71 Co 28/2025 - 554

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radmily Baďurové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] o 550 000 Kč s příslušenstvím a zveřejnění omluvy k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2024, č. j. 18 C 112/2021-492, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku - co do částky 320 000 Kč s příslušenstvím, potvrzuje, - co do částky 230 000 Kč s příslušenstvím mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 230 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 122 814,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 28 684 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaná je povinna nahradit státu – České republice na účet Okresního soudu v Olomouci č. [č. účtu] pod VS [var. symbol] částku 11 604 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud v odstavci I. výroku uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit po dobu nejméně 3 měsíců na webových stránkách [Anonymizováno] a na facebookovém profilu [Anonymizováno] ve znění: „[Anonymizováno] se omlouvá absolventce [tituly před jménem] [právnická osoba]. za vydání nezákonného rozhodnutí, kterým byla vyslovena neplatnost vykonání součásti státní závěrečné zkoušky této absolventky.“ V odstavci II. výroku zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 550 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 550 000 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení. V odstavci III. výroku vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nakonec v odstavcích IV. a V. rozhodl o nákladech státu tak, že každému z účastníků uložil nahradit státu na nákladech řízení 5 802 Kč.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako studentka studia na [Anonymizováno] fakultě žalované vykonala dne 22. 5. 2017 státní zkoušku z předmětů [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Dále dne 24. 1. 2018 vykonala státní zkoušku z předmětu [Anonymizováno], přičemž se jednalo o poslední část státní zkoušky a žalobkyně se stala absolventkou studia, kdy získala titul [tituly před jménem] Na základě podnětu [jméno FO] ze dne 21. 3. 2018 zaslaného rektorovi žalované, zahájila žalovaná dne 19. 4. 2018 správní řízení o vyslovení neplatnosti státní závěrečné zkoušky. V květnu 2018 nastoupila žalobkyně do zaměstnání na [právnická osoba]. Dne [Anonymizováno] vydal rektor Univerzity [Anonymizováno] rozhodnutí č. j. [číslo jednací], kterým vyslovil neplatnost vykonání součásti státní zkoušky z předmětů [podezřelý výraz] a [Anonymizováno]. Zasilatel podnětu vylíčil průběh součásti státní závěrečné zkoušky žalobkyně z předmětů [anonymizováno] a [Anonymizováno] ze dne 22. 5. 2017, kdy dle jeho sdělení měla žalobkyně za pomocí jeho osoby, když s ním byla po celou dobu výkonu státní závěrečné zkoušky v telefonickém kontaktu za pomocí technického zařízení, sdělovat příslušnou otázku a naslouchat reprodukci svých vlastních zápisků, které jí zasílatel během hovoru předčítal. K doložení svých tvrzení zasilatel zaslal záznam telefonního hovoru na CD (kdy z nahrávky na CD nosiči bylo zjištěno, že tato zachycuje průběh zkoušky, jsou zde slyšitelné dva hlasy, ženský, který vykonává zkoušku, a mužský, který odpovídá předem na otázky nebo na dané téma) a výtisk obrazovky mobilního telefonu ze softwaru [jméno FO], kterým prokazoval okamžik započetí hovoru a jeho trvání. [jméno FO] sdělil, že hovor byl uskutečněn přes mobilní telefon, kdy se mu do telefonu nahrávají automaticky všechny hovory, tyto tam zůstávají po celou dobu, je to tak z toho důvodu, aby měl hovory archivované, nijak to s touto věcí nesouviselo, hovory se mu nahrávaly před touto věcí i po ní, nahrávají se mu dodnes. Dne 2. 5. 2018 jmenoval rektor žalované členy přezkumné komise a požádal je o sdělení svého stanoviska. Žalobkyně vylíčila její vzájemný vztah se zasílatelem podnětu, vyjádřila svoji domněnku, proč byl podnět učiněn a zpochybnila legálnost pořízení nahrávky, kdy hovořila o náhodném hovoru, když z nahrávky není patrná vzájemná interakce mezi ní a zasílatelem podnětu. Přezkumná komise doporučila rektorovi vyslovit neplatnost vykonané součásti státní závěrečné zkoušky, když dle jejího stanoviska se u nahrávky jednalo jednoznačně o oboustrannou komunikaci. Rektor žalované po zvážení všech okolností a důkazů došel k závěru, že bylo naplněno to, že žalobkyně při vykonání součásti státní zkoušky dne 22. 5. 2017 jednala tak, že v důsledku jiného úmyslného jednání proti dobrým mravům, neuvedeného v ust. § 47c odst. 2 písm. a) zákona o vysokých školách, nesplnila nebo splnila jen zdánlivě podmínky nebo předpoklady stanovené zákonem o vysokých školách, přičemž šlo o jednání soustavné. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, jejíž podání mělo odkladný účinek, a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2019, č. j. 64 A 18/2018-47 bylo rozhodnutí Rektora Univerzity [Anonymizováno] ze dne 31. 8. 2018, č. j. [číslo jednací] zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Krajský soud tedy na rozdíl od žalované dospěl k závěru, že v případě žalobkyni vytýkaného jednání nemohlo dojít k naplnění podmínek stanovených § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách v části skutkové podstaty, pod kterou toto jednání podřadila žalovaná. Rozhodnutí žalované je tudíž nezákonné. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dne 25. 4. 2019 kasační stížnost, kdy požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 26. 9. 2019 se žalobkyně domáhala ochrany proti nečinnosti žalované, kterou spatřovala v nevydání nového rozhodnutí podle § 47c zákona č. 111/1998 Sb. Nejvyšší správní soud do podání žaloby na nečinnost ze strany žalobkyně nerozhodl o přiznání odkladného účinku, když dne 31. 10. 2019 rozhodl rozsudkem č. j. 2 As 123/2019-32 tak, že kasační stížnost žalované byla zamítnuta. Dne 11. 11. 2019 vydal rektor Univerzity [Anonymizováno] usnesení č. j. [číslo jednací], kterým se řízení o vyslovení neplatnosti vykonání součásti státní zkoušky zastavuje, a to s odkazem na závazný právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 123/2019-57 ze dne 31. 10. 2019, když žalobkyně se svým jednáním, které je jí kladeno za vinu, nenaplnila všechny znaky skutkové podstaty, a to zejména, nejednala soustavně nebo opakovaně. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 65 A 74/2019-43 ze dne 6. 12. 2019 bylo řízení o žalobě žalobkyně na ochranu proti nečinnosti žalované na základě zpětvzetí žaloby zastaveno.

3. Žalobkyně během studia u žalované začala v roce 2016 pracovat u [jméno FO], od začátku roku 2017 byla jeho partnerkou, na začátku roku 2018 otěhotněla, po promoci s ním vztah ukončila a rozhodla se pro potrat, on v návaznosti na to ukončil její pracovní poměr a na konci dubna 2018 bylo zahájeno správní řízení o zneplatnění závěrečné zkoušky. V květnu 2018 žalobkyně nastoupila na [právnická osoba], žalobkyně tam nastupovala s tím, že neví, kdy škola rozhodne a zda jí titul seberou, nevěděla, jak dlouho tam bude, jestli se má hlásit do odborných skupin, nechtěla navazovat žádné vztahy. Po rozhodnutí o zneplatnění státnic se žalobkyně psychicky sesypala. Od června 2018 docházela žalobkyně k psycholožce, zpočátku řešily napadení [jméno FO], potrat, ale pak už jen titul, kdy řešila, co má dělat, žalovaná jí svým rozhodnutím zničila život. Tato otázka se řešila i v zaměstnání žalobkyně, proběhlo monitoringem, že určitá osoba řeší odebrání titulu. [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], kolega žalobkyně z práce, po rozhodnutí o odebrání titulu žalobkyni zaznamenal na pracovišti určitý despekt, nedůvěru, také podezření, že to, co bylo medializováno, by mohla být pravda. O této kauze se dověděl z médií. O cause se dozvěděli její spolužáci a kamarádi a informovala média.

4. Na takto zjištěný skutkový stav aplikoval okresní soud § 2895, 2910, 2956 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Za významné okolnosti považoval okresní soud ty, pro které žalovaná vydala nezákonné rozhodnutí a nerozhodla ve lhůtě. Dále soud zkoumal podmínky, za kterých je možno přiznat nemajetkovou újmu v penězích, kdy soud přihlížel ke všem okolnostem případu, za kterých k neoprávněnému zásahu došlo, a to nejen na straně původce zásahu (žalovaná), ale i na straně dotčené osoby (žalobkyně). Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná měla důvod správní řízení zahájit, když vycházela z předložené nahrávky, jejíž autentičnost byla pro žalobkyni vysoce pravděpodobná. I v tomto řízení soud dospěl k závěru, že k pořízení nahrávky došlo při konání státní závěrečné zkoušky žalobkyně u žalované, žalobkyni se její vznik nepodařilo zpochybnit. Lze tedy uzavřít, že nebýt chování žalobkyně, nenásledovalo by jednání žalované, které bylo následně shledáno jako nezákonné. Co se týká osoby žalobkyně, došlo nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem k zásahu do její osobnosti, když nezákonné správní řízení trvalo od dubna 2018 do listopadu 2019. Po celou dobu tohoto řízení nebyl žalobkyni odňat titul [tituly před jménem], tato pracovala na [právnická osoba] tj. v oboru odpovídajícím její kvalifikaci. Subjektivně vnímala dopady správního řízení na svoji osobu negativně. To, že žalobkyně docházela na psychoterapie, nebylo pouze z důvodu vedeného správního řízení, ale také důsledek vztahu s [jméno FO] a následný potrat, pro který se žalobkyně rozhodla. Medializaci případu nelze přičítat k tíži žalované, která v tomto směru nic neporušila. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl okresní soud k závěru, že požadovaná morální satisfakce (omluva) je pro žalobkyni dostačují, i při vědomí judikatury Ústavního soudu (ÚS IV. ÚS 581/99), kdy přiměřenost zadostiučinění nutno posuzovat též s ohledem na dobu, která uplynula od způsobení újmy.

5. Proti odstavci II. výroku tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalobě bylo vyhověno. Poukázala na to, že rozsudek okresního soudu, ač je rozsáhlý, v drtivé většině obsahuje shrnutí dosavadního řízení včetně provedených důkazů, které však absolutně postrádají právní hodnocení, chybí konkrétní závěr a samotné odůvodnění je obsaženo v podstatě ve dvou krátkých odstavcích. Žalobkyně má za to, že její nárok na nemajetkovou újmu v penězích je dán. Jednalo se o zásah enormní, kdy jeho dopad žalobkyně prokazovala řadou svědků, zprávou psychologa, doklady o užívané medikaci. Je lehce představitelný následek toho, když má někdo přijít o vzdělání. V těchto obavách žila žalobkyně téměř dva roky. Samotná nahrávka není důkazem dostačujícím. Zejména v dnešní době, kdy ji lze snadno upravit a jiný důkaz žalovaná nepředložila. Žalobkyně nepovažovala v řízení o náhradě újmy jakkoli zpochybňovat autentičnost nahrávky jako důkazu (to mělo být úkolem žalované ve správním řízení), neboť nahrávky mohla být relevantním důkazem jen pro ospravedlnění zahájení správního řízení, nikoli pro vydání nezákonného rozhodnutí. Na to již nahrávka nepostačovala ani dle názorů soudů, rozhodujících ve správním soudnictví, když krajský soud se ve správním soudnictví skutkovými okolnostmi nezabýval. Nedostatečně se vypořádal s nečinností žalované jako správního orgánu. Žalovaná místo omluvy žalobkyně odmítla vydat nové rozhodnutí a vědomě celý proces zdržovala. Rozsudek okresního soudu je v části omluvy pravomocný, avšak zveřejněná omluva žádný ohlas na veřejnosti včetně médií nevyvolala. I proto je nárok žalobkyně na nemajetkovou újmu v penězích dán, když žalovaná takovouto omluvu mohla učinit dříve v době, kdy byla aktuální.

6. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu, když tento rozsudek považuje za souladný s příslušnými právními předpisy. Okresní soud ve věci postupoval korektně, kritika žalobkyně vychází z toho, že rozhodl jinak, než požadovala žalobkyně.

7. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavci II. výroku a nákladových výroků dle § 206 odst. 2 postupem dle § 212 odst.1 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 zák. č. 99/63 sb. občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejímá. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení.

9. Správně zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud z pohledu § 81, 2910 a § 2956 zák. č. 89/2012 sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.). Se závěrem okresního soudu však nelze souhlasit.

10. Předně odvolací soud poukazuje na své předchozí rozhodnutí ze dne 23. 11. 2023, č. j. 71 Co 191/2023-452 a v něm učiněný závěr, že se žalovaná dopustila vydáním nezákonného rozhodnutí a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nezákonné nečinnosti jednání, které je způsobilé vyvolat nemajetkovou újmu porušením přirozených práv člověka, přičemž je dána jeho neoprávněnost a existuje zde příčinná souvislost. Takové jednání je nutno hodnotit jako neoprávněný zásah do osobnosti člověka, konkrétně práva na čest a soukromí (viz bod 20. – 36. odůvodnění tohoto rozsudku).

11. Předmětem přezkumu tak zbývá posoudit otázka, jaké zadostiučinění žalobkyni náleží, resp. zda morální zadostiučinění, které již přiznal okresní soud je dostatečné.

12. Odvolací soud na rozdíl od soudu okresního dospěl k závěru, že se v daném případě jednalo o zásah značné intenzity, kterou hrozba ztráty vzdělání a potažmo zaměstnání nepochybně je. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že neoprávněný zásah trval od 31. 8. 2018 do 11. 11. 2019. Po tuto dobu svírala žalobkyni nejistota z budoucnosti. Morální zadostiučinění není dostatečně přiměřené i s ohledem na dobu, která uplynula od zásahu do dne rozhodnutí soudu, když, jak sama uvedla žalobkyně, přestože žalovaná požadovanou omluvu zveřejnila, žádnou odezvu nevyvolala. Odvolací soud má zato, že je proto na místě přiznat i relutární náhradu.

13. Žalobkyně požadovala za újmu způsobenou jí nezákonným rozhodnutí 300 000 Kč. Při úvaze, jaká finanční satisfakce je přiměřená, odvolací soud zohlednil, že celá situace na žalobkyni těžce doléhala, měla dopad na její postavení v zaměstnání, pronásledovala ji nejistota z budoucnosti a byla vystavena zvědavosti přátel, kolegů ze zaměstnání a bývalým spolužákům. Byla „tou, která podváděla u státnic“. Psychický stres se odrazil na jejím zdraví a musela vyhledat odbornou pomoc. Celá věc byla o to horší, že došlo k medializaci. Ve prospěch žalované bylo nutno zohlednit, že to nebyla ona, která celou věc medializovala, ale zejména to, že žalovaná obdržela podnět včetně podkladů, který musela řešit. Byl to podnět závažný s přesahem mezi širší akademickou obec a studenstvo. Tedy žalovaná nejednala svévolně a z libovůle. Žalovaná sice vydala rozhodnutí, které následně bylo Krajským soudem v Ostravě zrušeno jako nezákonné, když Krajský soud vyložil § 47c a § 47d zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách odlišně. Nicméně jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2019, č. j. 2 As 123/2019-32, kterým zamítl kasační stížnost žalované, jednalo se o věc, která měla precedenční povahu týkající se nové, dosud Nejvyšším správním soudem nevykládané a v řadě ohledů komplikované, právní úpravy. Za okolností, kdy žalovaná po obdržení podnětu jednat musela, byť dospěla k závěru, které se nakonec neukázalo správným, nelze přehlédnout, že na situaci žalobkyně nese podíl rovněž odesílatel dle tvrzení žalobkyně falešného podnětu [jméno FO], který sledoval své osobní cíle a chtěl svým jednáním žalobkyni právě do takové situace dostat. Nicméně je nutno uzavřít, že i když celou situaci vyvolal [jméno FO], nezbavuje to žalovanou odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí tím spíš, že správní soudy poukázaly na nedostatečnost zvukové nahrávky jako důkazu stěžejního a osobnost [jméno FO].

14. Proto jako přiměřená se odvolacímu soudu jeví nemajetková újma v penězích ve výši 200 000 Kč.

15. Pokud se jedná o nesprávný úřední postup nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, tak žalobkyně požadovala za tuto újmu 50 000 Kč, tak zde odvolací soud zohlednil, že situace žalobkyně se protahovala. Ta byla nucena žalovanou vyzvat k vydání rozhodnutí a následně byla nucena si podat žalobu na ochranu proti nečinnosti. Na druhou stranu žalovaná spolu s kasační stížností požádala o odkladný účinek. Nejvyšší správní soud však o odkladném účinku kasační stížnosti nerozhodl, neboť jak uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2019, č. j 2 As 123/2019-32 o věci rozhodl přednostně právě s ohledem na precedenční povahu věci týkající se nové, dosud Nejvyšším správním soudem nevykládané a v řadě ohledů komplikované, právní úpravy, jež se potenciálně může týkat řady vysokých škol, studentů a absolventů.

16. Proto odvolací soud za přiměřenou nemajetkovou újmu v penězích považoval částku 30 000 Kč.

17. Pokud žalobkyně požadovala přiznání další částky ve výši 200 000 Kč za porušení mlčenlivosti, tak v tomto směru odkazuje odvolací soud na svůj závěr vyslovený v rozsudku ze dne 23. 11. 2023, č. j. 71 Co 191/2023-452 (bod 29 odůvodnění), že se žalovaná nedopustila porušení práva na mlčenlivost. Proto jí žádná nemajetková újma v penězích nenáleží.

18. Protože žalovaná byla vyzvána k náhradě nemajetkové újmy dne 1. 7. 2020 a neplnila, byly žalobkyni přiznány i úroky z prodlení dle § 1968 a 1970 o. z.

19. Ze všech těchto důvodů, když řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí netrpělo žádnou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci či vadou zmatečnostní, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. v napadené části ohledně částky 320 000 Kč jako věcně správný a ohledně částky 230 000 Kč rozsudek okresního soudu dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobkyni tuto částku jako nemajetkovou újmu přiznal.

20. Dle § 142 odst. 3 o. s. ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

21. V dané věci žalobkyni náleží účelně vynaložené náklady řízení, neboť typ satisfakce, stejně jako výše relutární náhrady závisela na úvaze soudu.

22. Žalobkyně požadovala na právním zastoupení odměnu právního zástupce za 20,5 úkonů právní služby (dále jen ÚPS), přičemž požadovala, co se týče tarifní hodnoty, tak žalobkyně vyšla z toho, že žalovala dva nároky, kdy se domáhala omluvy a nemajetkové újmy v penězích. U nemajetkové újmy v penězích měla za to, že by mělo být vycházeno se soudem přiznané částky, tj. 230 000 Kč, a u omluvy z tarifní hodnoty 50 000 Kč.

23. Odvolací soud však s takto stanovenou tarifní hodnotou nesouhlasí. Předně již dříve soudní praxe dovodila, že je-li v případě neoprávněného zásahu požadováno morální zadostiučinění, případně další nároky a nemajetková újma v penězích, tak na tyto nároky je nutno nahlížet ve světle § 2951 odst. 2 o. z., který stanoví, že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Jinak řečeno, nemajetkovou újmu v penězích lze přiznat, jen není-li morální zadostiučinění dostatečné. Jedná se tak pouze o různé druhy satisfakce, a nikoliv samostatné nároky. Obdobně se postupuje i v případě dalších žalobních požadavků jako návrhu na zdržení se, upuštění, odstranění následku či určení, že došlo k neoprávněnému zásahu. Vždy se vychází, že předmětem je zásah do osobnostních práv. Není-li požadována nemajetková újma, stanoví se odměna dle § 9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/96 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT) a soudní poplatek se v takovém případě vybere dle § pol. 4 písm. c) Sazebníku soudních poplatků. Je-li požadována ke všem těmto nárokům i nemajetková újma v penězích, stanoví se tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 AT a soudní poplatek se vybere dle položky 3 Sazebníku soudních poplatků. Vždy se však vybere poplatek jen jednou. Proto lze přiznat toliko jednu odměnu.

24. Takto postupoval odvolací soud i v této věci i při vědomí si právního závěru uvedeného v rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1788/23 či sp. zn. II. ÚS 3192/23. Ostatně i v těchto rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že částka 50 000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. O takový případ v posuzovaném případě jde. Předmětem řízení je neoprávněný zásah do cti a soukromí jako základního práva osobnosti chráněného ústavou.

25. Zákon nevymezuje hranici peněžitého zadostiučinění, ať už minimální či maximální. Pouze stanovuje, že musí být přiměřené (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. 30 Cdo 535/2007).

26. Soud při úvaze o tom, jaké zadostiučinění je přiměřené a v jaké výši by měly být relutární náhrada stanovena je povinen vzít v úvazu veškeré okolnosti případu, ať již právní či skutkové i na okolnosti polehčující či přitěžující (nález ÚS sp. zn. I. ÚS 668/2021) a současně vyhodnotit funkce nemajetkové újmy v penězích.

27. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.

28. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadně proto zjišťovat velmi obtížně. Vesměs se proto uplatní postup dle § 136 o. s. ř., dle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

29. Účelem přiměřeného zadostiučinění (morálního i peněžitého) je přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.

30. Aplikace § 8 odst. 1 AT se jeví jako ne zcela vystihující podstatu rozhodování soudu o relutární náhradě, potažmo rozhodování ve věcech ochrany osobnosti obecně, když, jak bylo uvedeno výše v § 9 odst. 4 AT, v sobě zahrnuje i další druhy zadostiučinění a další případně nároky dané § 81 o. z. Nález sp. zn. II. ÚS 3192/23 však vychází pouze z výše přiznané relutární náhrady, aniž by se se specifiky rozhodování ve věcech ochrany osobnosti vypořádal jako s celkem.

31. K závěru o aplikaci § 9 odst. 4 AT srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 216/2023 či sp. zn. 25 Cdo 3771/2020.

32. Z těchto důvodů přiznal odvolací soud žalobkyni odměnu za 20,5 ÚPS vycházeje z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 4 písm. a AT, tj. 20,5 x 3 100, což je 63 550 Kč. Dále ke každému ÚPS byl přiznán dle § 13 odst. 3 režijní paušál po 300 Kč, tj. 6 300 Kč.

33. Žalobkyně a její právní zástupce požadovali cestovné k jednání soudu. Advokát žalobkyně se v roce 2022 dostavil k dvěma jednáním před okresním soudem, v jednom případě osobním automobilem s prům. spotřebou 6,93 l/100 km vyhlášková cena paliva benzínu 98 v roce 2022 činila 40,50 Kč a paušální náhrada 4,70 Kč za 1 km. Při ujeté vzdálenosti tam a zpět 562 km činí cestovné 4 218,50 Kč. K jednání dne 14. 11. 2022 se advokát žalobkyně dopravil vlakem, když cena jízdného činila 655 Kč. V roce 2023 se advokát žalobkyně dostavil ke třem jednáním před okresním soudem totožným automobilem. Vyhlášková cena paliva v tomto roce činila 42,60 Kč za jeden litr a paušální náhrada 5,60 Kč za jeden km. Při totožné vzdálenosti pak cestovné činí 14 419 Kč. V roce 2023 se advokát žalobkyně dostavil k jednání odvolacího soudu, a to totožným automobilem. Cesta k odvolacímu soudu je dlouhá 748 km. Cestovné tak činí 6 397 Kč. Následně se advokát žalobkyně dostavil k jednání okresního soudu v roce 2024 totožným automobilem. Vyhlášková cena paliva činila 40,50 Kč a paušální náhrada za 1 km 5,80 Kč, cestovné tak činí 4 837 Kč. Celkem cestovné činí 30 526 Kč.

34. Dále advokátovi žalobkyně náleží ztráta času dle § 14 odst. 3 AT ve výši 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu. Cesta k jednání před okresním soudem trvala 2:45 hod. Ztráta času tak činí 600 Kč při každé cestě, spolu s cestou zpáteční 1 200 Kč. Při šesti jednáních pak 7 200 Kč. Cesta k jednání odvolacího soudu trvala 3:45 hod. Ztráta času pak činí 1 600 Kč. Celkem tak náklady právního zastoupení činí 108 176 Kč. Spolu se zaplacenými soudními poplatky ve výši 7 500 Kč konečná výše je představována částkou 115 676 Kč.

35. Žalobkyni byly nakonec přiznány náklady na její vlastní dopravné k jednání soudu, které dle předložených jízdenek činí 3 614 Kč. K jednání soudu dne 14. 6. 2022 a 2023 se žalobkyně dostavila osobním vozidlem s prům. spotř. 6,8 l/100 km. Bylo jí tak přiznáno na cestovném v roce 2022 4 218,50 Kč. V roce 2023 4 806 Kč. Celkem bylo žalobkyni na cestovném přiznáno 12 638,50 Kč. Celkové náklady žalobkyně před soudem I. stupně činí 122 814,50 Kč.

36. Před odvolacím soudem jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta za sepis odvolání dne 6. 12. 2024 za 3 100 Kč a režijním paušálem za 300 Kč, dále za účast u jednání dne 17. 3. 2025. Odměna za účast advokáta u jednání byla stanovena dle vyhlášky č. 177/96 Sb. v platném znění, tj. dle § 9a odst. 1 písm. a) AT z přiznané částky, tj. z částky 230 000 Kč. Z tohoto punktu činí odměna za ÚPS 10 300 Kč. K tomuto ÚPS náleží rovněž režijní paušál ve výši 450 Kč. Dále bylo přiznáno cestovné advokátovi totožným automobilem při vyhláškových cenách, které činí 6 438 Kč. Na ztrátě času bylo přiznáno 1 200 Kč (8 × 150) a cestovné žalobkyně k jednání soudu dle doložené jízdenky za 1 396 Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 500 Kč činí náklady odvolacího řízení žalobkyně 28 684 Kč.

37. V souvislosti s tímto řízením vznikly státu náklady řízení spojené s dokazováním (viz bod 92 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Tyto náklady pak uložil odvolací soud zaplatit podle výsledku řízení ve smyslu § 148 o. s. ř. v řízení neúspěšné žalované.

38. Povinnost nahradit náklady řízení byla dle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložena ve lhůtě tří dnů, přičemž náklady řízení mezi účastníky je povinna žalovaná dle § 149 odst. 1 o. s. ř. nahradit k rukám advokáta žalobkyně, náklady státu pak na účet Okresního soudu v Olomouci.

Poučení