70 Co 51/2025 - 111

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A]) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B]) [Jméno žalobce C], narozený dne [Datum narození žalobce C], narozená dne [Datum narození žalobce D], narozený dne [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E]) [Jméno žalobce F], narozená dne [Datum narození žalobce F] bytem [Adresa žalobce F]) [Jméno žalobce G], narozený dne [Datum narození žalobce G] bytem [Adresa žalobce G]) [Jméno žalobce H], narozená dne [Datum narození žalobce H] bytem [Adresa žalobce H]) [Jméno žalobce I], narozený dne [Datum narození žalobce I] bytem [Adresa žalobce I]) [Jméno žalobce J], narozený/á dne 27. 1. 2022 bytem [Adresa žalobce J]) [Jméno žalobce E], narozený dne [Datum narození žalobce K], zemřelý dne 29. 1. 2025 posledně bytem [adresa] l) [Jméno zemřelého A], narozený dne [Datum narození zemřelého A] bytem [Adresa zemřelého A]) [Jméno zemřelého B], narozený dne [Datum narození zemřelého B] bytem [Adresa zemřelého B] zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o náhradu nemajetková újmy, o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. října 2024, č. j. 20 C 111/2023-59, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci e) částku 113 517 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 1. 2023 do zaplacení, žalobkyni f) částku 113 517 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 1. 2023 do zaplacení a žalobci g) částku 94 598 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 1. 2023 do zaplacení.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v další části I. výroku, tedy ohledně zamítnutí žaloby žalobců a), b), c), d), h), i), j), l) a m), potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku, tedy ohledně zamítnutí žaloby původního žalobce k), potvrzuje v tomto znění: Žaloba, kterou se žalobci d), e) a m) jako procesní nástupci původního žalobce k) společně a nerozdílně domáhají, aby jim žalovaná zaplatila částku 151 356 Kč se zákonným úrokem z této částky od 28. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku každému z žalobců e), f) a g) k rukám jejich zástupce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobci e) částku 21 112,20 Kč, žalobkyni f) částku 21 112,20 Kč a žalobci g) částku 20 928,30 Kč.

V. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části II. výroku ve vztazích mezi žalobci a), b), c), d), h), i), j), l) a m), jakož i žalobci d), e) a m) jako procesními nástupci původního žalobce k), a žalovanou potvrzuje.

VI. Ve vztazích mezi žalobci a), b), c), d), h), i), j), l) a m), jakož i žalobci d), e) a m) jako procesními nástupci původního žalobce k), a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

VII. Žalovaná je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatky za odvolání žalobců e), f) a g) v celkové částce 6 000 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci a) až m) domáhali zaplacení celkové částky 2 646 040 Kč s příslušenstvím, a to (stručně řečeno) v případě žalobců a) až d), h) až j) a m) vždy po částce 252 712 Kč, v případě žalobců e) a f) po částce 113 517 Kč, v případě žalobce g) částky 94 598 Kč a v případě žalobců k) a l) po částce 151 356 Kč, vždy se zákonným úrokem z dané částky od 28. 1. 2023 do zaplacení (I. výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě jednotlivých žalobců, uplatňujících vůči žalovanému pojistiteli odpovědnosti přímé nároky dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), v podobě odčinění duševních útrap osob blízkých dle § 2959 o. z. vzniklých jim v souvislosti s usmrcením [jméno FO], narozeného dne 7. 11. 1992 a usmrceného dne 20. 6. 2022 při dopravní nehodě, způsobené vozidlem pojištěným pro případ způsobení škody jeho provozem u žalované. Žalobkyně a) je sestřenicí zemřelého, žalobce b) jeho strýcem, žalobce c) bratrancem, žalobkyně d) tetou, žalobce e) otcem, žalobkyně f) matkou, žalobce g) bratrem, žalobkyně h) švagrovou, žalobkyně i) a j) neteřemi, žalobce k) dědečkem, žalobkyně l) babičkou a žalobce m) strýcem.

3. Soud prvního stupně zjistil, že úmrtí [jméno FO] při dopravní nehodě zavinil řidič nákladního motorového vozidla pojištěného u žalované. [jméno FO] zemřel při dopravní nehodě ve věku 30 let jako svobodný, žil sám a nikoli se zbytkem rodiny. Vztah všech žalobců a zemřelého však byl velmi dobrý, měli k sobě silný citový vztah, vzájemně se navštěvovali, trávili spolu hodně volného času a vzájemně si pomáhali. Citové vazby v rámci rodiny byly vyšší než běžné, na druhou stranu nikdo z rodiny na něm nebyl finančně závislý. Žalovaná již mimosoudně vyplatila žalobcům plnění z pojistné události, a to žalobcům a) až d), h) až j) a m) každému částku 50 000 Kč, žalobcům e) a f) každému částku 832 458 Kč, žalobci g) částku 567 585 Kč a žalobcům k) a l) každému částku 378 390 Kč. Vzhledem k tomu, že tyto částky považoval soud prvního stupně za dostatečné, žalobu zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání, kterým se domáhali jeho změny uložením povinností žalované v nárokované výši. Poukázali na své nadstandardní vztahy se zesnulým, který byl tmelem celé rodiny, svolával je dohromady na rodinné oslavy a sešlosti a zakoupil rodinný dům, který chtěl renovovat i za účelem, aby se měla celá rodina kde potkávat. I soud prvního stupně zjistil, že citové vztahy v rámci rodiny byly vyšší než běžné, čemuž zamítnutí žaloby odporuje.

5. Žalovaná v rámci vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukázala na skutečnost, že žalobcům již vyplatila odčinění duševních útrap v celkové výši 3 389 281 Kč dle specifikace pro jednotlivé žalobce, které je v souladu s judikaturou. Poškozený byl dospělý, nikdo z pozůstalých s ním nežil ve společné domácnosti a nebyl na něm závislý výživou. Pro pozůstalé rodiče došlo k navýšení dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy o 10 %. Bratr byl odškodněn nikoli čtrnáctinásobkem, ale částkou ve výši patnáctinásobku průměrné hrubé měsíční mzdy, prarodiče desetinásobkem a ostatní příbuzní částkami po 50 000 Kč. K navýšení základních částek pro rodiče a bratra došlo právě z důvodu tvrzené kvality vztahů.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o. s. ř.), směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustná (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), a byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů a dospěl k závěru, že zatímco odvolání žalobců e) až g) je důvodné, odvolání ostatních žalobců je nutno upřít důvodnost, s čímž byli účastníci řízení v zájmu předvídatelnosti a s poukazem na zákaz překvapivého rozhodnutí seznámeni při jednání odvolacího soudu.

7. Odvolací soud nepřehlédl, že ohledně nezletilých žalobců a), c), i) a j) proběhlo řízení před soudem prvního stupně bez doložení souhlasů opatrovnického soudu s podáním žalob za jednotlivé nezletilé. Nicméně vzhledem k tomu, že k zamítnutí žalob jednotlivých nezletilých bylo z meritorního hlediska přistoupeno důvodně a stalo se tak bez jakýchkoli negativních dopadů do jejich majetkové sféry v otázce náhrady nákladů řízení (vše viz níže), bylo by zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vyžadování souhlasu opatrovnického soudu k podání žaloby za účelem ochrany nezletilých po dvou letech od zahájení řízení jen naprosto formálním a samoúčelným postupem odvolacího soudu bez praktického dopadu. Mutatis mutandis zde platí závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, dle kterého odstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v chybějícím souhlasu soudu péče o nezletilé s podáním žaloby o náhradu škody za nezletilé žalobce je vadou řízení, která nemůže být ve stádiu dovolacího řízení smysluplně napravena, a proto ani nemůže být jediným důvodem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně.

8. Dle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

9. Dle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením.

10. Dle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

11. Dle § 22 odst. 1 o. z. osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.

12. Podstatou posuzovaného případu je, zda plnění vyplacené žalobcům žalovanou jako pojistitelem odpovědnosti dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. (tedy z titulu přímého nároku vůči pojistiteli odpovědnosti) je svou výší adekvátní nárokům žalobců, odvíjeným dle § 2959 o. z. z usmrcení [jméno FO], narozeného dne 7. 11. 1992 a usmrceného při dopravní nehodě dne 20. 6. 2022.

13. Při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2019).

14. Existenci skutečností subjektivního charakteru lze dovozovat podle zásad logického myšlení z existence skutečností objektivní povahy a při hodnocení intenzity posuzované nemajetkové újmy, vzniklé při zásahu do práva na soukromí a na rodinný život v důsledku usmrcení člověka, není možno (stejně jako u jiných typů nemajetkových újem) vycházet z ryze subjektivního prožívání nemajetkové újmy poškozenými, ale je nutno provést objektivizaci nemajetkové újmy.

15. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 757/2022).

16. Vzhledem k tomu, že [jméno FO] byl při dopravní nehodě usmrcen dne 20. 6. 2022, je dvacetinásobkem průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (dále jen „dvacetinásobek průměrné hrubé mzdy“) částka 756 780 Kč.

17. Odvolací soud vyjadřuje nemalý údiv nad značným množstvím pozůstalých osob z širší přízně, uplatňujících své nároky mimo rámec běžně chápaného rodinného jádra, kontrastujícím nadto se zařazením nejbližších příbuzných v rámci výčtu žalobců až hluboko mezi tuto širší přízeň.

18. Přitom osoby z širší přízně, tedy žalobce a) až d) jako sestřenici, strýce, bratrance a tetu, žalobkyni h) jako švagrovou, žalobkyně i) a l) jako neteře a žalobce m) jako strýce, nelze pokládat za osoby blízké usmrcenému bez dalšího, nýbrž toliko při splnění podmínek dle § 22 odst. 1 o. z. v části následující za středníkem. Tyto zákonné podmínky je nadto u vzdálenější přízně, která běžně netvoří úzké rodinné jádro, zapotřebí pro účely § 2959 o. z. restriktivně vázat na prvek objektivní mimořádnosti (typu odkázanosti výživou či společného soužití), přičemž harmonické vztahy zde nejsou pro vznik aktivní legitimace osob stojících mimo úzké rodinné jádro samy o sobě dostačující (k tomu srov. odst. 17 a 19 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 234/2024, a citovanou prejudikaturu, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 54/2021).

19. Jen stěží lze považovat za prospěšné, aby ze smrti člověka dovozovaly své hromadné nároky široké kategorie osob z širší přízně mimo atypické případy, vykazující prvek objektivní mimořádnosti. V případě existence odpovědnosti škůdce za usmrcení člověka (a návazných přímých nároků vůči pojistiteli jeho odpovědnosti dle zák. č. 168/1999 Sb.) je tudíž namístě přístup, který je vstřícný vůči nárokům pozůstalých osob z úzkého rodinného jádra, avšak obezřetný vůči hypotetickým nárokům dalších osob mimo toto rodinné jádro. Na podporu takového restriktivního přístupu nutno uvést i to, že žádný škůdce (ani pojistitel jeho odpovědnosti) není povinen „odškodnit celý svět“. Pokud by se mělo stát odškodňování širší přízně normou a nebylo by vyhrazeno jen pro výjimečné případy vykazující prvek objektivní mimořádnosti, degradovalo by to nepochybně celou legitimní koncepci odškodnění osob blízkých z úzkého rodinného jádra a stalo se nástrojem spekulativního uplatňování nároků širokých kategorií osob, což by současně kladlo nepřiměřené a nelegitimní nároky na celý systém odpovědnosti za újmu a pojištění této odpovědnosti.

20. Za situace, kdy nikdo z okruhu osob z této širší přízně nebyl na usmrceného odkázán výživou (respektive na něm nebyl existenčně závislý) ani s ním nežil ve společné domácnosti, proto nelze extenzivně dovozovat existenci jejich nároků dle § 2959 o. z. pouze z nadstandardně pěkných vztahů, které nejsou bez existence prvku objektivní mimořádnosti (typu odkázanosti výživou, respektive existenční zavilosti, či společného soužití) ke vzniku aktivní legitimace širší přízně pro účely § 2959 o. z. samy o sobě postačující. Odvolací argumentace, poukazující na nadstandardní vztahy se zesnulým z toho důvodu, že byl tmelem celé rodiny, který rodinu svolával na rodinné oslavy a sešlosti a za tím účelem chtěl renovovat rodinný dům, nezakládá prvek objektivní mimořádnosti a nejde zde o výjimečný případ opodstatňující odškodnění širší přízně. Plnění poskytnuté v konkrétním případě mimosoudně žalovanou osobám z této širší přízně proto odvolací soud považuje spíše za gesto vstřícnosti a dobré vůle žalované, neboť těmto osobám z uvedeného nedostatečného základu nároky dle § 2959 o. z. [ve spojení s § 9 odst. 1 a § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb.] nenáleží a nemohou se tedy domáhat ani jejich navýšení.

21. Žalobci v reakci na tento právní názor odvolacího soudu argumentovali s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18, a maiori ad minus tím, že osobou blízkou může být dokonce i kamarád, neboť z daného nálezu v principu vyplývá, že kamarád může jako osoba blízká odepřít svědeckou výpověď v trestním řízení. Ve vztahu k § 2959 o. z. by se však takto hyperextenzivní chápání osoby blízké zcela míjelo svým účelem, a není proto pro tyto účely použitelné. Ve vztahu k § 2959 o. z. naopak (v souladu s východisky uvedenými v odst. 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) platí, že přátelství, byť mezi nejlepšími přáteli, není vztahem obdobným vztahu rodinnému, a nezakládá proto vztah osob blízkých, čímž ovšem nemusí být a priori vyloučen nárok dle § 2971 o. z. u kamarádů jako svědků tragédií (viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3121, marg. č. 2959 11, a zdroje tam uvedené). O takový případ se zde však evidentně nejedná již jen z toho důvodu, že nikdo z žalobců z řad široké přízně nebyl očitým svědkem usmrcení [jméno FO] při dopravní nehodě.

22. Jde-li naopak o osoby nejbližší, je namístě, jak již uvedeno, přístup vstřícný vůči nárokům této kategorie osob. Každému z rodičů, tj. žalobci e) jako otci a žalobkyni f) jako matce usmrceného, bylo již žalovanou mimosoudně vyplaceno odškodnění ve výši dvacetinásobku průměrné hrubé mzdy navýšeného s poukazem na kvalitu vztahů o 10 %. Každému z pozůstalých rodičů tak byla mimosoudně vyplacena částka 832 458 Kč. Dle názoru odvolacího soudu však přitom vedle kvality vztahů nebylo dostatečně zohledněno kritérium věku usmrceného, k jehož smrti došlo ve 29 letech (narozen [rodné přijmení] 7. 11. 1992 a usmrcen při dopravní nehodě dne 20. 6. 2022), tedy v mladém věku. Smrt takto mladého člověka je nejen z hlediska obecné lidské zkušenosti, ale i z hlediska úmrtnostních statistik událostí objektivně mimořádnou, přičemž možnost navýšení odškodnění při zásahu do integrity osob takto mladého věku připouští rovněž Metodika k § 2958 o. z., která u osob ve věkové kategorii 25-34 let doporučuje modifikaci navýšením o 20 %. Jakkoli v případě nároků dle § 2958 o. z. jde o odškodnění újmy na zdraví u přímé oběti, zatímco u nároků dle § 2959 o. z. o odškodnění újmy na rodinném životě u obětí sekundárních, dává dobrý smysl k navýšení náhrady s poukazem na kritérium věku usmrceného přistoupit i pro tyto účely.

23. Požadavky žalobců e) a f) jako pozůstalých rodičů na zaplacení dalších částek ve výši 113 517 Kč jsou proto důvodné. V součtu s každému z nich již vyplaceným plněním 832 458 Kč se shodně jedná o částku 945 975 Kč, nepřevyšující částku 983 814 Kč, jež by odpovídala žalovanou učiněnému navýšení o 10 % pro kvalitu vztahů a odvolacím soudem učiněnému navýšení o 20 % pro mladý věk usmrceného.

24. Žalobci g) jako bratrovi usmrceného pak bylo žalovanou mimosoudně vyplaceno odškodnění, navýšené s poukazem na kvalitu vztahů ze čtrnáctinásobku průměrné hrubé mzdy na patnáctinásobek. K tomu odvolací soud konstatuje, že odškodnění pro dospělé sourozence sice bývá zpravidla přibližně o čtvrtinu nižší než u nejbližších osob, nicméně tam, kde jsou sourozenecké vztahy pevnější, se výše náhrady může dostat i na úroveň základu osob nejbližších (viz odst. 17 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1681/2023, a v něm uvedená prejudikatura, tedy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2488/2023, či ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 54/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19).

25. V konkrétním případě proto nelze s ohledem na kvalitu sourozeneckých vztahů i věk usmrceného a pozůstalého považovat dosud vyplacenou náhradu ve výši patnáctinásobku hrubé měsíční mzdy (namísto dvacetinásobku) za adekvátní. Požadavek žalobce g) jako pozůstalého bratra na zaplacení další částky 94 598 Kč je proto důvodný. V součtu s již vyplaceným plněním 567 585 Kč se jedná o částku 662 183 Kč, nepřevyšující dvacetinásobek hrubé měsíční mzdy.

26. Jde-li o žalobce k) jako dědečka a žalobkyni l) jako babičku, tedy prarodiče zemřelého, nutno předeslat, že žalobce k) v průběhu odvolacího řízení dne 29. 1. 2025 zemřel a na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 6. 2025, č. j. 70 Co 51/2025-93, vstoupili do řízení namísto něj jako procesní nástupci žalobci d), e) a m), tedy dědicové, kteří dědictví neodmítli. Uplatnil-li totiž zůstavitel za svého života u soudu nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením podle § 2959 o. z., tvoří takto uplatněné právo po jeho smrti součást pozůstalosti, a tedy i předmět dědění, a přechází na jeho dědice bez ohledu na to, zda oni sami jako osoby blízké usmrcenému měli či uplatnili nárok na jednorázovou náhradu podle tohoto ustanovení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018).

27. Prarodičům by dle dřívější právní úpravy obsažené v § 444 odst. 3 obč. zák. paušální náhrada vůbec nenáležela, ledaže by žili se zemřelým ve společné domácnosti. Dle platné právní úpravy jsou však osobami blízkými (§ 22 odst. 1 o. z.) a mají tedy zásadně nárok na náhradu za usmrcení vnuka, aniž by s ním museli žít ve společné domácnosti. Jde však o příbuzné ve druhém stupni, a proto tato náhrada bude zpravidla nižší než náhrada poskytovaná rodičům (odst. 31 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018).

28. Oproti kritériím mladého věku usmrceného a pěkných vztahů za života zde působí kritérium vysokého věku pozůstalých prarodičů (ročníky 1939 a 1942), a žalovanou mimosoudně vyplacené náhrady ve výši každému 378 390 Kč lze proto považovat za přiměřené.

29. Zohlednění kritéria věku pozůstalých přitom z logiky věci nemůže být projevem nepřípustné diskriminace z důvodu věku (tzv. ageismu). Jde o legitimní a logické kritérium, předvídané sbírkovou judikaturou Nejvyššího soudu i nálezovou judikaturou Ústavního soudu (např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2019; nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Jednorázová náhrada při usmrcení osoby blízké totiž nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti osoby jim blízké, ale též v období následujícím (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016). Legitimním cílem zohlednění kritéria věku pozůstalých pak je zabránit nepřiměřeným paušalizacím spočívajícím v tom, že při nezohlednění tohoto kritéria by nebyla zohledněna ani (kritériem věku determinovaná) délka trvání újmy na soukromí a rodinném životě. Její trvání je přitom podle obvyklého chodu věcí pochopitelně zcela jiné u malého dítěte, které si ztrátu osobu blízké ponese po celý svůj život, než je tomu u osoby na sklonku svého života. Mohou jistě nastat výjimečné situace, kdy starý člověk zůstane v důsledku smrti osoby blízké na sklonku života sám a bez pomoci, což by nepochybně bylo pádným a legitimním důvodem k přiznání vyšší náhrady. O takový případ se zde však evidentně nejedná již jen s ohledem na množství pozůstalých a žalobou zdůrazňované pěkné vztahy v rodině.

30. Vzhledem k tomu, že na straně žalované došlo ve vztahu k nárokům žalobců e) až g) k prodlení s plněním peněžitých závazků a pozůstalým náleží pro takový případ v souladu s § 1970 o. z. a nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/2017, úrok z prodlení, byl jim odvolacím soudem přiznán. Požadavek na jeho zaplacení byl přitom žalobci formulován dostatečně, když rozsah vymezený použitím pojmu „zákonný“ je dostatečně přesný, určitý a srozumitelný, neboť je zjistitelný z právních předpisů upravujících výši úroku z prodlení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1320/16; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4888/2008; či ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5424/2016). Počátek doby prodlení byl v souladu s § 1958 odst. 2 a § 1968 o. z. stanoven na základě poslední výzvy k výplatě plnění ze dne 20. 1. 2023 na den 28. 1. 2023.

31. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém I. výroku ohledně žalobců e) až g) změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. a ohledně ostatních žalobců jako ve výsledku věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to v případě zemřelého původního žalobce k) ve znění reflektujícím skutečnost, že zde v mezidobí nastalo procesní nástupnictví.

32. Protože ohledně žalobců e) až g) došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud ohledně nich rozhodl nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale originálně také o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně dle § 224 odst. 2 o. s. ř. Tito žalobci byli ve věci úspěšní, a odvolací soud proto rozhodl na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna nahradit každému z nich náklady řízení před soudy obou stupňů, a to k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

33. V případě každého z žalobců e) a f) činí účelně vynaložené náklady řízení před soudy obou stupňů částku 21 112,20 Kč, v případě žalobce g) pak částku 20 928,30 Kč, přičemž tyto náklady řízení sestávají z: - odměny za zastoupení u 6 úkonů právní služby při společném zastoupení (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba, účast u jednání soudu prvního stupně dne 25. 6. 2024, účast u jednání soudu prvního stupně dne 25. 9. 2024, odvolání) po částce 2 480 Kč, tedy částce 3 100 Kč snížené o 20 % [§ 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2022], tj. celkem 14 880 Kč každému, - odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby při společném zastoupení s poloviční odměnou (účast u vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 23. 10. 2024) po částce 1 240 Kč každému, tedy částce 1 550 Kč snížené o 20 % [§ 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 2 písm. f), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024], - 1/13 ze 7 režijních paušálů á 300 Kč, tj. celkem 161,50 Kč každému (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), - v případě žalobců e) a f) odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby při společném zastoupení (účast u odvolacího jednání) po částce 1 132 Kč každému, tedy částce 5 660 Kč snížené vzhledem k množství žalobců převyšujícímu 5 nyní již o 80 % [§ 7, § 9a odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025], - v případě žalobce g) odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby při společném zastoupení (účast u odvolacího jednání) v částce 980 Kč, tedy částce 4 900 Kč snížené vzhledem k množství žalobců převyšujícímu 5 nyní již o 80 % [§ 7, § 9a odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025], - 1/13 z režijního paušálů 450 Kč, tj. celkem 34,60 Kč každému (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), - náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 3 664,10 Kč v případě každého z žalobců e) a f) a ve výši 3 632,20 Kč v případě žalobce g) (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

34. Pokud zástupce žalobců nárokoval na náhradě nákladů řízení pro všechny žalobce e) až g) celkovou společnou částku 143 988 Kč, pak o náhradě nákladů řízení bylo třeba rozhodnout ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť vzhledem k tomu, že v řízení nemají postavení nerozlučných společníků, neboť každý z nich uplatňuje ochranu vlastních osobních práv.

35. Podle sbírkové judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2024 platilo, že ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. se pro účely určení tarifní hodnoty postupuje podle § 9 odst. 4 písm. a) AT, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2022. Odvolací soud si je ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2024 velmi dobře vědom existence střetu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce stanovení tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta v řízeních o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, tedy toho, zda v těchto případech vycházet z § 8 odst. 1 AT, jak požaduje Ústavní soud, nebo z § 9 odst. 4 písm. a) AT, jak dovozuje Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 216/2023, kterým se Nejvyšší soud vědomě odklání od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23). Ústavní soud tento přístup razí i ve vztahu k řízení o pojistném plnění za nemajetkovou újmu na zdraví (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3004/24).

36. V tomto řízení se ovšem o náhradu nemajetkové újmy na zdraví vůbec nejedná a nejedná se v něm ani o pojistné plnění za nemajetkovou újmu na zdraví. Vyjde-li proto odvolací soud z teze Ústavního soudu, že náhrada nákladů řízení ve sporech o nemajetkovou újmu na zdraví musí alespoň částečně odpovídat skutečné náročnosti takových sporů (nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22, odst. 33), pak by bylo naprosto nepřiměřené, aby po skutkově i právně jednoduchém řízení, které nebylo letité ani v něm nedošlo k vynaložení velkého množství úkonů právní služby (neboť sporné bylo výlučně jen to, zda nároky těchto žalobců byly mimosoudně uspokojeny dostatečně), měla být těmto žalobcům přiznána celková náhrada nákladů řízení bezmála v polovině meritorně jim přisouzených částek (meritorně celkem přiznáno 321 632 Kč). Nadto ve sporu o výplatu pojistného plnění za újmu dle § 2959 o. z. se uplatní i rozdíl spočívající v tom, že zde oproti újmě na zdraví nehraje roli znalecký posudek, zohledňující medicínské aspekty újmy. Proto zde má pro účely odlišení (tzv. distinguishing) význam i teze, obsažená v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3004/24 (odst. 12), že prostor pro uvážení soudu při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví je užší než v jiných sporech o ochranu osobnosti, jelikož je významně determinován posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Jedná se totiž v tomto kontextu právě o onen jiný spor, v němž se potřeba odborného posouzení újmy vůbec neuplatní. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2025 se pak již použije § 9a odst. 1 písm. a) AT a žádné pochybnosti o tom nevznikají.

37. Zástupce žalobců nadto v rámci vyúčtování požadovaných nákladů řízení nereflektoval, že písemný závěrečný návrh nelze považovat za účelně vynaložený úkon právní služby, neboť správně měl být učiněn již závěrem jednání ze dne 25. 9. 2024 (viz § 119a odst. 2 o. s. ř.), a měl být tudíž imanentní součástí úkonu dle § 11 odst. 1 písm. g) AT. Dle protokolu z tohoto jednání nešlo o situaci, kdy by soud prvního stupně zástupci žalobců takový písemný úkon uložil, neboť účastníci řízení naopak sami uvedli, že závěrečné návrhy dodají písemně. Ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2025 pak předložená kalkulace nerespektuje zásadní změnu, ke které došlo ohledně společných úkonů při zastupování více osob, když mimosmluvní odměna se za pátou a každou další osobu snižuje o 80 % (§ 12 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025). U náhrady hotových výdajů v podobě režijních paušálů nutno považovat tyto náklady za společné a rozdělit je mezi žalobce rovným dílem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, dle kterého při rozhodování o odměně přísluší advokátu za společné úkony při zastupování více osob ke každému úkonu pouze jedna paušální částka náhrady výdajů).

38. Ve vztazích mezi žalobci a), b), c), d), h), i), j), l) a m), jakož i žalobci d), e) a m) jako procesními nástupci původního žalobce k), a žalovanou byl nákladový výrok soudu prvního stupně jako ve výsledku věcně správný potvrzen dle § 219 o. s. ř. Stalo se tak ovšem z jiného důvodu, neboť soudem prvního stupně nesprávně aplikovaný § 142 odst. 3 o. s. ř. zde není použitelný, neboť žaloba těchto žalobců byla zamítnuta a neměli tedy ve věci částečný úspěch, jak dané ustanovení ve své hypotéze předpokládá. Důvodem pro neuložení náhradové povinnosti těmto neúspěšným žalobcům, k níž by jinak byli na základě zásady úspěchu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) při zamítnutí žaloby povinni, je zde moderační právo soudu dle § 150 o. s. ř., s čímž byli účastníci řízení předvídatelně seznámeni odvolacím soudem při jednání.

39. Ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k citlivému charakteru kauzy, spojené se smrtí mladého člověka, i postavení žalované jako finančního ústavu jsou důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř. dány a po žalované lze spravedlivě požadovat, aby náklady řízení nesla ze svého. Žalobci a), c), i) a j) jsou navíc nezletilými dětmi bez podílu na vzniku tohoto sporu, který byl nadto zahájen bez souhlasu opatrovnického soudu (viz odst. 7 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).

40. Ze stejných důvodů bylo o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztazích mezi žalobci a), b), c), d), h), i), j), l) a m), jakož i žalobci d), e) a m) jako procesními nástupci původního žalobce k), a žalovanou rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo. Tito v odvolacím řízení neúspěšní žalobci by sice byli na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. k náhradě nákladů odvolacího řízení povinni žalované, avšak vzhledem k výše uvedeným důvodům zvláštního zřetele hodným bylo opět aplikováno moderační právo soudu dle § 150 o. s. ř., s čímž byli účastníci řízení předvídatelně seznámeni odvolacím soudem při jednání.

41. Vzhledem k tomu, že úspěšní žalobci e) až h) byli od placení soudních poplatků za odvolání ze zákona osvobozeni dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích, došlo dle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích k přechodu poplatkové povinnosti na žalovanou. Podle položky 22 odst. 2 ve spojení s položkou 3 písm. a) činí poplatková povinnost za odvolání každého z těchto žalobců 2 000 Kč, celkem tedy 6 000 Kč.

Poučení