71 C 67/2022-73

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Prokopovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o uložení povinnosti k nepeněžitému plnění takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud žalované uložil povinnost poskytnout žalobkyni reportáž [anonymizována čtyři slova]), která byla odvysílána na [příjmení] [příjmení] dne [datum], tak, že ji žalovaná zašle žalobkyni na elektronickém médiu, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6 534 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne [datum], postoupenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. Ncp 689/2022-37, domáhala, aby soud uložil žalované povinnost poskytnout reportáž [anonymizována čtyři slova]), která byla odvysílána na [příjmení] [příjmení] dne [datum], a to do 5 dnů od právní moci rozsudku na elektronickém médiu. Žalobkyně uvedla, že (jako) správní orgán vlastní činností zjistila, že na [příjmení] [příjmení] byla dne [datum] odvysílána reportáž [anonymizována čtyři slova]). V této reportáži vystupuje fyzická osoba, jejíž jednání je přičitatelné žalované. Tato osoba se opakovaně pohybovala na území [anonymizována tři slova], v klidovém území [anonymizována tři slova]. Správní orgán měl přestupkové jednání za dostatečně prokázané, proto dne [datum] přistoupil k vydání příkazu, kterým byla žalované uložena pokuta. Žalovaná podala proti uvedenému příkazu dne [datum] odpor, čímž byl příkaz zrušen a správní řízení pokračuje. V pokračujícím správním řízení žalovaná namítla, že součástí správního spisu není reportáž, která má být hlavním důkazem o přestupkovém jednání žalované. Jelikož reportáž byla uveřejněna na webových stránkách žalované a nebylo možné ji pomocí běžně dostupných technických prostředků stáhnout, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaslání záznamu na elektronickém médiu. Žalovaná na výzvu reagovala tak, že v souladu se zákazem sebeobviňování ve správním řízení reportáž správnímu orgánu nezašle a že se rozhodla odstranit ji ze svých internetových stránek. Žalobkyni se podařilo záznam reportáže stáhnout využitím služby [anonymizováno], podle vyjádření žalované však byl tento důkaz na [anonymizováno] nahrán protiprávně a bez souhlasu výrobce a jde tedy o důkaz, který byl získán v rozporu s právními předpisy. Aby mohla žalobkyně pokračovat v zahájeném správním řízení o přestupku na úseku ochrany přírody a krajiny, je nutné, aby jako důkaz o protiprávním jednání žalované založila reportáž do spisu. Žalobkyně však nemá žádnou zákonnou možnost, jak předmětnou reportáž získat.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne [datum]. Žalovaná předně namítala, že žalobkyně postrádá procesní subjektivitu k podání žaloby, resp. k zahájení řízení před soudem. Poukázala na § 21 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že žaloba nespadá do působnosti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zároveň však žalobkyně není organizační složkou, která by byla k podání žaloby příslušná podle zvláštního právního předpisu. Žalovaná byla přesvědčena, že by soud měl řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. Žalovaná dále pro případ, že by soud dospěl k závěru o procesní subjektivitě žalobkyně, uvedla, že žalobkyně je organizačním útvarem, který ve vymezené oblasti veřejné správy zastupuje stát a je tedy vázán zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen„ správní řád“) a s ohledem na to, že se věc týká přestupkového řízení, rovněž zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen„ přestupkový zákon“). Jelikož podání žaloby na určení povinnosti neumožňuje ani správní řád a ani přestupkový zákon, žalobkyně tímto způsobem postupovat nemůže. Žalobkyně se snaží přinutit žalovanou k předložení reportáže, tato snaha však nemá zákonnou oporu v řízení před soudem ani v přestupkovém správním řízení. Žalovaná dále uvedla, že správní řád upravuje postup při dokazování v § 51 a násl. Na reportáž se vztahuje úprava důkazu ohledáním, podle které je vlastník předmětné věci povinen předložit věc správnímu orgánu s výjimkami stanovenými v § 55 odst. 2 až 4 správního řádu, mezi které spadá situace, kdy by umožněním ohledání způsobil vlastník věci sobě nebo osobě blízké stíhání pro trestný čin nebo správní delikt. Žalovaná tedy v souladu se správním řádem odepřela poskytnutí požadovaného videa. Uvedla, že zásada zákazu sebeobviňování je mj. zakotvena i v čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

3. Při jednání soudu dne [datum] žalobkyně setrvala na podané žalobě, nicméně uvedla, že ji původně mínila podat jako správní žalobu. Poté uvedla, že má procesní subjektivitu, je státní příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem životního prostředí. Vyložila, že zákaz sebeobviňování jako zásada není bezbřehý, což je potvrzeno již judikaturou. Podle Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o materiál již existující, je možné uložit protistraně, aby jej předložila, pokud to přispěje k dalšímu postupu v řízení. Předmětná reportáž přitom existuje, byla odvysílána a uveřejněna na webových stránkách [anonymizováno] [příjmení], stala se tedy součástí veřejného prostoru. Žalobkyně proto vydání reportáže nepovažuje za prolomení zákazu sebeobviňování.

4. Žalovaná při jednání dne [datum] navrhla, aby soud řízení zastavil, případně aby žalobu zamítl. Měla za to, že ve věci není dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení ve smyslu § 7 o. s. ř. a ani procesní subjektivita žalobkyně, přičemž nelze dovodit ani to, že by žalobkyně byla státní příspěvkovou organizací. Odkázala také na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí s tím, že ze zákona nevyplývá, že by správní orgán mohl žalovat vydání důkazu ve správním řízení.

5. Soud se vzhledem k povaze věci a k námitce žalované nejprve zabýval svou pravomocí a procesní subjektivitou žalobkyně, jakož i tím, zda se jedná o civilní či správní žalobu.

6. Podle § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

7. Způsobilost být účastníkem řízení, tj. tzv. procesní subjektivitu, má podle § 19 o. s. ř. ten, kdo má právní osobnost podle hmotného práva, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají i právnické osoby, a to soukromého i veřejného práva.

8. V nyní posuzované věci soud dospěl k závěru, že žalobkyně je státní příspěvkovou organizací, zřízenou opatřením [číslo] [stát. instituce] o vydání úplného znění zřizovací listiny státní příspěvkové organizace [název žalobkyně], č. j. [spisová značka] [číslo], v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, (dále jen„ zákon o majetku ČR“).

9. Státní příspěvkové organizace jsou specifický právní subjekt, který na rozdíl od organizačních složek státu může být právnickou osobou (srov. § 3 a 54 odst. 1 zákona o majetku ČR). Pokud státní příspěvkové organizace mají vlastní právní subjektivitu, nejedná se o organizační složku státu, nýbrž o samostatný subjekt, právnickou osobu sui generis.

10. Z hlediska soukromoprávního se tedy v případě žalobkyně a státu jedná o dva odlišné subjekty. Jako„ samostatná“ právnická osoba má žalobkyně procesní subjektivitu a je obecně oprávněna k podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení.

11. K obdobným závěrům ostatně již dospěl Nejvyšší soud. Například v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1928/2008, vyslovil závěr, že„ státní příspěvková organizace, která je právnickou osobou, je pasivně legitimovanou ve sporu o vydání věci, kterou neoprávněně zadržuje jako věc, která není v majetku státu a se kterou jí nepřísluší hospodařit.“ V rozsudku ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3763/2020, pak Nejvyšší soud uvedl, že„ k postavení státních příspěvkových organizací se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1003/2016, který byl uveřejněn pod č. 85 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018, a podle něhož státní příspěvkové organizace nadále (tj. i od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) sice nevlastní majetek (ten je ve vlastnictví státu), přesto jsou již výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší organizacím hospodařit, a jsou vybaveny způsobilostí být i v těchto věcech účastníky řízení před soudy. Státní příspěvkové organizace nemají vlastní majetek a za podmínek stanovených zákonem č. 219/2000 Sb. nabývají majetek pro stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1928/2008). U žalobce a státu v nyní posuzovaném případě jde tedy z hlediska soukromoprávního o dva odlišné subjekty, přičemž právní vztahy žalobce ke třetím subjektům (a z nich vyplývající práva a povinnosti) nejsou právními vztahy státu k těmto subjektům. (…) Stejně bude příspěvková organizace uplatňovat (svým jménem a na vlastní odpovědnost) nároky vzniklé z důvodu vzniku škody na majetku, který jí byl svěřen k její vlastní hospodářské činnosti (tedy činnosti prováděné na vlastní účet a odpovědnost). Újmu na svěřeném majetku nelze v těchto soukromoprávních vztazích považovat za újmu státu, který, byť je vlastníkem svěřeného majetku, v těchto právních vztazích nevystupuje. (…)“ 12. Soud proto nepřisvědčil námitce žalované o absenci procesní subjektivity žalobkyně.

13. S tím však souvisí zásadní otázka, a to z jaké pozice žalobkyně vystupuje v této věci. Žalobkyně má (slovy Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 9 As 264/2020-51) v tomto ohledu„ janusovskou“ povahu, má tedy vícero tváří. V některých situacích je totiž žalobkyně správním orgánem, který vrchnostensky působí na práva jiných, zatímco v jiných situacích žalobkyně vystupuje jako právnická osoba a vstupuje do soukromoprávních vztahů.

14. V nyní projednávané věci se žalobkyně domáhá uložení povinnosti v návaznosti na správní řízení, které jako správní orgán vede se žalovanou jako obviněnou z přestupku. Žalobkyně tedy neuplatňuje nárok vyplývající z poměrů soukromého práva, nýbrž z poměrů, v nichž vystupuje v pozici správního orgánu vedoucího správní řízení. Je proto na místě zabývat se tím, zda věc spadá do rozsahu pravomoci civilních soudů, jak je vymezena v § 7 o. s. ř.

15. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

16. Podle § 7 odst. 2 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

17. Podle § 7 odst. 3 pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon.

18. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

19. Z výše nastíněného kontextu věci je zřejmé, že se nejedná o spor či jinou právní věc, která by vyplývala z poměrů soukromého práva. Nejedná se ani o jinou věc, u které by pravomoc civilního soudu stanovil zákon. Avšak v případě, že by soud pro nedostatek své pravomoci řízení zastavil, byl by s ohledem na § 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř. současně povinen rozhodnout, kterému příslušnému orgánu má být věc postoupena. V nyní projednávané věci by to zřejmě vedlo k tomu, že by věc měla být postoupena žalobkyni jako příslušnému orgánu, který dané správní řízení vede; lze však pochybovat o tom, že je takový postup daným ustanovením zákona myšlen. Žádný jiný orgán, kterému by věc měla být postoupena jako orgánu příslušnému, podle soudu není. Nelze-li určit orgán, kterému by soud věc po zastavení řízení postoupil, nelze řízení z tohoto důvodu ani zastavit. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99,„ rozhodne-li totiž soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je. Není-li takového orgánu, pak logicky nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud.“ 20. Odkázat lze i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4017/2018, podle kterého„ soudní pravomocí teorie rozumí souhrn oprávnění, která zákon přiznává soudům jako orgánům státu, a to na rozdíl od oprávnění přiznaných jiným orgánům. Civilní pravomoc soudu jako jedna z podmínek řízení (§ 103 a násl. o. s. ř.), upravená v § 7 o. s. ř., tak vymezuje oprávnění českých soudů k rozhodování, a to jednak určením věcí, o nichž soudy rozhodují v civilním řízení (na rozdíl od řízení trestního, správního a ústavního soud), a dále pak tyto kompetence určuje ve vztahu k jiným orgánům. Legislativní vývoj procesního práva se ustálil na úpravě, podle níž soudy rozhodují„ spory a jiné právní věci“ vyplývající z poměrů soukromého práva (občanskoprávní, pracovní, rodinné a obchodní vztahy). V praxi se však stává, že je podána žaloba týkající se vztahů, které tomuto vymezení, odvozenému od oblastí hmotného práva, nelze podřadit. Vodítkem pro řešení takové situace je odkaz na ustanovení § 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř., které určuje, že v případě zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu je soud současně povinen rozhodnout, kterému příslušnému orgánu má být věc postoupena. Již v usnesení ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, s. 431, Nejvyšší soud dovodil, že rozhodne-li soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je (§ 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud. Jinak řečeno, jestliže zákon nesvěřuje projednávání a rozhodování sporu z určitého reálného vztahu daných subjektů jinému orgánu, je povolán k ochraně jejich práv a oprávněných zájmů právě soud. Opačný výklad by byl popřením práva na přístup k soudu, které představuje jednu ze složek práva na spravedlivý proces. Panují-li pochybnosti o tom, zda soud má tomu, kdo se dovolává soudní ochrany, tuto ochranu projednáním a rozhodnutím jeho věci poskytnout, či nikoliv, je nutno vždy volit výklad, který umožní výkon práva na přístup k soudu. Z toho zároveň vyplývá, že ustanovení upravující přístup k soudu nelze interpretovat formalisticky, ale naopak dle jejich smyslu a účelu a s přihlédnutím k jejich ústavním základům (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2399/2009, ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3064/2009, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3707/2013).“ 21. Vzhledem k uvedenému soud dospěl k závěru, že není na místě řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastavit, nýbrž věc projednat a rozhodnout.

22. Co se týče toho, že žalobkyně svou žalobu původně mínila podat jako správní žalobu ke správnímu soudu, soud je přesvědčen, že se o správní žalobu jednat nemůže. Podle § 7 odst. 4 o. s. ř. pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon. Tímto zákonem je zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen„ s . ř. s “). Podle § 2 s. ř. s . ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Podle § 4 odst. 1 s. ř. s . pak soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu, o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu a o kompetenčních žalobách; podle odst. 2 téhož ustanovení ve správním soudnictví dále soudy rozhodují ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí a o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem. Vymezení pravomocí správních soudů obsažené v § 4 s. ř. s . je třeba číst ve spojitosti zejména s § 2 s. ř. s . Soud má za to, že nyní podaná žaloba nespadá pod žádný žalobní typ ve správním soudnictví. Nejedná se o žádných ze„ základních“ typů (žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, žaloba na ochranu proti nečinnosti a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem), ani o žádný další typ žaloby či návrhu známý s . ř. s . Soud tedy jen ve stručnosti konstatuje, že řízení, jehož zahájení se žalobkyně domáhá, s . ř. s . nezná, ve správním soudnictví se ani nelze domáhat žalobkyní požadovaného uložení povinnosti. Nadto pokud žalobkyně mínila žalobu podat z pozice správního orgánu, nelze uvažovat ani o ochraně jejích veřejných subjektivních práv.„ Kontrola“ veřejné správy ve správním soudnictví přitom slouží primárně právě k ochraně veřejných subjektivních práv, k ochraně práv jednotlivců vůči postupům veřejné správy. Není sice zcela vyloučeno, aby stát (jako právnická osoba sui generis) či jiný subjekt veřejné správy byl aktivně legitimován k podání správní žaloby, avšak za podmínky, že v posuzovaném veřejnoprávním vztahu nevystupoval ve vrchnostenském postavení a byl tedy nadán veřejnými subjektivními právy (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2020, čj. 8 Afs 128/2018-46).

23. Ze všech shora uvedených důvodů soud přistoupil k věcnému projednání žaloby.

24. Účastníci řízení během jednání učinili nespornými všechny pro rozhodnutí podstatné skutkové okolnosti věci. Soud proto vzal za svá shodná tvrzení účastníků a dokazování účastníky navrženými důkazy v tomto směru neprováděl.

25. Soud ze shodných tvrzení účastníků zjistil, že žalobkyně jako orgán státní správy ochrany přírody a krajiny pro území národního parku a jeho ochranného pásma podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zahájila správní řízení, a to řízení o přestupku, které vede s žalovanou jako obviněnou ze spáchání přestupku pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo]. Tento přestupek má spočívat v tom, že obviněná z přestupku se měla ve dnech předcházejících [datum] opakovaně pohybovat na území [anonymizována tři slova] v klidovém území [anonymizováno] mimo cesty nebo trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody. Součástí správního spisu není reportáž, která má být podle žalobkyně hlavním důkazem o přestupkovém jednání žalované. Žalovaná v rámci správního řízení odmítla tuto reportáž žalobkyni zaslat. Uložení povinnosti vydat tuto reportáž je nyní žalováno.

26. Soud shrnuje, že skutkové okolnosti týkající se sporu jsou mezi účastníky nesporné, je mezi nimi však sporné právní posouzení věci.

27. Žalobkyně svou žalobu odůvodnila tím, že předmětnou reportáž potřebuje, aby mohla pokračovat v zahájeném správním řízení o přestupku, které vede jako správní orgán s žalovanou jako obviněnou z tohoto přestupku.

28. Soud konstatuje, že z poměrů soukromého práva nevyplývá žádný nárok žalobkyně na uložení požadované povinnosti, resp. na poskytnutí dané reportáže žalovanou. Žalobkyně ostatně ani netvrdí, že má jakýkoliv nárok založený soukromým právem. Žalobkyně zároveň nemá na poskytnutí dané reportáže nárok ani na základě veřejného práva.

29. Žalobkyně sice podle soudu je jako státní příspěvková organizace právnickou sobou sui generis, nýbrž ve vztahu mezi účastníky vystupuje jako správní orgán, který vede přestupkové řízení a rozhoduje o právech a povinnostech žalované jako obviněné z přestupku. Žalobkyně tedy v tomto řízení nehájí svá vlastní práva, nýbrž veřejný zájem, přičemž vykonává veřejnou správu. V rámci své působnosti na úseku ochrany přírody a krajiny žalobkyně může vykonávat svou pravomoc (ve významu správního práva), jsou jí tedy svěřeny určité mocenské nástroje. Žalobkyně je oprávněna (a povinna) vést správní řízení a vydat v něm rozhodnutí. Právní postavení žalobkyně jako správního orgánu i žalované jako obviněné z přestupku, jakož i jejich vzájemný procesní vztah jsou upraveny předpisy správního práva. Mezi základní principy správního řízení pak patří, že podklady pro vydání rozhodnutí a tedy i důkazy opatřuje zásadně správní orgán. Z ničeho z toho však žalobkyni nevyplývá aktivní věcná legitimace v občanském soudním řízení, stejně jako z toho nevyplývá pasivní věcná legitimace žalované v občanském soudním řízení. Jinými slovy, žalobkyně není nositelkou subjektivních práv a povinností v hmotněprávní rovině ve vztahu k dané reportáži.

30. Uložení povinnosti, které se žalobkyně žalobou domáhá, by naopak vedlo k narušení dělby moci. Vyvážený demokratický systém v České republice je založen na dělbě státní moci mezi orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy). Veřejná správa a tedy i vedení správních řízení a projednávání přestupků spadá do moci výkonné. Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, které jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jakýmsi propojením veřejné správy a soudní moci je zejm. soudní přezkum činnosti veřejné správy. Tak ve správním soudnictví soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům a v civilním soudnictví soudy postupují podle části páté o. s. ř., rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci nejedná.

31. Zároveň by uložení žalované povinnosti podle názoru soudu bylo v rozporu s principy přestupkového řízení, ve kterém se, stejně jako v trestním řízení, uplatní zásada zákazu sebeobviňování obviněného. Zákaz sebeobviňování je součástí práva na spravedlivý proces a vyplývá nejen z Listiny základních práv a svobod (čl. 37, čl. 40 Listiny), ale i z Evropské úmluvy o lidských právech (publikované pod č. 209/1992 Sb). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, uvedl, že trestněprávní zásada zákazu sebeobviňování vyplývající např. z čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech„ se nepochybně užije též v řízení o správních deliktech“. Na tomto místě lze dále odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, v němž se mj. uvádí, že„ (…) shora uvedená ustanovení Listiny a Ústavy (čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 LPS a čl. 1 odst. 1 Úst) toliko programovými či kompetenčními normami, nýbrž mají i další dimenzi – totiž garanci autonomního postavení jednotlivce vůči veřejné moci (srov. například nález sp. zn. I. ÚS 113/04, http://nalus.usoud.cz). Správní řízení nemůže být v demokratickém právním státě ovládáno zásadou„ součinnosti správních orgánů s účastníky řízení“ (kontaktáž účastníků řízení ze strany správního orgánu vyloučit nelze, její odmítnutí však nelze sankcionovat), neboť žádnou spolupráci v obecném smyslu tohoto slova nelze vynucovat ukládáním sankcí. Svobodný jednotlivec, jako součást občanské společnosti, nemůže být v právním státě partnerem správního orgánu vykonávajícího vrchnostenská oprávnění. Má naopak povinnost se takovým opatřením podrobit, jsou-li vykonávána řádně, tj. nejde-li o exces. Tak také nelze pokutovat osobu, která odmítne podat správnímu orgánu vysvětlení v případě, kdy je zřejmé, že by jím, byť i jen teoreticky, mohla přispět ke svému postihu za přestupek (k zákazu sebeobvinění viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Marttinen v. Finsko (stížnost č. 19235/03).“ Podle soudu na uvedeném ničeho nemění ani argumentace žalobkyně, že reportáž se již stala součástí veřejného prostoru.

32. Pro srovnání lze odkázat např. i na rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. nález ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 561/04, nebo ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 29/2000), ve kterých se Ústavní soud zabýval splněním povinnosti předložit věc doličnou v trestním řízení. Nebude-li přitom tato povinnost podle Ústavního soudu dobrovolně splněna, a to je reálné zejm. u obviněného, který tak zřejmě učiní právě proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, přičemž nevznikne zároveň potřeba takovou věc zajistit, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit, nemá-li být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu.

33. Soud shrnuje, že rozhodnutí soudu, jímž by bylo žalované uloženo poskytnout žalobkyni údajný důkaz o jejím údajném protiprávním jednání, by představovalo nepřípustné vykročení z ústavních mezí oprávnění soudu, nepřijatelný zásah do realizace moci výkonné ze strany moci soudní a obcházení výslovné úpravy správního přestupkového řízení. Výrok rozsudku, jehož vydání se žalobkyně domáhá, přitom musí být z pohledu práva dovolený.

34. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

35. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na jejich náhradu. Tyto náklady sestávají z nákladů spojených se zastoupením advokátem, kterému náleží mimosmluvní odměna stanovená podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“) za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, jednání dne [datum], tedy úkony podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT), přičemž sazba za jeden úkon právní služby činí podle § 7 AT ve spojení s § 9 odst. 1 AT částku 1 500 Kč, 3 paušální částky po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů, které žalované v tomto řízení vznikly, tedy činí 6 534 Kč O povinnosti žalobkyně zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalované bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. O třídenní lhůtě ke splnění povinnosti bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.