70 Co 206/2025 - 80

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 184 273 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. února 2025, č. j. 15 C 227/2024-49, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném vyhovujícím meritorním výroku I., jakož i ve výroku II. o nákladech řízení potvrzuje, s tím, že ohledně úroků se vyjma úroků ze smluvní pokuty jedná o smluvní úrok ze zápůjčky.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12 346,79 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 170 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 200 000 Kč od 15. 1. 2020 do 14. 1. 2021, z částky 216 000 Kč od 15. 1. 2021 do 14. 1. 2022, z částky 233 280 Kč od 15. 1. 2022 do 14. 1. 2023 a z částky 251 942 Kč od 15. 1. 2023 do 14. 1. 2024 a částku 14 273 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 273 Kč od 14. 6. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 54 918,79 Kč rovněž ve třídenní pariční lhůtě.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 184 273 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi účastnicemi dne 10. 1. 2020 (datované 8. 1. 2020), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky v částce 200 000 Kč v hotovosti s roční úrokovou sazbou ve výši 8 % s tím, že strany si pro výpočet úroků sjednaly složené úročení – první období úročení od 15. 1. 2020 do 14. 1. 2021, úrok 16 000 Kč, druhé období úročení od 15. 1. 2021 do 14. 1. 2022, úrok 17 280 Kč, třetí období úročení od 15. 1. 2022 do 14. 1. 2023, úrok 18 662 Kč a čtvrté období úročení od 15. 1. 2023 do 14. 1. 2024, úrok 20 155 Kč. Datum splatnosti pro uhrazení smluvního úroku a vrácení jistiny bylo stanoveno na[Anonymizováno]14. 1. 2024, přičemž žalovaná dlužnou částku jistiny ani úroků ke dni splatnosti neuhradila. Žalovaná částka sestávala rovněž z úhrady smluvní pokuty ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení počínaje třicátým prvým dnem prodlení – ke 31. 5. 2024 ve výši 14 273 Kč.

3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že mezi účastnicemi byla dne 10. 1. 2020 uzavřena smlouva o zápůjčce (datována 8. 1. 2020), na základě které žalobkyně předala žalované ve sjednané lhůtě, tj. dne 15. 1. 2020 v hotovosti částku 200 000 Kč. Žalovaná na poskytnutou zápůjčku uhradila dne 20. 4. 2024 v hotovosti částku 20 000 Kč a dne 20. 6. 2024 převodem na účet žalobkyně ještě částku 10 000 Kč. Soud konstatoval, že jednak vzhledem k časové souslednosti sjednaného data předání zápůjčky (15. 1. 2020) a výběru odpovídající částky z účtu žalobkyně (dne 15. 1. 2020), jednak i s ohledem na částečné plnění ze strany žalované s výslovnou poznámkou „úhrada jistiny, smlouva ze dne 8. 1. 2020“ a poznámkou odkazující na částečné plnění „[právnická osoba] – úhrada jistiny“, nemá žádných pochybností o tom, že se zapůjčená částka 200 000 Kč dostala do dispozice žalované. Doplnil, že takovýto závěr podporuje rovněž komunikace mezi právními zástupci účastnic, jelikož žalovaná navrhovala splátkový kalendář a nijak nezpochybňovala existenci sjednané zápůjčky. Soud s ohledem na uvedené závěry, jakož i s ohledem na skutečnost, že žalovaná nijak nesporovala úhradu zbytku dluhu, uzavřel, že žalovaná částečnými úhradami zapůjčené částky uznala dluh vůči žalobkyni. V této souvislosti sdělil, že má-li částečné plnění dluhu představovat jeho konkludentní uznání, musí být z konkrétních okolností případu možné usoudit, že dlužník poskytnutím částečného plnění uznává i zbytek dluhu. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3543/2021. Dodal, že za takové okolnosti lze považovat samotnou pasivitu dlužníka, který částečně plní, aniž by před, resp. při plnění dluhu, zpochybňoval existenci zbývající části dluhu, současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 405/2013. Dále uvedl, že sjednaný složený úrok 8 % ročně z dlužné částky, tj. po přičtení úroků z předcházejícího období k jistině, nijak nevybočuje z rámce přijatelných mezí smluvního úroku, přičemž dle databáze [název] [právnická osoba] činila úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v České republice 8,54 %. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005. Připomněl, že žalovaná je právnickou osobou, která nepožívá zvýšené ochrany jako slabší smluvní strana. Poznamenal, že smluvní ujednání o vrácení dlužné částky v hotovosti nemůže mít za následek neplatnost smlouvy, jelikož žalovaná mohla splácet zapůjčenou částku kdykoli v průběhu jejího trvání částečným plněním pod zákonem stanoveným limitem 270 000 Kč, případně mohla plnit bezhotovostním převodem, což ostatně také v jednom případě učinila. Soud nepovažoval uzavřenou smlouvu o zápůjčce za rozpornou s dobrými mravy. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti rozsudku shora uvedenému podala žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, které posléze doplnila podáním datovaným dne 28. 4. 2025. Žalovaná zdůraznila, že od žalobkyně obdržela pouze částku 100 000 Kč v hotovosti, nikoli částku 200 000 Kč uvedenou ve smlouvě o zápůjčce, což ostatně uváděla od počátku řízení. Doplnila, že z provedených důkazů vyplývá jedině to, že žalobkyně vybrala ze svého účtu částku 200 000 Kč, přičemž není prokázáno, že tuto částku žalované také předala. Uvedla, že v odůvodnění rozsudku absentuje vysvětlení způsobu, jakým mělo dojít k předání peněž právě žalované. Sdělila, že k prokázání svých tvrzení, že jí nebyla žalobkyní předána celá částka 200 000 Kč, navrhovala důkazy svědeckou výpovědí paní [jméno FO] a pana [jméno FO], které soud prvního stupně neprovedl. Ohradila se proti závěru soudu, že předání finančních prostředků je nepochybné, a to s ohledem na časovou souslednost mezi uzavřením smlouvy a následným výběrem předmětné částky z účtu žalobkyně. Dle jejího mínění má být předání finančních prostředků jednoznačně prokázáno a nepostačí pouhá časová souslednost. Stejně tak nesouhlasila s tím, že by částečným uhrazením dluhu došlo k jeho uznání, a tedy i potvrzení dlužné částky 200 000 Kč, neboť výše dlužné částky byla mezi účastnicemi od počátku sporná. Žalovaná tudíž umořila pouze část z dluhu který v celkové výši činil již zmíněných 100 000 Kč. Dále namítla, že složené úročení ve výši 8 % ročně je nepřiměřeně vysoké a je rozporné s dobrými mravy, jelikož žalovaná má dle ujednaní ve smlouvě o zápůjčce přeplatit na jistině částku 72 097 Kč, úrok tedy činí celkem 36 %. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se k odvolání písemně nevyjádřila, ve svém vyjádření předneseném v rámci jednání odvolacího soudu hodnotila prostřednictvím své právní zástupkyně rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a navrhla proto jeho potvrzení.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.). Učinil tak v rámci odvolacího jednání, které proběhlo v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované, resp. jejího právního zástupce.

7. K tomu nutno uvést, že právní zástupce žalované především zaslal žádost o odročení jednání až dne 24.9.2025, tj. den před jednáním, které bylo nařízeno na 25.9.2025 v 9.00 hod, ve 21 hod. 39 minut 41 vteřin, tedy tak, že se žádost dostala do dispozice odvolacího senátu až těsně před započetím jednání přesto, že byla zdůvodněna pracovní neschopností statutární zástupkyně žalované, jež trvala již od 11.9.2025, jak alespoň vyplývalo z přiloženého rozhodnutí. Odvolací soud tedy takovouto žádost o odročení nepovažoval především za včasnou (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Kromě toho pracovní neschopnost statutární zástupkyně žalované a její důsledky pro účast na jednání nebyly v žádosti žádným způsobem blíže vysvětleny, přičemž z přiloženého rozhodnutí není patrná žádná diagnóza a je zřejmé pouze to, že byla pracovní neschopnost započata 11.9.2025 a kontrola byla stanovena na 18.9.2025 (přičemž jednání soudu se konalo až týden poté), žádný další průběh pracovní neschopnosti, tedy ani případný další termín kontroly či závažnost stavu pacientky, jenž by jí bránil v osobní účasti, nebylo lze z potvrzení seznat. Nebyly tedy podle odvolacího soudu prokázány ani vážné důvody, pro něž by mělo k odročení jednání dojít. V neposlední řadě je ovšem třeba též konstatovat, že žalovaná byla po celé řízení zastoupena právním zástupcem, který se sám (bez osobní přítomnosti jednatelky žalované) za žalovanou zúčastnil i jednání před soudem prvního stupně. V žádosti o odročení jednání není ani jediná zmínka o tom, že by snad uvedenému právnímu zástupci jakákoli závažná (či jiná) překážka bránila v tom, aby se jednání odvolacího soudu zúčastnil on, a plnohodnotně tak bránil práva žalované. Přes všechny uvedené skutečnosti se právní zástupce k jednání bez omluvy nedostavil, aniž by si ověřil, zda bude či nebude jeho (nikoli včas) podané žádosti o odročení vyhověno.

8. Zbývá v této souvislosti ještě dodat, že pokud zmiňoval právní zástupce žalované jednání o smíru mezi účastnicemi, byl v tomto směru učiněn dotaz na přítomnou právní zástupkyni žalobkyně, jež sdělila soudu, že ji sice krátce před termínem jednání odvolacího soudu právní zástupce žalované emailem kontaktoval, leč na její odpověď již nebylo nijak reagováno. Právní zástupkyně žalobkyně tedy nenabyla přesvědčení o žádném seriózním jednání o smíru. O konstruktivní snaze o smírné vyřešení sporu, jež by mohla být důvodem pro případně odročení jednání, tak nemůže být řeči.

9. Po přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí v rámci odvolacího jednání dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle § 2392 odst. 1 věta prvá o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

12. Podle § 1806 o. z. lze úroky z úroků požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.

13. Podle § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

14. Podle § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

15. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí a provedené důkazy správně hodnotil způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř., tj. jak každý samostatně, tak v jejich vzájemných souvislostech. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům a věc hodnotil přiléhavě i po právní stránce, takže se odvolací soud může s jeho závěry ztotožnit. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně v daném případě správně aplikoval na právní posouzení věci ustanovení § 2390 o. z. upravující smlouvu o zápůjčce. Z provedeného dokazování vyšlo jasně najevo, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 10. 1. 2020 (datováno 8. 1. 2020) uzavřena smlouva o zápůjčce, jejímž předmětem bylo ujednání, že žalobkyně poskytne žalované částku 200 000 Kč v hotovosti předáním do 15. 1. 2020 s tím, že žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky společně se smluveným úrokem nejpozději dne 14. 1. 2024. Rovněž bylo prokázáno, že žalobkyně vybrala dne 15. 1. 2020 ze svého účtu částku 200 000 Kč. Bezpochyby bylo také prokázáno, že žalovaná si byla vědoma existence zápůjčky, neboť sama opakovaně navrhovala splátkový kalendář (nejdříve dopisem ze dne 22. 2. 2024, kdy za žalovanou jednala paní [jméno FO] – jednatelka žalované, posléze e-mailem ze dne 17. 6. 2024 prostřednictvím svého právního zástupce) a existenci zápůjčky v částce 200 000 Kč nijak nesporovala. Kromě toho bylo navíc jasně prokázáno, že žalovaná uhradila žalobkyni dne 20. 4. 2024 částku 20 000 Kč v hotovosti s tím, že jako účel platby bylo na výdajovém pokladním dokladu uvedeno „úhrada jistiny, smlouva ze dne 8. 10. 2020“. Uvedený výdajový pokladní doklad byl za žalovanou podepsán paní [jméno FO]. Dne 20. 6. 2024 žalovaná uhradila ještě částku 10 000 Kč převodem na účet s poznámkou „[právnická osoba] – úhrada jistiny“, přičemž platba byla poukázána z účtu na jméno [jméno FO]. Osobou jednající za žalovanou, se kterou žalobkyně nejen, že uzavřela předmětnou smlouvu o zápůjčce, ale také s níž (případně s advokátem pověřeným k zastupování) žalobkyně komunikovala ohledně dlužné částky, a z jejíhož účtu odešla částečná úhrada dlužné částky, resp. jejímž podpisem byla takováto částečná úhrada stvrzena, byla výhradně paní [jméno FO], jednatelka žalované. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyně prokázala, že se částka 200 000 Kč dostala do dispozice žalované, přičemž ve prospěch správnosti tohoto závěru jasně svědčí celkový sled událostí souvisejících s poskytnutím zapůjčené peněžité částky, v jejich časových a věcných konsekvencích. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil procesní argumentaci žalované a z jakých důvodů uvěřil žalobkyni. Odvolací soud dále zdůrazňuje, že námitky žalované zpochybňující předání celé zapůjčené částky (200 000 Kč), resp. odvolací námitky poukazující na předání pouze části zapůjčených finančních prostředků (100 000 Kč), neshledává opodstatněnými. Z celkového průběhu řízení jednoznačně vyplývá, že žalované byla dána do dispozice celá částka 200 000 Kč. Navíc žalovaná v průběhu řízení několikrát měnila svou obrannou taktiku, když nejprve v písemném vyjádření k žalobě ze dne 9. 8. 2024 nijak nesporovala předání zapůjčené částky a sdělila, že žalobkyni kontaktovala s návrhem na smírné řešení věci. Následně v doplnění vyjádření ze dne 3. 2. 2024, tedy necelých deset dnů před nařízeným jednáním, již žalovaná uvedla, že jí částka 200 000 Kč nebyla předána. Před soudem prvního stupně pak žalovaná opakovaně tvrdila, že k předání částky 200 000 Kč nedošlo, na čemž také postavila svůj závěrečný návrh. Teprve v odvolacím řízení žalovaná změnila své stanovisko a tvrdila, že od žalobkyně obdržela pouze částku 100 000 Kč, čemuž rovněž přizpůsobila svou argumentaci. Odvolací soud tak vzhledem k výše řečenému považuje odvolací taktiku žalované za nekonzistentní, a tedy i nedůvěryhodnou, neboť pokud by k předání finančních prostředků v celé částce 200 000 Kč skutečně nedošlo, jednalo by se, resp. mělo by se jednat o stěžejní odvolací argument žalované, jenž by měl být základním kamenem procesní obrany od počátku až do konce řízení. Naopak, pokud by žalovaná obdržela od žalobkyně finanční prostředky pouze v částce 100 000 Kč, jistě by takovou námitku uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, ne-li dříve.

16. Soud prvního stupně správně také dovodil, že žalovaná částečným plněním zapůjčené částky uznala zbytek dluhu vůči žalobkyni ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. Jak výstižně konstatoval soud prvního stupně, o částečné plnění se jedná v případě, kdy dlužník poskytne věřiteli na plnění svého dluhu pouze část předmětu plnění, aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu, resp. jiného státního orgánu rozdělení na takové části vyplývalo. V posuzovaném případě žalovaná částečně plnila na svůj dluh, aniž by existenci či výši dluhu výslovně zpochybnila, naopak odkazovala na uzavřenou smlouvu o zápůjčce, jež zněla na částku 200 000 Kč, a jejím úmyslem tak bylo zjevně plnit na celý existující dluh. Žalobkyně mohla vzhledem k výše popsaným okolnostem na základě částečné úhrady legitimně očekávat, že žalovaná, která bez dalšího svůj závazek částečně plnila s ohledem na smlouvu z 8. 1. 2020, jejíž text obsahoval ujednání o zapůjčení částky 200 000 Kč, dluh vůči ní uznává. Žalovaná tedy svým jednáním založila v žalobkyni přesvědčení, že může v budoucnu očekávat i zbylou část plnění. Ve světle stávající judikatury Nejvyššího soudu, na niž přiléhavě poukázal také soud prvního stupně, jakož i ve světle odborné komentářové literatury, lze závěru soudu prvního stupně, že žalovaná svým částečným plněním dluhu (dne 20. 4. 2024 a dne 20. 6. 2024) konkludentně uznala svůj dluh vůči žalobkyni, v plném rozsahu přitakat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014. sp. zn. 21 Cdo 405/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3543/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017).

17. K námitkám žalobkyně ohledně složeného úročení při výši úroku 8 % ročně, je třeba především uvést, že smluvní strany si výslovně ve smlouvě ujednaly přirůstání úroků k jistině, a to s roční úrokovou sazbou 8 % (čl. II smlouvy o zápůjčce). Judikatura Nejvyššího soudu, jakož i komentářová literatura připouští, aby si účastnící smluvního vztahu ve smyslu § 1806 o. z. ujednali, že sjednané úroky přirůstají k jistině, tj. stanou se její součástí coby civilní plody peněz, a takto zvýšená jistina se úročí. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2454/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019-II, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 629/2023, PETROV, Jan. § 1806 [Úroky z úroků]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 376, marg. č. 31., JANOUŠEK, Michal. § 1806 [Úroky z úroků]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024., marg. č. 5.). V daném případě byl způsob úročení patrný přímo z obsahu ujednání, tj. že částka ročního úroku z předchozího roku přiroste (připočte se) k jistině a stává se její součástí s tím, že z této nové jistiny zvýšené o úrok z předchozího roku se poté vypočte úrok 8 %, jenž opětovně přiroste k jistině. Pokud jde o výši smluvního úroku, soudní praxe akceptuje, aby sjednaná výše úroků jakožto odměna za poskytnutou půjčku, představovala dvojnásobek či trojnásobek úrokové sazby poskytované bankami. Za zcela zjevně nepřiměřenou výši úroků, která by byla rovněž v rozporu s dobrými mravy, lze přitom dle judikatury Nejvyššího soudu považovat například roční úrokovou sazbu v rozmezí 60-66 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem činila v České republice dle databáze [název] [právnická osoba] v době poskytnutí zápůjčky 8,54 %. Roční úroková sazba složeného úroku sjednaná mezi účastnicemi tedy činila zcela standardních 8 % a žalovaná měla za dobu trvání zápůjčky zaplatit žalobkyni na úrocích částku celkem 72 097 Kč. Dlužno konstatovat, že i v situaci, kdy by si strany neujednaly složené úročení, a jistina by byla nadále úročena sjednanou úrokovou sazbou 8 % ročně, tak by žalovaná přesto zaplatila na úrocích za dobu trvání zápůjčky částku 64 000 Kč (namísto sporné částky 72 097 Kč). Rozdíl mezi těmito dvěma částkami tedy není dle názoru odvolacího soudu natolik významný, aby bylo možno hodnotit smluvní ujednání týkající se výše složeného úroku jako nepřiměřené či jako rozporné s dobrými mravy.

18. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, pokud žalobě vyhověl i ohledně smluvní pokuty ve výši 14 273 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni totiž vzniklo v souladu se smluvním ujednáním (čl. V. smlouvy o zápůjčce) uplynutím lhůty 30 dnů ode dne splatnosti závazku také právo na zaplacení smluvní pokuty, když žalovaná peněžitou zápůjčku řádně a včas ke dni její splatnosti (14. 1. 2024) neuhradila. Žalobkyně smluvní pokutu vyčíslila ke dni 31. 5. 2024 částkou 14 273 Kč, tj. 0,05 % denně z dlužné částky 272 097 Kč za období od 14. 2. 2024 do 19. 4. 2024 a z částky 252 197 Kč za období od 20. 4. 2024 do 31. 5. 2024.

19. Ze všech uvedených důvodů je tedy rozhodnutí soudu prvního stupně jak ohledně jistiny, a to včetně smluvních úroků, tak ohledně smluvní pokuty i úroku z prodlení správné a jako takové je také odvolací soud v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil včetně přiléhavého a výsledku sporu odpovídajícího výroku o nákladech řízení, pouze s upřesněním, že vyjma úroků ze smluvní pokuty se nejedná o úroky z prodlení, nýbrž o smluvní úroky ze zápůjčky.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch, a má proto proti procesně neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů účelně vynaložených v této fázi řízení. Náklady jejího právního zastoupení tvoří odměna advokáta za jeden úkon právní služby (účast na jednání dne 25. 9. 2025) z tarifní hodnoty 184 273 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen tarifu) ve výši 8 500 Kč, jedna náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 3 tarifu, náhrada cestovních výdajů v souvislosti s cestou realizovanou dne 25. 9. 2025 ve výši 2 196,79 Kč za 260 ujetých km [adresa] (35,80 Kč za litr paliva při průměrné spotřebě 7,4 1/100 km a 5,8 Kč/km za amortizaci vozidla), a náhrada za promeškaný čas za osm započatých půlhodin ve výši 1 200 Kč (8 x 150 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) tarifu. Celkem tak žalobkyni náleží na náhradu nákladů odvolacího řízení částka 12 346,79 Kč.

Poučení