70 C 78/2022-49

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 28 808,92 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 470 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 470 Kč od 11. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 9 152,07 Kč na žalované jistině, částky 30,62 Kč jako kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení do 31. 10. 2019, částky 2 952,81 Kč jako kapitalizovaného obchodního úroku do 31. 10. 2019, částky 2 999,85 Kč jako smluvní pokuty, částky 1 187 Kč jako souhrnu poplatků za dvě písemné upomínky a tříměsíční pojištění schopnosti splácet, dále co do obchodního úroku ve výši 8,20 % ročně z částky 24 622,07 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, dále zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 28 808,92 Kč od 1. 11. 2019 do 10. 11. 2019, a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 338,92 Kč od 11. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou zdejšímu soudu dne 4. 8. 2021, doplněnou podáním ze dne 29. 9. 2022, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 28 808,92 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že původní věřitelka, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitelka“), uzavřela s žalovaným dne 3. 9. 2018 smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému„ úvěr“ ve výši 30 000 Kč. Žalovaný měl„ úvěr“ splácet prostřednictvím 36 měsíčních splátek po 1 453 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 3. 10. 2018 a každá další splátky byla splatná vždy ke třetímu dni v kalendářním měsíci; součástí splátek byly splátky úroků sjednaných sazbou 8,20 % ročně, žalovaný se rovněž zavázal hradit případné další platby (zejména poplatky) dle smlouvy či sazebníku, jenž byl její součástí. Žalovaný nesplácel řádně a včas, pročež původní věřitelka pohledávku za žalovaným z předmětné smlouvy s účinností ke dni 31. 10. 2019 zesplatnila podle bodu 7. 1 a 7. 2 Produktových podmínek a uplatnila právo na smluvní pokutu; o tom všem původní věřitelka vyrozuměla žalovaného dopisem ze dne 1. 11. 2019, v němž jej rovněž vyzvala k zaplacení zůstatku„ úvěru“ a upozornila jej na možnost vymáhání dlužných pohledávek. Pohledávky původní věřitelky za žalovaným z předmětné smlouvy o půjčce byly původní věřitelkou na základě smlouvy ze dne 16. 9. 2020 postoupeny na žalobkyni, a to s účinností od 18. 9. 2020, což bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalovaný na svůj dluh ze smlouvy o půjčce uhradil do zesplatnění celkem 14 530 Kč, a sice v celkem deseti měsíčních splátkách po 1 453 Kč, přičemž poslední splátku takto uhradil dne 3. 7. 2019; v prodlení pak byl žalovaný se splátkami splatnými ke dni 3. 8. 2019, 3. 9. 2019 a 3. 10. 2019; po zesplatnění již žalovaný nehradil ničeho. Žalobkyně tak v žalobě požaduje zaplacení částky 28 808,92 Kč (sestává z nesplacené jistiny 24 622,07 Kč, smluvní pokuty 2 999,85 Kč, a dále částky 1 187 Kč jako souhrnu poplatků za dvě písemné upomínky a tři měsíční poplatky za pojištění schopnosti splácet) a dále částky 30,62 Kč jako kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z jistiny„ úvěru“ do 31. 10. 2019, dále částky 2 952,81 Kč jako kapitalizovaného obchodního úroku 8,20 % ročně z jistiny úvěru do 31. 10. 2019, dále obchodního úroku ve výši 8,20 % ročně z částky 24 622,07 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení, dále zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 28 808,92 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení.

2. V doplnění žaloby k výzvě soudu žalobkyně mj. uvedla, že původní věřitelka před uzavřením smlouvy s žalovaným zhodnotila informace požadované a získané od žalovaného a nahlédla do veřejných registrů, v čemž odkázala na Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta. Podotkla, že podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], postačuje, že listiny k ověření majetkových tvrzení žalovaného měla původní věřitelka k dispozici před uzavřením smlouvy, tedy ke dni sepsání smlouvy o půjčce, a že toto bylo potvrzeno žalovaným v „ zákaznické kartě“. Dále odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. [číslo jednací], s tím, že při posuzování výdajů žadatele o spotřebitelský úvěr postačuje užití tzv. ekonomického modelu k tomu, by úvěrující dostál povinnostem dle § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno.

5. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

6. Z listiny návrh na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 3. 9. 2018 soud zjistil, že žalovaný navrhl na formuláři původní věřitelky ([právnická osoba], dále též„ banka“), uzavření smlouvy o půjčce, podle které by tato banka poskytla žalovanému nezajištěné neúčelový splátkový spotřebitelský úvěr, na základě kterého banka poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 36,90 % ročně a žalovaný bance vrátí poskytnuté peněžní prostředky a spolu s úroky a poplatky dle Všeobecných obchodních podmínek banky, Produktových podmínek Půjčky a Sazebníku, tedy že bance vrátí celkem částku 50 010,07 Kč v 36 měsíčních splátkách po 1 390 Kč, přičemž měsíční splátka bude rovněž navýšena o částku 63 Kč představující poplatek za pojištění schopnosti splácet Půjčku, tedy včetně pojištění bude výše měsíční splátky činit 1 453 Kč. Podle listiny měla být půjčka čerpána jednorázovým vyplacením částky 30 000 Kč bankou bez zbytečného odkladu po platném uzavření smlouvy na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Z listiny se dále podává, že návrh v ní obsažený nabývá jakožto smlouva platnosti a účinnosti dnem akceptace návrhu bankou.

7. Z listiny akceptace návrhu na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 3. 9. 2018 soud zjistil, že banka dne 3. 9. 2018 přijala návrh žalovaného na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 3. 9. 2018 a že jej bezvýhradně akceptovala, s tím, že pravidelný den splátky určila číslem„ 3“, první splátku datem„ 3. 10. 2018“, formu úhradu splátek žalovaným inkasem z běžného účtu č. [bankovní účet], a datum poslední splátky dnem 3. 9. 2021.

8. Z listiny karta žádosti o úvěr [příjmení] [příjmení], č. l. 38 soud zjistil, že banka obdržela k návrhu žalovaného [číslo] od žalovaného informace o tom, že žalovaný byl v době návrhu svobodný, bydlel u rodičů, z hlediska dosaženého vzdělání disponoval oborově neurčeným výučním listem, domácnost žalovaného tvořily dvě osoby, žalovaný nevyživoval žádné dítě, byl zaměstnaný u zaměstnavatele s [IČO], uvedl příjem ze zaměstnání 19 500 Kč, kterýžto banka žalovanému„ započetla“ (uznala), žalovaný deklaroval měsíční splátky úvěrů ve výši 1 000 Kč, výdaje na živobytí ve výši 2 000 Kč a„ další výdaje“ ve výši 1 500 Kč. Z listiny soud dále zjistil, že návrh žalovaného [číslo] nebyl vyhodnocován bankou„ manuálně“, že banka započetla na výdaje žalovaného částku 2 000 Kč jako výdaje na domácnost, částku 3 410 Kč jako životní náklady, částku 1 500 Kč jako další výdaje, a zohlednila částku 1 000 Kč jako celkové dosavadní splátkové zatížení žalovaného, přičemž dospěla k závěru, že výsledná platební kapacita žalovaného v době žádosti činila 11 590 Kč.

9. Z listiny protokol o ověření úvěruschopnosti klienta č. l. 39 až 40 soud nezjistil pro věc žádné relevantní skutečnosti, když listina není datovaná (a není tak zřejmé, zda nebyla sepsána ex post pro účely soudního řízení, což se ostatně jeví jako pravděpodobné, když z hlavičkového papíru listiny je patrné, že listina byla vyhotovena až po zániku [právnická osoba], fúzí s [právnická osoba], ke které podle údajů Obchodního rejstříku došlo dne 1. 1. 2022), a banka se v ní obecně vyjadřuje ke svým údajným běžným postupům při posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěrové produkty, a tyto své uváděné postupy pak banka opatřuje vlastními hodnoceními jako„ souladné se schválenými a platnými interními předpisy odpovídajícími standardům trhu a regulacím ČNB“.

10. Z listiny report ze [příjmení] č. l. 33 až 37 soud zjistil, že banka lustrovala žalovaného v databázi [příjmení], v níž byl nalezen, přičemž u něj bylo v dané databázi evidováno celkem šest kontraktů, z toho tři operace ve fázi žádosti ke dni lustrace, dvě nesplátkové operace ve fázi ukončení a jedna splátková operace ve fázi odmítnutí. Nejprve tak měl žalovaný zřízený povolený debet na běžném účtu s počátkem ke dni 31. 7. 2016, kde přečerpal o 1 830 Kč ke dni 31. 5. 2017, a byla zaznamenána doba 334 dní po splatnosti; kontrakt byl posléze ukončen. Za druhé pak měl žalovaný rovněž povolený debet na běžném účtu, s počátkem od 31. 3. 2012, který přesáhl o částku 3 040 Kč, s evidovanou dobou po splatnosti v délce 1 144 dní; kontrakt byl ukončen dne 31. 1. 2015 a pohledávka věřitele byla odepsána. Za třetí měl žalovaný podanou žádost ze dne 26. 8. 2018 o osobní úvěr s jistinou 12 000 Kč splácený ve 12 měsíčních splátkách. Za čtvrté měl žalovaný podanou žádost ze dne 20. 8. 2018 na spotřební úvěr ve výši 19 529 Kč s deseti měsíčními splátkami. Za páté byla žalovanému odmítnuta žádost ze 19. 8. 2018 o spotřební úvěr ve výši 18 990 Kč se 24 měsíčními splátkami. Za šesté měl žalovaný podanou žádost ze dne 19. 8. 2018 o osobní úvěr ve výši 20 000 Kč se 24 měsíčními splátkami.

11. Z listin obsahujících měsíční výpisy z účtu č. [bankovní účet] za období měsíců září 2018 až říjen 2019 soud zjistil, že banka vyplatila žalovanému na účet č. [bankovní účet] dne 3. 9. 2018 částku 30 000 Kč s poznámkou„ čerpání půjčky“ a s variabilním symbolem [číslo].

12. Z listiny transakční historie č. l. 25 až 28 soud zjistil, jaké poplatky a úroky byly žalovanému v souvislosti s předmětnou půjčkou bankou účtovány a kdy tomu tak bylo, stejně jako jaké úhrady žalovaný na předmětnou smlouvu učinil a jak byly započteny. Zjištění soudu přitom odpovídají žalobním tvrzením žalobkyně, že žalovaný uhradil bance celkem 10 splátek po 1 453 Kč ve výši celkem 14 530 Kč, a to vždy ke třetímu dni v kalendářním měsíci počínaje říjnem 2018 a konče červencem 2019.

13. Z listiny smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2020 soud zjistil, že banka touto smlouvou postoupila na žalobkyni soubor pohledávek vymezených odkazem na přílohu [číslo] smlouvy, a to s účinností ke dni úplného zaplacení úplaty za postoupení pohledávek. Z listiny potvrzení o zaplacení úplaty ze dne 30. 9. 2020 soud zjistil, že banka touto listinou potvrdila zaplacení kupní ceny za postoupení pohledávek ke dni 18. 9. 2020, tedy zaplacení úplaty ve smyslu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2020, žalobkyní jako postupníkem ke dni 18. 9. 2020.

14. Z listiny příloha [číslo] ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2020, přesněji ze strany 3 ze 4, z řádku 154, soud zjistil, že součástí soboru pohledávek postupovaných bankou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2020 na žalobkyni jako postupníka, byla i pohledávka banky za žalovaným ze smlouvy uzavřené dne 3. 9. 2018 s číslem smlouvy [číslo], ve výši jistiny 24 622,07 Kč, celkem pak 31 792,35 Kč.

15. Z listiny výpis poplatků ze dne 27. 2. 2020 soud neučinil žádná pro věc významná skutková zjištění.

16. Z listiny oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 31. 10. 2019 soud zjistil, že banka tímto dopisem žalovaného zpravila o tom, že tímto dopisem prohlašuje půjčku s registračním [číslo] ze dne 3. 9. 2018 a veškeré další dosud nesplatné pohledávky z půjčky nebo jejich část za okamžitě splatné; současně tímto dopisem žalovaného vyzvala k okamžitému jednorázovému splacení částky 28 792,50 Kč vyčísleného k datu 31. 10. 2019, z toho jistina 24 622,07 Kč, úrok 2 952,81 Kč, úrok z prodlení 30,62 Kč a ostatní poplatky ve výši 1 187 Kč. K zaplacení uvedené částky stanovila žalovanému lhůtu deseti dní ode dne vyhotovení výzvy a informovala jej o možnosti vymáhání uvedené částky po marnému uplynutí této lhůty. Z listiny podací arch ze dne 1. 11. 2019 soud zjistil, že dne 1. 11. 2019 zaslala banka žalovanému na adresu [adresa žalovaného], prostřednictvím České pošty, s. p., mj. zásilku RR283930333CZ s poznámkou„ [číslo] Oznámení o zesplatnění“.

17. Z listiny oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2020 soud zjistil, že banka oznámila žalovanému dopisem ze dne 30. 9. 2020, že svou pohledávku za žalovaným z porušení smlouvy o půjčce vedené na běžném účtu [číslo] byla postoupena s účinností ke dni 18. 9. 2020 na žalobkyni a vyzvala žalovaného uhrazení dlužné částky 31 792,35 Kč žalobkyni. Z listiny podací arch ze dne 30. 9. 2020 soud zjistil, že banka zaslala prostřednictvím České pošty, s. p. dne 30. 9. 2020 žalovanému na adresu [adresa žalovaného], mj. zásilku č. RR626629452CZ s poznámkou„ [číslo] Oznámení o postoupení“.

18. Soud při jednání dne 22. 11. 2022 nahlédl do interního informačního systému ISAS Okresního soudu v Ústí nad Labem, na základě čehož při jednání konstatoval, že je soudu z jeho činnosti známo, že vůči žalovanému byla mezi lety 2013 a 2018 zahájena tři exekuční řízení.

19. Z listiny rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb č. [číslo] ze dne 3. 9. 2018; neučinil soud žádná pro věc relevantní skutková zjištění.

20. Dalšími listinami žalobkyní předloženými soud pro nadbytečnost důkaz neprováděl (všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] účinné od 25. 5. 2018; dopis„ Poslední výzva – smlouva o půjčce [číslo]“ ze dne 4. 10. 2019 arch; předžalobní výzva ze dne 24. 11. 2020 + podací lístek; produktové obchodní podmínky [právnická osoba] pro půjčky účinné od 25. 5. 2018; Sazebník [právnická osoba] pro občany, platný od 1. 9. 2018). Nadbytečnost provedení těchto důkazů plyne z níže podaného závěru soudu o tom, že smlouva o půjčce je neplatná.

21. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitelka (banka) a žalovaný si dne 3. 9. 2018 na základě nabídky [číslo] přijetí písemně ujednali, že banka žalovanému poskytne finanční prostředky výši 30 000 Kč, které žalovanému vyplatí na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit bance částku 50 010,07 Kč v 36 měsíčních splátkách po 1 390 Kč, navýšených vždy o poplatek ve výši 63 Kč představující poplatek za pojištění schopnosti splácet, tedy celkem měsíčními splátkami ve výši vždy 1 453 Kč, při úrokové sazbě 36,90 % ročně, s první splátkou připadající na 3. 10. 2018 a každou další splátkou připadající vždy na třetí kalendářní den v měsíci. Banka vyplatila žalovanému dne 3. 9. 2018 na účet č. [bankovní účet] částku 30 000 Kč. Žalovaný řádně hradila dohodnuté měsíční splátky vč. poplatků za pojištění ve výši 1 453 Kč, kdy takto inkasem z předmětného bankovního účtu uhradila počínaje 3. 10. 2018 celkem 10 měsíční splátek, celkem tak ke dni 3. 7. 2019 částku 14 530 Kč. Žalovaný nezaplatil přinejmenším inkasem z předmětného bankovního účtu prvně splátku 1 453 Kč splatnou 3. 8. 2019 a následně ani splátky v téže výši splatné k témuž dni měsíce září a října. Banka vyzvala žalovaného dopisem ze dne 31. 10. 2019, zaslaným dne 1. 11. 2019 žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě o půjčce, ke splacení pohledávek ze smlouvy o půjčce v celkové výši 28 792,50 Kč do deseti dní od vyhotovení dopisu. Banka postoupila své pohledávky za žalovaným ze smlouvy o půjčce [číslo] smlouvou ze dne 16. 9. 2020 s účinností ke dni 18. 9. 2020 na žalobkyni. Dopisem ze dne 30. 9. 2020, zaslaným žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě o půjčce, oznámila banka žalovanému postoupení pohledávky banky za žalovaným ze smlouvy o půjčce [číslo] na žalobkyni a vyzvala jej k uhrazení dlužné částky ve výši 31 792,35 Kč žalobkyni.

22. Soud se již v rámci písemné přípravy jednání zabýval tím, zda banka (původní věřitelka) před uzavřením smlouvy o půjčce se žalovaným přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy jednání usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. 70 C 78/2022-20, o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala doplněním žaloby 29. 9. 2022 ze dne 29. 9. 2022, v němž soudu obecně popsala proces posuzování bonity klienta původní věřitelkou. Žalobkyně uvedla, že banka splnila svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně jak je deklarováno v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. Po provedení potřebných lustrací a dle takto zjištěných informací a informací od žalovaného a informací z interních zdrojů a s ohledem na výši úvěru banka žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč poskytla.

23. Původní věřitel zachytil posouzení úvěruschopnosti v listině označené jako karta žádosti o úvěr [název] bank, dle které žalovaný byl v době návrhu svobodný, bydlel u rodičů, z hlediska dosaženého vzdělání disponoval oborově neurčeným výučním listem, domácnost žalovaného tvořily dvě osoby, žalovaný nevyživoval žádné dítě, byl zaměstnaný u zaměstnavatele s [IČO], uvedl příjem ze zaměstnání 19 500 Kč, kterýžto banka žalovanému„ započetla“ (uznala), žalovaný deklaroval měsíční splátky úvěrů ve výši 1 000 Kč, výdaje na živobytí ve výši 2 000 Kč a„ další výdaje“ ve výši 1 500 Kč. Banka zde sama uvedla, že návrh žalovaného [číslo] (žádost o půjčku) nevyhodnocovala„ manuálně“, dále že započetla na výdaje žalovaného částku 2 000 Kč jako výdaje na domácnost, částku 3 410 Kč jako životní náklady, částku 1 500 Kč jako další výdaje, a zohlednila částku 1 000 Kč jako celkové dosavadní splátkové zatížení žalovaného, přičemž dospěla k závěru, že výsledná platební kapacita žalovaného v době žádosti činila 11 590 Kč. Soud dále z žalobkyní předložených důkazů zjistil, že banka lustrovala žalovaného v databázi dlužníků SOLUS; ke soudu zjištěním plynoucím z výsledků lustrace srov. odst. odůvodnění 10 tohoto rozsudku. Banka sama rovněž uvedla v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, že žalovaným tvrzený příjem byl„ ověřen“ s užitím„ komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů.“ 24. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

25. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“)

26. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet 27. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 28. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

30. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Soud se proto předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom zákon č. 257/2016 Sb.

33. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

34. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

35. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřitel by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

36. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

37. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

38. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

39. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba], dostupný na [webová adresa]).

40. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

41. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených učinil soud výše v tomto rozsudku popsaná skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu, přičemž dospěl k závěru, že původní věřitelka s odbornou péčí neověřovala úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnutá žalovaným ohledně jeho příjmu nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání. Vyjádření samotné původní věřitelky v tzv. protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, že příjem žalovaného byl ověřován pomocí„ komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů“ může soud chápat jedině tak, že příjem žalovaného tedy nebyl žalobkyní per se ověřen, nýbrž de facto uvěřen. Podle názoru soudu však samotná uvěřitelnost žadatelem tvrzeného příjmu ještě neznamená bez dalšího, že žadatel takového příjmu skutečně dosahuje; jedná se totiž v zásadě o pustou hypotézu, kterou tudíž soud nepovažuje za dostatečnou pro konstatování řádného posouzení úvěruschopnosti žadatele. Důslednou aplikací bankou prosazovaného přístupu„ uvěřitelnosti“ a jeho aprobací ze strany soudu by ostatně byla zákonná povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru k řádnému ověření úvěruschopnosti žadatele prakticky redukována na posouzení majetkové potenciality (nikoli fakticity) žadatele, nadto ještě pouze prizmatem žadatelem předkládané verze reality, která, s ohledem na jeho předpokládatelný zájem na získání finanční prostředků, může být značně zkreslená v jeho bezprostřední prospěch (z dlouhodobého hlediska však i v jeho neprospěch, nebude-li schopen své závazky ze spotřebitelského úvěru splácet, což může vést k nástupu sankcí spojených s jeho prodlením).

42. Fakt, že původní věřitelka ve skutečnosti neověřovala tvrzený příjem žalovaného, však není jediným pochybením v jejím postupu posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný v období jednoho týdne před podáním žádosti o půjčku od původní věřitelky žádala hned čtyřikrát o poskytnutí různých spotřebitelských úvěrů. Podle názoru soudu se jedná o jednoznačný varovný signál ohledně skutečné majetkové situace žadatele; to platí tím spíš, že jedna z jeho žádostí byla tamním úvěrujícím odmítnuta. O zdravé finanční situaci žalovaného pak jistě nesvědčí ani další údaje plynoucí z provedené lustrace v registru SOLUS, tedy že žalovaný byl v jednom případě v prodlení se splacením nepovoleného debetu běžného účtu (přečerpání) v prodlení bezmála jednoho roku, v druhém případě pak v prodlení delším tří let. Již z těchto údajů se jeví pravděpodobnost, že žalovaný nebude s to svým závazkům ze smlouvy o půjčce o jím navrhovaných parametrech dostát. Takto alarmující indicie pak banka patrně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela pominula, když ani nepřistoupila ke skutečnému ověření pravdivosti tvrzení žalovaného o měsíčním čistém příjmu ve výši 19 500 Kč. Soud proto nemůže hodnotit přístup banky (původní věřitelky) k plnění její povinnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného jinak než jako zcela mechanický a formální, a tedy zapříčiňující absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy o„ půjčce“.

43. Je třeba podotknout, že pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

44. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

45. Odkazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], pak soud uvádí, že toto rozhodnutí pro něj není závazné. Krom toho rozhodnutí nepůsobí ani vahou přesvědčivosti, když závěr dotčeného soudu o tom, že soud posuzující řádnost hodnocení úvěruschopnosti se má spokojit s tím, že úvěrující podpisem stvrdil, že dokumenty, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, předložil, aniž by je soud měl jakkoli zkoumat, v žádném případě nelze pojímat obecně, neboť sám o sobě je zkratkovitý, a podporující spekulativní chování úvěrujících, kteří, a to je případ nyní projednávané věci, zkrátka posuzování úvěruschopnosti odbornou ba vůbec žádnou péči nevěnují.

46. K žalobkyní vzpomínanému rozhodnutí 9. 3. 2021, č. j. [číslo jednací], soud podotýká, že v nyní posuzované věci shledal zásadní pochybení původní věřitelky při posouzení úvěruschopnosti již na základě neověření příjmové stránky finanční situace žalovaného, které byl umocněno absencí náležitého zohlednění výsledků lustrace žalovaného v registru SOLUS. I pokud by tedy posuzování výdajové stránky finanční situace žalovaného bylo provedeno původní věřitelkou zcela bezchybně, nemělo by to jakoukoli relevanci co do závěru soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti, který samozřejmě musí být komplexním myšlenkovým procesem řešícím sice jak výdajovou, ale nezbytně i příjmovou stránku finanční situace žalovaného.

47. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že původní věřitelka s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

48. Soud proto posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, a proto je právní vztah mezi původní věřitelkou a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka] a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka]), kdy ochuzená (původní věřitelka) přenechala obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 30 000 Kč, žalovaný přitom původní věřitelce zaplatil v rámci smluvního vztahu částku 14 530 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původní věřitelkou platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka náleží z jiného právního titulu, než jak ji ve smlouvě o postoupení pohledávek její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčce (nikoli zde kontrahenty nesprávně uváděno„ půjčce“), nýbrž z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitelka plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze smlouvy dosud vyrovnáno nebylo, když žalovaný uhradil celkem částku 14 530 Kč, a na straně žalovaného tak nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 15 470 Kč.

49. Žalovaný byl vyzván již původní věřitelkou k vrácení celé dlužné částky, a sice dopisem banky ze dne 31. 10. 2019 o zesplatnění, se lhůtou 10 dní od vyhotovení dopisu (tedy do 10. 10. 2019). Žalobkyně podacím archem prokázala, že předmětný dopis byl žalovanému dne 1. 11. 2019 zaslán na adresu jím uvedenou ve smlouvě (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. s ohledem na datum odeslání dopisu, má za to, že se dopis dostal včas do sféry žalovaného). Dnem následujícím, tedy 11. 11. 2019, se žalovaný dostal do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve výši 15 470 Kč, a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z této dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

50. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 470 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 11. 11. 2019 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, smluvní pokuty ani na smluvní úrok. Soud rovněž zamítl žalobu co do úroku z prodlení plynoucího od 11. 11. 2019 v tom rozsahu, v němž základ úroku přesahuje částku 15 470 Kč (tedy v rozsahu částky základu úroku 13 338,92 Kč), když žalobkyně požadovala úrok z prodlení počítaný z částky základu 28 808,92 Kč, přestože žalovaný byl ode dne 11. 11. 2019 v prodlení toliko ohledně částky 15 470 Kč. Do dne 11. 11. 2019 nebyl žalovaný vůbec v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, a proto soud zamítl žalobu i v rozsahu úroku z prodlení, který žalobkyně uplatňovala za období tomuto datu předcházející.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně (počítáno ke dni vyhlášení rozsudku včetně požadovaného příslušenství) činí 43,19 % (výrok I.: 20 248,06 Kč), zatímco úspěch žalovaného činí 56,81 % (výrok II.: 26 634,70 Kč). Žalovaný byl tedy v řízení procesně úspěšnější, a patřilo by mu tak přiznat náhradu (56,81 – 43,19 =) 13,62 % účelně vynaložených nákladů řízení; však vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení zcela pasivní, nejsou z obsahu spisu zřejmé žádné náklady, úhradu jejichž vynaložení by v uvedeném podílu bylo namístě žalobkyni uložit.

52. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložené povinnosti určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.