70 Co 166/2015-154

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Michala Ryšky v právní věci žalobců a) K. T., nar. xxxx, bytem Xxxx, xxxx, b) P. T., nar. xxxx, bytem Xxxx, xxxx, obou zastoupených JUDr. Patrikem Girgle, advokátem se sídlem ve Vyškově, Sportovní 16, proti žalované Základní škole Rousínov, IČ 46270906, sídlem Rousínov, Habrovanská 312/3, zastoupené JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, o ochranu osobnosti, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2.2.2015, č.j. 6 C 191/2014-106, t a k t o :

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně s e v I. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) K. T. na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 1.000.000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), žalobci b) „P. T.“ stejnou částku ve stejné lhůtě (II. výrok) a současně rozhodl o povinnosti žalované nahradit každému z žalobců náklady řízení shodně v částce 21.819,- Kč k rukám jejich právního zástupce (III. a IV. výrok). Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. V něm namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, in concreto žalovanou navržený znalecký posudek, který by posoudil zdravotní a psychický stav B. T. s jeho budoucím výhledem. Dále namítla, že její zaměstnanec – učitel, který byl s dětmi při výuce dějepisu na exkurzi na místním židovském hřbitově, neporušil žádné zákonné ustanovení, jeho chování bylo zcela standardní, chování dětí měl pod kontrolou tak, jak mu to okolnosti umožňovaly, a nemohl předjímat okolnosti, které následně nastaly. Žalovaná má ve školním řádu stanovena obecná pravidla o bezpečnosti žáků, se kterými byli žáci, včetně syna žalobců, seznámeni dne 1.9.2010, o čemž svědčí zápis ve třídní knize z tohoto data. Vnitřní předpis č. 1/2006 k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků obsahuje konkrétní postup při poučení žáků před exkurzí mimo budovu školy a žáci byli poučeni o bezpečném chování při exkurzi na židovský hřbitov, o čemž svědčí také zápis v třídní knize ze dne 10.6.2011. Učitel, který prováděl toto proškolení žáků, byl sám řádně proškolen, a forma výuky exkurze byla v souladu s platným školním vzdělávacím programem školy. Dne 10.6.2011 bylo ve třídě přítomno 18 žáků, čímž nedošlo k porušení § 3 odst. 2 vyhlášky č. 48/2005 Sb., která stanovuje, že při akcích konaných mimo školu nesmí být na jednu odpovědnou osobu více než 25 žáků. Česká školní inspekce v rámci státní kontroly provedené v červenci 2011 neshledala na straně žalované žádné pochybení. Dále namítla, že židovský hřbitov byl volně přístupný, brána bývala buď odemčená, nebo klíče byly vždy k dispozici na obecním úřadě, exkurze pořádané školou probíhaly každoročně a opakovaně. Soud prvního stupně měl přihlédnout k tomu, že k újmě na zdraví došlo za okolností, které v trestním řízení nebyly dostatečně objasněny, tj. zda se jednalo o samovolný pád náhrobku či k pádu došlo za přispění některého z žáků, kteří se pohybovali v jeho blízkosti, a pokud docházelo k pádu starých hřbitovních náhrobků, proč škola nebyla majitelem ani správcem hřbitova informována a zda nemělo dojít k uzavření hřbitova pro veřejnost. V této souvislosti položila žalovaná otázku, zda odpovědnost má nést jen ona. Pokud soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že učitel byl odsouzen, a z toho vyvodil, že odpovědnost za zranění žáka nese žalovaná, pak žalovaná v trestním řízení nemohla ničeho namítat. Žalovaná dále poukázala na nepřiměřenost přiznaných náhrad a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci v rámci vyjádření k odvolání uvedli, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně a vypracování znaleckého posudku by bylo nadbytečné. Učitel zanedbal dohled nad žáky a škola porušila povinnosti vyplývající z § 29 odst. 2 školského zákona tím, že exkurze probíhaly na židovský hřbitov, který byl bezesporu nebezpečným místem, o čemž svědčí i fakt, že na něj nebyl volný přístup. Na židovský hřbitov se vstupovalo přes přerušený plot, ačkoli bylo známo, že na hřbitov není volný přístup a že některé náhrobní kameny nejsou v pořádku, protože jsou nestabilní. Stačila tedy malá neopatrnost jednoho z žáků a došlo k sesunutí náhrobního kamene a následnému úrazu. I kdyby k porušení zákona nedošlo, odpovědnost žalované je v tomto případě objektivní. Navrhli proto „zamítnutí odvolání“, tj. dle obsahu podání potvrzení napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením §§ 212 a 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté co ve věci sám doplnil dokazování, dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé je nutno upřít důvodnost. Ve výsledku je totiž napadené rozhodnutí věcně správné, byť dle právního názoru odvolacího soudu z poněkud jiných důvodů, než o které opřel své rozhodnutí soud prvního stupně. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou na ochranu osobnosti podanou dne 29.5.2014 se žalobci na žalované domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 2.000.000,- Kč, kterou později k výzvě soudu prvního stupně rozčlenili na částky shodně 1.000.000,- Kč pro každého z žalobců. Zásah do svého práva na rodinný život žalobci dovozovali z neoprávněného zásahu do práva syna žalobců nezl. B. T., nar. xxxx, na zdraví, ke kterému došlo tím, že dne 10.6.2011 v době kolem 11:20 hodin v Rousínově Mgr. J. V. jako učitel zaměstnaný žalovanou v rámci výuky dějepisu neoprávněně vstoupil společně s 18 žáky třídy 7. C přes přerušený plot na pozemek místního židovského hřbitova, ač věděl, že na hřbitov není volný přístup a že stav části náhrobních kamenů není v pořádku, protože jsou nestabilní. Na hřbitově jeden z žáků zavadil o žulový náhrobní kámen, načež došlo k jeho sesunutí z podstavce a při následném pádu náhrobní kámen zasáhl syna žalobců zezadu tak, že mu způsobil.... Tímto jednáním Mgr. V. spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Občanskoprávní sankce dle § 13 zák. č. 40/1964 Sb. v daném případě stíhají ve smyslu analogie § 420 odst. 2 ve spojení s § 853 obč. zák. žalovanou, neboť k zásahu došlo v místní, časové i věcné souvislosti se vzděláváním žáků u žalované. Před úrazem syna byl rodinný život žalobců sportovní a aktivní, syn žalobců hrával na nejvyšší žákovské úrovni fotbal a žalobce b) byl také aktivní fotbalista, po úrazu však již i žalobce b) musel fotbalu kvůli synovi zanechat a žalobci se celkově nemohou věnovat svým dřívějším zájmům, protože jsou limitováni péčí a starostí o syna, který je odkázán na pohyb na vozíku a na pomoc bližních. Celková situace znamená pro oba žalobce extrémní psychické vypětí. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, když odmítla svou právní odpovědnost. Poukázala na skutečnost, že zaměstnanec žalované jednal v souladu s § 29 odst. 2 školského zákona. Žalovaná má ve svém školním řádu stanovena obecná pravidla o bezpečnosti žáků, se kterými byli žáci, včetně syna žalobců, seznámeni dne 1.9.2010, o čemž svědčí zápis ve třídní knize z tohoto data. Vnitřní předpis č. 1/2006 k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků obsahuje konkrétní postup při poučení žáků před exkurzí mimo budovu školy a žáci byli poučeni o bezpečném chování při exkurzi na židovský hřbitov, o čemž svědčí také zápis v třídní knize ze dne 10.6.2011. Učitel, který prováděl toto proškolení žáků, byl sám řádně proškolen, a forma výuky exkurze byla v souladu s platným školním vzdělávacím programem školy. Dne 10.6.2011 bylo ve třídě přítomno 18 žáků, čímž nedošlo k porušení § 3 odst. 2 vyhlášky č. 48/2005 Sb., která stanovuje, že při akcích konaných mimo školu nesmí být na jednu odpovědnou osobu více než 25 žáků. Česká školní inspekce v rámci státní kontroly provedené v červenci 2011 neshledala na straně žalované žádné pochybení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v němž uvedl, že zjistil, že syn žalobců byl k datu 10.6.2011 žákem třídy 7. C u žalované a spolu se svými spolužáky a učitelem Mgr. J. V. v době kolem 11:20 hodin vstoupili na místní židovský hřbitov, který není volně přístupný, kdy pochopitelně s odstupem času stav části náhrobních kamenů nebyl v pořádku pro jejich nestabilitu. Uvedl, že má za zjištěné, že jeden z žáků zavadil o žulový náhrobní kámen, došlo k jeho sesunutí a následnému pádu, který zasáhl syna žalobců a způsobil mu polytraumata spočívající ve specifikovaných zraněních, která zanechala trvalé následky spočívající v paraplegii a inkontinenci. Učitel, který v rámci dějepisu společně s žáky neoprávněně vstoupil na pozemek místního židovského hřbitova, svým jednáním spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, jak je zřejmé z trestního příkazu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 261/2011-249 s právní mocí ke dni 20.4.2012. Ohledně zdravotního stavu syna žalobců soud prvního stupně vyšel z řady lékařských zpráv, které považoval za naprosto dostačující a nepokládal za nutné vypracovat žalovanou navržený znalecký posudek. Soud prvního stupně uvedl, že takto jednoznačně zjistil, že zdravotní stav syna žalobců dosahuje intenzity těžkého poškození .... Skutečnost, že je odkázán na pomoc rodičů, zejména otce, vyplývá i z toho, že byl přiznán příspěvek na péči. Ze zpráv Úřadu práce vyplývá, že se jedná o xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx, že bez pomoci osob blízkých, zejména rodičů, by se nedokázal sám o sebe postarat. Před úrazem projevoval všestranné sportovní nadání, byl nadějným fotbalistou a pravidelným reprezentantem na krajských, republikových i mezinárodních akcích, jak je zřejmé z potvrzení Okresního fotbalového svazu ve Vyškově. Celkově bylo dle fotografií zřetelné aktivní zaměření rodiny, věnující se sportovním i turistickým aktivitám, a ani po úrazu syn žalobců na sport nezanevřel, když se závodně věnuje stolnímu tenisu. Žalobci navržený důkaz jejich výslechem soud prvního stupně neprovedl proto, že by zbytečně docházelo k traumatizaci zúčastněných. V rámci právního hodnocení zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že bylo neoprávněně zasaženo právo žalobců na soukromí a na rodinný život, když je nepochybné, že zaměstnanec žalované zapříčinil úraz syna žalobců, který bude po celý život odkázán na péči jiné osoby, je paraplegikem s postižením dolních končetin. Z odpovědnosti za utrpěný úraz se žalovaná nemůže vyvinit s ohledem na objektivní odpovědnost dle § 391 odst. 2 zákoníku práce, je nadbytečné zabývat se směrnicemi či poučeními žáků či zjištěními České školní inspekce a v případě spolužáků syna žalobců nebylo zjištěno, že by někdo z nich jednal nepředvídatelně či neadekvátně, když lze vycházet z toho, že se jedná o děti ve věku kolem puberty, které jsou živější, a bylo na příslušném učiteli, aby se tomuto přizpůsobil a zvládl výchovnou roli i dozor. Dle právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, pokud objektivní odpovědnost žalované za zásah do osobnostních práv žalobců opřel o § 391 odst. 2 zák. práce. Dle citovaného ustanovení totiž za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy; při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení. Dané ustanovení tedy na předmětnou věc nedopadá, neboť upravuje toliko primární odpovědnost za škodu vzniklou žákovi, nikoli však sekundární odpovědnost za újmu vzniklou osobám poškozenému žákovi blízkým. Zákoník práce sice v daném období v § 378 (ve znění do 30.9.2015) upravoval ve vztahu k sekundárním obětem jednorázové odškodnění pozůstalých, tj. náhradu nemajetkové újmy vzniklé taxativně vyjmenovaným osobám při usmrcení osoby blízké, nijak však neřešil právní ochranu sekundárních obětí při závažném poškození zdraví osoby blízké. Ta měla dle konstantní soudní praxe obecně svou zákonnou oporu v § 11 a násl. tehdejšího občanského zákoníku, tj. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), který je nutno na posuzovanou věc použít, neboť dle přechodných ustanovení nového občanského zákoníku, tj. zák. č. 89/2012 Sb. („o.z.“), platí, že vznik, jakož i práva a povinnosti vzniklé z právních poměrů týkajících se osobních práv přede dnem nabytí účinnosti o.z. se posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o.z.). I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se přitom dle § 3030 o.z. použijí ustanovení části první hlavy I. o.z., tj. základní zásady, na kterých nový kodex spočívá. Ty se však v oblasti problematiky ochrany osobnosti v podstatě shodují s principy, na kterých spočíval i obč. zák. tak, jak byl pro účely ochrany osobnosti interpretován recentní soudní praxí – srov. obdobně komentář k o.z. (Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 311), dle kterého občanský zákoník č. 89/2012 Sb., sledující jusnaturalistický koncept celé kodifikace, zajišťuje ochranu osobnosti člověka v zásadě (pouze s drobnými diferencemi) ve stejném rozsahu jako občanský zákoník č. 40/1964 Sb., přičemž jsou zásady, na jejichž základě je zbudován, ve své podstatě identické těm, na nichž byla již v „polistopadové době“ vykládána ochrana osobnosti fyzické osoby. V režimu ochrany osobnosti dle § 11 a násl. obč. zák. pak byla ochrana proti tomuto typu neoprávněných zásahů poskytována z titulu ochrany práva na soukromí a na rodinný život (viz např. i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1.3.2000). Součástí soukromého života je totiž nepochybně též rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými a respektování soukromého (tedy i rodinného) života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné také rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Smrt či vážná újma na zdraví blízké osoby proto může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti, že může být kvalifikována jako zásah do osobnostních práv dalších osob blízkých (jako sekundárních obětí). Dle judikatury Nejvyššího soudu přitom platilo, že pro účely dovození základu odpovědnosti (sic) za zásah do osobnostních práv není analogické použití jiných odpovědnostních režimů přípustné, neboť při zkoumání předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je třeba postupovat dle § 13 obč. zák. a nikoli dle jiných odpovědnostních režimů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 999/2007 ze dne 29.9.2008, sp. zn. 30 Cdo 476/2011 ze dne 25.4.2012 či sp. zn. 30 Cdo 117/2012 ze dne 29.3.2012). Z právního hlediska proto předmětem zkoumání v této věci není objektivní odpovědnost žalované za výsledek dle § 391 odst. 2 zák. práce, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, ale objektivní odpovědnost žalované za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců dle § 13 obč. zák. – tj. odpovědnost za takový zásah, který je v rozporu s objektivním právem (právním řádem). Takový přístup není v rozporu ani s § 4 zák. práce, který právě na občanský zákoník subsidiárně odkazuje - srov. i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 83/06-1 ze dne 12.3.2008, označující jiný přístup k zákoníkem práce neřešeným otázkám za protiústavní. Bylo tedy nutno zabývat se ve věci otázkou odpovědnosti žalované za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců chráněných dle § 11 a násl. obč. zák., když odpovědnost v režimu zákoníku práce nelze v daném případě použít. Odvolací soud konstatuje, že dle obsahu spisu žalobci již v žalobě (na straně dvě) dostatečně popsali skutek, z nějž lze usuzovat právě na existenci neoprávněného zásahu žalované do jejich osobnostních práv. Svou povinnost tvrzení tedy v tomto rozsahu řádně splnili a řízení bylo také v tomto rozsahu návazně již před soudem prvního stupně zkoncentrováno ve smyslu § 118b odst. 1 o.s.ř. Jiná je však situace ohledně splnění povinnosti důkazní, když k důkazu v tomto směru žalobci navrhli toliko trestní příkaz a záznam o úrazu žáka, které návazně byly provedeny soudem prvního stupně k důkazu a sloužily jako podklad pro dovození odpovědnosti žalované soudem prvního stupně. Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 1424/09 ze dne 8.3.2012 a sp. zn. II. ÚS 46/10 ze dne 23.10.2012) však není dána vázanost soudu v civilním řízení trestním rozhodnutím ve smyslu § 135 o.s.ř. ve vztahu ke třetím osobám, odlišným od odsouzeného, tj. ani ve vztahu k žalované. Soud prvního stupně proto měl správně v tomto směru žalobce vyzvat k navržení dalších potřebných důkazů a poučit je o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení důkazního břemene ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., což neučinil. Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (§ 213b odst. 2 o.s.ř.). Vada řízení, spočívající v porušení § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem prvního stupně, však byla za této situace reparovatelná v odvolacím řízení tím, že potřebné poučení místo soudu prvního stupně poskytl přímo odvolací soud. Platí totiž, že pokud nebylo účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. před koncentrací řízení, ačkoli se tak stát mělo, nebrání ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy došlo ke koncentraci. V rozsahu, v němž skutková tvrzení a důkazy doplňuje jedna strana sporu i poté, co nastala koncentrace řízení, může doplnit tvrzení a označit důkazy i strana druhá (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 604/2012 ze dne 27.6.2013). Žalobci k výzvě odvolacího soudu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. k důkazu navrhli trestní spis Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 261/2011 a žalovaná se v daném směru nikterak nevyjádřila. Dle § 213 odst. 4 o.s.ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. V konkrétním případě proto bylo možno provést za odvolacího řízení potřebné doplnění dokazování v souladu s § 213 odst. 4 o.s.ř. bez nutnosti zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, což odvolací soud považoval za vhodné i z hlediska prima facie zjevné citlivosti předmětu řízení. Nejednalo se současně v tomto směru o rozsáhlé doplnění dokazování a rovněž provedení důkazu trestním rozhodnutím a záznamem o úrazu žáka soudem prvního stupně neznamená, že by bylo soudem prvního stupně provedeno zcela nedostatečné dokazování, neboť v případě daných listin nešlo o důkazy zjevně nezpůsobilé prokázat relevantní skutečnosti. Skutečnost, že pravomocné trestní rozhodnutí o spáchání trestného činu třetí osobou, odlišnou od účastníků řízení, není pro civilní soud dle zmíněné judikatury Ústavního soudu striktně závazné ve smyslu § 135 odst. 1 o.s.ř., totiž neznamená, že by takové rozhodnutí nemělo být ve smyslu § 125 o.s.ř. jedním ze způsobilých důkazních prostředků, podléhajícím pak dle § 132 o.s.ř. zásadě volného hodnocení důkazů civilním soudem jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Odvolací soud pro tyto účely zdůrazňuje, že ústavní princip ochrany legitimního očekávání vylučuje, aby osoby, které byly poškozeny skutkem, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že je trestným činem, mohly být legitimně postaveny do situace, že trestní rozhodnutí nebude přípustné ani jako důkaz podléhající zásadě volného hodnocení důkazů civilním soudem jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Doplnění dokazování obsahem předmětného trestního spisu bylo odvolacím soudem provedeno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 222/2001 ze dne 29.5.2002, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008 ze dne 18.2.2010 či sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 ze dne 31.8.2010) nikoli souhrnně, nýbrž s využitím jednotlivých konkrétních důkazních prostředků z tohoto spisu. Z takto doplněného dokazování pak odvolací soud zjistil, že Mgr. J. V. jako učitel zaměstnaný u žalované školy dne 10.6.2011 v době kolem 11:20 hodin v rámci výuky dějepisu vnikl spolu s třídou 7. C, jejímž žákem byl i syn žalobců, na uzamčený zchátralý židovský hřbitov, ač věděl, že náhrobky na hřbitově jsou ve špatném stavu a nestabilní. Ke vstupu na uzamčený pozemek hřbitova využil mezeru v oplocení hřbitova, jak sám uvedl v protokolu o výslechu obviněného dne 26.10.2011 a jak stvrdili i žáci A. G., J. K., M. N. a T. P. v rámci podání vysvětlení dne 24.6.2011 a B. T. (syn žalobců) dne 29.7.2011. Skutečnosti, že hřbitov byl proti vstupu zajištěn uzavřenou dvoudílnou železnou branou opatřenou železným řetězem s uzamčeným visacím zámkem a že branou se tedy nebylo možno na hřbitov dostat, vyplývají z autentického protokolu o ohledání místa činu, pořízeného předmětného dne Policií České republiky, včetně připojené fotodokumentace. Z protokolu o ohledání místa činu také vyplývá, že u hřbitova nebyla žádná informační cedule o zákazu vstupu a že hřbitov i náhrobní kameny na něm umístěné byly očividně celkově zchátralé, neboť v protokolu o ohledání místa činu je popsáno, že na hřbitově se nachází větší množství náhrobních kamenů zcela očividně nakloněných, nedržících na svých podstavcích a zaujímajících nepřirozenou polohu, což stvrzuje i fotodokumentace. Učitel Mgr. V. si tedy nestability náhrobků na zchátralém hřbitově musel být vědom a také o ní skutečně věděl, jak doznal v rámci podaného vysvětlení dne 10.6.2011, při kterém výslovně uvedl, že ví o tom, že náhrobky jsou ve špatném stavu, jsou chatrné a několik jich již v minulosti spadlo, k pádu však došlo již před delší dobou a ne v poslední době. V rámci výslechu obviněného sice uvedl, že netušil, že pomník může spadnout, ale současně v rozporu s tím ke způsobu, jakým náhrobní kámen syna žalobců zasáhl, uvedl, že „tam asi stačilo málo“, pravděpodobně některé náhrobky byly nahnuté a hřbitov je dost starý. Dále odvolací soud zjistil, že po „pokoutním“ vniknutí na uzamčený pozemek zchátralého hřbitova mezerou v oplocení učitel Mgr. V., přes vědomí zchátralosti hřbitova a nestability náhrobků, nezamezil volnému a nekontrolovanému pohybu skupiny žáků právě v blízkosti náhrobků, kterému buď nevěnoval pozornost (podání vysvětlení žáky M. N. a T.P. dne 24.6.2011 a synem žalobců dne 29.7.2011) či jej dokonce sám povolil (jak uvedl v rámci podání vysvětlení i v rámci výslechu obviněného). Skutečnost, že v prostředí zchátralého a neudržovaného hřbitova s nestabilními náhrobky žáky dostatečně nesledoval a nad částí z nich naprosto ztratil kontrolu, vyplývá i z toho, že nezaregistroval dokonce ani to, že žáci mezi náhrobky pobíhali (podání vysvětlení žáky A. G., T.P. a A. V. dne 24.6.2011) a domlouvali se, že budou na hroby močit (A. G.) a lézt na ně (J. K.) – „Kdo vyleze na pomník, ten je borec“ (podání vysvětlení žáky P. D., A. G., J. K., T.P. a A. V. dne 24.6.2011 a synem žalobců dne 29.7.2011). V důsledku nedbale vykonávaného dohledu nad žáky návazně vůbec nezaregistroval ani samotný úrazový děj (pád náhrobku na syna žalobců) a při rezignaci na řádný výkon dohledu nad žáky musel být o skutečnosti, že došlo ke zranění syna žalobců, informován až po skončení úrazového děje ostatními žáky (protokol o výslechu obviněného ze dne 26.10.2011 a podání vysvětlení žáky P. D., A. G. a M. N. dne 24.6.2011). Sama příčina pádu náhrobku nebyla odvolacím soudem přesně zjištěna, když je sice nepochybné, že k pádu náhrobku došlo i za přispění žáka J. K., který předtím pronesl již zmíněný výrok „Kdo vyleze na pomník, ten je borec“, nelze však dospět k závěru, že na pomník návazně skutečně také lezl a tím zapříčinil jeho pád. Sám J. K. (vysvětlení podané dne 4.6.2011) uvedl, že předmětný výrok sice řekl, ale myslel to jen „ve srandě“, neměl v úmyslu po pomníku šplhat a náhrobku se rukou chytil jen nedopatřením při procházení mezerou mezi náhrobkem a stromem, čímž zapříčinil jeho pád. Skutečnost, že by J. K. na pomník opravdu lezl, neviděl dle podaných vysvětlení ze dne 24.6.2011 nikdo z vyslechnutých spolužáků syna žalobců, tj. P. D., A. G., M. N., T. P. ani A. V.. Syn žalobců sice v rámci vysvětlení dne 29.7.2011 uvedl, že „[v]iděl P. K., jak leze na pomník, byl to ten pomník co spadl, viděl jak vylízá navrch“, odvolací soud však nemohl mít danou skutečnost z tohoto vysvětlení za prokázanou nejen proto, že byla v rámci podaných vysvětlení uvedena zcela osamoceně, ale především proto, že syn žalobců byl jako jediný z žáků zasažen padajícím náhrobkem právě proto, že jako jediný stál v době úrazového děje k pomníku zády (sic), jak v rámci daného vysvětlení také sám potvrdil. Každopádně, i kdyby skutečnost, že pomník spadl právě v důsledku toho, že po něm žák J. K. lezl, byla prokázána, nic by to neměnilo na odpovědnosti žalované. Jednak by se totiž nic neměnilo na faktu, že žáci byli v danou dobu při rezignaci Mgr. V. na řádný výkon dohledu ponecháni mimo jeho dohled na místě, kde se bez dohledu učitele správně nacházet vůbec neměli. To ve svém důsledku znamená, že ani případná spoluodpovědnost žáka K. za pád náhrobku by nic neměnila na odpovědnosti žalované vůči žalobcům, neboť žalobcům vzniklá újma by stále byla výsledkem činností a opomenutí spolužáka i učitele syna žalobců, přičemž tyto činnosti a opomenutí by věcně i časově následovaly po sobě a tvořily by nepřerušený řetězec událostí, společně vedoucí ke vzniku jednoho společného následku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3097/2012 ze dne 21.5.2015). Nadto byla žalovaná škola v dané situaci povinna vykonávat prostřednictvím učitele Mgr. V. dohled nad všemi žáky, včetně právě žáka J. K., a pokud tento dohled zanedbala a toto pochybení by bylo jednou z příčin vzniku újmy žalobců, nesla by žalovaná odpovědnost také za ono hypotetické nevhodné jednání žáka K., vedoucí k pádu náhrobku na syna žalobců. Vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem lze uzavřít, že zaměstnanec žalované Mgr. V. coby učitel dějepisu nezachoval (posuzováno nikoli ex post, ale ex ante) při exkurzi mimo budovu školy takový stupeň bedlivosti, který po něm bylo vzhledem ke konkrétní místní situaci a znalosti místních poměrů (zchátralý židovský hřbitov s očividně nakloněnými nestabilními náhrobky) možno rozumně požadovat a který byl, objektivně posuzováno, způsobilý zabránit vzniku újmy. To tím spíše, že se jednalo o pubertální děti v sedmé třídě, když je obecně známou skutečností, že zejména chlapci tohoto věku mají tendence k rizikovému chování a jejich rozumové schopnosti jim ne vždy umožní rozpoznat hrozící nebezpečí, s čímž musí pedagog počítat (srov. obdobně stvrzení této notoriety v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 235/2003 ze dne 30.7.2003 ohledně trestní odpovědnosti školského pracovníka). Ke svému nedbalostnímu jednání se Mgr. V. výslovně doznal (viz dohoda o náhradě způsobené škody ze dne 1.12.2011 ve spojení se záznamem o prostudování spisu ze dne 5.12.2011), když uvedl, že se doznává, že nedbalostním jednáním neoprávněně vstoupil s žáky na hřbitov přes přerušený plot, ač věděl, že na hřbitov není volný přístup, a na hřbitově nezachoval kázeň žáků. Danou dohodu uzavřel pro účely podmíněného zastavení trestního stíhání, ke kterému však nedošlo, a učitel byl naopak po podání obžaloby uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově č.j. 1 T 261/2011-249 ze dne 3.4.2012. Proti tomuto rozhodnutí nepodal odpor, dovození své trestní odpovědnosti tak akceptoval i při nenaplnění účelu, který podpisem dohody o náhradě způsobené škody sledoval, a rozhodnutí nabylo právní moci dne 20.4.2012. Odvolací soud pro tyto účely akcentuje, že účastníci řízení neměli žádné námitky proti autenticitě provedených důkazních prostředků z trestního spisu s výhradou toho, že žalovaná uvedla, že pokud Mgr. V. v rámci dohody o náhradě škody doznal své nedbalostní pochybení, jednalo se pouze o účelový krok směřující k účelu v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání. Danou výhradu však odvolací soud nepovažuje za případnou, neboť jak již uvedeno, k podmíněnému zastavení trestního stíhání na základě doznání Mgr. V. vůbec nedošlo a Mgr. V. autoritativní dovození své odpovědnosti trestním soudem akceptoval i při nenaplnění účelu, který primárně podpisem dohody o náhradě způsobené škody sledoval a který akcentovala žalovaná. Nadto je jeho protiprávní jednání prokazováno ostatními důkazními prostředky, proti kterým žalovaná žádné námitky proti autenticitě nevznesla a které jsou v rámci skutkových zjištění uvedeny výše. Za této situace proto nebylo důvodu, aby listiny o provedeném výslechu či podaných vysvětleních z trestního spisu nebyly odvolacím soudem použity jako listinné důkazy v občanském soudním řízení, v němž ve smyslu § 125 o.s.ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Taková praxe je při řešení kolize mezi principem přímosti a principem hospodárnosti řízení zcela standardní a ústavně konformní - srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 40/12 ze dne 10.5.2012, v němž Ústavní soud uvedl: „Pro posouzení stěžovatelovy námitky porušení práva na spravedlivý proces, kterého se měly obecné soudy dopustit tím, že v řízení neprovedly žádný důkaz o tom, že tvrzení žalovaného je nepravdivé, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Brně příslušný spis. Z něj zjistil, že obecné soudy (konkrétně Krajský soud v Brně) provedly v řízení mj. důkaz rozhodnutím přestupkové komise, v němž byl celý incident popsán, i spisem Krajského soudu v Praze (36 C 28/2008), v němž se nacházelo vyjádření Ing. F. Š., jehož citaci žalovaný ve své knize použil, k shora uvedenému incidentu. Na základě těchto provedených důkazů pak soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že žalovaným zveřejněná informace se v podstatě zakládala na pravdě. V průběhu jednání před soudem prvního stupně přitom žalobce, resp. jeho právní zástupce opakovaně potvrdil, že k prováděným důkazům nemá žádné námitky z hlediska jejich autenticity. V postupu obecných soudů tedy nelze spatřovat libovůli, která by mohla představovat porušení práva na spravedlivý proces.“ Na danou situaci naopak nedopadají nosné myšlenky nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4793/12 ze dne 3.9.2014, v němž Ústavní soud dovodil: „Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje Ústavní soud též v postupu obecných soudů při provádění důkazů a posouzení stěžovatelovy námitky vůči němu. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení tvrdí, že z obsahu spisu se podává, že výslechy navržených svědků provedeny byly. Přitom již v odvolání proti rozsudku obvodního soudu stěžovatel poukazoval na skutečnost, že soud I. stupně se opřel o svědectví převzaté z jiného řízení namísto toho, aby svědky sám vyslechl. Tímto postupem tak nebyla stěžovateli vytvořena možnost pro kontradiktorní výslech svědků, čímž v konečném důsledku neměl patřičný důkazní prostor a příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z hlediska příčinné souvislosti v souzené věci relevantní.“ V konkrétní věci ovšem, jak již uvedeno, účastníci neměli žádné námitky proti autenticitě jednotlivých důkazních prostředků z trestního spisu a v souladu s tím také nenavrhli výslech žádných svědků, prostřednictvím jejichž výslechů by měly být dané skutečnosti zjištěny odchylně od toho, co je zachyceno v trestním spisu. Nosné myšlenky nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4793/12 ze dne 3.9.2014 se proto dané procesní situace netýkají a týkají se jí naopak myšlenky obsažené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 40/12 ze dne 10.5.2012, tj. jednotlivé listiny z trestního spisu jsou nejen z hlediska § 125 o.s.ř., ale i z hlediska práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) v konkrétní věci v občanském soudním řízení využitelné. Již v řízení před soudem prvního stupně bylo dostatečně prokázáno, že v příčinné souvislosti s pádem náhrobku došlo primárně k těžké újmě na zdraví syna žalobců, který je spastickým paraplegikem na invalidním vozíku, odkázaným v mnoha aspektech na pomoc osob blízkých. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou pro tyto účely v dané věci dostačující a odvolací soud na ně pro stručnost a výstižnost plně odkazuje. K námitce žalované, že nebyl vypracován navržený znalecký posudek, odvolací soud uvádí, že v případě ochrany sekundárních obětí jsou učiněná skutková zjištění plně dostačující, neboť nejde o případ odškodnění primární oběti (syna žalobců) za vzniklou škodu na zdraví, k jejímuž bodovému ohodnocení by byl posudek v režimu vyhl. č. 440/2001 Sb. nezbytný. V konkrétním případě by vypracování navrženého znaleckého posudku bylo nehospodárným a alibistickým řešením, neboť i dle judikatury Ústavního soudu nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat přenášení odpovědnosti za rozhodnutí na znalce, popírání zásady volného hodnocení důkazů a privilegování znaleckého posudku, který a priori nepožívá větší důkazní sily než ostatní důkazní prostředky (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9.1.2014). Ze zásady volného hodnocení důkazů naopak vyplývá, že všechny důkazy jsou v zásadě rovnocenné, neplatí, že znalecký posudek má apriorně vyšší důkazní hodnotu než jiný druh důkazu a posouzení odborných skutečností může být obsaženo i v jiném důkazním prostředku, než je znalecký posudek (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30.4.2007). K prokázání žalobcům sekundárně vzniklé nemajetkové újmy žalobci navrhli již v řízení před soudem prvního stupně své účastnické výslechy, soud prvního stupně je však neprovedl s tím, že by takto docházelo k traumatizaci zúčastněných. Odvolací soud za účelem prokázání žalobcům vzniklé nemajetkové újmy v souladu s § 213 odst. 4 o.s.ř. doplnil v tomto směru dokazování účastnickými výslechy žalobců. Z výpovědí žalobců, které oba v slzách odvolacímu soudu podali, odvolací soud zjistil, že v důsledku primární těžké újmy na zdraví syna žalobců sekundárně došlo k intenzivním negativním dopadům do rodinného života žalobců a žalobcům vznikla závažná a traumatizující nemajetková újma, zanechávající v jejich rodinném životě a rozvoji jejich vlastní osobnosti v rámci rodiny osudové následky. Rodinný život žalobců byl před neoprávněným zásahem žalované aktivní a sportovní, neboť syn žalobců byl talentovaným fotbalistou, oba žalobci, zejména pak žalobce b) - sám aktivní fotbalista, ho v tomto směru intenzivně podporovali, žalobce b) mu dokonce doma vybudoval i hřiště. Rovněž se celá rodina věnovala vysokohorským turistickým aktivitám. V důsledku neoprávněného zásahu žalované se musela celá rodina aktivního způsobu života do značné míry vzdát, žalobce b) zanechal fotbalu, aby tím netraumatizoval syna, který ho již sám aktivně vykonávat pro své postižení nemůže. Rovněž vysokohorské turistické aktivity jsou již vzhledem k postižení syna minulostí a rodina je nucena při dovolených vyhledávat toliko bezbariérová zařízení. Pro oba žalobce muselo být, posuzováno optikou běžného člověka na jejich místě a v jejich situaci, mimořádně traumatizující, když se dozvěděli, že jejich syn již nikdy nebude chodit a neméně i to, když v slzách museli na doporučení psychologa synovi tuto informaci sami sdělit. Traumatizují je také stres a obavy o aktuální stav syna a jeho budoucnost. Újma žalobkyně a) je akcentována i tím, že sama dříve pracovala v ústavu pro tělesně postižené, tuto práci ukončila v roce 2008 proto, že ji nebyla již schopna zvládat, a v roce 2011 byla v důsledku neoprávněného zásahu žalované postavena do situace, kdy se vrátilo to, co chtěla „hodit za hlavu“. Újma žalobce b) je pak intenzivnější i tím, že po propuštění syna z nemocnice musel rezignovat na rozvoj vlastní osobnosti, na dva roky opustit zaměstnání a převzít péči o syna, vařit mu, rehabilitovat s ním, polohovat ho, vozit ho na rehabilitace a k lékařům a pak i ze školy a do školy. Synovi se musí pomáhat při oblékání xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx. Rovněž tak je nutná asistence xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx. V současné době je syn přes týden ve škole pro tělesně postižené Gemini v Brně a na školním internátu, o víkendech doma. O víkendech žalobci se synem jezdí na zápasy handicapovaných v ping-pongu, dvakrát v týdnu vozí žalobce b) syna na rehabilitace a tréninky. Celá událost negativně ovlivnila rodinný život žalobců a rozvoj jejich vlastní osobnosti v jeho rámci, rovněž starší syn se z těchto důvodů dostal „na druhou kolej“. Výpovědi žalobců považuje odvolací soud za věrohodné a lidsky pochopitelné a proti takto zjištěným skutečnostem neměla výhrady ani žalovaná, která naopak stvrdila, že „to, co zde bylo popsáno, by nenechalo chladným nikoho“. S poukazem na vše výše uvedené, odkazujíc současně na právní argumentaci obsaženou již z hlediska struktury tohoto rozhodnutí na s. 5 a 6, odvolací soud dovodil, že ze strany žalované (§ 420 odst. 2 ve spojení s § 853 obč. zák. – viz dále) nedošlo k řádnému zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a způsobením těžké újmy na zdraví syna žalobců došlo naopak k takovému zásahu do osobnostních práv žalobců, tj. práv na soukromí a na rodinný život, který je v rozporu s objektivním právem – právním řádem (in concreto s § 29 odst. 2 školského zákona a § 11 obč. zák.) a který je tedy neoprávněný. Tento neoprávněný zásah byl navíc spojen s nepřehlédnutelnou nedbalostí zaměstnance žalované Mgr. V., který byl také pravomocně odsouzen za spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Odpovědnost za zásah do ochrany osobnosti je založena na principu objektivní odpovědnosti, tj. vzniká bez zřetele na (případné) zavinění původce neoprávněného zásahu, jak stvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1847/2013 ze dne 27.11.2013) či Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20.5.2002). Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1293/2007 ze dne 31.5.2007) dále platí, že jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou (nebo jinou fyzickou osobou) k realizaci činnosti této právnické osoby (nebo jiné fyzické osoby), kdy určujícím je existence místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti takové osoby, pak v těchto případech občanskoprávní sankce podle § 13 obč. zák. postihují samotnou právnickou (nebo jinou fyzickou osobu) ve smyslu analogie § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 853 téhož zákona. Ostatně i Ústavní soud k aplikaci § 420 odst. 2 obč. zák. per analogiam pro účely ochrany osobnosti uvedl, že toto ustanovení nelze interpretovat jiným způsobem, než že při zaviněném jednání osob použitých právnickou nebo fyzickou osobou k jejich činnosti se toto zavinění bez dalšího přičítá právnické nebo fyzické osobě, která tyto osoby ke své činnosti použila, přičemž současně dovodil, že zavinění je s ohledem na objektivní odpovědnost dle § 13 obč. zák. pro základ odpovědnosti bez právní relevance s výhradou, že subjektivní prvek zavinění má význam toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 3 obč. zák. (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20.5.2002). Žalovaná tedy za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, učiněný zaměstnancem žalované Mgr. V. v místní, časové i věcné souvislosti s plněním činnosti žalované, odpovídá objektivně. Skutečnost, že ze strany zaměstnance žalované Mgr. V. nadto došlo k lehkovážnému plnění povinností týkajících se řádného zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech, vedoucímu ke spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, tj. k zavinění, má význam pouze při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích v rámci okolností, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu, dle § 13 odst. 3 obč. zák. Z hlediska odpovědnosti žalované za tento zásah je irelevantní, že hřbitov nebyl označen výstražnou cedulí o zákazu vstupu, příp. varováním o riziku pádu náhrobků (viz protokol o ohledání místa činu pořízený Policií České republiky, včetně fotodokumentace), resp. že žalovaná popírá, že by v tomto směru byla správcem hřbitova informována, neboť platí již uvedené, že odpovědnost za zásah do osobnostních práv je co do svého základu odpovědností objektivní a nikoli subjektivní. Nadto z hlediska subjektivního prvku zavinění, který má obecně svůj význam toliko při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích (jak již uvedeno), platí, že vstup na hřbitov byl uzavřen uzamčenou branou a učitel s třídou vešel do uzavřených prostor hřbitova „pokoutně“ otvorem v oplocení s vědomím zchátralosti hřbitova a nestability náhrobků, přičemž tyto skutečnosti mu byly a musely být známy bez ohledu na absenci informační cedule, a na hřbitově samotném pak řádně nevykonával dozor nad žáky. Lze rovněž připomenout, že ani případná odpovědnost vlastníka či správce hřbitova za absenci informační cedule a za nezajištění areálu hřbitova proti vstupu přes mezeru v oplocení by nic neměnila na odpovědnosti žalované vůči žalobcům, neboť žalobcům vzniklá újma by stále byla výsledkem činností a opomenutí vlastníka či správce hřbitova i učitele syna žalobců, přičemž tyto činnosti a opomenutí by věcně i časově následovaly po sobě a tvořily by nepřerušený řetězec událostí, společně vedoucí ke vzniku jednoho společného následku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3097/2012 ze dne 21.5.2015). Z hlediska odpovědnosti žalované je pak irelevantní i to, že Česká školní inspekce v rámci šetření dospěla k závěru, že k porušení § 29 odst. 2 školského zákona nedošlo, neboť šetření inspekce se formálně omezilo na otázky proškolení žáků zápisem v třídní knize a nepřekročení limitu počtu žáků na exkurzi, tj. nijak neřešilo otázky relevantní pro posouzení věci odvolacím soudem, jak byly výše detailně rozebrány. Nadto třeba připomenout, že výsledky šetření České školní inspekce by soud nebyl vázán, i pokud by řešily podstatu věci. Bylo již uvedeno, že v režimu ochrany osobnosti dle § 11 a násl. obč. zák. byla ochrana proti tomuto typu neoprávněných zásahů poskytována z titulu ochrany práva na soukromí a na rodinný život (viz např. i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1.3.2000). Součástí soukromého života je totiž nepochybně též rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými a respektování soukromého (tedy i rodinného) života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné také rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Smrt či vážná újma na zdraví blízké osoby proto může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti, že může být kvalifikována jako zásah do osobnostních práv dalších osob blízkých (jako sekundárních obětí). Lze tedy v těchto souvislostech hovořit o právní ochraně sekundárních obětí nemajetkové újmy tak, jak tato ochrana v evropském právním kontextu doktrinálně vyplývá i z čl. 10:301.1. in fine Principů evropského deliktního práva (PETL), dle kterého nemajetková škoda (ve smyslu čl. 2:

101. PETL je škoda majetkovou nebo nemajetkovou újmou zákonem chráněného zájmu) může být vymáhána též osobami majícími blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu: “Non-pecuniary damage can also be the subject of compensation for persons having a close relationship with a victim suffering a fatal or very serious non-fatal injury.” Jakkoli totiž obecně jistě platí, že žádný škůdce není povinen odškodnit „celý svět“, platí současně také to, že čím užší bude vazba k primární oběti, tím spíše musí být oprávněnost nároku zvažována. Tuto skutečnost respektovala také bohatá judikatura soudů ve věcech ochrany osobnosti právě již pro období do 31.12.2013 a pro období od 1.1.2014 je také ochrana sekundárních obětí při fatální újmě na zdraví osoby blízké expressis verbis stvrzena zákonem, dle kterého při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti (§ 2959 o.z.). Poukaz na o.z. je přitom odvolacím soudem činěn toliko pro účely dokreslení toho, že právní ochrana proti tomuto typu neoprávněných zásahů, dříve již dovozovaná doktrinálně a judikatorně, byla převzata i zákonodárcem, nikoli však pro účely toho, že by toto ustanovení o.z. mělo být odvolacím soudem v dané věci retroaktivně aplikováno. Soudní judikatura ve věcech ochrany osobnosti tradičně vychází při úvahách o neoprávněnosti zásahu a rozsahu vzniklé újmy z toho, že rozhodný není pouhý subjektivní pocit jednotlivce, ale klíčové je objektivní posouzení – posouzení testem „běžného člověka“. Toto pojetí bylo Ústavním soudem shledáno jako ústavně konformní (viz i nález sp. zn. II. ÚS 1174/09 ze dne 13.1.2010) a je rozpracováno i v testu objektivního posouzení vytvořeném Nejvyšším soudem (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 ze dne 7.10.2009). Dle něj je neoprávněný zásah nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Rovněž tak právní teorie (Telec, I.: Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu, Právní rozhledy 4/2010, s. 144 a násl.) v těchto souvislostech akcentuje nutnost právní argumentace fikcí průměrného člověka, u něhož lze objektivně předpokládat následek a zároveň po něm nelze spravedlivě požadovat, aby jej snášel. Odvolací soud proto s ohledem na intenzivní rozsah nemajetkové újmy žalobců, která byla výše popsána a kterou by na jejich místě důvodně pociťoval každý běžný člověk, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že podmínky pro přiznání finanční satisfakce jsou ve věci dány (oproti soudu prvního stupně ovšem s poukazem na § 13 odst. 2 obč. zák. místo nesprávně použitého § 391 odst. 2 zák. práce). Nic nelze ve výsledku vytknout ani výši soudem prvního stupně přiznaných finančních satisfakcí, neboť volnou úvahou (§ 13 odst. 3 obč. zák., § 136 o.s.ř.) stanovené částky, odpovídající limitu danému žalobním petitem (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), jsou přiměřené z hlediska závažnosti vzniklé újmy i z hlediska okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu došlo. V tomto rámci odvolací soud z hlediska závažnosti vzniklé újmy akcentuje, že neoprávněný zásah žalované měl a má intenzivní negativní dopady do rodinného života žalobců a žalobcům vznikla závažná a traumatizující nemajetková újma, zanechávající v jejich rodinném životě a rozvoji jejich vlastní osobnosti v rámci rodiny osudové následky. Z hlediska okolností neoprávněného zásahu pak nelze pominout, že ačkoli žalovaná za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců odpovídá objektivně, subjektivní prvek zavinění má význam právě při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 3 obč. zák. (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20.5.2002). V tomto směru proto nelze přehlédnout, že ze strany zaměstnance žalované Mgr. V. došlo k lehkovážnému a nedbalému plnění povinností týkajících se řádného zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a že byl pravomocně odsouzen za přečin těžkého ublížení na zdraví. Význam skutečnosti, že Mgr. V. byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, nelze v konkrétním případě z hlediska satisfakčních dopadů na žalobce přeceňovat, a to nejen vzhledem k závažnosti vzniklé újmy, ale i z toho pohledu, že se dle výpovědi žalobkyně a) jednalo o dlouholetého přítele rodičů žalobce b) a že byl později účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1.1.2013 (viz usnesení Okresního soudu ve Vyškově č.j. 1 T 261/2011-261 ze dne 4.2.2013). Odsouzení Mgr. V. trestním soudem je proto pro žalobce do značné míry ambivalentní a vzhledem k uvedenému nutno respektovat fakt, že trestní příkaz v konkrétním případě neměl a nemohl mít pro žalobce nějak zásadní satisfakční efekt, vyvažující alespoň zčásti utrpěnou újmu, byť obecně v jiných případech nelze satisfakční efekt trestních rozhodnutí vylučovat (srov. i usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4003/2011 ze dne 29.11.2012, vsp. zn. 30 Cdo 4003/2011 ze dne 29.11.2012, v němž Nejvyšší soud akcentuje pro účely němž Nejvyšší soud akcentuje pro účely satisfakčního efektu přestupkových či trestních rozhodnutí právě význam jednotlivých satisfakčního efektu přestupkových či trestních rozhodnutí právě význam jednotlivých okolností konkrétního případu). Tokolností konkrétního případu). Takové konstatování je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který v usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20. 5. 2002 dovodil, že uplatnění odpovědnosti trestněprávní nevylučuje současné uplatnění právní ochrany osobnosti v intencích příslušných právních předpisů ostatních právních odvětví, neboť právní systém je nutno chápat jako celek složený ze vzájemně se doplňujících právních norem a v jeho rámci je pochopitelně možno vedle trestněprávní odpovědnosti kumulativně použít i ochranu poskytovanou ostatními právními odvětvími (např. právem ústavním, správním, pracovním či v dané věci aplikovaným právem občanským). Soudem prvního stupně přiznané částky současně obstojí nejen z pohledu principu přiměřenosti (proporcionality), ale také z pohledu principů rovnosti, právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, které mají svůj základ nejen v ústavním pořádku demokratického právního státu, ale z doktrinálního hlediska v rámci evropského právního kontextu i v Principech evropského deliktního práva. Tak dle čl. 10:301.3 PETL při stanovení náhrady škody (včetně náhrady škody osobám s blízkým vztahem k zemřelému nebo k vážně zraněnému poškozenému) by měly být pro objektivně podobné újmy přiznávány srovnatelné částky. Soudem prvního stupně přiznané částky v tomto ohledu plně korespondují relacím, vytvořeným pro závažné případy zásahů do práva na soukromí a rodinný život při těžké újmě na zdraví osoby blízké recentní judikaturou (viz např. potvrzující rozsudky Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 Co 271/2010-321 ze dne 31.7.2013 a sp. zn. 1 Co 68/2015-46 ze dne 13.5.2015 vždy na 1.000.000,- Kč pro každého žalobce či pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 16 C 115/2010 ze dne 11.2.2011 na částku 1.500.000,- Kč pro každého žalobce). Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.) s tou výhradou, že ve II. výroku soudem prvního stupně nesprávně uvedené označení žalobce b) jako „P. T.“ odvolací soud reparoval upřesněním tohoto označení v rámci potvrzujícího výroku bez toho, aby předtím s ohledem na zjevnou citlivost případu a princip hospodárnosti řízení vracel spis bez věcného vyřízení soudu prvního stupně k postupu dle § 164 o.s.ř. Soud prvního stupně však pochybil při rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně (III. a IV. výrok), neboť celkovou částku připadající na náhradu nákladů řízení každého ze žalobců vyčíslil na 21.189,- Kč, přičemž se dopustil chyby jednak v tom, že každému ze žalobců přiznal právo na náhradu zaplacené části soudního poplatku v částce 5.000,- Kč, avšak každý ze žalobců na poplatku zaplatil pouze částku 1.000,- Kč. Dále pokud jde o přiznanou náhradu nákladů za právní zastoupení, se pak soud prvního stupně dopustil při výpočtu chyby v tom, že každému ze žalobců ohledně odměny právního zástupce přiznal náhradu za 5 úkonů právní služby á 2.480,- Kč, když za společný úkon právního zástupce ohledně obou žalobců považoval i úkon právní služby v podobě převzetí a přípravy zastoupení. Tento úkon však právní zástupce z povahy věci učinil ve vztahu ke každému ze žalobců samostatně a náleží mu tak za něj odměna v plné výši, tj. v částce 3.100,- Kč. Pokud jde o přiznané náhrady za režijní paušály, soud prvního stupně přiznal každému ze žalobců ke každému úkonu právní služby náhradu za režijní paušál á 300,- Kč, když správně měl přiznat režijní paušál v plné výši pouze ohledně samostatného úkonu právní služby. Ohledně úkonů, které byly právním zástupcem činěny společně ve vztahu k oběma žalobcům, měl soud prvního stupně přiznat pouze jeden režijní paušál á 300,- Kč a nárok na jeho náhradu rozdělit mezi oba žalobce rovným dílem. S ohledem na tato pochybení je pak odlišná i částka připadající na náhradu za daň z přidané hodnoty. Vzhledem ke skutečnosti, že nebyly splněny podmínky pro potvrzení (§ 219 o.s.ř.) ani zrušení (§ 219a o.s.ř.) nákladových výroků, odvolací soud je podle § 220 o.s.ř. změnil tak že každému ze žalobců přiznal nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 17.843,20 Kč sestávající z těchto položek: zaplacené části soudního poplatku v částce 1.000,- Kč, odměny právního zástupce určené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v celkové částce 13.020,- Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 advokátního tarifu považována částka 50.000,- Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu částku 3.100,- Kč, při zohlednění § 12 odst. 4 advokátního tarifu, kdy jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %, tj. 1 úkon právní služby á 3.100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení), 4 úkony právní služby á 2.480,- Kč (sepis žaloby, doplnění žaloby, 2 x účast u soudního jednání), 1 režijního paušálu á 300,- Kč, jedné poloviny ze 4 režijních paušálů á 300,- Kč (ve vztahu ke společným úkonům), tj. celkem 900,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 2.932,20 Kč, když právní zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšným žalobcům přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti neúspěšné žalované, přičemž žalované uložil povinnost zaplatit tuto náhradu k rukám právního zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud každému ze žalobců přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10.077,50 Kč, sestávající se z těchto položek: - odměny právního zástupce určené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v celkové částce 7.440,- Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 advokátního tarifu považována částka 50.000,- Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu částku 3.100,- Kč, při zohlednění § 12 odst. 4 advokátního tarifu, kdy jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %, tj. 3 úkony právní služby á 2.480,- Kč (vyjádření k odvolání, účast u soudního jednání přesahující 2 hodiny), - jedné poloviny ze 3 režijních paušálů á 300,- Kč, tj. celkem 450,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), - jedné poloviny z náhrady za čas zmeškaný cestou k soudnímu jednání v částce 200,- Kč, tj. 4 půlhodiny po 100,- Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu) vyděleno dvěma, - jedné poloviny z náhrady za cestovné z Vyškova do Brna a zpět k soudnímu jednání osobním automobilem HYUNDAI, RZ xxxx určené dle vyhl. č. 328/2014 Sb., tj. 85 km, při náhradě za 1 km jízdy á 3,70 Kč, průměrné spotřebě 5,3 l na 100 km a ceně za 1 l motorové nafty 36,10 Kč, tj. jedné poloviny z částky 477,- Kč, tj. částky 238,50 Kč, - náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 1.749,- Kč, když právní zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty.

Poučení

P o u č e n í :