711 C 18/2025 - 64

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Richterovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 85 006 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 489 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 489 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 39 165 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 67 656 Kč ve výši 14,75 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 1 722,42 Kč, zákonný úrok prodlení z částky 64 155 Kč ve výši 14,75 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 2 722,65 Kč, zákonný úrok prodlení z částky 60 654 Kč ve výši 14,75 % ročně od [datum] do [datum], zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % z částky 39 165 Kč od [datum] do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 21 489 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 2,75 % ročně, smluvní pokutu ve výši 24 352,50 Kč, úrok ve výši 64,31 % ročně z částky 56 802,07 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 341,68 Kč, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 56 802,07 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 201 657 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit jí částku 85 006 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalované vyplývající z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum]. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 60 000 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými 48 měsíčními splátkami ve výši 3 501 Kč. Žalovaná úvěr čerpala v plné výši dne [datum], svou povinnost úvěr splácet však řádně neplnila, uhradila celkem jen 38 511 Kč, dostala se do prodlení s úhradou 10. splátky splatné dne [datum], k datu [datum] tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně se domáhá dlužné nové jistiny úvěru ve výši 58 856,87 Kč, smluvních pokut dle bodu 6.1.smlouvy v celkové výši 998 Kč (499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů - žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. [hodnota] a 11), dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 800 Kč, sjednaného smluvního úroku ve výši 64,31 % ročně, úroků z prodlení a smluvní pokuty ve výši 24 352,50 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou - tedy ode dne [datum] až do podání žaloby). Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/Smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 60 000 Kč a závazek žalované splatit tento úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 501 Kč, a to včetně sjednaného úroku ve výši 64,3 % ročně. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, provedla žalobkyně výpis žalované v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle posledně uvedeného výpisu z nebankovního registru klientských informací činilo skóre žalované [Anonymizováno], [Anonymizováno]“. Podle registru SOLUS neměla žalovaná žádný záznam. Žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalované činí [částka] a jeho zdrojem je invalidní důchod [Anonymizováno], což v zásadě odpovídá předloženým dokladům od [právnická osoba]., kdy žalobkyně soudu předložila výpisy z účtu žalované s příchozími úhradami od [právnická osoba]. Výdaje žalované byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou [částka] s poznámkou „životní minimum“, byla uvedena splátka [právnická osoba]., ve výši 4 325 Kč a výdaje na bydlení [částka], forma bydlení „vlastní“. Žalovaná je svobodná a žije sama. Výdaje žalované nebyly ničím doloženy. Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žalobkyně ve formuláři vyhodnotila příjmy žalované celkem částkou [částka], výdaje celkem částkou [částka], a volné zdroje žalované částkou [částka]. Soudu je z úřední činnosti známo, že je u zdejšího soudu vedeno řízení ve věci téže žalobkyně proti téže žalované pod sp. zn. [spisová značka] z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] na částku 70 000 Kč, výše pravidelné měsíční splátky 4 470 Kč, a dále řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] proti žalované, kdy se společnost [právnická osoba]., domáhala úhrady částky 113 719 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] na 120 000 Kč. Dokladem o vyplacení úvěru bylo prokázáno, že žalované byl dne [datum] vyplacen úvěr ve výši 60 000 Kč. Kartou klienta s přehledem splátek žalované bylo prokázáno, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem 38 511 Kč. Předžalobní výzvou z [datum] byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné nové jistiny úvěru ve výši 58 856,87 Kč se smluvní pokutou a příslušenstvím do 15 dnů od data odeslání tohoto oznámení, dle poštovního podacího archu byla tato výzva odeslána [datum]. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: V prvé řadě je třeba uvést, že soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu spotřebitelskou podle §1810 a násl. o. z. Podle §1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle §419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle §420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně jednala se žalovanou v rámci své podnikatelské činnosti, naopak žalovaná jednala jako spotřebitel ve smyslu §419 o. z., je třeba rovněž učinit závěr, že předmětná smlouva o úvěru je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu §1810 a násl. o. z. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C-377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C-282/10, EU:C:2012:

33. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013). Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalované. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Ustanovení § 86 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat, nicméně výdaj určený na bydlení nebyl nijak prověřován. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí [částka]. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), lze doložit poměrně snadno. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že žalovaná nemá vůbec žádné další výdaje nad rámec životního minima, žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky atd.), stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče „rozumně očekávat.“ Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními. Nadto žalobkyně sice uvedla, že žalovaná splácí ještě jiný úvěr, který jí žalobkyně poskytla, nezjistila však vůbec další závazek žalované u společnosti [právnická osoba]. I výsledné posouzení úvěruschopnosti pak žalobkyně neprovedla řádně, neboť pokud na jiné ostatní výdaje má žalované zbývat částka [částka], ze které měla hradit splátky [částka], nemohl při řádném posouzení dospět k závěru o tom, že žalovaná bude úvěr řádně splácet. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a neověřila podle dokladů a toto posouzení proběhlo pouze formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky dne [datum] je podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013). Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalované poskytla plnění ve výši 60 000 Kč, je nutné toto posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalované proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná tuto svou povinnost doposud splnila pouze částečně ve výši 38 511 Kč, uložil jí soud rozsudkem povinnost zaplatit zbývající dluh ve výši 21 489 Kč (výrok I. rozsudku). Ve zbývající části požadované jistiny a ohledně smluvního úroku soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť se jedná o nároky vycházející z neplatné smlouvy (II. výrok rozsudku). Vzhledem k tomu, že splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovanou prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], dle podacího archu žalobkyně výzvu odeslala dne [datum], pohledávka se stala splatnou uplynutím lhůty k plnění v délce 15 dní, dnem následujícím se tedy žalovaná dostala do prodlení se zaplacením předmětné částky, a proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data (viz výrok I.). Co do úroku z prodlení za dobu dřívější a z vyšší požadované částky a co do úroku z prodlení ve vyšší sazbě (neodpovídající zákonné sazbě k prvnímu dni prodlení) soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II.). O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když převážně v řízení úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.