70 Co 417/2021-95

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o.z., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 27 C 299/2019 - 54, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé II. potvrzuje. Ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky navzájem se rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na jejich náhradu částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [jméno]. Ve výrocích IV. a V. o nákladech státu se rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradu nákladů státu částku [částka] rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. částečně vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky od [datum] od zaplacení, zamítl. Ve výroku III. soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] ve třídenní pariční lhůtě k rukám jeho právního zástupce a výroky IV. a V. poměrně podle úspěchu v řízení rozdělil náhradu nákladů řízení státu tak, že povinnost k zaplacení částky [částka] uložil vůči státu žalobci a [částka] uložil vůči státu žalovanému.

2. Podle odůvodnění rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba, jíž se žalobce domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s úmrtím jeho syna [jméno] [příjmení], je opodstatněná pouze z části. S odkazem na § 2927 o.z. po provedeném dokazování soud uvedl, že z komentářové literatury vyplývá, že představa občanského zákoníku o plném vyvážení utrpení sekundárních obětí je zcela iluzorní, neboť rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze nikdy exaktně kvantifikovat, vyčíslit a odčinit. Relevantní kritéria, které zkompiloval Nejvyšší soud na základě poznatků judikatury, Ústavní soud v rozhodnutí I ÚS 2844/14 odst. 53 a 54 převzal, přičemž navázal na svoji předchozí judikaturu (I ÚS 1586/09), a uvedená kritéria dále rozvinul také Nejvyšší soud v rozhodnutí 4 Tdo 1402/2015, tak že uvedená kritéria je nutno posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka s tím, že je třeba zkoumat: a) intenzitu vztahu, dále b) věk, přičemž újmy týkající se dětí jsou v obecném lidském chápání mimořádně traumatizující a spojené se značnými emocemi, c) hmotná závislost, dále d) postoj žalovaného, např. snaha o urychlené vyřešení, nebo naopak obstrukce nepřiznání odpovědnosti, a dále je relevantní e) míra zavinění a f) vzájemné relace. Soud poukázal na to, že dle NS ČR jsou ospravedlnitelné náhrady mezi [částka] [částka] až [částka] pro skupinu citově nejblíže spjatých osob (rodiče, děti a manželé), jsou-li relevantní kritéria neutrální (Nejvyšší soud, 4 Tdo 1402/2015). Dále k problematice uvedl, že částku [částka] lze jako standard pro jednotlivé pozůstalé považovat za přiměřený pokrok k lepšímu a má oporu i v odborné literatuře s tím, že u případů bez výrazných specifických okolností by se mělo odškodnění pohybovat při horní hranici tohoto rozmezí. Pro případy mimořádného rozsahu újmy či mimořádných okolností navýšení vždy musí být opřeno o zjištění konkrétních relevantních kritérií a nesmí se odvíjet od zcela nesprávných snah o využití hodnoty statistického života či hodnoty života dle metodiky ustanovení § [číslo]. Dále soud prvního stupně poukázal i na judikát NS ČR sp.zn. 25 Cdo 894/2018, kde bylo judikováno, že za účelem zajištění automatické valorizace, tak aby částka byla odpovídající, je vhodné užití metody výpočtu 20ti násobku průměrné hrubé měsíční mzdy. K tomu soud uvedl, že v roce 2017 byla průměrná mzda dle Českého statistického úřadu [částka], a její dvacetinásobek tedy činí [částka]. Za situace, kdy žalobce již od žalovaného obdržel [částka], vyčíslil soud prvního stupně opodstatněný nárok žalobce částkou [částka]. K věci dodal, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený bydlel a žil v rodinném domě u svého nevlastního otce [jméno] [příjmení] ve [obec] a s ním tam žila i jeho matka a sestra [jméno]. Sousedé žalobce uvedli, že jeho syna vídali nárazově. Žalobce nebyl očitým svědkem tragické události, čili traumatizující zážitek pro něj samotná skutečnost nebyla, až následky z ní vyplývající. Žalobce se synem nežili ve společné domácnosti, ovšem běžně se stýkali v rámci rodiny. K tomu soud dodal, že žalobce netvrdil žádné skutečnosti, jež by svědčily o jejich mimořádném vztahu. Vzájemné návštěvy, výpomoci lze podle soudu hodnotit jako běžné a normální v rámci běžných rodinných vztahů. Věk zemřelého byl již vyšší, nešlo o nezletilé dítě, poškozený žil vlastní život. Nebyla tvrzena ani zjištěna hmotná závislost a nelze přejít účast poškozeného na předcházejícím ději a určitou eskalaci událostí, jež vedly k těmto tragickým následkům. Vzhledem k tomu, že pro zvýšení újmy musí být zjištěny zcela mimořádné okolnosti, tzn. jiné než běžné, a tyto nebyly ani tvrzeny ani prokázány, soud dospěl k závěru, že žalobcův nárok je ve zbývající části nedůvodný. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. a výroky o nákladech státu ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. a poměrným procesním úspěchem účastníků v řízení.

3. Proti rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Jeho odvolání směřovalo do zamítavého výroku II. (jakož i do akcesorických výroků o nákladech řízení). Žalobce podal nejprve blanketní odvolání, které posléze doplnil podáním z [datum]. V něm dle ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. vytkl soudu prvního stupně, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům, že učinil nesprávná skutková zjištění a že věc hodnotil chybně i po právní stránce. Ohradil se proti tomu, že soud prvního stupně z výslechů svědků použil jen malé části, aniž by v rozhodnutí akcentoval ty části výpovědí, jež hovořily o velmi intenzivním vztahu otce a syna, přičemž tatáž výtka se týkala i účastnické výpovědi žalobce. Soud si tak podle žalobce učinil neúplný obraz o intenzitě a kvalitě vzájemných vztahů mezi otcem a synem. Dále soudu vytkl, že nesprávně hodnotil skutečnosti týkající se děje předcházejícího dopravní nehodě. Poukázal na to, že škůdce vypovídal v postavení obviněného, kdy nemusel hovořit pravdu, neboť byl veden hlavní snahou obvinit jiného ze spáchání trestného činu a sebe očistit. Kromě toho v této souvislosti poukázal na skutečnost, že škůdce byl shledán nepříčetným z důvodu demence, takže i kdyby byl přesvědčen, že vypovídá pravdu, mohla být jeho výpověď zásadně ovlivněna absencí paměti a duševní poruchou. Poté upozornil na to, že soud není v civilním řízení vázán výrokovou částí usnesení státního zástupce KSZ v [obec] ze dne [datum], jímž bylo trestní stíhání škůdce zastaveno pro nepříčetnost. Za situace, kdy žalobce tvrdil, že jeho syn nevyvolal svým jednáním reakci škůdce, měla podle názoru žalobce strana žalovaná prokazovat, že takové jednání ze strany poškozeného bylo. Dále žalobce poukázal na to, že soud prvního stupně nedůsledně respektoval judikatorní závěry vyšších soudů, když nezohlednil další kritéria, o nichž se judikatura vyšších soudů zmiňuje, a to a) absenci jakékoli morální satisfakce – když škůdce nebyl odsouzen, b) formu zavinění – škůdce podle žalobce jednal minimálně v nepřímém úmyslu, c) postoje škůdce – jenž zůstal zcela nečinný a ani se neomluvil a nevyjádřil lítost ani jiným způsobem. Kromě toho nezohlednil soud ani délku trvání duševních útrap žalobce. Byť toto kritérium judikatura nezmiňuje, je podle názoru žalobce podstatné, neboť poškozený syn žalobce nezemřel hned, nýbrž až po měsíci, kdy si žalobce dělal naděje na vyléčení. Žalobce odkázal v této souvislosti na podle něj srovnatelný případ řešený odvolacím soudem pod sp.zn. 58 Co 88/2018 – 131. Ohradil se také proti výrokům o nákladech řízení, poukázav na to, že jde o řízení, v němž výše náhrady závisí na úvaze soudu a kdy má být rozhodováno o nákladech dle § 142 odst. 3 o.s.ř. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok II. změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, přizná žalobci náhradu veškerých nákladů řízení a zaváže žalovaného k náhradě nákladů státu.

4. Žalovaný se k odvolání prostřednictvím svého právního zástupce písemně vyjádřil, rozsudek označil za správný a konstatoval zároveň, že soud správně a úplným způsobem zjistil skutkový stav a věc posoudil správně také po právní stránce. Poukázal na to, že není úkolem soudu, aby plně citoval výpovědi účastníků. Soud podle něj správně zhodnotil, že vztah mezi otcem a synem byl takový, jaký má v normální rodině být. Nebylo prokázáno nic, co by svědčilo o mimořádnosti vzájemných vztahů nebo o hmotné či jiné závislosti. Žalovaný zdůraznil, že dopravní nehodu zachytil i kamerový záznam a vypovídal o ní i svědek [jméno] [příjmení], který m.j. uvedl, že řidič tovární značky AUDI bránil druhému řidiči v odjezdu a něco na něj volal. Žalovaný dále uvedl, že je právem soudu posoudit věrohodnost výpovědi každého podle vlastní úvahy. K poukazu žalobce na úmysl jednání škůdce, žalovaný zdůraznil, že byl-li škůdce v době svého jednání nepříčetný, pak lze jen stěží hovořit o úmyslu, když rozpoznávací a ovládací schopnosti škůdce [jméno] [jméno] byly zcela vymizelé. Totéž se týká i žalobcem zmiňované absence omluvy. V závěru žalovaný poukázal na to, že případ řešený ve věci 58 Co 88/2018 byl skutkově zcela odlišný, a je tedy neaplikovatelný. Navrhl proto potvrzení napadených výroků rozsudku.

5. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání a v jeho rozsahu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a přezkoumal též řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze popřát sluchu.

6. Dle ust. § 2959 o.z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném k úplnému objasnění rozhodného skutkového stavu, na základě dokazování učinil v podstatě správné skutkové závěry, které hodnotil přiléhavě i po právní stránce. Z obsahu spisu, a tedy i z provedeného dokazování, je zřejmé, že žalobce je otcem poškozeného [jméno] [příjmení], narozeného [datum], který dne [datum] v 8:11 hodin, v prostoru nájezdové větve dálnice D5 na 28. km, ve směru na [obec] v k. ú. [obec], okres [okres], se snažil zabránit [jméno] [příjmení] jedoucímu v osobním vozidle tovární značky Renault Megan, [registrační značka] v odjezdu, a to tak, že se postavil před uvedené vozidlo, avšak [jméno] [příjmení] do [jméno] [příjmení] narazil a v důsledku nárazu byl poškozený [jméno] [příjmení] odhozen na přední kapotu vozidla, které pokračovalo v jízdě, po ujetí cca 30 m přes čelní sklo a střechu [jméno] [příjmení] spadl na vozovku. V důsledku uvedené nehody [jméno] [příjmení] utrpěl závažné polytrauma, v jehož důsledku přes poskytnutou lékařskou péči a hospitalizaci v [ulice] vojenské nemocnici v [obec] a následně v [nemocnice] v [obec] nad Ohří zemřel dne [datum]. Dále je zřejmé i to, že usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství pod č. j. KZV 15/2018-60 dne [datum rozhodnutí] bylo trestní stíhání viníka [jméno] [příjmení] zastaveno dle ust. § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť tento nebyl v době činu trestně odpovědný pro nepříčetnost, jakož i skutečnost, že ke škodícímu vozidlu bylo ke dni dopravní nehody sjednáno pojištění z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem u žalovaného, proto žalobci dle ust. § 6 odst. 2 ve spojení s ust. § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. vznikl přímý nárok vůči žalovanému na pojistné plnění za nemajetkovou újmu. Žalobce vůči žalovanému uplatnil dne [datum] nárok na pojistné plnění za nemajetkovou újmu dle ust. § 2959 o. z. v celkové výši [částka], avšak žalovaným bylo vyplaceno pouze [částka]. Žalobce se proto touto žalobou domáhal rozdílu mezi částkou, již původně na odškodnění požadoval a částkou, kterou mu žalovaný vyplatil. Žalobcem je tedy v daném případě pozůstalým otcem zletilého syna.

8. Při hodnocení přiměřené částky imateriální újmy utrpěné úmrtím syna je třeba především připomenout v obecné poloze, že tento institut zakotvený v § 2959 o.z. je určen k tomu, aby nejbližším pozůstalým po osobě blízké, jež zemřela v důsledku škodní události, byla poskytnuta adekvátní náhrada za smutek, duševní útrapy a psychické strádání plynoucí z toho, že je navždy opustila osoba, s níž byli svázáni úzkou vazbou rodinných a sociálních pout. Daný nárok nelze zaměňovat s reparací ztráty v majetkové sféře. Stejně tak nelze pod daný institut podřazovat náklady, které v budoucnosti vzniknou některému z pozůstalých, neboť tyto nároky jsou podřaditelné pod jiné zákonné instituty. Tato forma odškodnění nemajetkové újmy nemá také nic společného s instituty bolestného a ztížení společenského uplatnění samotné poškozené osoby, a není a nemůže s nimi být ani porovnávána, neboť zejména institut ztížení společenského uplatnění má charakter„ odškodnění do budoucna“ tedy charakter satisfakce za více či méně sníženou budoucí kvalitu života. Judikatura obecně vychází při stanovení výchozího plnění z titulu odškodnění dle § 2959 o.z. ze základní částky pohybující se v rozmezí [částka] až [částka] u tzv.„ neutrálních“ případů, tj. u případů„ běžných – standardních“ rodinných vazeb a vztahů, dává však samozřejmě obecným soudům možnost, ba dokonce povinnost, uvedené částky modifikovat s ohledem na konkrétní okolnosti toho kterého případu, přičemž nabádá k zohlednění řady hledisek. V každé konkrétní kauze je tak třeba na straně pozůstalé blízké osoby zvažovat intenzitu vztahu žalobce se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého, otázku hmotné závislosti žalobce na zemřelém, případně další hlediska. Na straně škůdce je pak třeba přihlédnout k jeho postoji ke škodní události, k dopadu události do jeho života, k jeho majetkovým poměrům a k míře a způsobu jeho zavinění, resp. též ke spoluzavinění zemřelým. Kromě toho je nezbytné, aby poskytnutá náhrada odrážela i obecně sdílené představy o spravedlnosti a, jak konstatoval Ústavní soud ČR mimo jiné v rozhodnutí I. ÚS 2844/14, je při rozhodování nutno uplatnit též princip proporcionality, jenž lze realizovat tím, že soud porovná částky, které již byly přisouzeny v obdobných případech. Optikou všech těchto hledisek tedy bylo třeba posuzovat i souzený případ odškodnění útrap pozůstalého otce v této právní věci.

9. Jak vyplynulo z obsahu dokazování, a to nejen ze skutečností, které vypíchl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, nýbrž ze všech důkazů, které byly provedeny před soudem prvního stupně v jejich úplnosti a v jejich vzájemných souvislostech, mezi žalobcem a jeho zemřelým synem byla pevná rodinná pouta a harmonické vztahy, jinak řečeno, byly mezi mini takové rodinné vztahy, jaké mají být v každé zdravé a normálně fungující rodině mezi otcem a jeho dospělým synem. Nežili spolu, nebyli na sebe odkázáni výživou a každý z nich si žil svým vlastním plnohodnotným životem, ovšem pravidelně a často se navštěvovali – zejména syn navštěvoval otce, účastnili se společně různých rodinných i jiných akcí, zašli spolu na pivo a vzájemně si pomáhali, bylo-li takové pomoci třeba. Syn také navštěvoval otce v průběhu jeho pobytu v nemocnici a vozil tam i svou nevlastní matku. Všechny tyto skutečnosti, jež vyplynuly ze svědeckých výpovědí i účastnické výpovědi žalobce, svědčí o tom, že mezi žalobcem a jeho zemřelým synem byly standardně dobré vztahy, nicméně nepramení z provedených důkazů, ba ani ze žalobních tvrzení, žádná skutečnost, jež by svědčila o nadstandardnosti vzájemných vztahů, jež by se vymykaly poměrům v jiných fungujících rodinách. Žalobce nebyl na syna existenčně, sociálně ani zdravotně odkázán a ani syn nebyl ekonomicky ani jinak závislý na žalobci. Právě s ohledem na výborné, lež nicméně ze standardu nikterak nevybočující vzájemné vztahy otce a dospělého syna považuje odvolací soud za správné, aby se výše odškodnění pohybovala kolem horní hranice částky, jež byla stanovena judikaturou Nejvyššího soudu ČR v rozmezí [částka] až [částka] (viz rozhodnutí NS ČR sp.zn. 4 Tdo 1402/2015), neboť žádné mimořádné okolnosti, v jejichž důsledku by měla být uvedená částka výrazně navýšena, nebyly shledány. Pokud za této situace soud prvního stupně respektoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 894/2018 a stanovil výši adekvátní odškodnění pro žalobce v rozsahu dvacetinásobku průměrné měsíční mzdy ([částka]), přičemž jako rozhodné vzal období roku 2017 (když škodní událost nastala na počátku roku 2018), postupoval podle názoru odvolacího soudu naprosto legitimně, a celkovou částku odškodnění imateriální újmy stanovil částkou [částka] zcela přiléhavě všem individuálním okolnostem případu. Za situace, kdy žalovaný již žalobci dobrovolně vyplatil částku [částka], tedy v tomto řízení správně přiznal žalobci dalších [částka] s příslušenstvím, a ve zbývajícím rozsahu ([částka] s příslušenstvím) žalobu jako neopodstatněnou zamítl.

10. Pokud jde o rozsah odškodnění, a tedy i o celkovou výši částky, jíž by se mělo žalobci dostat, nabídl žalobce ke srovnání rozhodnutí ve věci Zajíčkových vedené Městským soudem v Praze pod sp.zn. 58 Co 88/2018, v němž se dostalo každému ze žalobců, tj. manželu i dvěma nezletilým synům odškodnění újmy vzniklé v souvislosti s úmrtím jejich manželky a matky ve výši trojnásobku obecně přiznávané částky, tj. ve výši [částka]. Podle názoru odvolacího soudu, jenž je ve shodě se závěry soudu prvního stupně, je ovšem situace v obou kauzách naprosto odlišná. Zatímco v nyní souzené věci jde o újmu otce zletilého, bezmála čtyřicetiletého syna, který vedl již dávno zcela samostatný život, a k úmrtí syna došlo při dopravní nehodě (byť zřejmě minimálně z podstatné části zaviněné škůdcem), ve věci [příjmení] šlo o odškodnění manžela, který žil se zemřelou v pevném, každodenním svazku, a dvou nezletilých synů, kteří ztratili matku ve věku 4 a 7 let, a přišli tak o všeobjímající pevnou mateřskou náruč ve věku, kdy byli vůči této ztrátě nejméně odolní. Navíc matka a manželka zemřela v důsledku trestného činu vraždy ve svých 37 letech a to ještě při výkonu svého povolání jako policistka. Případ byl navíc výrazně medializován. Uvedeným okolnostem, které byly zcela nepochybně nanejvýš mimořádné, tedy zcela jistě odpovídalo mimořádné zvýšení částky odškodnění. Taková situace v tomto řízení nenastala.

11. Další dva případy použil ke srovnání odvolací soud, a to jednak odškodnění ve věci projednávané Nejvyšším soudem ČR pod sp.zn. 4 Tdo 1402/2015, jež bylo završeno rozsudkem ze dne [datum], kde se dostalo nezletilé [příjmení], která ztratila matku v sedmi letech, byla osobně přítomna u matčiny smrti v automobilu a navíc událost vnesla naprostý chaos do jejího dosavadního života, neboť z výlučné péče matky, když otec o ni neprojevoval zájem, byla zcela bez přípravy přemístěna k otci, odškodnění [částka].

12. A dále odškodnění životního partnera a syna ženy zemřelé v důsledku dopravní nehody na kolejišti tramvaje, jež byla projednávána zdejším soudem pod sp.zn. 70 Co 204, 205/ 2018. V daném případě, jak již bylo uvedeno, šlo o odškodnění syna, jemuž byly v době úmrtí matky dva roky a jenž byl plně odkázán na její péči, a odškodnění životního partnera, otce společného dítěte, jenž žil se zemřelou ve společné domácnosti a byl s ní v intenzivním každodenním osobním, citovém i ekonomickém kontaktu – rodina žila ve velmi harmonickém soužití. Za této situace hodnotil odvolací soud jako přiměřenou částku odškodného pro nezletilého syna ve výši [částka] a pro pozůstalého partnera [částka]. Obě částky odškodnění byly finálně sníženy o 25 % vzhledem k tomu, že zemřelá na nehodě poměrně participovala svým spoluzaviněním, takže nezletilý syn získal odškodnění v rozsahu [částka] a partner [částka].

13. Po srovnání souzené kauzy se všemi shora citovanými případy odvolací soud považuje za potřebné znovu zdůraznit, že v případech, které byly předmětem srovnání, utrpěly nezletilé děti v útlém věku zcela nenahraditelnou, zásadní a zcela fatální ztrátu matky, případně manžel či životní partner utrpěli ztrátu blízké osoby, s níž sdíleli ve shodě a plné funkčnosti každodenní život, navíc v důsledku škodní události museli převzít veškeré povinnosti, jež do té doby činila matka, a život se jin tedy od základu změnil. Pokud tedy v některých z uvedených případů bylo odškodné více či méně navýšeno, vedly k tomu soudy všech stupňů reálné zcela mimořádné skutečnosti vyžadující zvláštní zřetel. Odvolací soud nikterak nezlehčuje ztrátu, kterou žalobce utrpěl v důsledku úmrtí svého syna. Ztráta dítěte je katastrofální událostí pro každého rodiče, ať již k úmrtí dojde v jakémkoli věku, přesto však nelze přehlédnout to, co bylo zmíněno již shora, že žalobce a jeho syn žili každý svým vlastním životem dospělého muže, a přesto, že měli velmi dobré, ba výborné osobní vztahy, neznamenalo úmrtí syna pro otce, kromě hlubokého citového strádání, fatální zásah do dosavadního způsobu života. Z uvedených důvodů proto odvolací soud hodnotil závěry soudu prvního stupně i výši odškodnění přiznaného žalobci dle § 2959 o.z. jako zcela adekvátní a přiléhavou veškerým okolnostem souzeného případu, když žalobci se na odškodnění dostalo finálně částky o téměř [částka] přesahující horní hranici judikaturou prezentovaného rozpětí – konkrétně částky [částka] jako dvacetinásobku průměrné mzdy v roce 2017.

14. Ke zbývajícím odvolacím námitkám žalobce je třeba poznamenat, že odvolací soud nezohledňoval při úvahách o výši odškodného přednehodové jednání poškozeného, tedy ani to, zda poškozený škůdce k jeho počínání více či méně vyprovokoval, a to zejména proto, že důkazy o přednehodovém ději nejsou přesvědčivé a nelze z nich jednoznačně dovodit ani to, že poškozený reakci škůdce nějakým způsobem inicioval, ovšem ani to, že se do nehodové situace dostal poškozený zcela nezaviněně. Svědectví osoby nepříčetné jistě nelze považovat za hodnověrný důkaz, nicméně z kamerového záznamu a svědecké výpovědi svědka [příjmení] jisté nestandardnosti postupu poškozeného vyplynuly.

15. Pokud žalobce argumentoval absencí zadostiučinění ve formě odsouzení škůdce, jeho úmyslem ke spáchání trestného činu, resp. přečinu, a tím, že se žalobci ani neomluvil, odvolací soud poukazuje na to, že škůdce byl shledán nepříčetným s tím, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly zcela vymizelé. U osoby s takovýmto poškozením, jejíž výpověď o nehodovém ději žalobce navíc sám zcela zásadně zpochybňuje právě z důvodu jeho nepříčetnosti, si lze jen stěží představit, že by bylo možno vůbec posuzovat nějakou formu zavinění, nebo od takového člověka požadovat sebereflexi a zpytování svědomí, jež by vedly k úvaze o tom, že by se za svůj hrozný čin měl nebo mohl omluvit, případně se jinak snažit minimalizovat dopady rodinné tragédie na jednotlivé členy rodiny. Takový požadavek na nepříčetného člověka je zcela nereálný a nenaplnění takových očekávání nemůže vést podle názoru odvolacího soudu k jakémukoli navýšení odškodnění nad rámec již přiznaného. Odvolací soud pak nespatřuje důvod pro zvýšení odškodnění ani v tom, že poškozený nezemřel okamžitě po nehodě, nýbrž až po uplynutí měsíce. Újma utrpěná ztrátou, byť dospělého, dítěte se podle názoru odvolacího soudu delším časovým úsekem mezi nehodou a úmrtím zásadně nezvyšuje (zejména jde-li o časový úsek jednoho měsíce).

16. Ze všech uvedených důvodů tedy odvolací soud uzavírá, že pokud soud prvního stupně v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím žalobu jako nedůvodnou zamítl, postupoval zcela správně, a odvolací soud proto také jeho rozhodnutí v napadeném zamítavém výroku o věci samé dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

17. Důvodným však odvolací soud shledal odvolání žalobce do výroku o nákladech řízení. V souzeném případě jde jednoznačně o nárok dle § 2959 o.z., jehož výše závisí vždy na úvaze soudu, a proto i v případě jen částečného úspěchu má účastník dle § 142 odst. 3 o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů, jež ku obraně svých práv vynaložil, ovšem pouze z punkta částky, jež mu byla přiznána. Žalobci tak náleží odměna za sedm úkonů právní služby (převzetí a příprava, předžalobní výzva, žaloba, replika k vyjádření žalovaného, k níž byl vyzván soudem prvního stupně, a účast na třech jednáních soudu prvního stupně po [částka], dále sedm náhrad dle § 13 odst. 3 tarifu, cestovné ke třem jednáním na trase [okres] – [obec] a zpět ve výši [částka], náhrada promeškaného času za celkem 12 půlhodin po [částka] a částka odpovídající 21 % DPH – celkem [částka]. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit ve třídenní pariční lhůtě žalobci na náhradu nákladů řízení právě touto částku. Také ve výrocích o nákladech státu se promítla úvaha o tom, že jde o řízení, v němž závisí rozhodnutí na úvaze soudu, a i částečný úspěch je tak považován pro účely nákladů řízení za úspěch plný. Proto byla náhrada nákladů státu cestou změny dle § 220 odst. 1 o.s.ř. uložena celá k náhradě žalovanému (jedná se o náklady svědečného v rozsahu [částka]).

18. V rámci odvolacího řízení byl však, pokud jde o věc samu, plně úspěšný žalovaný, neboť žalobce se svým odvoláním proti zamítavému výroku ani částečně neuspěl. Je to tedy žalovaný, komu dle § 142 odst. 1 o.s.ř. náleží náhrada nákladů právního zastoupení z punkta, jež bylo předmětem odvolacího řízení, tedy z částky [částka]. Těmito náklady jsou odměna za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), dvě náhrady hotových výdajů po [částka] a částka odpovídající 21 % DPH – celkem [částka] [částka], [částka].

19. Zbývá dodat, že obě náhrady jsou splatné k rukám právních zástupců účastníků (§ 149 odst. 1 o.s.ř.)