70 Co 178/2024 - 180

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivy Krejčířové a soudců JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., a JUDr. Michala Ryšky v právní věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] zastoupených advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] zastoupeným advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 3. [Jméno advokáta C], narozená dne [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] o určení neexistence věcného břemene, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. května 2024, č. j. 34 C 347/2023-132, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 789,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných 1) a 2).

III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 3) se žádnému z účastníků náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že neexistuje věcné břemeno průchodu ani průjezdu ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. st. [číslo] v kat. území [adresa], jež by zatěžovalo jednotky č. [číslo] a [číslo] v témže kat. území, vymezené v budově č. p. [číslo] postavené na pozemku parc. č. [číslo] a pozemek parc. č. [číslo] (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným náklady řízení (výrok II.) a o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou 3) tak, že žádný z nich právo na jejich náhradu nemá (výrok III.)

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva z [datum] uzavřená mezi právními předchůdci žalobců i žalovaných, na jejímž základě mělo být věcné břemeno zřízeno, byla dostatečně určitá, a proto platná. Formulace povahy věcného břemene jako „práva průchodu a v případě nutnosti i průjezdu“ byla dle soudu prvního stupně sice stručná, přesto z ní však je patrné, že bylo zřízeno právo průchodu i průjezdu a slova „v případě nutnosti“ je třeba chápat jako zdůraznění zdrženlivosti přístupu oprávněných k výkonu takového práva průjezdu. Ze smlouvy bylo zřejmé vymezení panující nemovitosti, i jaké pozemky jsou takovým věcným břemenem zatíženy. Smlouva měla i další nezbytné náležitosti včetně prohlášení o vážnosti projevu vůle u obou smluvních stran. Podpůrně na smlouvu nahlédl optikou doby, kdy byla uzavřena, neboť smlouvy se vyznačovaly stručností, což však nemá na určitost a platnost vliv. Rovněž uzavřel, že pohledem dnešní právní úpravy je třeba právní jednání považovat spíše za platná než neplatná a upřednostnit takový výklad, který uvedenému přístupu odpovídá. Tím je zdůrazněna autonomie vůle účastníků takového právního vztahu i povaha soukromého práva. Odkazovali-li žalobci na judikaturu, která dle jejich názoru podporovala žalobní požadavek, soud prvního stupně uvedl, že se týkala skutkově odlišných případů a obligačních závazků, nikoli smluv týkajících se věcného práva.

3. Žalobci podali proti citovanému rozsudku odvolání, když i nadále trvají na tom, že věcné břemeno nebylo vymezeno dostatečně určitě a srozumitelně a smlouva o jeho zřízení je neplatná. Nejsou totiž upřesněny podmínky, za nichž mohlo být vykonáno právo průjezdu. Nelze ji nicméně vykládat tak, že jde o příkaz ke zdrženlivému výkonu práva, jak učinil soud prvního stupně i s odkazem na optiku doby zřízení věcného břemene. Na bližší a konkrétní výklad pojmu soud prvního stupně rezignoval. Předchůdci žalobců byli při nabytí nemovitosti ujištěni, že nemovitosti nejsou zatíženy právy třetích osob. Soud dále podle jejich náhledu nepřihlédl k tomu, že věcné břemeno nebylo možné vykonávat a nikdy k jeho realizaci též nedošlo. Soud se též nedostatečně zabýval námitkou o neurčitosti vymezení věcným břemenem zatížených nemovitostí. Smlouva hovoří o právu průchodu a průjezdu domem, netýká se pozemku, jak uzavřel soud v napadeném rozsudku. Nevypořádal se též s judikaturou, kterou na podporu svého pohledu žalobci uplatnili, a chybně aplikoval ustanovení nového občanského zákoníku.

4. K odvolání žalobců ve vyjádření žalovaní sdělili, že žalobci pouze opakují neúspěšnou argumentaci z předchozích fází řízení. Smlouva vymezuje věcné břemeno dostatečně určitě. V případě, že by bylo věcné břemeno vykonáváno nikoli zdrženlivě, není na místě žaloba na určení jeho neexistence, ale žaloba negatorní. I nemožnost výkonu práva není důvodem pro vyhovění žalobě na určení neexistence věcného břemene, ale je povinností vlastníka nemovitosti věcným břemenem zatížené výkon takového práva umožnit. Soud se vypořádal s právní argumentací žalobců stran aplikovatelné judikatury. Určitost věcným břemenem dotčených nemovitostí je nepochybná, když ve smlouvě jsou zmíněny budova i pozemek a zřízeno právo průchodu a průjezdu budovou po pozemku k němu přiléhajícímu. K zamítnutí žaloby by postačilo i to, že ve vztahu k žalované 3) žalobci nijak nevymezili, čeho se žalobou domáhají.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Než odvolací soud přistoupil k posouzení napadeného rozhodnutí z hlediska namítaných vad, bylo nicméně třeba posoudit, zda žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř., jak sami deklarovali s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015.

7. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 25 Cdo 732/2008, vyplývá základní funkce určovací žaloby, jejíž „pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak (je na místě) v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků“. Primárním účelem určovací žaloby je tak definitivní vyřešení sporu mezi účastníky tak, aby byly právní vztahy mezi nimi postaveny na jisto a předešlo se sporům dalším.

8. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně, z něhož dotyčný soud vyvodil správná skutková zjištění, vyplynulo, že žalobci jsou vlastníky několika jednotek vymezených v domě č. p. [číslo] s tím, že předmětem řízení učinili žalobci ty jednotky, které mají ve společném jmění manželů. Současně jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. [číslo]. Jak jednotky, tak i budova a pozemek jsou zatíženy věcným břemenem ve prospěch pozemku evidovaného ve vlastnictví žalovaných. Žalobci tak nepochybně mají aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby (rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001).

9. U podílového spoluvlastnictví, v němž mají žalobci a žalovaná 3) společné části domu č. p. [číslo] a pozemek parc. [číslo], je třeba zmínit, že se jedná o spoluvlastnictví k celku a ve smyslu § 1116 o. z. „se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba“. Z právního jednání týkajícího se společné věci „jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně“ podle § 1127 o. z.

10. Z povahy podílového spoluvlastnictví je tedy zřejmé, že je-li předmětem řízení společná věc, nikoli pouze podíl na ní, je třeba, aby se takového řízení účastnili všichni podíloví spoluvlastníci jako účastníci hmotněprávního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010). Zde jsou všichni podíloví spoluvlastníci pozemku a současně vlastníci bytových jednotek vlastníky nemovitostí zatížených věcným břemenem. Taková účast všech v řízení má své procesní důsledky, neboť soudní rozhodnutí se vztahuje na všechny účastníky řízení, současně na všechny účastníky právního vztahu dle hmotného práva. Pouze vůči účastníkům řízení je soudní rozhodnutí v něm vydané závazné a definitivní vyřešení sporu mezi nimi je posléze projektováno i úspěšným zápisem výsledku řízení do katastru nemovitostí. Pro naplnění účelu určovací žaloby v poměrech podílového spoluvlastnictví (ale rovněž v poměrech řízení o určení existence či neexistence věcného břemene) je tedy třeba, aby byly touto žalobou definitivně vyřešeny vztahy mezi všemi subjekty v celém sporném rozsahu. Není-li tomu tak, žaloba nemůže být úspěšná (rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 795/2012), když nelze uplatnit závěr jinak patrné z usnesení Nejvyššího soudu z 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016).

11. Ze spisu je patrné, že žalobní požadavek žalobců se týkal pouze dvou bytových jednotek ve společném jmění manželů žalobců a) a b) a celého pozemku parc. [číslo], přestože sami žalobci jsou vlastníky pouze části z něj. Dále žalobce a) vlastní další bytové jednotky a s tím spojený podíl na daném pozemku. Poslední bytovou jednotku vlastní žalovaná 3) a ta má rovněž podíl na společném pozemku dotčeném věcným břemenem.

12. K tomu, aby byl naplněn účel určovací žaloby a žalobci dosáhli cíle, který jejím prostřednictvím sledují, museli by účastníkem řízení být a soudní rozhodnutí zahrnovat nejen všechny ostatní spoluvlastníky (v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010), ale rovněž i všechny ostatní bytové jednotky, resp. zatížené nemovitosti (včetně bytové jednotky vlastněné žalovanou 3/ i zbylé jednotky žalobců) a s nimi související spoluvlastnické podíly na pozemku parc. [číslo]. Není-li tomu tak, určovací žaloba neplní svůj účel a je to důvod k jejímu zamítnutí.

13. Odvolací soud v tomto směru nepřehlédl, že soud prvního stupně se naplněním či nikoli naléhavého právního zájmu nezabýval. Rovněž nijak nezohlednil, že přestože žalobci navrhli přistoupení dalšího účastníka do řízení, nijak nepromítli toto přistoupení do žalobního petitu, kdy tedy nebylo zřejmé, čeho se vůči žalované 3) domáhají. Zda jejich požadavek se týká pouze věcného břemene k pozemku, nebo i jinak neuvedené bytové jednotky žalované 3), s jejímž vlastnictvím je nicméně spoluvlastnický podíl na pozemku spojen. Tento rozpor by bývalo bylo na místě odstranit postupem podle § 43 o. s. ř. S ohledem na další postup soudu prvního stupně a jeho správné právní závěry, byť poněkud předčasné, nemohl být tento nedostatek s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu důvodem pro zrušení rozsudku a vrácení k novému projednání. Věcně byl totiž správný s přihlédnutím ke správně vyřešené stěžejní právní otázce, která byla ve věci sporná (usnesení Nejvyššího soudu z 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5587/2015). Již pro nedostatek naléhavého právního zájmu však bylo na místě žalobu zamítnout.

14. Odvolací soud nicméně považuje za vhodné vypořádat argumenty žalobců a posoudit tak napadený rozsudek i po věcné stránce. Soud prvního stupně zcela správně s ohledem na dobu, kdy mělo být věcné břemeno zřízeno, aplikoval dřívější právní úpravu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a to s přihlédnutím k § 3028 odst. 1 a 2 o. z. Podle nich se „tímto zákonem (rozuměj o. z.) se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů“.

15. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. „právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný“.

16. Podle § 151n odst. 1 a 2 „obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele“.

17. Podle § 151o obč. zák. „věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí“.

18. Sporné v projednávané věci bylo v podstatě pouze právní posouzení toho, zda smlouva z 15. 1. 1993 vymezila věcné břemeno dostatečně určitě, resp. žalobci též zpochybnili i určitost toho, jaké nemovitosti měly být daným věcným břemenem zatíženy. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně posoudil otázku určitosti vymezení věcného břemene správně. Zatímco právo průchodu je v podstatě obsahově jasné, žalobci sporovali „v případě nutnosti i právo průjezdu“. Soud prvního stupně uzavřel, že se jedná o vyjádření zásady zdrženlivosti při výkonu věcného břemene, tedy apel na vlastníka panující nemovitosti, aby právo vykonával jen tehdy, bude-li to nezbytně nutné (bod 34 napadeného rozsudku). Tato zásada nicméně samozřejmě platí i pro výkon jakéhokoli jiného věcného břemene, nejen práva průjezdu, ale i na prvém místě uváděného práva průchodu. V tom lze dát za pravdu žalobcům, že uvedení takového slovního spojení je ve smlouvě poněkud nadbytečné. Mýlí se však žalobci, pokud si myslí, že smlouva by měla pro výkon práva průjezdu stanovit podmínky, kdy je tento průjezd nutný. Pravdou totiž je, a implicite to plyne i z napadeného rozsudku, že smlouva právo přímo zřizuje a podmínky pro jeho výkon nestanovuje. Nestanoví kritéria, na jejichž základě by měl být výkon práva možný a při jejichž nedodržení již být považován za jeho zneužití. Oprávněný může dané právo využít, bude-li to potřebovat (v případě nutnosti). Smlouva by jistě dané právo neobsahovala a jeho výkon „pro případ nutnosti“ neuváděla, pokud jej sama přímo nezakládala bez dalšího vedle práva průchodu. Lze tak učinit závěr v podstatě shodný se soudem prvního stupně, že výraz „v případě nutnosti“ je vyjádření míry zdrženlivosti. K tomu však odvolací soud dodává, že je tomu tak z důvodu rozdílné povahy obou práv. Jízda zatěžuje zatíženou nemovitost více než chůze. Je zcela jedno, zda jízdou je třeba rozumět kolo, povoz nebo motorové vozidlo. Ve všech případech je s tím spojena jistá míra hluku, což s chůzí zpravidla není. Je na místě učinit závěr, že smlouva se týkala práva průchodu i průjezdu, který by bylo na místě realizovat zjevně tehdy, kdy nepostačí právo průchodu.

19. Ve vztahu k formě smlouvy a její dostatečné formulaci pak lze odkázat na právní závěry soudu prvního stupně, který se s argumentací stran vypořádal v již zmíněném bodě 34 svého rozsudku. Odkaz soudu prvního stupně na ustanovení § 574 o. z. není excesivním uplatněním nové právní úpravy na právní poměry vzniklé před nabytím její účinnosti, ale poukaz na zásadu nyní explicitně vyjádřenou, dříve však stejně imanentní soukromoprávním vztahům – tedy považovat právní úkony spíše za platné, je-li možné je takovým způsobem vyložit, než za neplatné (nález Ústavního soudu z 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Lze v tomto směru zcela odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, ovšem se závěrem odvolacího soudu shodným se soudem prvního stupně, že smlouva je v projednávané věci určitá nevzbuzující rozumnou míru pochybností o tom, co smluvní strany chtěly vyjádřit. Je z ní totiž zřejmé, a to nejen výkladem vůle účastníků, ale přímo z jejího textu, co je předmětem smlouvy. To, že to není zřejmé žalobcům, kteří stranou smlouvy nebyli, je věc druhá pro projednávanou věc nepodstatná. Kromě toho při jednání soudu prvního stupně nebylo sporu, na jaké části zatížené nemovitosti je věcné břemeno vykonáváno.

20. Smlouvu nelze považovat za neplatnou ani z toho důvodu, že by dostatečně určitě nevymezila nejen samo zřizované věcné břemeno, ale rovněž pozemky tímto břemenem zatížené. Zde lze poukázat na správná skutková zjištění soudu prvního stupně shrnutá v bodu 36 napadeného rozsudku. O nemovitosti panující nebylo pochybností – je jí budova na pozemku parc. [číslo] v kat. území [adresa]. Pokud jde o nemovitosti zatížené, je zcela nepochybné, že se jednalo o právo průchodu a průjezdu budovou a po pozemku, protože jinak se takové právo z povahy věci realizovat ani nedá. Nebylo by z logiky věci možné zřídit právo průchodu a průjezdu, aniž by bylo umožněno využít k tomu pozemek, na němž se nachází budova, skrz níž by toto právo mělo být realizováno. Je na místě učinit závěr, že smluvní strany sledovaly cíl rozumný a nezamýšlely způsobit absurdní důsledky (rovněž shora citovaný nález Ústavního soudu). Obsah smlouvy tak nepřipouští jiný rozumný výklad, než že právo je zřizováno po pozemku vedoucím průchodem domem. Zatížené nemovitosti jsou tedy specifikovány určitě, jakkoli si vždy lze představit preciznější formulaci. Pokud bylo zpochybňováno, že zatíženy věcným břemenem nemohou být jednotky, žalobci přehlíží, že postupem času došlo k prohlášení vlastníka budovy, jímž došlo k vymezení jednotek v již dříve zatížené budově, čímž došlo k zatížení nově vzniklých bytových jednotek - § 20 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.

21. Rozporovali-li žalobci judikatorní rozbor provedený soudem prvního stupně, ani tato námitka nemůže obstát. Jakkoli žalobci odkazovali na judikaturu Nejvyššího soudu konkrétním vymezením spisové značky, není úkolem soudu vypořádat všechny námitky, jimiž se další rozhodnutí v něm citovaná zabývala, a to ve všech věcech, které případně byly v daných rozhodnutích citovány, pokud žalobci zmínili, že odkazují na konkrétní rozhodnutí „a další v něm citovaná“.

22. Přestože by se soud měl zabývat všemi relevantními argumenty účastníků, zejména vypořádat právní argumenty tam, kde se střetávají s opačnými argumenty protistrany, není jeho úkolem, aby v uplatněném rozhodnutí vyhledával další a další rozhodnutí, na jejichž základě by měl vyjít vstříc konkrétnímu účastníkovi, aniž by dotyčný soudu sdělil, co z daného rozhodnutí by měl soud zohlednit. Účastník by měl sdělit, který argument by z té či oné věci měl být aplikovatelný nebo naopak nikoli ve věci projednávané. Chtít po soudu, aby vypořádal všechny možné námitky ve všech citovaných rozhodnutích, která často odkazují na další judikaturu, často použitelnou pouze pro jednotlivou věc, a tím též podle názoru žalobců vypořádávat i takovou další judikaturu často bez spojitosti či jen s okrajovou spojitostí s věcí posuzovanou, je iluzorní. Míra vypořádání se s takovým způsobem argumentace účastníka řízení ze strany soudu je determinována mírou určitosti jeho argumentace tímto způsobem. S přihlédnutím k uvedenému je třeba sdělit, že soud prvního stupně povinnosti se vypořádat s právní argumentací žalobců dostál v té míře, v jaké jí uplatnili sami žalobci (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 24. 3. 2022, sp. zn. 9 Ads 22/2020). I z napadeného rozhodnutí (bod 35) je však patrné, že rozhodnutí citované žalobci přímo soud prvního stupně podrobil hodnocení, aplikací jeho závěrů v projednávané věci však dospěl k závěrům nesvědčícím žalobcům.

23. Relevantní pro projednávanou věc nebyly argumenty týkající se nevykonávání věcného břemene nebo, že není jeho realizace možná. Je totiž na oprávněném z věcného břemene, zda toto právo využívá a v jakém rozsahu. Pokud jeho výkon není možný, je osoba z věcného břemene povinná učinit kroky směřující k umožnění jeho výkonu. V případě, že není možné jej vykonávat objektivně, cestou není žaloba na určení neexistence práva, ale žaloba na jeho zrušení (§ 1299 o. z.). Rovněž nebylo podstatné, že smlouva kupní, na jejímž základě nabyli vlastnictví k budově a pozemku zatíženým věcným břemenem žalobci či jejich předchůdci obsahovala ujištění o neexistenci zatížení převáděných nemovitostí právy třetích osob. To je věcí právního vztahu mezi převodcem a nabyvatelem, nikoli oprávněného z věcného břemene. Žalobcům to může založit maximálně právo na náhradu škody, pokud jim v důsledku protiprávního postupu převodce vznikla. S ohledem na pozdější zápis převodu vlastnictví na žalobce či jejich předchůdce než věcného břemene ve prospěch předchůdce oprávněných lze vyslovit jistou pochybnost o nemožnosti zatížení zjistit z katastru nemovitosti.

24. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně v meritu za věcně správný, proto jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Jako věcně správné potvrdil též navazující výroky II. a III. o nákladech řízení, byť nebylo odvolání jinak podané v celém rozsahu napadeného rozhodnutí ve vztahu k daným výrokům blíže argumentačně obsažné.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobci byli ve věci neúspěšní a jsou tak povinni nahradit náklady řízení žalovaných 1) a 2), kteří ve věci uspěli. Náhrada nákladů řízení se skládá z odměny zástupce žalovaných 1) a 2) podle § 7 a 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (advokátní tarif), ve spojení § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu a § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 13 952 Kč (4 960 Kč za vyjádření k odvolání a 2 x 4 496 Kč za účast u jednání odvolacího soudu). K tomu je na místě přiznat paušální náhradu výdajů za uvedené úkony ve výši 750 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu. Zástupce žalovaných 1) a 2) je plátcem daně z přidané hodnoty, odměnu a náhrady je proto třeba navýšit o náhradu za tuto daň ve výši 21 %, podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 087,40 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaným 1) a 2) náleží náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, soud jim přiznal na náhradě nákladů řízení částku 17 789,40 Kč. S ohledem na nerozlučné společenství na straně žalobců i žalovaných jsou dotyční oprávněni i povinni společně a nerozdílně. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud odměnu i paušální náhradu stanovil pro úkony činěné před a po 1. 1. 2025 podle právní úprav účinné k datu daného úkonu právní služby.

26. Žalovaná 3) má rovněž nárok na náhradu nákladů řízení, nicméně vzhledem k tomu, že jí žádné náklady nevznikly, rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku tak, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 3) se žádnému nepřiznává.

Poučení