70 Co 130/2025 - 76

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce ve věci žalobce: [Jméno žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] [adresa] proti žalované: Česká republika-[orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 94 250 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. prosince 2024, č. j. 27 C 111/2024-59, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 94 250 Kč s úrokem z prodlení od 17. 6. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobce domáhal původně zaplacení částky 125 000, Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. U žalované uplatnil nárok dne 16. 12. 2023 a poté, co jej dne 14. 6. 2024 žalovaná odškodnila částkou 30 750 Kč, vzal ohledně uvedené částky s příslušenstvím běžícím od její úhrady žalobu zpět a řízení bylo soudem prvního stupně v tomto rozsahu zastaveno.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětem posuzovaného řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo taktéž odškodňovací řízení, v němž žalobce požadoval po žalované náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Nárok z něj byl uplatněn u žalované dne 21. 11. 2018, dne 22. 5. 2019 byla u uvedeného soudu podána žaloba na zaplacení částky 105 727 Kč s příslušenstvím a dne 26. 6. 2019 byl v řízení vydán platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná dne 12. 7. 2019 odpor. V období od 19. 7. 2019 do září 2019 bylo řešeno částečné zpětvzetí žaloby a následně do prosince 2019 na dvou stupních soudní soustavy místní příslušnost rozhodujícího soudu. Následně byly činěny ve standardních lhůtách obvyklé úkony v řízení a v květnu 2020 bylo nařízeno jednání ve věci na 15. 9. 2020, při němž byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Proti němu podal žalobce dne 30. 10. 2020 odvolání, které bylo po standardních úkonech dne 11. 2. 2021 předloženo Krajskému soudu v [adresa]. Ten nařídil dne 1. 3. 2022 jednání na 13. 4. 2022, které bylo při tomto jednání odročeno na 20. 4. 2022, kdy byl vyhlášen tímto soudem rozsudek. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 20. 5. 2022. Žalobce podal dne 12. 7. 2022 dovolání, které bylo po standardních úkonech předloženo se spisem Nejvyššímu soudu dne 26. 10. 2022. Dne 21. 3. 2023 Nejvyšší soud napadený rozsudek ve dvou zamítavých výrocích zrušil pro částečnou nepřezkoumatelnost. Po vrácení spisu dne 26. 4. 2023 byl spis předložen dne 2. 6. 2023 Krajskému soudu v [adresa], který vzápětí nařídil jednání na 13. 9. 2023, po provedení dokazování (vzhledem k rozšíření žaloby o odškodnění odškodňovacího řízení) odročil jednání ještě na 20. 9. 2023, při němž vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek soudu v zamítavém výroku potvrdil a uložil žalované ještě povinnost zaplatit žalobci částku 16 250 Kč jako 25% odškodnění újmy za nepřiměřeně probíhající odškodňovací řízení, které trvalo 4 roky a 10 měsíců a u žalované ještě od 21. 11. 2018 do 22. 7. 2019[Anonymizováno]právní moci nabyl rozsudek 30. 10. 2023. Odškodnění posuzovaného řízení uplatnil žalobce u žalované dne 16. 12. 2023, dne 14. 6. 2024 byla žalobci poskytnuta částka 30 750 Kč.

4. Po právním posouzení podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu, neboť délku řízení trvající od podání žádosti o odškodnění u žalované dnem 21. 11. 2018 do právní moci konečného rozhodnutí ve věci dne 30. 10. 2023, tj. 4 roky a 11 měsíců, je dle něj třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, a tedy představující nesprávný úřední postup, v jehož důsledku došlo u žalobce ke vzniku presumované nemajetkové újmy. Posoudil přezkoumávané řízení jako složité po stránce skutkové, právní i procesní s tím, že se soudy musely vypořádat s otázkou místní příslušnosti soudu, odporem proti platebnímu rozkazu a částečným zpětvzetím žaloby, dovodil, že žalobce se na délce řízení nepodílel obstrukcemi či nečinností, význam řízení vyhodnotil jako standardní, nevykazující typově zvýšený zájem na urychleném projednání. V postupu soudů shledal roční nečinnost Krajského soudu v [adresa] a zrušení jeho rozsudku pro nepřezkoumatelnost. Uzavřel, že nemajetkovou újmu je namístě odškodnit v penězích, pro výpočet základní částky určil částku 15 000 Kč za rok trvání přezkoumávaného řízení s poloviční částkou za první dva roky s tím, že neshledal, že by se jednalo o extrémně dlouhé řízení, a základní částku tak určil ve výši 58 750 Kč. Tu následně s ohledem na složitost řízení snížil o 20 % a odečetl od ní částku 16 250 Kč poskytnutou žalobci jako odškodnění za předmětnou nemajetkovou újmu již v posuzovaném řízení. Postup soudu nezohledňoval s odůvodněním, že byl základem pro samotné posouzení přiměřenosti celkové délky řízení. Takto dospěl k závěru, že žalobci přísluší odškodnění zjištěné nemajetkové újmy ve výši 30 750 Kč, kterou lze považovat za adekvátní jeho újmě. Uvedenou částku však poskytla žalovaná žalobci ještě v průběhu mimosoudního projednání dne 14. 6. 2024, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Náklady řízení posoudil podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítl, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil s tím, že by posuzované řízení bylo složité. Pokud soud prvního stupně složitost odůvodnil nutností zkoumat místní příslušnost soudu, pak poukázal na to, že se ze strany soudu jednalo o nesprávný úřední postup, kdy soud vadně aplikoval rozhodné právo upravující místní příslušnost, což bylo konstatováno i ve zrušujícím rozhodnutí. Upozornil, že tento postup nemůže jít dle platné judikatury k tíži žalobce, je přičitatelný výlučně žalované a nemůže být zohledněn v rámci posuzování kritéria složitosti řízení, neboť odporuje procesním pravidlům. Ani důvod nutnosti vypořádat se s odporem proti platebnímu rozkazu nepředstavuje dle něj zvýšenou složitost, neboť se jedná o standardní postup, stejně jako soudem prvního stupně uvedené konstatování, že skutkový stav byl zjišťován přílohovým spisem a listinnými důkazy. Dle něj byla naopak složitost snížena, na což upozorňoval již v žalobě, s čímž se soud prvního stupně vůbec nevypořádal. Zdůraznil, že nesprávný postup v posuzovaném řízení byl výlučně zaviněn orgány veřejné moci. Odmítl, že by postup soudů měl být pouze kritériem pro posouzení přiměřenosti doby řízení, s tím, že toto kritérium je přímo stanoveno pro určení výše přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb., což soud prvního stupně neučinil, přestože dle něj se jednalo o hlavní příčinu nepřiměřené délky řízení. Soudu prvního stupně dále vytkl, že zvýšením odškodnění nezohlednil ani laxní přístup žalované a nevyřízení nároku v rámci jeho povinného předsoudního uplatnění ve stanovených 6 měsících, přestože je i toto stadium zahrnuto do odškodňovacího procesu. Nesouhlasil ani s určením základní částky odškodnění, neboť se mu nemělo dostat přiměřené a včasné odškodnění, neboť soud prvního stupně nezohlednil judikaturu ESLP, podle níž má být nesprávný úřední postup odškodněn zvláště vysokou náhradou (věc Golha proti ČR), délka odškodňovacího řízení by pro dva stupně soudní soustavy v zásadě neměla překročit dobu dvou let (věc Žirovnický proti ČR) a mělo by být vyhodnoceno, zda a z jakých důvodů budou posuzovány odlišně průtahy v původním řízení a průtahy v kompenzačním řízení (odkaz na nález ÚS ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23). Poukázal na to, že v posuzovaném řízení délka překročila předpokládané dva roky o téměř tři roky, tedy byla násobně delší, a základní částka vycházející z 15 000 Kč tak neodpovídá požadavku na zvláště vysoké odškodnění, neboť se jedná o sazbu standardní uplatnitelnou v běžných řízeních. Zároveň soud prvního stupně neposoudil, zda a případně z jakých důvodů budou posuzovány odlišně průtahy přezkoumávaného a kompenzačního řízení. Ohledně rozhodnutí o nákladech řízení nesouhlasil s tím, že by žalobu uplatnil předčasně, neboť ji podal před skončením mimosoudního projednání kvůli praxi českých soudů, kteří v případě úmrtí poškozeného před podáním žaloby dovodily nemožnost přechodu nároku na právní nástupce. Navrhl zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost a jeho vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu a vyhovění žalobě v plném rozsahu.

6. Žalovaná označila odvolání za nedůvodné a ztotožnila se se závěry soudu prvního stupně. Navrhla rozsudek soudního prvního stupně potvrdit.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 214 odst. 1, § 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

8. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

9. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně dostatečně podrobně zjistil skutkový stav, správně na věc aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu a správně dovodil, že v přezkoumávaném odškodňovacím řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], do jehož délky započítal i předchozí mimosoudní přezkoumání nároku žalovanou, a dovodil tak délku jeho trvání po dobu 4 let a 11 měsíců, byly naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, a to nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vzniklá presumovaná újma, jejíž vznik dovozuje evropská judikatura z vyvratitelné domněnky, že morální újma vzniká již samotným porušením práva a není třeba ji dokazovat (srov. Apicella proti Itálii, odst. 93). Nepřiměřenost délky takto dlouhého přezkoumávaného řízení vyplývá již ze skutečnosti, že kompenzačního řízení většinou představuje jednoduché řízení, pro které i judikatura ESLP (na kterou příhodně poukázal žalobce), dospěla k závěru, že by jeho délka na dvou stupních soudní soustavy neměla přesáhnout dva roky. V přezkoumávané věci sice byla věc posuzována na třech stupních soudní soustavy, nicméně i za situace, že první rozhodnutí soudu v druhém stupni bylo vydáno před uplynutím dvou let, tedy v souladu s touto judikaturou, ve spojení se zrušením odvolacího rozsudku Nejvyšším soudem pro nepřezkoumatelnost i se zjištěným ročním průtahem na straně Krajského soudu v [adresa] je zřejmé, že řízení prodlužoval fakticky pouze postup soudu. Závěr soudu prvního stupně o tom, že řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat, je tak správný. Nakonec tuto skutečnost nesporovala ani žalovaná.

11. Odvolací soud považuje za správný i závěr soudu prvního stupně (ve smyslu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu), že je namístě žalobce odškodnit za dané řízení v penězích, což nakonec bylo vzhledem k dobrovolnému plnění žalovanou taktéž mezi účastníky nesporné. Odvolací soud se v dané věci ztotožňuje též s výběrem hodnoty základní částky ve výši 15 000 Kč, kterou soud prvního stupně vzal za odpovídající zadostiučinění za jeden rok trvání přezkoumávaného řízení s tím, že první dva roky řízení započítal částkou poloviční. Uvedená částka dle odvolacího soudu koresponduje době trvání řízení, která nedosahuje délky ani složitosti či významu řízení, u nichž bývá aplikována vyšší částka.

12. Odvolací soud souhlasí s námitkou žalobce, že do modifikace základní částky je třeba promítnout nečinnost soudů, neboť závěr soudu prvního stupně, že toto hledisko již bylo promítnuto v posouzení délky přezkoumávaného řízení jako nepřiměřené, nemůže ve světle platné judikatury Nejvyššího soudu obstát.

13. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV. písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení). Podle Nejvyššího soudu bude porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel, či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).

14. V rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, Nejvyšší soud upozornil, že podle Stanoviska (část IV. a V.), přiměřenost doby řízení posuzuje soud poté, co je určením počátku a konce ohraničena doby trvání řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se tedy z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto stejných faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům.

15. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu zároveň vyplývá, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).

16. Je třeba dát žalobci za pravdu v tom, že přezkoumávání místní příslušnosti na počátku řízení nebylo v souladu s právními předpisy, a prodloužilo řízení o cca 4 měsíce. Nicméně zároveň nelze přehlédnout, že soud okamžitě přistoupil k nápravě a autoremedurou (tedy aniž by je předložil s odvoláním odvolacímu soudu, což by si vyžádalo větší časovou dotaci) zrušil rozhodnutí o místní nepříslušnosti vydané asistentkou soudce, čímž zabránil případnému dalšímu prodloužení sporu. Další průtah prodlužující řízení o cca jeden rok nastal u Krajského soudu v [adresa], který ve věci nečinil úkony v době od 11. 2. 2021, kdy mu byla věc předložena s odvoláním proti ve věci vydanému rozsudku, do 1. 3. 2022, kdy nařídil ve věci odvolací jednání. I zde však nelze nevidět, že v dané době vrcholila na území ČR pandemie covidu-19, kdy byla činnost všech orgánů státu částečně ochromena a omezena, což nelze přičítat k tíži státu. Odpovědnost za prodloužení řízení pak lze dále na straně soudů spatřovat ve skutečnosti, že rozsudek odvolacího soudu byl Nejvyšším soudem shledán jako nepřezkoumatelný, což si vyžádalo nové rozhodnutí, a fakticky se tak řízení prodloužilo cca o 5 měsíců (za dobu od vrácení věci odvolacímu soudu k novému rozhodnutí dne 2. 6. 2023 do právní moci rozsudku dne 30. 10. 2023). Ostatní postup soudů lze považovat za standardní a probíhající v obvyklých lhůtách. Co se týká evropské judikatury, které se dovolal žalobce, pak je třeba zohlednit i skutečnost, že k vydání rozhodnutí ve dvou stupních přezkoumávaného řízení došlo v souladu s ní, tj. do dvou let od zahájení řízení. Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů výrazně ovlivnil prodloužení celkové délky posuzovaného řízení, a měl by být zohledněn v rámci určování výše satisfakce. S přihlédnutím k výše popsaným důvodům postupu soudů ve vztahu k jednotlivým prodloužením řízení považuje odvolací soud za adekvátní úpravu základní částky jejím zvýšením maximálně o 10 %. Tím, že k odškodnění nedochází v rámci jiného odškodňovacího řízení, odpadá i nutnost vyhodnocovat, zda a z jakých důvodů budou posuzovány odlišně průtahy v původním řízení a průtahy v kompenzačním řízení, jak se tohoto dovolával žalobce.

17. Odvolací soud nesouhlasí se námitkou žalobce, že soud prvního stupně neměl při posuzování kritéria složitosti věci modifikovat základní částku s odkazem na judikaturu ESLP, z níž vyplývá, že kompenzační řízení je jednoduché. Složitost věci totiž není dána pouze předmětem sporu, který v přezkoumávané věci skutečně nevyžaduje složitější dokazování, ale je dána i projednáním věci na více stupních soudní soustavy. Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek a je posuzována primárně podle počtu instancí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013, nebo ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1327/2013) a ke stejnému závěru dochází i odborná literatura, která vyjadřuje názor, že složitost řízení se kromě případů, kdy půjde po skutkové a právní stránce o jednoznačně jednoduché či naopak výjimečně složité záležitosti, chápe především z pohledu počtu instancí, v nichž byla věc řešena (srov. JUDr. Petr Vojtek, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, 2007, str. 178). Je zřejmé, že pokud byla věc projednána na třech stupních soudní soustavy, muselo se to odrazit na délce řízení. Zde je třeba upozornit, že sám ESLP často opakuje, že stěžovatelé jsou sice oprávněni využít svých procesních práv, ale musejí nést následky, pokud to vede k prodlevám (srov. Buchholz proti Německu). Tím následkem je právě zvýšení procesní složitosti věci. Soud prvního stupně tedy správně dovodil zvýšenou procesní složitost posuzovaného řízení, byť ji shledával v jiných skutečnostech, které nebyly z pohledu odvolacího soudu způsobilé ji založit, jak na toto správně upozornil žalobce. Složitost věci byla v přezkoumávaném řízení založena dvěma zásadními okolnostmi. V první řadě byla dána počtem soudních instancí, jež se podílely na rozhodování dané věci. Další podstatnou okolností je i období, v němž řízení probíhalo a do něhož podstatným způsobem zasáhla okolnost, kterou soudy nemohly ovlivnit, totiž pandemie covidu. Průtahy tímto způsobené nelze přičítat ani státu ani účastníkům, nicméně ovlivnily procesní složitost právě nemožností po určitou dobu vůbec nařizovat jednání a rozhodovat. Podle odvolacího soudu se tak složitost věci podstatně podílela na prodloužení délky řízení a je třeba ji zohlednit snížením základní částky o 30 %.

18. Odvolací soud nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že z evropské judikatury vyplývá požadavek na vyšší ohodnocení kompenzačního řízení, a takovýto závěr nevyplývá ani z rozhodnutí ve věci Golha proti ČR, ze kterého jej odvolatel dovozuje (že je možné, že bude přiznáno i vyšší ohodnocení významu konkrétního kompenzačního řízení, uváděla pouze vláda ČR ve svém vyjádření). V uvedené věci bylo řešeno kompenzační řízení, v němž bylo přezkoumáváno řízení o vypořádání SJM trvající přes 22 let, ke dni rozhodnutí ESLP ještě neskončené, během něhož zemřela účastnice a následně i její manžel a dědic. Za délku tohoto řízení obdržel stěžovatel od státu 45 000 Kč a v kompenzačním řízení dalších 75 500 Kč. Kompenzační řízení trvalo od 16. 4. 2007 do 9. 11. 2010, tedy 3 roky a 7 měsíců, bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým a bylo odškodněno částkou 30 000 Kč, kterou ESLP shledal jako odpovídající s tím, že nedošlo k porušení čl. 13 Úmluvy. V dané věci ESLP přiznal stěžovateli ještě částku 2 100 EUR z důvodu jeho špatného zdravotního stavu (proti tomu podaly dvě soudkyně z pětičlenného senátu separátní votum), nikoliv proto, že by považoval odškodnění za nedostatečné. Naopak ESLP posoudil skutečnost, že byl stěžovatel odškodněn za dlouhotrvající odškodňovací řízení hned, tj. v předchozím řízení a následně do 6 měsíců, jako nijak zvlášť zvýšený zájem, což bylo dáno i v přezkoumávané věci.

19. Za tohoto stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že soudem prvního stupně bylo rozhodnuto o adekvátní satisfakci přezkoumávaného řízení, neboť ani jiné hodnocení jednotlivých kritérií odvolacím soudem nemělo na správný výpočet provedený soudem prvního stupně vliv. Nakonec i z judikátu ESLP ve věci Golha proti ČR vyplývá přiměřenost v této věci poskytnutého zadostiučinění. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy věcně správné, proto je odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení. K rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud uvádí, že vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla částku 30 750 Kč žalovanému sice po podání žaloby (a řízení bylo ohledně ní následně zastaveno), nicméně ještě v šestiměsíční lhůtě, kterou jí zákon stanoví k řešení nároku, je třeba žalobu z tohoto pohledu považovat i ohledně této částky za nedůvodnou, a tedy za neúspěch ve věci, jak správně dovodil soud prvního stupně.

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, nicméně žádné náklady spojené s odvolacím řízením jí nevznikly, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků na náhradu těchto nákladů nemá právo.

Poučení