70 CO 39/2023 - 278

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] trvale bytem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. října 2022, č. j. 112 C 98/2022-93, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. až IV. výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozhodnutím soud prvního stupně zastavil řízení ohledně částky 120 000 Kč (I. výrok). Současně II. výrokem zamítl žalobu na zaslání omluvy za tři specifikované skutky žalovaného, kterých se měl dopustit: 1) dne [datum] (kdy jako ředitel [anonymizována tři slova] sdělil v pracovně ředitele před zástupcem ředitele Ing. [jméno] [příjmení] a pracovníkem kontroly Bc. [jméno] [příjmení]:„ Mám tady ještě jedno oznámení. To bych rád věděl Vaše vyjádření k tomu. Několikráte jste byl ve své kanceláři se svléknutými kalhotami. Co to má znamenat. To není k smíchu. Je to pravda nebo ne. Je to pravda nebo ne. Já se Vás ptám, mám takové oznámení na Vás. Je to svědecky dokázané. Já se Vás ptám, jestli k takovému skutku došlo. Ano nebo ne. Ano nebo ne. Já nevím. Tak Vy podáváte oznámení, tady jsou zase jiná oznámení“), 2) dne [datum] (kdy jako svědek ve věci sp. zn. [spisová značka] před [název soudu] uvedl:„ Dostal jsem e-mail od Mgr. [příjmení], že se necítí v kanceláři bezpečně, neboť žalobce chodí bez kalhot“), 3) dne [datum] (kdy jako svědek ve věci sp. zn. [spisová značka] před [název soudu] uvedl:„ Odkazuji na předchozí výpověď“ a„ Dostal jsem e-mail od Mgr. [příjmení], že se necítí v kanceláři bezpečně, neboť žalobce chodí bez kalhot“). Právě tak žalobu zamítl i ohledně zaplacení částky 200 000 Kč (III. výrok). Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 20 570 Kč (IV. výrok).

2. Soud prvního stupně zjistil, že první dva žalované skutky se odehrály, avšak třetí žalovaný skutek reálně spočíval jen v tom, že žalobce odkázal na svoji předchozí výpověď a nic konkrétního ohledně svlékání či chození v práci bez kalhot ze strany žalobce neuvedl. Soud prvního stupně také zjistil, že Mgr. [jméno] [příjmení] sdělila dne [datum] policii, že během působení na [anonymizována tři slova] požádala o změnu kanceláře, neboť se necítila s žalobcem bezpečně, dvakrát se jí stalo, že si žalobce natahoval a zapínal kalhoty a zčervenal v obličeji (obnaženého nebo se svlečenými kalhotami ho ale nikdy neviděla), tak napsala stížnost, kterou předala žalovanému nebo Ing. [příjmení]. Právě tak soud prvního stupně poukázal na rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž je uvedeno, že dle dopisu policejního prezidenta podala Mgr. [jméno] [příjmení] dne [datum] stížnost na žalobce ohledně svlékání. Její poněkud odlišný procesní postoj ve zmíněném řízení, v němž vystupovala jako žalovaná, lze chápat jako procesní obranu, kterou se bránila proti žalobci, přičemž stavěl-li žalobce věc v předchozím řízení tak, že Mgr. [příjmení] nepravdivé informace šířila, lze její původní sdělení, že tak nečinila, chápat do značné míry jako konzistentní s tvrzením současným, neboť z její strany se jednalo o pouhé podání stížnosti, nikoli šíření informace na pracovišti mezi ostatními kolegy.

3. V rámci právního hodnocení soud prvního stupně poukázal na delší časový interval mezi tvrzenými útoky, na první skutek aplikoval dřívější obč. zák. a na další dva skutky současný o.z. Ohledně prvního žalovaného skutku z roku 2012 soud prvního stupně dovodil, že případný nárok na peněžitou satisfakci je zde promlčen, avšak nepeněžité satisfakce dle obč. zák. promlčení nepodléhaly. Informace sdělená žalovaným nicméně nebyla skutkovým tvrzením, ale dotazem (žalobce nebyl žalovaným samotným z ničeho nařčen a žalovaný pouze sdělil, že existuje oznámení a žalobce se k němu má vyjádřit), tudíž nelze dovodit žádné porušení právní povinnosti ze strany žalovaného. Případnou odpovědnost by nadto bylo třeba přičíst zaměstnavateli. Ve vztahu k nárokům uplatněným ze druhého žalovaného skutku z roku 2016 soud prvního stupně dovodil jejich promlčení, když nadto plnění povinností svědka je obecně kryto zákonnou licencí a k excesu zde nedošlo. Třetí žalovaný skutek se pak v podstatě nestal, neboť žalovaný v roce 2021 jen odkázal na svou předešlou výpověď a druhá z žalovaných vět vůbec nezazněla.

4. Proti II. až IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že výrok žalovaného, že žalobce chodí na pracovišti bez kalhot, byl zjevně nepravdivý, nebyl nijak doložen a nelze rozumně tvrdit, že je dovolenou zkratkou údajného výroku Mgr. [příjmení], že údajně viděla, jak si žalobce na pracovišti natahuje kalhoty. Údajná stížnost či oznámení na žalobce ze strany Mgr. [příjmení] se nenachází ve spisové službě a žalovaný je za své jednání osobně odpovědný, neboť se jednalo o exces z jednání státu, do jehož činnosti nepatří šikanovat, zesměšňovat a zastrašovat za pomocí vymyšlených tvrzení.

5. Ve značně rozsáhlém doplnění odvolání žalobce zejména dovozoval, že nelze mít zato, že by měl nárok na omluvu uplatňovat vůči [země] – [stát. instituce], což již marně zkusil a žalovaný se nadto dopustil excesu. Uvedl, že jeho dřívější žaloba byla zamítnuta, neboť neprokázal, že by původcem difamačních výroků byla Mgr. [jméno] [příjmení], která odmítla, že by o žalobci informace týkající se svlékání žalobce na pracovišti šířila. Soud prvního stupně odmítl vést dokazování k celkovému kontextu šikanózního jednání, kterého se žalobci jako whistleblowerovi, jenž oznámil podezření z protiprávního jednání, následně dostalo (výroky o chození na pracovišti bez kalhot, zrušení místa pro nadbytečnost a výpověď z pracovního poměru). Soud prvního stupně neprovedl důkaz závěry psychologicko-diagnostického vyšetření žalobce pro účely případného výběrového řízení na státního zástupce z roku 1999, které svědčí o tom, že by žalobce na pracovišti bez kalhot nechodil. Neprovedl k důkazu ani stížnost žalobce na Mgr. [příjmení] ze dne [datum] pro její hrubé chování k žalobci na pracovišti. Žalobce poukázal i na to, že Mgr. [příjmení] uvedla, že stížnost na žalobce napsala na papír, čímž nepotvrdila verzi žalovaného, že stížnost byla zaslána e-mailem. V žádném soudním řízení ani policejním prověřování takovou stížnost nikdo neviděl a není evidována ve spisové službě. Zásadní vadou řízení je nevyslechnutí svědkyně [příjmení] [příjmení], přičemž zamítnutí tohoto důkazu není řádně odůvodněno. Soud prvního stupně nesprávně dovodil, že jednání žalované (ho) není skutkovým tvrzením a jedná se pouze o dotaz. Jde totiž o skutkové tvrzení, jehož součástí je dotazování k věci. Již samotné vyžadování formou opakovaných otázek za nestandardního tónu je obtěžováním. Žalované jednání je pokračujícím protiprávním jednáním s důsledky ohledně nepromlčitelnosti k datu podání žaloby a nárok na omluvu za dehonestaci žalobce z roku 2012 s ohledem na starší právní úpravu promlčení nepodléhal. Ve vztahu k výroku z roku 2016 by právo na omluvu také nemělo podléhat promlčení, neboť nová právní úprava a její výklad nemohou být pro žalobce horší. Žalovaný výrok z roku 2016 byl pro žalobce dříve neznámý a soud prvního stupně navíc nevzal v úvahu, že v řízení, kde žalovaný výrok učinil, rozhodovala nezákonná přísedící a nebyl dodržen rozvrh práce, takže rozsudek byl z těchto důvodů zrušen a bylo opakováno celé dokazování, právě včetně opakované výpovědi žalovaného dne [datum]. Žalobce považoval za zbytečné žalovat difamační výrok, jestliže se jevilo, že svědecká výpověď a celé řízení nebudou způsobilé být podkladem pro soudní rozhodnutí z důvodu nezákonnosti obsazení senátu [název soudu]. Uznal za potřebné výrok z roku 2016 žalovat až poté, co na něj žalovaný odkázal dne [datum] a tím ho oživil co do účinnosti. Svědecká výpověď žalovaného z roku 2016 byla učiněna před nezákonným senátem, je neúčinná a nelze zde uvažovat o plnění povinností svědka jako zákonné licenci. Ohledně výroku žalovaného z roku 2021 je nesprávný závěr soudu prvního stupně, že se nestal a pokud žalovaný odkázal na svou předchozí svědeckou výpověď, tak obsahově difamační útok vůči žalobci zazněl a byl zopakován. Ohledně institutu zákonné licence žalobce dovozoval, že žádný právní předpis nebrání žalovat jiného za pomlouvání, které učinil v pozici svědka. Žalovaný měl jako svědek povinnost vypovídat pravdu a nikoli lhát. Nelze odepřít žalobci soudní ochranu zvláště za situace, kdy policie a státní zastupitelství nevidí možnost stíhat žalovaného z důvodu trestního práva jako ultima ratio. Institut zákonné licence má dávný původ v období nesvobody, avšak civilní právo ovládá o.z., založený na hodnotách právního státu, a judikatura se mění. Náklady řízení ve výši 20 570 Kč za řízení o ochraně osobnosti v prvním stupni za situace, kdy bylo ve věci pouze jedno ústní jednání, jsou mimořádně vysoké, druhé vyjádření nepřineslo nic nového a k překročení dvou hodin jednání došlo o několik minut. Žalobce rovněž uvedl, že by mu měla být poskytnuta ochrana ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2019 /1937 ze dne 23. 10. 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Evropské unie. Poukázal na skutečnost, že dle čl. 21 odst. 5 směrnice v řízeních před soudem nebo jiným orgánem týkajících se újmy utrpěné oznamující osobou a za předpokladu, že tato osoba prokáže, že učinila oznámení či zveřejnění a utrpěla újmu, se má za to, že tato újma byla způsobena jako odvetné opatření za oznámení či zveřejnění. V takových případech je na osobě, která přijala opatření vedoucí k újmě, aby prokázala, že toto opatření se zakládalo na řádně odůvodněných důvodech. Navrhl, aby odvolací soud předložil věc Soudnímu dvoru Evropské unie s předběžnou otázkou, zda je povinností odvolacího soudu aplikovat na věc žalobce směrnici o ochraně oznamovatelů, i když oznámení na podezření ze zmanipulování veřejné zakázky bylo z roku 2012 a žalobce tvrdí, že odvetou bylo chování žalovaného spočívající v tvrzení a opakovaném dotazování:„ Mám tady ještě jedno oznámení. To bych rád věděl Vaše vyjádření k tomu. Několikráte jste byl ve své kanceláři se svléknutými kalhotami. Co to má znamenat. To není k smíchu. Je to pravda nebo ne. Je to pravda nebo ne. Já se Vás ptám, mám takové oznámení na Vás. Je to svědecky dokázané. Já se Vás ptám, jestli k takovému skutku došlo. Ano nebo ne. Ano nebo ne. Já nevím. Tak Vy podáváte oznámení, tady jsou zase jiná oznámení.“ 6. Žalovaný k odvolání žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Soud prvního stupně ohledně skutku z roku 2012 správně zohlednil, že žalovaný vystupoval v rozsahu svého vedoucího postavení za zaměstnavatele, a případnou odpovědnost je nutno přičíst zaměstnavateli, což si ostatně takto vyhodnotil i sám žalobce, když primárně zažaloval neúspěšně zaměstnavatele. I pokud soud prvního stupně dovodil, že se nárok na poskytnutí omluvy nepromlčuje, je zde namístě zohlednit běh času pro respektování zásady právní jistoty či zásady, že práva náležejí bdělým. Ohledně skutku z roku 2016 v návaznosti na námitku promlčení soud prvního stupně věc správně posoudil jako promlčenou a ohledně skutku z roku 2021 správně dovodil, že daným jednáním nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce, když nadto žalovaný plnil povinnost svědka, a bez zjevného excesu se tudíž nemohlo jednat o protiprávní jednání.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Odvolací soud aprobuje jako přiléhavé primární východisko, z něhož vyšel soud prvního stupně, dle kterého je nutno posuzovat případné nároky žalobce z jednotlivých tvrzených skutků žalovaného samostatně, nikoli tedy jako nároky z jediného pokračujícího jednání. Platí zde, že za samostatné nároky na náhradu újmy je nutno považovat nároky ze dvou i více oddělitelných škodných událostí, a to i když jde o opakování téhož porušení právní povinnosti mezi týmiž subjekty (např. dvěma oddělitelnými neoprávněnými zásahy škůdce proti majetku téhož poškozeného) (srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, mutatis mutandis). Také z hlediska analogie iuris lze podpůrně poukázat na veřejnoprávní úpravu pokračujících deliktů v trestním a přestupkovém právu, týkající se dílčích útoků vedených jednotným záměrem, spojených stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Přetržka mezi jednotlivými dílčími útoky může trvat podle okolností několik hodin, dnů, týdnů, maximálně však několik málo měsíců. Již jen vzhledem k mnohaletým přetržkám mezi jednotlivými tvrzenými zásahy žalovaného do práva na ochranu osobnosti žalobce (první tvrzený zásah 2012, druhý 2016 a třetí 2021) je tudíž evidentní, že se o pokračující delikt zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce nejedná, což má dopady do podřazení jednotlivých žalovaných skutků pod úpravu obč. zák. či naopak o.z. a návazně (vzhledem k žalovaným vznesené námitce promlčení) i do promlčení případných nároků z prvých dvou skutků.

9. Ve vztahu k prvnímu žalovanému skutku z roku 2012, ohledně kterého se případné nároky posuzují ještě dle obč. zák. (§ 3028 odst. 2 o.z.), souhlasí odvolací soud se soudem prvního stupně v tom, že došlo k promlčení případného nároku na finanční satisfakci dle § 13 odst. 2 obč. zák. marným uplynutím tříleté promlčecí doby dle § 101 obč. zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2008; rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publikovaný pod č. 73/2009) a vzhledem ke vznesené námitce promlčení by nebylo možno takový nárok přiznat (§ 100 odst. 1 in fine obč. zák.).

10. Nadto je ovšem třeba odvolacím soudem oproti názoru soudu prvního stupně dovodit (a v tomto směru byl žalobce odvolacím soudem i předvídatelně poučen), že jakkoli se morální satisfakce dle § 13 odst. 1 v režimu obč. zák. v souladu s § 100 odst. 2 a contrario nepromlčovaly, podléhala přesto možnost jejich úspěšného uplatnění vlivu faktoru času, bránícímu přiznání omluvy v důsledku žaloby podané až s mnohaletým odstupem (zde byla žaloba pro tvrzený zásah z roku 2012 podána dokonce až zhruba po 10 letech v roce 2022). I právní doktrína (in concreto nejrespektovanější monografie z oblasti ochrany osobnosti) totiž v době účinnosti obč. zák. vycházela z východiska, že v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V takových případech proto není na poskytnutí soudní ochrany a tím ani na žalobě právní zájem, což nelze dovozovat z hmotněprávní úpravy, nýbrž z principu, podle něhož úspěšné uplatnění každého práva vždy nutně předpokládá existenci právního zájmu (viz Knap, K. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 198).

11. Po nabytí účinnosti o.z. lze pak ve vztahu k významu faktoru času ohledně případného nároku na omluvu za první žalovaný skutek argumentovat nejen právním principem, nýbrž také hmotněprávní úpravou. Přechodné ustanovení, obsažené v § 3037 o.z. (zakotvující výslovně počátek lhůty k prekluzi práva na ochranu jména, cti, pověsti nebo obdobného soukromého poměru), totiž nemusí být v důsledku změny koncepce o.z. jen obsoletním ustanovením zákona bez praktického využití (jak dovozuje stanovisko č. 2 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 7. 12. 2012). Předmětné (a právně samozřejmě toliko nezávazné) expertní stanovisko dovozuje, že dané přechodné ustanovení je obsoletní v důsledku toho, že původní ustanovení § 524 odst. 1 návrhu nového o.z. obsahovalo prekluzi práva na ochranu osobnosti, zatímco schválené ustanovení § 612 o.z. (promlčení práv na odčinění újmy způsobené na těchto právech) již nebylo reflektováno v § 3037 o.z. Dle názoru odvolacího soudu je ovšem pro potřeby právní praxe výrazně smysluplnější takový výklad, bránící možnosti existence od počátku mrtvého a nepoužitelného ustanovení zákona, dle kterého § 3037 o.z. může v souladu s § 10 o.z. analogicky dopadat právě na nyní posuzovanou situaci tak, aby bylo zabráněno zcela absurdnímu stavu, že morální satisfakce za zásahy učiněné ještě za účinnosti obč. zák. budou (oproti morálním satisfakcím za zásahy učiněné již za účinnosti o.z.) navždy nepromlčitelné, čímž se budou naprosto nesystematicky a v rozporu se základními právními zásadami, jakými jsou zásada právní jistoty a zásada vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), neústrojně vymykat vlivu faktoru času. Pokud totiž zákonodárce původně zvažoval dokonce prekluzi těchto nároků a posléze se v § 612 o.z. přiklonil pouze k mírnější variantě v podobě jejich promlčení, je logický a udržitelný takový výklad § 3037 odst. 1 o.z., který odvíjí ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2014) nikoli počátek lhůty k prekluzi práva (k níž zde v poměrech o.z. vůbec nedochází), nýbrž právě počátek lhůty k uplatnění nároku na odčinění nemajetkové újmy formou morální satisfakce jako lhůty svou povahou toliko promlčecí. Gramatický výklad daného ustanovení nemůže být v popsaném kontextu určující a přednost musí naopak dostat zmíněný výklad teleologický a systematický (k takové potřebě výkladu práva srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 33/97), přičemž ustanovení § 612 o.z. se týká promlčení práva na odčinění nemajetkové újmy obecně, nikoli jen v penězích. Ve výsledku je proto třeba interpretovat ustanovení § 3037 odst. 1 o.z. tak, že ohledně nároku na odčinění nemajetkové újmy formou morální satisfakce (omluvy) za zásah do práva na ochranu osobnosti, učiněný ještě za účinnosti obč. zák., zakládá ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2014) počátek běhu promlčecí lhůty podle o.z., přestože k promlčení nároku na morální satisfakci dle obč. zák. (oproti satisfakci finanční) nedocházelo. V duchu takového přístupu je pak rovněž nárok na morální satisfakci za první žalovaný skutek promlčen, neboť tříletá promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o.z. k uplatnění takového nároku počala na základě § 3037 odst. 1 o.z. běžet dnem 1. 1. 2014, přičemž žaloba byla podána až po jejím marném uplynutí (teprve dne 25. 5. 2022). Vzhledem ke vznesené námitce promlčení by nebylo možno případný nárok na morální satisfakci formou omluvy za první žalovaný skutek přiznat (§ 609, § 610 odst. 1 o.z.). I v tomto směru byl žalobce odvolacím soudem předvídatelně poučen.

12. Nadto odvolací soud souhlasí ve vztahu k prvnímu žalovanému skutku se soudem prvního stupně v tom, že tento skutek nepředstavuje neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce, chráněného v té době § 11 obč. zák. Žalované výroky („ Mám tady ještě jedno oznámení. To bych rád věděl Vaše vyjádření k tomu. Několikráte jste byl ve své kanceláři se svléknutými kalhotami. Co to má znamenat. To není k smíchu. Je to pravda nebo ne. Je to pravda nebo ne. Já se Vás ptám, mám takové oznámení na Vás. Je to svědecky dokázané. Já se Vás ptám, jestli k takovému skutku došlo. Ano nebo ne. Ano nebo ne. Já nevím. Tak Vy podáváte oznámení, tady jsou zase jiná oznámení“) nelze dezinterpretovat tak, že by se mělo jednat o skutková tvrzení o svlékání kalhot žalobcem, když naopak z celkového vyznění výroků žalovaného je neoddiskutovatelné, že se nejedná o tvrzení faktů, nýbrž o dotazy na žalobce, zda jsou takové skutečnosti pravdivé. Potřeba těchto dotazů měla přitom, jak soud prvního stupně správně zjistil, svou skutkovou oporu ve stížnosti, kterou dle dopisu policejního prezidenta podala Mgr. [jméno] [příjmení] ohledně svlékání na žalobce dne [datum]. Podání stížnosti pak Mgr. [příjmení] policii stvrdila dne [datum], což jako korespondující uvedenému vyhodnotilo i státní zastupitelství v souvislosti s neúspěšným trestním oznámením žalobce na žalovaného pro další dva žalované skutky (vyrozumění [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]). Je zde plauzibilní závěr soudu prvního stupně, že poněkud odlišný procesní postoj Mgr. [příjmení] v řízení, v němž vystupovala jako žalovaná, lze chápat jako procesní obranu, kterou se bránila proti žalobci, přičemž stavěl-li žalobce věc v předchozím řízení tak, že Mgr. [příjmení] nepravdivé informace šířila, lze její původní sdělení, že tak nečinila, chápat do značné míry jako konzistentní s tvrzením současným, neboť z její strany se jednalo o pouhé podání stížnosti, nikoli šíření informace na pracovišti mezi ostatními kolegy.

13. V poměrech obč. zák. je navíc ohledně prvního žalovaného skutku správný i závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, který předmětné výroky učinil ve věcné, časové i místní souvislosti se svou činností ředitele Správy logistického zabezpečení, aniž by se zde dopustil excesu, a za tyto výroky proto na základě analogické aplikace § 420 odst. 2 věty druhé obč. zák. sám neodpovídá (z mnoha např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1293/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012). Argumentace žalobce údajným excesem žalovaného je zde zcela nepřípadná, neboť určující je, že žalovaný takto nejednal pouze ve vlastním osobním zájmu, nýbrž právě v souvislosti se svou řídící činností.

14. Ohledně druhého skutku (svědecká výpověď žalovaného z roku 2016), posuzovaného stejně jako třetí skutek (svědecká výpověď žalovaného z roku 2021) v režimu zásahu do práva na ochranu osobnosti dle o.z. (§ 2910 první skutková podstata, § 81 o.z.), aprobuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně o promlčení nároků na odčinění újmy z tohoto druhého skutku marným uplynutím tříleté promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o.z.), která počala běžet bezprostředně po tvrzeném zásahu, kdy již byly rozhodné skutečnosti (§ 620 odst. 1 o.z.) žalobci známy. Ustanovení § 612 o.z. se, jak už odvolacím soudem uvedeno, týká promlčení práva na odčinění újmy obecně, nikoli jen v penězích.

15. Žalobce argumentuje, že považoval za zbytečné žalovat dříve výrok z roku 2016, jestliže se jevilo, že svědecká výpověď a celé řízení nebudou způsobilé být podkladem pro soudní rozhodnutí z důvodu nezákonnosti obsazení senátu [název soudu], přičemž uznal za potřebné tento výrok z roku 2016 žalovat až poté, co na něj žalovaný odkázal dne [datum] a tím ho oživil co do účinnosti. Taková argumentace žalobce je však neopodstatněná, neboť běh promlčecí lhůty a účinky promlčení nemohou být v rozporu se zásadou právní jistoty a zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) závislé na libovůli žalobce, respektive na výsledcích řízení, v němž byl tvrzený zásah učiněn. Lze zde současně připomenout, že s ohledem na dlouhou časovou přetržku v řádu mnoha let nemohly mít jednotlivé skutky charakter pokračujícího deliktu (viz odst. 8). Otázka, zda žalovaný případně vypovídal před nezákonně obsazeným senátem, mohla mít význam v daném řízení, nikoli však v tomto řízení, neboť na ochraně svědka institutem zákonné licence nemůže měnit ničeho (žalovaný nebyl nijak odpovědný za to, zda vypovídá před zákonně obsazeným senátem či nikoli, neboť jeho zákonnou povinností bylo jako svědek vypovídat a nikoli z pozice svědka řešit, zda je soudní senát správně obsazen).

16. Navíc zde pochopitelně, stejně jako u skutku třetího, platí, že výkon procesních povinností svědka je obecně (jako výkon zákonné licence) okolností vylučující neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti. Skutečnost, že vzhledem k institutu zákonné licence je obecně neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ve vztahu k výkonu procesních podání a výpovědí svědků, účastníků řízení a jejich zástupců v jiných řízeních vyloučena s výhradou excesu, je stvrzena bohatou judikaturou Nejvyššího soudu, včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Za exces je přitom v soudní praxi považováno, pokud se taková osoba svými výroky dopustila trestného činu či pokud její výroky vůbec nesouvisely s předmětem řízení. V konkrétním případě nelze existenci excesu žalovaného v tomto směru nikterak dosledovat, přičemž i trestní oznámení žalobce, podané na žalovaného pro jeho svědecké výpovědi ze dne [datum] a dne [datum], bylo odloženo, neboť bylo prokázáno, že žalovaný jako svědek uváděl před soudem pravdivé informace (vyrozumění [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]). Třetí skutek se ostatně v žalované podobě vůbec nestal, jak rovněž správně soud prvního stupně dovodil (odvolací soud ovšem v tomto směru sám provedl dokazování předmětným protokolem o jednání, který se předtím ve spise nenacházel, ačkoli z něj soud prvního stupně činil správné závěry).

17. Nelze přijmout argumentaci žalobce, v níž nepřípadně naznačuje, že by institut zákonné licence měl být poplatný období nesvobody a že by měla judikatura v tomto směru procházet jakýmsi vývojem v souladu s hodnotami demokratického právního státu. Citované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je z roku 2010 a rovněž pozdější judikatura se k tomuto institutu z pochopitelných a legitimních důvodů stále hlásí (z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2904/2020; ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1324/21). Ústavní soud tedy i v nedávné době konstatoval, že jde o shodná východiska, která neměl v minulosti důvod z ústavního hlediska zpochybňovat v usneseních ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 289/05, ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 756/06 či ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 1297/07, a neměl je důvod zpochybňovat ani v dané věci.

18. Návrh žalobce na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie s předběžnou otázkou byl zamítnut již jen proto, že otázka významu faktoru času a jeho dopadů na (ne) možnost uplatnění případných nároků za první skutek z roku 2012 (odst. 9-12 odůvodnění) - právě tohoto skutku se měla žalobcem formulovaná předběžná otázka týkat - s žalobcem citovaným čl. 21 odst. 5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2019 /1937 ze dne 23. 10. 2019 (minimálně z věcného a časového hlediska) nijak nesouvisí a je v tomto směru bez vztahu k citovanému komunitárnímu právu (které ostatně v čl. 21 odst. 6 dané směrnice ponechává přístup k nápravným opatřením právě vnitrostátnímu právu). Krajský soud v Brně rovněž není ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie takovým soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, který by tak měl povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.

19. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav lze (ve spojení s tím, že odvolací soud sám provedl dokazování protokolem o jednání Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2021 ve věci sp. zn. 10 C 625/2014) považovat pro rozhodnutí ve věci za naprosto dostačující, přičemž soud prvního stupně se s důvody, pro které další důkazy opodstatněně neprovedl, vypořádal, na což odvolací soud pro stručnost odkazuje. Vzhledem k tomu, že zjištěný skutkový stav lze považovat za dostačující, neprovedl odvolací soud pro nadbytečnost další žalobcem navržené důkazy, které by vedly toliko k nehospodárnému prodlužování věci.

20. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v napadených výrocích potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých soud prvního stupně rozhodl správně dle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a přiléhavě vyloučil i případnou aplikaci moderačního práva dle § 150 o.s.ř. Všechny soudem prvního stupně pro účely náhrady zohledněné náklady řízení žalovaného lze považovat za účelně vynaložené, což se týká i dvojího vyjádření žalovaného tím spíše, že žalobce zahlcuje soudy v tomto řízení řadou podání, na která není nepřiměřené a neúčelné protistranou reagovat. Jednání na soudu prvního stupně, konané dne [datum], pak přesáhlo dvě hodiny, když trvalo od [číslo] do [údaj o čase] hodin, a šlo proto ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) AT o 2 úkony právní služby.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že s odvoláním neúspěšný žalobce je k jejich náhradě povinen žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) Náklady odvolacího řízení vynaložené účelně žalovaným činí celkem částku 4 114 Kč a představují odměnu za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání) 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 AT) s 1 režijním paušálem 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhradu DPH v částce 714 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení