70 Co 319/2024 - 425

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobkyní: a) [Jméno žalobkyně A], narozená [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] b) [Jméno žalobkyně B], narozená [Datum narození žalobkyně B] bytem [Adresa žalobkyně B] c) [Jméno žalobkyně C], narozená [Datum narození žalobkyně C] bytem [Adresa žalobkyně C] všechny zastoupeny advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 74 727 Kč s příslušenstvím, náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. června 2024, č. j. 28 C 55/2022-384, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. července 2024, č.j. 28 C 55/2022-395, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé v rozsahu částky 381 776 Kč mění tak, že ohledně částky 381 776 Kč se žaloba zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu meritorního vyhovujícího výroku, tj. ohledně částky 88 636 Kč, jakož i v akcesorických výrocích o nákladech řízení III. a IV. a o soudním poplatku V. se rozsudek zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení

Odůvodnění

1. Rozsudkem označeným v záhlaví ve znění opravného usnesení ze dne 4. července 2024, sp. zn. 28 C 55/2022-395, soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním částku 470 412 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly po žalované zaplacení částky 11 091 Kč. Výrokem III. soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení částku 330 400,12 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, výrokem IV. uložil žalované povinnost nahradit České republice náklady řízení v rozsahu 100 %, jejichž celková výše činí 2 493,20 Kč, konečně výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] soudní poplatek ve výši 20 339 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku na bankovní účet Obvodního soudu pro [adresa].

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně coby právní nástupkyně původního žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] domáhaly na žalované zaplacení částky 74 727 Kč jakožto náhrady za ztrátu radosti z dovolené a náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění.

3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je v podstatné části důvodná. Po provedeném dokazování soud dovodil, že mezi účastníky je nesporné, že původní žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu o zájezdu č. [číslo], na jejímž základě vycestoval na období od 26. 12. 2021 do 2. 1. 2022 na [stát] do [místo] [adresa]. Soud vyšel ze zjištění, že původní žalobce si v důsledku fyzické inzultace od [funkce] (zaměstnance hotelu), který do něj strčil po krátké verbální rozepři týkající se hlasité hudby, přivodil úraz spočívající v tříštivé zlomenině dominantní pravé ruky, způsobený pádem dozadu plnou vahou na pravou ruku. Konstatoval, že žalovaná je ve věci pasivně věcně legitimována, jelikož nedostála své povinnosti zajistit bezpečnost svých klientů. K úrazu původního žalobce došlo v prostorách hotelu ze strany zaměstnance hotelu, tudíž žalovaná jakožto pořadatel zájezdu za tyto vady zájezdu objektivně odpovídá, když bezpečnost svých klientů svěřila právě do péče vybraného hotelu, v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3577/2006, sp. zn. 33 Odo 852/2005. Dodal, že žalované svědčí vůči hotelovému zařízení regresní nárok a po účastnících zájezdu nelze spravedlivě požadovat, aby se svých práv souvisejících s újmou vzniklou porušením povinnosti poskytovatele služeb složitě domáhali v zahraničí. Uvedl, že v posuzované věci nepřichází v úvahu liberační důvod upravený v ust. § 2542 odst. 3 o. z., jelikož použití tohoto liberačního důvodu by bylo odůvodněno v případě, kdy by zranění původního žalobce způsobil např. jiný hotelový host nebo lupič. Soud neshledal ani naplnění podmínek liberace ve smyslu ust. § 2918 o. z., neboť nebylo prokazatelně zjištěno protiprávní jednání původního žalobce, ani náhoda, která by jej postihla. Spoluzavinění lze dovodit jen v situaci, kdy jednání poškozeného je prokazatelně jednou z příčin vzniku škody, poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 823/2011, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019. Doplnil, že v případě zanedbatelného spoluzavinění poškozeného, k němuž mohlo dojít právě v posuzovaném případě, se škoda nedělí. Za důvodnou nepovažoval ani aplikaci liberačního důvodu ve smyslu ust. § 2913 odst. 2 o. z. Při určení míry bolestného a ztížení společenského uplatnění původního žalobce se soud opíral o závěry znaleckého posudku, který pokládal za úplný a správný. Konstatoval, že k ustálení zdravotního stavu původního žalobce došlo dne 15. 6. 2022, jelikož se po prohlídce ze dne 15. 6. 2022 již do své smrti nepodrobil dalším rehabilitacím u [tituly před jménem]. [jméno FO], ani reoperaci zraněné ruky či podobně. Soud vzal v úvahu, že původní žalobce neměl v době před úrazem problémy s pravou rukou, byl pracovně i rekreačně (v rámci svých koníčků) velmi aktivní, provozoval řadu činností, které po úrazu již nemůže provozovat vůbec anebo jen v omezené míře. Nepřistoupil k ponížení kompenzace bolestného a míry ztížení společenského uplatnění z důvodu věku, neboť původní žalobce byl i v pokročilejším věku pracovně i jinak velmi aktivní. Soud uznal jako adekvátní částku z hlediska výše přiznané kompenzace částku odpovídající výpočtu znalce, přičemž znalec míru ztížení společenského uplatnění stanovil částkou 322 799 Kč a k otázce bolestného vyčíslil bodové hodnocení bolesti za léta 2021 a 2022 na celkem 229 bodů (rok 2021 - 120 bodů, rok 2022 - 109 bodů) s hodnotou jednoho bodu pro bolest v roce 2021 v částce 356,11 Kč a v roce 2022 v částce 378,39 Kč – celkem 83 977 Kč. Při stanovení výše kompenzace soud přihlédl ke kritériím závažnosti způsobené škody na zdraví a tomu, že možnost celkového vyléčení zranění bez jakýchkoli následků byla vyloučena, současně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03. Soud dále dospěl k závěru, že ke ztrátě radosti původního žalobce z dovolené došlo v příčinné souvislosti s potyčkou se zaměstnancem hotelu, v jejímž důsledku si původní žalobce zlomil ruku a následně musel zbytek dovolené (od 28. 12. 2021 dopoledne do 2. 1. 2021) prožít omezen bolestmi pouze na hotelovém pokoji za pomoci své manželky. Poznamenal, že dovolená je časem vyhrazeným na rekreaci a odpočinku, a ztráta požitku z dovolené, tedy času vymezeného pro to, aby se člověk věnoval svým blízkým a svým zálibám, může být tou nejcitelnější ztrátou, poukázal přitom opětovně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3577/2007, sp. zn. 33 Cdo 747/2015, dále na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 61/211, rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-168/00. Podotkl, že v případě ztráty radosti z dovolené se jedná i o narušení práva na soukromý a rodinný život a práva na soužití s dalšími členy rodiny. V této souvislosti zohlednil, že původní žalobce s manželkou cestovali na dovolené v tomto čase pravidelně. Uzavřel, že porušení závazku žalovanou zajistit bezpečnost zákazníků dosáhlo takové intenzity, že bylo objektivně způsobilé zájezd původnímu žalobci znepříjemnit. Upozornil, že delegátka žalované měla a mohla v návaznosti na daný incident reagovat lépe, rychleji a proaktivněji, byť to původní žalobce nevyžadoval. S ohledem na uvedené posoudil uplatněný nárok dle ust. § 2543 odst 1 o. z. a nárok na kompenzaci imateriální újmy spočívající ve ztrátě radosti z dovolené považoval za důvodný. Z hlediska výše kompenzace za ztrátu radosti z dovolené soud shledal odpovídajícím vycházet z částky korespondující rozsahu zaplacené částky zájezdu ve výši 72 727 Kč. Sdělil, že tato částka odpovídá jednak intenzitě narušení zájezdu, jednak vzniklým trvalým následkům a vyšší ceně zájezdu. Při stanovení výše kompenzace ztráty radosti z dovolené soud nejdříve odečetl od nárokované částky ve výši 74 727 Kč částku 2 000 Kč, když zájezd stál toliko 72 727 Kč, dále odečetl částku 9 091 Kč představující cenu zájezdu za jeden kompletní den (27. 12. 2021), jež si původní žalobce spolu s manželkou mohli plnohodnotně prožít. Výsledkem úvah soudu prvního stupně tak byla částka 67 636 Kč. K aktivní legitimaci žalobkyň na kompenzaci ztráty radosti původního žalobce z dovolené organizované žalovanou uvedl, že pokud mohou na pozůstalé právní nástupce přejít nároky na kompenzaci imateriální újmy zůstavitele za bolest a ztížení společenského uplatnění, které zůstavitel uplatnil během života u soudu, zcela jistě může na pozůstalé právní nástupce přejít i nárok na kompenzaci imateriální újmy zůstavitele (původního žalobce) spočívající ve ztrátě radosti z dovolené, rovněž uplatněný u soudu zůstavitelem za jeho života. Podotkl, že žalobkyně a) se navíc dovolené účastnila spolu s původním žalobcem a její radost z dovolené byla v důsledku úrazu původního žalobce také zmařena. S odkazem na všechny tyto skutečnosti soud prvního stupně přiznal žalobkyním částku 83 977 Kč jakožto kompenzaci bolestného původního žalobce, částku 322 799 Kč jakožto kompenzaci ztížení míry společenského uplatnění původního žalobce a částku 67 636 Kč jakožto kompenzaci ztráty radosti z dovolené. Co do částky 11 901 Kč pak žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř. Výrok o nákladech státu pak zdůvodnil ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Výrok týkající se doplatku soudního poplatku zdůvodnil ust. § 2 odst. 3 a § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.

4. Proti výrokům I., III., IV. a V. rozsudku shora uvedeného podala žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, které posléze doplnila podáním datovaným dne 9. 8. 2024. Zopakovala, že ve sporu není pasivně legitimována, jelikož ve smyslu ust. § 2542 odst. 1 o. z. odpovídá toliko za splnění povinnosti ze smlouvy o zájezdu, nikoli za případné excesy jednotlivců dosahující intenzity trestního činu. Namítla, že žalobkyně nebyly v podstatné části aktivně legitimovány, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by ohledně uplatněného bolestného a ztížení společenského uplatnění (v rozsahu změny žaloby ze dne 15. 5. 2024) bylo provedeno dodatečné dědické řízení, z něhož by bylo zřejmé, kdo je oprávněn nároky vymáhat. Nárok na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění byl v požadovaném rozsahu uplatněn až po úmrtí původního žalobce, přičemž v žalobě byla uplatněna paušální částka 25 000 Kč, jež zahrnovala bolestné, ztížení společenského uplatnění, zvýšené náklady na život a rekonvalescenci a způsobenou psychickou újmu. V této souvislosti uvedla, že změna žaloby ze dne 15. 5. 2024 má veškeré procesní důsledky podání nové žaloby. Ohradila se proti závěru soudu prvního stupně týkajícího se průběhu incidentu, dle něhož si původní žalobce přivodil úraz spočívající v tříštivé zlomenině dominantní pravé ruky způsobený pádem dozadu plnou vahou na pravou ruku v důsledku toho, že [funkce] (zaměstnanec hotelu) do něj strčil po krátké verbální rozepři týkající se hlasité hudby. Doplnila, že tento závěr je v přímém rozporu se soudem provedenými důkazy, přičemž pro jeho podporu svědčí pouze účastnická výpověď původního žalobce a žalobkyně a), tedy osob přímo zainteresovaných na výsledku sporu, jejichž výpověď je proto třeba považovat za nevěrohodnou. Žalovaná upozornila na skutečnost, že žalobkyně a) se nacházela ve značné vzdálenosti od místa incidentu a sama jeho průběh nezaregistrovala. Připomněla, že původní žalobce o příčině vzniku zranění ruky nepravdivě informoval jak ošetřující lékaře, tak i soud, když v průběhu jednání soudu sdělil tři odlišné verze důvodu vzniku zranění. Opětovně poukázala na již předložené písemné důkazy podporující její tvrzení, konkrétně na email pana [jméno FO] ze dne 15. 3. 2022, email paní [jméno FO] ze dne 16. 3. 2022 a [orgán] zprávu [orgán] [adresa] ze dne 25. 4. 2022, v níž je uveden zcela opačný průběh incidentu, tedy že to byl právě původní žalobce, kdo [funkce] uchopil za ruku a nespokojenost s hlasitostí hudby řešil zcela neadekvátním způsobem. K věrohodnosti písemných důkazů konstatovala, že původní žalobce nechtěl věc na místě dále řešit, tudíž byly veškeré listiny pořízeny až poté, co původní žalobce přistoupil k vymáhání pohledávky. Stejně tak lze nahlížet i na údajnou nečinnost delegátky neprodleně po incidentu, kdy nebylo přistoupeno k dalšímu šetření věci z důvodu pokynu původního žalobce. Dále namítla, že závěr soudu o ustálení zdravotního stavu původního žalobce nemůže obstát, neboť okolnost, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu, je třeba hodnotit komplexně, poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 149/2009. Zdůraznila, že znalec ve svém hodnocení zcela pominul, že dne 4. 5. 2022 bylo [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] původnímu žalobci doporučeno pokračování v rehabilitaci, přičemž dle závěru znalce byla rehabilitace ukončena dne 3. 5. 2022. Dodala, že znalec nebyl schopen tento rozpor objasnit. Uzavřela, že za situace, kdy k operaci zraněné ruky původního žalobce došlo dne 10. 1. 2022, je zcela vyloučeno, aby s časovým odstupem méně než 5 měsíců, s přihlédnutím k tomu, že původní žalobce cvičil i doma a ze zápěstí mu nebyla odstraněna dlaha, byl u takto komplikované zlomeniny zdravotní stav zcela ustálen. Žalovaná navrhla doplnění dokazování svědeckými výpověďmi ošetřujících lékařů [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] a [tituly před jménem]. [jméno FO]. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a přiznal jí náhradu nákladů řízení obou stupňů.

5. Žalobkyně se k odvolání žalované písemně vyjádřily prostřednictvím svého právního zástupce. Konstatovaly, že odvolání žalované obsahuje zcela obecná a všeobjímající tvrzení. Žalovaná opětovně shrnuje námitky, které již zazněly v řízení před soudem prvního stupně, a s nimiž se soud dostatečně a velice precizně vypořádal v rámci svého obsáhlého a podrobného odůvodnění. Uvedly, že se neztotožňují s námitkami a s argumenty žalované uváděnými v odvolání. Navrhly proto, aby odvolací soud odvolání žalované nevyhověl a rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] potvrdil v celém rozsahu.

6. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujícím výroku I. a v akcesorických výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku, přičemž tento výrok byl doplněn do rozsudku usnesením ze dne 4.7.2024, dle ust. § 212, § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně nelze (prozatím ani částečně) potvrdit a že odvolání žalované je minimálně z části opodstatněné.

7. Soud prvního stupně sice provedl poměrně obsáhlé dokazování, nicméně ani na jeho základě se mu nepodařilo zjistit úplně skutkový stav tak, aby mohl odůvodnit vyhovění žalobě. Soud prvního stupně totiž učinil své závěry o skutkovém stavu, pokud jde o průběh škodní události, jen na základě žalobních tvrzení původního žalobce a na základě účastnické výpovědi stávající žalobkyně a) přesto, že žádné jiné důkazy jimi předestřený průběh události nepotvrzovaly. Soud dovodil inzultaci původního žalobce [funkce] hotelu dne 28.12.2021 na základě dvou shora uvedených zdrojů i přes to, že žalovanou stranou byly předloženy důkazy, z nichž vyplýval zcela jiný průběh události, přesto, že žalobkyně a) sledovala celou událost jen zpovzdálí, osobně jí bezprostředně přítomna nebyla, a i přes to, že původní žalobce uváděl u lékaře, jenž mu poskytoval zdravotní péči v ČR, „smyšlenou“ informaci o tom, že utrpěl úraz při pádu ze čtyřkolky, a soudu nepravdivě (jak se prokázalo výslechem lékaře) sdělil, že uvádění mylné informace o původu zranění mu doporučil právě ošetřující lékař. Na tomtéž důkazní podkladu pak učinil prvoinstanční soud také svůj kategorický závěr o tom, že původní žalobce se nespolupodílel na vzniku újmy, s odkazem na to, že jeho spoluzavinění nebylo jednoznačně prokázáno. Pro takové závěry ovšem dle názoru odvolacího soudu neměl soud prvního stupně (alespoň prozatím) dostatečné důkazní podklady, a vyhovění žalobě je tak přinejmenším předčasné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

8. Soud prvního stupně sice vycházel ze správné myšlenky, že spoluzavinění poškozeného musí být pro úvahu o jeho spoluodpovědnosti jednoznačně prokázáno, pominul však, že základním atributem odpovědnosti za újmu (obecně) je kromě vzniku škody také porušení právní povinnosti na straně škůdce, a také splnění tohoto atributu musí být jednoznačně prokázáno. Otázka průběhu škodní události a tedy toho, zda na straně žalované, resp. osoby, jejímž prostřednictvím plnila své povinnosti ze smlouvy, došlo k porušení právní povinnosti, zůstala po provedeném dokazování značně nejistá, neboť pouze na základě shora zmíněného tvrzení původního žalobce a výpovědi stávající žalobkyně a), která navíc nebyla osobně přítomna přímo u incidentu (nýbrž jej sledovala zpovzdálí), nelze uzavřít, že škodní událost proběhla tak, jak původní žalobce tvrdil. Otázka průběhu škodní události, jakož i její příčinné souvislosti s újmou, podle názoru odvolacího soudu tak musí být podrobena dalšímu dokazování a v případě že se účastníkům na základě další výzvy k doplnění dokazování nepodaří lépe a věrohodněji prokázat, jak skutečně ke škodě došlo, bude na soudu prvního stupně, aby se přesvědčivěji a věrohodněji vypořádal s argumentací, jež svědčí ve prospěch či v neprospěch žalobkyň. Nejistá důkazní situace na straně žalobkyň je umocněna mimo jiné tím, že, jak již bylo zmíněno, žalobce do lékařských zpráv uvedl, že újmu na zdraví utrpěl při pádu ze čtyřkolky. Byť toto své tvrzení ve vztahu k soudu negoval, resp. změnil, sdělil naopak soudu, že mu tuto variantu mechanismu vzniku újmy poradil ošetřující lékař. Tato informace ovšem byla vyvrácena výslechem příslušného lékaře. Jakkoli se následně znalec přiklonil k tomu, že s ohledem na neexistenci jiných poškození na těle původního žalobce je pád ze čtyřkolky nepravděpodobnou příčinou zlomeniny jeho ruky a pravděpodobný je naopak jeho „klasický“ pád na ruku, prezentování nepravdivých informací přinejmenším zpochybňuje věrohodnost původního žalobce a jeho žalobních tvrzení. Pokud soud prvního stupně v neprospěch žalované vyložil postoj delegátky žalované, jíž vytknul, že měla poskytnout původnímu žalobci více pomoci a podpory, pak přehlédl, že původní žalobce si zajištění lékařské pomoci jejím prostřednictvím výslovně nepřál stejně, jako výslovně odmítal, aby delegátka kontaktovala tamní [orgán] k vyšetření incidentu. Pokud by původní žalobce byl skutečně inzultován pracovníkem hotelu či pracovníkem s hotelem spolupracujícím, zejména pak ve čtyřhvězdičkovém hotelu, který by měl vykazovat vysoký standard služeb a chování personálu, pak by bylo zcela logické, že by původní žalobce na vyšetření celé věci [orgán] naopak trval. Tím spíše to platí za situace, kdy měl žalobce osobní (i pracovní) zkušenosti z oblasti cestovního ruchu a kdy plynně vládl anglickým jazykem, kterým se s [orgán] v uvedené lokalitě jistě bylo možno slušně domluvit, zejména pak za případné asistence delegátky.

9. Na druhou stranu je ovšem třeba objektivně konstatovat, že ani důkazní situace na straně žalované není nikterak přesvědčivá. Vzhledem k tomu, že původní žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] si nepřál, aby incident vyšetřila tamní [orgán], nelze žalované vytýkat, že jí předložené listinné důkazy byly pořízeny dodatečně až v průběhu zahájeného řízení, ač právě touto skutečností soud prvního stupně mimo jiné zdůvodňoval nepřesvědčivost důkazů žalované a jejich zanedbatelnou důkazní sílu. Na druhé straně je ovšem třeba připustit, že emailové zprávy pana [jméno FO] a paní [jméno FO] jsou důkazně téměř bezcenné za situace, kdy žalovaná tyto osoby nijak konkrétně neztotožnila, nepředložila jejich stanoviska ani formou jejich autorizovaného čestného prohlášení, a dokonce nepředložila ani seznam hostů aktuální ke dni škodní události, z něhož by bylo možno zjistit alespoň to, že uvedené osoby byly v rozhodné době hosty hotelu a mohly být tedy svědky škodní události. Jediným důkazem předloženým žalovanou, který má, alespoň prozatím, nějakou relevantní vypovídací hodnotu, je tak zpráva [orgán] ze dne 25.4.2022 o výpovědi [funkce] [jméno FO].

10. Z uvedených závěrů odvolacího soudu o stávající důkazní situaci obou procesních stran je zřejmé, že skutkový stav není v současné době zjištěn tak, aby bylo na jeho základě možno učinit spolehlivý závěr o tom, zda žalovaná nese odpovědnost za újmu vzniklou [tituly před jménem] [jméno FO] a zda se [tituly před jménem] [jméno FO] na vzniku újmy spolupodílel či nikoli, tedy zda bylo na jeho straně dáno spoluzavinění. Ke zjištění skutkového stavu je třeba doplnit dokazování a v tomto směru bude na soudu prvního stupně, aby obě procesní strany poučil dle § 118 a odst. 3 o.s.ř., případně dle § 118a odst. 1 o.s.ř. a podle jejich reakce aby pak v řízení postupoval dále.

11. Přes shora popsané stanovisko odvolacího soud, je však k některým otázkám, jež byly, či měly být, v řízení řešeny, možno zaujmout jednoznačné stanovisko, které se pak odráží mimo jiné i v tom, že odvolací soud shledal žalobu i přes zatímní avizovanou nejistotu ohledně průběhu škodní události z části neopodstatněnou.

12. Takovou otázkou je předně rozsah uplatněného nároku. Dle ustanovení § 1475 odst. 2 .o. z. tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Nárok na bolestné a ztížení společenského uplatnění, a analogicky patrně i nárok na odškodnění újmy způsobené ztrátou radosti z dovolené (odvolací soud se v této otázce ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně), mají jednoznačně charakter práva osobně spojeného s osobou poškozeného, tedy pana [tituly před jménem] [jméno FO]. Ačkoli taková práva osobní povahy podle citovaného ustanovení na dědice zásadně nepřecházejí, stávají se součástí pozůstalosti tehdy, pokud byly jako dluh uznány (což se ovšem v tomto případě nestalo) nebo pokud je poškozený stihl za svého života uplatnit u orgánu veřejné moci (u soudu). Do pozůstalosti ovšem spadají a dědici se tohoto nároku mohou domáhat právě a pouze v takovém rozsahu, v němž poškozený zůstavitel takové nároky u soudu uplatnil (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 293/2018, 25 Cdo 2983/2021, 25 Cdo 3556/2016). Ze žaloby a z průběhu řízení je zcela zřejmé, že původní žalobce za svého života uplatnil proti žalované u soudu částku 74 727 Kč z titulu ztráty radosti z dovolené a částku 25 000 Kč, již specifikoval souhrnně jako nárok na bolestné, ztížení společenského uplatnění a zvýšené náklady na život a rekonvalescenci (ohledně posledně uvedeného důvodu žaloby, byla žaloba vzata zpět, aniž by byla omezována žalovaná částka). Právní zástupce nastoupivších žalobkyň pak k výzvě soudu výslovně uvedl, že v rámci původní žalované částky byla míněna částka 5 000 Kč na bolestném a 20 000 Kč na ztížení společenského uplatnění. Tuto specifikaci uvedl pro případ, že by byl soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby. Ačkoli k jejímu připuštění ze strany prvoinstančního soudu došlo, lze uvedenou specifikaci považovat za řádné vymezení právního důvodu původně žalované částky 25 000 Kč. Ke změně žaloby, resp. k jejímu rozšíření ovšem přistoupily až nově vstoupivší žalobkyně dne 15.5.2024, tedy bezmála dva roky po úmrtí původního žalobce. Takto dodatečně uplatněný nárok ovšem nelze považovat za nárok uplatněný zůstavitelem za jeho života u orgánu státní moci, a nelze tedy učinit jiný závěr než ten, že součástí pozůstalosti, a tedy i nároku, jehož se, byť jde o nárok přímo vázaný na osobu zůstavitele, mohou domáhat dědičky, je nárok na odškodnění ztráty radosti z dovolené, bolestné a ZSÚ pouze v tom rozsahu, jenž byl uplatněn osobně zůstavitelem u soudu. Na rámec částky 88 636 Kč, která se skládá z částky 63 636 za ztrátu radosti z dovolené (neboť ohledně části nároku za ztrátu radosti z dovolené byla žaloba zamítnuta a proti zamítavému výroku nebylo podáno odvolání, a v tomto rozsahu je tak rozhodnutí soudu prvního stupně v právní moci) a z částky 25 000 Kč za bolestné (5 000 Kč) a ZSÚ (20 000 Kč), tak žalobkyním jako dědičkám nelze přiznat požadovaný nárok, neboť nejde o nárok uplatněný za života zůstavitelem, nýbrž o nárok uplatněný jimi až po úmrtí zůstavitele. Na tomto závěru nemění nic ani fakt, že výše nároku uplatněného stávajícími žalobkyněmi (dědičkami) vychází ze znaleckého posudku. Zůstavitel měl možnost specifikovat a uplatnit svůj nárok v jakémkoli rozsahu, a učinil-li tak pouze ve zmíněných částkách, pak součástí dědictví (pozůstalosti) z tohoto titulu mohou být právě jen nároky charakteru a rozsahu (důvodu a výše) jím uplatněného. S odkazem na tento závěr mohl odvolací soud cestou jiného právního posouzení finálně hodnotit opodstatněnost, resp. neopodstatněnost žalobkyněmi navýšeného nároku a dospět tak k závěru, že v tomto rozsahu žaloba dědiček nemůže být úspěšnou ani v případě, že by jinak byl nárok na náhradu újmy proti žalované po právu. Z tohoto důvodu také odvolací soud v rozsahu částky 381 776 Kč změnil dle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. napadený vyhovující výrok I. rozsudku tak, že žalobu ohledně této částky zamítl. Na jiný právní názor na tuto otázku odvolací soud v rámci předvídatelnosti rozhodnutí upozornil právní zástupce obou procesních stran při ústním odvolacím jednání a dal jim možnost se k takto předestřenému názoru vyjádřit.

13. Odvolací soud ještě pro úplnost upozorňuje na jednu podstatnou otázku, k níž se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vůbec nevyjádřil. Dne 15.5.2024 předložily žalobkyně soudu smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 9.5.2024, kterou žalobkyně a) postupovala svou pohledávku za žalovanou žalobkyní b) a c). Jakkoli soud prvního stupně na základě této smlouvy nevyhověl žádosti žalobkyň o připuštění procesního nástupnictví (usnesení ze dne 14.6.2024), kdy vyhodnotil návrh jako ryze účelový učiněný ve snaze změnit postavení žalobkyně a) za účelem zvýšení její věrohodnosti z účastnice řízení na svědkyni, nelze jen na základě tohoto procesního postupu od zmíněné smlouvy o postoupení pohledávky zcela abstrahovat. Smlouva byla uzavřena a předložena soudu a na soudu prvního stupně je, aby se v rámci svého rozhodnutí vypořádal i s otázkou její existence a jejího možného vlivu na finální rozhodnutí. Pokud by shledal smlouvu z nějakého důvodu neplatnou, pak o musí své úvahy o neplatnosti zahrnout do odůvodnění rozhodnutí. Pokud by však důvody neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky neshledal, pak by musel její existenci zohlednit ve výsledku sporu v případě, že by žalobě v jakémkoli rozsahu vyhověl.

14. Odvolací soud ještě na závěr dodává, že se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že pokud bude prokázáno, že původního žalobce skutečně nějakým relevantním způsobem insultoval pracovník hotelu, v němž byli původní žalobce a žalobkyně a) ubytováni, či osoba s tímto hotelem spolupracující, pak by nesla ve vztahu k poškozenému či jeho právním nástupkyním odpovědnost za takové jednání žalovaná, neboť je na ní, do rukou jaké instituce svěří osoby, s nimiž uzavřela cestovní smlouvu, tedy prostřednictvím jakých subjektů bude plnit své smluvní závazky vůči klientům. Na účastnících žalovanou zajišťovaného smluvního rekreačního pobytu nelze spravedlivě požadovat, aby se museli, mají-li platně sjednanou cestovní smlouvu s cestovní kanceláří, domáhat svých případných nároků individuálně proti zahraničním subjektům.

15. Na základě všech shora uvedených argumentů tedy odvolací soud, jak již bylo uvedeno, v rozsahu částky 381 776 Kč cestou změny prvoinstančního rozsudku, resp. jeho napadeného výroku I. dle § 220 odst. 1 o.s.ř. ohledně této částky žalobu zamítl, ve zbývajícím rozsahu napadeného vyhovujícího meritorního výroku I. rozsudek dle § 219 odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení v souladu s ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

16. Na soudu prvního stupně bude, aby postupoval v souladu s pokyny a právními závěry vyslovenými odvolacím soudem shora. Při vyhotovování svého nového rozhodnutí pak neopomine postupovat v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., tj. vyhne se memorování celého obsahu provedených důkazů a pouze stručně, jasně a srozumitelně vysvětlí, které skutečnosti má za prokázané a které nikoli a na základě jakých důkazů, a jakými úvahami se se při hodnocení důkazů řídil. Ve svém konečném rozhodnutí pak neopomine rozhodnout též o nákladech řízení, do nichž zařadí též náklady odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení