70 Co 9/2022-189

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; Ing. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. října 2021, č. j. 47 C 168/2020-157, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zdržení se tvrzení, že žalobce neoprávněně inkasoval finanční prostředky z pronájmu nemovitosti a je dlužníkem a alkoholikem (I. výrok), na omluvu formou dopisu (II. výrok) a na zaplacení částky 190 000 Kč (III. výrok). Současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 32 912 Kč (IV. výrok).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, podané pro tvrzené výroky žalovaného o žalobci. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zejména zjistil, že žalobce je s podílem ve výši id. 3/4 spoluvlastníkem chaty v obci [obec] a bylo proti němu vedeno exekuční řízení a insolvenční řízení formou oddlužení. Žalobce na webovém portálu [webová adresa] nabízel ke dni 20. 5. 2019 pronájem této chaty, k nabídce byla připojena i fotografie žalobce jako hostitele. Žalovaný zaslal dne 20. 5. 2019 mail obci [obec], v němž uvedl, že žalobce chatu pronajímá a pobyt rekreantů není vždy bez problémů. Dotázal se, zda je tato činnost žalobce obci známa a je povolena, zda jsou nějaká pravidla pro tuto činnost a ubytované osoby a zda pronajímatel odvádí obci poplatky dle místní vyhlášky. Právě tak žalovaný doručil dvěma exekutorům dne 7. 5. 2020 mail, v němž na pronájem chaty žalobcem poukázal. Po sdělení obou exekutorů, že exekuce prováděna nebude, neboť se žalobce nachází v insolvenčním řízení, doručil žalovaný dne 11. 5. 2020 mail obdobného obsahu insolvenčnímu správci s tím, že předpokládá, že se jedná o příjem z majetku, který dlužník neuvedl. Na tomto základě insolvenční správce sdělil insolvenčnímu soudu, že dlužník zatajuje své příjmy, a posléze nenavrhl osvobodit žalobce jako dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny. Insolvenční soud rozhodl o neosvobození žalobce od placení, což odůvodnil mimo jiné pochybnostmi, že dlužník zatajil příjmy z pronájmu chaty. Poukázal na skutečnost, že žalobce je většinovým spoluvlastníkem chaty, dalším spoluvlastníkem je jeho matka, spolek [anonymizováno] z.s., jenž pronájem chalupy na svých stránkách nabízí, má sídlo na stejné adrese jako ona a argumentace dlužníka, že z pronájmu nemá žádný příjem, je nepřesvědčivá. Dne 11. 9. 2020 doručil žalovaný insolvenčnímu soudu podání, v nichž se vyjádřil k odvolání dlužníka tak, že celou věc pronájmu a hospodaření DefensArt označil za dodatečnou a umělou konstrukci dlužníka k obhájení zatajování příjmů. V doplnění doručeném insolvenčnímu soudu dne 13. 10. 2020 žalovaný poukázal na žalobu žalobce ze dne 23. 9. 2019 (vedenou u [anonymizováno] soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka]), v níž žalobce sám uvedl, že ubytovací zařízení pronajímá třetím osobám. Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka výše zmíněné usnesení insolvenčního soudu potvrdil a ztotožnil se s insolvenčním soudem, že dlužník zatajil příjmy z pronájmu chaty, jejímž je většinovým spoluvlastníkem. Uvedl, že argumentace, že z pronájmu nezískal dlužník ničeho, neboť získané prostředky byly společností, jež chatu spravuje, zpětně zcela vloženy do provozu a údržby chaty, neobstojí, neboť tyto příjmy měly být v rozsahu spoluvlastnického podílu vloženy do majetkové podstaty dlužníka a měly být použity k oddlužení.

3. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaný se obrátil se svými výroky na orgány veřejné moci (insolvenční správce, exekutor, insolvenční správce, obec) a svým charakterem šlo o specifický typ zásahů do práva na ochranu osobnosti, u kterého je neoprávněnost zásahu zásadně vyloučena s výjimkou excesu. Jednání žalovaného je kryto okolností vylučující neoprávněnost zásahu, na čemž nic nemění fakt, že žalovaný nebyl účastníkem exekučního a insolvenčního řízení. Žalovaný byl oprávněn obrátit se na orgány veřejné moci při realizaci svobody projevu dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a zároveň šlo o kvalifikovaný případ svobody projevu dle čl. 18 odst. 1 Listiny. V otázce, zda žalobce zatajoval příjmy před exekutorem, insolvenčním správcem či obcí, šlo o věc veřejného zájmu, neboť zatajením příjmů mohlo dojít k újmě věřitelů, činnost insolvenčního správce je obstaráváním věci obecního zájmu a ten má postavení orgánu veřejné moci. Vybírání místních poplatků z ubytovací kapacity do obecního rozpočtu je v zájmu občanů obce. Pravdivost sporných výroků žalovaného potvrdily již insolvenční soudy, které dospěly k závěru, že žalobce zatajil příjmy z pronájmu chaty, jejímž je většinovým spoluvlastníkem. Soudu v řízení o ochranu osobnosti nepřísluší v principu s principem právní jistoty přehodnocovat insolvenčními soudy provedené zhodnocení pravdivosti sporných výroků. Nelze vysledovat exces z výkonu práv žalovaného, které se tematicky týkaly otázek souvisejících s insolvenčním a exekučním řízením a ani z hlediska jejich formy nedošlo k tzv. intenzivnímu excesu. Žalovaný v řízení prokázal dobrou víru v to, že žalobce získal z pronájmu nemovitostí příjem, o kterém se domníval, že je zatajován, neboť žalobce nabízel na internetu pronájem své chaty se svou fotografií a pod svým jménem. I sám žalobce v žalobě ze dne 28. 9. 2019 uvedl, že nemovitost pronajímá třetím osobám. Žalobce neunesl přes poučení břemeno tvrzení a důkazní břemeno, že žalovaný šířil tvrzení, že žalobce je alkoholikem a dlužníkem, když ve druhém případě by šlo nadto o výrok s oporou v realitě. U výroků ohledně inkasování prostředků z pronájmu není splněna ani podmínka pro vyhovění zdržovacímu nároku, že reálně hrozí opakování zásahu v budoucnu. Pokud žalobce dovozoval zásah do své osobnosti i z cedule umístěné na pozemku žalovaného adresované potenciálním hostům v chatě, z obsahu cedule nelze dovodit, že by obsahovala cokoli, co by bylo objektivně způsobilé porušit či ohrozit osobnostní práva žalobce (a při hypotetické objektivní způsobilosti zásahu by žalobce nadto přímo dle vlastní skutkové verze nebyl aktivně legitimován). Žalobce si nadto poskytl svépomocnou satisfakci (autosatisfakci) tím, že se v podání v insolvenčním řízení vyjádřil o osobě žalovaného neuctivě a zpochybnil jeho důvěryhodnost z důvodu jeho fyzické a psychické kondice a pověsti ustavičného stěžovatele a v e-mailu obci [obec] označil dopis žalovaného za udavačský a vyvolávající podezření z trestného činu žalovaného.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho změny vyhověním žalobě, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že prokázal, že žalovaný vědomě, opakovaně a cíleně zasáhl osobnostní práva žalobce svými dopisy nepravdivě informujícími instituce a úřady, které rozhodly na základě jeho lživých informací. Žalobce z pronájmu nemovitosti žádné finanční prostředky neinkasoval, všechny šly do [anonymizováno] z.s. Je pravdou, že žalobce nedodal přímý důkaz, že žalovaný vytvořil a vhodil do schránek letáky, nicméně úsudek soudu prvního stupně je nesprávný, neboť měl zhodnotit související okolnosti, kdy žalovaný sám se domáhal projednání svého přestupku u komise. Jedinou pravdivou informací na letáku bylo, že žalobce dluží, ale objevilo se tam i to, že krade a pije alkohol spolu s varováním před ním. Jedině žalovaný měl důvod tento čin spáchat. Také výroky žalovaného na výstražné ceduli se negativně dotkly cti a vážnosti žalobce. Žalobce připustil vágnost a neurčitost požadované omluvy žalovaného. Namítl však, že na ni nebyl soudem prvního stupně upozorněn, a v odvolání ji zformuloval takto:„ Omlouvám se [jméno] [příjmení] za to, že jsem o něm šířil lživé dopisy na úřady státní správy, že jsem ho na veřejnosti ústně i písemně pomlouval a urážel ho vulgárními nadávkami.“ Žalobce chtěl audiovizuálním záznamem prokázat, jak vulgárně se žalovaný na veřejnosti vyjadřuje o osobě žalobce, avšak soud prvního stupně důkaz nepřipustil, a proto žalobce navrhl ohledně prokázání vulgárních výrazů („ svině, blázen, hajzl, smrdutá hyena“) výslech svědkyně [jméno] [příjmení]. Žalobce prokázal, jak negativně byla dotčena jeho čest a vážnost, a svoboda projevu nemůže být zneužita ke lžím a sprostým nadávkám.

5. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť žalobce neunesl svá procesní břemena, napadá úřady a soudy, a uvádí nepravdivá tvrzení.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné.

7. Ohledně letáku, že žalobce („ M. SKL..´ˇŘ“) je dlužník, který holduje alkoholu a také krade, souhlasí odvolací soud se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobce přes poučení o svých procesních břemenech neprokázal, že původcem letáku je žalovaný, když nadto hodnocení žalobce jako dlužníka by mělo skutkovou oporu v exekučním a insolvenčním řízení vůči žalobci. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000). V důsledku uplatnění projednací zásady tak mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. Nesplnění takové povinnosti má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil. Žalobce byl o svém důkazním břemeni soudem prvního stupně v řízení procesně poučen, avšak úspěšně je neunesl.

8. Vytýká-li žalobce soudu prvního stupně neprovedení důkazů, pak tyto směřovaly k prokázání jiného skutku, který nebyl předmětem řízení, neboť soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 10. 2021 nepřipustil změnu žaloby rozšířením o nový skutek, zahrnující tvrzené sledování žalobce žalovaným a tvrzené nadávky dne 7. 9. 2021. Soud prvního stupně proto dané důkazy opodstatněně neprovedl, což i řádně odůvodnil. Pokud žalobce ve svém odvolání navrhl výslech svědkyně [jméno] [příjmení], pak při jednání odvolacího soudu již na jeho provedení netrval. Odvolací soud by jej ostatně nemohl ani provést pro bezpředmětnost (důkazní návrh směřoval k prokázání skutečností, které nebyly předmětem tohoto řízení) a opožděnost (rozpor s § 213 odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 205a o.s.ř.).

9. Ohledně cedule umístěné žalovaným na jeho pozemku a adresované potenciálním hostům v chatě, aprobuje odvolací soud názor soudu prvního stupně, že takové prohlášení nemělo dle obsahu sdělovaných informací objektivní potenciál zasáhnout do práva na ochranu osobnosti žalobce, neboť předmětné informace nebyly pro žalobce nijak difamující (a při hypotetické objektivní způsobilosti zásahu by žalobce nadto přímo dle vlastní skutkové verze nebyl aktivně legitimován).

10. Jde-li o prokázané výroky žalovaného o příjmech žalobce z pronájmu nemovitosti, pak ve všech těchto případech přesahoval účel podání žalovaného jeho individuální zájem, neboť podání mohla mít význam pro činnost jejich adresátů v otázkách veřejného zájmu, přičemž také činnost soudního exekutora se pokládá za výkon veřejné moci (a to např. i pro účely odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb.) a rovněž insolvenčního správce lze z hlediska jeho postavení označit za veřejného činitele sui generis (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01).

11. K závěru, zda se v těchto případech jednalo o neoprávněný zásah žalovaného při učinění předmětných podání, je třeba porovnat zejména okolnosti, za nichž taková podání byla učiněna (jde především o posouzení toho, zda existovaly okolnosti, které byly objektivně způsobilé podložit přesvědčení podatele, či zda se případně jednalo pouze o svévolné, resp. smyšlené podání s případným cílem uškodit apod.), a zda v konkrétním případě byl naplněn předpoklad dobré víry osoby, jež takové podání učinila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 422/2000).

12. Také dle judikatury Ústavního soudu platí, že kategorii pravdivosti nelze vnímat maximalisticky jako požadavek na absolutní soulad s objektivním stavem reality, a to v každé situaci a v každém časovém okamžiku. Takovéto pojetí pravdy - byť je obecně jistě možné - totiž v praktické rovině nutně naráží na možnosti a meze lidského poznání (epistemologické limity). Posouzení, zda je určité skutkové tvrzení v souladu s objektivním stavem reality, totiž nemůže být s ohledem na limity lidského poznání zpravidla nikdy zcela konečné; může existovat pouze větší či menší míra praktické jistoty, že tvrzení v takovém smyslu pravdivé je. Pakliže je z povahy věci obtížné až nemožné určit, zda je určité skutkové tvrzení v souladu s objektivním stavem reality, bylo by absurdní vyžadovat po jednotlivcích, aby jimi pronášené výroky kritérium absolutní a objektivní pravdivosti vždy splňovaly. Naznačená "maximalistická" interpretace pojmu pravdivosti by mohla k obdobně absurdním a nežádoucím důsledkům vést právě v kontextu sporů o ochranu osobnosti. Veškeré výroky, které lidé v každodenním životě pronášejí, jsou totiž založeny na informacích, které jsou jim k dispozici, tj. které mohly získat v rámci svého poznání, a jsou výrazně ovlivněny i řadou faktorů dalších (jejich inteligencí, vzděláním, hodnotovým nastavením, sociálním prostředím apod.). Pokud by si jednotlivec musel před pronesením skutkového výroku být zcela jistý tím, že je bez jakýchkoliv myslitelných pochybností v absolutním souladu s objektivním stavem reality, měl by zřejmě - přísně vzato - v mnoha životních situacích raději pouze mlčet. Proto se Ústavní soud přiklonil k závěru, že i v případě sporů o pravdivost skutkového tvrzení je třeba vycházet z určitého reálného pojetí kategorie pravdivosti, které bere v úvahu kontext proneseného výroku, zejména, nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl, či je k dispozici přinejmenším mít mohl a měl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14).

13. Výše uvedená východiska byla judikatorně formulována již ve vztahu k odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti dle obč. zák., tedy ohledně objektivní odpovědnosti původce zásahu (dané bez ohledu na zavinění). V nyní relevantních poměrech o. z. platí daná východiska o to silněji, že objektivní odpovědnost původce zásahu zůstala zachována toliko u nároků dle § 82 odst. 1 o. z., zatímco civilní deliktní odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti jako absolutního práva poškozeného je již dána toliko jako odpovědnost za vlastní zavinění (§ 2910 první skutková podstata, § 81, § 2956 o. z.) s presumpcí zavinění z nedbalosti (§ 2911, § 2894 odst. 2 o. z.), nikoli tedy jako objektivní či dokonce absolutní odpovědnost.

14. Přeneseno na posuzovaný případ, postup žalovaného při učiněných podáních byl objektivně založen na okolnostech, které byly naprosto racionálně způsobilé založit jeho adekvátní subjektivní přesvědčení a jeho rozumnou víru v to, že žalobce (a to nejen dle publikované inzerce, obsahující fotografii žalobce, jeho jméno a označení jako„ hostitele [jméno]“, nýbrž i dle vyjádření žalobce samotného v jiné žalobě proti žalovanému ze dne 28. 9. 2019) nemovitost jako její většinový spoluvlastník pronajímá, z čehož má pojmově příjmy, přičemž existence takových příjmů mohla hrát roli v exekučním či insolvenčním řízení v otázce uspokojení věřitelů a mít svůj význam také pro danou obec v otázce místních poplatků. Na popsanou situaci je možno při inspiraci judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17; ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20) vztáhnout příklad abdukce dle známého anglického rčení o něčem, co se projevuje jako kachna, tak jí také zpravidla je (If it looks like a duck, swims like a duck, and quacks like a duck, then it probably is a duck). V žádném případě se zde nejednalo o pouhé nepodložené smyšlenky žalovaného, který přitom současně neměl a nemohl mít přístup k případným interním informacím týkajícím se vztahů mezi spoluvlastníky nemovitosti a žalobcem ovládaným spolkem [anonymizováno] z. s . Ostatně účelovost takto údajně nastavených vnitřních vztahů personálně propojených blízkých subjektů při příjmech z pronájmu nemovitosti byla již náležitě posouzena insolvenčními soudy jako zatajování příjmů žalobcem a z hlediska právní jistoty je zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž předběžných otázek ve věcech téhož účastníka dospívaly k rozdílným závěrům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07).

15. Nadto platí, že pro důkaz pravdy není dle ustálené soudní praxe třeba, aby byla prokázána pravdivost tvrzení ve všech jednotlivostech, neboť v judikatuře se prosadil názor, že významné musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě. Jinak řečeno, stačí, aby pravdivá byla podstatná část tvrzení (k tomu z mnoha srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99; ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007).

16. Lze tudíž opodstatněně uzavřít, že ze strany žalovaného nedošlo objektivně k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, chráněného § 81 a násl. o. z., a žalobci proto nenáleží vůči žalovanému požadovaný zdržovací (negatorní) nárok dle § 82 odst. 1 o. z. Nadto zde nehrozí ani opakování zásahu, jelikož účel dřívějších podání žalovaného byl splněn reakcí příslušných orgánů, a žalovanému ostatně nelze ani předem zakázat, aby podání k orgánům veřejné moci činil. Žalobci nenáleží ani požadované satisfakční nároky (§ 2956, § 2951 odst. 2 o. z.), neboť ze strany žalovaného nedošlo subjektivně ani objektivně k zaviněnému neoprávněnému zásahu do absolutního práva žalobce, a chybí tak předpoklady odpovědnosti žalovaného dle § 2910 o. z. Pokud by pak k neoprávněnému zásahu došlo, platilo by, že žalobce si již v reakcích na podání žalovaného sám zjednal svépomocnou satisfakci urážkami žalovaného (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 157/2004).

17. Pouze pro úplnost odvolací soud uvádí, že za situace, kdy žalobce nebyl (ani) s nárokem na omluvu v právu, bylo jisté její upřesnění učiněné v odvolání zcela nepodstatné, když nadto se týkalo i skutků, které nebyly z výše uvedených důvodů vůbec předmětem tohoto řízení. Obecně by nicméně (pokud by byl žalobce v právu) oproti názoru prvního stupně platilo, jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, že text požadované omluvy může být formulován tak, aby vystihl podstatu závadného jednání, a nemusí obsahovat doslovnou citaci jednotlivých tvrzení žalovaného. Současně by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, soud nebyl návrhem na znění omluvy striktně vázán a při zachování obsahového hlediska by mohl upravit znění navržené omluvy, vypustit slovní spojení či celou větu nebo znění omluvy zkonkretizovat.

18. Se zřetelem k výše uvedenému proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, o které soud prvního stupně správně rozhodl na základě zásady úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a správně ji i vyčíslil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že neúspěšný žalobce je k jejich náhradě povinen úspěšnému žalovanému k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Výše žalovaným v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů řízení činí 8 228 Kč a sestává z odměny za zastoupení u 2 úkonů právní služby á 3 100 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 AT se 2 režijními paušály á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), vše s náhradou za daň z přidané hodnoty 1 428 Kč (§ 137 odst. 3 písm. b) o.s.ř.).

Poučení