70 Co 20/2024 - 291

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a JUDr. Aleny Šparlinkové ve věci žalobkyně: [jméno FO][datum] [adresa] sídlem [adresa] proti žalovanému: [jméno FO][datum] [adresa] zastoupený advokátem [právnická osoba] sídlem [adresa] o náhradu újmy, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2023, č. j. 16 C 168/2022-260, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 13 800 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 330 000 Kč (I. výrok) a nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Soud prvního stupně takto zamítl žalobu na náhradu škody v podobě ušlého výdělku ve výši 30 000 Kč a na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného 200 000 Kč a náhrady psychických útrap ve výši 100 000 Kč, vše v souvislosti s žalobkyní tvrzeným napadením žalobkyně žalovaným dne 8. 3. 2016.

3. Soud prvního stupně vzal za nesporné, že mezi účastníky proběhla dne 8. 3. 2016 ve večerních hodinách v bytě žalovaného slovní hádka, při které žalovaný uchopil pravou rukou žalobkyni za její levou ruku. Dle žalobkyně jí měl levou ruku zkroutit za záda, čímž jí měl způsobit bolestivé zranění. Dle žalovaného tak učinil v důsledku obavy z napadení žalobkyní, ruku na pár sekund stiskl a vzápětí povolil, ruku nijak nevyvracel, nelámal či neohýbal. Dle lékařských zpráv si žalobkyně stěžovala na bolesti levého předloktí, avšak objektivní nález byl zcela v normě a jednalo se jen o subjektivní pocity bolesti žalobkyně. Žalobkyni nebyla vystavena pracovní neschopnost. Dle rozvodového spisu je žalobkyně osobou, která dlouhodobě bezdůvodně vyvolává hádky, bezdůvodně podává trestní oznámení a není jí cizí slovně či fyzicky napadat partnera. Soud prvního stupně žalobkyni neuvěřil ani v části týkající se tvrzení, že jí silná bolest znemožňovala řádně vykonávat zaměstnání. Za posledních 8 let žalobkyně opakovaně střídala i v rozmezí 1 či 2 měsíců zaměstnání z důvodu špatné pracovní morálky či konfliktních vztahů s nadřízenými, přičemž za měsíce březen, duben a část května 2016, kdy měla být pracovně paralyzována pro velkou bolest, dosahovala paradoxně nejvyšších výdělků u svého posledního zaměstnavatele. Soud prvního stupně proto shledal žalobkyní popsaný skutek jako nevěrohodný a účelový, nemající základ v provedeném dokazování. To i ve spojení se zprávami Policie ČR o opakované bezdůvodné aktivaci policie či dokonce umístění žalobkyně do cely předběžného zadržení. Soud prvního stupně proto žalobu pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně rozsáhlé odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, u kterého by v dalším řízení byla věc přidělena jinému soudci, neboť soud prvního stupně nepostupoval nestranně, nadržoval žalovanému a žalobkyně se dotklo, že prováděl důkaz rozsudkem o rozvodu jejího manželství. Uvedla, že její tvrzení o napadení žalovaným potvrzuje zejména zpráva [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 23. 2. 2023, ze které vyplývá, že zranění žalobkyně nemělo výhradně subjektivní projevy, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně, ale i objektivní projevy (minimálně lehké prosáknutí). Zpráva také potvrzuje, že žalobkyně vyhledala lékařskou pomoc již dne 10. 3. 2016, a není tedy správný závěr soudu prvního stupně, že byla pro bolest levého předloktí léčena až od 4. 4. 2016 do 15. 6. 2016. Žalobkyně vypověděla, že na bolest byla nucena brát léky, a sám žalovaný při svém účastnickém výslechu potvrdil, že žalobkyně po incidentu chodila doma s ovázanou rukou a nevykonávala domácí práce. Dále uvedl, že žalobkyni uchopil za levou ruku poté, co žalobkyně začala rukama gestikulovat a pojal pocit, že ho chce udeřit, ale nedokázal vysvětlit, proč uchopil levou ruku, když žalobkyně je pravačka. Skutečnost, že žalobkyni nebyla vystavena pracovní neschopnost, je bezvýznamná vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v té době v pracovním poměru. Žalovaný se vůči žalobkyni dopustil zpronevěry, za což byl pravomocně odsouzen. Soud prvního stupně neprovedl další žalobkyní navržené důkazy (znalecký posudek z oboru zdravotnictví ke stanovení nemateriální újmy na zdraví, znalecký posudek z oboru psychiatrie k prokázání agresivní a asociální osobnosti žalovaného a jeho závislosti na automatech a drogách, opis z rejstříku trestů žalovaného a výpis z jeho zdravotní dokumentace) ani v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. v napadeném rozsudku neuvedl, proč je neprovedl. Přitom v rozporu s § 120 odst. 2 o.s.ř. ze své iniciativy bez návrhů účastníků provedl ke zkoumání osobnosti žalobkyně důkazy (zejména rozvodovým rozsudkem žalobkyně z roku 2010), aniž by takové důkazy byl potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývaly z obsahu spisu. Žalobkyně si za měsíce březen až červen 2016 mohla u propojených společností [právnická osoba]. a [právnická osoba] vydělat 80 000 Kč, avšak v důsledku zranění vydělala pouze 38 000 Kč, přičemž po žalovaném požaduje náhradu jen ve výši 30 000 Kč. Nešlo o manuální práci, ale o telefonování a s tím spojenou administrativní práci, a protože neměla plně funkční levou ruku, používala k psaní na PC jen jednu ruku, čímž podávala nižší výkon. Pokud soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně v manželství vyvolávala konflikty, bylo svědectví její dcery falešné a ovlivněné jejím manipulativním otcem. Obvinění vznesené žalobkyní ze znásilnění bývalým manželem nebylo bezdůvodné, avšak žalobkyně byla přinucena nedat souhlas k dalšímu vyšetřování. Žalobkyně nikdy nevykazovala špatnou pracovní morálku a nebyla konfliktní a majitelka realitní kanceláře, která toto hodnocení napsala, byla zaujatá. Žalovaný byl v mládí znám svou agresivitou a rád se účastnil i krvavých rvaček. O slovním a fyzickém napadání bývalého partnera žalobkyně nejsou důkazy a nikdy k nim nedošlo, bývalý manžel zmanipuloval jejich děti a přemluvil je k falešnému svědectví. To, že vztah účastníků byl naprosto klidný a harmonický, potvrzoval i žalovaný v několika výpovědích na policii.

5. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Nepravdivost tvrzení žalobkyně je podepřena lékařskou zprávou, v níž je jasně konstatováno, že tvrzená bolest je ryze subjektivní bez objektivního nálezu. Nevěrohodnost žalobkyně je dále podpořena dalšími důkazy, zejména rozvodovým spisem, ze kterého vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně je konfliktní osoba, která dlouhodobě vyvolává hádky a slovně i fyzicky napadá svého partnera.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Lze předeslat, že soud prvního stupně logicky a přiléhavě vysvětlil, proč při existenci protichůdných verzí účastníků o proběhu údajného napadení žalobkyně žalovaným dne 8. 3. 2016 neuvěřil na základě provedeného dokazování verzi žalobkyně. Soud prvního stupně ovšem procesně pochybil, pokud zamítl žalobu pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyní bez předchozího poučení poskytnutého žalobkyni dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Platí totiž, že zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002). Nicméně zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je přesto ve výsledku věcně správné, a to proto, že na základě soudem prvního stupně provedeného dokazování se napadení nemohlo skutkově odehrát v intenzitě, jež by fakticky vedla ke vzniku relevantní újmy na zdraví žalobkyně, zakládající právní nárok na odčinění majetkové či nemajetkové újmy. Jednoduše řečeno, žalobkyni se objektivně nic podstatného nestalo. Nejde zde v tomto směru o stav skutkové nejistoty (stav non liqeut), v němž by pravidla o důkazním břemeni nalezla své uplatnění. S tímto názorem odvolacího soudu byli účastníci řízení v zájmu předvídatelnosti a s ohledem na zákaz překvapivého rozhodnutí řádně seznámeni při jednání odvolacího soudu.

8. Ve vztahu k nárokovanému bolestnému (§ 2958 o.z.) zde totiž ohledně absence relevantních objektivních stop tvrzeného incidentu na těle žalobkyně nepanuje stav skutkové nejistoty (stav non liquet) a lze mít naopak za bezpečně prokázané lékařskou zprávou [tituly před jménem] [jméno FO], radiologie a ultrazvuk, ze dne 10. 3. 2016, že skelet předloketních kostí a přilehlých skloubení byl u žalobkyně po tvrzeném incidentu ze dne 8. 3. 2016 zcela bez traumatických změn. Rovněž tehdejší ošetřující lékařka [tituly před jménem] [jméno FO] sdělila policii, že se jedná spíše o subjektivní potíže, nález je v normě a pracovní neschopnost nebyla vystavena. I podle policie bylo zřejmé, že žalobkyně zranění záměrně zveličuje a rehabilitaci prodlužuje s cílem trestního stíhání žalovaného a získání finančních prostředků. S tím odvolací soud plně souhlasí a akcentuje, že fakt, že žalobkyni nebyla vystavena neschopenka (nebyla v pracovní neschopnosti) ve vzájemné souvislosti s absencí objektivního nálezu vylučuje existenci relevantní újmy na zdraví žalobkyně. Je naprosto účelový odvolací argument žalobkyně, že skutečnost, že žalobkyni nebyla vystavena pracovní neschopnost, je bezvýznamná vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v té době v pracovním poměru. Žalobkyně totiž sice neměla v té době pracovní smlouvu, ale měla již dohodu o provedení práce od 1. 2. 2016 do 7. 7. 2016 se společností [právnická osoba], IČO [číslo] (a později od 21. 3. 2016 do 7. 7. 2016 i se společností [právnická osoba]., IČO [číslo]). Ostatně žalobkyně nárokuje právě i náhradu ušlého výdělku (k tomu viz odst. 10).

9. Za této situace je ze skutkového hlediska nabíledni (prima facie zřejmé), že ze strany žalovaného nedošlo k žádnému intenzivnímu kroucení ruky žalobkyně, které by mělo za následek vznik relevantní újmy na zdraví žalobkyně. Žalobkyně před soudem prvního stupně vypověděla, že k ničemu jinému nedošlo, nebyla nijak uhozena ani povalena na zem. Žalobkyni se objektivně nic podstatného nestalo a nelze uložit povinnost k náhradě bolestného za subjektivně deklarované bolesti při absenci objektivního nálezu o poranění žalobkyně. Žalobkyně v odvolání naprosto dezinterpretuje výpověď žalovaného, kterou měl údajně potvrdit, že žalobkyně po incidentu chodila doma s ovázanou rukou a nevykonávala domácí práce. Ve skutečnosti totiž žalovaný vypověděl, že asi po dvou nebo třech dnech mu žalobkyně řekla, že jí strašně bolí ruka, že s ní nemůže vůbec hýbat, že ho to bude stát hodně peněz a bude litovat a že po dvou či třech dnech demonstrativně chodila po bytě s ovázanou rukou na popruhu. Ani pozdější lékařská zpráva jiné ošetřující lékařky [tituly před jménem] [jméno FO], u které byla žalobkyně léčena až ode dne 4. 4. 2016, žádné objektivní stopy tvrzeného incidentu na těle žalobkyně nepopisuje, s výjimkou žalobkyní akcentované drobnosti v podobě lehkého prosáknutí. Ve vztahu k tomuto lehkému prosáknutí bez otoku lze však odvolacím soudem poukázat jednak na skutečnost, že v době následující po napadení nebylo v tomto směru předchozí ošetřující lékařkou objektivně zachyceno ničeho, s čím by bylo možno klást tento případný drobný a pozdější následek do souvislosti, a především na pravidlo de minimis, podle kterého požadavek praktického fungování právního systému vyžaduje, aby nemajetková újma měla i určitou vyšší intenzitu, a bezvýznamné nemajetkové újmy tedy nemají mít právního významu. Opačný přístup by měl za následek, že např. prakticky každé porušení osobnostního práva, které s sebou nese pro oprávněného určitou míru nepříjemnosti a nepohodlí, by vedlo k náhradě nemajetkové újmy (Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 28, odst. 38-39, s. 43, odst. 126-127, i s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2016). Při absenci relevantní újmy na zdraví žalobkyně nemůže být tudíž nárok na bolestné dle § 2958 o. z. dán.

10. Absentují zde i základní předpoklady pro náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 2962 odst. 1 o. z.) či po jejím skončení (§ 2963 odst. 1 o. z.). Žalobkyně totiž, jak již uvedeno, relevantní újmu na zdraví neutrpěla a v pracovní neschopnosti se po tvrzeném incidentu vůbec nenacházela. Je naprosto účelový odvolací argument žalobkyně, že skutečnost, že žalobkyni nebyla vystavena pracovní neschopnost, je bezvýznamná vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v té době v pracovním poměru. Žalobkyně totiž sice neměla v té době pracovní smlouvu, ale měla již dohodu o provedení práce od 1. 2. 2016 do 7. 7. 2016 se společností [právnická osoba], IČO [číslo] (a později od 21. 3. 2016 do 7. 7. 2016 i se společností [právnická osoba]., IČO [číslo]). Nadto žalobkyně v době následující po tvrzeném zranění dokonce vydělávala ještě víc než před tvrzeným zraněním, jak ze zprávy zaměstnavatelů žalobkyně správně zjistil soud prvního stupně, neboť zatímco v únoru 2016 vydělala žalobkyně u společnosti [právnická osoba] jen 8 090 Kč, za březen 2016, jehož počátkem měla být údajně zraněna, vydělala u obou propojených společností celkem 17 080 Kč a za duben 2016 celkem 13 650 Kč. V dalších měsících poté sice došlo k poklesu na 7 860 Kč za květen 2016 a 360 Kč za červen 2016, nicméně z logiky věci se tak muselo stát z jiných příčin, neboť žalobkyně relevantní újmu na zdraví neutrpěla, a i kdyby v rozporu se vší logikou přece jen ano, jen stěží by její výkonnost v důsledku zranění poklesla až s takto dlouhým časovým odstupem.

11. Nemůže být dán ani nárok na náhradu další nemajetkové újmy v podobě psychických útrap, a to v žádném z myslitelných režimů (§ 2956, § 2957, 2958 a § 2971 o. z.).

12. Právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v podobě duševních útrap, spjatých s obavou ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, může sice poškozenému náležet dle § 2956 a 2957 o. z. rovněž tehdy, nedojde-li zásahem škůdce do přirozených práv poškozeného k ublížení na zdraví, duševní útrapy však musí dosáhnout určité kvalifikované intenzity – míry utrpení. Určující zde je, zda by u běžného člověka, jenž by se v situaci poškozeného nacházel, byl vzhledem ke konkrétním okolnostem dán rozumný podklad k důvodným obavám ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 70 Co 132/2017, zveřejněný v Právních rozhledech č. 1/2018, s. 35). Takové obavy poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví se dle soudní praxe odčiňují v případech, v nichž sice ke ztrátě života nebo vážnému poškození zdraví poškozeného fakticky nedojde, nicméně poškozený je pohledem běžného člověka vystaven velmi nebezpečné hrozbě vzniku takového následku. V soudní praxi se jednalo o obavy z nebezpečí typu hrozícího shození z výšky, výhrůžky usmrcením, přivázání v lese či nesprávného stanovení diagnózy onemocněním AIDS (viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3116, marg. č. 2957 20, a judikatura tam uvedená). V posuzované věci nemůže mít takový mimořádný nárok své místo, neboť ze strany žalovaného nedošlo k žádnému intenzivnímu kroucení ruky žalobkyně, které by mělo za následek vznik relevantní újmy na zdraví žalobkyně, a v celkovém kontextu je zřejmé, že žalobkyni nelze považovat ani za oběť domácího násilí, která by mohla opodstatněně trpět obavami z dalšího napadení. Mezi definiční znaky domácího násilí patří jeho opakovanost (či alespoň velmi vysoká intenzita jednorázového násilí), přičemž i dle skutkové verze žalobkyně samotné šlo o jednorázový konflikt a do předmětného dne 8. 3. 2016 měli účastníci harmonický vztah. Ostatně návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření ve věci domácího násilí, podaný v souvislosti s tvrzeným napadením ze dne 8. 3. 2016, byl usnesením [právnická osoba] ze dne [datum], sp. zn. [číslo], zamítnut, neboť žalobkyně násilné jednání žalovaného neosvědčila. Žalobkyně před soudem prvního stupně vypověděla, že k ničemu jinému nedošlo, nebyla nijak uhozena ani povalena na zem.

13. Ve vztahu ke kategorii dalších nemajetkových újem dle § 2958 o. z. platí podle judikatury Nejvyššího soudu, že další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z. jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2019). O takovou situaci se zde ve vztahu k případnému drobnému následku, na který naopak dopadá výše zmíněné pravidlo de minimis, evidentně jednat nemůže.

14. Dle § 2971 o. z. pak odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Tato náhrada rovněž nepřichází v úvahu, neboť ze strany žalovaného nedošlo k žádnému intenzivnímu kroucení ruky žalobkyně, které by mělo za následek vznik relevantní újmy na zdraví žalobkyně, a v celkovém kontextu je zřejmé, že žalobkyni nelze považovat ani za oběť domácího násilí která by mohla opodstatněně trpět obavami z dalšího napadení (viz odst. 12). Žalobkyně před soudem prvního stupně vypověděla, že k ničemu jinému nedošlo, nebyla nijak uhozena ani povalena na zem.

15. Žalobkyně vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl další žalobkyní navržené důkazy (znalecký posudek z oboru zdravotnictví ke stanovení nemateriální újmy na zdraví, znalecký posudek z oboru psychiatrie k prokázání agresivní a asociální osobnosti žalovaného a jeho závislosti na automatech a drogách, opis z rejstříku trestů žalovaného a výpis z jeho zdravotní dokumentace). Platí zde však, že jen soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), přičemž soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav pokládá odvolací soud za dostatečný, a další dokazování by tudíž bylo zcela nehospodárné. Je sice faktem, že soud prvního stupně v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku neuvedl, proč takové důkazy neprovedl, nicméně zrušení napadeného rozsudku z daného důvodu by bylo naprosto samoúčelným postupem odvolacího soudu, který by ve výsledku na neúspěchu žaloby nemohl měnit ničeho. Vytýká-li dále žalobkyně soudu prvního stupně provedení účastníky nenavržených důkazů (zejména rozvodového rozsudku žalobkyně z roku 2010) mimo rámec § 120 odst. 2 o.s.ř., pak i kdyby provedení takového dokazování skutečně nespadalo pod oprávnění soudu vyplývající z § 120 odst. věty první o.s.ř., platilo by, že zde nešlo v žádném případě o stěžejní důkaz, na kterém by byl neúspěch žaloby vystavěn, nýbrž toliko o důkaz podpůrný. Případné nezákonné provedení důkazu by tudíž nemělo žádný vliv na výsledek řízení.

16. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako ve výsledku věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, neboť plně úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vzdal.

17. Pro účely náhrady nákladů odvolacího řízení si je odvolací soud velmi dobře vědom existence střetu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce stanovení tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta v řízeních o náhradu nemajetkové újmy, tedy toho, zda v těchto případech vycházet z § 8 odst. 1 AT, jak požaduje Ústavní soud, nebo z § 9 odst. 4 písm. a) AT, jak dovozuje Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 216/2023, ze dne 6. 6. 2024, kterým se Nejvyšší soud vědomě odklání od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23).

18. Vyjde-li přitom odvolací soud z teze Ústavního soudu, že náhrada nákladů řízení ve sporech o nemajetkovou újmu na zdraví musí alespoň částečně odpovídat skutečné náročnosti takových sporů (nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22, odst. 33), pak v konkrétní posuzované velmi jednoduché věci (v níž se navíc právní pomoc advokáta koncentrovala jen do převzetí a přípravy zastoupení, stručného vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu) není nijak nepřiměřené a je naopak spravedlivé vycházet ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy nikoli z § 8 odst. 1 AT, nýbrž právě jen z § 9 odst. 4 písm. a) AT, jak dovozuje Nejvyšší soud, tedy z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Celková tarifní hodnota (§ 12 odst. 3 AT) tak představuje součet tarifních hodnot 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT (požadovaná náhrada nemajetkové újmy za bolestné a za psychické útrapy) a 30 000 Kč dle § 8 odst. 1 AT (požadovaná náhrada ušlého výdělku) a činí celkem 80 000 Kč. Sazba odměny za jeden úkon právní služby je tudíž v dané věci dle § 7 bodu 5 AT představována částkou 4 300 Kč.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení proto rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně neúspěšné žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v celkové částce 13 800 Kč za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) á 4 300 Kč se 3 režijními paušály á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT).

20. Pokud se žalobkyně v otázce náhrady nákladů odvolacího řízení domáhala aplikace § 150 o.s.ř., odvolací soud v celkovém kontextu věci neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro takový postup, neboť po úspěšném žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby náklady odvolacího řízení nesl ze svého.

21. Ustanovení § 150 o.s.ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení na obou stranách sporu, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Avšak posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno jen na základě izolovaně vybraných okolností, pokud lze zvážit i další okolnosti sporu a poměry účastníků, které by mohly být pro aplikaci § 150 o.s.ř. významné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1302/2017).

22. Nemůže proto být sama o sobě určující skutečnost, že žalobkyni bylo pro nemajetnost přiznáno osvobození od soudních poplatků a byla jí ustanovena zástupkyně. Jednoznačně naopak převažuje význam postupu a postojů žalobkyně, které se nic podstatného nestalo, a přesto zcela sudičsky a nedůvodně v řízení po žalovaném požaduje náhradu údajné újmy v řádu statisíců a pro tento účel napadá i věcně správné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalovaný se v řízení před soudem prvního stupně práva na náhradu nákladů řízení vstřícně vzdal a v odvolacím řízení ke své ochraně využil právní pomoci advokáta. V rámci náhrady nákladů za tuto právní pomoc jsou pak při hledání východiska pro řešení střetu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce stanovení tarifní hodnoty přiznávány odměny dle varianty nižší. Celkově uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení v částce 13 800 Kč nelze považovat pro žalobkyni za likvidační. Jestliže by odvolací soud za takové situace aplikoval § 150 o.s.ř., bylo by využití moderačního práva nejen nepřiměřeně tvrdé vůči žalovanému, ale současně také zcela nevýchovné vůči žalobkyni, která by při svém sudičském a nedůvodném postupu byla ušetřena nejen placení nákladů řízení na své straně, ale právě i náhrady nákladů řízení účelně vzniklých úspěšnému žalovanému. V případě aplikace § 150 o.s.ř. by tudíž odvolací soud ve zjevném rozporu s § 1 o.s.ř. nepřípustně rezignoval na spravedlivou ochranu majetkových práv žalovaného i na výchovnou funkci soudního rozhodnutí.

Poučení