70 C 80/2022-28

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Vojtěchem Salamánkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 11 205,57 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 450 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 4 755,57 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného částkou 1 225,55 Kč, smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 6 586,04 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení kapitalizovaného částkou 965,95 Kč (za období od 10. 7. 2019 do 18. 12. 2020), úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 586,04 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 136,04 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 6 450 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky 11 205,57 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“), uzavřela s žalovaným dne 21. 6. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které mu poskytla částku 7 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli zapůjčenou částku spolu s částkou 5 302 Kč, představující jednak kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 932 Kč (s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně), jednak odměnu za administrativní zpracování zápůjčky (odměna za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení) ve výši 2 728 Kč, jednak poplatek za vedení účtu a„ komfortní splácení“ ve výši 1 642 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 274 Kč, přičemž poslední splátka byla spatná dne 1. 5. 2020. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu celkem částku 550 Kč. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z nesplacené jistiny zápůjčky ve výši 6 586,04 Kč, dlužných poplatků ve výši 4 619,53 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 225,55 Kč (jde o úrok 29 % ročně z částky 6 586,04 Kč od 2. 5. 2020 do 18. 12. 2020), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 965,95 Kč (jde o zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 586,04 Kč od 10. 7. 2019 do 18. 12. 2020), a dále běžícího smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 6 586,04 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a z běžícího úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 586,04 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Pohledávka původního věřitele za žalovaným z předmětné smlouvy o zápůjčce byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavila a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně svou neúčast na jednání předem písemně omluvila. Na tomto místě pak soud podotýká, že nepřihlížel k návrhu žalobkyně na odročení jednání, neboť se jednalo o podmíněný úkon, jenž žalobkyně vázala na podmínku, že soud nebude moci žalobě zcela vyhovět. K podmíněnému úkonu účastníka soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Účastníci, mají-li zájem účastnit se jednání před soudem, se mají na řádné a včasné předvolání k jednání dostavit, nikoli svou účast podmiňovat tím, že jim soud zcela nevyhoví. Ostatně, pokud by se žalovaný k jednání dostavil a případně úspěšně uplatnil obranu proti žalobním tvrzením, tedy soud by nemohl žalobě vyhovět, též by neodročoval jednání. Povinnost odročit jednání z důvodu hrozícího neúspěchu účastníka, jenž se z jednání omluvil (aniž uvedl vážný důvod své neúčasti a žádost o odročení podmínil hrozícím alespoň částečným neúspěchem ve věci), popř. aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., zákon soudu neukládá.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce datované dnem 21. 6. 2019 ([číslo]) soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti [právnická osoba], [IČO]. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 7 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 302 Kč vrátit v pravidelných 45 týdenních splátkách po 274 Kč (poslední splátka ve výši 246 Kč). Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný podpisem smlouvy potvrzuje, že v místě svého bydliště převzal částku 7 000 Kč.

6. Z oznámení společnosti [právnická osoba], [IČO], o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021 a podacího lístku ze dne 25. 1. 2021 má soud za prokázané, že původní věřitel žalovanému oznámil, že postoupil pohledávku za ním ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni (ztotožněno dle variabilního symbolu smlouvy o zápůjčce), a že vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky do deseti dnů od data doručení dopisu. Dopis byl odeslán žalovanému dne 25. 1. 2021.

7. Ze Zákaznické karty podepsané původním věřitelem a žalovaným dne 21. 6. 2019 soud zjistil následující. Původní věřitel zde zachytil proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V kartě je zaznamenáno, že žalovaný bydlí na ubytovně, získal učňovské vzdělání, je svobodný, nevyživuje žádné osoby, je zaměstnán v pracovním poměru na plný úvazek jako konsolidátor u [právnická osoba] Cash & [právnická osoba], [IČO], jeho čistý měsíční příjem činil 15 745 Kč (a to z jediného zdroje), který je mu vyplácen k pátému dni v měsíci a jeho odhadované měsíční výdaje činily 7 000 Kč, neměl zřízenou kreditní kartu a neměl u jiné společnosti (než původního věřitele) zápůjčku, nebyl majitelem bankovního účtu. V kartě je dále uvedeno, že pracovník původního věřitele ověřil příjem žalovaného z pracovní smlouvy ze dne 17. 12. 2017, přičemž se mělo jednat o smlouvu na dobu neurčitou, a dále dvěma výplatními páskami za měsíce IV. a V. roku 2019.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 uzavřené původním věřitelem a žalobkyní a z předloženého seznamu pohledávek (Příloha [číslo] Smlouvy o postoupení pohledávek, str. 68 ze 103, pořadové číslo pohledávky [číslo]), se podává, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce [číslo] jež je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.

9. Z tabulky umoření soud zjistil, jak žalovaný dluh z uvedené smlouvy splácel. Žalovaný uhradil dne 2. 7. 2019 částku 550 Kč.

10. Z dalších žalobkyní předložených důkazů (předžalobní výzva s podacím lístkem) soud nezjistil žádné skutečnosti relevantní pro právní hodnocení věci.

11. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel a žalovaný podepsali smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 302 Kč vrátit v pravidelných 45 týdenních splátkách po 274 Kč (poslední splátka ve výši 246 Kč). Žalovaný převzal částku zápůjčky v hotovosti ve výši 7 000 Kč v místě svého bydliště v den podpisu smlouvy. Žalovaný zaplatil původnímu věřiteli v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 550 Kč. Původní věřitel oznámil dopisem ze dne 6. 1. 2021 žalovanému, že pohledávku za ním postoupil žalobkyni a vyzval žalovaného, aby dlužnou částku zaplatil do deseti dní od doručení dopisu; tento dopis odeslal žalovanému dne 25. 1. 2021.

12. Soud se zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně již v žalobě uvedla, že původní věřitel posoudil před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí schopnost žalovaného předmětnou zápůjčku splácet, když vyhodnotil informace získané od žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce a tyto ověřil oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, což bylo zaznamenáno do zákaznické karty (ověřena měla být pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední tři měsíce a nájemní/podnájemní smlouva). Žalovaný ve smlouvě pak stvrdil svým podpisem správnost a úplnost jím poskytnutých údajů. Původní věřitel tak shledal, že žalovaný je schopen zápůjčku i s poplatky splatit. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, která uvedl v zákaznické kartě. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. S ohledem na datum uzavření smlouvy se aplikuje zákon č. 257/2016 Sb., dle kterého neprokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost.

13. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy řádně nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalovaného (viz dále).

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“ nebo„ z. s. ú.“).

15. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Soud se předně zabýval otázkou, zda původní věřitel dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom zákon o spotřebitelském úvěru (zák. č. 257/2016 Sb.).

22. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

23. Ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

24. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

25. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. [příjmení] je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

26. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo]. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

27. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

28. Namítá-li pak žalobkyně, že v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. se nejedná o absolutní neplatnost, soud k tomu uvádí následující. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba], dostupný na [webová adresa]).

29. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

30. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel s odbornou péčí ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když není prokázáno, že by původní věřitel podrobil tvrzení nabídnutá žalovanou jakémukoli kritickému zkoumání. Žalobkyně nepředložila jakékoli listiny, z nichž původní věřitel vycházel při posuzování bonity žalovaného, když toliko v kartě zákazníka je tvrzeno, že pracovníku původního věřitele byla předložena pracovní smlouva žalovaného a také výplatní pásky za měsíce duben a květen roku 2019 (což je nadto v rozporu s žalobním tvrzením, podle kterého měl být příjem žalovaného ověřen ze tří výplatních pásek, nikoli ze dvou, jak se podává ze zákaznické karty). Bez toho soud nemůže dospět k závěru, že původní věřitel řádně vyhodnotil úvěruschopnost žalovaného, resp. že žalobkyně unesla důkazní břemeno, že tomu tak skutečně bylo. Dle názoru soudu lze očekávat, že si věřitel předložené dokumenty, a to zejména v takto pochybných případech, ponechá v kopii pro případ budoucího zpochybnění. [příjmení] toho, že není prokázáno, že by původní věřitel ověřil tvrzení žalovaného o jeho příjmech, nevzbudila pochybnosti původního věřitele patrně ani výše žalovaným požadované zápůjčky - jestliže žalovaným kýžená výše zápůjčky činila 7 000 Kč, pak by při pravdivosti jím uvedených údajů (příjem 15 747 Kč měsíčně a výdaje 7 000 Kč měsíčně) žalovanému každý měsíc musela zbývat částka 8 757 Kč, tedy dokonce částka převyšující výši předmětné zápůjčky, a bylo by proto s podivem, pokud by za těchto okolností (byly-li by vskutku pravdivé) považoval za nezbytné zavázat se původnímu věřiteli k vrácení částky 7 000 Kč ve 45 týdenních splátkách (s ohledem na výši svých tvrzených příjmů a níži svých tvrzených výdajů by byl schopen zápůjčku splatit výrazně rychleji, a tedy s nižšími náklady) a především s navýšením o poplatky ve výši 5 302 Kč. Podle názoru soudu tedy bylo namístě, aby původní věřitel na základě žalovaným uvedených údajů přistoupil k o to zevrubnějšímu zkoumání majetkové situace žalovaného, přičemž zejména se nabízelo provedení lustrace žalovaného v nebankovním rejstříku klientských informací či v centrální evidenci exekucí; že by snad takto původní věřitel postupoval v posuzované věci ovšem žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala.

31. Je třeba podotknout, že pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost zachovanou původním věřitelem. Je totiž zjevné, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy; nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem původní věřitel úvěruschopnost zkoumal.

32. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v relativně krátkém časovém horizontu (necelý jeden rok) bezmála dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmout apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují a výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

33. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smluv neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

34. Soud proto posoudil smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, a proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovaný) bez právního důvodu částku 7 000 Kč, žalovaný přitom původnímu věřiteli zaplatil částku 5 500 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak ji ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčce, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze smlouvy dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalovaného nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 6 450 Kč.

35. Žalovaný byl vyzván původním věřitelem k vrácení dlužné částky do 7. 2. 2021 (soud přitom, vycházeje z § 573 o. z. a s ohledem na datum odeslání výzvy, má za to, že výzva k zaplacení obsažená v oznámení o postoupení pohledávky, se dostala včas do sféry žalovaného). Dnem následujícím, tedy 8. 2. 2021, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

36. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 8. 2. 2021 do zaplacení (výše úroku z prodlení činí pro dané období 8,25 %, nikoli žalobkyní požadovaných 10 %). Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky ani na smluvní úrok.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná sice byla v řízení z procesního hlediska úspěšnější (při poměřování úspěchu se přihlíží i k požadovanému příslušenství), avšak dle obsahu spisu jí žádné náklady nevznikly. Pro úplnost soud uvádí, že procesní úspěch žalovaného (rozsah zamítnutí žaloby) činí 10 995,94 Kč, zatímco procesní úspěch žalobkyně (rozsah vyhovění žalobě) činí toliko 7 406,36 Kč.

38. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení