70 Co 183/2021-166

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] proti žalovaným:

1. Mgr. [jméno] [příjmení], soudní exekutor, [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [země] – [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. září 2021, č. j. 11 C 22/2020-91, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalobce je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku 1. žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 19 744,77 Kč.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalobce je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku 2. žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč.

IV. Žalobce je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku 1. žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 978 Kč.

V. Žalobce ani 2. žalovaný nemají ve vzájemném poměru právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl vůči oběma žalovaným žalobu na náhradu nemajetkové újmy ve výši 380 000 Kč (I. výrok). Žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení 1. žalovanému k rukám jeho zástupce částku 43 197,99 Kč (II. výrok) a 2. žalovanému částku 600 Kč (III. výrok).

2. Soud prvního stupně takto zamítl žalobu, označenou jako„ žaloba na ochranu osobnosti“, směřující k náhradě nemajetkové újmy, dovozované žalobcem z toho, že byl 1. žalovaným jako soudním exekutorem poškozen na své cti v zaměstnání v souvislosti s výkonem exekuční činnosti 1. žalovaného při provádění exekuce srážkami ze mzdy žalobce u zaměstnavatele 3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že 1. žalovaným jako soudním exekutorem byla realizována exekuce na základě exekučních titulů pro vymožení výživného po žalobci prostřednictvím srážek ze mzdy u zaměstnavatele žalobce. Žalobce včas uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jeho nárok nebyl uspokojen do 6 měsíců a 2. žalovaný„ tedy je pasivně legitimovaný v této věci“. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z § 81 odst. 1 a 2, § 3 odst. 2 písm. a) a § 2951 odst. 2 o. z. Dospěl k závěru, že veškeré aktivity 1. žalovaného byly realizovány v souladu s exekučním řádem a právními předpisy. Upozornění zaměstnavatele žalobce na možnost podání poddlužnické žaloby není bezprávnou výhružkou. Návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem, jímž mělo být určeno pochybení nebo určen žalovaný, soud prvního stupně zamítl, neboť ve znaleckém posuzování není dovoleno posuzování právních otázek.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. Namítl nerespektování zákonem stanoveného pořadí způsobu provádění exekuce 1. žalovaným jako soudním exekutorem (s tím, že exekutor mohl peníze strhnout z účtu a nepoškodit tak pověst žalobce v zaměstnání). Také namítl, že dle § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti považují za výkon státní správy a v takovém případě je dána přednost odpovědnosti státu před odpovědností exekutora. Pokračování řízení s exekutorem jako žalovaným je procesní vadou, přičemž žalobce soudu prvního stupně sdělil, že je odpovědný stát. Pokud soud prvního stupně exekutora v řízení ponechal, nemůže žalobce v tomto směru nést náklady řízení. Zaměstnavatel musel být z doručovaných oprav opravných exekučních příkazů zmaten a exekutor mohl brát z účtu místo poškozování žalobce v zaměstnání. Exekutor obdržel žádost o odškodnění a měl ji postoupit na Ministerstvo spravedlnosti. 5. 1. žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Dne 19. 1. 2018 byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobce a následně dne 31. 1. 2018 bylo vydáno opravné usnesení, kterým byla pouze více specifikována položka běžného výživného ve vyčíslení, aby bylo zejména pro zaměstnavatele patrné, že se dluh v exekuci navyšuje každý měsíc o částku běžného výživného ve výši 3 000 Kč. Přípisem ze dne 8. 1. 2020 pak 1. žalovaný vyrozuměl zaměstnavatele žalobce o právní moci exekučního příkazu s tím, že tehdejší výše pohledávky činila 58 656,91 Kč. Zaměstnavateli tak nebyly doručovány žádné překombinované opravy oprav, jak se žalobce snaží tvrdit. I v případě teoretických pochybností zaměstnavateli nic nebránilo dotázat se 1. žalovaného, jak má ve věci postupovat, byly mu doručeny pouze standardní listiny (plus jedno opravné usnesení) a když bylo zjištěno, že nesráží ze mzdy, byl upozorněn přípisem ze dne 23. 1. 2020. Jde-li o v odvolání žalobcem namítané nerespektování zákonem stanoveného pořadí způsobu provádění exekuce, 1. žalovaný lustrací účtů povinného zjistil, že se na jeho účtech nacházelo pouze 1 518,55 Kč, tedy prostředky ve zcela nedostatečné výši, kdy jen běžné měsíční výživné, pro které byla exekuce rovněž nařízena, činí 3 000 Kč. Nadto pro exekuci nařízenou pro běžné výživné do budoucna je dle § 263 odst. 3 o.s.ř. prioritním způsobem exekuce provedení srážkami ze mzdy. 6. 2. žalovaný odkázal na předchozí podání a navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je v meritu věci nedůvodné. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž ve výsledku věcně správné, byť argumentačně zčásti z poněkud jiných důvodů (se kterými byli účastníci řízení přítomní při jednání odvolacího soudu řádně předem seznámeni).

8. Z hlediska posouzení právního režimu věci nutno soudu prvního stupně vytknout, že věc nesprávně podřadil režimu o. z. a nikoli speciálnímu režimu zákona č. 82/1998 Sb. (přestože se k námitce 2. žalovaného zabýval i tím, zda žalobce splnil podmínku předběžného projednání nároku). Pokud totiž žalobce svou nemajetkovou újmu dovozuje z toho, že byl 1. žalovaným jako soudním exekutorem poškozen na své cti v zaměstnání v souvislosti s výkonem exekuční činnosti 1. žalovaného při provádění exekuce srážkami ze mzdy žalobce u zaměstnavatele, jde o oblast úkonů soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, která se dle § 4 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. považuje za úřední postup. Jak již musí být žalobci i soudu prvního stupně známo z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu v jiných věcech žalobce, soud není vázán právní kvalifikací skutku v žalobě a bez ohledu na označení žaloby jako žaloby na ochranu osobnosti platí, že odpovědnost za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci upravuje zákon č. 82/1998 Sb. jako lex specialis k ochraně osobnosti v občanském zákoníku (k tomu srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008; ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2530/2012).

9. S tím úzce souvisí otázka nedostatku pasivní věcné legitimace 1. žalovaného, kterou soud prvního stupně nijak nehodnotil, ale které si je i žalobce sám vědom. Zde ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2013 platí, že činnost exekutora vymezená v § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o kterou se v projednávané věci při výkonu exekuční činnosti 1. žalovaného jedná, je výkonem veřejné moci, za jehož nesprávnost nadále odpovídá stát, a nikoli již souběžně s ním též sám exekutor (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, marg. č. 4 26). To uznává ve svém odvolání i žalobce, který přitom ovšem současně přehlíží (pokud dovozuje, že jde o procesní vadu v postupu soudu prvního stupně), že nedostatek pasivní věcné legitimace je jako hmotněprávní otázka důvodem pro zamítnutí žaloby a nikoli pro zastavení řízení. Z pohledu procesního práva je určující, že 1. žalovaný byl žalobcem v žalobě jako žalovaný označen, čímž se dle § 90 o.s.ř. stal účastníkem tohoto řízení. Vymezení účastníků řízení se v § 90 o.s.ř. zakládá čistě procesním způsobem, neboť závisí na údajích obsažených v žalobě. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 11 C 22/2020-70, došlo k přistoupení 2. žalovaného jako dalšího účastníka řízení, nikoli k záměně účastníka řízení na straně žalované, a vůči 1. žalovanému nedošlo ani ke zpětvzetí žaloby, neboť žalobce výslovně uvedl, že žalobu proti fyzické osobě (exekutorovi) zpět nebere. 1. žalovaný je tak z hlediska procesního práva nadále účastníkem řízení, který však není z pohledu práva hmotného ve věci pasivně legitimován.

10. Předběžné uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti jako úřadu, uvedeného v § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., není oproti nesprávné formulaci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně otázkou pasivní legitimace 2. žalovaného ve věci, nýbrž zákonnou podmínkou podání žaloby dle § 14 odst. 3 a § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a odstranitelným nedostatkem podmínek řízení. Ohledně podmínky předběžného uplatnění nároku pak nelze souhlasit se soudem prvního stupně ani v tom, že k němu v průběhu řízení došlo žádostí žalobce o odškodnění ze dne 24. 11. 2020. Má totiž pravdu 2. žalovaný, že tímto podáním žalobce uplatnil u ministerstva nárok na náhradu za nemajetkovou újmu dovozovanou v souvislosti s rozhodováním a postupy soudů a nikoli soudního exekutora (srov.„ žádám o odškodnění za pochybení soudů … se tedy jedná o nezákonnou délku řízení a nezákonná rozhodnutí soudů, nezákonné zastupování syna, nezákonný výklad zákonů atd.“). Nicméně judikatura již dovodila, že od požadavku předběžného uplatnění nároku lze výjimečně upustit tam, kde by zrušení již vydaného soudního rozhodnutí postrádalo rozumný smysl a nenaplňovalo tak účel sledovaný zákonem, když je zřejmé, že úřad nárok plnit nehodlá (viz Ištvánek, F., Simon, P. Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017, s. 136; s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008). Zrušení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně by v konkrétním případě postrádalo smysl a bylo by zcela samoúčelným a nehospodárným formalismem, neboť ve výsledku by žalobce beztak nemohl být v dané věci v soudním řízení úspěšný a ministerstvo evidentně plnit žalobci na uplatněný nárok samo nehodlá (více než dvojnásobně ostatně uplynula i doba 6 měsíců od doručení žaloby ministerstvu dne 21. 1. 2021).

11. Jak již uvedeno, žalobce svou nemajetkovou újmu dovozuje z toho, že byl 1. žalovaným jako soudním exekutorem poškozen na své cti v zaměstnání v souvislosti s výkonem exekuční činnosti 1. žalovaného při provádění exekuce srážkami ze mzdy žalobce u zaměstnavatele. Pro potvrzení zamítavého rozsudku je ve vztahu ke 2. žalovanému za vzniklé situace určující, že žalobcem vytýkaný postup 1. žalovaného, za který by 2. žalovaný odpovídal, nebyl úředním postupem nesprávným, neboť zaměstnavateli žalobce byly 1. žalovaným zaslány toliko zákonem pro případ exekuce srážkami ze mzdy předvídané listiny, nezbytné pro naplnění účelu exekuce vedené proti žalobci. Exekuce pro neplnění vyživovací povinnosti žalobce k jeho nezletilému dítěti sama byla v základu vedena zcela oprávněně a návrh povinného na zastavení exekuce byl v naprosté většině nedůvodný, jak vyplývá také z usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne 8. 10. 2019, č. j. [číslo jednací], jímž došlo (vyjma drobné částky 3 400 Kč) k potvrzení usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Jde-li o údaje o právní moci exekučního příkazu, namítané evidentně v souvislosti s tím, že žalobcem byl jako povinným podán návrh na zastavení exekuce, pak proti exekučnímu příkazu není přípustný žádný opravný prostředek (§ 47 odst. 5 exekučního řádu) a návrh na zastavení exekuce není prostředkem procesní obrany proti exekučnímu příkazu, ale proti samotné exekuci. Tyto údaje, jakož i drobné nesrovnalosti a upřesnění v exekvované částce, nebyly nadto samy o sobě objektivně způsobilé přivodit v očích zaměstnavatele nemajetkovou újmu na cti a vážnosti žalobce, neboť případné poškození pověsti žalobce v zaměstnání by bylo (bez ohledu na tyto skutečnosti) následkem exekuce srážkami ze mzdy, vedené pro neplnění vyživovací povinnosti žalobce k jeho nezletilému dítěti, jako takové (ipso facto). Při ochraně cti a vážnosti člověka platí, že významné musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě (k tomu z mnoha srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99; ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007). Vždy je tedy nutno rozlišovat podstatné od nepodstatného a zásadní zde je již zmíněná skutečnost, že exekuce pro neplnění vyživovací povinnosti žalobce k jeho nezletilému dítěti sama byla v základu vedena zcela oprávněně a návrh povinného na zastavení exekuce byl v naprosté většině nedůvodný, jak vyplývá také z usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jímž došlo (vyjma drobné částky 3 400 Kč) k potvrzení usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Rovněž vytýkané poučení dané zaměstnavateli ohledně možnosti podání poddlužnické žaloby pro případ řádného a včasného neprovádění exekuce srážkami ze mzdy (§ 292 o.s.ř.) bylo správným úředním postupem, sledujícím zákonem předvídaný cíl (a žalobce se nadto přímo ani netýkalo).

12. Pokud žalobce až v odvolání namítá nerespektování zákonem stanoveného pořadí způsobu provádění exekuce (s tím, že exekutor mohl peníze strhnout z účtu a nepoškodit tak pověst žalobce v zaměstnání), jde na základě § 205a písm. d), e) o.s.ř. o procesně přípustné uplatnění nových skutečností, neboť soudem prvního stupně nebyla na jednání dne 8. 9. 2021 dána řádná zákonem předvídaná procesní poučení dle § 118b odst. 1 a § 119a odst. 1 o.s.ř. Jde nicméně o argumentaci neopodstatněnou již jen vzhledem k tomu, že při provádění exekuce rozhodnutí na opětující se dávky výživného je prioritním způsobem nikoli přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, nýbrž jsou to právě srážky ze mzdy, jak implicitně vyplývá z § 263 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 94/2017). Daný výklad je v souladu také s § 58 odst. 2 exekučního řádu, který sice oba způsoby provedení exekuce uvádí v opačném pořadí, ovšem pod nezbytnou podmínkou zohlednění účelu exekuce, a tento účel v případě exekuce na opětující se dávky výživného logicky velí v případě opětujícího se plnění k postihu opětujících se příjmů povinného, tedy právě ke srážkám z jeho mzdy. Nesprávnost úředního postupu 1. žalovaného a odpovědnost 2. žalovaného za něj proto není možno ani v této nově vytýkané otázce dovodit.

13. Odvolací soud pro bezpředmětnost důkazních návrhů neprovedl dokazování žalobcem v odvolacím řízení předloženými listinami, včetně usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne 10. 2. 2022, č. j. [spisová značka], o povolení obnovy řízení o úpravě výživného a o úpravě styku k nezletilému Tyto důkazní návrhy byly sice z časového hlediska přípustnými novotami dle § 205a písm. f) o.s.ř., avšak právě z tohoto časového hlediska současně nesměřovaly k prokázání skutečností rozhodných v tomto řízení. Pozdějším povolením obnovy řízení se sice odkládá vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§ 235g o.s.ř.), tento odklad ovšem působí až do budoucna s účinky od právní moci usnesení o povolení řízení a nikoli zpětně. Nejde tedy o skutečnost významnou pro nyní posuzovanou věc, což by se obdobně týkalo případného budoucího nahrazení původního rozhodnutí novým rozhodnutím (§ 235h odst. 1 věta poslední o.s.ř.). V deliktním právu je totiž obvyklé i nezbytné, že objektivní právní přípustnost jednání nelze posuzovat ex post, nýbrž je nutné hodnocení ex ante. Samozřejmost přístupu, dle kterého je rozhodujícím okamžikem pro právní hodnocení jednání tvrzeného škůdce v deliktním právu doba tohoto jednání, tedy nezbytnost hodnocení ex ante, stvrzuje judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. Cdo 259 /2012), jakož i doktrína civilního deliktního práva (srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081 Praha: Leges, 2018, s. 285, marg. č. 2910 121).

14. Lze tedy uzavřít, že 1. žalovaný sám není ve věci pasivně legitimován, a protože z jeho strany nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a případné poškození pověsti žalobce v zaměstnání by bylo následkem v základu oprávněně vedené exekuce srážkami ze mzdy jako takové, není dána ani odpovědnost 2. žalovaného dle zákona č. 82/1998 Sb. pro nesplnění podmínek odpovědnosti.

15. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako ve výsledku věcně správný v meritu věci potvrdil dle § 219 o.s.ř.

16. Soud prvního stupně ovšem ve výsledku pochybil v obou nákladových výrocích, kterými sice rozhodl z hlediska základu správně na základě zásady úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že každý z plně úspěšných žalovaných má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, nicméně tyto náklady stanovil v nesprávných částkách. Brání-li se žalobce povinnosti hradit 1. žalovanému náklady řízení, pak s podstatou této argumentace se již odvolací soud zčásti vypořádal výše a zde nutno toliko akcentovat, že 1. žalovaný je z hlediska procesního práva nadále účastníkem řízení a jako takový má při úspěchu ve věci zásadně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, přičemž žádné důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř. nejsou dány.

17. Oproti nesprávnému vyčíslení nákladů řízení, provedenému soudem prvního stupně, se ovšem při výpočtu odměny advokáta 1. žalovaného tarifní hodnota v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem veřejné moci nestanoví dle § 8 odst. 1 AT, nýbrž dle § 9 odst. 4 písm. a) AT (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1791/2015). V souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 3905/19, a vzhledem k zákazu překvapivého rozhodnutí odvolací soud na tento odlišný náhled na tarifní hodnotu sporu účastníky jednání přítomné u jednání odvolacího soudu řádně předem upozornil. Náklady prvostupňového řízení vynaložené účelně 1. žalovaným tudíž vzhledem k uvedené korekci výpočtu odměny advokáta činí 19 744,77 Kč.

18. Ohledně 2. žalovaného, který ve věci učinil jediný účelný úkon v podobě vyjádření k žalobě a z jednání soudu prvního stupně se omluvil, pak platí, že za písemné podání ve věci samé mu náleží paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč (§ 151 odst. 3 o.s.ř., § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

19. Vzhledem k těmto korekcím proto odvolací soud na základě § 220 o.s.ř. změnil výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně způsobem ve výrokové části uvedeným.

20. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že s odvoláním neúspěšný žalobce je k jejich náhradě povinen 1. žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) Náklady odvolacího řízení vynaložené účelně 1. žalovaným činí celkem částku 8 978 Kč a představují odměnu za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) á 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 AT) se 2 režijními paušály á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), doložené cestovní výdaje za jízdu vlakem 2 x 389 Kč (§ 13 odst. 1 AT) a náhradu za promeškaný čas v rozsahu 14 započatých půlhodin á 100 Kč (§ 14 odst. 1, 3 AT).

21. Také 2. žalovaný by sice měl dle zásady úspěchu na základě § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, nicméně v odvolacím řízení mu žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly, neboť jeho vyjádření k odvolání spočívalo v pouhém odkazu na předchozí podání a z jednání odvolacího soudu se omluvil.

22. Závěrem odvolací soud upozorňuje soud prvního stupně na potřebu vrácení žalobcem zaplaceného soudního poplatku z odvolání, a to s poukazem na judikaturu Ústavního soudu, dle které odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem nepodléhá soudnímu poplatku (srov. nálezy ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 510/19; a ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18).

Poučení