70 Co 23/2024 - 136

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a JUDr. Aleny Šparlinkové ve věci žalobce: [tituly před jménem] [jméno FO][datum] [adresa] zastoupený advokátem [právnická osoba] [adresa] proti žalovaným: 1. [jméno FO][datum], [adresa] 2. [jméno FO][datum] [adresa] oba zastoupení advokátkou [právnická osoba] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. září 2023, č. j. 7 C 56/2023-91, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 600 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně řízení v části, v níž se žalobce po 1. žalovaném domáhal odstranění příspěvku ze sociální sítě Facebook ze dne [datum], týkajícího se žalobce, zastavil (I. výrok), 1. žalovanému uložil povinnost odstranit ze sociální sítě Facebook příspěvek ze dne [datum], týkající se žalobce (II. výrok), a 2. žalované povinnost odstranit ze sociální sítě příspěvek ze dne [datum], týkající se žalobce (III. výrok). O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že 1. žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce částku 13 292 Kč (IV. výrok) a 2. žalovaná částku 6 646 Kč (V. výrok).

2. Soud prvního stupně zjistil, že matka žalovaných [jméno FO] zveřejnila dne [datum] na svém profilu na sociální síti Facebook příspěvek, obsahující fotografie žalobce a psa, ze kterého vyplývá, že žalobce psa ukradl. Žalovaní na svých profilech na dané síti tento příspěvek sdíleli (1. žalovaný dne [datum] a 2. žalovaná dne [datum]). Nadto 1. žalovaný zveřejnil dne [datum] příspěvek, v němž označil profil žalobce a na jeho adresu použil slova „ichtylus debilus“ i další vulgární výrazy. Příspěvek 1. žalovaného ze dne [datum] byl ze sociální sítě odstraněn, žalobce vzal ohledně něj žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Příspěvky 1. žalovaného ze dne [datum] a 2. žalované dne [datum], zasahující v rozporu s § 85 o. z. do práva žalobce na ochranu osobnosti, však žalovaní neodstranili ani poté, co při prvním jednání před soudem prvního stupně přislíbili, že tak učiní. I při posledním jednání před soudem prvního stupně na facebookových profilech žalovaných existovaly předmětné příspěvky ve skryté formě, přičemž nebylo možné zjistit, jakému okruhu uživatelů jsou tyto příspěvky stále přístupné. Pokud by žalovaní tyto příspěvky zcela odstranili, pak by se nezobrazovaly vůbec stejně jako příspěvek 1. žalovaného ze dne [datum]. Nadto byl v původním příspěvku žalobce obviněn z krádeže psa, za což byla [jméno FO] potrestána pokutou. Označení za zloděje spolu se zveřejněním fotografie by každý běžný člověk pociťoval úkorně a takové jednání může zcela reálně způsobit újmu na cti a důstojnosti každého běžného člověka. Soud prvního stupně nemohl provést důkazy předložené 2. žalovanou po koncentraci řízení. Ve vztahu k 2. žalované však z důvodu nemorálního chování žalobce vůči ní aplikoval § 150 o. s. ř. a žalobci přiznal pouze polovinu účelně vynaložených nákladů řízení.

3. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podali žalování odvolání, kterým se domáhali jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání do I. výroku odůvodnili tím, že zastavení řízení mělo pokrývat daleko širší část předmětu žaloby a jde o výrok neoddělitelný od zbytku žalovaných nároků. Uvedli, že příspěvek na sociálních sítích byl reakcí na výhružky žalobce adresované jejich matce, v nichž žalobce naznačoval, že hodlá usmrtit psa, kterého unesl ze společné domácnosti. Příčinou zveřejnění příspěvku bylo nemravné a spíše též nezákonné jednání žalobce, kterému by ve vztahu k následku neměla být přiznávána právní ochrana. Žalobce navrhl v průběhu řízení žalovaným, že vezme žalobu zpět, dojde-li ke stažení příspěvků a úhradě poloviny nákladů řízení, s čímž žalovaní souhlasili. Po uplynutí lhůty ke koncentraci řízení jim byl však doručen nový návrh žalobce, v němž se domáhal úplné náhrady nákladů řízení, na což žalovaní reagovali a navrhli nové důkazy v reakci na jimi nezaviněnou změnu procesní situace. Soud prvního stupně však tyto návrhy zamítl jako opožděně podané, aniž by jakkoliv zohlednil, že žalovaným byl prokazatelně po lhůtě doručen i nový návrh žalobce, čímž soud prvního stupně zkrátil jejich právo na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou, do jaké míry byly příspěvky zásahem do osobnosti žalobce a nakolik byly zoufalou snahou zabránit mu zabít zvíře, které mu nepatřilo. Je naprosto fatálním pochybením prvoinstančního soudu, že uložil žalovaným odstranit příspěvky, které již byly odstraněny, neboť žalovaní předložili důkaz, že obsah příspěvků není čitelný a obsahují pouze text „Obsah teď není dostupný“. Reakce jiných uživatelů na příspěvek již nejsou příspěvkem a metadata příspěvku pak nelze z prostředí internetu fakticky odstranit vůbec. Odstraněním příspěvku se tudíž má rozumět odstranění problematického obsahu tak, aby se s ním nadále nemohla seznámit žádná třetí osoba, což žalovaní naplnili. Požadavek soudu prvního stupně na odstranění příspěvku se tudíž v tomto kontextu jeví nelogickým, nepřezkoumatelným a z pozice uživatele sociální sítě nerealizovatelným. Soud prvního stupně měl řízení zastavit v plném rozsahu a dle § 146 odst. 2 o. s. ř. zkoumat, zda žalobci náleží náhrada nákladů řízení, případně v jakém rozsahu.

4. V doplnění odvolání žalovaní dále soudu prvního stupně vytkli, že neprovedl žádné šetření na veřejně dostupných příspěvcích žalobce na sociální síti Facebook, ve kterých žalobce žalované ve svých komentářích uráží. Používá k tomu i fiktivní účty. Vůči matce žalovaných [jméno FO] reagoval po jednání před soudem prvního stupně zprávou: „minule Rutarová výpisky ze soukromé komunikace mezi mnou a Tebou nebeské krávě Kačeně odpálila tím, že nemá od Tebe plnou moc ke zveřejnění, včera tu plnou moc ani nechtěla vidět, proč asi? Zkus přemýšlet slepičí mozečku.“ Soud prvního stupně důkazy předložené žalovanými odmítl s odkazem na to, že nemá souhlas matky žalovaných, když tato souhlas dala, důkazy odmítl pro tvrzené porušení pravidel koncentrace řízení, což představuje další procesní pochybení soudu prvního stupně. Z bodu 14 napadeného rozhodnutí přitom neplyne, že by soud vyzval [jméno FO] k doplnění souhlasu a stanovil k tomu lhůtu. Žalobce psa možná formálně neukradl, ale ve svých příspěvcích naznačoval [jméno FO], že ho má v úmyslu zabít. Pokuta uložená [jméno FO] není žádným důkazem morální síly žalobce a soud prvního stupně si předmětné rozhodnutí správního orgánu ani nevyžádal a neprovedl jej jako důkaz. Za účelně vynaložené nelze považovat doplnění žaloby ze dne [datum].

5. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Přiznal, že mezi ním a žalovanými nevládnou příznivé vztahy, což však neopravňuje žalované, aby žalobce na sociálních sítích veřejně „lynčovali“, uráželi a psali o něm příspěvky, které jsou veřejné pro všechny uživatele sociální sítě Facebook, a zasahovali tak do jeho cti a soukromí. K údajnému únosu psa uvedl, že předmětný pes byl jeho výlučným vlastnictvím, neboť jej obdržel od své bývalé ženy jako dárek k šedesátým narozeninám. Druhý pes pak byl zakoupen za trvání manželství ze společného jmění manželů a oba psi byli až následně součástí dohody o vypořádání SJM, kdy připadli matce žalovaných, která v rámci vypořádání uhradila žalobci částku 30 000 Kč. Žalobce nerozporuje, že se psy postupně v inkriminovanou dobu disponoval, avšak tyto dispozice byly činěny v rámci výkonu jeho vlastnického práva., a nešlo tudíž o únos. Žalovaní nadto věděli, kde se psi nacházejí. Následně byli matce žalovaných bez jakékoliv újmy vráceni. Žalobce byl ochoten přistoupit ke smírnému řešení sporu včetně úhrady 50 % nákladů řízení, avšak žalovaní dále nereagovali, neprojevili snahu ukončit řízení smírně a do dnešního dne svoje příspěvky neodstranili. Příspěvky žalovaných jsou nadále způsobilé přivodit žalobci újmu. Žalovaní byli řádně soudem prvního stupně poučeni dle § 118b odst. 1 o. s. ř. a pokud nebyl 2. žalované jako účastnici řízení a zástupkyni 1. žalovaného zřejmý smysl poučení, měla to namítat při jednání, nikoli až v rámci odvolacího řízení. Předmětem sporu je kyberšikana žalovaných vůči žalobci, nikoli vzájemné soužití žalobce s bývalou manželkou, a jsou to žalovaní, kdo na svých profilech nadále poškozují žalobce, nikoli jejich matka. Povinnost uložená rozsudkem je přezkoumatelná a jednoznačně stanovená, neboť žalovaní mají odstranit své příspěvky ze svých sociálních sítí, aby se nadále nijak nezobrazovaly na jejich profilech.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodu, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

7. Jde-li o odvolání žalovaných do I. výroku napadeného rozsudku, pak tímto výrokem bylo řízení o odstranění příspěvku 1. žalovaného ze dne [datum] zastaveno, neboť 1. žalovaný tento příspěvek smazal a žalobce vzal na jednání soudu prvního stupně dne [datum] žalobu v tomto rozsahu se souhlasem žalovaných zpět. Soud prvního stupně tudíž postupoval zcela správně v souladu s § 96 o. s. ř., když řízení v tomto rozsahu zastavil. Odvolání žalovaných dle jeho obsahu zjevně směřuje nikoli proti tomu, že řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, nýbrž proti tomu, že řízení nebylo zastaveno zcela. K tomu však nebylo žádného důvodu, neboť žalobce vzal žalobu zpět v rozsahu, ve kterém k odstranění příspěvku došlo, tedy jen ohledně příspěvku 1. žalovaného ze dne [datum], nikoli ohledně příspěvku 1. žalovaného ze dne [datum] a příspěvku 2. žalované ze dne [datum]. Názor žalovaných, že je předmětný výrok o zastavení řízení závislý na ostatních výrocích, je naprosto nesprávný, neboť odstranění každého z žalovaných příspěvků tvoří samostatný předmět řízení.

8. Žalovaní v odvolání namítají, že soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzením a důkazům uplatněným podáním doručeným soudu prvního stupně dne [datum], v němž přitom sami výslovně uvedli, že je činí mimo stanovenou lhůtu. Soud prvního stupně totiž na prvním jednání ve věci dne [datum] žalobce i žalované poučil ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. o tom, že rozhodné skutečnosti o věci samé mohou uvést a důkazy k jejich prokázání mohou označit jen do skončení prvního jednání ve věci, popř. do uplynutí lhůty k podání návrhů na provedení důkazů. Následně jim ve vztahu k poučení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu v délce 30 dnů. Žalovaní tedy byli poučeni o nutnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání. Soudu prvního stupně však ve stanovené lhůtě nic nezaslali, až teprve dne [datum], tj. jedenáct dnů po uplynutí stanovené lhůty, bylo soudu prvního stupně doručeno podání, kde žalovaní uvedli, že se původně dohodli, že žádné další důkazy dokládat nebudou, poněvadž souhlasí s návrhem soudu prvního stupně, avšak vzhledem k podání žalobce, v kterém požaduje plnou náhradu nákladů řízení, zasílají své vyjádření a listinné důkazy. Je tedy zřejmé, že tvrzené skutečnosti a doložené důkazy byly předloženy až poté, co došlo ke koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř., čehož si žalovaní byli vědomi a v daném podání sami uvedli, že je činí mimo stanovenou lhůtu.

9. Skutečnost, že za situace, kdy žalovaní nesplnili svůj příslib příspěvky odstranit, požadoval žalobce plnou náhradu nákladů namísto jedné poloviny, kterou by byl ochoten akceptovat v případě dobrovolného odstranění příspěvků, nemohla založit žádný přípustný průlom do koncentrace řízení. Obsahem podání žalobce bylo především doložení, že příspěvky žalovaných nebyly stále odstraněny, byť tak bylo dohodnuto na jednání před soudem prvního stupně dne [datum], a v souvislosti s tím žalobce navrhl plné přiznání nákladů řízení, poněvadž žalovaní nepostupovali v souladu s dohodou. Žalovaní ve svém podání ze dne [datum] pouze rozváděli již dříve uvedené skutečnosti a doložili s nimi související důkazy, které ovšem správně měly být soudu předloženy již před koncentrací řízení. V podstatě nereagovali na skutečnosti obsažené v podání žalobce a netvrdili, že v rozporu s tvrzením žalobce příspěvky již odstranili. Nadto byli žalovaní k prokázání odstranění příspěvků vyzváni soudem prvního stupně postupem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání dne [datum].

10. Dle § 81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv.

11. Dle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

12. Dle § 82 odst. 1 o. z. má člověk, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

13. Dle § 85 odst. 1 o. z. je možné rozšiřovat podobu člověka jen s jeho svolením.

14. Dle § 88 odst. 1 o. z. svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.

15. Dle § 90 o. z. zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

16. V moderním právu je svépomoc jako forma ochrany subjektivních práv omezena jen na zcela nezbytnou míru a vychází se z obecné zásady, že je možná tam, kde se nelze účinně dovolat pomoci moci veřejné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 815/2008). Uplatnění svépomoci dle § 14 o. z. je výlučným oprávněním toho, jehož právo je ohroženo. Vzhledem k tomu může svépomoc uplatnit pouze tato osoba, popřípadě ten, kdo jedná jménem a na účet takové osoby, tj. její zákonný zástupce nebo zmocněnec. Jiná osoba není oprávněna svépomoc ve prospěch jiného užít. Jinak je tomu ovšem v případě nutné obrany (§ 2905) či krajní nouze (§ 2906), kdy jiná osoba zakročit může, což je odůvodněno povahou těchto institutů reagujících zpravidla vyšší mírou nebezpečnosti zásahu do práva a potřebou okamžité reakce (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 57, marg. č. 14 7).

17. Zveřejnění fotografie na sociální síti s označením člověka za pachatele za účelem jeho vyhledání veřejností zásadně nemůže nahrazovat činnost orgánů veřejné moci, neboť vyšetřování a postihování trestné činnosti je plně v kompetenci orgánů státu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 As 118/2015; usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3565/16).

18. I kdyby odvolací soud hypoteticky připustil výjimečnou možnost doplňovat či nahrazovat činnost orgánů veřejné moci příspěvkem na sociální síti či sdílením takového příspěvku, platilo by stále, že v dané věci nelze pohledem ex ante dovodit, že by v době zveřejnění příspěvku matky žalovaných ze dne [datum] a jeho posuzovaného sdílení žalovanými dne [datum] a [datum] mohlo být jakkoli zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě (a že by tedy na sociální síti veřejně učiněný zásah žalovaných do práva na ochranu osobnosti žalobce byl nezbytně nutný). Žalovaní při snaze legitimizovat svůj zásah žádné hrozící prodlení se zásahem veřejné moci ani náznakem nezmínili a přímo z dalšího příspěvku matky žalovaných ze dne [datum] vyplývá, že pes byl již po krátké době doma, přičemž matka žalovaných pro tyto účely vyjádřila poděkování jihlavské policii za vstřícnost a pochopení. Svépomocná ochrana s využitím podobizny žalobce a jeho veřejným označením za pachatele krádeže psa, objektivně způsobilým vyvolat veřejný lynč žalobce na dané sociální síti, nenastoupila za situace, kdy by veřejná moc se zásahem otálela či zde byla reálná hrozba takového otálení. Nadto vůbec nešlo o případ, kdy by identita žalobce byla žalovaným neznámá, a kdy by tedy sdílení příspěvku mohlo sloužit ke zjištění totožnosti neznámého pachatele s pomocí veřejnosti. Cílem příspěvku matky žalovaných a jeho posuzovaného sdílení žalovanými evidentně bylo vytvořit nenávistnou kampaň vůči žalobci. Využití případné zákonné licence ochrany práv matky žalovaných či zájmů na ochraně psa (§ 88 odst. 1, § 90 o. z.) by proto již jen z těchto důvodů (bez potřeby zjišťování, zda pes byl výlučným vlastnictvím žalobce, součástí SJM či naopak výlučným vlastnictvím matky žalovaných) nebylo ze strany žalovaných nezbytně nutné a bylo by nepřiměřeným zásahem žalovaných do práva na ochranu osobnosti žalobce. Matka žalovaných byla ostatně přímo dle tvrzení žalovaných za svůj příspěvek přestupkově postižena, což má svůj význam i v tomto soudním řízení, byť takové přestupkové rozhodnutí není vůči žalovaným, a tedy ani soudům v tomto řízení, závazné.

19. Bez ohledu na uvedené je však nejpodstatnější, že žalovaní ponechali sdílený příspěvek na svých profilech dlouho poté, co již nemohl plnit svůj původní účel, neboť pes byl matce žalovaných dle jejího příspěvku ze dne [datum] již dávno navrácen. Žalovaní tudíž ponechali výbušný sdílený příspěvek o žalobci na sociální síti po dobu delší, než bylo nezbytně nutné. Byť samozřejmě intenzita zásahu učiněného prostřednictvím internetu postupem doby slábne, zcela nevymizí a objektivní potenciál zasáhnout do práva na ochranu osobnosti zůstává v jisté míře vzhledem k dohledatelnosti i po čase zachován. Otázky vlivu faktoru času a změny poměrů jsou přitom z hlediska úrovně ochrany práva na soukromí při kolizi se svobodou projevu a právem na informace velmi relevantní. V důsledku těchto okolností se totiž může stát neoprávněným zásahem do osobnostních práv i zveřejnění či další zpřístupňování údajů, které původně byly či mohly být zveřejněny oprávněně. Daný závěr reflektovala již dříve i místní doktrína práva na ochranu osobnosti s poukazem na některé případy ze zahraniční soudní praxe [rozhodnutí Oberlandesgericht Frankfurt/M. z 11.9.1986 – 6 U 171/85 či rozhodnutí Melvin v. Reid (1931) 297 P. 91, 93 – blíže viz Knap, K. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s. 2004, s. 298-299 a 335-336]. Právě v internetovém prostředí na tuto koncepci navázal i rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 13.5.2014, ve věci C 131/12 Google Spain SL a Google Inc. proti Agencia Espanola de Protección de Datos (AEPD) a Mario Costeja Gonzáles, v němž byla dovozeno právo být zapomenut v prostředí internetových vyhledávačů tehdy, nejsou-li osobní údaje aktualizovány nebo jsou uchovávány po dobu delší, než je nezbytně nutné, pokud nejsou uchovávány pro historické, statistické nebo vědecké účely.

20. Žalovaní neodstranili sdílený příspěvek, který objektivně zasahoval do práva na ochranu osobnosti žalobce a nemohl již přitom po vrácení psa plnit svůj účel, ani k předžalobní výzvě žalobce obsahující i nárok na odstranění. Na jednání soudu prvního stupně dne [datum] přislíbili, že příspěvky odstraní, a na dalším jednání soudu prvního stupně dne [datum] uvedli, že příspěvky nesmazali, neboť si chtěli projít komentáře, avšak před 2 dny již příspěvky smazány byly. Po výzvě soudu prvního stupně k prokázání tvrzení, že příspěvky byly zcela odstraněny, dané soudem prvního stupně dle § 118a odst. 3 o. s. ř. spolu s poučením o následku nesplnění výzvy, tak ovšem učinili jen ohledně příspěvku 1. žalovaného ze dne [datum]. Ohledně něj bylo zjištěno, že byl zcela smazán, a návazně proto došlo v tomto rozsahu pro částečné zpětvzetí žaloby k zastavení řízení.

21. Ve vztahu k odstranění příspěvku, sdíleného 1. žalovaným dne [datum] a 2. žalovanou dne [datum], ovšem panuje stav skutkové nejistoty (stav non liquet), neboť oznámení „Obsah teď není dostupný“ bez dalšího neznamená, že příspěvek byl skutečně smazán. Jak totiž provozovatel dané sociální sítě uvádí: „Když se to stane, obvykle je to kvůli tomu, že vlastník obsah sdílel jen s malou skupinou lidí, změnil nastavení soukromí, nebo byl obsah odebrán.“. Příspěvek tudíž nemusel být odebrán a mohlo být pouze změněno nastavení soukromí, kdy příspěvek sice není viditelný pro širokou veřejnost, ale vybraní přátele jej stále vidí v původní podobě, a tak je stále zasahováno do osobnostních práv žalobce.

22. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000). V důsledku uplatnění projednací zásady tak mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. Nesplnění takové povinnosti má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil.

23. Žalovaní byli o svém důkazním břemeni na jednání dne [datum] soudem prvního stupně řádně poučeni dle § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak úspěšně je neunesli. Nešlo zde přitom o objektivně nesplnitelné důkazní břemeno, jak vyplývá i z tvrzení 2. žalované, která v té době byla také obecnou zmocněnkyní 1. žalovaného („u bratra by to bylo zřejmě jednodušší, já bych se musela vracet rok zpět, přičemž sdílím na FB větší množství příspěvků“). Lze aprobovat i úvahu soudu prvního stupně, že pokud by tyto příspěvky žalovaní ze svých profilů odstranili, pak by se tam nezobrazovaly vůbec stejně jako příspěvek 1. žalovaného ze dne [datum], který byl zcela smazán. Žalobci tak dle § 82 odst. 1 o. z. stále náleží nárok na odstraněni zdroje neoprávněného zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti.

24. Vyhrocené vztahy mezi žalobcem na straně jedné a matkou žalovaných spolu s žalovanými na straně druhé (a případné ofenzivní výpady v tomto rámci činěné) v žádném případě úspěchu žaloby nebrání, neboť logika argumentace žalovaných by umožňovala lavinu urážek a výpadů z obou stran, které by postupně mohly co do míry expresivity i gradovat, přičemž každá další urážka by byla omluvitelná tou předchozí, a nemohla by proto být označena za neoprávněnou. Takový výklad je však s ohledem na garance práva na ochranu osobnosti i podle Ústavního soudu neúnosný (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 94/05, a ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13).

25. Se zřetelem k výše uvedenému proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, o kterých soud prvního stupně správně rozhodl na základě zásady úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a správně je i vyčíslil.

26. Pokud soud prvního stupně aplikoval ohledně náhradové povinnosti 2. žalované částečně moderační právo dle § 150 o. s. ř. a uložil jí tuto povinnost jen z jedné poloviny, pak přezkum dané otázky k tíži 2. žalované je bez odvolání žalobce vzhledem k zákazu reformatio in peius vyloučen. Odvolací soud v tomto směru přihlédl k nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 55/22, dle kterého i když v o. s. ř. není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformatio in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. K takovému přístupu se Ústavní soud přihlásil i v další nálezové judikatuře, dle které změní-li odvolací soud v řízení o odvolání jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně v neprospěch tohoto účastníka, rozhodne v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, která byť není výslovně vyjádřena zákonem, platí v občanském soudním řízení jako důsledek zásady dispoziční platící pro podání odvolání a navazující řízení, dovoluje-li to povaha řízení a konkrétní procesní situace. Nerespektování této zásady bez náležitého důvodu představuje porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to zejména za situace, zvýhodní-li se bez náležitého důvodu postavení účastníka řízení, který odvolání řádně nepodal (nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23; ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1145/24). Ve vztahu k námitkám žalovaných ohledně toho, že se nemohli k vyčíslení náhrady nákladů řízení žalobce vyjádřit, je nutné zdůraznit, že zákon umožňuje v § 151 odst. 5 o. s. ř. určit výši nákladů až v písemném vyhotovení rozhodnutí, přičemž soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti a posuzuje přitom také jejich účelnost. Doplnění žaloby ze dne [datum] lze přitom považovat za účelné, neboť jím nebyly řešeny nějaké vady původní žaloby, nýbrž bylo v reakci na průběh předchozího jednání a soudem prvního stupně poskytnutou lhůtu pečlivě dokládáno, že ze strany žalovaných dosud nedošlo k odstranění předmětných příspěvků.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že každý z neúspěšných žalovaných je k jejich náhradě povinen úspěšnému žalobci k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní mají pozici samostatných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z nich je žalován za zásah na vlastním profilu, přičemž spojení věcí není stanoveno právním předpisem a za tarifní hodnotu se tak považuje součet tarifních hodnot spojených věcí (§ 12 odst. 3 AT). Výše žalobcem v odvolacím řízení vůči každému z žalovaných účelně vynaložených nákladů řízení tudíž činí shodně 5 600 Kč a sestává z odměny za zastoupení u 2 úkonů právní služby á 2 500 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 AT se 2 režijními paušály á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Pokud soud prvního stupně aplikoval vůči 2. žalované částečně moderační právo dle § 150 o. s. ř., což bylo vzhledem k výše uvedené zásadě zákazu reformatio in peius mimo přezkum odvolacího soudu, pak v případě náhrady nákladů odvolacího řízení odvolací soud prostor pro aplikaci moderačního práva nespatřuje. Okolnosti, které 2. žalovanou vedly k podání odvolání, nemohou aplikaci § 150 o. s. ř. pro účely náhrady nákladů odvolacího řízení opodstatnit a po úspěšném žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby náklady odvolacího řízení nesl, byť jen částečně, ze svého tím spíše, že tak částečně učiní již ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně. Aplikaci moderačního práva ostatně v odvolacím řízení nikdo ani nenavrhoval.

Poučení