70 Co 112/2021-363

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Michala Ryšky ve věci žalobce: ; [jméno] [jméno] (dříve [jméno] [příjmení]), narozený dne [datum] bytem [adresa] t. č. [stát. instituce] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 109 100 Kč s příslušenstvím a o 25 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2021, č. j. 36 C 20/2018-226 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 5. března 2021, č. j. 36 C 20/2018-234, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku mění tak, že žaloba na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 109 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 12. 2018 do zaplacení, a částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 13. 9. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalované se přiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 42 400 Kč. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalované se přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení odpovídající plné výši odměny přiznané opatrovníku žalované za odvolací řízení samostatným usnesením soudu prvního stupně. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně do 1 měsíce od právní moci usnesení soudu prvního stupně o odměně opatrovníka žalované za odvolací řízení.

IV. Doplňující usnesení se mění tak, že žalované se povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 6 705 Kč neukládá.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 134 100 Kč s příslušenstvím v měsíčních splátkách po 10 000 Kč (I. výrok), žalobu částečně zamítl co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 109 100 Kč od 2. 9. 2017 do 30. 11. 2018 a z částky 25 000 Kč od 1. 10. 2017 do 12. 9. 2019 (II. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok), ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu ve výši 47 700 Kč (IV. výrok), ustanovenému opatrovníkovi žalované přiznal odměnu ve výši 42 300 Kč (V. výrok), České republice – Městskému soudu v Brně nepřiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 90 000 Kč (VI. výrok). Doplňujícím usnesením rozhodl o přechodu poplatkové povinnosti, kdy uložil žalované povinnost zaplatit Městskému soudu v Brně soudní poplatek za žalobu ve výši 6 705 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná, která navrhla změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby v celém rozsahu, neboť měla za to, že v řízení bylo prokázáno, že částku 119 100 Kč, která byla žalobci vyplacena Ministerstvem spravedlnosti jako finanční odškodnění, vrátila, když přesně specifikovala, kdy a v jaké výši částky z účtu vybrala a v hotovosti předala žalobci, případně kdy si částky vybral z účtu prostřednictvím platební karty přímo žalobce. Ohledně částky 25 000 Kč měla za to, že žalobce neprokázal, že to byl on, kdo částku na účet žalované vložil. Popřela, že by věděla o tom, že žalobce má svůj majetek exekučně postižen a popřela svoji vědomost nebo dokonce úmysl podílet se na účelovém odklánění finančních prostředků žalobce za účelem krácení věřitelů. Zopakovala argumentaci učiněnou v řízení před soudem prvního stupně, kdy dle žalované mělo být aplikováno ust. § 2992 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), neboť v okamžiku, kdy uplatnil žalobce svá práva žalobou vůči žalované, bezdůvodné obohacení netrvalo, neboť žalovaná žalobci finanční částky vrátila a rovněž poukázala na to, že jednání žalobce lze považovat za rozporné s dobrými mravy či za zakázané zneužití práva. Ohledně splátek žalované částky uvedla, že výše měsíční splátky absolutně neodpovídá jejím poměrům, kdy částku 10 000 Kč měsíčně není schopna ze svých příjmů hradit.

3. V průběhu odvolacího řízení bylo žalované soudem prvního stupně, a to usnesením ze dne 11. 5. 2021, č. j. 36 C 20/2018-256, přiznáno osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu.

4. Odvoláním žalované proti rozhodnutí ve věci samé bylo automaticky napadeno i doplňující usnesení soudu prvního stupně o přechodu poplatkové povinnosti, neboť na výroku rozhodnutí ve věci samé jsou závislé výroky o vedlejších otázkách (nákladech řízení, předběžné vykonatelnosti, přechodu poplatkové povinnosti). Pokud nenabyl právní moci výrok rozhodnutí ve věci samé, nemohl dříve nabýt právní moci výrok o přechodu poplatkové povinnosti, byť rozhodnutý později samostatným doplňujícím usnesením. Je zcela nerozhodné, že si proti tomuto usnesení žalovaná podala odvolání opožděně, neboť odvolání si proti němu nemusela vůbec podávat, bylo zcela dostačující, že napadla odvoláním výrok rozsudku o věci samé. Proto se odvolací soud zabýval s ohledem na uvedenou závislost i správností doplňujícího usnesení, a to přestože jej soud prvního stupně chybně považoval za pravomocné.

5. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného a zcela se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

6. Výroky IV. a V. nebyly napadeny odvoláním a jsou pravomocné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 31. 1. 2018 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu 109 100 Kč (původně chybně uvedeno 109 300 Kč) s příslušenstvím a dále 25 000 Kč s příslušenstvím, kdy žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že si žalovaná ponechala finanční prostředky žalobce, kdy první částka byla poukázána na účet žalované Ministerstvem spravedlnosti jako finanční odškodnění žalobce za nezákonné rozhodnutí státu. Částku 25 000 Kč (výhru v kasinu) pak žalobce vložil na účet žalované. Přestože žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení vyzval, tato mu odmítla žalovanou částku vrátit. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí, potvrdila, že na její účet byla poukázaná částka 119 100 Kč Ministerstvem spravedlnosti, která náležela žalobci, učinila tak proto, že žalobce měl dluhy a bylo mezi nimi dohodnuto, že žalovaná tuto částku žalobci postupně vybere podle jeho potřeby, což také učinila v průběhu dubna 2017, někdy žalobci předala platební kartu a finanční prostředky z bankomatu si vybral sám. Popřela, že by částku 25 000 Kč na její účet vložil žalobce a poukázala na obsah ust. § 2292 o.z., které je nutno na daný případ aplikovat, neboť žalobce nechal poukázat částku od Ministerstva spravedlnosti na její účet za účelem odklonění majetku, aby tento nebyl postižen exekucí. Mezi účastníky bylo nesporné, že na účet žalované vedený u [právnická osoba], č. ú. [bankovní účet], byla poukázána Ministerstvem spravedlnosti dne 11. 4. 2017 částka 119 100 Kč a dne 24. 4. 2017 bylo vloženo na pokladně pobočky [právnická osoba] 25 000 Kč. Rovněž bylo nesporné, že žalobce je synem žalované. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalovaná žalovanou částku žalobci vrátila a zda to byl žalobce, kdo vložil na účet žalované dne 24. 4. 2017 částku 25 000 Kč. Provedeným dokazováním soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení žalovaná neprokázala, že by žalobci žalovanou částku vrátila, naopak žalobce prokázal vložení částky 25 000 Kč dne 24. 4. 2017 na účet žalované, neboť parafa na pokladním dokladu byla učiněna žalobcem jako vkladatelem této částky, kdy tento závěr učinil soud prvního stupně vlastním srovnáním s parafou žalobce na jeho vlastnoručních podáních učiněných v tomto řízení. Dále neshledal podmínky pro aplikaci ust. § 2992 o.z. a neprováděl k důkazu výslechy dcery žalované a syna žalobce, neboť u těchto osob lze předpokládat vnitřní vztah k účastníkům. U žalované shledal nárok na osvobození od soudních poplatků s ohledem na její osobní, majetkové a výdělkové poměry, v rozsudku nerozhodl o přechodu poplatkové povinnosti dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., což následně napravil doplňujícím usnesením ze dne 3. 3. 2021, č. j. 36 C 202/2018-234, kde však v rozporu se závěrem učiněným v odůvodnění rozsudku o tom, že u žalované jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, této uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu.

8. Žalovaná v průběhu odvolacího řízení uvedla, že již netrvá na výslechu své dcery [jméno] [příjmení], opětovně zmínila, že byla nucena v důsledku jednání žalobce opustit svůj byt, v němž zůstaly veškeré její osobní věci, čímž žalobce žalovanou dostal do stavu důkazní nouze, a mělo by proto dojít k přenesení důkazního břemeně, neboť nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání.

9. Odvolací soud v průběhu odvolacího řízení žalobce vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně jeho majetkové situace po propuštění z [anonymizováno] z [stát. instituce] dne 22. 2. 2017, kdy žalobce této výzvě dostál podáním ze dne 19. 5. 2022. Žalobce při propuštění z výkonu trestu obdržel cca 165 000 Kč, kdy dále jeho pravidelný měsíční příjem představoval invalidní důchod, což vyplývá i z jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků.

10. Pro rozhodnutí v této věci je podstatné, že žalované z důvodu jejího zdravotního stavu byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 11. 2019, č. j. 36 C 2/2018-134, ustanoven opatrovník, neboť v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalovaná není schopna se ze zdravotních důvodů účastnit jednání. Žalovaná je 81letá seniorka, která žije v [anonymizována tři slova] [ulice], je psychiatrickou pacientkou s depresivní poruchou, demencí při onemocnění [příjmení] chorobou, je pouze částečně mobilní pomocí chodítka, částečně závislá na pomoci ošetřujícího personálu, kdy tato skutečnost byla potvrzena aktuální zprávou [anonymizována tři slova] [ulice] ze dne 8. 6. 2022. Je zřejmé, že žalovaná má s ohledem na svůj zdravotní stav a věk značně sníženu možnost obrany v tomto řízení. Dle lustrace žalované v aplikaci ISAS soudu prvního stupně bylo zjištěno, že vůči žalované je vedeno pouze jedno řízení, které se týká této věci, naopak z téže aplikace vyplynulo, že žalobce je osobou s bohatou trestní minulostí, u něhož k jeho žádosti aktuálně probíhá u soudu prvního stupně řízení o omezení svéprávnosti, a to pod sp. zn. [spisová značka], věc doposud není pravomocně skončena, dále je vůči žalobci jako povinnému vedeno velké množství exekučních řízení. Dle výpisu z rejstříku trestů žalobce je zřejmé, že žalobce byl v minulosti 10x soudně trestán za úmyslné trestné činy, kdy naposledy mu byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. [číslo jednací], uložen trest odnětí svobody nepodmíněně v trvání 60 měsíců. Dle lustrace v CEV je žalobce aktuálně již popáté ve výkonu trestu odnětí svobody s plánovaným koncem věznění dne 15. 9. 2023. Dle závěrečné zprávy probační a mediační služby o průběhu výkonu trestu domácího vězení žalobce v období od 23. 2. 2017 do 3. 5. 2017 bylo zjištěno, že trest domácího vězení nesplnil v případě žalobce svůj účel, neboť žalobce opakovaně nebyl zastižen v místě bydliště, s [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] nespolupracoval. Zprávou [anonymizována dvě slova] ze dne 25. 5. 2022 bylo prokázáno, že žalobci bylo při jeho propuštění z výkonu trestu vyplaceno 164 523 Kč [stát. instituce], [anonymizována tři slova] [anonymizováno], bylo sděleno, že žalobci jako účastníku odboje byl vyplacen jednorázový příspěvek ve výši 100 000 Kč na konto ve [stát. instituce] dne 1. 2. 2017.

11. Žalovaná v průběhu řízení tvrdila, že se žalobce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nastěhoval k ní do bytu na [ulice a číslo] v [obec], kdy se jednalo o jednopokojový byt zvláštního určení (byt s pečovatelskou službou), popřela, že by jí žalobce přispíval na domácnost, když naopak tvrdila, že vyjma peněz, které žalobci vrátila, mu poskytovala i další finanční prostředky. Pro žalovanou bylo bydlení s žalobcem utrpením, v důsledku čehož zkolabovala a skončila v nemocnici, následně z obav o svůj život a zdraví se již do bytu nevrátila, v bytě zanechala svoje osobní věci. Žalobce byt odmítal opustit, žalovaná v něm již nebydlela. Vlastník bytu, [stát. instituce], se tak domáhal jeho vyklizení. Poněvadž zdravotní stav žalované neumožňoval v průběhu řízení vyvíjet jakoukoli procesní aktivitu, v důsledku čehož jí byl ustanoven opatrovník, odvolací soud dospěl k závěru, že ohledně tohoto tvrzení je potřeba provést jiné než žalovanou navržené důkazy v souladu s ust. § 120 odst. 2 o.s.ř., a to za účelem prokázání uvedeného tvrzení, jehož prokázání mohlo mít zásadní vliv na případnou aplikaci ust. § 2 odst. 3, § 6 a § 8 o.z.

12. Sdělením bytového odboru ÚMČ [obec] [ulice] ze dne 9. 6. 2022 má odvolací soud za prokázané, že nájemní vztah ukončila žalovaná výpovědí ze dne 26. 7. 2017 z důvodu zdravotního stavu a rodinné situace, kdy byt byl předán k vyklizení za účasti [anonymizováno] policie [obec], dle sdělení sousedů se měly v bytě nacházet injekční stříkačky, žalobce měl žalovanou utlumovat léky a zamykat ji doma, až si o ni sousedé začali dělat starost. Toto sdělení bytového odboru je dále podporováno částí přestupkového spisu, který byl původně veden [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], pod [číslo jednací] [rok], který byl Policií ČR v září 2017 postoupen ÚMČ [obec] [ulice] k projednání přestupku, kdy žalobce byl podezřelý z toho, že v období od konce května 2017 do 27. 6. 2017 se ve společně obývaném bytě dopouštěl schválností vůči své matce (žalované), kdy jí měl brát telefon, zamykat v bytě, brát peníze, doklady a rozhazovat její prádlo po bytě a dále zneužívat jejího zdravotního stavu (stařecké demence) ve svůj prospěch. Z důvodu nespolupráce podezřelého se však přestupkové řízení nepodařilo zahájit. Součástí tohoto spisu je i úřední záznam [stát. instituce] [část obce] ze dne 27. 6. 2017, kdy se hlídka Policie ČR dostavila na adresu [adresa], které projevily obavu o její zdravotní stav a kontaktovaly její dceru, aby vše oznámila. [ulice] našla žalovanou sedět apatickou v křesle, tato měla velmi pomalé reakce, byla v útlumu, na dotazy hlídky nijak nereagovala, pouze řekla„ bojím se“. K výzvě policejní hlídky známé sousedky žalované ([jméno] [anonymizováno], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]) shodně uvedly, že žalovaná byla čilá, normálně chodila, avšak poté, co se k ní nastěhoval po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody žalobce, je již několik dnů v tomto apatickém stavu. Uvedly, že žalobce má rozprodávat majetek žalované, nakupovat drogy a přeprodávat je dál. Dcera žalované [jméno] [příjmení], která se následně dostavila, uvedla, že žalovanou přestala navštěvovat poté, co se k ní nastěhovat žalobce, z obavy o svůj život a zdraví. Potvrdila, že si žalovaná stěžuje na bydlení se žalobcem s tím, že jí měl zabavit občanský průkaz, kartičku pojišťovny, platební karty, vyházet většinu oblečení. Aktuálně jí měl bránit ve vycházení z bytu. Z úředního záznamu ze dne 30. 6. 2017 vyplynulo, že žalovaná byla po zásahu policejní hlídky z důvodu špatného zdravotního stavu převezena do Fakultní nemocnice [obec] [obec], kde byla následně hospitalizována. Tento den se žalobce v místě bydliště nepodařilo zastihnout, kdy sousedka žalované [jméno] [příjmení] ke své předchozí výpovědi doplnila, že žalobce se choval k žalované hrubě, využíval ji, snažil se jí zbavit svéprávnosti, aby byt mohl užívat sám, a vpouštěl do bytu různé lidi, na pohled uživatele drog.

13. Zástupci účastníků k provedeným důkazům neměli žádné námitky ani připomínky, zástupce žalobce zdůraznil, že žalobce nebyl nikdy uznán vinným ze spáchání přestupku, přečinu či zločinu týrání žalované. Žalobce se k obsahu přestupkového spisu vyjádřil tak, že jej nikdo nekontaktoval. Uvedl, že žaloba měla primárně směřovat vůči jeho sestře, avšak zpět ji brát nechce.

14. K dotazu odvolacího soudu dále žalobce upřesnil, že aktuálně je po něm vymáhána exekuční částka cca 800 000 Kč, v nejbližší době hodlá podat návrh na oddlužení a návrh na omezení svéprávnosti podal na sebe proto, že má problémy s hospodařením s penězi a chce s ohledem na svůj zdravotní stav, který je popsán v návrhu na omezení svéprávnosti, být v tomto směru omezen na svéprávnosti a chtěl by disponovat s penězi pouze v omezené míře. Žalobce žádným konkrétním způsobem nezpochybnil důkazy provedené odvolacím soudem ani neoznačil nové přípustné důkazy, které by k tomu byly způsobilé.

15. Žalobce nebyl schopen vysvětlit rozpor mezi žalobními tvrzeními a obsahem dopisu ze dne 23. 1. 2018, který žalobce adresoval sestře [jméno], v němž ji i žalovanou vyzývá k vrácení částky 119 300 Kč, kterou mu zaslalo Ministerstvo spravedlnosti na účet matky, kdy následně sděluje, že žalovaná si byla oprávněna ponechat z této částky 20 000 Kč a rozdíl požaduje vrátit. Naopak v žalobě a doplnění žaloby tvrdí, že matka si byla oprávněna ponechat částku 10 000 Kč.

16. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 cit. ust. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2992 o.z. byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.

18. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

19. Podle § 6 odst. 1 o.z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst. 2 cit. ust. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

20. Podle § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

21. Po provedeném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že na účet žalované po předchozí dohodě mezi účastníky byla Ministerstvem spravedlnosti poukázána dne 11. 4. 2017 částka 119 100 Kč, žalobce požadoval částku o 10 000 Kč nižší, kdy rozdíl měl představovat náklady za bydlení v bytě matky na [anonymizována tři slova] v [obec], z citovaného dopisu žalobce vyplynulo, že žalovaná si měla na základě jeho rozhodnutí ponechat částku 20 000 Kč. Existence dohody o úplatě za užívání bytu žalobcem v řízení prokázána nebyla, žalovaná v tomto směru žádnou kompenzační námitku nevznesla a v řízení se jí nepodařilo prokázat, že by žalobci částku 109 100 Kč, tak jak tvrdila, vrátila. Odvolací soud v tomto směru poukazuje na obtížnou procesní situaci žalované vyplývající jednak z rodinného vztahu mezi účastníky (matka, syn), a dále ze zdravotního stavu a věku žalované, která již v době soužití s žalobcem v roce 2017 měla diagnostikovanou stařeckou demenci, léčila se na psychiatrii apod. Aktuálně trpí i [příjmení] chorobou a ke svému životu potřebuje částečnou péči třetí osoby. Lze si jen těžko představit, jaký důkazní materiál by si měla matka, předávající synovi hotovost vybranou před tím ze svého účtu, pro jistotu opatřovat, aby si zajistila důkazní materiál pro případný soudní spor. Rozhodně nelze považovat za běžné, že by se ve vztahu mezi rodiči a dětmi písemně potvrzovaly finanční transakce nebo opatřovaly důkazy, svědci apod. S ohledem na popsaný skutek byla již od samého počátku žalovaná v důkazní nouzi, kdy se navíc důkazy provedenými před odvolacím soudem podařilo prokázat tvrzení žalované, že koncem června 2017 byt na [anonymizováno] náměstí 1 v [obec] opustila ve zbídačeném stavu vyvolaném soužitím s žalobcem. Nelze rovněž odhlédnout od osob obou účastníků, které jsou charakterizovány v případě žalobce jeho bohatou trestní minulostí (viz výpis z RT shora) a přehledem řízení vedených u soudu prvního stupně, kde žalobce figuruje převážně v pozici žalovaného či povinného, obžalovaného a posléze odsouzeného. Naopak v případě žalované nebylo zjištěno, že by vůči ní bylo vedeno v současnosti či v minulosti jiné řízení. Žalovaná nevystupuje v žádných trestních, civilních ani exekučních řízeních jako účastnice. Je pravdou, že žalovaná poskytla žalobci svůj účet za účelem připsání finančních prostředků od Ministerstva spravedlnosti, v důsledku čehož umožnila žalobci odklonit tyto prostředky před jeho věřiteli, což byl účel této dohody, kdy iniciátorem této dohody byl žalobce. Odvolací soud však hodnotí roli žalované při této transakci jako pouhý nástroj, který žalobce použil ke zkrácení svých věřitelů. Lze proto těžko uvěřit, že nyní žalobce argumentuje tím, že v případě vyhovění žalobě budou jeho věřitelé alespoň částečně uspokojeni, když v minulosti nikdy neprojevil tento zájem, naopak jak vyplývá ze sdělení Ministerstva vnitra i v případě částky 100 000 Kč, která mu byla vyplacena na účet věznice dne 1. 2. 2017, požadoval žalobce o dopsání dovětku„ určeno na zdravotní účely, léky“, kdy i z tohoto jednání žalobce lze dovodit, že tímto požadavkem měl v úmyslu docílení co nejnižších exekučních srážek, případně nepostižení uvedené částky v rámci exekučního řízení vůbec.

22. Naopak žalobce v řízení neprokázal, že to byl on, kdo vložil dne 24. 4. 2017 na účet žalované u [právnická osoba] částku 25 000 Kč, když soud není oprávněn posoudit, zda parafa (tzv. zkrácený či zjednodušený podpis) na vkladovém lístku byla učiněna žalobcem, k tomu je oprávněn pouze příslušný znalec. Důkaz znaleckým posudkem v řízení navržen nebyl, a to přes výzvu odvolacího soudu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. adresovanou žalobci. Navíc odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že až 40 procent podpisů je kvůli své jednoduchosti nepřezkoumatelných a nelze u nich ověřit pravost či nepravost, protože obsahují pouze identifikovatelně nevýznamné znaky, v případě parafy je to procento výrazně vyšší. Žalobce navrhl k výzvě odvolacího soudu k prokázání sporného tvrzení pouze svůj účastnický výslech, který odvolací soud posoudil jako nezpůsobilý důkaz k prokázání sporného tvrzení, a proto jej jako nedůvodný zamítl.

23. Soudní praxe se již shodla na tom, že ust. § 2 odst. 3 o.z. má význam nejenom interpretační, ale i aplikační a pro posouzení, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy či dokonce nevede ke krutosti a bezohlednosti, urážející běžné lidské cítění, je zcela použitelná i dosavadní (četná) judikatura k ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017). V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, uveřejněném pod č. 5 v časopise Soudní rozhledy, roč. 2016, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 2 odst. 3 o.z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem.

24. Ústavní soud považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32. nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)). Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle.

25. Základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat (srov. nález ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2103/20). Přitom není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20).

26. Pro použití korektivu„ dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Použití ust. § 2 odst. 3, § 6 či § 8 o.z. je možné jen ve výjimečných odůvodněných případech jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu.

27. V posuzovaném případě se žalované nepodařilo prokázat, že žalobci vrátila částku 109 100 Kč, naopak žalobce neprokázal, že vložil na účet žalované částku 25 000 Kč. Podmínky pro aplikaci ust. 2992 o.z. dle odvolacího soudu nejsou dány, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Žalobě však nelze vyhovět ani částečně pro rozpor s ust. § 2 odst. 3, § 6 či § 8 o.z.

28. Soud prvního stupně podmínky pro aplikaci ust. § 2 odst. 3, § 6 či § 8 o.z. neshledal, odvolací soud však ano a v rámci zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásady zákazu překvapivého rozhodnutí účastníky seznámil s tímto svým odlišným právním názorem. Žalobce i poté setrval na žalobě a nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, naopak žalovaná se s ním ztotožnila.

29. Již tím, že si žalobce nechal poukázat částku 119 100 Kč na účet žalované v době, kdy věděl, že je vůči němu vedena řada exekučních řízení, postupoval v rozporu s § 2 odst. 3, § 6 a § 8 o.z., a jediným cílem takového jednání bylo poškodit věřitele, obejít exekuční řízení a celou částku si ponechat ve svůj prospěch, když žalobce je osobou, která podstatnou část svého života nedodržuje právní normy a chová se úmyslně protiprávně. S ohledem na věk a zdravotní stav žalované její podíl (spočívající v poskytnutí svého bankovního účtu) na tomto žalobcově protiprávním jednání hodnotí odvolací soud jako minimální. Tento závěr odůvodňuje jednak věkem a zdravotním stavem žalované, která již v roce 2017 měla psychiatrickou diagnózu, se kterou se léčila, žila v domě s pečovatelskou službou, dále rodinným vztahem mezi účastníky. Navíc z celého spisu nevyplývá, že by žalovaná za poskytnutí jejího účtu pro převedení peněz získala od žalobce nějakou odměnu či výhodu. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že žalobce, mnohokrát soudně trestaný recidivista, žalovanou pro své protiprávní jednání zneužil.

30. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaná se v tomto řízení ocitla v obtížné důkazní situaci, způsobené samotným skutkem, o který se opírá žaloba, kdy odvolací soud nepovažuje za běžné, aby si matka a syn vystavovali např. vzájemná potvrzení o předání určitých finančních částek, navíc žalobce v období po propuštění z výkonu trestu využil vstřícnosti žalované, kterou následně zneužil.

31. Dále je pro odvolací soud neakceptovatelný vztah žalobce-syna k žalované-matce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v roce 2017. Žalobce měl po svém propuštění v únoru 2017 vykonávat trest domácího vězení na ubytovně v [obec], [ulice a číslo] (od 23. 2. 2017 do 3. 5. 2017), kde však při namátkových kontrolách nebyl nikdy zastižen a [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] bylo shledáno, že tento druh trestu nesplnil svůj účel. Místo toho, aby se žalobce s ohledem na uložený trest zdržoval v době výkonu na místě výkonu k tomu určeném, nastěhoval se k žalované do pronajatého bytu v domě s pečovatelskou službou. Žalovaná sice nejprve žalobci umožnila užívání bytu, avšak i tento její souhlas hodnotí odvolací soud s ohledem na její věk, zdravotní stav a rodinný vztah mezi účastníky jako ne zcela svobodný, kdy tento souhlas byl žalovanou již po krátkém soužití odvolán, neboť žalovaná zjistila, že další bydlení s žalobcem je neúnosné, o čemž se svěřila svým sousedkám. Žalobce však vůli žalované neakceptoval, z bytu se odmítal odstěhovat, čímž žalované způsobil výrazné zhoršení zdravotního stavu, které vyústilo v její hospitalizaci. Žalobce se poté o svoji matku nezajímal, nestaral, nenavštěvoval v nemocnici, odmítl se odstěhovat a byt vyklidit (což musel učinit pronajímatel), kdy žalovaná se za tohoto stavu již nechtěla do bytu vrátit, raději předčasně ukončila nájemní vtah a po propuštění z nemocnice je klientkou domova pro seniory. Z úředních záznamů Policie ČR, týkajících se popisu soužití účastníků v roce 2017, sousedkami a dcerou žalované vyplývá, že žalobce měl žalovanou omezovat v jejím setkávání se se známými, využívat ji, usilovat o omezení její svéprávnosti, měl ji zabavovat mobilní telefon, občanský průkaz, platební karty a rozprodávat její majetek za účelem získání finančních prostředků na nákup drog. Sám žalobce si byl občas vědom, že žalované ublížil, což vyplývá z jeho korespondence z vězení i jeho projevu u jednání odvolacího soudu.

32. Žalobce je osobou ve výkonu trestu odnětí svobody, pobírá pouze částečný invalidní důchod a má dluhy v řádech statisíců, nevyhovění žalobě se tudíž zásadním způsobem nedotkne jeho poměrů, navíc v posuzovaném případě důvody pro zamítnutí žaloby silně převažují nad zásahem do majetkové sféry žalobce.

33. Jelikož výkon práva žalobce je s ohledem na všechny shora popsané skutečnosti v rozporu s dobrými mravy, navíc vyhověním žalobě by došlo k porušení ust. § 6 odst. 2 a § 8 o.z., odvolací soud I. výrok napadeného rozsudku změnil podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a žaloba byla zamítnuta, poněvadž došlo ke změně napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby, změnil odvolací soud i závislý výrok o přechodu poplatkové povinnosti obsažený v doplňujícím usnesení tak, že žalované povinnost k úhradě soudního poplatku nestanovil. Když navíc u žalované byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků.

34. Žalovaná byla ve sporu zcela úspěšná, a proto by jí náležela v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 o.s.ř. náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, přímo žalované však náklady řízení nevznikly, neboť byla zcela osvobozena od placení soudních poplatků a s ohledem na její zdravotní stav jí byl ustanoven opatrovník z řad advokátů. Ohledně nákladů ustanoveného opatrovníka je třeba postupovat v souladu s ust. § 149 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 140 odst. 2 o.s.ř. (a nikoliv § 148 o.s.ř., jak učinil soud prvního stupně). Z ustanovení § 149 odst. 2 o.s.ř. tedy plyne, že právo na náhradu hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování, které platil (platí) advokátu, jehož soud ustanovil zástupcem účastníka podle § 30 o.s.ř., nebo opatrovníkem účastníka podle § 29 odst. 4 o.s.ř., má stát ve sporném řízení jen vůči protistraně takového účastníka (nikoli vůči takto zastoupenému účastníku), i to jen za předpokladu, že takové protistraně byla uložena náhrada nákladů řízení zastoupenému účastníku (srov. opět Komentář, str. 1003). V takovém případě soud rozhodující o nákladech řízení nevydává samostatné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu, nýbrž (v souladu s § 149 odst. 2 o.s.ř. a závěry R 109/2010) v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi spornými stranami zaváže protistranu zaplatit tu část náhrady nákladů řízení zastoupeného účastníka, kterou tvoří náhrada hotových výdajů a odměny za zastupování ustanoveného advokáta, státu (České republice) srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1527/2021. Ustanovenému opatrovníkovi žalované byla přiznána za řízení před soudem odměna ve výši 42 400 Kč. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o.s.ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se pak projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch (k rukám“) státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí či exekuce (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1997/2008).

35. O výši odměny a náhrady hotových výdajů opatrovníka žalované vzniklých v odvolacím řízení, rozhodne v samostatném usnesení soud prvního stupně, a povinnost žalobce k jejich úhradě je vázána na uplynutí lhůty 1 měsíce od právní moci usnesení, kterým soud prvního stupně odměnu a náhradu hotových výdajů opatrovníkovi žalované za odvolací řízení stanoví. Skutečnost, že žalobce je osvobozen od soudních poplatků, nemá vliv na jeho povinnost k náhradě nákladů (na rozdíl od ust. § 148 o.s.ř., které se však nepoužije) a žádné podmínky pro aplikaci § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

Poučení