7 CO 55/2022 - 780

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Lis a soudkyň JUDr. Marie Rudolfové a JUDr. Marie Korbelové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupenému advokátem [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.10.2021, č.j. 25 C 62/2020-708, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 52 998 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně) napadeným rozsudkem žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.). Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 135 617 Kč (výrok II.). Na náhradě nákladů řízení státu žalobkyni uložil zaplatit částku 3 911 Kč a žalovanému částku 1 521 Kč (výroky III. a IV.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím (dále též předmětná částka). Šlo o investice (zhodnocení nemovitostí žalovaného), které žalobkyně vydražila v rámci exekuce (sp. zn. [spisová značka]) prováděné (tehdejším) exekutorem [titul] [jméno] [jméno] (dále jen exekutor). Žalobkyně vydražila nemovitosti v k.ú. [ulice] [obec] (stavební parcela [číslo] jejíž součástí je stavba [adresa], stavební parcelu [číslo] jejíž součástí je stavba [adresa] a parcely [číslo]). Žalobkyni byl usnesením exekutora, které bylo potvrzeno odvolacím soudem, udělen příklep ohledně předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud ČR (dále jen dovolací soud) následně usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se příklep žalobkyni (vydražitelce) neuděluje. Žalovaný následně podal žalobu o určení ohledně vlastnického práva k předmětným nemovitostem (dále jen žaloba o určení vlastnického práva), která byla projednávána Okresním soudem v Českém Krumlově (pod sp. zn. 9 C 153/2015). Rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, který však následně zrušil dovolací soud. Poté bylo této žalobě vyhověno. Žalobkyně dovozovala (domnívala se), že je vlastnicí předmětných nemovitostí (po udělení příklepu a zaplacení nejvyššího podání) v období od udělení příklepu do rozhodnutí dovolacího soudu o neudělení příklepu (od února 2014 do března 2015). Dále od právní moci rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného o určení jeho vlastnického práva do následného rozhodnutí dovolacího soudu (od ledna 2016 do června 2017).

3. Pro úplnost je třeba dodat, že žalobkyně v (původní) žalobě uplatnila vůči žalovanému nejen nárok na úhradu předmětné částky. Dále se domáhala zaplacení částek 577 497 Kč a 3 298 177 Kč O těchto nárocích bylo rozhodnuto (pravomocně) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24.1.2019, č.j. 25 C 54/2018-344 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19.12.2019, č.j. 7 Co 661/2019-497 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 3.2.2020, č. j. 7 Co 661/2019-525). Žaloba žalobkyně ohledně uvedených částek (ve vztahu k žalovanému) byla zamítnuta. Protože zmíněné rozsudky nebyly konečným rozhodnutím ve věci (§ 151 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. – zákon č. 99/1963 Sb.), tak uvedenými rozsudky nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

4. Ve skutkové rovině měl soud za prokázané, že zmíněný exekutor byl pověřen Okresním soudem v Českém Krumlově provedením exekuce vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Exekuce byla zahájena na základě návrhu oprávněné [jméno] [příjmení] proti povinnému [jméno] [příjmení] (žalovanému) k uspokojením nároku oprávněné ve výši 4 000 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se zúčastnila dražby prováděné exekutorem v rámci uvedené exekuce. Nejprve zaplatila dražební jistotu ve výši 300 000 Kč (dne [datum]) a následně zaplatila doplatek nejvyššího podání ve výši 3 566 667 Kč (dne [datum]). Nejvyšší podání představovalo částku 3 866 667 Kč. Usnesením exekutora ze dne 24.2.2014 č.j. [číslo jednací] byl žalobkyni udělen příklep ohledně předmětných nemovitostí. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 13.6.2014, č.j. 22 Co 541/2014. K dovolání povinného dovolací soud usnesením ze dne 17.3.2015, č.j. 26 Cdo 587/2015 (pravomocné dne 31.3.2015) změnil usnesení odvolacího soudu (exekutora) tak, že příklep ohledně předmětných nemovitostí se vydražitelce (žalobkyni) neuděluje. Následně žalovaný zahájil řízení před Okresním soudem v Českém Krumlově (vedeno pod sp. zn. 9 C 153/2015), kde se domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.9.2015, č.j. 9 C 153/2015-134 žalobu zamítl a odvolací soud rozsudkem ze dne 12.1.2016, č.j. 8 Co 2363/2015-164 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalovaného dovolací soud rozsudkem ze dne 27.6.2017, č.j. 22 Cdo 3513/2016-232, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 5.9.2017, č.j. 8 Co 2363/2015-258 žalobě vyhověl (určil vlastnické právo žalovaného k předmětným nemovitostem). Dovolací soud následné dovolání žalobkyně usnesením ze dne 24.1.2018, č.j. 22 Cdo 5740/2017-314 odmítl. Shodně byla odmítnuta i navazující ústavní stížnost žalobkyně Ústavním soudem ČR (usnesení ze dne [datum], č. j. III. ÚS 1500/18). Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že žalobkyně po převzetí předmětných nemovitostí (od září 2014) chystala a prováděla stavební úpravy předmětných nemovitostí (statku). Prováděla dostavbu kuchyně, salonku a čtyř pokojů v rohovém křídle statku. Práce byly prováděny od [datum] (po převzetí předmětných nemovitostí) do [datum]. Na půdě byly budovány budoucí pokoje, byla provedena sanace krovu, výměna štítové vazby, příprava podkrovního prostoru na budoucí výstavbu pokojů, včetně odstranění starých dřevěných částí krovu, bednění, vybudování rozvodů, topení, vody, odpadů a elektřiny, vytvořena ocelová konstrukce dvojitého stropu, betonovány podlahy, dozdívky volných prostor a okenních otvorů do dvora a výstavba čtyř samostatných pokojů s příslušenstvím. V bývalé maštali (pravá část křídla v havarijním stavu) hrozilo zřícení. Zde byla provedena demontáž zbytků střešní krytiny, demontáž zbytku krovu a vyvezeny zřícené stropní konstrukce klenutých stropů (odvoz suti). Byla realizována přístavba kuchyně a salonku (levé křídlo statku). Byly realizovány zemní práce, rozvody odpadů, přívod vody, vykopání základů, betonování, štěrkování, izolace, zbudování základní desky. Žalobkyně následně přerušila stavební práce (po rozhodnutí dovolacího soudu od neudělení příklepu) a činila jen nutnou údržbu. Následně (po pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem) žalobkyně pokračovala podle projektové dokumentace v rekonstrukci půdy na budoucí pokoje. Byly realizovány rozvody elektřiny, vody, topení a i elektřiny v pokojích, omítky a štuky v pokojích a mezikroví a chodby, obklady a dlažby sociálů, WC a kompletní sprchové kouty, baterie a topná tělesa, dlažba na chodbě, výroba osazení oken – chodba, osazení střešních oken, malování, nátěry dřevěných konstrukcí. Ve stodole byla osazena nová vrata (velká dřevěná dvoukřídlá) a opraveny zdi. Bylo pokračováno v přístavbě kuchyně a salónku (levé křídlo statku). Byla provedena hrubá stavba – obvodové zdi a vnitřní příčky, rozvody elektřiny, vody a odpadů vně i uvnitř (hlavně v kuchyni), nové rozvody vody a odpadů ve staré kuchyni a v baru, práce na krovu – pultová střecha a přístřešek, nadkrokevní izolace střechy, trapézové plechy, okapy, klempířské práce na střeše, osazení oken, příprava napojení na stávající rozvody a realizovány vnitřní a vnější omítky. Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování došel k závěru, že hodnota předmětných nemovitostí vzrostla o předmětnou částku v důsledku žalobkyní provedených (výše popsaných) stavebních prací (investic). V podrobnostech ohledně jednotlivých důkazů (jejich hodnocení) lze odkázat na pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně (zejména odstavce 8, 20 – 38, 40 – 49).

5. V právní rovině soud prvního stupně věc posoudil podle § 997 odst. 1 o.z. (zákon č. 89/2012 Sb.). Dovodil, že se jedná o nárok poctivého držitele (§ 992 odst. 1, 3 o.z.). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. (22 Cdo 3404/2010) a dále (v obecné rovině) dovodil, že jde o (obligační) nárok spočívající v podobě majetkového prospěchu v důsledku zhodnocení věci. U žalovaného shledal pasivní legitimaci ve věci, neboť žalobkyně prováděla (výše uvedené) stavební práce (investice), kterými zhodnotila (o předmětnou částku) jeho (předmětné) nemovitosti. S ohledem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (ve věci sp. zn. 22 Cdo 1843/2020) dovodil, že žalobkyně byla v postavení oprávněné držitelky (předmětných nemovitostí). K tomuto závěru soudu prvního stupně nestačilo pouze subjektivní přesvědčení žalobkyně. Bylo třeba shledat přesvědčivý důvod (i ve vztahu k titulu), na jehož základě nabyla přesvědčení o tom, že je vlastnicí předmětných nemovitostí (postačí i domnělý právní titul). Dále dovodil (v obecné rovině), že dobrá víra zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, a to s ohledem na běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze (zde po žalobkyni) požadovat. Uzavřel, že byla v dobré víře, že je vlastnicí předmětných nemovitostí ve dvou časových obdobích, a to od vydání usnesení o udělení příklepu exekutorem do právní moci usnesení dovolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že příklep se žalobkyni neuděluje (od [datum] do [datum]) a od rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného o určení (jeho) vlastnického práva k předmětným nemovitostem do rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byl výše zmíněný (prvý v pořadí) rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (od [datum] do [datum]). V obou těchto obdobích žalobkyně byla důvodně přesvědčena o tom, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Proto je nutné na ni hledět, jako na poctivého držitele (její držba byla řádná, poctivá a pravá).

6. Soud prvního stupně neakceptoval námitky žalovaného. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 1806/98) dovodil, že výši nároku oprávněného (postivého) držitele na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, nelze určit dříve, než je věc vrácena vlastníkovi. Proto držitel (zde žalobkyně) nemůže požadovat uspokojení svého nároku před vrácením věci vlastníkovi (zde žalovanému). Přihlédl k tvrzení žalovaného, že předmětné nemovitosti nemohou užívat do [datum], přičemž je mohl opětovně navštívit a užívat od ledna 2018. Žaloba došla soudu prvního stupně dne [datum]. Proto promlčecí doba (3 roky) nemohla (marně) uplynout. Soud prvního stupně odkázal na 609 o.z., § 610 odst. 1 o.z. a § 629 odst. 1 o.z. Námitku promlčení vznesenou žalovaným tedy nepovažoval za důvodnou. Ani kompenzační námitku žalovaného soud prvního stupně nepovažoval za oprávněnou. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (ve věci sp. zn. 28 Cdo 5711/2017) a na § 1987 odst. 1, 2 o.z. Zmínil (v obecné rovině), že nezpůsobilé k započtení jsou nejisté a neurčité pohledávky. Ve vztahu k žalovaným započítávaným pohledávkám (ušlý zisk z titulu nemožnosti užívat předmětné nemovitosti od [datum] do [datum], znehodnocení předmětných nemovitostí ve výši 1 457 000 Kč) soud prvního stupně uvedl, že nejde o pohledávky, které lze započítat vůči (důvodně) uplatněnému nároku žalobkyně. Žalobkyně byla ve výše uvedených obdobích poctivou držitelkou předmětných nemovitostí, přičemž prováděné stavební úpravy předmětných nemovitostí nevedly k jejich znehodnocení (naopak). Proto nelze pohledávky uplatněné žalovaným započítat vůči nároku žalobkyně na zaplacení předmětné částky. Dále zmínil, že potřeba dokazování k žalovaným uplatněným pohledávkám (zejména k výši žalovaným tvrzeného ušlého zisku (150 000 Kč/měsíc) by podstatně (mnohonásobně) převýšila rozsah dokazování prováděného ve vztahu nároku uplatněného v žalobě. S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (ve věci sp. zn. 9 Cmo 109/2013) uvedl, že pokud dlužník započítává vůči pohledávce věřitele více svých pohledávek převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část pohledávek dlužníka má zaniknout započtením (která nikoliv), jde o absolutně neplatné právní jednání pro svou neurčitost. Žalovaný přitom neupřesnil, v jakém poměru své pohledávky (v tvrzené výši převyšující předmětnou částku) ve vztahu k žalobkyni uplatněnému nároku započítává. Neakceptoval ani námitku žalovaného, že postup žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy. Zde odkázal na své závěry ohledně dobré víry žalobkyně (povaha a podstata její držby). Nepovažoval za zásadní, že část stavebních prací žalobkyně provedla ještě před vydáním dodatečného stavebního povolení. Za podstatné považoval (reálné) vynaložení nákladů, které účelně zvyšily užitečnost (hodnotu) předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně ani nedošel k tomu, že by v důsledku držby předmětných nemovitostí žalobkyní vznikla škoda (žalovanému). Protože žalobkyně nebyla v postavení nepoctivého držitele, není povinna vydat užitek, který držbou nabyla (nahradit ten, který by jinak získal žalovaný). Zde soud prvního stupně odkázal na § 1000 o.z.

7. S ohledem na uvedené skutečnosti soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná. Proto jí vyhověl. Žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o.z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

8. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný. Soudu prvního stupně vytýká nesprávné posouzení jeho námitek (promlčení a započtení). I nadále je shledává jako důvodné. Rovněž rozporuje správný závěr o poctivosti držby předmětných nemovitostí žalobkyní. Žalobkyně si od [datum] musela být vědoma, že není poctivým držitelem, a to s ohledem na probíhající dovolací řízení (rozhodnutí dovolacího soudu), které vyloučilo její poctivou držbu. V tomto kontextu je třeba posoudit veškeré (sporné) nároky žalobkyně z titulu investic do předmětných nemovitostí. Nejde o nároky poctivého držitele. Namítá, že existuje řada daňových dokladů vydaných a hrazených žalobkyní v období od [datum] do [datum]. Jde o investice, které byly činěny v období, kdy žalobkyně nebyla poctivou držitelkou (nehledě na výše uvedené závěry žalovaného). Investice byly činěny bez vydání stavebního povolení (ohlášení). Také zpochybňuje (skutkové) závěry ohledně (zhodnocení) předmětných nemovitostí (závěry znalce [příjmení] [jméno] [příjmení]). Namítá, že nebyl relevantně obhájen (vysvětlen) rozpor poklesu hodnoty předmětných nemovitostí vyplývajících z časově navazujícího znaleckého posudku a prakticky zanedbatelného nárůstu hodnoty (předmětných) nemovitostí. Souhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení v tom směru, že zohlednil jeho úspěch ohledně částek 3 289 177 Kč a 577 497 Kč. Měla mu však být přiznána i náhrada nákladů řízení z předmětné částky. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně (zamítnutí žaloby). V průběhu odvolacího řízení žalovaný setrval na svých námitkách a doplnil (ohledně poctivosti držby žalobkyně), že nejpozději od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.3.2015, č.j. 26 Cdo 58/2015 (nejpozději 31.3.2015) přestala být žalobkyně (jednou pro vždy) poctivou držitelkou předmětných nemovitostí. Nemůže se proto dovolávat poctivé držby (i nároků z toho vyplývajících). V situaci, kdy že jí příklep nebyl udělen, bylo zjevné, že již není vlastnicí. Poukazuje na právní názor dovolacího soudu, že k obnovení vlastnického práva dochází s účinky ex tunc (ve vztahu ke zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu o neudělení příklepu). Řízení o žalobě na určení vlastnického práva žalovaného na uvedených závěrech nemohlo nic změnit. Žalobkyně si byla vědoma probíhajícího dovolacího řízení na základě dovolání (žalovaného) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.1.2016, č.j. 8 Co 2363/2015-164. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 888/2005, 2 Cdon 1178/96, 22 Cdo 595/2001). Zdůrazňuje, že nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc (právo) mu náleží. Je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Existence dobré víry se posuzuje z objektivního hlediska (při potřebě normální opatrnosti držitele). Rozhodnutí dovolacího soudu (o neudělení příklepu), předběžné opatření vydané v rámci zmíněného řízení o určení vlastnického práva žalovaného i vědomost o probíhajícím dovolacím řízení proti rozsudku odvolacího soudu v řízení o určení vlastnického práva žalovaného nutně musel (objektivně) vést žalobkyni k tomu, že měla (mohla mít) pochybnosti, zda jí vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží. Poukazuje na to, že žalobkyně investovala do předmětných nemovitostí i poté, co bylo vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že příklep se žalobkyni neuděluje. Žalobkyně tedy zapříčinila vznik tohoto sporu, ke kterému jinak nemuselo dojít. Poukazuje i na její úpornou obranu (v rámci řízení o určení vlastnického práva žalovaného). Odkazuje na odbornou literaturu (Komentář [příjmení] [příjmení], [příjmení], svazek 1., V. [jméno] v [obec], 1935 str. 116 – 118). Soudní praxe (zcela výjimečně) připouští při posouzení dobré víry omluvitelný omyl (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 490/2001). Omluvitelnost omylu by se však musela vztahovat ke všem relevantním skutečnostem. Pokud se má uvažovat o omylu žalobkyně (v důsledku zmíněných rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu v řízení o určení vlastnického práva žalovaného), pak se jedná o neomluvitelný omyl, který má za následek nepoctivou držbu předmětných nemovitostí žalobkyní.

9. Žalobkyně nepovažovala odvolání za důvodné. Souhlasila se závěry soudu prvního stupně (ve skutkové i právní rovině). V průběhu odvolacího řízení (ohledně poctivosti své držby předmětných nemovitostí) dodala následující. Odkazuje na to, že byla (i po rozhodnutí dovolacího soudu o tom, že jí nebyl udělen příklep ohledně předmětných nemovitostí) zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice. Troufá si tvrdit, že nikdo (s jistotou) nevěděl, kdo je po uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu vlastníkem předmětných nemovitostí. Exekutor dokonce kontaktoval vedení exekutorské komory a několik advokátních kanceláří. Poté, co žalovaný podal žalobu na určení svého vlastnického práva, utvrdily žalobkyni v jejím přesvědčení i oba soudy (soud prvního stupně, odvolací soud). Dovozuje, že žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni nesplní. Proto již nyní vede u Obvodního soudu pro Prahu 2 proti České republice řízení, kde Česká republika namítá v podstatě pouze to, že je až posledním dlužníkem. Nadále dovozuje, že byla poctivou držitelkou předmětných nemovitostí. Zásadní je otázka přesvědčivého důvodu, ze kterého vycházelo přesvědčení, že jí náleží (vlastnické) právo. Základem dobré víry je přesvědčení o existenci právních skutečností, které by měly za následek vznik práva (nikoliv pouhé subjektivní přesvědčení držitele). Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, 22 Cdo 4484/2007, 22 Cdo 3000/2008, 22 Cdo 2875/2015, 22 Cdo 4484/2007, 22 Cdo 1489/2012, 22 Cdo 826/2014, 22 Cdo 1330/2006, 22 Cdo 826/2014) i judikaturu Ústavního soudu ČR (ve věcech sp. zn. I. ÚS 2576/10, I. ÚS 544/06). Právní omyl je omluvitelný, jestliže držitel se nemohl omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti. Tuto věc považuje za výjimečnou. I když by se na první pohled mohlo zdát, že každá osoba znalá práva by byla schopná si vyložit (správně) rozhodnutí dovolacího soudu o zrušení (neudělení) příklepu, ukázalo se, že tomu tak nebylo. Důkazem jsou zmíněná rozhodnutí soudů (obou stupňů) ve věci žaloby žalovaného o určení jeho vlastnického práva. Z těchto skutečností dovozuje oprávněnost svého nároku a dodává, že celkem na investice vynaložil částku 1 771 271,90 Kč.

10. Odvolání bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) Odvolací soud odvolání projednal a napadený rozsudek přezkoumal podle § 212 o.s.ř. a § 212a o.s.ř.

11. Odvolání není důvodné.

12. Ve skutkové rovině odvolací soud vychází ze zjištění, která učinil soud prvního stupně. V průběhu odvolacího řízení nedoznala změn. Proto odvolací soud (pro stručnost) odkazuje (na výše uvedená) zjištění soudu prvního stupně, která jsou pečlivě (podrobně odůvodněna). S ohledem na odvolací námitky lze dodat (v této rovině) následující. Skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně průběhu zmíněného exekučního řízení a řízení o určení vlastnického práva žalovaného mezi účastníky nejsou sporná. Proto není důvod je dále hodnotit. Další zjištění (zejména) ohledně zhodnocení předmětných nemovitostí v důsledku provedených prací žalobkyní (jejích investic) mají oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně provedené důkazy (včetně znaleckého posudku) pečlivě hodnotil (jednotlivě i ve vzájemných souvislostech). To platí i o závěrech znalce [příjmení] [jméno] [příjmení]. Námitku žalovaného, že žalobkyně prováděla stavební práce (investice) po rozhodnutí dovolacího soudu o neudělení příklepu ohledně předmětných nemovitostí žalobkyni (po [datum]) do rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě žalovaného o určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem (do [datum]) není důvodná. Soud prvního stupně se v rámci dokazování (svých skutkových zjištění) zabýval nejen rozsahem prováděných stavebních prací (investic) a z toho vyplývajícím zhodnocením předmětných nemovitostí, ale poukázal i na to, že ve zmíněném (mezi) období docházelo pouze k vyfakturování (zaplacení) již provedených stavebních prací. I podle názoru odvolacího soudu je z hlediska žalobou uplatněného nároku podstatné (faktické, reálné) provedení stavebních prací na předmětných nemovitostech (nikoliv jejich následné vyfakturování a zaplacení).

13. I v právní rovině odvolací soud plně souhlasí se závěry, které učinil soud prvního stupně (včetně odkazů na zmíněnou judikaturu). S ohledem na odvolací námitky, odvolací soud doplňuje následující.

14. Podle § 992 odst. 1 o.z., kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

15. Závěr o poctivosti držby je nutné (v objektivní rovině) odvozovat od přesvědčivého důvodu, který vedl držitele k ujmutí se držby. Pokud přesvědčivý důvod chybí (ten kdo drží ví nebo mu z okolností musí být zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží) nejde o poctivou držbu. V popsaném kontextu je třeba připomenout, že závěr o (ne) poctivosti držby nelze činit na základě subjektivního přesvědčení držitele. Je třeba (v objektivní rovině) posoudit všechny skutečnosti tvrzené (prokázané) ve věci. Jde vždy o posouzení konkrétních skutečností. Není důvod činit závěry bez zhodnocení specifik věci.

16. V poměrech této věci platí, že se žalobkyně ujmula držby předmětných nemovitostí v důsledku usnesení exekutora, kterým jí byl udělen příklep. V kontextu dalších skutečností (zaplacení dražební jistoty, doplatku nejvyššího podání) toto usnesení potvrzené usnesením odvolacího soudu představuje potřebný přesvědčivý důvod (právní titul), od kterého žalobkyně oprávněně dovozovala poctivost své držby (po [datum]). Okolnosti se však změnily v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu, který změnil zmíněná rozhodnutí exekutora a odvolacího soudu o udělení příklepu žalobkyni. Proto po [datum] (v objektivní rovině) poctivost držby žalobkyně ohledně předmětných nemovitostí zanikla. Zbývá posoudit, zda zanikla trvale nebo dočasně.

17. V obecné rovině odvolací soud má za to, že pokud se (byť dosud poctivý) držitel (zde žalobkyně) dozví o skutečnosti, která zásadním způsobem zpochybní právní titul (zde usnesení o příklepu), od kterého odvíjí poctivost své držby (to, že mu náleží právo, které vykonává) poctivou držbu (v zásadě trvale) ztrácí. Jde však o zásadu, ze které lze (v odůvodněných případech) učinit výjimku. Tak je tomu i v této věci.

18. Důvodná pochybnost žalobkyně o tom, zda jí náleží vlastnické právo k předmětným nemovitostem po zmíněném rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí o udělení příklepu, byla (opět dočasně) odstraněna v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o určení vlastnického práva žalovaného (dne [datum]). Výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu (ve spojení s předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně) u žalobkyně (objektivně vzato) obnovil poctivost držby předmětných nemovitostí, neboť existoval přesvědčivý důvod (v podobě pravomocných rozsudků soudů), že jí vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží, a to i v situaci, kdy nadále existovalo zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí o udělení příklepu. Následné zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení na tomto závěru nic nemění. Zmíněné řízení (rozhodnutí soudů) ostatně sloužilo k tomu, aby byl odstraněn spor účastníků ohledně vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Pravomocným zamítnutím žaloby žalovaného (v objektivní rovině) žalobkyně byla ujištěna, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Opačný závěr by popíral smysl vedení uvedeného řízení a pravomocných rozhodnutí soudů. Nelze důvodně vytýkat žalobkyni, že po výše uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu (byť za souběžně probíhajícího dovolacího řízení) pokračovala v již započatých stavebních úpravách předmětných nemovitostí (investicích). Její nároky jsou tedy oprávněné i za druhé období (do rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byl zrušen zmíněný rozsudek odvolacího soudu - [datum]). Pro úplnost je třeba uvést, že již v důsledku zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí o udělení příklepu, nastal pro účastníky (a nejen pro ně) složitý (nepřehledný) právní stav (viz řízení a rozhodnutí soudů ve věci sp. zn. 25 C 54/2018). Rozsudek odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného o určení jeho vlastnického práva, vytvořil (byť jen dočasný) stav, kdy spor byl vyřešen. Nárok žalobkyně tedy má oporu v § 997 odst. 1 o.z.

19. Odvolací soud tedy (i) v tomto směru souhlasí s právními závěry soudu prvního stupně. Ani ostatní (zbývající) odvolací námitky nejsou důvodné. Soud prvního stupně správně posoudil nedůvodnost námitky promlčení i kompenzační námitky žalovaného. Odvolací soud (pro stručnost) odkazuje (na výše uvedené) závěry soudu prvního stupně. Nelze než dodat (zopakovat), že skutkový závěr o zhodnocení předmětných nemovitostí v důsledku stavebních prací (investic) žalobkyně vylučuje závěr (žalovaného), že došlo (současně) k jejich znehodnocení. V tomto směru kompenzační námitka žalovaného nemůže obstát. Současně závěr o poctivosti držby předmětných nemovitostí žalobkyní (ve výše uvedených obdobích) vylučuje vznik nároku žalobce na náhradu ušlého zisku. V dalším lze odkázat i na závěr soudu prvního stupně, který správně poukázal na skutečnost, že žalovaným vyčíslené nároky (podstatně) převyšují předmětnou částku, přičemž v rámci své kompenzační námitky (jednoznačně) nevymezil, v jakém rozsahu jeho pohledávky měly zaniknout. Jde tedy o neurčité právní jednání.

20. Soud prvního stupně správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení (mezi účastníky) o náhradě nákladů řízení státu. Zohlednil úspěch žalobkyně ohledně předmětné částky i její neúspěch ohledně již uvedených částek 577 497 Kč a 3 289 177 Kč s příslušenstvím (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení státu (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). I zde lze v podrobnostech odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku (odstavce 53 a 54).

21. S ohledem na uvedené skutečnosti odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v rámci odvolacího řízení úspěšná. Náklady odvolacího řízení představuje odměna za tři úkony právní služby (účast při dvou jednáních odvolacího soudu, podání ze dne [datum]) po 14 300 Kč (§ 7 bod 6 a § 8 odst. 1 § 11 odst. 1 písm. d, g vyhl. č. 177/1996 Sb. - dále jen advokátní tarif), tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za DPH ve výši 21 % z výše uvedených částek podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem jde o částku 52 998 Kč.

23. Odvolací soud nemá důvod odchylovat se od právních závěrů v žalovaným uvedené judikatuře. S ohledem na konkrétní okolnosti v této věci však odvolací soud činí výše zmíněné závěry.

24. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR jsou dostupná na jejich webových stránkách [webová adresa] a [webová adresa]).

Poučení