72 A 10/2014 - 94

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce Z. H., bytem Š., R. 81/6, zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2013, č. j. KUOK 110574/2013, ve věci přestupku, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepř iz ná v á .

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí citovaného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Hranice ze dne 26. 9. 2013, č. j. OVV/10943/13 – 7/Lš – 121, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. tím, že dne 12. 7. 2013 v 15.50 hodin na silnici I/35 v obci Milotice nad Bečvou v úseku přiléhajícímu k medovému sklípku ve směru na Hranice, při řízení osobního vozidla značky BMW, registrační značky X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost pro jízdu v obci stanovenou zákonem o provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h a policisté mu měřičem rychlosti Ramer 7CCD naměřili rychlost 103 km/h, po odečtení povolené tolerance radaru nejméně 99 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 40 km/h a více. Tím žalobce porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byly žalobci uloženy sankce ve formě pokuty ve výši 7.500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 10 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

2. V žalobě žalobce namítal, že v přestupkovém řízení byl správním orgánem I. stupně užit jako tzv. privilegovaný důkaz záznam o přestupku, který byl prokazatelně pořízen v rozporu se zákonem (důkaz: odborný posudek). Měřicí zařízení zaznamenalo výstupní rychlost jinou, než byla skutečná rychlost měřeného vozidla. Tato nepřesnost byla způsobena nesprávným nastavením měřicího zařízení. Je tedy prokázáno, že tento důkazní prostředek byl pořízen v rozporu s § 51 odst. 1 správního řádu. Správní orgán I. stupně tedy takovýto důkaz nesmí připustit a v případě, že spáchání přestupku v provozu na pozemních komunikacích, který je žalobci kladen za vinu, není doloženo jiným způsobem, měl věc podle § 67 odst. 2, respektive § 66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích a s přihlédnutím k § 51 odst. 1 správního řádu odložit s tím, že důkazní prostředek nebyl získán v souladu s právními předpisy. Žalobce očekával, že tato nezákonnost postupu orgánů I. stupně bude zjištěna již odvolacím orgánem, který rozhodnutí správního orgánu I. stupně zruší a věc vrátí k novému projednání za účelem doplnění důkazů. To se však nestalo, a proto si žalobce vyžádal vypracování odborného posudku, na který odkázal. Ze závěrů odborného posudku zcela jednoznačně vyplývá, že úhel měření neodpovídal požadavku na úhel měření dle návodu k obsluze. V posudku je dále popsáno, proč má toto vliv na měření a na jeho výsledek, který je nedodržením úhlu přímo ovlivněn. Taktéž je v posudku uveden jednoznačný závěr, že naměřená rychlost v žádném případě neodpovídala rychlosti pohybu měřeného vozidla. Rozhodnutí žalovaného je proto nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť se neopírá o žádný relevantní důkaz, který by skutečně prokazoval, že žalobce jel s vozidlem rychlostí 99 km/h a dopustil se tak přestupku uvedeného v záhlaví.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že záznam o přestupku ze dne 12. 7. 2014 lze jakožto neodkladný a neopakovatelný úkon jako důkaz užít [§ 158 odst. 3 písm. i) trestního řádu]. Pokud žalobce tvrdí, že důkazy byly pořízeny v rozporu se zákonem, měl tuto právní normu označit, včetně konkrétního ustanovení, které mělo být porušeno. Pokud tak žalobce neučinil, je jeho tvrzení obecné a nelze se k němu blíže vyjádřit. Tvrzení žalobce, že nepřesnost měření rychlosti vozidla byla způsobena nesprávným nastavením měřicího zařízení, nemá oporu ve spisovém materiálu a žalobce svoje tvrzení ničím konkrétním nedokládá. Závěr žalobce, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné, lze opět označit za tvrzení obecné. Nezákonnost může spočívat v nesprávném posouzení spočívající v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je sice aplikována správná norma, ale tato je nesprávně vyložena (rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 5 As 48/2007). Tyto skutečnosti však žalobce nenamítá. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že lze z obsahu žaloby dospět k závěru, že je žalobce názoru, že se v daném případně jedná o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť rozhodnutí je založeno na důkazech získaných v rozporu se zákonem. Svůj závěr žalobce nijakým přezkoumatelným způsobem nedoložil. Nelze ani přejít fakt, že žalobce nyní namítané neuplatnil v odvolacím řízení, když své odvolání podal jako blanketní, byť byl vyzván k jeho doplnění. Závěrem žalovaný vyslovil přesvědčení, že v daném případě postupoval správní orgán I. stupně zcela v souladu se správním řádem, a proto bylo jeho rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno a žalobcovo odvolání zamítnuto.

4. V replice žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný se žádným způsobem nevypořádal s žalobním tvrzením, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze měřicího zařízení. Žalobce zcela konkrétně doložil odborným posudkem pochybení obsluhy měřicího zařízení při jeho obsluze a zdůvodnil, jaká mají tato pochybení vliv na výslednou naměřenou rychlost. Žalobce v žalobě nenamítal, že v obecné rovině není možné užít záznam o přestupku k dokazování, žalobce uvedl, že v tomto konkrétním případě nelze výstup z měřicího zařízení (záznam o přestupku) užít jako důkaz, neboť byl prokazatelně získán v rozporu s právními předpisy. K nutnosti postupovat přiměřeně v souladu s návodem k obsluze žalobce odkázal na rozsudek NSS čj. 3 As 29/2011 – 56. K tvrzení žalovaného, že žalobce měl své námitky ke správnosti provedení měření uplatnit již v řízení odvolacím, žalobce namítl, že v přestupkovém řízení se zásada koncentrace neuplatňuje, čímž se přestupkové řízení liší od některých jiných typů správního řízení. Naopak dle zásady inkviziční to byl právě žalovaný, který měl sám provést, i bez návrhu, takové dokazování, aby řádně zjistil skutkový stav. Je zcela absurdní, aby žalovaný vyčítal žalobci, že sám neprokázal, že obvinění, které vůči němu bylo vzneseno, je nepravdivé, a aby požadoval po žalobci, aby ten byl schopen sám přezkoumat veškeré technické postupy obsluhy měřicího zařízení; toto je naopak náplní práce žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný fakticky vycházel z jediného důkazu – výstupu z měřicího zařízení a žalobce prokázal, že měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, podle žalobce byl správním orgánem tvrzený skutkový stav v rozporu se spisem, a proto setrval na svém návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), tedy ke dni 30. 12. 2013, s přihlédnutím k době spáchání přestupku, jak je rozvedeno dále v textu rozsudku.

6. Soud ve vztahu k souzené věci a žalobním námitkám ze správního spisu zjistil podle úředního záznamu policie ČR ze dne 12. 7. 2013 sepsaného nstržm. T. D., že tento prováděl s nstržm. B., nstržm. Z. a nstržm. Č. (obsluha radaru) měření rychlosti silničním rychloměrem Ramer 7CCD zabudovaným ve služebním vozidle, které se nacházelo v obci Milotice nad Bečvou v blízkosti domu č. p. 75 na parkovišti u medového sklípku. Měřen byl průjezd vozidel ve směru na obec Hranice. V tomto směru jízdy obcí je povolená rychlost 50 km/h. V čase 15.50 hodin nahlásila obsluha radaru, že bylo naměřeno výše uvedeným silničním rychloměrem osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW, registrační značky X, které jelo rychlostí 103 km/h (po odchylce radaru 99 km/h). Přestupek byl spolehlivě zjištěn a k záměně vozidel nedošlo, podobné v měřeném místě nejelo. Od nahlášení obsluhou radaru až po zastavení vozidla sepisujícím policistou bylo toto vozidlo stále ve vizuálním kontaktu. O přestupku byla vyhotovena fotografie.

7. Podle úředního záznamu nstržm. D. Č. ze dne 13. 7. 2013 tento prováděl dohled nad silničním rychloměrem Ramer 7CCD zabudovaným ve služebním vozidle. Další popis měření se shoduje s předchozím úředním záznamem. Změření žalobcova vozidla policista nahlásil na likvidační stanoviště, kde následně toto nahlášené vozidlo bylo zastaveno. V daný okamžik se v blízkosti nenacházelo žádné podobné vozidlo a naměřené vozidlo po celou dobu, co jej policista měl ve vizuálním kontaktu, nikde nezastavilo, nemohlo tedy dojít k jakékoliv k jakékoli záměně vozidel. Před započetím měření policista provedl kontrolu dopravního značení obce, zda není nijak poškozené, zakryté či znečištěné a tím vyloučil důvody pro nezahájení řízení.

8. Podle ověřovacího listu č. 140/13 ze dne 8. 7. 2013 silniční radarový rychloměr Ramer 7CCD měl platné ověření do 7. 7. 2014. Podle záznamu o přestupku pořízeného rychloměrem v režimu automatizovaného měření byla rychlost žalobce 103 km/h v čase 15:50:59 hodin. Do ručně psaného oznámení přestupku se žalobce nepodepsal a nevyjádřil, podle potvrzení o převzetí kauce od něj byla vybrána kauce 5.000 Kč. Podle záznamu v potvrzení o převzetí kauce žalobce s přestupkem nesouhlasil.

9. Zmocněnec žalobce se z projednání přestupku omluvil z důvodu jiného jednání u správního orgánu. Oprávněná úřední osoba e-mailem zmocněnci žalobce odpověděla, že jej neakceptuje, protože v omluvě žádným způsobem zmocněnec nedokládá skutečnosti, které uvádí a správní orgán tak nemá možnost omluvu jakkoliv vyhodnotit jako důvodnou a popř. jí vyhovět. Dne 18. 9. 2013 byl přestupek projednán v nepřítomnosti žalobce i jeho zmocněnce.

10. Rozhodnutím ze dne 26. 9. 2013 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku a byly mu uloženy sankce tak, jak je uvedeno shora. Dokazování bylo provedeno záznamem o přestupku a ověřovacím listem rychloměru a jako podpůrný listinný materiál byly čteny oznámení o přestupku a shora citované úřední záznamy policistů. V odůvodnění rozhodnutí o přestupku správní orgán I. stupně dokazování vyhodnotil tak, že jednoznačně prokázaly protiprávní jednání žalobce. Správní orgán neměl žádných pochybností o tom, že ke spáchání skutku tak, jak bylo sděleno žalobci, došlo a že se přestupku dopustil právě žalobce. Za podklad rozhodnutí vzal správní orgán I. stupně oznámení o přestupku, úřední záznamy, důkaz záznamem o přestupku a ověřovacím listem, které prokázaly, že přestupek byl spáchán dne 12. 7. 2013 v 15.50 hodin vozidlem tov. zn. BMW, registrační značky X. Ověřovací list jednoznačně prokázal, že záznamové zařízení stejně jako samotný měřič rychlosti byly řádně kalibrovány a schváleny k měření rychlosti a konec platnosti kalibrace je 7. 7. 2014. Dále bylo hodnoceno potvrzení o převzetí kauce, z něhož vyplývá jednak totožnost žalobce a jednak, že byl řádně poučen o kauci, což podepsal. Podpis se shoduje s podpisem na dodejce doručenky, která byla žalobci doručena správním orgánem, proto o totožnosti žalobce není jakýchkoliv pochyb. Z toho vyvodil správní orgán I. stupně, že žalobce přestupek spáchal a překročením nejvyšší dovolené rychlosti pro jízdu v obci o 40 km/h a více se dopustil výše uvedeného přestupku.

11. Zmocněnec žalobce podal dne 17. 10. 2013 odvolání proti rozhodnutí o přestupku.

12. Usnesením správního orgánu I. stupně ze dne 23. 10. 2013 byl zmocněnec vyzván k doplnění blanketního odvolání. Výzva byla doručena zmocněnci tzv. fikcí v souladu s § 24 odst. 1 správního řádu. Na ni zmocněnec žalobce nijak nereagoval.

13. V napadeném rozhodnutí žalovaný přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v plném rozsahu. Ve vztahu k žalobním námitkám žalovaný uvedl, že z přestupkového spisu vyplývá, že skutková zjištění byla provedena tak, že nebylo pochybnosti o způsobu spáchání přestupku, z podkladů shromážděných ve spise tak mohl prvostupňový správní orgán vycházet, neboť tyto nebudily pochybnosti, ani se nejevily rozpornými. Žalobce měl v souladu s § 74 zákona o přestupcích reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem, na nichž následně správní orgán postavil svoje rozhodnutí. Žalovaný se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem prvoinstančního správního orgánu, uvedeného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když vzal za podklad svého rozhodnutí záznam z radarového měření, a to ve vzájemné souvislosti s ostatními podklady, tj. oznámením přestupku sepsaného na místě jeho zjištění, úředními záznamy zasahujících policistů, dokumentující stav a okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán a potvrzením o převzetí kauce. Uvedené prokazuje dobu, místo, protiprávní jednání žalobce, zakládající odpovědnost za přestupek a samotnou osobu žalobce jako pachatele přestupku, který byl při řízení naměřeného vozidla policejním orgánem bezprostředně pak stavěn, kontrolován a fyzicky ztotožněn. Záznam ze záznamového radarového zařízení pořízený kalibrovaným měřidlem – silničním radarovým rychloměrem typu Ramer 7CCD, výrobní číslo 0003/91, pak mj. dokumentuje dobu, úsek měření, rychlostní limit překročené rychlosti a vlastní měřené vozidlo, ze kterého jsou patrny typ, tovární označení vozidla a registrační značka. Uvedené je bezesporu jedinečným, nezaměnitelným a neopakovatelným důkazem, který byl takto získán kalibrovaným a schváleným měřicím zařízením, doloženým ověřovacím listem k danému typu měřidla. Na podkladě uvedeného je pak možno dospět k jednoznačnému závěru prokazujícímu odpovědnost žalobce z daného jednání, když na základě uceleného řetězce přímých i nepřímých důkazů tyto tvoří ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Tudíž důkaz takto získaný, jako je záznam z radarového měření, spolu s ostatními podklady, je bezesporu přesvědčivým a spolehlivě zjištěným důkazem ve smyslu § 50 a § 51 správního řádu. Postup prvoinstančního správního orgánu v duchu dikce citovaných ustanovení shledal žalovaný správným, když tento provedl důkazy potřebné ke zjištění stavu věci ve smyslu § 52 správního řádu, na podkladě čehož pak vydal napadené rozhodnutí.

14. Při jednání soudu žalobce navrhl výslech zasahujících policistů a konzultanta posudku. Žalobce namítal, že ve spise není žádný protokol o měření rychlosti. Do úředního záznamu mohou policisté napsat cokoli. Žalobce se nemohl k úřednímu záznamu vyjádřit. Tzv. fotodokumentace přestupku, jak jí říká NSS, a považuje ji za privilegovaný důkaz, privilegovaným důkazem není, protože se píše, že měření proběhlo v Miloticích nad Bečvou. Konkrétní místo skutku mohlo a mělo být zjištěno přesně. Nešlo o parkoviště, ale o zatravněnou plochu a auto Policie ČR tam nemělo zřejmě stát. Správní orgán nemůže porušovat právní předpisy. Žalobce navrhl, aby soud vyžádal důkaz, zda šlo o parkoviště a vyslechl k tomu rovněž policisty. Protiprávní důkaz nelze využít. Dále žalobce navrhl provést důkaz návodem k rychloměru. Absolutní důvěra ve vyjádření policistů není v pořádku, v ČR se soudy a správní orgány nezajímají o to, jak byla rychlost naměřena. Musí existovat možnost celou věc přezkoumat u soudu.

15. Žalovaný považoval dosavadní dokazování za dostatečné a navrhovaný výslech policistů za nadbytečný, zvláště když sám žalobce je považuje za nedůvěryhodné. Z posudku a vzorce výpočtu neplyne, zda naměřená rychlost byla nižší nebo vyšší než skutečná. Každý rychloměr musí mít nivelační zařízení. Návrh na důkaz, zda šlo o parkoviště, je absurdní a nesouvisí s projednávanou věcí.

16. Soud provedl důkaz třemi fotografiemi vytištěnými ze serveru www.google.cz/maps – street view (z července 2014) s pohledem na nemovitost č. p. 75 v Miloticích nad Bečvou a přilehlý medový sklípek. Na první fotografii (č. l. 81) je pohled na rovný úsek pozemní komunikace od elektroměru směrem k medovému sklípku, na kterém je vidět rovný úsek komunikace a přilehlé odstavné plochy – parkoviště před živým plotem a medovým sklípkem se štěrkovým povrchem. Na stánku je viditelný a čitelný nápis „SKLÍPEK“, nad nápisem je umístěn soudek. Na druhé fotografii (č. l. 82) je totožný pohled, ovšem ještě blíže medovému sklípku. Z obou fotografií je zcela zjevné, že povrch pozemní komunikace a navazující štěrková plocha jsou v rovině. Na třetí fotografii (č. l. 83) je pohled na pozemní komunikaci před domem č. p. 75, před kterým je nájezd ke garáži, který vede do kopce, plocha je světlá, šikmá a z betonové zámkové dlažby. Za domem pokračuje a ke komunikaci přiléhá štěrkový povrch částečně před živým plotem a zcela před medovým sklípkem.

17. Soud při jednání provedl důkaz odborným posudkem Mgr. P. Š. ze dne11. 3. 2014, doložený žalobcem k žalobě. Posudek vychází z toho, že rychloměr byl umístěn na šikmé ploše (se zámkovou dlažbou před nájezdem do garáže domu č. p. 75 v Miloticích nad Bečvou). K tomu je v posudku uveden výřez z fotografie (google street view) se zvýrazněním šikmosti plochy – nájezdu před garáží. Z úhlu odklonu radarové hlavy (resp. CCD kamery) Mgr. P. Š. a jeho konzultant Bc. T. R. dovozovali rozdíl mezi skutečnou a naměřenou rychlostí, a to s použitím kosinu úhlu odklonu svazku od osy pohybu měřeného vozidla.

18. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

19. K zániku odpovědnosti za přestupek podle § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nedošlo, protože přestupek se stal 12. 7. 2013 a napadené rozhodnutí nabylo právní moci 13. 1. 2014.

20. Dále soud konstatuje, že skutková podstata přestupku podle účinné právní úpravy existuje i ke dni vydání rozsudku, a to včetně shodné právní úpravy sankcí, proto posuzoval souzenou věc podle hmotněprávní úpravy účinné v době spáchání přestupku v souladu s § 7 odst. 1 zákona o přestupcích.

21. Nejdříve se soud zabýval důkazem – odborným posudkem Mgr. P. Š., kterým žalobce zpochybňoval zjištění skutkového stavu. Posudek vycházel z předpokladu, že rychloměr stál na šikmé ploše před garáží domu č. p. 75 v Miloticích nad Bečvou a proto bylo měření vadné, což Mgr. P. Š. dokládal výpočtovým vzorcem o úhlu měření. Soud v souvislosti s prováděním dokazování posudkem provedl dokazování fotografiemi před domem č. p. 75 v daném místě. Z fotografií popsaných výše vyplynulo, že plocha před garáží je skutečně šikmá, jak uvedl v posudku Mgr. P. Š. a rovněž na to poukázal výřezem fotografie v posudku. Z fotografií však rovněž vyplynulo, že medový sklípek se nachází u plochy (parkoviště), která není nájezdem ke garáži a není šikmá a je od nájezdu do garáže vzdálena o několik desítek metrů. Podle úředního záznamu nstržm. T. D. ze dne 12. 7. 2013 byla rychlost měřena na parkovišti u medového sklípku. Podle úředního záznamu nstržm. D. Č. ze dne 13. 7. 2013 měřicí stanoviště bylo v Miloticích nad Bečvou směrem na Hranice za domem č. p. 75 na parkovišti u medového sklípku. Popis místa byl podrobně uveden i při projednání přestupku a v protokole o něm. Z úředních záznamů vycházel popis skutku obsažený v rozhodnutí správního orgánu I. stupně i v rozhodnutí žalovaného. Ve všech těchto písemnostech je uvedeno, že žalobce rychlost překročil rychlost v úseku přiléhajícímu medovému sklípku v Miloticích nad Bečvou u domu č. p. 75 ve směru na Hranice. Nadto z fotografie z rychloměru, která byla podle záznamu snímána automatizovaně, je zjevné, že vozidlo žalobce bylo zachyceno zepředu a ne z vyvýšeného místa. Fotografiemi ve spojení s údaji v úředních záznamech, napadených rozhodnutích a automatizovaného záznamu z rychloměru bylo prokázáno, že rychlost byla změřena a skutek se stal před medovým sklípkem vedle domu č. p. 75 v Miloticích nad Bečvou a že rychloměr byl umístěn před tímto medovým sklípkem a nikoli na nájezdu do garáže domu č. p. 75.

22. Vzhledem k tomu, že předpoklad posudku, tj. měření rychlosti z šikmé plochy, byl provedeným dokazováním vyvrácen, ztratil i celý posudek jakoukoli vypovídací hodnotu ve směru zpochybnění skutečností zjištěných ve správním řízení. Skutkový stav zjištěný ve správním řízení byl tak postaven najisto a nebylo třeba dalších důkazů. Ze stejného důvodu nebylo třeba provádět důkaz návodem k rychloměru, neboť důvod prokazování (postavení rychloměru na šikmé ploše) zcela odpadl. Rovněž tak nebylo třeba se zabývat samotným výpočtem a posouzením, zda rychlost byla podle žalobce naměřena vyšší nebo nižší.

23. Z provedeného dokazování a jeho závěrů pak plyne, že záznam o přestupku použit v souladu se zákonem (zejména s § 51 odst. 1 i § 3 správního řádu). Podle § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Jde o výčet přípustných důkazních prostředků demonstrativní, příkladmý, nikoli taxativní, úplný. Automatizovaný záznam o přestupku byl proveden v souladu se zákonem a žalobce ani v soudním řízení správním jeho vypovídací hodnotu nijak nezpochybnil, jak vyplynulo z provedeného dokazování.

24. Pro úplnost soud dodává, že Nejvyšší správní soud opakovaně označil při existenci automatizovaného záznamu z rychloměru výslech policistů za nadbytečný, zejména za situace, kdy žalobce změření rychlosti nijak nezpochybnil (viz jeho rozsudky č. j. 5 As 64/2011 – 66, č. j. 2 As 121/2011 – 90, č. j. 3 As 9/2013 – 35, a č. j. 1 As 45/2013 - 37). Žalobce v řízení před správním úřadem nezpochybňoval řádný průběh měření (do ručně psaného záznamu o přestupku ani do záznamu o složení kauce se sám nevyjádřil a záznam o přestupku nepodepsal). Doložením (v soudním řízení správním) posudku, který neprokázal vadné měření rychlosti, žalobce své břemeno tvrdit a dokazovat skutečnosti zpochybňující důkazy shromážděné správním orgánem neunesl. Správním orgánům obou stupňů tak nelze vytýkat, že v dokazování nepokračovaly.

25. Za daného procesního stavu soud nevyhověl návrhu žalobce vyslechnout konzultanta posudku a zasahující policisty, neboť takové důkazy by byly vzhledem k provedenému dokazování a námitkám žalobce nadbytečné.

26. Při jednání soudu žalobce namítal, že ve spise není žádný protokol o měření rychlosti. Tato námitka je lichá, neboť záznam o přestupku pořízený automatizovaně rychloměrem je součástí správního spisu správního orgánu I. stupně a tento záznam je evidován na č. l. 2.

27. Námitka, že do úředního záznamu mohou policisté napsat cokoli, je nedůvodná. Část skutečností obsažených v úředních záznamech zasahujících policistů je obsažena v záznamu o přestupku, který je pořízen automatizovaně, bez možnosti zásahu obsluhujících policistů. Další část údajů je zapisována policisty, kteří nemají žádný důvod zkreslovat zapisované údaje (zde například místo měření). K věrohodnosti vyjádření policistů soud odkazuje na to, že Nejvyšší správní soud zcela setrvale k tomu judikuje, že zásadně se výpovědi policistů považují za věrohodné, pokud neexistuje konkrétní důvod k opačnému posouzení - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, čj. 8 As 100/2011 – 70, podle kterého pokud policisté mohou zjistit spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (§ 22 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011) již na základě prostého kontrolního zjištění (např. nedostatky povinné výbavy), příp. přestupek obvykle nelze prokázat jinak (např. nedání znamení o změně směru jízdy odbočujícím automobilem), svědecké výpovědi policistů zpravidla postačí k prokázání těchto přestupků. Uvedené by neplatilo zejména v případě, že by v průběhu správního řízení vyšla najevo skutečnost, která by založila důvod pochybovat o jejich nestrannosti; v jiných případech Nejvyšší správní soud upozornil, že ne každý nestandardní postup či poklesek vůči profesionálním standardům výkonu policejního povolání zakládá pochybnosti o nepodjatosti policisty – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, čj. 9 As 139/2012 - 30. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, čj. 6 As 22/2013 - 27, správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“ označil za nevěrohodnou již z povahy věci. Dále srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, čj. 6 As 47/2005 - 84, ze dne 22. 10. 2008, čj. 1 As 64/2008 - 42, a ze dne 21. 9. 2011, čj. 2 As 52/2011 - 47, stejně jako výše citovaný rozsudek čj. 4 As 19/2007 - 114). Uvedené právní názory je vždy třeba aplikovat na konkrétně zjištěný skutkový stav v každé jednotlivé rozhodované věci. V souzené věci se soud ztotožňuje s hodnocením důvěryhodnosti záznamů policistů, neboť v kontextu zjištěného skutkového stavu nebylo ani možné dospět k jinému závěru.

28. Námitku, že vozidlo Policie ČR stálo na zatravněné ploše, kde nemělo stát, a proto je důkaz pořízen v rozporu se zákonem, soud shledal (ve prospěch žalobce, jde o správní trestání) jako rozvinutí žalobní námitky nezákonně pořízeného důkazu, a nikoli jako podanou po marném uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 71 odst. 2 věta druhá ve spojení s § 72 odst. 1 s. ř. s. (rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby). Tuto námitku shledal soud jako neopodstatněnou. Z dokazování provedeného fotografiemi se podává, že plocha před medovým sklípkem má povrch posypaný štěrkem a není zatravněná. Na fotografii na č. l. 82 jsou vidět i vyjeté stopy ve štěrku. V uvedeném místě není žádná zákazová značka, nejde o vyhrazené parkoviště ve smyslu § 27 odst. 1 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb., nejde o místo mimo obec (srov. § 27 odst. 3 téhož zákona), ani o dálnici a nešlo o obytnou ani pěší zónu (§ 39 zákona o silničním provozu). Proto soud neprováděl další dokazování, zda šlo o parkoviště a zatravněnou plochu a nevyslýchal k tomu již ani policisty.

29. K námitce nedostatečného označení místa spáchání skutku soud doplňuje, že popis skutku je významný zejména z důvodu nezaměnitelnosti skutku s jiným skutkem a s tím, aby obviněný seznal, čeho se dopustil. Tento účel byl v souzené věci zcela naplněn. V rozhodnutích i při ústním projednání bylo zcela jednoznačně vymezeno, že žalobce překročil rychlost před medovým sklípkem u domu č. p. 75 v Miloticích nad Bečvou ve směru na Hranice.

30. Žalobce překročil rychlost v obci o kolik o 98 %, takřka dvojnásobně a překročil i obecnou nejvyšší rychlost stanovenou pro jízdu mimo obec, tj. 90 km/h. Žalobce rychlostí 103, resp. 98 km/h v obci porušil legitimní očekávání ostatních účastníků silničního provozu. Pravděpodobnost chyby měření při tak značném překročení nejvyšší dovolené rychlosti se tak významně snížila. Měřicí zařízení mělo platný ověřovací list a soud má za to, že ověřený rychloměr splňoval všechny technické předpoklady pro řádné a správné měření a nemohl zaznamenat výstupní rychlost jinou, než byla skutečná rychlost měřeného vozidla, jak namítá v žalobě žalobce. Měření samotné je svou povahou technický úkon a z toho je nutno vycházet (v této souvislosti srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 11. 2011, čj. 76 A 1/2011 - 35, a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2013, čj. 4 As 17/2012 - 36, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, čj. 8 As 27/2010 - 75, příp. i jiné rozsudky správních soudů, které se týkají měření rychlosti vozidel, alkoholu v dechu či krvi apod., vše dostupné na www.nssoud.cz).

31. Žalobce k měření při obrácené důkazní povinnosti (zásadně ji má správní orgán, ale když žalobce namítá nějaké tvrzení, má povinnost jej dosvědčit) nedoložil žádnou skutečnost, ani nevznesl žádné pochybnost tak, aby správní orgán byl povinen v dokazování pokračovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 As 45/2013 – 37, ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013 – 35, nebo ze dne čj. 2 As 121/2011 – 90).

32. Lichá je i námitka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože se neopírá o relevantní důkaz, který by prokazoval naměřenou rychlost vozidla žalobce. Obě napadená správní rozhodnutí podrobně rozvinula, jak bylo citováno výše, jak vyhodnotila důkaz právě automaticky pořízeným záznamem z rychloměru, obsahujícím všechny podstatné skutečnosti pro závěr, že k přestupku spočívajícím v překročení maximální povolené rychlosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. došlo. Jde o objektivní důkaz, jehož pravost, správnost a důvěryhodnost žalobce nepopřel tak, aby navodil důvodné pochybnosti.

33. Závěrem soud shrnuje k rozsahu žalobních námitek, že správní orgány zjistily správně skutkový stav, vybraly správně právní předpisy, pod které jej subsumovaly a z toho vyvodily v souladu se zákonem správné skutkové i právní závěry, se kterými se soud ztotožnil.

34. Úspěšný žalovaný žádné náklady řízení nepožadoval a soud ze spisu žádné nezjistil, proto mu je nepřiznal, a neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, to vše podle § 60 odst. 1 s. ř. s.

Poučení