70 CO 204/2022 - 464

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 64 C 106/2011-441, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] (výrok I.) náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.).

2. Žalobce se (původně ještě spolu se svou matkou [příjmení] [jméno] [příjmení]) domáhal jednak konstatování toho, že stavební úřad postupoval nesprávně v řízeních týkajících domu na adrese [adresa], a dále pak náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti se správními řízeními týkajícími se domu na adrese [adresa]. Na náhradě nemajetkové újmy žalobce (spolu s Ing. [jméno] [příjmení]) požadoval nejprve částku [částka]. Soud prvního stupně již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 64 C 106/2011-58, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům [částka] a co do částky [částka] byla žaloba zamítnuta. Žalovaná podala odvolání proti vyhovujícímu výroku a odvolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 499/2012-72 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu co do [částka] zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla skutečnost, že žaloba vykazovala vady, které měl soud prvního stupně nejprve odstranit, především nebylo jasné, ve kterých konkrétních správních řízeních mělo dle žalobců dojít k nesprávnému úřednímu postupu. Soud prvního stupně znovu rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 64 C 106/2011-102, kterým žalobu zamítl co do částky [částka]. Proti tomuto druhému rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce (i Ing. [jméno] [příjmení]) odvolání. Odvolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 113/2014-122, odvolání Ing. [jméno] [příjmení] odmítl jako opožděné, čímž byla ukončena účast Ing. [jméno] [příjmení] v tomto řízení, a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení, přičemž nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce. Ve zrušovacím usnesení odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že poté co byla žaloba doplněna o uvedení konkrétních správních řízení, neprovedl označené důkazy, ani se nezabýval otázkou, zda v uvedených správních řízeních došlo ze strany státních orgánů k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a pokud ano, zda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla žalobci nemajetková újma, krom toho soud prvního stupně rozhodl znovu o celé žalované částce [částka], ačkoli již jeho prvním rozsudkem byla žaloba co do částky [částka] pravomocně zamítnuta.

3. Žalobce poté doplnil, že vznik nemajetkové újmy spojuje s řízeními, která se týkala domu na adrese [adresa], a byla vedena 1) o obnovení vytápění domu, 2) o zajištění střešní krytiny, 3) o odstranění závad elektroinstalace, 4) o zajištění spalinových cest, 5) o hygienických závadách (izolace teras, zatékání, plísně), 6) o navrácení odstraněných oken, 7) o umístění antén a 8) o obnovení dodávek vody.

4. Soud prvního stupně znovu rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 64 C 106/2011-327, kterým žalobě vyhověl co do částky [částka], co do částky [částka] žalobu zamítl, v části, kterou se žalobce domáhal konstatování nesprávného postupu stavebního úřadu, žalobu rovněž zamítl. V rozsudku popsal průběh uvedených řízení a konstatoval, že správní orgán ve všech řízeních konal liknavě a na základě toho dospěl k závěru, že všechna žalobcem označená správní řízení trpěla nesprávným úředním postupem ve smyslu průtahů v řízení, příp. nevedení řízení, a to ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dovodil, že žalobci v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikl nárok na odškodnění imateriální újmy, a to v důsledku stavu nejistoty a nepříznivého působení dlouhotrvajících sporů souvisejících s ochranou zdraví a majetku na jeho osobnostní sféru bez ohledu, zda byl účastníkem těchto řízení či nikoliv. Ohledně výše poskytnutého finančního zadostiučinění soud prvního stupně vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Základní částku [částka] za jeden rok řízení, tj. [částka] měsíčně, snížil o 25 % vzhledem k podílu žalobce na celkové délce všech řízení, k dalšímu krácení o 10 % přistoupil z důvodu procesní složitostí řízení, která probíhala vždy ve více stupních. Po snížení základní částky o 35 % přiznal soud prvního stupně žalobci zadostiučinění za řízení o obnovení vytápění, které trvalo 26 měsíců, ve výši [částka], za řízení o opravě střešní krytiny, které trvalo 65 měsíců, ve výši [částka], za řízení o osvětlení společných prostor domu, které trvalo 67 měsíců, ve výši [částka], za řízení o hydroizolaci a odstranění hygienických závad, které trvalo 51 měsíců, ve výši [částka], za řízení o navrácení oken, které trvalo 19 měsíců, ve výši [částka] [částka], za řízení o umístění antén pro příjem rozhlasového a televizního vysílání, které trvalo 33 měsíců, ve výši [částka], a za řízení o obnovení dodávky vody, které trvalo 40 měsíců, ve výši [částka]. Soud prvního stupně tak v součtu žalobci přiznal zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši [částka]. Ve zbývající části, tj. co do částky [částka], jakož i co do konstatování nesprávného postupu nárok neshledal důvodným, a žalobu proto zamítl.

5. Na základě odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 222/2019-358, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (II.). Soudu prvního stupně vytkl, že neujasnil, jakou výši náhrady nemajetkové újmy žalobce požaduje za jednotlivé případy (celkem jich označil 8), v nichž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu. Dále soud prvního stupně pochybil, když jednal za žalovanou pouze s Ministerstvem pro místní rozvoj, ač bylo provedeným dokazováním zjištěno, že řízení o navrácení oken a řízení o obnovení dodávky vody byla vedena podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, [účinnost], nikoli stavebním úřadem, ale odborem kanceláře tajemníka Úřadu městské části [obec a číslo] Ministerstvo pro místní rozvoj, které je ústředním správním orgánem pro věci stavební dle § 14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., přitom není organizační složkou příslušnou jednat za stát v řízení podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v takových řízení jedná Ministerstvo vnitra. Další pochybení shledal odvolací soud v tom, že soud prvního stupně paušálně aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Judikatura aktuální v době rozhodování odvolacího soudu totiž vycházela z názoru, že stanovisko nelze bez dalšího aplikovat na každé správní řízení, ale pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod [číslo] Sb. (dále jen Úmluva), a navíc bez ohledu na to, zda půjde o věc spadající do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze stanovisko aplikovat na samotné správní řízení, pokud na něj nenavazovalo správní řízení soudní. Judikatura tehdy aktuální a Nejvyšším soudem aplikovaná vycházela z toho, že pokud na správní řízení nenavazoval soudní přezkum, nemůže jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/98 Sb., spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale může jít jen o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí zákona č. 82/98 Sb. spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě, pročež lze v případě takových správních řízení odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení, nikoliv nepřiměřenou délku celého řízení. Soud prvního stupně přitom dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 presumoval vznik nemajetkové újmy v řízeních o obnovení vytápění domu, o navrácení odstraněných oken, o umístění antén a o obnovení dodávek vody, u nichž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by na správní řízení navazoval i soudní přezkum. Ohledně řízení o zajištění spalinových cest pak vytkl odvolací soud soudu prvního stupně, že nebylo vůbec postaveno najisto, zda stavební odbor Úřadu městské části [obec a číslo] takové správní řízení zahájil.

6. V dalším řízení soud prvního stupně vyzval žalobce, aby uvedl, jakou výši náhrady nemajetkové újmy žalobce požaduje za jednotlivá vytýkaná řízení, kterých žalobce označil celkem 8 (obnovení vytápění domu, zajištění střešní krytiny, odstranění závad elektroinstalace, zajištění spalinových cest, hygienické závady, navrácení odstraněných oken, umístění antén a obnovení dodávek vody), a žalobce uvedl, že a každé z oněch 8 správním řízení požaduje na náhradě nemajetkové újmy částku [částka] (tj. celkem [částka]).

7. Soud prvního stupně dále vyloučil k samostatnému projednání žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy za ta řízení, která byla zahájena podle § 5 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, v nichž mělo za žalovanou jednat Ministerstvo vnitra, jednalo se o řízení o navrácení odstraněných oken a o řízení o obnovení dodávek vody, celkem šlo o částku [částka]. K samostatnému projednání vyloučil soud prvního stupně žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy za řízení, v nichž na správní řízení navazoval soudní přezkum ve správním soudnictví, jednalo se o řízení o nařízení udržovacích prací a zajištění opravy střešní krytiny, řízení o nařízení udržovacích prací spočívajících v zajištění osvětlení schodiště domu a řízení o provedení odstranění hygienických závad (hydroizolaci teras a balkónů), celkem šlo o částku [částka].

8. V tomto řízení pak soud prvního stupně pokračoval ohledně nároku žalobce na úhradu nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení o obnovení vytápění, řízení o umístění antény pro příjem rozhlasového a televizního vysílání, a řízení ohledně spalinových cest, celkově šlo o částku [částka] (3 x [částka]).

9. Soud prvního stupně o třech nárocích, které zůstaly předmětem tohoto řízení, rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 64 C 106/2011-399, kterým žalobu co do částky [částka] zamítl. V navazujícím odvolacím řízení rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 356/2021-430 Odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do částky [částka], která představovala náhradu nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení o obnovení vytápění a v řízení ohledně spalinových cest, když z provedených důkazů bylo zjištěno, že stavební úřad v těchto věcech nezahájil řízení, v nichž by rozhodoval o soukromoprávních nárocích žalobce. V rozsahu částky [částka], která představovala náhradu nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení o umístění antény pro příjem rozhlasového a televizního vysílání, odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení. Odvolací vycházel z toho, že oproti stavu judikatury v době, v níž rozhodoval o zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 222/2019- 358, došlo v judikatuře Nejvyššího soudu k posunu v názoru na to, jak postupovat při odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem ve správních řízeních a to především v těch správních řízeních, na něž nenavazoval soudní přezkum. Pod prizmatem nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 31 Cdo 2402/2020-292, konstatoval, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum. Stále jsou přitom aktuální dříve vyslovené judikatorní závěry Nejvyššího soudu, že pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou podřaditelná ta řízení, v nichž jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy.

10. Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu pak odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně při posouzení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení o umístění antény pro příjem rozhlasového a televizního vysílání nepostupoval správně, když žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce nedoplnil potřebná tvrzení, ač v tomto případě nebylo označení konkrétních průtahů v řízení nutné, a soud prvního stupně měl svou pozornost zaměřit na posouzení přiměřenosti celkové délky řízení. [ulice] úřad městské části [obec a číslo] totiž vedl řízení na základě § 104 odst. 15 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2011, dle kterého měl pravomoc rozhodnout o sporu mezi vlastníkem domu a uživatelem bytu v domě o rozsahu povinností při zajištění příjmu rozhlasového a televizního vysílání. Stavebnímu úřadu tak bylo svěřeno rozhodování o soukromoprávních právech a povinnostech účastníků řízení. Vzhledem k soukromoprávní povaze tohoto řízení, šlo o řízení podřaditelné pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a dle citovaných aktuálních závěrů Nejvyššího soudu tak měl žalobce právo na projednání věci v přiměřené době a to bez ohledu na to, zda na správní řízení navazoval soudní přezkum. Na straně stavebního úřadu tak mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Na soudu prvního stupně tak zůstalo, aby se zabýval posouzením namítaného řízení o umístění antény, posoudil, zda bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené době, což zakládá nesprávný úřední postupu podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb.

12. Po provedeném dokazování soud prvního stupně předeslal, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalobci svědčilo právo bydlení v bytě o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve 3. nadzemním podlaží domu na adrese [adresa], a to na základě nájemního práva jeho matky [příjmení] [jméno] [příjmení] získaného rozhodnutím ONV [obec a číslo] o přidělení bytu ze dne [datum], vlastníkem nemovitosti byla [právnická osoba], s.r.o.

13. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce. Vycházel z § 104 odst. 15 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění [účinnost], dle kterého je vlastník bytu povinen umožnit uživateli tohoto bytu příjem rozhlasového a televizního vysílání; není-li dán uživateli souhlas vlastníka k instalaci zařízení potřebných k zajištění příjmu, resp. je v instalaci těchto zařízení vlastníkem bráněno, má uživatel možnost obrátit se s návrhem na rozhodnutí sporu na místně příslušný stavební úřad, který posoudí, zda je umístění konkrétního zařízení k příjmu rozhlasového a televizního vysílání v konkrétní části nemovitosti možné z hlediska stavebnětechnického, či nikoliv. Z citovaného ustanovení soud prvního stupně správně dovodil, že osobou oprávněnou k návrhu na rozhodnutí sporu je uživatel bytu bez bližší kvalifikace titulu užívání domu, návrh je tedy oprávněn podat jakýkoliv uživatel a to i neoprávněný. Žalobce sice nebyl nájemcem bytu v [obec a číslo], ulici [ulice a číslo], tím byla jeho matka, ale byl uživatelem bytu, tudíž byl aktivně legitimován k zahájení správního řízení před stavením úřadem dle § 104 odst. 15 zákona o elektronických komunikacích, ve znění [účinnost].

14. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že předmětné řízení o umístění antény bylo zahájeno podáním žalobce dne [datum] a trvalo do [datum], kdy bylo pravomocně skončeno. Celkové délka řízení tak činila 2 roky a 285 dní. Tuto délku hodnotil jako nepřiměřenou a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v jehož důsledku vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je třeba odškodnit v penězích. Při stanovení základního odškodnění vycházel v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, z částky [částka] za rok trvání řízení (za první dva roky vycházel z částky v poloviční výši). Celkem tedy soud prvního stupně dospěl k základní částce [částka]. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že v řízení došlo k neodůvodněným průtahům ze strany správního orgánu a z toho důvodu základní částku zvýšil o 20 %. Dále základní částku zvýšil o 20 % z důvodu toho, že žalobce využíval hojně dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Jiné důvody pro modifikaci základní částky dle kritérií zakotvených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. soud prvního stupně neshledal. Význam řízení pro žalobce považoval za standardní, za standardní považoval řízení i z hlediska složitosti, podíl žalobce na délce řízení neshledal. Celkem tak soud prvního stupně základní odškodnění zvýšil o 40 % na výsledných [částka]. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl jen nárok žalobce na úhradu částky [částka], vyhověl soud prvního stupně žalobě v tomto rozsahu.

15. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že délka řízení byla nepřiměřená a je nutné poskytnout finanční odškodnění. Nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně při hodnocení složitosti řízení vyslovil názor, že předmětné řízení nevybočovalo z běžné agendy stavebního úřadu. Žalovaná je naopak toho názoru, že se v daném případě jednalo o zcela specifické řízení, vedené dle § 104 odst. 15 zákona o elektronických komunikacích, které bylo zbytkovou rozhodovací činností stavebního úřadu, jež byla navíc následně v rámci novelizace (s účinností od [datum]) ponechána zcela v kompetenci Českého telekomunikačního úřadu. V řízení bylo nutno řešit také otázku, zda lze za uživatele ve smyslu § 104 odst. 15 zákona o elektronických komunikacích považovat též uživatele neoprávněného, a to s odkazem na v té době vedené řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 394/2008 ve věci žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu Ing. [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně dle žalované také opomenul, že z důvodu probíhajícího řízení sp. zn. 41 C 394/2008 bylo řízení u stavebního úřadu po určitou dobu pravomocně přerušeno a lhůty pro vydání rozhodnutí správnímu orgánu po tuto dobu neběžely. Soud prvního stupně měl zohlednit i skutečnost, že v rámci řízení rozhodovalo více správních orgánů, Úřad městské části [obec a číslo], Magistrát hlavního města Prahy (opakovaně) a Úřad městské části [obec a číslo]. Za nesprávné označila i zvýšení základní částky o 20% z důvodu toho, že žalobce podával opakovaně stížnosti na odstranění průtahů, uvedla, že v určitém období žalobce uplatňoval u orgánů veřejné správy a dalších subjektů takové množství (důvodných i nedůvodných) podání a podnětů, že to vedlo v některých případech ve svém důsledku (mimo jiné též v dané věci) až k (částečné) paralýze daných orgánů. Žalovaná rovněž vyjádřila názor, že význam předmětu řízení pro žalobce byl marginální a jeho případná újma z nepřiměřené délky zmíněného řízení, pokud by bylo možné vůbec její existenci shledat (což dle názoru žalované nelze), by byla notně redukována v porovnání s předmětem jiných správních řízení vedených u stavebních úřadů. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, nebo aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

16. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně, který část jeho nároků vyloučil k samostatnému projednání, dle žalobce mělo být rozhodováno o nároku ve výši [částka]. Délku posuzovaného řízení označil za extrémní. Využití prostředků k odstranění průtahů v řízení považoval za nutnou podmínku uplatnění nároku. Přístup k signálu televizního a rozhlasového vysílání jako ke zdroji šíření informací považoval za mimořádně významný.

17. Odvolací soud na základě podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

18. Odvolací soud musí předeslat, že v tomto řízení zůstal předmětem řízení pouze nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobci v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem ve správním řízení o umístění antény pro příjem rozhlasového a televizního vysílání, žalobce v souvislosti s tímto správním řízením požadoval částku [částka]. O nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení o obnovení vytápění ve výši [částka] a v řízení ohledně spalinových cest ve výši [částka] již soud pravomocně rozhodl. K samostatnému projednání pak byl vyloučen žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy za řízení o navrácení odstraněných oken ve výši [částka], řízení o obnovení dodávek vody ve výši [částka], řízení o nařízení udržovacích prací a zajištění opravy střešní krytiny ve výši [částka], řízení o nařízení udržovacích prací spočívajících v zajištění osvětlení schodiště domu ve výši [částka] a řízení o provedení odstranění hygienických závad (hydroizolaci teras a balkónů) ve výši [částka]. Výši nemajetkové újmy požadované v souvislosti s jednotlivými řízeními určil sám žalobce poté, co byl soudem poučen o tom, že pokud ze žaloby nebude zřejmé, jakou konkrétní nemajetkovou újmu požaduje za jednotlivá namítaná řízení, bude žaloba jako neurčitá odmítnuta. Není tedy důvodná námitka žalobce, kterou uváděl ve svém vyjádření k odvolání, že soud prvního stupně měl rozhodovat o částce [částka].

19. Odvolací soud již dříve vyložil, že s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu bylo posuzované správním řízení o umístění antény pro příjem rozhlasového a televizního vysílání s ohledem na svou soukromoprávní povahu podřaditelné pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a žalobce měl právo na projednání věci v přiměřené době a to bez ohledu na to, zda na správní řízení navazoval soudní přezkum. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje v tom, že na straně stavebního úřadu došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Lhůty pro vydání rozhodnutí ve správním řízení jsou stanoveny v § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle tohoto ustanovení platí, že správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bezodkladně, nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k uvedené 30 denní lhůtě se připočítává doba (dalších) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, k 30 denní lhůtě se dále připočítává doba nutná ke zpracování znaleckého posudku, doba nutná k doručení písemnosti do ciziny nebo doba nutná k tzv. dožádání. Z citovaného § 71 správního řádu vyplývá, že ve složitých případech má správní orgán rozhodnout do 60 dnů. Neobstojí tedy námitka žalované, že v dané věci šlo o agentu pro stavební úřad netypickou a složitou. Pokud zákon danou problematiku svěřoval do kompetence stavebních úřadů, nelze argumentovat tím, že s ní stavební úřady neměli zkušenosti. V tomto případě správní řízení trvalo více než 30 měsíců. Jedná se tedy o tak markantní překročení lhůty stanovené zákonem pro rozhodnutí, že žalobci musí náležet zadostiučinění v penězích a nepřichází v úvahu jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení pouze konstatovat porušení práva.

20. Při určení výše peněžního zadostiučinění soud prvního stupně správně vycházel z částky [částka] za rok trvání řízení (za první dva roky vycházel z částky v poloviční výši), což odpovídá závěrům stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž v VI. části Nejvyšší soud uvedl, že za přiměřené považuje, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi [částka] až [částka] za jeden rok řízení, přičemž první dva roky řízení by měly být ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Základní částka tedy v této věci za 2 roky a 285 dní trvání řízení činí [částka].

21. Odvolací soud se však neztotožňuje se všemi závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl při úvahách o korekci základní částky ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

22. Správně postupoval soud prvního stupně, když zvýšil základní částku peněžního zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. o 20% z důvodu postupu správního orgánu, na jehož straně došlo ke značným průtahům v řízení. Jak zjistil soud prvního stupně, správní orgán, Úřad Městské části [obec a číslo], byl od zahájení řízení dne [datum] dlouhodobě nečinný a v řízení nekonal kroky směřující k jeho skončení. Řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 41 C 394/2008, v němž byla řešena žaloba Ing. [příjmení] na neplatnost výpovědi z bytu, rozhodnutí o přerušení řízení sice bylo potvrzeno i Magistrátem Hl. m. Prahy, nicméně toto přerušení nebylo důvodné, po zásahu veřejného ochránce práv správní orgán v řízení pokračoval bez ohledu na to, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 41 C 394/2008 skončeno nebylo. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že řízení sp. zn. 41 C 394/2008 bylo pravomocně skončeno až [datum]. Pravomocné rozhodnutí v řízení sp. zn. 41 C 394/2008 tudíž v posuzovaném právním řízení nebylo pro rozhodnutí relevantní. Nelze proto přisvědčit námitce žalované, že by se při posouzení délky řízení nemělo přihlížet k době, po kterou bylo řízení přerušeno.

23. Stejně tak nelze přisvědčit námitce žalované, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že ve věci rozhodovaly správní orgány více stupňů, což se v délce řízení muselo odrazit. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, cca do konce roku 2010, kdy docházelo k průtahům v řízení a správní orgány nečinily kroky k vyřešení věci a skončení řízení, rozhodoval sice Úřad Městské části [obec a číslo] i Magistrát Hl. m. Prahy, ovšem jen procesně a nesprávně o přerušení řízení. Rozhodoval-li správní orgán nesprávně o přerušení řízení, nemůže být víceinstančnost takového rozhodování důvodem pro snížení základní částky odškodnění. Teprve poté, co byla dne [datum] věc přikázána k rozhodnutí Úřadu Městské části [obec a číslo], došlo k odstranění průtahů a ve věci bylo rozhodnuto prvostupňově dne [datum] ve druhém stupni dne [datum], z toho je patrné, že víceinstančnost řízení, neměla na délku řízení již žádný podstatný vliv, když rozhodnutí v prvním stupni i rozhodnutí odvolací následovaly v krátkém sledu. Z toho, že správní orgán byl poté, co byly odstraněny průtahy, schopen rozhodnout již ve standardní době plyne, že řízení nebylo možno považovat za nadměrně složité. Odvolací soud tudíž neshledal důvod pro snížení základní částky zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.

24. Odvolací soud se pak rozchází se soudem prvního stupně v pohledu na otázku, zda je důvodem pro zvýšení základní částky skutečnost, že žalobce podával řadu stížností na průtahy v řízení. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, Nejvyšší soud zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě sice může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně, v tomto případě však ve vztahu k posuzovanému řízení takové skutečnosti z provedených důkazů zjištěny nebyly, žalobce totiž vedl (i se svou matkou [příjmení] [příjmení]) větší počet řízení a podával řadu podmětů týkajících se bydlení v bytě na adrese [adresa], kdy ze strany vlastníků domu byla činěna řada kroků k tomu bydlení jim znemožnit. V těchto různých řízeních pak podával řadu stížností na průtahy, často společných pro více řízení, přitom posuzované řízení o umístění antény nebylo v porovnání s ostatními otázkami, které žalobce řešil, to hlavní a nejdůležitější, neboť se netýkalo přímo samé možnosti reálně byt obývat. Odvolací soud proto uzavřel, že stížnosti na průtahy v posuzovaném řízení samy o sobě nemohou být důvodem pro zvýšení základní částky za situace, kdy již z důvodu průtahů na straně správního orgánu byla základní částka o 20% zvýšena. Na druhou stranu odvolací soud rovněž neshledal, že by žalobce svým jednáním přispěl k délce řízení. K modifikaci základní částky dle § 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb. tak nebyl důvod.

25. Jako nedůvodnou odvolací soud vyhodnotil i námitku žalované, že posuzované řízení mělo pro žalobce zanedbatelný význam. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Nejvyšší soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené době poškozený. [příjmení] uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že význam předmětu řízení pro poškozeného je standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 128/11). V tomto případě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ani z tvrzení účastníků nevyplynuly žádné skutečnosti svědčící pro závěr, že by byl význam řízení pro žalobce zvýšený, nebo naopak snížený, soud prvního stupně proto postupoval správně, když dle § 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb. základní částku nijak neupravil.

26. Odvolací soud v tedy posuzovaném případě shledal, že základní částku [částka] je případné zvýšit toliko o 20% z důvodu průtahů na straně správního orgánu, tj. o [částka] na celkem [částka]. I takto zjištěná částka odškodnění za nemajetkovou újmu je nižší než žalobcem požadovaných [částka]. Soud prvního stupně tedy rozhodl po věcné stránce správně, když žalobě co do požadované částky [částka] vyhověl. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

27. O nákladech odvolacího řízení odvolací rozhodl dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř.. Žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, náleží mu tedy dvě paušální náhrady nezastoupeného účastníka po [částka] dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., konkrétně za vyjádření k odvolání a účast u jednání.