Kč. Pro uvedenou částku byla na návrh oprávněného [tituly před jménem] [Anonymizováno] vůči žalobkyni jako povinné nařízena exekuce postižením jejího obchodního podílu ve společnosti žalované. Exekuční příkaz soudního exekutora [tituly před jménem] [Anonymizováno], Exekutorského úřadu [adresa] č. j. 134 EX 18300/11-026, kterým byl postižen obchodní podíl žalobkyně ve výši 15 % ve společnosti žalované nabyl právní moci 12. 3. 2012. Právní mocí uvedeného exekučního titulu zanikla účast žalobkyně, jakožto společníka žalované, a obchodní podíl přešel na žalovanou. Žalované tak vznikla povinnost vyplatit oprávněnému [tituly před jménem] [Anonymizováno] část vypořádacího podílu ve výši 3 450 000 Kč s příslušenstvím, a jelikož žalovaná na uvedenou pohledávku ničeho nezaplatila, domáhal se tento svého nároku po žalované poddlužnickou žalobou. Věc je vedena u Okresního soudu v Kolíně pod spisovou značkou 16 C 16/2013. V rámci tohoto soudního řízení nechal Okresní soud v Kolíně ocenit předmětný obchodní podíl ke dni ukončení účasti žalobkyně jako společníka žalované, kdy ze znaleckého posudku [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno] vyplývá, že hodnota tohoto podílu činí 7 089 000 Kč. Zbylá část vypořádacího podílu ve výši 3 639 000 Kč představující rozdíl částek 7 089 000 Kč a 3 450 000 Kč, je přímým nárokem žalobkyně vůči žalované z titulu vypořádacího podílu žalobkyně jako bývalého společníka žalované. Dopisem z 12. 2. 2016 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení této částky, avšak do dnešního dne na tento nárok žalovaná ničeho nezaplatila.

3. Žalobkyně vzala žalobu co do částky 1 314 000 Kč zpět, a to s ohledem na revizní znalecký posudek [právnická osoba] (dále jen „PZK“), který byl vypracován v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 C 16/2013. K návrhu žalobkyně proto Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 15. 2. 2017 č. j. 11 C 70/2016-50 částečně řízení zastavil, a to o zaplacení částky 1 314 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 3. 2012 do zaplacení.

4. O věcné příslušnosti Krajského soudu v Praze k rozhodování v této věci bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018 č. j. Ncp 46/2018 – 90, jež nabyl právní moci dne 2. 3. 2018.

5. Jedná se o druhé rozhodnutí v dané věci. Soud prvního stupně ve věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č.j. 56 Cm 61/2018-234 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 325 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 2 325 000 Kč od 30. 9. 2012, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), že žaloba v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 2 325 000 od 30. 3. 2012 do 29. 9. 2012, se zamítá (výrok II.), že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 477 776 Kč k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), a že žalovaná je povinna nahradit Krajskému soudu v Praze náklady řízení ve výši 4 235 Kč na účet Krajského soudu v Praze č. ú.: [č. účtu], v. s. [Anonymizováno], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).

6. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 7 Cmo 255/2020- 274, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. a III. jej změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

7. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 27 Cdo 592/2022-312 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 7 Cmo 255/2020-274, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dospěl k následujícím závěrům: 1) k vázanosti soudu rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 7. 2016, č. j. 16 C 16/2013-361, že pro posouzení projednávané věci je rozhodné, zda výše vypořádacího podílu, na nějž vznikl žalobkyni nárok, přesahovala částku přisouzenou v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 věřiteli žalobkyně ([tituly před jménem] [právnická osoba]). Řešení této otázky, přijaté v řízení sp. zn. 16 C 16/2013, již pro projednávanou věc závazné není (jde o otázku předběžnou, s níž se soudy v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 vypořádaly toliko v odůvodnění). Přisvědčil odvolacímu soudu potud, že princip právní jistoty vyžaduje, aby soudy v projednávané věci zohlednily závěry o výši vypořádacího podílu přijaté v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 a v zásadě z nich vycházely. Řečené nicméně neznamená, že v projednávané věci soudy nemohou dospět k odlišným skutkovým zjištěním (o výši čistého obchodního majetku dovolatele k rozhodnému dni), zejména liší-li se důkazy provedené v projednávané věci od důkazů provedených v řízení sp. zn. 16 C 16/2013. Opačný závěr odvolacího soudu (který takovou možnost kategoricky vyloučil – viz odůvodnění napadeného rozsudku, odst. 15 in fine), ve svém důsledku v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou rozšiřuje závaznost rozsudku vydaného v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 i na jeho odůvodnění (řešení předběžné otázky); 2) k opomenutému důkazu, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů zcela pominul znalecký posudek [Anonymizováno] (dále jen „AE“), který v projednávané věci (na rozdíl od řízení sp. zn 16 C 16/2013) k důkazu provedl a s rozpory v obou posudcích se nikterak nevypořádal. Jinak řečeno, soud prvního stupně znalecký posudek AE, opomenul. Jestliže pak odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž by soudem prvního stupně uvedený opomenutý důkaz dle § 213 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zopakoval a výsledek dokazování promítl do hodnocení důkazů, posoudil dovoláním otevřenou otázku procesního práva v rozporu s ustálenou judikaturou a v důsledku toho zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

8. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 1. 2023, č.j. 7 Cmo 255/2020-324, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Soud prvního stupně vyšel na základě provedených důkazů z toho, že účinky pravomocného nařízení výkonu rozhodnutí postižením obchodního podílu žalobkyně o velikosti 15 % v žalované nastaly dne 29. 3. 2012. Tímto dnem zanikla účast žalobkyně v žalované, vzniklo jí právo na vypořádací podíl podle §150 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a obchodní podíl přešel na žalovanou, které tak vznikla povinnost vyplatit oprávněnému [tituly před jménem] [právnická osoba] vypořádací podíl ve výši 3 450 000 Kč. [tituly před jménem] [Anonymizováno] se svého nároku domáhal po žalované v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 C 16/2013, kdy na základě rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 7. 2016, č. j. 16 C 16/2013-361, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, č. j. 21 Co 583/2016-408, byla žalované uložena povinnost [tituly před jménem] [Anonymizováno] zaplatit částku 3 450 000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Při určení výše vypořádacího podílu soud prvního stupně vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a zjišťoval, v jakém poměru jsou k sobě výše vlastního kapitálu žalované a tržní hodnota jejího čistého obchodního majetku. K tomu zjistil, že výše vlastního kapitálu žalované byla – 11 742 000 Kč. Při určení výše tržní hodnoty obchodního majetku Společnosti k datu 29. 3. 2012 vyšel ze znaleckého posudku č. 376-1/2016 PZK, který zadal k vyhotovení Okresní soud v Kolíně ve věci sp. zn. 16 C 16/2013, a jež byl vyhotoven jako revizní ke znaleckým posudkům vypracovaným znalci [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno], s přihlédnutím k odborným posouzením [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Tento znalecký posudek stanovil tržní hodnotu obchodního majetku žalované k datu 29. 3.2012 částkou 38 500 000 Kč.

10. Z revizního znaleckého posudku č. 376-1/2016 PZK a výslechu zástupců znalce soud prvního stupně zjistil, že z možných metod pro stanovení hodnoty čistého obchodního majetku (metoda majetková, metoda výnosová a metoda založená na analýze trhu) použil znalec metodu substanční hodnoty, patřící mezi metody majetkové. Způsob ocenění je založen na principu náhrady výdajů na pořízení majetkové podstaty (substance podniku). Základním předpokladem této metody je, že kupující majetkové substance by nezaplatil za předmětná aktiva, tedy majetek více, než činí náklady na jejich pořízení se stejným opotřebením. Při použití tohoto způsobu jsou jednotlivé druhy aktiv individuálně oceněny. Součet oceněných aktiv po odpočtu dluhů představuje hodnotu čistého obchodního majetku společnosti. PZK volila tuto metodu, neboť všechny předchozí znalecké posudky, či odhady vycházely z majetkového ocenění. Nemohlo proto dojít ke změně metodiky, neboť by pak výsledky jednotlivých posudků a odhadů nemusely být porovnatelné a konzistentní. Zástupci PZK vysvětlili důvody použité metody, resp. vysvětlili důvody nepoužití jiných metod (viz. str. 14 a 15 posudku). Zejména uvedli, že kladný výrok auditora bez jakýchkoliv výhrad a doporučení či upozornění, které nemají charakter výhrady, resp. absence obav z možného úpadku žalované či neschopnosti dodržet své dluhové závazky k datu poslední účetní závěrky před datem ocenění (k 31. 12. 2011) znemožnili znalci použití likvidační (majetkové) metody.

11. Ze znaleckého posudku č. 1328-108/2016 AE ze dne 24. 10. 2016 a výslechu zástupců tohoto znalce soud prvního stupně zjistil, že tento znalecký posudek byl vypracován k žádosti žalované jako revizní posudek k posudku č. 59/7/2013 [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 18. 12. 2013 (jehož součástí je i znalecký posudek č. 550/2013 vypracovaný [Anonymizováno]). Zástupci znalce ocenili tržní hodnotu čistého obchodního majetku žalované k datu 29. 3. 2012 na základě majetkové metody likvidační hodnoty, která je vzhledem k negativnímu vývoji jak žalované (špatná finanční situace žalované balancující na hranici předlužení a nízká prosperita do budoucna), tak celého relevantního trhu, metodicky nejvhodnější, částkou 3 045 000 Kč. Znalec AE hodnotu žalované spatřuje zejména v jejím majetku. Znalec AE se neztotožnil s použitým postupem ocenění majetku žalované znalcem [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno], když ponechal tržní hodnoty všech položek majetku žalované na úrovních svých účetních hodnot, což nekoresponduje s historickými pořizovacími cenami a účetnímu postupy, které zpravidla nekorespondují se situací na trhu. Ve vztahu ke znaleckému posudku znalce [Anonymizováno] souhlasil s použitou metodikou, avšak nesouhlasil s určenou výší koeficientu prodejnosti ve výši 1, který dle znalce nedostatečně reflektuje likvidnost těchto specifických aktiv tržními podmínkami spojenými s negativní situací ve stavebnictví.

12. Vzhledem k odlišným závěrům obou znaleckých posudků soud prvního stupně provedl výslech (konfrontaci) znalců PZK a AE. Znalci PZK, kteří byli seznámeni s obsahem znaleckého posudku AE, své závěry potvrdili, vyjádřili se k námitkám žalované ke znaleckému posudku, objasnili, jaké důvody je vedly k použitým metodám, a jakým způsobem dospěli ke znaleckým závěrům. [právnická osoba] PZK se vypořádala s důvody nepoužití jiných metod, zejména metodou použitou společností AE, tedy metodou likvidační hodnoty. Vysvětlil, že znalecký posudek vycházel z následného vývoje žalované v pozdější době a skutečnosti, že žalovaná před rozhodným datem nemířila k likvidaci. Vysvětlil, z jakého důvodu nemohou dospět ke shodným závěrům jako společnost AE, která pokud pracovala s likvidační metodou, vycházela pouze z aktiv a v rámci ocenění nepracovala s hodnotou likvidace. Další rozdíl spatřovali v ocenění movitých věcí, kdy se liší v přístupu k ocenění. Znalci PZK přesvědčili soud prvního stupně v použití tržní hodnoty, a nikoliv s časovými cenami, kdy při ponížení o koeficient prodejnosti tyto stanovil pro všechny stejně. Zejména pak znalci PZK argumentovali i nedodržením zvolené metody společností AE při výpočtu likvidační hodnoty, neboť nepoužila náklady na likvidaci.

13. Soud prvního stupně po provedené konfrontaci znalců konstatoval, že znalci PZK vysvětlili, z čeho při zpracování jejich znaleckého posudku vycházeli, jakou metodu výpočtu použili a z jakého důvodu a závěry vypracovaného znaleckého posudku obhájili i při výslechu před soudem. Přesvědčivě se vypořádali i s námitkami žalované. Proto soud prvního stupně vyšel při stanovení výše hodnoty vypořádacího podílu z tohoto znaleckého posudku. Vypracování dalšího znaleckého posudku považoval soud prvního stupně za nadbytečné, a proto návrh žalované na uvedené doplnění dokazování zamítl. Ve věci byly předloženy čtyři znalecké posudky (odborná vyjádření), z nichž, jak je uvedeno výše, tři určily hodnotu vypořádacího podílu ve vyšší výši, než je žalovaná částka (i při započtení již přiznané částky v rámci řízení před Okresním osudem v Kolíně ve věci sp. zn. 16 C 16/2013). Znalecký posudek společnosti AE předložený žalovanou považoval soud prvního stupně za neprůkazný, vyvrácený znaleckým posudkem společnosti PZK. Za této situace by vypracování dalšího znaleckého posudku bylo nadbytečné, znamenalo by to další zbytečné náklady i prodloužení řízení, neboť při rozhodování lze vyjít z již vypracovaných znaleckých posudků.

14. Právně soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla ke dni 29. 3. 2012, tj. ke dni pravomocného nařízení výkonu rozhodnutí postižením obchodního podílu, společníkem žalované s obchodním podílem o velikosti 15 %. Pravomocné nařízení výkonu rozhodnutí postižením obchodního podílu na majetek žalobkyně mělo za následek zánik účasti této společnosti jako společníka v žalované a vznik nároku na vypořádací podíl vůči žalované. Výše vypořádacího podílu se stanoví dle ustanovení obchodního zákoníku ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti (§ 61 odst. 2 obch. zák.). Podstatná pro určení výše vypořádacího podílu byla tedy výše vlastního kapitálu žalované ke dni 29. 3. 2012. K tomuto datu žalovaná účetní závěrku sestavila a soudu předložila. Výše vlastního kapitálu žalované uvedená v účetní závěrce sestavené žalovanou ke dni 29. 3. 2012, činila – 11 742 000 Kč. Soud prvního stupně připomněl, že v případě zániku účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným musí být vypořádání mezi společníky poctivé v tom smyslu, aby hodnota vypořádacího podílu společníka, jehož účast ve společnosti skončila, zásadně odpovídala hodnotě čistého obchodního majetku, připadajícího na jeho obchodní podíl. Plyne-li z účetní závěrky (anebo by z ní mělo při řádném zpracování plynout), že výše vlastního kapitálu podle účetní závěrky je v hrubém nepoměru ke skutečné (tržní) hodnotě čistého obchodního majetku, je k tomu třeba přihlédnout při stanovení vypořádacího podílu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011).

15. Na základě shora uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že vypořádání mezi společníky podle účetní závěrky by v projednávaném případě neodpovídalo poctivému obchodnímu styku, když výsledky této účetní závěrky jsou v hrubém nepoměru k hodnotě čistého obchodního majetku, připadajícího na obchodní podíl, jak vyplynulo ze znaleckých posudků. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěné tržní hodnoty obchodního majetku žalované ve výši 38 500 000 Kč, jak vyplynulo ze znaleckého posudku č. 376-1/2016 PZK. Pokud byla tržní hodnota čistého obchodního majetku žalované ve výši 38 500 000 Kč a žalobkyně, které zanikla účast v žalované, vlastnila obchodní podíl o velikosti 15 %, vznikl jí nárok na vypořádací podíl ve výši 15 %, tj. ve výši 5 775 000 Kč (§ 150 odst. 1 věta druhá obch. zák.). Vzhledem ke skutečnosti, že bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo žalované zaplatit [tituly před jménem] [právnická osoba] dle § 315 o. s. ř. částku 3 450 000 Kč, soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 325 000 Kč, jakožto rozdíl mezi výší nároku žalobkyně na vypořádací podíl a nárokem [tituly před jménem] [právnická osoba].

16. Soud prvního stupně dále dovodil, že nárok na vypořádací podíl je nárokem splatným. Účinky pravomocného nařízení výkonu rozhodnutí postižením obchodního podílu nastaly dne 29. 3. 2012. Žalovaná byla povinna vyplatit vypořádací podíl v uvedené výši bez zbytečného odkladu poté, kdy provedla dispozici s jeho uvolněným obchodním podílem. Zákon přitom ukládá společnosti naložit s uvolněným obchodním podílem do šesti měsíců ode dne, kdy k zániku společníka došlo (§ 113 odst. 6 obch. zák.). Lhůta „bez zbytečného odkladu“ stanovená k vyplacení vypořádacího podílu v ustanovení § 150 odst. 3 obch. zák. začala za této situace běžet ode dne, kdy uplynula zákonná lhůta šesti měsíců pro dispozici s uvolněným obchodním podílem, tj. ode dne 29. 3. 2012. Lhůta k dispozici s obchodním podílem uplynula dne 29. 9. 2012. Žalovaná zákonnou lhůtu nedodržela. Žalovaná se tak dostala do prodlení se splněním peněžitého závazku, které trvá až do jeho řádného zaplacení, vznikla jí povinnost zaplatit žalobkyni vedle dlužné částky i úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ode dne 30. 9. 2012 do zaplacení (§ 369 odst. 1 obch. zák.). Žalovaná byla vypořádací podíl povinna zaplatit, bez zbytečného odkladu po uplynutí lhůty šesti měsíců ode dne zániku účasti společníka ve společnosti. Účast žalobkyně v žalované zanikla postižením obchodního podílu žalobkyně v žalované společnosti dne 29. 3. 2012 a lhůta šesti měsíců marně uplynula dne 29. 9. 2012. Úrok z prodlení byl s ohledem na uvedené přiznán z dlužné částky ode dne 30. 9. 2012 do zaplacení.

17. Na základě toho byla žaloba soudem prvního stupně shledána důvodná co do zaplacení částky 2 325 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení od 30. 9. 2012 do zaplacení, ve zbytku (tj. požadovaného zákonného úroku z prodlení z uvedené částky od 30. 3. 2012 do 29. 9. 2012) nedůvodná, a proto soud prvního stupně žalované uložil zaplatit ve výroku uvedenou částku včetně příslušenství v obvyklé lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

18. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná co do částky 2 325 000 Kč z původní žalované částky 3 639 000 Kč, když vzala žalobu ohledně částky 1 314 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 3. 2012 do zaplacení zpět, a to s ohledem na revizní znalecký posudek PZK, který byl vypracován v rámci řízení, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 C 16/2013. Žalobkyně tak měla v řízení částečný úspěch, když svoji žalobu vzala co do částky 1 314 000 Kč zpět, a z procesního hlediska tak částečné zastavení řízení zavinila (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Úspěch žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně činí 63,89 % a její neúspěch 36,11 %, pročež má právo na 27,78% náhradu svých nákladů řízení žalovanou. K náhradě nákladů řízení státu jsou povinny dle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. obě účastnice, a to podle míry jejich neúspěchu ve věci. Státu v řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady v celkové výši 4 235 Kč, proto je žalobkyně povinna na jejich náhradu zaplatit částku 1 529,26 Kč, tj. 36,11 % z nich, a žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit částku 2 705,74 Kč, tj. 63,89 % z nich.

19. Proti výroku I. až V. se včas odvolala žalovaná a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

20. Napadený rozsudek spočívá podle názoru žalované na nesprávném právním posouzení, neboť soud prvního stupně zjišťoval výši vypořádacího podílu žalobkyně z čistého obchodního majetku, ačkoli společenská smlouva žalované toto nestanoví. Soud by tedy měl postupovat ve smyslu ustanovení § 61 obch. zák. jakožto právního předpisu účinného v době, kdy došlo k zániku účasti žalobkyně ve společnosti žalované. Žalovaná předložila soudu prvního stupně účetní závěrku a společenskou smlouvu ve znění aktuálním ke dni 12. 3. 2012, respektive ke dni 29. 3. 2019 (datum právní moci exekučního příkazu postihujícího podíl žalobkyně v žalované), z něhož vyplývá, že výše vlastního kapitálu žalované byla v rozhodné době podle mimořádné účetní závěrky záporná, a to – 11 742 000 Kč. Společenská smlouva žalované v rozhodném znění nestanoví nic ke zjištění výše vypořádacího podílu, a tedy tento je nutno v předmětné věci zjišťovat z vlastního kapitálu dle účetní závěrky. Soud prvního stupně stanovil výši vypořádacího podílu z hodnoty čistého obchodního majetku žalované, jak byla tato zjištěna posudkem PZK. Soud prvního stupně zcela ignoroval ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák. a postupoval v přímém rozporu s ním, neboť zjištění výše vypořádacího podílu z čistého obchodního majetku společenská smlouva žalované nepředpokládá. Znalcem PZK nebyl dodržen správný metodologický postup ocenění podniku. Znalec PZK využil částečně substanční metody ocenění v kombinaci s metodou ocenění stanovením likvidační hodnoty. Takový postup však nelze považovat za metodologicky správný, neboť i dle odborné literatury je nutné podnik ocenit za použití jedné metody ocenění. Oba posudky pracují s tím, že je ocenění podniku žalované nutné provést formou stanovení likvidační hodnoty, neboť daný podnik žalované nepřinášel v rozhodné době zisk, a tudíž ho nelze ocenit tržně. Znalec PZK přesto nevhodně používá kombinaci dvou metod. Kromě nevhodně použité metody ocenění v případě posudku PZK je pak třeba vnímat ještě další zásadní rozdíl, který mohl mít vliv na rozdílně zjištěnou hodnotu vypořádacího podílu. Zatímco znalec AE revidoval hodnotu 80 % oceňovaného majetku žalované, znalec PZK provedl kontrolu ocenění pouze 10 strojů. Podle názoru žalované nelze ocenění znalcem PZK považovat za relevantní podklad pro stanovení tržní hodnoty podniku, respektive hodnoty vypořádacího podílu. Naopak je žalovaná přesvědčena, že ocenění vyplývající z posudku AE objektivně zohledňuje hodnotu podniku žalované, když se s náležitou pečlivostí věnuje ocenění takřka všech významných věcí tvořících hodnotu podniku. V situaci, kdy byly v řízení provedeny dva znalecké posudky, jež přinášejí odlišné výsledky, je dle názoru žalované nanejvýš nutné nechat zpracovat revizní znalecký posudek. Žalovaná zastává přesvědčení, že neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem mělo zcela zásadní vliv na skutková zjištění, k nimž soud prvního stupně jako ke konečným dospěl, a proto považuje žalovaná takový postup soudu prvního stupně za chybný. Podle názoru žalované je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť z něj není patrné, z jakých důkazů soud prvního stupně vycházel, a především jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Z odůvodnění rozsudku není žalované vůbec zřejmé, proč soud prvního stupně rozhodl právě na základě závěrů posudku PZK a co naopak diskvalifikovalo posudek AE, aby byl způsobilým podkladem pro stanovení hodnoty vypořádacího podílu.

21. K odvolání žalované žalobkyně uvedla, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Soud prvního stupně správně vysvětlil, proč vycházel ze závěrů PZK, kdy správně uvedl, že se žalované znaleckým posudkem AE, nepodařilo tyto závěry zpochybnit. Soud prvního stupně správně uvedl, že rozdíly mezi těmito dvěma posudky byly dány zejména s ohledem na odlišnou metodu ocenění, ke které přistoupil znalec AE. PZK naopak obhájila, že měl-li její posudek obstát jako revizní ve vztahu k posudkům znalců [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [Anonymizováno], musela použít stejnou metodu jako oni. Metoda použitá AE navíc neodpovídá situaci žalované, která nevstupovala do likvidace, a naopak dále podnikala. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že metoda ocenění není nijak objektivně dána a lze ji tak podřadit pod odbornost znalce. Pokud tedy znalec AE použil jinou metodu ocenění než znalec PZK v související věci, není možné se pomocí revizního posudku domáhat korekce jím zvolené metody. Takový postup by byl nekorektní. Nadto metoda zvolená znalcem AE zcela zjevně neodpovídala situaci žalované, která nevstupovala do likvidace. Soud prvního stupně dále správně upozornil na fakt, že závěry znaleckého posudku AE se významně liší od závěrů znalců PZK, [Anonymizováno] i [Anonymizováno]. Lze tedy říci, že závěry AE zůstaly osamocené a soud správně vyšel ze závěrů PZK, které byly ze tří posudků z věci vedené Okresním soudem v Kolíně nejnižší. Žalobkyně je přesvědčena, že soud prvního stupně odstranil vadu vytýkanou mu ve zrušujícím rozhodnutí Vrchního soudu a jeho nové rozhodnutí již obstojí i z hlediska zásady volného hodnocení důkazů.

22. Předně odvolací soud uvádí, že argumentace odvolatelky neobstojí. Soudní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pouze tehdy, pokud postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění (nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12 či ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1836/13). Tak tomu však v daném případě není. To plyne mimo jiné i z toho, že žalovaná jasně formulovala své odvolací důvody. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I kdyby rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, neboť případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv žalované jako odvolatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011).

23. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (výroky I., III. a V.) dle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Výroky II. a IV. nabyly samostatně právní moci.

24. S ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, odvolací soud posuzoval danou věc podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

25. Podle § 61 odst. 2 obch. zák. při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než převodem podílu nebo udělením příklepu v řízení o výkonu rozhodnutí vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle § 59 odst.

3. Vypořádací podíl se vyplácí v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného. Podle odstavce 3 téhož ustanovení právo na vyplacení vypořádacího podílu je splatné uplynutím tří měsíců od schválení účetní závěrky podle odstavce 2 nebo ode dne doručení posudku znalce podle odstavce 2 společnosti, nestanoví-li zákon, dohoda účastníků nebo společenská smlouva jinak. Jestliže společníci nebo příslušný orgán společnosti účetní závěrku bez vážného důvodu neschválí, je právo na vyplacení vypořádacího podílu splatné uplynutím tří měsíců ode dne, kdy měla být účetní závěrka schválena.

26. Podle § 113 odst. 5 obch. zák. obchodní podíl (§ 114) vyloučeného společníka přechází na společnost, která jej může převést na jiného společníka nebo třetí osobu. O převodu rozhoduje valná hromada. Podle odstavce 6 nedojde-li k převodu obchodního podílu podle odstavce 5, rozhodne valná hromada do šesti měsíců ode dne, kdy k vyloučení společníka došlo, buď o snížení základního kapitálu o vklad vyloučeného společníka, nebo o tom, že ostatní společníci převezmou jeho obchodní podíl v poměru svých obchodních podílů za úplatu ve výši vypořádacího podílu, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci. Rozhodnutím valné hromady o rozdělení obchodního podílu mezi společníky přechází na společníky rozdělený obchodní podíl za podmínek stanovených valnou hromadou.

27. Podle § 150 odst. 1 obch. zák. 1 jestliže přešel obchodní podíl na společnost, vzniká společníku, jehož účast ve společnosti zanikla, nebo jeho právnímu nástupci právo na vypořádací podíl (§ 61 odst. 2). Tento podíl se určuje poměrem obchodních podílů, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného. Podle odstavce 3 téhož ustanovení společnost je povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, co splnila povinnost podle § 113 odst. 5 nebo 6, jestliže byl vklad společníka splacen. Není-li v době splnění povinnosti podle § 113 odst. 5 nebo 6 vklad společníka splacen, je společnost povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu po splacení tohoto vkladu. Společenská smlouva může lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu prodloužit.

28. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla v rozsahu potřebném pro posouzení a rozhodnutí věci účinně zpochybněna. Pro stručnost na ně proto odvolací soud odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1322/2023, ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2288/2021, ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, jež jsou dostupná, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. na internetových stránkách www.nsoud.cz). Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a v souladu s procesními předpisy a jím zjištěný skutkový stav, který je v odůvodnění rozsudku vylíčen vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem vystihujícím danou problematiku věcně správně, nedoznal změn ani v odvolacím řízení. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že vypracování dalšího revizního znaleckého posudku je nadbytečné.

29. Pro rozhodnutí o uložení platební povinnosti žalované je rozhodné určení existence pohledávky žalobkyně za žalovanou, která jí vznikla z titulu jejího práva společníka, kterému zanikla účast ve společnosti, na zaplacení vypořádacího podílu (§ 150 odst. 1 a 3 obch. zák.), přičemž výše nároku žalobkyně je odvislá od určení výše předmětného vypořádacího podílu dle § 61 odst. 2 obch. zák. ve smyslu judikaturních závěrů Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005 a jeho usnesení ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011 a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013), od čehož se odvíjí i nárok žalobkyně v této věci. Tomuto řízení předcházelo řízení vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 C 16/2013. Okresní soud v Kolíně ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2016, č. j. 16 C 16/2013-361, uložil žalované společnosti [Jméno žalované]., zaplatit žalobci, [tituly před jménem] [právnická osoba] částku 3 450 000 Kč spolu se zákonným úrokem od 20. 11. 2012 do zaplacení. V uvedeném řízení soud dospěl k závěru, že oprávněnému vzniklo právo na vyplacení pohledávky povinné (v této věci žalobkyně) z jejího práva na vypořádací podíl dle § 320a o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2012. Mezi účastníky řízení zůstala sporná otázka, zda vypořádací podíl má plusovou hodnotu a je-li tomu tak, jaká je jeho výše.

30. Na posouzení této odborné otázky zaměřil soud prvního stupně dokazování s tím, že v řízení k důkazu provedl několik znaleckých posudků, a to znalecké posudky znalců [Anonymizováno] a [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno], revizní znalecký posudek č. 376-1/2016 PZK, a dále znalecký posudek AE. Tyto posudky následně soud prvního stupně hodnotil dle § 132 o. s. ř. a teprve takto zjištěný skutkový stav posuzoval právně, a to ve shodě se standardní judikaturní praxí (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 112/2017). Soud prvního stupně neměl pochybnosti o správnosti revizního znaleckého posudku PZK a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je uplatňován v souladu s ustálenou judikaturou, kdy výpočet vypořádacího podílu z účetní závěrky, dle které je vlastní kapitál žalované záporný (- 11 742 000 Kč) nedává skutečnou představu o skutečné hodnotě majetku žalované a vypořádání na základě výstupů z účetnictví tak odporuje zásadě poctivého styku. Proto soud prvního stupně určil výši vypořádacího podílu o velikosti 15 % z tržní hodnoty čistého obchodního majetku žalované, která činí 38 500 000 Kč, částkou 5 775 000 Kč.

31. Ohledně postupu soudu prvního stupně při stanovení výše vypořádacího podílu, resp. námitky , že soud prvního stupně nedůvodně zjišťoval výši vypořádacího podílu žalobkyně z čistého obchodního majetku žalované, odvolací soud opětovně odkazuje na ustálenou soudní judikaturu, a to zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005 a stejně jako soud prvního stupně i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011, ve kterých Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil zásadu poctivosti a zásadu proporcionality vypořádání mezi společníky obchodní společnosti, a na závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013, podle kterého poctivost vypořádání mezi společníky obchodní společnosti je obecným kritériem, jímž je soud povinen poměřovat všechny případy, ve kterých má základem pro určení vypořádacího podílu být hodnota vycházející z účetnictví společnosti. Má-li být výše vypořádacího podílu určena z vlastního kapitálu společnosti podle účetní závěrky, je vždy nutné zabývat se tím, zda takové vypořádání mezi společníky je poctivé v tom smyslu, aby hodnota vypořádacího podílu společníka, jehož účast ve společnosti skončila, zásadně odpovídala hodnotě čistého obchodního majetku, připadajícího na jeho obchodní podíl. Dospěje-li soud k závěru, že výše vlastního kapitálu podle účetní závěrky je v hrubém nepoměru ke skutečné (tržní) hodnotě čistého obchodního majetku, je k tomu třeba při stanovení vypořádacího podílu přihlédnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013). Posouzení a závěr soudu prvního stupně o možné existenci hrubého nepoměru mezi výší vlastního kapitálu podle účetní závěrky a skutečnou hodnotou čistého obchodního majetku jsou závislé na posouzení skutečnosti, jíž je právě určení výše čistého obchodního majetku žalované, ke které je třeba odborného posouzení (§ 127 odst. 1 o. s. ř.).

32. Důkazy provedené soudem prvního stupně podle § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř. k otázce čistého obchodního majetku žalované jsou zcela odpovídající; k jejímu zodpovězení je třeba odborných znalostí, kterými soud nedisponuje. Zvláštnost těchto důkazů pak výrazně limituje soud v možnosti jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Je v zásadě omezeno pouze na to, zda posudek znalce má formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním znaleckém posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 41/1979, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1981 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).

33. Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, či ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014).

34. Na znalecký posudek splňující předpoklady stanovené v § 127a o. s. ř. se hledí jako na znalecký posudek vyžádaný soudem, ačkoli byl předložen účastníkem (jak se podává přímo z výslovného znění zmíněného ustanovení) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněného pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, k nimž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014, rozsudku ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 962/2013, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4292/2016].

35. V rámci výše uvedených limitů hodnocení důkazu znaleckými posudky, odvolací soud předně poznamenává, že následné předložení důkazu znaleckým posudkem AE žalovanou dle § 127a o. s. ř. má z věcného hlediska povahu námitek proti správnosti dříve vyhotovených znaleckých posudků [Anonymizováno], [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno] a revizního znaleckého posudku č. 376-1/2016 PZK, které lze uplatnit i po koncentraci řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014).

36. Na úvaze soudu však vždy záleží, nakolik shledá obsah námitek proti výsledku dokazování dle § 127 o. s. ř. za důvodný natolik, že může zpochybnit jeho správnost, či případně vyvolat i nutnost doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem (§ 127 odst. 2 o. s. ř.). Povinnost soudu doplňovat dokazování není v tomto ohledu v případě rozporných skutkových zjištění v žádném případě automatická; k tomu lze odkázat i na závěry obsažené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2009, str. 134, nebo v již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001.

37. V dané věci musel soud při řádném hodnocení provedených důkazů (dle § 132 o. s. ř.) vycházet nejen z obsahově rozporných znaleckých posudků dle ustanovení § 127 o. s. ř. a § 127a o. s. ř., ale i důkazů ostatních, prokazujících (pokud možno objektivním způsobem) výši čistého obchodního majetku, zejména odborných posouzení [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [Anonymizováno].

38. K hodnocení důkazu - znaleckého posudku dle § 132 o. s. ř. je nutné odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010) a „Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019).

39. Ve smyslu výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu přijatých v této věci v jeho zrušujícím rozsudku, není-li pro tuto věc, s ohledem na rozdílnost účastníků tohoto řízení a řízení sp. zn. 16 C 16/2013, závazné určení výše předmětného vypořádacího podílu v řízení sp. zn. 16 C 16/2013, neboť to v uvedeném řízení soud řešil pouze jako otázku předběžnou, přičemž pro tuto věc je rozhodné, zda výše vypořádacího podílu, na nějž vznikl žalobkyni nárok, přesahovala částku přisouzenou v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 věřiteli žalobkyně, bylo na soudu prvního stupně, aby v řízení učinil skutkové zjištění o výši čistého obchodního majetku žalované k rozhodnému dni, které je nezbytné pro určení výše vypořádacího podílu.

40. Ke zjištění pro tuto věc rozhodné skutečnosti soud prvního stupně k důkazu provedl důkaz znaleckým posudkem č. 550/2013 [Anonymizováno] ze dne 25. 11. 2013, znaleckým posudkem č. 59/7/2013 [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 18. 12. 2013, revizním znaleckým posudkem č. 376-1/2016, zpracovaným soudem ustanoveným znaleckou kanceláří PZK, a to v řízení u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 C 16/2013 o poddlužnické žalobě, tak i znaleckým posudkem č. 1328-108/2016, zpracovaným znalcem AE, předloženým v tomto řízení žalovanou. Důkaz znaleckým posudkem č. 550/2013 [Anonymizováno] ze dne 25. 11. 2013, znaleckým posudkem č. 59/7/2013 [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 18. 12. 2013, znaleckým posudkem č. 376-1/2016 PZK dle § 127 o. s. ř. a znaleckým posudkem č. 1328-108/2016 AE dle § 127a o. s. ř. byly soudem prvního stupně řádně provedeny na ústním jednání dne 4. 10. 2018 jejich přečtením. Zástupci znaleckých kanceláří PZK a AE byli na jednání konaném dne 16. 12. 2018 soudem prvního stupně vyslechnuti. Při výslechu setrvali na písemně podaných znaleckých posudcích i na tam uvedených závěrech o výši čistého obchodního majetku.

41. Rozdíl v závěrech obou revizních znaleckých posudků vyplývá především z odlišnosti použité metody ocenění. Všechny znalecké posudky použily při stanovení výše čistého obchodního majetku metodu majetkovou. Metoda výnosová, kde základem pro stanovení tržní hodnoty podniku je stanovení reálného výnosu pro vlastníka, která se běžně používá při stanovení výše přiměřeného protiplnění v případech tzv. squeeze out (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/2015), není v daném případě uplatnitelná, neboť v dané věci došlo k nucenému zániku účasti žalobkyně ve společnosti žalované z důvodu postižení jejího obchodního podílu v exekuci. Na neadekvátnosti použití metody výnosové se ostatně oba znalci shodli. Metoda založená na analýze trhu rovněž není v dané věci uplatnitelná, neboť v prostředí České republiky i s ohledem na její velikost, není zpravidla k dispozici dostatečná databáze vhodných srovnatelných transakcí.

42. Mezi majetkové metody patří jednak metoda účetní hodnoty, jednak metoda substanční (majetkové) hodnoty a jednak metoda likvidační hodnoty. Zatímco PZK použila metodu substanční (majetkové) hodnoty, AE použila metodu likvidační hodnoty. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku PZK a z výslechu zástupce zpracovatele, aplikace likvidační hodnoty je podmíněna několika faktory. Měl by být věrohodně doložen časový horizont, po němž je očekávána likvidace podniku. Současně by mělo být provedeno výnosové ocenění téhož. V případě, že výnosové ocenění by bylo nižší, než ocenění na úrovni likvidační metody, v tom případě je na místě příklon znalce k likvidační hodnotě podniku. Podstata metody likvidační hodnoty spočívá ve zjištění hodnoty majetku k určitému časovému okamžiku, kdy se předpokládá, že podnik ukončí svoji činnost a jednotlivá aktiva budou rozprodána. Na rozdíl od metody substanční (majetkové) hodnoty klíčovou roli hraje faktor času. Likvidátor musí v určitém čase rozprodat jednotlivé majetkové části a je pod „časovým tlakem“ (což může mít logicky negativní vliv na dosažené prodejní ceny).

43. Zástupci znalecké kanceláře PZK v rámci svého výslechu vysvětlili, že jejich znalecký posudek vycházel z následného vývoje Společnosti v pozdější době a skutečnosti, že Společnost před rozhodným datem nemířila k likvidaci. Odvolací soud v této souvislosti připomíná, že z žádného v řízení provedeného důkazu nevyplynulo, že by žalovaná měla vstoupit do likvidace a směřovat k ukončení své podnikatelské činnosti. O opaku svědčí zejména to, že do rozhodnutí odvolacího soudu nezanikla a ani do likvidace nevstoupila. Kladný výrok auditora bez jakýchkoliv výhrad a doporučení či upozornění, které nemají charakter výhrady, k datu poslední účetní závěrky před datem ocenění (tj. k 31. 12. 2011) v podstatě znemožňoval znalci případné použití likvidační (majetkové) metody, jak vyplývá z revizního znaleckého posudku PZK. Ta by měla oporu při případné výhradě auditora k obavám z negativní budoucnosti fungování společnosti, k výhradě ve smyslu obav z možného úpadku společnosti či neschopnosti dodržet své dluhové závazky, apod. Použití likvidační metody a příklon k jejímu výsledku je navíc podmíněn souběžným provedením výnosové metody (výnosovou metodu nebylo možné věrohodně provést) s jejím nižším dílčím výsledkem (oproti likvidační hodnotě). Použití likvidační metody proto nebylo namístě. Metodu znalcem použitou v revizním znaleckém posudku PZK, z něhož soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel, se žalované znaleckým posudkem č. 1328-108/2016 AE, vypracovaným k žádosti žalované jako revizní posudek k posudku č. 59/7/2013 [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 18. 12. 2013, který ocenil tržní hodnotu čistého obchodního majetku žalované k datu 29. 3. 2012 částkou 3 045 000 Kč, nepodařilo zpochybnit. Není přitom pravdou, že „oba vzájemně odlišné posudky pracují s tím, že je ocenění podniku žalované nutné provést formou stanovení likvidační hodnoty, neboť daný podnik žalované nepřinášel v rozhodné době zisk, a tudíž ho nelze ocenit tržně,“ jak nesprávně dovozuje žalovaná v odvolání. Lze proto uzavřít, že odvolací námitka žalované, že znalcem PZK nebyl dodržen správný metodologický postup ocenění podniku, není důvodná. Za situace, kdy znalec AE použil nesprávnou metodu ocenění, je další argumentace žalované týkající se toho, že znalec AE revidoval hodnotu 80 % oceňovaného majetku žalované, zcela irelevantní.

44. Závěr znaleckého posudku AE se významně liší nejen od závěrů znalce PZK, ale i od závěrů znalců [tituly za jménem] [tituly před jménem] [Anonymizováno] i [Anonymizováno]. Závěr znalce AE je tak v rozporu s výsledky ostatních znaleckých posudků. Za situace, kdy soud má hodnotit provedené důkazy nejenom jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti lze uzavřít, že závěr znalce AE zůstal osamocený, nepodpořený žádným jiným listinným důkazem. Ve věci byly předloženy čtyři znalecké posudky (+ 2 odborná vyjádření), z nichž tři určily hodnotu vypořádacího podílu ve vyšší výši, než je žalovaná částka (i při započtení již přiznané částky v rámci řízení před Okresním osudem v Kolíně ve věci sp. zn. 16 C 16/2013). Znalecký posudek společnosti AE předložený žalovanou považoval soud prvního stupně proto správně za vyvrácený revizním znaleckým posudkem společnosti PZK. Za této situace lze souhlasit se soudem prvního stupně, že by vypracování dalšího znaleckého posudku bylo nadbytečné, znamenalo by to další zbytečné náklady i prodloužení řízení, neboť při rozhodování lze vyjít z již vypracovaných znaleckých posudků. Na základě toho lze uzavřít, že pokud soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení revizního znaleckého posudku, nepochybil.

45. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud uvádí, že žalovaná, na rozdíl od žalobkyně, již své námitky, stejného obsahu jako v tomto případě, ohledně nesprávnosti předmětného revizního znaleckého posudku, potažmo nesprávnosti právních závěrů soudu o určení výše vypořádacího podílu, vznesla v řízení u Okresního soudu v Kolíně vedeného pod sp. zn. 16 C 16/2013, jehož byla účastnicí. K tomu odvolací soud z předmětných rozhodnutí konstatuje, že soud prvního stupně i soud odvolací se jimi v uvedeném řízení zabývaly, vypořádaly se s nimi a neshledaly je pro své závěry důvodnými; Nejvyšším soudem, jako soudem dovolacím bylo dovolání žalované shledáno nepřípustným, přičemž k jejím námitkám dovolací soud uvedl, že postup soudu shledal v souladu s ustálenou judikatorní praxí. Nutno dodat, že žalovaná neuspěla ani v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 C 16/2013, o její žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, č. j. 21 Co 583/2016-408 (viz výše), ve kterém byla její žaloba zamítnuta rozsudkem ze dne 21. 9. 2020, č. j. 16 C 16/2013-495, jenž byl potvrzen Krajským soudem v Praze, jako soudem odvolacím jeho rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 21 Co 202/2020-528. Jinak řečeno s ohledem k uvedeným ústavním principům je nepřípustné, aby pohledávka žalobkyně za žalovanou, vzniklá jí z jejího práva na vypořádací podíl, byla v tomto případě pouze z důvodů tvrzených žalovanou, nikoliv žalobkyní, opětovně soudem přezkoumávána a potažmo určena v jiné výši, a to nižší tak, jak se žalovaná domáhá, než jak byla určena pohledávka povinné ze zcela totožného jejího práva na vypořádací podíl v předmětném pravomocně skončeném řízení o poddlužnické žalobě. Přičemž částka, kterou byla žalovaná dle pravomocného rozsudku žalobci [tituly před jménem] [právnická osoba] uhradit, a jak uvedla, tuto svou povinnost již splnila, byla částí výše předmětného vypořádacího podílu soudem určené.

46. Na základě shora uvedeného odvolací soud uzavírá, že hodnota čistého obchodního majetku je významně odlišná (vyšší) od účetní hodnoty vlastního kapitálu, proto soud prvního stupně nepochybil, když při určení výše vypořádacího podílu vycházel z hodnoty čistého obchodního majetku, a to k datu ukončení účasti společníka ve společnosti. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že vypořádání mezi společníky podle účetní závěrky by v projednávaném případě neodpovídalo poctivému obchodnímu styku a zásadě proporcionality, když výsledky této závěrky jsou v hrubém nepoměru k hodnotě čistého obchodního majetku, připadajícího na obchodní podíl, jak vyplynulo ze znaleckého posudku. Pokud tedy byla tržní hodnota čistého obchodního majetku žalované určena ve výši 38 500 000 Kč a žalobkyně, které zanikla účast v žalované, vlastnila obchodní podíl o velikosti 15%, vznikl jí nárok na vypořádací podíl ve výši 15%, tj. ve výši 5 775 000 Kč (§ 150 odst. 1 věta druhá obch. zák.).

47. Odvolací soud proto neshledal námitky odvolatelky důvodnými a ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že pravomocným rozhodnutím soudu bylo uloženo žalované zaplatit [tituly před jménem] [právnická osoba] (§ 315 o. s. ř. ve spojení s § 320a o. s. ř.) částku 3 450 000 Kč, což představuje část vypořádacího podílu žalobkyně, na nějž jí vzniklo právo (§ 150 odst. 1 obch. zák.), určeného týmž pravomocným rozhodnutím ve výši 5 775 000 Kč, jež bylo v tam vedeném odvolacím řízení shledáno v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k § 61 odst. 2 obch. zák. Vzhledem k této skutečnosti proto soud prvního stupně správně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 325 000 Kč, jakožto rozdíl mezi výší vypořádacího podílu žalobkyně a pravomocným rozsudkem přiznaným nárokem [tituly před jménem] [právnická osoba] z práva žalobkyně na vypořádací podíl. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná byla vypořádací podíl povinna zaplatit dle ustanovení § 150 odst. 3 obch. zák. bez zbytečného odkladu po uplynutí lhůty šesti měsíců ode dne 29. 3. 2012 tj. ode dne zániku účasti společníka ve společnosti. Správný pak byl i závěr soudu prvního stupně, že žalovaná se dostala do prodlení se splněním peněžitého závazku, a vznikla jí proto povinnost zaplatit žalobkyni z částky 2 325 000 Kč úrok z prodlení ve výši 7,75 % (§ 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb.) ode dne 30. 9. 2012 do zaplacení. Úrok z prodlení byl proto správně soudem prvního stupně žalobkyni přiznán z dlužné částky ode dne 30. 9. 2012 do zaplacení.

48. Nepochybil-li soud prvního stupně ani ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (zde odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadených nákladových výroků), tak odvolací soud s poukazem na výše uvedené, rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správných výrocích I., III. a V. potvrdil (§ 219 o. s. ř.) tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

49. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení zcela úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které jí za odvolacího řízení vznikly. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení představuje náklady jejího právního zastoupení, sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 17 620 Kč za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dle § 7 bodu 6. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, 2 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 této vyhlášky. Podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. patří k nákladům řízení též náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad, kterou je povinen advokát odvést dle zvláštního předpisu, a to v aktuální výši 21 % (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Celkem přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 43 366,40 Kč uložil odvolací soud žalované zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), k rukám advokáta žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení