70 Co 14/2024 - 103

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a JUDr. Aleny Šparlinkové ve věci žalobce: [jméno FO][datum] [adresa] zastoupený advokátem [právnická osoba] sídlem [adresa] proti žalované: [jméno FO][datum] [adresa] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. října 2023, č. j. 9 C 5/2023-56, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 9 510,60 Kč

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 75 000 Kč (I. výrok) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (II. výrok).

2. Předmětné částky se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy, dovozované z nevhodného chování manžela žalované, jenž byl omezen ve svéprávnosti, nad kterým žalovaná dle názoru žalobce zanedbala dohled.

3. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou sousedé, přičemž žalovaná obývá nemovitosti ve vlastnictví svého manžela sousedící s nemovitostmi žalobce. Manžel žalované byl rozhodnutím opatrovnického soudu s právní mocí ke dni 1. 6. 2022 omezen ve svéprávnosti a žalovaná byla jmenována jeho opatrovnicí. Tvrzení žalobce o nevhodném chování manžela žalované prokazují videonahrávky poskytnuté žalobcem, z nichž je zřejmé, že manžel žalované stojí na svém pozemku a vůči žalobci užívá také vulgární výrazy („debile“, „hajzle jeden“…). Tvrzení žalobce týkající se sledování dění na pozemku žalobce manželem žalované nejsou prokazována a sledování cizího pozemku nelze považovat za deliktní jednání.

4. Soud prvního stupně věc právně podřadil režimu § 2921 odst. 1 o. z. a dovodil, že vzhledem k tomu, že žalovaná byla pravomocně jmenována opatrovnicí až dne 1. 6. 2022, nelze pro její případnou odpovědnost přihlížet k dřívějšímu jednání manžela. Dle názoru soudu prvního stupně platí, že opatrovník je povinen činit dohled jen v těch oblastech, pro které byl ustanoven opatrovníkem, a rozsah práv a povinností opatrovníka určil opatrovnický soud v rozhodnutí o omezení svéprávnosti. I kdyby žalovaná mohla manželovi v jednání zabránit, nespadá to pod její povinnost dohledu a není tak za něj odpovědná, protože v tomto svou povinnost náležitého dohledu neporušila. Navíc nebyla dosažena výrazná intenzita potřebná k dosažení odškodnění nemajetkové újmy žalobce relutární formou. Intenzita zásahu byla evidentně poměrně nízká a nebyla svou povahou způsobilá přivodit žalobci újmu. Neslušné výroky manžela žalované byly prostorově adresovány pouze žalobci a nebyly dostupné pro veřejnost.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změny vyhověním žalobě. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně nepřihlížel k jednání manžela žalované ze dne 5. 5. 2022, když žalovaná byla pravomocně jmenována jeho opatrovnicí až dne 1. 6. 2022. Nesouhlasil ani s tím, že povinnost dohledu nespadá pod výkon činnosti žalované ve funkci opatrovnice osoby omezené ve svéprávnosti. Názor soudu prvního stupně by vedl k tomu, že nad osobami s omezenou svéprávností by nikdo nevykonával dohled a nestaral se o ně. Princip opatrovnictví má zajistit také péči a zájem o opatrovance, což vyplývá i z § 466 o. z. Vedle toho je dle názoru žalobce možné, aby dohled nad osobou stiženou duševní poruchou byl převzat dobrovolně, což žalovaná svým chováním učinila dříve, než došlo k rozhodnutí o omezení svéprávnosti jejího manžela. To vyplývá z jejího podnětu k zahájení řízení o omezení svéprávnosti manžela ze dne 13. 1. 2022, v němž uvedla, že za něj veškeré jeho záležitosti zařizuje, i z usnesení přestupkové komise ze dne 7. 12. 2021. Pokud někdo vystupuje veřejně jako osoba, která dohlíží nad osobou stiženou duševní poruchou, odpovídá třetím osobám za zanedbání náležitého dohledu, neboť třetí osoby nemají o případném omezení ve svéprávnosti a ustanovení opatrovníkem informace. Třetí osoby vycházejí v dobré víře z toho, že osoba, která se prezentuje jako osoba s dohledem nad osobou s duševní poruchou, je k tomuto dohledu oprávněna. Žalovaná náležitý dohled nad svým manželem zanedbala, neboť si byla dlouhodobě vědoma jeho zdravotního stavu i jeho nevhodného chování vůči žalobci. Pokud mu nebyla schopna sama zamezit, měla vyhledat odbornou pomoc a situaci řešit s lékaři, kteří by byli schopni doporučit opatření či medikaci, která by nevhodnému chování zamezila. V lékařské zprávě ze dne 25. 10. 2021 bylo uvedeno, že manžel žalované má dementní syndrom středně těžký až těžký, narušený úsudek, sníženou frustrační toleranci a pohotovost k verbálně agresivním projevům. Procento zachované soběstačnosti je jen 13 % a pacient potřebuje pomoc a dohled 24 hodin denně, o čemž byla žalovaná poučena. Přes toto lékařské poučení žádné opatření ke zjednání nápravy neučinila a nezamezila manželovi v nevhodném chování vůči žalobci, čímž porušila i obecnou prevenční povinnost dle § 2900 o. z. Žalobce nesouhlasil ani se soudem prvního stupně učiněným hodnocením vzniku újmy a s neprovedením účastnické výpovědi žalobce za tím účelem. Každý člověk je jiný a vnímá situaci odlišně. Co je pro jednoho normální, může druhý vnímat jako zcela nepřijatelné. Bez řádného vyslechnutí žalobce nemůže soud učinit závěr, zda a jak bylo zasaženo do jeho práva na ochranu osobnosti.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedla, že manžel byl rozsudkem opatrovnického soudu ze dne 25. 4. 2022 omezen ve svéprávnosti pouze v rozsahu samostatného právního jednání ve vymezených oblastech a na základě tohoto rozhodnutí není možno zasahovat do záležitostí manžela v běžných denních věcech. Žalovaná nemůže být odpovědná za to, co manžel pozoruje či v situaci vyprovokované natáčením žalobce polohlasně pronese. Žalobce svým jednáním dlouhodobě provokuje jejího nemocného manžela, který ví, že jej žalobce vždy bez příčiny natáčí. Žalobce tak soustavně činí bez souhlasu manžela žalované v jeho vlastní nemovitosti. Toto jednání vykazuje znaky nevhodného obtěžování a pronásledování duševně nemocného člověka a je pro něj typická naprostá neúcta ke starému a nemocnému sousedovi. Důkazy, které žalobce předložil, jasně svědčí o tom, že žalobce pronásledováním duševně nemocného člověka (jeho soustavným natáčením uvnitř jeho nemovitostí a jeho provokováním) zasahuje do jeho života mnohem více a nevhodněji, než jsou způsobilé zasáhnout do života žalobce jedna či dvě polohlasně pronesené poznámky manžela žalované, které pronáší potichu pro sebe a z nichž není zřejmé, komu jsou vlastně určeny.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, byť je potřeba některé důvody pro zamítnutí žaloby poněkud upravit, s čímž byly účastníci řízení odvolacím soudem v zájmu předvídatelnosti řádně seznámeni při jednání odvolacího soudu.

8. Odvolací soud věc projednal a rozhodl přes žádost žalobce o odročení jednání, neboť osobní účast žalobce u jednání nebyla nezbytná a žalobce mohl realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce (advokáta). K tomu odvolací soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, dle kterého účastníku, který byl v řízení zastoupen, nebyla odňata možnost jednat před soudem, i když se sám k soudu nedostavil, jestliže mohl realizovat procesní práva prostřednictvím svého zástupce.

9. Odvolací soud aprobuje skutková zjištění soudu prvního stupně, dle nichž žalovaná obývá nemovitosti ve vlastnictví svého manžela sousedící s nemovitostmi žalobce, manžel žalované byl rozhodnutím opatrovnického soudu s právní mocí ke dni 1. 6. 2022 omezen ve svéprávnosti a žalovaná byla jmenována jeho opatrovnicí.

10. Vzhledem k tomu, že z některých provedených důkazů soud prvního stupně neučinil adekvátní skutková zjištění, zopakoval odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. dokazování dalšími relevantními listinami z opatrovnického spisu manžela žalované, přestupkovými rozhodnutími a především audiovizuálními záznamy manžela žalované pořízenými žalobcem.

11. Z lékařské zprávy psychiatrické ambulance ze dne 25. 10. 2021, obsažené ve spise o omezení svéprávnosti, odvolací soud zjistil, že u manžela žalované byl zjištěn středně těžký až těžký dementní syndrom s narušenou chápavostí a úsudkem, sníženou frustrační tolerancí a pohotovostí k verbálně agresivním projevům. Procento zachované soběstačnosti činí jen 13 %, potřebuje pomoc a dohled 24 hodin denně, o čemž byla žalovaná lékařem poučena.

12. Psychiatrickým znaleckým posudkem ze dne 16. 2. 2022, obsaženým ve spise o omezení svéprávnosti, bylo zjištěno, že manžel žalované trpí dlouhodobě postupně se horšící trvalou a nevyléčitelnou duševní poruchou – střední smíšenou demencí, jejíž příčinou je vyšší věk. Není schopný zcela samostatného života. Tato porucha ovlivňuje jeho schopnost rozpoznávací a ovládací, je zneužitelný, nesoběstačný a neschopný předvídat a domyslet následky. Porucha omezuje jeho schopnost se rozhodovat ve všem, vyžaduje vedení a rozhodování další osobou.

13. Rozhodnutím krajského úřadu ze dne 2. 6. 2021 bylo změněno rozhodnutí přestupkové komise tak, že manžel žalované byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, kterého se dopustil tím, že žalobce urazil dne 3. 8. 2020 slovy „hňupe vyblblé“ a opakováním slova „úchyl“, dne 10. 8. 2020 slovy „ty hňupe“, dne 5. 10. 2020 slovy „ty blbe, ty debile“ a dne 3. 11. 2020 slovy“ hňupe, strašidlo, ty seš ale blbé, to je ještě malý slovo, ty hňupe, ty vemeno“. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že jednání manžela žalované bylo reakcí na skutečnost, že žalobce parkuje před jeho domem, i když nemusí. Krajský úřad také uvedl, že prokázané onemocnění manžela žalované se pravděpodobně projevuje jistými duševními nedostatky, ze spisu však nevyplývá, že by v jeho důsledku ztratil obviněný rozpoznávací nebo ovládací schopnosti.

14. Usnesením přestupkové komise ze dne 7. 12. 2021 pak bylo zastaveno přestupkové řízení o skutcích, kterých se měl manžel žalované dopustit dne 23. 4. 2021, kdy měl žalobce urazit slovem „debile“, a dne 16. 5. 2021, kdy měl žalobce urazit slovy „ty hňupe zasrané“, „ty hajzle jeden zasrané“ a ty „hajzle jeden“. Důvodem zastavení řízení bylo, že obviněný nebyl v době spáchání skutku pro nepříčetnost za přestupek odpovědný.

15. Z hlediska přípustnosti dokazování audiovizuálními záznamy manžela žalované pořízenými žalobcem odvolací soud zdůrazňuje, že provedení těchto důkazů je bez ohledu na nezákonnost a nepřiměřenost jejich pořizování žalobcem (k tomu viz odst. 18) kryto právními důvody v podobě výslovného souhlasu žalované k použití odvolacím soudem (§ 86 o. z.), daného prostřednictvím právního zástupce v rámci zástupčího oprávnění při rozhodování o zásahu do duševní a tělesné integrity manžela (I. a II. výrok rozsudku o omezení svéprávnosti), a v podobě výkonu úřední licence na základě zákona (§ 88 odst. 2 o. z. ve spojení s § 125 o. s. ř. a § 213 odst. 2 o. s. ř.). Využití těchto právních důvodů k dokazování je přípustné i z pohledu § 90 o. z., neboť není v rozporu s oprávněnými zájmy manžela žalované, nýbrž naopak v souladu s nimi, když z níže uvedených důvodů vyznívají zjištěné skutečnosti svým celkovým kontextem v jeho prospěch.

16. Jde-li o audiovizuální záznamy z období před 1. 6. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 4. 2022, kterým byl manžel žalované omezen ve svéprávnosti a žalovaná byla jmenována jeho opatrovnicí, pak z audiovizuálního záznamu ze dne 23. 1. 2022 odvolací soud zjistil, že žalobce nahrává manžela žalovaného bez souhlasu a vědomí, ten je vidět jen chvíli na svém pozemku za domem a ničeho závadného se nedopouští. Z dalšího audiovizuálního záznamu ze dne 23. 1. 2022 vyplývá, že žalobce nahrává manžela žalované bez souhlasu, záznam je pořizován již od odchodu žalobce z domu, manžel žalované je v prostoru svého pozemku za brankou a ničeho závadného se nedopouští. Z audiovizuálního záznamu ze dne 11. 2. 2022 se podává, že žalobce nahrává manžela žalované bez souhlasu a vědomí, ten je na svém pozemku za domem a ničeho závadného se nedopouští. Z audiovizuálního záznamu ze dne 21. 4. 2022 odvolací soud zjistil, že žalobce nahrává manžela žalované bez souhlasu, záznam je pořizován již od odchodu žalobce z domu, manžel žalované je v prostoru svého pozemku za brankou a zhruba po 38 sekundách záznamu reaguje slovy „a když se fotí, víš?“. Poté žalobce nasedá do automobilu před domem manžela žalované, na místě je posléze i žalovaná, která je spolu s manželem za brankou a vůči žalobci odjíždějícímu osobním automobilem od času 1:25 reaguje na nahrávání svého manžela žalobcem slovy „A co ho fotíš, když ti nic neříká?“. Po slovech manžela „Hajzle jeden!“ opět reaguje na nahrávání slovy „Co ho fotíš? Ty chuligáne jeden! No ty si to taky schytáš, neboj se!“ a s pokynem „Ty pojď!“ manžela odvádí pryč od branky. Podle audiovizuálního záznamu ze dne 5. 5. 2022 žalobce nahrává manžela žalované bez souhlasu a záznam je pořizován po vystoupení žalobce z automobilu zaparkovaného před domem manžela žalované. Ten je v prostoru svého pozemku za brankou se skleničkou v ruce a od 10. sekundy postupně tiše pronáší „Ty debile!“ a „Na zdraví, ty debile!“, od 50. sekundy tiše opakuje „Debile!“ a poté „Blbe, ať žiješ!“. Podle audiovizuálního záznamu ze dne 8. 5. 2022 žalobce nahrává manžela žalované bez souhlasu, ten je na svém pozemku za domem, ničeho závadného se nedopouští a pouze několik vteřin zdálky pozoruje žalobce, který si ho nahrává.

17. Podle audiovizuálních záznamů z období po 1. 6. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 4. 2022, kterým byl manžel žalované omezen ve svéprávnosti a žalovaná byla jmenována jeho opatrovnicí, pak odvolací soud ze záznamu ze dne 1. 7. 2022 zjistil, že žalobce nahrává manžela žalované bez souhlasu, záznam je pořizován již od odchodu žalobce z domu a manžel žalované na něm není vidět, avšak zjevně se nachází v pootevřených dveřích rodinného domu, odkud je v 30. sekundě slyšet tiché „Debile!“ a dveře se poté zavírají. Dle záznamu ze dne 13. 9. 2022 žalobce nahrává manžela žalované bez souhlasu, záznam je pořizován již od odchodu žalobce z domu, manžel žalované je v prostoru svého pozemku za brankou a ničeho závadného se nedopouští. Žalobcem tvrzený výraz „Debile“ není v žádném případě slyšet. Dle dalšího záznamu ze dne 13. 9. 2022 žalobce nahrává manžela žalované bez souhlasu a záznam je pořizován již zdálky z ulice při příchodu žalobce k oběma sousedícím domům. Manžel žalované je v prostoru svého pozemku za brankou a poté, co je na něj při vstupu žalobce do svého domu stále namířen záznam, se před nahráváním maskuje novinami, v 38. sekundě reaguje slovy „Co ty hyeno, už tě mají moji vnuci“ a v čase 1:03 slovy „Skunku zkurvenej! No neboj se, už ti mají v merku. Poznáš, co je loket!“. Žalobce je na něj i při vstupu do domu stále zaměřen a ten se stále maskuje novinami.

18. Z audiovizuálních nahrávek je tudíž zřejmé, že žalobce záznamy opakovaně a provokativně pořizuje zcela mimo přiměřený rámec výkonu zákonné licence ochrany vlastních práv (§ 88 odst. 1, § 90 o. z.), neboť je pořizuje nikoli v reakci na nějaké závadné probíhající jednání manžela žalované, nýbrž hned při odchodu z domu či z automobilu nebo již zdálky z ulice při svém příchodu, a případné pozdější občasné reakce manžela žalované tedy žalobce sám přivolává svým provokativním nahráváním manžela žalované bez jeho souhlasu. Skutečnost, že v minulosti urážkami žalobce došlo ze strany manžela žalované ke spáchání přestupků proti občanskému soužití, nemění na nezákonnosti (§ 86 o. z.) a nepřiměřenosti (§ 90 o. z.) pořizování audiovizuálních záznamů ničeho. Pro žalobce nezakládá a nemůže zakládat permanentní právní důvod pro soustavné a nepřiměřené obtěžování starého a nemocného člověka (svým principem pro jeho stalking). Žalobce může obecně velmi jednoduše setkávání s manželem žalované předejít příchodem či odchodem z druhé strany, než na které se nachází dům manžela žalované. Nadto při setkávání s ním žalobce sám nedodržuje zásady slušného chování, když jako mladší staršího ani nepozdraví a jen mlčky provokativně nahrává. Opakované nezákonné a nepřiměřené nahrávání bez souhlasu, vykazující znaky šikany staré a nemocné osoby, je zde hlavní a bezprostřední příčinou občasné návazné nesouhlasné reakce manžela žalované, která je navíc dle nahrávek jen tichá a vesměs špatně slyšitelná, pronášená zpravidla jen pro sebe. Nebýt nezákonného nahrávání ze strany žalobce, nebylo by ze strany manžela žalované občasné reakce na ně. Manžel žalované na těch nahrávkách, ve kterých stojí na vlastním pozemku u rodinného domu před brankou, zpočátku nevěnuje osobě žalobce velkou pozornost, není vůči žalobci nijak ofenzivní a až po nějaké době občas na toto neoprávněné nahrávání, které vnímá („a když se fotí, víš?“ či maskování novinami), tiše a vesměs špatně slyšitelně reaguje. Žalovaná se na těchto nahrávkách nenachází s jedinou výjimkou ze dne 21. 4. 2022 (tedy před svým jmenováním opatrovnicí), kdy vůči žalobci odjíždějícímu osobním automobilem reaguje spolu s manželem nesouhlasně na jeho nahrávání žalobcem a manžela odvádí pryč od branky. Nahrávkami pořízenými za domem pak rozhodně není prokazováno žádné soustavné nepřiměřené sledování žalobce manželem žalované, když ten se směrem na žalobce vůbec nedívá či jen velmi krátce. V žádném případě se zde ze strany manžela žalované nejedná o nepřiměřené obtěžování pohledem ani o házení odpadků přes plot. Předmětné audiovizuální záznamy zakládají svým celkovým vyzněním u odvolacího soudu mnohem více odsudek nad chováním žalobce, vykazujícím znaky šikany staré a nemocné osoby, než manžela žalované.

19. S uvedeným byli účastníci řízení odvolacím soudem po provedení důkazů předvídatelně seznámeni v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 389/2021, a nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20.

20. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Není tu rozhodné, zda k újmě skutečně došlo; postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007).

21. Odvolací soud ve své praxi konstantně zastává názor (naposledy rozsudek ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 70 Co 173/2023), že neexistuje rovnítko mezi absencí zpřístupnění zásahu široké veřejnosti a absencí objektivní způsobilosti zásahu dotknout se práva na ochranu osobnosti, což je kategorie obsahově širší. Za způsobilý zásah by bylo možno uznat dokonce i výroky, ke kterým došlo mezi čtyřma očima v nepřítomnosti jiných osob, pokud by se prokázalo, že se tyto výroky dotýkající se osobnosti člověka dostaly na známost jiným osobám (viz Zpráva o rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti a tiskových oprav ze dne 18. 9. 1969, sp. zn. Cpj 138/69). Občanský zákoník implicitně odlišuje mezi otázkou zpřístupnění zásahu široké veřejnosti a otázkou objektivní způsobilosti zásahu dotknout se práva na ochranu osobnosti i tím, že násobení účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost nezakotvuje jako předpoklad odpovědnosti za zásah, ale jako okolnost zvláštního zřetele hodnou, která musí být na základě § 2957 o. z. zvážena při stanovení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění. Nadto v systému komplementární ochrany osobnosti, v němž se prostředky soukromého a veřejného práva vzájemně podporují, lze s poukazem na požadavky jednoty a bezrozpornosti právního řádu poukázat také na doktrinální a judikatorní výklad skutkových podstat přestupku ublížení na cti dle § 7 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 2 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Komentářová literatura s oporou v judikatuře Nejvyššího správního soudu u nich vychází z toho, že není rozhodující, zda k urážce dojde na veřejnosti či v soukromí mezi čtyřma očima, a před kým se tak stane. Uražená osoba ani nemusí být spáchání přítomna. Pojmovým znakem přestupku ublížení na cti není pronesení hanlivého výroku před větším množstvím lidí, je jím však skutečnost, že se jedná o výrok urážlivý nebo zesměšňující, a dále povědomost pachatele o tom, že se v dané situaci a v dané skupině obyvatel, tedy v celkovém společenském kontextu, jedná o výrok hanlivý (komentář k § 7 in Strakoš, J. Zákon o některých přestupcích: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO251_2016CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, č. j. 2 As 60/2006-53). Dle názoru odvolacího soudu není rozumný důvod, proč by se v systému komplementární ochrany osobnosti měl (bez jakékoli zákonné opory, respektive odlišnosti, a v rozporu s požadavky jednoty a bezrozpornosti právního řádu) výklad prováděný pro účely civilního deliktního práva odlišovat od výkladu zastávaného pro účely deliktního práva veřejného (přestupkového). Okolnost, nakolik je původci neoprávněného zásahu právně přičitatelné, k jak širokému okruhu osob se výroky skutečně dostaly či objektivně dostat mohly, má však vliv na úvahy o přiznání adekvátní satisfakce za takový neoprávněný zásah.

22. Dle § 2920 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 1. 7. 2021, nezletilý, který dovršil třinácti let a nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu. Dle odst. 2 nebyl-li nezletilý, který dovršil třinácti let a nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.

23. Dle § 2921 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 1. 7. 2021, společně a nerozdílně se škůdcem, je-li jím nezletilý, který dovršil třinácti let, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled.

24. Zákon tedy v § 2921 odst. 1 o. z., dojde-li k zanedbání náležitého dohledu, zakládá společnou (solidární) odpovědnost osoby povinné dohledem spolu se škůdcem stiženým duševní poruchou, případně výlučnou odpovědnost osoby povinné dohledem namísto škůdce stiženého duševní poruchou, není-li takový škůdce sám k náhradě povinen ve smyslu § 2920 odst. 1, 2 o. z.

25. K otázce existence povinnosti dohledu nad osobou stiženou duševní poruchou komentářová literatura k § 2921 o. z. bez bližších podrobností shodně uvádí, že nad zletilou osobou, která trpí duševní poruchou, je povinen dohlížet především její opatrovník (§ 62), popřípadě léčebné zařízení, do jehož péče byla tato osoba svěřena (Simon, P. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 431, odst. 32; Pašek, M. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3048, marg. č. 2921 5).

26. V rámci hledání spravedlivé rovnováhy mezi zájmy opatrovance, opatrovníka a poškozeného pro tyto účely nesouhlasí odvolací soud s neadekvátně restriktivním východiskem soudu prvního stupně, že opatrovník je povinen činit dohled na opatrovancem jen v těch oblastech, pro které byl rozhodnutím soudu dle § 463 odst. 1 o. z. ustanoven opatrovníkem. Podle názoru odvolacího soudu nelze redukovat vymezení rozsahu dohledu opatrovníka nad opatrovancem jen na oblast určenou vymezením opatrovníkových práv a povinností v rozhodnutí soudu dle § 463 odst. 1 o. z., neboť účelem takového rozhodnutí je pouze základní vymezení zástupčího oprávnění opatrovníka, tedy vymezení záležitostí, v nichž je opatrovník povinen a oprávněn opatrovance zastupovat. V případě spáchání civilního deliktu ovšem opatrovanec nečiní žádné právní jednání, při kterém by měl opatrovník vystupovat jako jeho zástupce. Vymezení rozsahu zákonné povinnosti dohledu opatrovníka nad opatrovancem tudíž nutno dovozovat nikoli z vymezení oblastí zástupčího oprávnění opatrovníka v rozhodnutí soudu dle § 463 odst. 1 o. z., nýbrž z těch ustanovení zákona, z nichž vyplývá povinnost opatrovníka dohlížet nad opatrovancem i mimo oblast zastupování při právních jednáních, tedy z § 466 odst. 1 a § 467 odst. 2 o. z. K zákonným povinnostem opatrovníka totiž náleží, inter alia, udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o něj skutečný zájem (§ 466 odst. 1 o. z.) a dbát na způsob jeho života (§ 467 odst. 2 o. z.).

27. Právě ze zákonných povinností opatrovníka skutečně se zajímat o opatrovance a dbát na způsob jeho života vyplývá existence zákonné povinnosti dohledu opatrovníka nad opatrovancem ve výrazně širším rozsahu než pouze pro oblasti, v nichž má opatrovník opatrovance zastupovat, neboť takový dohled se má týkat celého způsobu života opatrovance. Povinností opatrovníka je dbát, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním opatrovancovým představám a přáním.

28. Opačný výklad zastávaný soudem prvního stupně je tudíž nesprávný a ve svém důsledku by byl nejen v rozporu se zájmy opatrovance, ale rovněž by pro účely deliktního práva nepřiměřeně vyprazdňoval v § 2921 odst. 1 o. z. předvídanou odpovědnost opatrovníka osoby s omezenou svéprávností.

29. Odvolací soud si je samozřejmě plně vědom individuálních i systémových rizik, plynoucích z případné neadekvátně široké odpovědnosti opatrovníka za újmu způsobenou třetí osobě deliktem opatrovance. Příliš široce pojatá odpovědnost opatrovníka za újmu způsobenou opatrovancem třetím osobám by u osob, u kterých je výkon funkce opatrovníka založen na principu dobrovolnosti, mohla vést až k neochotě ujmout se výkonu této funkce či v ní setrvat. V případě veřejných opatrovníků (§ 471 odst. 3 o. z.), u nichž není výkon této funkce vázán na jejich souhlas, by pak příliš široce pojatá odpovědnost opatrovníka za újmu způsobenou opatrovancem mohla klást na jednotlivé veřejné opatrovníky a celý systém veřejného opatrovnictví nepřiměřenou zátěž. Tato rizika ovšem nelze v rozporu s § 466 odst. 1 a § 467 odst. 2 o. z. eliminovat popíráním existence zákonné povinnosti opatrovníka dohlížet nad způsobem života opatrovance. Nutno je však citlivě zohlednit pro účely řešení navazující otázky, zda taková obecně existující zákonná povinnost dohledu byla porušena, tedy toho, zda v souvislosti s posuzovaným skutkem došlo v konkrétním případě k zanedbání náležitého dohledu opatrovníka nad opatrovancem. Pouhá existence dohledové povinnosti totiž sama o sobě nezakládá povinnost k náhradě újmy, břemeno tvrzení a důkazu ohledně zanedbání náležitého dohledu opatrovníka nad osobou s omezenou svéprávností nese poškozený, přičemž náležitým dohledem zásadně není možno rozumět permanentní a bezprostřední dohled vykonávaný „na každém kroku“.

30. Platí zde (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1091/2020), že na rozdíl od předchozí úpravy (§ 422 obč. zák.), která spojovala odpovědnost již se samotnou povinností dohledu a dávala možnost se odpovědnosti zprostit, prokázala-li osoba dohledu, že jej nezanedbala, nyní pouhá existence dohledové povinnosti sama o sobě nezakládá povinnost k náhradě škody a poškozený musí v soudním sporu tvrdit a prokázat zanedbání náležitého dohledu, aby povinnost dohledové osoby k náhradě škody nastoupila. I přes poněkud odlišné znění § 2921 o. z. je třeba obsah pojmu náležitý dohled vykládat shodným způsobem, jak činila dřívější judikatura a právnická literatura; k tomu se přiklání rovněž Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 214/2015, bod 38). I nadále je tedy potřeba chápat náležitý dohled v širším smyslu, tedy nejenom jako bezprostřední dozor vykonávaný nad dítětem, resp. osobou stiženou duševní poruchou, ale i jako určitý soubor obecnějších opatření, která jsou vůči osobě podléhající dohledu činěna. Na druhou stranu však náležitým dohledem není možno rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně („na každém kroku“) (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1968, sp. zn. 3 Cz 57/68, publikované pod č. 4/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při úvaze o tom, zda osoby dohledem povinné nezanedbaly náležitý dohled, je nutno vzít zřetel i na některé okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu, jako například věk, povahové vlastnosti a celkové chování a vystupování.

31. V posuzovaném případě se rozhodně nejedná o situaci, kdy by se manžel žalované jako osoba stižená duševní poruchou potuloval ulicemi bez dohledu žalované, která byla s právní mocí ke dni 1. 6. 2022 jmenována jeho opatrovnicí, a dopouštěl se tam excesů, neboť veškeré jeho posuzované jednání se odehrávalo na vlastním pozemku s rodinným domem, ve kterém oba bydlí. Žalovaná neměla povinnost vyskytovat se na tomto pozemku neustále v blízkosti manžela a vykonávat zde nad ním permanentní dohled. Žalobce má sice pravdu, že žalovaná byla dle psychiatrické zprávy ze dne 25. 10. 2021 lékařem poučena, že z medicínského hlediska manžel potřebuje pomoc a dohled 24 hodin denně. Z právního hlediska nicméně ve smyslu výše citované judikatury platí, že náležitým dohledem není možno rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně („na každém kroku“). Takový požadavek by kladl na opatrovníka naprosto nepřiměřené a objektivně nesplnitelné břemeno. Právě tak by bylo naprosto nepřiměřené zakazovat manželovi žalované pohybovat se bez její přítomnosti na vlastním pozemku a setrvávat jen v domě, tedy prakticky ho v domě věznit a zamykat. Odlišný závěr odvolacího soudu by zjevně zakládal rozpor se závazky státu podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Stejně tak by bylo zcela iluzorní, aby žalovaná soustavně sledovala výskyt žalobce v okolí domu s cílem zamezit setkávání žalobce s manželem žalované. Žalované samozřejmě bylo a muselo být známo, že ze strany jejího manžela došlo v minulosti v době, kdy nad ním ještě povinnost dohledu neměla, ke spáchání přestupků proti občanskému soužití urážkami žalobce. V případě odvolacím soudem posuzovaných jednání se ovšem dle žalobcem pořízených audiovizuálních záznamů v žádném případě nejednalo o to, že by se manžel žalované dopouštěl na vlastním pozemku hlučných a výbušných incidentů, které by nutně poutaly pozornost okolí, což má krom jiného dopad právě i na otázky náležitého výkonu dohledu žalované nad manželem. Žalovaná totiž nemusela průběh takto krátkých, tichých a vesměs špatně slyšitelných projevů manžela vůbec zaregistrovat, a i kdyby o nich hypoteticky skutečně věděla, nebylo by po ní možno spravedlivě požadovat, aby jim zamezila, a to tím spíše, že byly vyvolávány provokacemi žalobce samotného v podobě nezákonného a nepřiměřeného pořizování audiovizuálních záznamů. Žalobce může obecně velmi jednoduše setkávání s manželem žalované předejít příchodem či odchodem z druhé strany, než na které se nachází dům manžela žalované. V jediném případě ze dne 21. 4. 2022, kdy byla žalobcem vyprovokované nadávce z úst svého manžela osobně přítomna, předcházejícím nadto jejímu jmenování opatrovnicí, manžela po vyjádření nesouhlasu s jeho provokativním nahráváním žalobcem od branky odvedla. Požadavek žalobce na preventivní zklidnění manžela žalované medikací v rámci dohledu nad ním je za této situace naprosto šikanózní a nehorázný (jako ostatně celé posuzované jednání žalobce).

32. Lze tudíž uzavřít, že ze strany žalované jako opatrovnice manžela nedošlo k zanedbání náležitého dohledu nad manželem, který byla povinna vykonávat v období po právní mocí rozhodnutí o jmenování žalované opatrovnicí manžela (1. 6. 2022), a nebyla by proto dána její solidární ani výlučná odpovědnost dle § 2921 odst. 1 ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z., i kdyby ze strany manžela žalované došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce.

33. Vzhledem k tomu, že pro období po právní mocí rozhodnutí o jmenování žalované opatrovnicí manžela (1. 6. 2022) na posuzovaný případ dopadá výše uvedená konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje, nepřichází v úvahu možnost aplikace § 2900 o. z., případně § 2901 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019).

34. Pro období před právní mocí rozhodnutí o jmenování žalované opatrovnicí manžela (1. 6. 2022) pak není možno dovozovat existenci zvláštní právní povinnosti dohledu žalované nad manželem, tedy ani její případnou odpovědnost za zanedbání náležitého dohledu ve smyslu § 2921 odst. 1 o. z. Argumentuje-li žalobce v odvolání, že žalovaná již v době před svým jmenováním opatrovnicí dohled nad svým manželem fakticky vykonávala, pak platí, že zákonné povinnosti opatrovníka, z nichž vyplývá právní povinnost dohledu (§ 466 odst. 1 a § 467 odst. 2 o. z.), vznikají až na základě pravomocného soudního rozhodnutí o jmenování opatrovníkem. Z pouhého obstarávání manželových věcí před pravomocným jmenováním opatrovnicí ani z existence manželského vztahu nelze dovozovat existenci právní povinnosti dohledu žalované nad manželem ve smyslu § 2921 odst. 1 o. z.

35. Při absenci takové zvláštní právní povinnosti dohledu se proto odvolací soud pro období před pravomocným jmenováním žalované opatrovnicí manžela zabýval tím, zda může být případně dána odpovědnost žalované v obecném režimu § 2900 o. z. (obecná prevenční povinnost) či § 2901 o. z. (zakročovací povinnost).

36. Dle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

37. Ustanovení § 2900 o. z. se vztahuje pouze na případy konání, tedy na aktivní jednání osoby, a na případy opomenutí se má použít § 2901 o. z. (shodně Melzer, F. op. cit., s. 86, odst. 62). Z tohoto důvodu nemůže být, je-li žalované vytýkáno opomenutí řádného dohledu nad manželem i v době před jejím jmenováním opatrovnicí (omisivní delikt), obecná prevenční povinnost vůbec ve hře, neboť ta se týká pouze deliktů způsobených aktivním konáním (deliktů komisivních).

38. Ve vztahu k žalobci ovšem nemůže být dána ani případná odpovědnost žalované za nesplnění zakročovací povinnosti v režimu § 2901 o. z.

39. Dle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

40. Neexistuje žádná obecná povinnost aktivním konáním zabránit újmám, které vznikají jiným osobám (Melzer, F. op. cit., s. 92, odst. 2), a žádná ze zákonných hypotéz pro výjimečný vznik takové povinnosti dle § 2901 o. z. nebyla naplněna. Okolnosti případu ani zvyklosti soukromého života rozhodně nevyžadovaly permanentní dohled žalované nad manželem na každém jeho kroku (k tomu obdobně odst. 30-31 odůvodnění). Navíc právní teorie pro účely existence zakročovací povinnosti odůvodněné poměrem mezi osobami sice konstatuje, že vzájemný vztah garantů mají i manželé (Ibid., s. 96, odst. 36) a může dojít i k dobrovolnému převzetí postavení garanta, k čemuž postačuje i faktické převzetí povinností garanta (Ibid., s. 97, odst. 39), nicméně poměr mezi osobami odůvodňující povinnost zakročit na ochranu jiného musí být dán mezi tím, komu škoda hrozí, a tím, kdo ji má případně odvrátit (Ibid., s. 96, odst. 34). Jak již uvedeno, neexistuje žádná obecná povinnost aktivním konáním zabránit újmám, které vznikají jiným osobám, a žalovanou by tak ve smyslu § 2901 o. z. zakročovací povinnost k odvrácení újmy, založená poměrem mezi osobami, mohla stíhat pouze v případě újmy hrozící jejímu manželovi, nikoli žalobci. Nemohla nastoupit ani zakročovací povinnost dle § 2901 věty druhé o. z., neboť jednak žalovaná nemohla snadno odvrátit hrozící újmu, o níž nemusela vědět (odst. 31 odůvodnění), jednak žalobci žádná závažná újma fakticky nehrozila a nevznikala (odst. 49 odůvodnění).

41. Nadto, jak již bylo uvedeno, pořizuje žalobce opakovaně a provokativně nahrávky manžela žalované zcela mimo přiměřený rámec výkonu zákonné licence ochrany vlastních práv (§ 88 odst. 1, § 90 o. z.), neboť je pořizuje nikoli v reakci na nějaké závadné probíhající jednání manžela žalované, nýbrž hned při výstupu z domu či z automobilu nebo již zdálky z ulice při svém příchodu, a případné pozdější občasné reakce manžela žalované tedy žalobce sám přivolává svým provokativním nahráváním manžela žalované bez jeho souhlasu. Skutečnost, že v minulosti urážkami žalobce došlo ze strany manžela žalované ke spáchání přestupků proti občanskému soužití, nemění na nezákonnosti (§ 86 o. z.) a nepřiměřenosti (§ 90 o. z.) pořizování nahrávek ničeho. Pro žalobce nezakládá a nemůže zakládat permanentní právní důvod pro soustavné a nepřiměřené obtěžování starého a nemocného člověka (svým principem pro jeho stalking). Žalobce může obecně velmi jednoduše setkávání s manželem žalované předejít příchodem či odchodem z druhé strany, než na které se nachází dům manžela žalované. Nadto při setkávání s ním žalobce sám nedodržuje zásady slušného chování, když jako mladší staršího ani nepozdraví a jen mlčky provokativně nahrává. Opakované nezákonné a nepřiměřené nahrávání bez souhlasu, vykazující znaky šikany staré a nemocné osoby, je zde hlavní a bezprostřední příčinou občasné návazné nesouhlasné reakce manžela žalované, která je navíc dle nahrávek jen tichá a vesměs špatně slyšitelná, pronášená zpravidla jen pro sebe.

42. Tiché a vesměs špatně slyšitelné občasné nesouhlasné reakce manžela žalované na nezákonné (§ 86 o. z.) a nepřiměřené (§ 90 o. z.) zasahování žalobce do osobnostních práv manžela žalované, které si přes svou duševní poruchu zjevně uvědomoval („a když se fotí, víš?“ či maskování novinami), lze proto ve smyslu § 2905 o. z. hodnotit jako nutnou obranu činěnou v rámci omezených možností starého a dementního člověka, odvracejícího od sebe trvající protiprávní útok žalobce, která není vzhledem k okolnostem zcela zjevně nepřiměřená. Právo na nutnou obranu nelze vylučovat ani u osob stižených duševní poruchou a jeho hranice nutno chápat i s ohledem na jejich zranitelné postavení. Ochrana osobnosti přísluší i těm osobám, které pro svůj věk nebo psychický stav nejsou s to plně nebo vůbec chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti, resp. na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3386/2010; ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 519/2010). To se nutně týká i svépomocné ochrany tohoto práva nutnou obranou, a to tím spíše, že manžel žalované si přes svou duševní poruchu nahrávání žalobcem zjevně uvědomoval a opodstatněně nesl nelibě. Odlišný přístup odvolacího soudu k osobě se zdravotním postižením by mohl zakládat rozpor se závazky státu podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Náhrada případné nemajetkové újmy žalobci je tudíž dle § 2905 ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z. vyloučena.

43. Nadto odvolací soud zastává ve specifickém kontextu věci názor, že manželem žalované užité výrazivo je svou podstatou adekvátní kritikou chování žalobce, vykazujícího znaky šikany staré a nemocné osoby.

44. Pro účely posuzování otázky tzv. intenzivního excesu si je přitom odvolací soud plně vědom východiska, dle kterého při překročení mezí slušnosti nelze tolerovat osobní samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti. Ústavní soud takto opakovaně neposkytl ochranu výrokům založeným na tom, že starosta je „pitomec“ a „hovado“, neboť jeho vyjádření o nemoci politického oponenta nelze považovat za způsobilé k natolik vulgární reakci (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/1, a navazující usnesení ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 3497/15). Z této zásady nicméně existují specifické výjimky, neboť také Ústavní soud ve zmíněném nálezu uvedl, že Evropský soud pro lidská práva připustil i použití ostřejšího výrazu (v německém originále "trottel"). Šlo o specifickou situaci, kdy objektem kritiky byl krajně pravicový politik kritizovaný za projev relativizující zločiny vojáků nacistického Německa [srov. rozsudek Oberschlick proti Rakousku (č. 2) ze dne 1. 7. 1997, stížnost č. 20834/92]. Evropský soud pro lidská práva uznal, že v uvedeném kontextu mohlo být použití ostrého výrazu na místě. V Ústavním soudem posuzovaném případě se však vedlejší účastník ve svém politickém projevu nedopustil žádných extrémních prohlášení, na které by bylo nutno reagovat natolik expresivně, jako to učinil stěžovatel, tedy za použití slov "pitomec" a "hovado". V usnesení ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 3161/23, Ústavní soud aproboval veřejné označení Tomia Okamury slovem „Pitomio“ s tím, že jeho výroky a chování mohly takovou expresivní kritiku ospravedlnit.

45. Ve specifickém kontextu celé věci odvolací soud konstatuje, že jakkoli žalobce není osobou veřejného zájmu a v případě posuzovaných výroků typu „debil“ či „blb“ jde nepochybně o hodnotící úsudky svým charakterem silně expresivní, nejde ještě o naprosto neakceptovatelné vulgarismy, které by již byly bezvýjimečné tabu (jako by tomu bylo u výroků nejhrubšího zrna, např. typu „kunda“, „čurák“ či „zmrd“). Pro dané účely odvolací soud komparativně upozorňuje na skutečnost, že v soudní praxi již bylo aprobováno (dokonce veřejné) užití z hlediska míry expresivity v zásadě srovnatelných slov „gauner“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3127/2018) či „maniak“, „idiot“ a „prd“ (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 70 Co 263/2018, proti kterému nebylo dovolání podáno). V nyní posuzovaném případě přitom o veřejně učiněnou kritiku vůbec nešlo, neboť projevy manžela žalované byly jen tiché a vesměs špatně slyšitelné. Není proto určující, že žalobce není osobou veřejného zájmu, která by již jen z tohoto titulu byla povinna snášet širší míru kritiky. Důvodem pro aprobaci učiněné kritiky zde není postavení žalobce z hlediska veřejného zájmu, ale jeho vlastní chování, vykazující znaky šikany starého a nemocného člověka, které po obsahové stránce vytváří skutkový základ pro expresivní hodnocení, adekvátně opodstatňující intenzitu zvolených slov. Pro účely řešení kolizí mezi právem na svobodu projevu a právem na ochranu osobnosti je chování zásahem dotčené osoby obecně velmi podstatné (srov. i kritéria dle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14) a daný přístup se musí uplatnit rovněž v tomto konkrétním případě. Dlouhodobé opovrženíhodné chování žalobce, spočívající svým principem ve stalkingu starého a nemocného člověka, zde legitimizuje sílu formulací, učiněných občasně a tiše v reakci na nezákonné a nepřiměřené chování žalobce. Parafrází biblického rčení zde platí, že žalobce vidí třísku v oku žalované a jejího manžela, avšak trám ve vlastním oku nepozoruje. Byť jde o případ hraniční, není dle názoru odvolacího soudu míra expresivity posuzovaných výroků nepoměrná skutkovému základu hodnocení žalobce, a nedosahuje tedy povahy intenzivního excesu ze strany manžela žalované.

46. I kdyby se ovšem hypoteticky o nutnou obranu ani o adekvátní kritiku nejednalo, platilo by pak pro počínání žalobce, že vyprovokoval-li poškozený k útoku na svou osobu jiného, kdo byl stižen duševní poruchou, posoudí se jeho podíl na vzniklé újmě podle § 2918 a povinnost k náhradě se přiměřeně sníží, popřípadě dojde zcela k jejímu vyloučení, a to i ve vztahu k osobě, která měla mít nad škůdcem dohled (viz Simon, P, op. cit., s. 429, odst. 22). Také dle judikatury Nejvyššího soudu spoluúčast poškozeného na vzniklé škodě je založena na tom, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným, a v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese škodu vzniklou okolnostmi na jeho straně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Jak dovodila soudní praxe, ke spoluzavinění poškozeného se přihlíží zejména v případech, kdy poškozený svým protiprávním jednáním čin vyprovokoval, nebo tam, kde ke spáchání činu došlo za situace, kdy odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny podmínky nutné obrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 357/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2005).

47. Je zjevné, že svévolné a provokativní zasahování žalobce do osobnostních práv manžela žalované jeho opakovaným nezákonným a nepřiměřeným nahráváním bez souhlasu je zde hlavní a bezprostřední příčinou návazné občasné nesouhlasné reakce manžela žalované, která je navíc dle nahrávek jen tichá a vesměs špatně slyšitelná. Nebýt nezákonného nahrávání ze strany žalobce, nebylo by ze strany manžela žalované reakce na ně. Žalobce může obecně velmi jednoduše setkávání s manželem žalované předejít příchodem či odchodem z druhé strany, než na které se nachází dům manžela žalované. Nadto při setkávání s ním žalobce sám nedodržuje zásady slušného chování, když jako mladší staršího ani nepozdraví a jen mlčky provokativně nahrává.

48. Soudní judikatura ve věcech ochrany osobnosti tradičně vychází při úvahách o neoprávněnosti zásahu a rozsahu vzniklé újmy z toho, že rozhodný není pouhý subjektivní pocit jednotlivce, ale klíčové je objektivní posouzení – posouzení testem běžného člověka. Toto pojetí bylo Ústavním soudem aprobováno jako ústavně konformní (viz nález ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1174/09) a je rozpracováno i v testu objektivního posouzení vytvořeném Nejvyšším soudem (rozsudek ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Dle něj je neoprávněný zásah nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Rovněž tak právní teorie (Telec, I. Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu, Právní rozhledy 4/2010, s. 144 a násl.) v těchto souvislostech akcentuje nutnost právní argumentace fikcí průměrného člověka, u něhož lze objektivně předpokládat následek a zároveň po něm nelze spravedlivě požadovat, aby jej snášel.

49. V rámci provedené objektivizace lze konstatovat, že optikou běžného člověka v dané situaci, nadaného rozumem i citem, by počínání nemocného dementního starce, které rozhodně nemělo charakter hlučných a bouřlivých incidentů, vzbuzovalo a mělo vzbuzovat mnohem více lítost a soucit s jeho stavem a projevy tohoto stavu než opodstatněný pocit dotčení vlastní osobnosti. Pohledem běžného člověka není zapotřebí žádné velké míry tolerance, aby posuzované jednání manžela žalované bylo žalobcem snášeno. Pokud žalobce takovou běžnou lidskou toleranci nemá, nelze to přenášet k tíži žalované, a to tím spíše, že žalobce může obecně velmi jednoduše setkávání s manželem žalované předejít příchodem či odchodem z druhé strany, než na které se nachází dům manžela žalované.

50. Je tedy v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, aby si na základě § 2918 ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z. žalobce sám nesl případnou vyprovokovanou újmu, způsobenou občasnými tichými a vesměs špatně slyšitelnými urážkami ze strany starého dementního člověka, přičemž vzhledem k okolnostem případu navíc rozhodně nemůže být pro naprostou nepřiměřenost vůbec ve hře poskytnutí zadostiučinění v penězích (srov. princip subsidiarity finanční satisfakce dle § 2951 odst. 2 o. z.).

51. Vzhledem k výše uvedené nutnosti objektivizace újmy optikou běžného člověka je neprovedení výslechu žalobce k tomu, jak chování manžela žalované vnímá, vytýkáno v odvolání žalobce naprosto nedůvodně. Subjektivní vnímání újmy žalobcem zde není a nemůže být jakkoli relevantním měřítkem. Je sice faktem, že soud prvního stupně v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku neuvedl, proč takový důkaz neprovedl, nicméně zrušení napadeného rozsudku z daného důvodu by bylo naprosto samoúčelným postupem odvolacího soudu, který by ve výsledku na neúspěchu žaloby nemohl měnit ničeho.

52. Lze tudíž shrnout, že v posuzovaném případě ze strany žalované nedošlo k zanedbání náležitého dohledu nad manželem pro dobu po jejím jmenováním opatrovnicí ani jiné právní povinnosti před tímto jmenováním. Nadto lze jednání manžela žalované vůči žalobci považovat za nutnou obranu činěnou v rámci jeho omezených možností a svou podstatou se jedná i o adekvátní kritiku chování žalobce. Žalobce si jím samotným vyprovokované následky, kterým navíc může obecně předcházet, musí s vynaložením běžné míry tolerance nést sám a rozhodně mu vůči žalované nenáleží právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

53. Se zřetelem ke všem výše uvedeným důvodem, pro které nemůže být žaloba úspěšná, proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, o kterých soud prvního stupně správně rozhodl dle úspěchu ve sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a správně je i vyčíslil.

54. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že neúspěšný žalobce je k jejich náhradě povinen úspěšné žalované k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Výše žalobcem v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů řízení činí 9 510,60 Kč a sestává z: - odměny právního zástupce, určené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) v celkové částce 6 200 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 písm. a) AT považována částka 50 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 3 100 Kč, tj. 2 úkony právní služby á 3 100 Kč (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 11. 12. 2024 nepřesahující dvě hodiny), - 2 režijních paušálů á 300 Kč, tj. celkem 600 Kč (§ 13 odst. 4 AT), - náhrady za promeškaný čas ve výši 500 Kč, tj. 5 půlhodin á 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), - náhrady hotových výdajů spočívajících v cestovném zástupce žalované na jednání konané dne 11. 12. 2024 (§ 13 odst. 5 AT ve spojení s § 157 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce), určené dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., tj. 70 km (cesta [adresa] a zpět), při náhradě 1 km jízdy á 5,60 Kč, při průměrné spotřebě 6,3 l na 100 km a ceně za 1 litr motorové nafty 38,70 Kč, tj. částky ve výši 560 Kč, - náhrady za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] v částce 1 650,60 Kč, když zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty.

Poučení