71 Co 373/2021-329

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radmily Baďurové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o náhradu újmy, ochranu osobnosti, omluvu k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 8. 2021, č. j. 7 C 120/2020-289, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 10 479 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

III. Žalobce je povinen nahradit vedlejší účastnici na straně žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud zamítl žalobu žalobce, aby bylo konstatováno, že žalovanou bylo porušeno právo na ochranu osobnosti a právo na život předčasně zemřelé matky žalobce [jméno] [příjmení], [datum narození] (výrok I.); dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zveřejnit omluvu ve výroku blíže uvedenou (výrok II.) a rovněž zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy 10 021 442 Kč (výrok III.); uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení 27 133,31 Kč (výrok IV.) a vedlejší účastnici náklady 900 Kč (výrok V.). Vyšel ze zjištění, že [jméno] [příjmení] byla v době přijetí do zařízení žalované [datum] ve zdravotnickém zařízení nekomunikativní, nebyla schopna zřetelně vnímat informace podávané ošetřujícím personálem a jevila se tak, že nebyla schopna srozumitelně a informovaně projevit svůj souhlas s hospitalizací Hospitalizaci jmenované pak žalovaná oznámila soudu s tím, že na listině byla zatržena možnost - pacientka byla hospitalizována bez písemného souhlasu, neboť její stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a pacient zároveň trpí [zdravotní stav] [anonymizováno], pro kterou není schopen činit právní úkony. Dále okresní soud vyšel ze zjištění, že pacientce byla po celou dobu aplikována léčba antibiotiky i dalšími léky. Pacientka trpěla [zdravotní stav] [anonymizována dvě slova], byla ležící, měla další doprovodná a předcházející [anonymizováno]. Laboratorní vyšetření byla zadána a provedena ihned po přijetí [datum] a následně ještě [datum]. Dne [datum] byl do dokumentace zaznamenán pokyn lékaře DNR s tím, že remise je možná nejdříve koncem týdne. Dne [datum] pacientka zemřela. Příčinou smrti byl [zdravotní stav] [anonymizována dvě slova]. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na konstataci porušení osobnostních práv jeho matky, neboť se domáhá pouze obecného prohlášení režimu DNR za protiprávní. Pokud jde o záznam o [zdravotní stav] [anonymizováno], pak to byla jedna z možností na příjmovém formuláři, který byl posléze určen soudu, kdy všude jinde v lékařské dokumentaci jsou jen záznamy o neschopnosti pacientky k podpisu pro somnolenci (somnolence - lehčí porucha vědomí se sníženou bdělostí – například spavost, z níž lze člověka snadno probudit oslovením, dotykem). Je zřejmé, že matka žalobce nebyla označena za osobu nesvéprávnou, ale pouze za osobu, která v dané chvíli, s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav nebyla schopna zřetelně vnímat informace podávané ošetřujícím personálem a dát informovaný souhlas s prováděnými úkony. Pokud jde o další nároky žalobce, pak žalobce přes výslovné poučení soudu, že musí nejen tvrdit, ale i prokázat porušení povinnosti žalovanou, nenavrhl jediný důkaz prokazující pochybení žalované a výslovně odmítl provedení znaleckého posudku, když měl za to, že samotný pokyn DNR je protiprávní a žalobě má být vyhověno z tohoto důvodu. Doklady o prováděné péči a podávaných lécích, příčina smrti, samy o sobě neprokazují, že by žalovaná porušila nějakou svou povinnost. Jelikož žalobce neprokázal protiprávní jednání žalované, soud se již nezabýval případnou příčinnou souvislostí, újmou a výší případné náhrady.

2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, které odůvodnil tím, že pokynem lékaře neresuscitovat, byla způsobena předčasná smrt jeho matky. Pokud by pokynu nebylo, proběhla by resuscitace a matka by neztratila možnost přežít. Žalovaná tak snížila šanci jeho matky na přežití. Tento pokyn je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o biomedicíně. Právní řád tento institut výslovně neupravuje, proto má být zahrnut pod informovaný souhlas pacienta s poskytovanou péčí. Jeho matka však souhlas s hospitalizací, natož s pokynem DNR, nikdy neudělila. Pokyn lékaře DNR, bez souhlasu či vědomí pacienta, je snadno zneužitelný a pacient se proti němu mnohdy ani nemůže bránit. Okresní soud nepřijal žádný z argumentů žalobce a jeho důkazní návrhy zamítl. Závěr okresního soudu, že na určení protiprávnosti režimu DNR nemá žalobce právní zájem, je nesprávný a je projevem fašistického státu. Navrhl změnu napadeného rozsudku, aby žalobě bylo vyhověno a navrhl prohlášení režimu DNR za protiprávní.

3. Žalovaná se vyjádřila tak, že okresní soud provedl řádné dokazování, řádně zjistil skutkový stav, kdy nebylo zjištěno porušení povinnosti žalovanou, a rovněž okresní soud odůvodnil, proč žalobu zamítl. Žalobce v odvolání pouze obecně polemizuje s pokynem DNR, ale neuvádí žádné konkrétní pochybení okresního soudu při dokazování, nebo nesprávný právní závěr. Navrhla potvrzení rozsudku jako správného.

4. Vedlejší účastnice se vyjádřila tak, že nebyl zjištěn postup non lege artis a nebyla zjištěna žádná okolnost na straně žalované, která by zapříčinila smrt matky žalobce. Navrhla potvrzení rozsudku jako správného.

5. S ohledem na to, že žalobce je příslušníkem [státní příslušnost] [anonymizováno], zkoumal odvolací soud nejprve svou mezinárodní příslušnost a dospěl k závěru, že jeho příslušnost je dána ve smyslu článku 4 bodu 1 a dále článku 7 bodu 2 Nařízení EP a rady ze dne 12. 12. 2012 (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanskoprávních věcech (Brusel I.bis), když újma, za kterou by žalovanou stíhala deliktní odpovědnost, vznikla v obvodu Okresního soudu v Prostějově.

6. Dále se odvolací soud zabýval tím, jaké rozhodné právo je v dané věci nutno ve vztahu k tomuto žalobci aplikovat. Protože dle článku 1 bodu 2 písm. g) Nařízení EP a rady (ES 864/2007) o právu rozhodném (Řím II.) jsou z oblasti působnosti tohoto nařízení vyjmuty závazkové mimosmluvní vztahy, které vznikají z narušení soukromí a osobnostních práv včetně pomluvy, posuzoval odvolací soud věc nejprve dle § 2 a posléze dle § 101 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém. Dvoustranná úmluva o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních (publikovaná jako vyhláška ze dne 3. dubna 1989, č. 42/1989 Sb.), upravuje v článku 38 pouze náhradu škody, nikoli nemajetkové újmy, navíc náhradu škody upravuje podle kritéria místa jednání nebo události zakládající nárok, tj. událost na území České republiky, zakládá aplikaci českého práva. Náhrada nemajetkové újmy se pak řídí § 101 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, dle kterého mimosmluvní závazkové poměry vznikající z narušení soukromí a osobnostních práv včetně pomluvy se řídí právem státu, ve kterém k narušení došlo. Postižená osoba může však zvolit použití práva státu, ve kterém a) má postižená osoba obvyklý pobyt nebo sídlo, b) má původce narušení obvyklý pobyt nebo sídlo, nebo c) se dostavil výsledek narušujícího jednání, pokud to původce narušení mohl předvídat. Lze tak uzavřít, že rozhodným právem, jež je nutno použít v tomto konkrétním případě je právo našeho právního řádu, neboť k tvrzenému narušení došlo na území České republiky, kde má postižený rovněž i svůj obvyklý pobyt.

7. Z podnětu včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 206 odst. 1 a § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu se závěrem, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 81 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

9. Podle § 28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování - Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni. Podle § 4 odst. 5 Náležitou odbornou úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

10. Okresní soud řádně zjistil skutkový stav a v podrobnostech na něj odvolací soud odkazuje. Odvolací námitka, že okresní soud neprovedl žalobcem navržené důkazy (zejména výslechy svědků a listinami prokazujícími úhrady zdravotní pojišťovny za poskytnutou péči) není důvodná. Žalobce byl jak u jednání tak posléze písemně řádně dle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučen, že nestačí pouze tvrdit pochybení či porušení povinnosti žalovanou, ale že je nutno jej i prokázat. Vzhledem k charakteru sporu pak jedině znaleckým posudkem. Tento důkaz žalobce odmítl navrhnout a provést, tedy neunesl i přes poučení soudu své důkazní břemeno a neprokázal, že by žalovaná při poskytnutí zdravotní péče jakkoli pochybila. Z provedeného dokazování je zřejmé, že stav matky žalobce od její hospitalizace se v zásadě zhoršoval ([zdravotní stav] [anonymizováno 9 slov] [role v řízení], [anonymizováno 13 slov]). Rovněž bylo zjištěno, že ihned při přijetí byly provedeny potřebné odběry a testy a nasazena odpovídající léčba antibiotiky proti [zdravotní stav] [anonymizováno]. Dále zjištěná příčina úmrtí byla přirozená - [zdravotní stav] [anonymizováno]. Tato zjištění rovněž nijak neprokazují nějaké pochybení žalované. Za této situace je nadbytečné provádět jakékoli další dokazování, které by mělo prokazovat domnělý motiv žalované ušetřit na zdravotní péči či prokazovat jiné okolnosti rozhodné pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy.

11. Pokud jde o právní posouzení věci okresním soudem, rovněž s ním odvolací soud souhlasí. Jelikož žalobce neprokázal porušení povinnosti žalované při poskytnutí zdravotní péče na náležité odborné úrovni (tzv. lege artis), tedy první z podmínek náhrady nemajetkové újmy (dalšími jsou vznik újmy a příčinná souvislost), není jeho nárok důvodný. Pokud jde o poznámku o [zdravotní stav] [anonymizováno] zesnulé, pak odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem okresního soudu, že jednání žalované nedosáhlo objektivně takové úrovně, aby bylo možno tuto skutečnost vnímat jako nepřípustný zásah do osobnosti zesnulé. Poznámka byla formou zatržení jedné z daných možností (byť nepřiléhavou na danou situaci), listina byla určena soudu pro účely řízení o přípustnosti převzetí osoby, která není schopna udělit souhlas s hospitalizací. Dále v lékařské dokumentaci jsou poznámky vždy uvádějící, že matka žalobce nebyla schopna řádně vnímat informace poskytované zdravotnickým personálem a rovněž nebyla schopna pro somnolenci podepsat potřebné listiny a udělit potřebný souhlas. Zatrhnutí této poznámky rovněž nemělo žádný vliv na poskytovanou zdravotní péči. Toto jednání žalované tedy není nepřípustným zásahem do důstojnosti zesnulé ve smyslu § 81 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, jejíž ochrany by se mohl žalobce domáhat jako pozůstalý podle § 82 odst. 2 občanského zákoníku.

12. Další oblastí, kterou žalobce požadoval rozhodnout, je konstatování, že režim DNR je protiprávní sám o sobě. Pokud by měl být jeho požadavek posouzen jako změna žaloby, pak tato je v odvolacím řízení nepřípustná dle § 216 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud jej proto posoudil jako argument ze strany žalobce, který má prokázat odůvodněnost samotné žaloby ve smyslu, že je-li pokyn DNR sám o sobě protiprávní, došlo k protiprávnímu jednání žalované a pak žalovaná odpovídá za újmu tímto pokynem způsobenou.

13. Pokyn lékaře DNR (do not resuscitate), tedy pokyn neresuscitovat pacienta, není v českém právním řádu výslovně upraven. Výjimkou je pouze předem vyslovené přání pacienta dle § 36 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách či dle článku 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně publikované sdělením č. 96/2001 Sb.m.s., které může tento pokyn obsahovat. Kardiopulmonální resuscitace se stala v podstatě normou zejména při náhlých život ohrožujících stavech (u úrazů, nehod či cévních příhod apod.) ale i u hospitalizovaných pacientů. Jde však vždy o invazivní postup, jehož úspěšnost je závislá na mnoha faktorech (zranění vylučující resuscitaci, zdravotní stav oživovaného, znalosti a vybavení resuscitujícího) a nezaručuje obecně ani vysokou míru záchrany pacienta. Obecně resuscitace v nemocnici školeným personálem bude úspěšnější.

14. V důsledku rozvoje medicíny, která je schopna udržovat při životě pacienty ve vážných stavech i za cenu nízké kvality jejich života (mnohdy pacienti v bezvědomí či umělém spánku), však vyvstává i otázka resuscitace v případě tzv. marné léčby například u terminálního stavu nevyléčitelného onemocnění. Vyvstává otázka, zda resuscitace má být uplatněna vždy i v případech, kdy lze předpokládat nebo je zjevné, že člověk v důsledku jeho zdravotního stavu záhy po resuscitaci přesto v krátké době zemře (nelze někoho„ uresuscitovat k životu“) nebo sice přežije, ale resuscitace mu způsobí další vážná poškození, nebo v případech, kdy resuscitace pouze prodlouží utrpení člověka. Jde tedy o otázku, zda může lékař jako součást léčby dospět předem k závěru, že zdravotní stav člověka je natolik špatný, že resuscitace bude buď rovnou neúspěšná, nebo může být sice úspěšná, ale s negativním přínosem pro pacienta. Dále je otázkou, zda tento pokyn může lékař dát i bez vědomí pacienta, či proti jeho vůli.

15. Pokud jde o prvou otázku, pak je nutno uvést, že režim DNR, který je zpravidla více lékaři přijat předem po zvážení všech okolností případu, nebývá definitivní a může být přehodnocován, o čemž svědčí i poznámka v lékařské dokumentaci zesnulé, že remise možná za týden. Remise je definovaná jako vymizení příznaků onemocnění, a může vést ke změně vydaného pokynu. Pokyn lékaře žalované tedy nebyl zcela neměnný. V projednávané věci však i přes zlepšení parametrů ukazujících na zánět (je otázkou odbornou, zda byl tento pokles způsoben léčbou nebo naopak zhroucením organismu, který přestal proti zánětu bojovat) posléze matka žalobce umírá, což spíše svědčí o závěru o špatném zdravotním stavu zesnulé, než o skutečnosti, že její stav byl setrvalý či zlepšující se, jak tvrdí žalobce. Dále je nutno uvést, že pokyn DNR zpravidla nemění ani jinak poskytovanou péči, tj. pacient dostává stále potřebné léky a péči, nebo je naopak převeden pouze pod paliativní péči. Ani v projednávané věci nebylo zjištěno, že by tento pokyn jakkoli změnil konkrétní léčbu zesnulé. Podle zjištění okresního soudu (odstavec 14 propouštěcí zpráva - dokončení léčby a její neeskalace – tj. nepokračování, odstavec 21 zpráva o lékařské péči antibiotika na 12 dnů) bylo rozhodnuto o dokončení léčby antibiotiky podle předepsaného režimu a posléze na žádost rodiny měla být zesnulá přesunuta do hospicové péče, k čemuž však již nedošlo. Dále nutno přihlédnout k tomu, že medicína není exaktním oborem, který by nepřipouštěl možnost rozvahy lékaře vzhledem k výsledkům vyšetření a stanovené diagnóze a konkrétních okolností jednotlivých pacientů. Dále nutno uvést, že pokyn DNR je otázka medicínsko-etická, do které vstupuje kromě odborné stránky i otázka etiky vnímané společností, ale i etiky vnímané ze strany konkrétních lékařů. Nelze úplně odhlédnout i od otázky ekonomické (náklady marné léčby), byť nehraje a za současného stavu České republiky a medicíny ani nemůže hrát rozhodující roli (snad s výjimkou skutečně omezených zdrojů v případě hromadných havárií, válečného stavu, kde je nutno zraněné třídit dle závažnosti a šancí na přežití apod.). Odvolací soud tedy dospívá k závěru, že lékař má možnost předem rozhodnout o neresuscitaci pacienta, pokud k tomuto závěru dospěje podle mu uložené povinnosti poskytovat péči podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (tzv. postup lege artis). Případné pochybení či protiprávnost takového pokynu pak je nutno vždy zkoumat individuálně v každém jednotlivém případě. Pokud zákonodárce výslovně nestanovil obecně povinnost či zákaz ve vztahu k režimu DNR ze strany lékaře, čímž by omezil možnost lékaře k jeho odborné úvaze, nelze jej paušálně prohlásit za protiprávní sám o sobě.

16. Pokud jde o otázku druhou, zda toto rozhodnutí může lékař přijmout bez vědomí či proti vůli pacienta, pak lékař je povinen dle § 31 zákona o zdravotních službách pacienta informovat o jeho zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách (dále jen„ informace o zdravotním stavu“). Pod tyto informace nepochybně spadá i závěr lékaře, že resuscitace nemá pro pacienta přínos s ohledem na jeho zdravotní stav. Pokud je pacient schopen poskytnutou informaci vnímat, měl by tuto informaci dostat vhodným způsobem, a to i u osob s problémy s vnímáním (§ 30 zákona o zdravotních službách) tak, aby pacient měl možnost se k navrženému postupu vyjádřit nebo případně změnit poskytovatele zdravotních služeb v případě nesouhlasu. V projednávané věci dle zjištěného skutkového stavu (odst. 21) však zesnulá od 24. 4. do úmrtí 28. 4. postupně nekomunikovala, nereagovala, nefixovala očima, den před úmrtím zcela nekontaktní. Vzhledem ke zdravotnímu stavu by zesnulá zjevně informaci o neresuscitaci nebyla schopna zcela vnímat a posoudit. Není tedy obecně vyloučeno, že tento závěr bude lékařem přijat i tehdy, kdy nebude moci být pacientovi sdělen, tedy je možno tento závěr přijmout i bez vědomí pacienta.

17. Obecně má vůli a touhu k životu každá lidská bytost. Z tohoto pohledu lze pochopit, že pacient (či příbuzní) bude vyžadovat resuscitaci za každých okolností, aby neztratil byť minimální šanci na přežití. V tomto rozpoložení pak bude závěr lékaře vnímán nejen jako nesprávný, ale mnohdy bude vnímán jako nepřátelský. Jestliže zákon pacientovi pouze dává právo na svobodnou volbu poskytovatele zdravotní péče, na její vysvětlení a případné odmítnutí nabízené péče, nikoli však na právo diktovat konkrétní způsob léčby, pak ani soudu nepřísluší, aby lékařům paušálně přikazoval, jakým způsobem mají či nemají léčit. Tedy toto rozhodnutí může lékař přijmout i proti vůli pacienta. Nelze ani vyloučit opačnou situaci, kdy sám umírající již nevnímá otázku přežití za daných okolností jako důležitou a se smrtí je smířen a se závěrem lékaře vnitřně nebo i výslovně souhlasí.

18. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud v rozhodnutí z března 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021, kde dospěl k závěrům,„ Odkazovaná literatura i výše zmíněné dokumenty ilustrují obtížnost, komplexnost a mnohovrstevnost daného rozhodnutí, přičemž přijal-li by soud zjednodušující a paušalizující závěr o nezbytnosti resuscitovat za každých okolností jakožto právní standard a priori, mohl by tak nutit lékaře k jednání odporujícímu lékařské etice a působícímu pacientům zbytečnou trýzeň či narušení jejich důstojnosti na sklonku života. Rovněž by tak daným závěrem byl porušen pokyn obecně závazných předpisů respektovat profesní a etické standardy při poskytování lékařské péče, dále„ že poskytovatel zdravotní péče není povinen hradit pozůstalým jednorázovou náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou ztrátou osoby blízké (§ 444 odst. 3 obč. zák.), jestliže lékaři nepřistoupili při srdeční zástavě ke kardiopulmonální resuscitaci pacienta, jehož stav byl natolik závažný, že resuscitace by k obnovení srdeční činnosti nevedla nebo by obnovila životní funkce jen na velmi krátkou dobu při prodlužovaném utrpení umírajícího“ k otázce absence informovaného souhlasu pacienta s neoživováním pak dospěl k závěru, že ačkoli informační povinnost nebyla ze strany nemocnice splněna avšak„ už s ohledem na to, že nezahájení resuscitace nebylo v souladu s učiněnými zjištěními příčinou smrti XY, nelze pojímat její úmrtí jako tzv. materializované riziko, o němž nebyla poučena tak, jak o tom hovoří dovolatelé“. Dále uvedl,„ Zatímco informovaný souhlas je podmínkou provedení zákroku se zásahem do integrity pacienta, bez nějž by výkon neměl být uskutečněn (nejedná-li se o některou ze zákonem předjímaných výjimek), je otázkou, zda a nakolik je odlišná situace při neposkytnutí informací o léčbě, jež není pokládána za indikovanou, resp. zda má a může vůbec být vyžadován souhlas pacienta k neprovedení určitých výkonů, jejichž potřeba může hypoteticky vyvstat“.

19. Jakkoli si je odvolací soud vědom, že smrt matky žalobce zvlášť citlivě zasáhla a že s postupem žalované nesouhlasí, není medicína všemocná a musí být schopna přiznat a uznat marnost léčby a případně neprodlužovat či nestupňovat utrpení umírajícího. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná jakkoli pochybila při poskytování péče jeho matce včetně pokynu neresuscitovat ji.

20. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, odměnu 6 200 Kč za dva úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4, písmeno a) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Advokátního tarifu, dle § 13 náhradu hotových výdajů za dva úkony celkem 600 Kč, cestovné ve výši 1 260 Kč (ujeto 190 km z [obec], [ulice a číslo] [ulice a číslo], do [obec] a zpět vozem se spotřebou 5,2 l /100 km, náhradě 4,70 Kč za km a ceně benzínu 37,10 Kč dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.), 600 Kč za zmeškaný čas cestou k jednání celkem 6 půlhodin, tj. 6x100 Kč dle § 14 advokátního tarifu, dále náhrada za DPH 1 819 Kč (21 % z 8 660). Celkem je tedy žalobce povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 10 479 Kč.

22. Rovněž je žalobce povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení podle § 151 odst. 3 a vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za účast u odvolacího jednání.

Poučení