715 C 5/2025 - 72

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Bukovskou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného], [Anonymizováno] o zaplacení [Anonymizováno] s přísl. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 74,03 % ročně z částky [částka] kapitalizovaným za období od [datum] do [datum] částkou [částka], s úrokem ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], a smluvní pokuty ve výši [částka], zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Žalobkyně uvedla, že mezi ní a žalovaným byla uzavřena dne [datum] Smlouva o úvěru č. [hodnota]. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to tak, že žalovaný požádal prostřednictvím emailu o spotřebitelský úvěr, následně byl povinen poskytnout informace a doklady k ověření jeho totožnosti a byl informován o zpracování svých osobních údajů. Následně byla ověřena identita klienta a posouzena jeho úvěruschopnost, poté mu na mail byl zaslán návrh smlouvy a další listiny, které se k uzavření smlouvy vážou, současně byla klientovi zaslána SMS zpráva s potvrzením, že na email mu byly zaslány potřebné dokumenty. Poradce, který žádost zpracoval poté zadal žádost do systému, tento systém vygeneroval jedinečný podpisový kód a zadal platební příkaz, kdy byla odeslána na účet klienta částka ve výši [částka] a jako variabilní symbol byl uveden jedinečný kód. Poté byla žadateli opět zaslána SMS zpráva, kterou má v odpovědi za pomoci jedinečného kódu potvrdit, že souhlasí s parametry úvěru a s podpisem smlouvy a dalších souvisejících dokumentů. Žalobkyně s podepsaným návrhem smlouvy souhlasila, a proto jej akceptovala a podepsala.

2. Smlouvou o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka], přičemž posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, atd.). Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovaným, doporučil úvěr ke schválení. Žalobkyně odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, a na ně navazující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], s tím, že u bagatelních úvěrech tzn. do [částka] není nezbytně nutné zkoumat úvěruschopnost a řádné ověření úvěruschopnosti obstojí pokud jsou ověřeny příjmy, což bylo soudu prokázáno výpisem z účtu. Žalobkyně má tedy za to, že pokud nejsou informace od žadatele zjevně nesmyslné, což nejsou s ohledem na výši [částka] za bydlení a další pravidelné výdaje, byla úvěruschopnost řádně zkoumána. Žalobkyně splnila svůj závazek ze smlouvy a dne [datum] poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka].

3. Žalovaný se zavázal úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši nominální úrokové sazby 74,03 % p. a. splácet ve 36měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červenec [Anonymizováno], to vše dle splátkového kalendáře. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny úvěru a úroku za poskytnutí úvěru, i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr ve výši [částka]. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. K datu [datum] tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazeny splátky ve výši [částka] dne [datum] a ve výši [částka] dne [datum]. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši [částka] a dle bodu 6.2. smlouvy právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka]. Podle bodu 6.4.smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem [částka] byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5.smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou.

4. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši [částka] (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka]) s příslušenstvím; smluvní pokuty ve výši [částka] s příslušenstvím; náhrady nákladů ve výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši [částka] za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení (smluvní pokutu požaduje žalobkyně k datu vyhotovení žaloby ve výši [částka]), úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] ode dne [datum] do zaplacení. Žalobkyně požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 74,03 % p. a. za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od [datum]), žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 15 % p.a., a úhrady za pojištění ve výši celkem [částka]. Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy ze dne [datum].

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, na jednání dne [datum] se bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, předvolání mu bylo doručeno [datum]. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

7. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Z předložených listin: Základní informace o klientovi, důkaz o odeslání [částka] ze dne [datum] v 02:30, výpisu z logu odeslaných SMS dne [datum] v 14:31:01, z Důkazu o přijaté SMS ze dne [datum], z Popis na dálku (kroky k sjednání spotřebitelského úvěru na dálku), Dodatku č. [hodnota] ke Smlouvě o úvěru č. [hodnota], Návrhu na uzavření smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum] datum připojení jedinečného kódu 1808129176 14:35:24, Přihlášky do pojištění ze dne [datum], Prohlášením klienta ze dne [datum] a Oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] včetně přiložené Smlouvy o úvěru a jejího dodatku č. [hodnota] a splátkového kalendáře bylo prokázáno, že žalovaný požádal žalobkyni o úvěr, poskytl žalobkyni elektronickou formou své osobní údaje a doklady (viz kopie občanského průkazu). Byl zadán platební příkaz, kterým byla na účet žalovaného odeslána částka ve výši [částka], přičemž jako variabilní symbol byl uveden jedinečný kód. Žalovanému byla zaslána SMS zpráva s instrukcemi, jak má za pomoci jedinečného kódu (variabilního symbolu platby) potvrdit, že souhlasí s parametry úvěru a s podpisem smlouvy a dalších souvisejících dokumentů. Žalovaný zaslal žalobkyni SMS zprávu s textem, který odpovídal zaslaným instrukcím a v odpovědi uvedl jedinečný kód (variabilní symbol). Z výše uvedeného tedy soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo elektronickou formou k uzavření Smlouvy o úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně úroku ve výši 74,03 % ročně a sjednaných nákladů splatit 36měsíčními splátkami ve výši [částka]. Účastníci uzavřeli i pojištění schopnosti splácet úvěr, jak vyplývá z přílohy č. [hodnota] ke smlouvě o úvěru, které bylo sjednáno na základě pojistné smlouvy, výše pojištění činila [částka] a bylo hrazeno v rámci splátky úvěru. Klientovi byly poskytnuty též informace o pojištění schopnosti splácet úvěry a předsmluvní formulář.

8. Z „Hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] vyplývá, že celková výše úvěru je [částka], 36 splátek po [částka], zápůjční úroková sazba 74,02 %. Žalovaný uvedl své příjmy ve výši [částka], a to ze zaměstnání, a výdaje: životní minimum [částka], na bydlení [částka], ostatní [částka], celkem tedy [částka]. Dále žalovaný uvedl, že žije ve vlastním bydlení a je svobodný, má maturitu. Dále je uvedeno, že po odečtení příjmů a výdajů vycházejí volné zdroje na [částka].

9. Z výpisu z registru SOLUS vyplývá, že žalovaný neměl ke dni [datum] žádné dlužné splátky po splatnosti. Z výpisu Nebankovních registrů klientských informací ze dne [datum] bylo mj. zjištěno, že žalovaný měl 7 žádostí o úvěr u finančních institucí a dluh [částka] po splatnosti, a byl zařazený do „Kategorie IV. (spíše nižší a rizikovější segment klientů).

10. Z výpisu příchozích transakcí z běžného účtu žalovaného č. [číslo] bylo zjištěno, že dne [datum] mu byla zaslána jako příjem od zaměstnavatele částka [částka], dne [datum] částka [částka] a dne [datum] částka [částka].

11. Výdaje žalovaného nijak prověřeny nebyly. Žalobkyně nepožadovala konkrétní údaje o výdajích žalovaného a rovněž nebyly vyžadovány doklady prokazující tyto výdaje.

12. Z Dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že dne [datum] žalobkyně vyplatila na účet žalovaného č. [číslo] částku [částka].

13. Z Karty klienta vyplývá, že žalovaným byla splacena celková částka [částka].

14. Žalovaný byl upomínán o zaplacení, a to výzvou ze dne [datum] a [datum].

15. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě celého dluhu ve výši [částka], výzva byla odeslána téhož dne, jak vyplývá z podacího archu.

16. Z ostatních provedených důkazů nebyly zjištěny žádné skutečnosti rozhodné pro projednávanou věc.

17. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle § 120 odst. 1, 3 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazní povinnost je tedy vymezena jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Pokud nebudou potřebná tvrzení prokázána, stihne účastníka, který má důkazní povinnost, újma spočívající v pro něho nepříznivém soudním rozhodnutí.

18. V daném případě žalobkyně v řízení ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nenavrhla dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného (jakožto spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, zejména nezjišťovala výši výdajů žalovaného.

19. Proto soudu nezbylo než konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla s odbornou péčí ověřena úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

20. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

21. Podle § 1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „O]becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

24. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, se dlouhodobě projevuje v judikatuře Ústavního soudu. Např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Soud má za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě.

25. Soud také připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných „případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být „účinné, přiměřené a odrazující.“ Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora EU jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy (rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C 377/14, EU:C:2016:283, bod 79). Soudní dvůr již mimoto mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C 282/10, EU:C:2012:33.

26. V rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. v. GK., ECLI:EU:C:2020:167 pak Evropský soud EU výslovně uvedl, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 27. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

28. Ze všech výše uvedených důvodů se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

29. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Věřitel je při tom povinen vynaložit odbornou péči. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako „úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

30. Ustanovení § 86 odst. 1 výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 84 odst. 2 ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

31. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

32. Žalobkyně snáší na podporu svého řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného argumenty obsažené v usnesení Ústavního soudu I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 39 Co 63/2023. K tomu soud uvádí, že z usnesení Ústavního soudu I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021 se podává, že ve sporech o bagatelní částky převažuje nad právem na přístup k soudu zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení. V obdobných věcech pak může být dostačující šetření výdělkových poměrů, pokud na základě úvěru poskytnuté peněžní prostředky nejsou ve zřejmém nepoměru ke zjištěným pravidelným příjmům úvěrovaného a nevyjde najevo, že by úvěrovaný byl v insolvenci či že by proti němu byla vedena exekuce; v daném případě navíc úvěrovaná splátky úvěrů řádně hradila, takže i z tohoto pohledu nebyla její úvěruschopnost ani zpětně zpochybněna.

33. K tomu soud považuje za nutné uvést, že za bagatelní věci jsou považovány spory, ve kterých je předmětem řízení částka nepřevyšující [částka], nikoli [částka], jak se mylně domnívá žalobkyně (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.). Navíc jsou skutkové okolnosti odlišné od věci řešené prezentovaným rozhodnutím, kdy byl žalován poskytovatel úvěru o vydání bezdůvodného obohacení, v podstatě o to, co dlužník přeplatil na úvěr, když smlouvu o úvěru považoval za neplatnou. Ústavní soud nejprve upozornil na to, že jde o bagatelní věc (tj. do 10 tis Kč) a že již toto do značné míry vylučuje ústavní rozměr celého případu. Především ale v případě projednávaném Ústavním soudem dlužník splátky úvěru řádně hradil, což je zcela odlišná situace od nyní projednávaného případu, kde se jedná o vyšší úvěr v částce [částka] a žalovaný přestal platit sjednané splátky, čímž byla jeho úvěruschopnost zpětně zpochybněna. Citovaný judikát tak není pro souzenou věc použitelný.

34. Dále soud uvádí, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 39 Co 63/2023, těžko může mít judikatorní přesah. Jde o jedno rozhodnutí jednoho odvolacího senátu, z toho dovozovat obecné závěry není dost dobře možné. Navíc z odůvodnění nelze postihnout veškeré skutkové okolnosti případu, takže jakékoli srovnání je obtížné. Z toho, co vysledovat lze, je patrné, že částka úvěru byla nižší než v souzené věci, poměr mezi půjčenou částkou a příjmem dlužníka byl rovněž výrazně více ve prospěch dlužníka (půjčená částka nedosahovala výše jeho měsíčního platu). Soud toto rozhodnutí opět hodnotí jako nepoužitelné pro daný případ.

35. V daném případě žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Při hodnocení úvěruschopnosti však pouze porovnala prokázaný příjem žalovaného s tvrzenými výdaji na bydlení a ostatními výdaji a stanovenou částkou životního minima jednotlivce, aniž tato tvrzení žalovaného jakkoli ověřila. Žalobkyně si sice od žalovaného vyžádala výpis z banky, avšak pouze se zaměřením na příjmovou stránku, kdy v průběhu měsíce [Anonymizováno] a začátku [Anonymizováno] byly žalovanému na účet připsány tři částky vždy cca ve výši [částka] od zaměstnavatele. Tím dle názoru soudu rezignovala na úplné zjištění úvěruschopnosti spotřebitele, když nevyužila možnosti prozkoumat jak příjmovou, tak výdajovou stránku bankovního účtu žalovaného a jeho celkovou bilanci. Nadto z poskytnuté části výpisu z nebankovního registru klientských informací se podává, že žalovaný v době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy již měl nějaké předešlé závazky a dluhy po splatnosti, což nebylo při hodnocení žalovaného ke smlouvě o úvěru zohledňováno a ani uvedeno. Soud proto znovu akcentuje závěry judikatury předestřené výše, dle kterých je nutno podrobně analyzovat obě strany rozpočtu žadatele o úvěr, tedy příjmy i výdaje, přičemž nelze vycházet pouze ze statisticky zprůměrovaných údajů, naopak je třeba posuzovat vždy konkrétní situaci žadatele o spotřebitelský úvěr.

36. Předloženými důkazy tedy nebylo v řízení prokázáno, že by věřitel při uzavření předmětné smlouvy řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného (tj. že by věřitel splnil zákonem mu uloženou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí), a tedy poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by bylo zřejmé, zda bude žalovaný schopen úvěr splatit).

37. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru podepsaná mezi účastníky řízení dne [datum] je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a § 588 o. z.). Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

38. Pokud žalobkyně za této situace ve prospěch žalovaného poskytla plnění ve výši [částka], je nutné to posuzovat jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalovanému proto vznikla povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením (§ 3000 o. z.), tedy povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto svou povinnost v plném rozsahu nesplnil, uložil mu ji soud rozsudkem po odečtení již uhrazené částky [částka].

39. Také pokud se týká požadovaných úroků z prodlení, je žaloba důvodná pouze částečně. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

40. Vzhledem k tomu, že splatnost předmětné pohledávky na vrácení bezdůvodného obohacení nevyplývá z právního předpisu ani nebyla mezi účastníky dohodnuta, stává se pohledávka splatnou na základě výzvy k zaplacení (§1958 odst. 2 o. z.), která je adresným právním úkonem. Adresný právní úkon se stává účinným v okamžiku, kdy se dostane do dispoziční sféry adresáta, tak aby měl adresát možnost se s obsahem úkonu seznámit. Žalobkyně žalovaného prokazatelně vyzvala k zaplacení předžalobní výzvou ze dne [datum], a to 15 dnů od odeslání výzvy. Dle podacího archu žalobkyně přípis odeslala dne [datum]. Soud za podpůrného využití § 573 o. z. vzal za prokázané, že zásilka byla žalovanému doručena dne [datum], lhůta pro zaplacení tak uplynula dne [datum]. Ode dne [datum] tak žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení až od tohoto data (výrok I.).

41. Co do úroku z prodlení za dobu dřívější soud žalobu zamítl. Také pokud jde o požadované smluvní nároky - poplatky, smluvní pokutu a smluvní úrok, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti (výrok II.).

42. Jako nadbytečné pak soud ve smyslu § 120 o. s. ř. neprovedl důkazní návrh žalobkyně, a to informací od poskytovatele telekomunikačních služeb, neboť měl soud z ostatních provedených důkazů dostatečně zjištěný skutkový stav a provedení tohoto důkazu bylo by zcela v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovanému, jenž byl v řízení úspěšnější, by příslušel nárok na náhradu nákladů řízení, avšak ze spisu nevyplývá, že by žalovanému vznikly jakékoli náklady řízení. Proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení