70 Co 416/2019- 165

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [jméno], LL.M. sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] pro zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 39 C 126/2018 – 68, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (I.) potvrzuje; ve výroku o nákladech řízení se rozsudek mění jen tak, že výše nákladů činí [částka], jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 do tří dnů od právní moci rozsudku soudní poplatek ve výši [částka].

Odůvodnění

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil původnímu žalovanému [příjmení] správě komunikací, příspěvkové organizaci, povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z uvedené částky od [datum] do zaplacení a výrokem II. uložil žalovanému zároveň povinnost zaplatit žalobci v téže pariční lhůtě na nákladech řízení částku [částka].

2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba o náhradu škody na zdraví byla podána po právu. Po provedeném dokazování, s odkazem na ust. § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3, 5 a 6 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích konstatoval, že bylo prokázáno, že žalobce dne [datum] upadl na namrzlém a sněhem zakrytém chodníku, který byl ve správě žalovaného. Jednalo se o chodník na zastávce, resp. těsně před zastávkou Chodovec na ulici [ulice], [obec a číslo]. Původní žalovaný předmětnou zastávku uklízel naposledy dne [datum], na den úrazu [datum] připadla pouze domácí pohotovost. Okolí zastávky, tj. chodník před zastávkou žalovaný neuklízel s ohledem na jeho tvrzení, že je to místo vyňaté ze zimní údržby. Toho dne byly teploty pod bodem mrazu. Žalobce spadl v nočních hodinách, když se vracel s manželkou z kina a přestupoval z autobusu [číslo] na autobus [číslo] na zastávce Chodovec. Krátce po vystoupení z autobusu z důvodu přestupu na jiný žalobce spadl, přičemž měl na nohou zimní obuv, a poté co se zvedl, nemohl došlápnout na nohu. Manželka žalobce zavolala jejich dceři, která bezprostředně poté přijela, žalobce naložila do auta a odvezla domů. Žalobce nepředpokládal, že by noha mohla být zlomená, proto přikládal na nohu pouze led, avšak dne [datum], kdy bolesti nepolevovaly, jej dcera odvezla do ambulance, kde byl proveden rentgen a zjištěno, že žalobce utrpěl zlomeninu zevního kotníku bez posunu, vpravo. Byla mu dána ortéza do [datum] a následně probíhala u žalobce rehabilitace. Žalobce uplatnil náhradu škody (bolestné) u Magistrátu hl. m. Prahy, který věc postoupil k vyřízení původnímu žalovanému, ten však svou odpovědnost neshledal. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně hodnotil ve světle shora citovaných zákonných ustanovení a učinil především závěr o pasivní legitimaci původního žalovaného i o tom, že úraz žalobce utrpěl dne [datum] kolem 22 hodiny na chodníku na zastávce, resp. těsně před zastávkou autobusu, kde staví celkem šest autobusových linek, a nejedná se tedy o nikterak málo frekventované místo, které by podle § 27 odst. 5 zákona bylo možno vypustit ze zimní údržby. Dále se pak zabýval tím, zda je žalovaný odpovědný za tento úraz a škodu v souvislosti s ním žalobcem utrpěnou, a tedy zda příčinou pádu byla či nebyla závada ve schůdnosti. Soud v této souvislosti odcitoval výňatek z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 4605/2015 a zdůraznil, že původní žalovaný jako správce komunikace byl povinen zajistit úklid a údržbu komunikace tak, aby tato byla schůdná. Vzhledem ke skutečnosti, že původní žalovaný tvrdil, že údržbu autobusové zastávky Chodovec zajistil dne [datum], a údržbu chodníku před autobusovou zastávkou nezajistil vůbec, neboť se jedná o místo, které je vyňato ze zimní údržby, a to přes to, že se jedná frekventované místo, kde lidé nastupují, vystupují a přestupují z jednoho autobusu do druhého, soud shledal, že jeho námitky nejsou důvodné, a shledal, že řádnou údržbu nezajistil. Jako nedostatečný soud hodnotil také úklid provedený žalovaným pouze na samotné autobusové zastávce a nikoli na příchodu k němu, a to ještě téměř 4 dny před úrazem žalobce. Soud prvního stupně v závěru svého odůvodnění znovu zopakoval, že bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že dne [datum] byla na silnicích a místních komunikacích v [obec] námraza, všechny výpisy z archivu počasí dokládaly, že den před tím i den poté, bylo počasí stále na bodu mrazu. Rozhodný den [datum] bylo okolo 22 hodiny v [obec] -8 stupňů Celsia. Obě svědkyně potvrdily, že pocitově bylo rozhodně pod bodem mrazu, že na komunikaci ležel sníh. Žalobce se v tomto případě pohyboval dle soudu standartním způsobem, když jel s manželkou z kina a na zastávce pouze hodlal přestoupit na jiný autobus. Soud se domníval, že jinou vhodnou cestu ani zvolit nemohl. Obě svědkyně dále potvrdily, že žalobce měl na nohou zimní obuv. Je pravdou, že se rozcházely v tvrzení, zda se jednalo o obuv kotníčkovou či nikoliv, nicméně dle názoru soudu výška boty by neměla mít na úraz vliv. Proto soud dospěl k jednoznačnému závěru, že původní žalovaný je za úraz žalobce odpovědný s ohledem na ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, neboť k pádu žalobce došlo v důsledku závady ve schůdnosti spočívající v námraze na zastávce autobusu. S ohledem na judikaturu I. ÚS 2315/15 soud nezjistil žádnou okolnost, v důsledku níž by bylo možné dojít k závěru, že žalobce se na dané újmě jakkoliv podílel, a proto uzavřel, že základ nároku žalobce je po právu. Pokud jde o výši škody, ta je podle soudu dána bolestným vyčísleným MUDr. [příjmení] na 80 bodů, kdy za jeden bod náleží žalobci [částka], celkem tedy žalobce uplatnil jako bolestné částku [částka]. Žalovaný při jednání dne [datum] učinil navíc výši nároku žalobce nespornou. Proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. podle procesního úspěchu žalobce ve věci.

3. Proti tomu rozsudku podal žalovaný prostřednictvím své právní zástupkyně včasné blanketní odvolání, které posléze doplnil o odvolací argumentaci. V ní uvedl, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc hodnotil chybně také po právní stránce. Neúplně byl podle jeho názoru zjištěn skutkový stav, pokud jde o teploty a srážky v inkriminovaném období, podle jeho názoru měl být učiněn podrobný dotaz na Český hydrometeorologický ústav. Dále podle žalovaného dospěl soud prvního stupně k nesprávným závěrům ohledně osídlení oblasti kolem zastávky Chodovec. Jedná se totiž o nerezidenční oblast, kde jsou pouze průmyslové a obchodní areály a není zde ani žádná restaurace, pouze provozovna rozvozu pizzy. Žalobce rovněž konstatoval, že všichni svědci jsou v rodinné vazbě k žalobci, a žalobce navíc měnil v průběhu řízení označení místa, kde k pádu došlo. Dle záznamů žalovaného sníh prokazatelně nepadal, přesto obě svědkyně uvedly, že bylo nasněženo. Poukázal také na to, že okolí zastávky Chodovec je vyňato ze zimní údržby, a vytknul soudu i to, že neprovedl žádný důkaz ke skutečnosti, kdo je vlastníkem a kdo správcem komunikace. Rovněž učinil soud prvního stupně dle žalobce chybný závěr o odpovědnosti žalovaného, protože žalobce buď upadl na chodníku, který je vyňat z údržby, nebo na zastávce, která byla uklizena. Navrhl proto změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalobce se prostřednictvím svého právního zástupce k odvolání písemně vyjádřil, poukázal na to, že otázka pasivní legitimace byla již postavena na jisto a opětovná námitka její absence je zcela účelová. Provedení dotazu na Český hydrometeorologický ústav ohledně povětrnostních podmínek označil žalobce za nadbytečný a nehospodárný, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že mrzlo a chodník byl zasněžen. Podstatné je to, že žalovaný prováděl údržbu [datum] a tato údržba byla z hlediska bezpečného pohybu chodců dne [datum] nedostatečná, neboť na chodníku byly zmrazky a sníh. Poznamenal také, že oblast kolem zastávky Chodovec je poměrně hustě osídlena, když řada zákazníků se do obchodních areálů dopravuje právě prostřednictvím autobusové dopravy. Na zastávce navíc staví šest linek autobusů, a jedná se tedy o přestupní uzel. Za nepravdivé označil žalobce tvrzení žalovaného, že ulice [ulice] by snad měla být vyňata ze zimní údržby. Při dokazování provedeném soudem prvního stupně, z něhož byl učiněn závěr, že tato ulice ze zimní údržby vyňata není, nevznesl žalovaný žádné námitky a jakékoli nová argumentace v tomto stadiu řízení je porušením zásady neúplné apelace. K příbuzenskému vztahu svědkyň žalobce poukázal na to, že obě vypovídaly pod hrozbou sankce za křivou výpověď a není důvodu domnívat se, že nemluvily pravdu. V závěru uvedl, že soud prvního stupně se otázkou povětrnostních podmínek podrobně zabýval, a proto navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jako věcně správný.

5. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání již jednou přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), se soudem prvního stupně se však v jeho názoru na opodstatněnost žaloby neztotožnil. S odkazem na ust. § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 a odst. 6 zák.č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho skutkových závěrech a konstatoval, že tehdejší žalovaný byl v době úrazu žalobce správcem předmětné komunikace, a není proto žádného důvodu k tomu, aby nenesl odpovědnost dle zmíněného ustanovení, které o povinnosti správce k náhradě škody výslovně hovoří, přičemž smlouva o zajištění správy majetku uzavřená s TSK hl.m. [právnická osoba] nabyla účinnosti až dne [datum], tedy po škodní události, k níž došlo [datum]. Tehdejší žalovaný byl tedy i podle názoru odvolacího soudu ve věci pasivně legitimován. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že byl prokázáno, že žalobce utrpěl dne [datum] úraz - zlomeninu kotníku poté, kdy uklouzl na chodníku autobusové zastávky Chodovec (resp. těsně u ní). Skutečnost, že na prvním orientačním náčrtku žalobce označil poněkud jiné místo (které se nacházelo výrazněji mimo zastávku), než ve druhém případě, kdy bylo označeno místo úrazu na ploše autobusové zastávky, považoval odvolací soud za pochopitelné a snadno vysvětlitelné tím, že první náčrtek byl nepřehledný a nebylo z něj přesně patrné, kde přesně se rozprostírá plocha zastávky. V případě druhého jasnějšího plánku žalobce označil místo v prostoru zastávky a odvolací soud neměl důvod o tomto označení pochybovat, mimo jiné i proto, že fakt, že k úrazu došlo na zastávce při snaze o přestup z jedné linky autobusu na druhý potvrdila i manželka žalobce, a tato skutečnost vyplývá i z logiky věci, pokud žalobce s manželkou v daném místě pouze přestupovali z jednoho autobusu na druhý, neměli důvod opouštět prostor zastávky. Podle názoru odvolacího soudu bylo provedeným dokazováním i dostatečně prokázáno, že prostor zastávky autobusů a její bezprostřední okolí nebyl vyňat ze zimní údržby, i to, že žalovaný dne [datum] jistou údržbu, byť z pohledu žalobce nedostatečnou, provedl. Odvolací soud poukázal i na to, že z provedeného dokazování pak bylo zjištěno, že v období mezi [číslo] a [číslo] 2017, kdy došlo k úrazu, byly celodenní mrazy, i to, že v uvedeném období v hlavním městě [obec] nesněžilo, jakož i fakt, že žalobce skutečně uklouzl a že důsledkem toho uklouznutí byl jím avizovaný úraz – zlomenina kotníku, jež byla ohodnocena bolestným [částka] bodů. Přes takto zjištěný skutkový stav však posoudil odvolací soud žalobu jako nedůvodnou, neboť dle ust. § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích výslovně stanoví, že závadou ve schůdnosti se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou chodec nemůže předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu, dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (za jiné viz 25 Cdo 2731/2008, 25 Cdo 1713/2008, 25 Cdo 3042/2016), podle níž závadami ve schůdnosti pozemní komunikace (chodníku, prostoru zastávky atd.) jsou myšleny natolik závažné změny, neboli zhoršení schůdnosti komunikace, že chodec ani při opatrné chůzi respektující stav komunikace a důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. Musí jít tedy o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti, již chodec nemůže předpokládat, a taková situace podle názoru odvolacího soudu v daném případě nenastala, neboť z provedených důkazů vyšlo najevo, že chodník (jako celek) na zastávce, kde došlo k úrazu, byl namrzlý a mírně posněžený. Za této situace žalobce podle názoru odvolacího soudu měl a mohl předpokládat vlivem povětrnostních podmínek zhoršenou kvalitu schůdnosti chodníku zastávky jako celku a měl a mohl této situaci přizpůsobit i zvýšenou opatrnost při pohybu. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ovšem s tím, že náklady vynaložené žalovaným na jeho právní zastoupení neshledal účelně vynaloženými.

6. Žalobce podal prostřednictvím svého právního zástupce proti rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp.zn. II. ÚS 1991/20, kterým zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a konstatoval, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud upozornil na to, že jakýkoliv zásah do zdraví člověka znamená zásah do jeho tělesné a duševní integrity, a tedy do sféry chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny zaručující nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (nález sp. zn. II. ÚS 1564/20 ze dne [datum], body [číslo]; nález sp. zn. II. ÚS 4100/19 ze dne [datum], body [číslo]; nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne [datum rozhodnutí] (N 157/54 SbNU 33), body [číslo]). Zdůraznil, že již ve svém nálezu sp.zn. I. ÚS 2315/15 se podrobně věnoval problematice náhrady újmy za úraz vzniklý stavem chodníku a vytkl v něm Nejvyššímu soudu nejen nejednotnost judikatury, nýbrž i ústavní nekonformitu jedné z jeho rozhodovacích linií. Již v tomto nálezu Ústavní soud vyložil, že domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví s tvrzením, že tato újma mu vznikla kvůli stavu chodníku (místní komunikace), je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy, který plyne z čl. 7 odst. 1 Listiny. V souvislosti s tím apeloval na obecné soudy, že tyto závěry musí promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, jak ji upravuje § 27 zákona o pozemních komunikacích, v konkrétním případě, přičemž je třeba zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků a uživatelů pozemních komunikací. Dále Ústavní soudu poukázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR č.j. 31 Cdo 1621/2020-138, v němž NS ČR sjednotil svou judikaturu tak, že nejsou-li splněny podmínky odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, lze se domáhat náhrady na základě obecných ustanovení o odpovědnosti v občanském zákoníku. Opačné pojetí totiž podle Nejvyššího soudu„ nevede ke spravedlivým řešením, neboť ve svém důsledku odpírá poškozeným chodcům právo na náhradu újem vzešlých z předvídatelných závad komunikací, aniž by současně zohledňovalo počínání jejich vlastníků při plnění povinnosti řádně pečovat o jejich stav, respektive povinnosti zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb chodců.“ Dále Ústavní soud provedl historický exkurz do právní úpravy a konstatoval, že pokud by byla odpovědnost za závady ve schůdnosti spojena jen s „ nepředvídatelnou“ závadou ve schůdnosti, jak ji chápe Nejvyšší soud, nemohla by se nikdy tato forma odpovědnosti uplatnit ve vztahu k těmto typickým situacím, kdy dojde k úrazu v důsledku toho, že namrzlý či zasněžený chodník zůstane jako celek neošetřen. Takový záměr podle něj s novelizací provedenou zákonem č. 97/2009 Sb. lze spojovat jen stěží. V závěru pak Ústavní soud shrnul základní myšlenku svého rozhodnutí tak, že utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník (správce) komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. K tomu podotkl, že jednou z cest, jak dostát výše shrnutým požadavkům, je zabývat se při posuzování, zda se na komunikaci vyskytla závada ve schůdnosti, tím, zda chodec mohl na předmětný stav komunikace„ účinně reagovat“. V této souvislosti vytkl odvolacímu soudu, že věc neposoudil ani touto optikou, ale ani z hlediska obecné odpovědnosti dle občanského zákoníku. Nezabýval se tedy tím, zda skutečnost, že chodník nebyl po několik dnů ze strany TSK jako správce komunikace ošetřen, nesvědčí o porušení povinností TSK. Městský soud se tedy neřídil ani judikaturou Ústavního soudu, ani ze dvou tehdejších linií judikatury Nejvyššího soudu nezvolil tu, která vyžadovala hodnocení i z hlediska obecné odpovědnosti. Odvolacímu soudu uložil, aby v dalším řízení věc posoudil v souladu s principy vyloženými v tomto nálezu, přičemž bude podle Ústavního soudu na něm, jaký odpovědností režim z pohledu podústavního práva pro toto zhodnocení věci zvolí. V každém případě se však musí zabývat tím, zda stav komunikace v době úrazu – dle zjištění obecných soudů namrzlé a pokryté sněhem – nebyl důsledkem pochybení při údržbě komunikace ze strany TSK. Dále vytkl odvolacímu soudu i to, že se vůbec nevyjádřil k tehdejší judikatuře Ústavního soudu přesto, že na ni jak žalobce, tak soud prvního stupně odkazovali.

7. Vzhledem k tomu, že původní žalovaný – [ulice] správa komunikací, příspěvková organizace byl ke dni [datum] zrušen, a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, rozhodl odvolací soud usnesením ze dne [datum] o procesním nástupnictví dle § 107 odst. 3 o.s.ř, tak, že v řízení bude nadále na straně žalované pokračováno s Hlavním městem Prahou, na niž přešla všechna práva a povinnosti (jakož i závazky) původního žalovaného.

8. K výzvě odvolacího soud poté nově vstoupivší žalovaný jednak předložil důkazy, jimiž hodlal prokazovat realizovaný úklid, resp. ošetření předmětného chodníku na zastávce, a stav počasí a srážek v rozhodném období, a jednak podal další vyjádření reagující na nález Ústavního soudu.

9. Do řízení posléze vstoupila jako vedlejší účastník na straně žalované [právnická osoba]

10. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na předchozí vyjádření a stanoviska původního žalovaného a poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že dne [datum] provedlo 34 pracovníků správce zimní údržbu komunikace v dané lokalitě úklidem sněhu, zmrazků a posypem komunikace. Dne [datum] měli pracovníci domácí pohotovost, což bylo v souladu se schváleným plánem zimní údržby. Zdůraznil, že žádný právní předpis neukládá vlastníku či správci komunikace opakované a intenzivní zásahy na každém jednotlivém místě, nevznikne-li k tomu objektivní potřeba vyvolaná důsledky povětrnostních situací. TSK tedy žádnou zákonnou povinnost neporušila. Pokud žalobce i za dané situace utrpěl úraz, pak ve smyslu zásady casum sentit dominus nese sám následky náhody, která se mu přihodila. K předestřeným důkazům pak žalovaný opakovaně zdůraznil, že ze zprávy ČHÚ bylo zjištěno, že nebyly žádné srážky mezi 18. a 21. lednem zaznamenány, a nelze tedy vytýkat správci, že místo ponechal mezi uvedenými dny bez úklidového zásahu. Poukázal také na to, že je soud povinen zkoumat i jiné dimenze vzniklé situace, zejména, zda měl žalobce přiměřenou obuv, jaká byla viditelnost atd. Podrobně poté odkázal na Ústavním soudem avizované rozhodnutí NS 2020 a ke lhůtám, v nichž je adekvátní provádění úklidu pak odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 2378/21 a II. ÚS 1634/21.

11. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a doplnil dokazování listinami předestřenými k výzvě soudu žalovaným v reakci na nález Ústavního soudu vydaný v této věci. Po doplnění dokazování a po zvážení všech rozhodných skutečností dospěl odvolací soud vázán závěry Ústavního soudu tentokrát ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o důvodnosti žaloby, a tedy o neopodstatněnosti odvolání žalovaného (původního žalovaného).

12. Dle ust. § 26 odst. 7 zák.č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

13. Dle ust. § 27 odst. 3 téhož zákona vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

14. Dle ust. § 27 odst. 6 téhož zákona je-li výkon správy pozemní komunikace zajišťován prostřednictvím správce, nahradit škodu podle odstavců 2 až 4 je povinen namísto vlastníka pozemní komunikace správce. [příjmení] pozemní komunikace v takovém případě ručí za splnění povinnosti k náhradě škody.

15. Jak již bylo odvolacím soudem konstatováno v jeho předchozím rozhodnutí, důkazy provedenými soudem prvního stupně byla prokázána pasivní legitimace původního žalovaného – Technické správy komunikací, příspěvkové organizace, jež byla v době úrazu, tedy ke dni [datum] správcem předmětné komunikace (ust. § 27 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích), přičemž smlouva o zajištění správy majetku uzavřená s TSK hl.m. [právnická osoba] nabyla účinnosti až dne [datum], tedy po škodní události. Také pokud jde o skutkové okolnosti samotného úrazového děje a jeho následků, byl podle názoru odvolacího soudu důkazy provedenými soudem prvního stupně dostačujícím způsobem prokázán skutkový stav. Bylo prokázáno, že žalobce utrpěl dne [datum] úraz - zlomeninu kotníku poté, kdy uklouzl na chodníku autobusové zastávky Chodovec (resp. těsně u ní). Skutečnost, že na prvním orientačním náčrtku žalobce označil poněkud jiné místo (které se nacházelo výrazněji mimo zastávku), než ve druhém případě, kdy bylo označeno místo úrazu na ploše autobusové zastávky, již ve svém předchozím rozhodnutí hodnotil odvolací soud jako pochopitelné a snadno vysvětlitelné tím, že první náčrtek byl nepřehledný a nebylo z něj přesně patrné, kde se rozprostírá plocha zastávky – tedy nástupního prostoru. V případě druhého jasnějšího plánku už označil žalobce místo v prostoru zastávky a odvolací soud nemá ani nyní důvod o tomto označení pochybovat, neboť fakt, že k úrazu došlo na zastávce, resp. v její bezprostřední blízkosti, při snaze o přestup z jedné linky autobusu na druhý potvrdila i manželka žalobce, a tato skutečnost vyplývá i z logiky věci, pokud žalobce s manželkou v daném místě hodlali pouze přestoupit ve večerních hodinách a velkém mrazu z jednoho autobusu na druhý, neměli důvod se z prostoru zastávky kamkoli vzdalovat. Podle názoru odvolacího soudu bylo provedeným dokazováním i dostatečně prokázáno, že prostor zastávky autobusů (ba ani jeho bezprostřední okolí) rozhodně nebyl, ani nemohl být vyňat ze zimní údržby, neboť se jedná o frekventované místo s autobusovou zastávkou, kde staví řada autobusových linek, i to, že žalovaný dne [datum] jistou údržbu provedl. Z provedeného dokazování pak bylo zjištěno i to, že v období mezi [číslo] a [číslo] [rok], kdy došlo k úrazu, byly celodenní mrazy, i to, že v uvedeném období v hlavním městě [obec] nesněžilo. Konečně je z provedeného dokazování zřejmý i fakt, že žalobce skutečně uklouzl a že důsledkem toho uklouznutí byl jím avizovaný úraz – zlomenina kotníku, jež byla ohodnocena bolestným [částka] bodů. Uvedené skutečnosti byly potvrzeny i důkazy předloženými v rámci odvolacího řízení na výzvu odvolacího soudu současným žalovaným, a to speciální předpovědí počasí pro TSK na inkriminované dny [číslo] až [datum], přehledem počasí v [obec] [část obce] v předmětném období a dále zprávami o činnosti ZÚK ze dnů 18. až [datum] a deníkem zimní údržby ze dne [datum].

16. Za této skutkové situace u vědomí toho, že se žalobce domáhá náhrady újmy na zdraví, jež mu vznikla kvůli stavu chodníku, bylo nutno se zabývat jednak otázkou, zda se žalobce choval dostatečně obezřetně, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně i tím, zda žalovaný, resp. původní žalovaný jako správce komunikace, dodržel svoji povinnost zajistit, aby komunikace, v tomto případě chodník na autobusové zastávce, resp. v jejím nejtěsnějším sousedství, umožňoval (zajišťoval) svým stavem bezpečný pohyb chodců, neboť, jak vyplývá zcela jednoznačně jak z nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 2315/15, tak z nálezu vydaného Ústavním soudem ČR přímo v této věci (sp.zn. II. ÚS 1991/20), pojem závada ve schůdnosti pozemní komunikace (chodníku) má zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků a uživatelů pozemních komunikací. Na pojem závada ve schůdnosti chodníku nelze tedy pohlížet striktně jako na náhlou neočekávanou a nepředvídatelnou změnu pochozích vlastností chodníku, jak to uvedl odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí, nýbrž optikou Ústavního soudu tak, že chodník musí být v takovém stavu, aby na jeho aktuální kondici mohl chodec účinně reagovat, tedy aby mu stav komunikace umožňoval při zachování obvyklé míry opatrnosti bezpečný pohyb po něm. Svědeckými výpověďmi manželky žalobce i jeho dcery, jež pro otce přijela na místo úrazu, bylo prokázáno žalobní tvrzení, že chodník na autobusové zastávce a v jejím bezprostředním okolí byl namrzlý a lehce posněžený, z výpovědi manželky pak skutečnost, že žalobce po několika krocích opatrné chůze náhle upadl a způsobil si úraz. Jakkoli žalovaný prokázal, že dne [datum] provedl prostřednictvím 34 svých pracovníků v předmětné lokalitě úklidové práce na komunikacích – chodnících a prokázal i to, že v době od [číslo] do večerních hodin [datum], kdy došlo k úrazu, nebyly v hlavním městě [obec] zaznamenány srážky, tedy nepřipadl žádný nový sníh a celodenně mrzlo, nevyplynula z žalovaným předestřených důkazů žádná skutečnost, jež by byla s to zpochybnit svědeckými výpověďmi prokázaný fakt, že chodník na zastávce autobusu, kde došlo k úrazu žalobce, a v jejím bezprostředním okolí, byl v době úrazu v takovém stavu, jenž bezpečný pohyb chodců nebyl s to zajistit. Žalobce se zjevně nepohyboval po chodníku v daném místě nijak rizikově, pouze v rámci čekání na autobusový přípoj za doprovodu manželky popocházel, a ačkoli neměl pohorky, byl obut v normální městské zimní obuvi (jak svědčily jeho manželka i dcera – bez významu je i podle názoru odvolacího soudu, že se neshodly na tom, zda se jednalo o obuv kotníčkovou či nikoli). Z prokázaného stavu chodníku ve večerních hodinách dne [datum] je patrné, že buďto žalovaným zajištěný úklid dne [datum] nebyl proveden náležitě tak, aby chodník na zastávce v jejím bezprostředním okolí umožňoval bezpečný pohyb chodců, nebo i přes absenci sněhových srážek došlo v mezidobí v důsledku povětrnostních podmínek (např. mrznoucí mlhy, jejíž spad vyplynul z doplnění dokazování v noci z 18. na [datum]) a velkých mrazů ke zhoršení terénu chodníku, jež mělo vést žalovaného (zejména v místě zřejmě nemálo frekventované autobusové zastávky) k zopakování či revidování úklidu.

17. Ze všech uvedených argumentů je patrné, že, aniž to žalobce zavinil či spoluzavinil jakýmkoli rizikovým chováním, chodník v předmětné lokalitě, jenž byl ve správě původního žalovaného, nebyl v době úrazu žalobce ve stavu, jenž by umožňoval bezpečný pohyb chodců, a z toho důvodu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že původní žalovaný odpovídal dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích (při ústavně konformním výkladu pojmu závady ve schůdnosti komunikace, resp. chodníku) za újmu na zdraví, již žalobce utrpěl. Rozsah škody nebyl původním žalovaným sporován a podle názoru odvolacího soudu byl i jasně a dostatečně prokázán lékařskou zprávou MUDr. [příjmení], jež vyčíslila bolestné za zlomeninu kotníku položkou 80 bodů. Při hodnotě jednoho bodu [částka] (v roce 2017), je žalobcem požadovaná částka přesným osmdesátinásobkem hodnoty bodu, a žaloba tedy byla v plném rozsahu i podle názoru odvolacího soudu podána po právu, a to včetně žalobcem požadovaného příslušenství ve formě zákonných úroků z prodlení.

18. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve světle závěrů Ústavního soudu vyslovených v nálezu vydaném v tomto řízení i ve světle další ústavní judikatury tentokrát podle § 219 o.s.ř. ve výroku o věci samé ve vztahu k nově vstoupivšímu žalovanému – právnímu nástupci původního žalovaného potvrdil.

19. Do výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně zasáhl odvolací soud jen minimálně v tom směru, že výši náhrady nákladů snížil o soudní poplatek, neboť žalobce je od placení soudního poplatku v případě žaloby o náhradu újmy na zdraví osobně osvobozen ustanovením § 11 odst. 2 písm. d) zák.č. 549/1991 Sb. Žalobci tak na náhradu účelně vynaložených nákladů náleží toliko náhrada za právní zastoupení, jež byla specifikována soudem prvního stupně. Odvolací soud cestou změny rozhodnutí dle § 220 odst. 1 přiznal tedy žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně [částka] na místo soudem prvního stupně přiznaných [částka].

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšnému žalobci byla přiznána plná náhrada nákladů této fáze řízení – tedy odměna za čtyři úkony právní služby – vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání, ústavní stížnost a účast u druhého jednání odvolacího soudu – po [částka] za úkon, čtyři náhrady hotových výdajů a částka odpovídající 21 % DPH – celkem [částka]. I tato částka náhrady nákladů řízení je splatná k rukám právního zástupce žalobce (§149 odst. 1 o.s.ř.) a povinnost k jejímu zaplacení lpí společně a nerozdílně na bedrech procesně neúspěšného žalovaného a vedlejšího účastníka, jenž na jeho straně vstoupil do řízení ve fázi odvolacího řízení.

20. Výrok o povinnosti žalovaného k zaplacení soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně je odůvodněn ust. § 2 odst. 3 zák.č. 549/1991 Sb. Za situace, kdy žalobce byl ze zákona plně osvobozen od soudního poplatku dle § 112 odst. 2 písm. d) téhož zákona, je na žalovaném, jenž byl v řízení procesně neúspěšný, aby poplatkovou povinnost splnil. Výše soudního poplatku byla určena dle položky 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb.

Poučení