72 A 12/2021–37

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Radkovou ve věci žalobce: S. R., st. příslušnost: Bangladéš zastoupený advokátem Mgr. Ladislavem Bártou sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem U Výstaviště 18, 751 52 Přerov o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 1. 2021, č. j. X, ve věci prodloužení zajištění cizince takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalovaná napadeným rozhodnutím prodloužila zajištění žalobce podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o dalších 39 dnů do 28. 2. 2021. Žalobce byl zajištěn 25. 9. 2020 podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem jeho vyhoštění.

2. Žalobce v žalobě namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že v průběhu prodloužení zajištění bude žalobci vydán cestovní doklad a bude moci být naplněn účel zajištění, rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaná měla také přihlédnout k celosvětové pandemii COVID–19, která zajištění a vyhoštění komplikuje. Podle žalobce nebude možné správní vyhoštění realizovat. Nebyl zde bezprostřední, okamžitý reálný předpoklad vyhoštění žalobce právě z důvodu nevydávání cestovního dokladu. Žalovaná k reálnosti vyhoštění nepředložila žádné důkazy.

3. Žalobce uvedl, že se do své vlasti nechce vrátit z politických příčin, že se bojí potrestání ze strany vlády pro svoji protivládní aktivitu na Facebooku. Žalovaná se spokojila pouze s obecnými neaktuálními informacemi o Bangladéši a nezabývala se situací v místě bydliště žalobce a možností jeho vycestování do své vlasti.

4. Další vadou bylo, že žalovaná označila vstup žalobce na území České republiky (dále jen „ČR“) bez oprávnění ke vstupu a pobytu a bez osobních a cestovních dokladů jako nebezpečí, že zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, avšak § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců má na mysli především případy, kdy cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon o pobytu cizinců anebo je veden v evidenci nežádoucích osob. Žalovaný dostatečně neodůvodnil neužití mírnějších opatření. Podle žalobce v jeho případě postačovalo užití mírnějších opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Postačí, když cizinec je někde ubytován, nemusí být na této adrese „oficiálně hlášen“.

5. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že 23. 9. 2020 byla její hlídka vyslána k prověření oznámení o migrantech na lesní cestě u sjezdu ze silnice E442 v obci Mladeč u Litovle a zjistila přítomnost žalobce, který nepředložil žádný cestovní doklad ani oprávnění k pobytu. Proto byl žalobce zajištěn. Dne 24. 9. 2020 žalovaná zahájila správní řízení o správním vyhoštění žalobce a 25. 9. 2020 vydala rozhodnutí o správním vyhoštění. Následně 25. 9. 2020 žalovaná vydala rozhodnutí o zajištění.

6. Žalovaná napadeným rozhodnutím podruhé prodloužila dobu zajištění žalobce, což odůvodnila tím, že 7. 1. 2020 telefonicky zjistila, že z nově zřízeného systému RCSM Bangladesh dosud nepřišla odpověď a totožnost žalobce nebyla ověřena. Podle zjištění ze dne 18. 1. 2020 byly dokumenty ke zjištění totožnosti žalobce a vystavení náhradního cestovního dokladu zaslány e–mailem Velvyslanectví Bangladéšské lidové republiky v Berlíně, které zaslalo 25. 11. 2020 žádost o vyplnění nového formuláře a nových fotografií a na další dotaz české strany toto velvyslanectví již nereagovalo. Dne 15. 12. 2020 byla zaslána nová žádost o ověření totožnosti žalobce a vystavení náhradního cestovního dokladu prostřednictvím systému RSCM Bangladesh, ale do současné doby nepřišla odpověď. Tento proces je komplikovaný a zdlouhavý, jak je známo z předešlé praxe. Ředitelství služby cizinecké policie, Odbor podpory výkonu služby, Oddělení pobytového režimu cizinců (dále jen „ŘSCP“) ve svém sdělení poukázalo na § 125c odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců a na připravovanou společnou návratovou operaci FRONTEX na 24. 2. 2021, kterou pořádá Německo. ŘSCP požádalo o připojení k této operaci. Z uvedených důvodů žalovaná prodloužila zajištění žalobce.

7. K možnosti realizace vyhoštění žalovaná poukázala na to, že si vyžádala závazné stanovisko, kterým se řídila, protože Bangladéš není uveden na seznamu bezpečných zemí podle vyhlášky č. 328/2015 Sb. a dále na základě žalobcem uvedených tvrzení. Podle závazného stanoviska OAMP č. ZS51487 je vycestování žalobce do Bangladéše možné. Žalovaná seznámila žalobce s tímto stanoviskem 25. 9. 2020. Žalované je z její činnosti známo, že repatriace do Bangladéše je možná, jsou zde omezené komerční lety. Žalobce o seznámení s dalšími podklady rozhodnutí nežádal.

8. Při zkoumání důvodů zajištění 11. 2. 2021 žalovaná zjistila, že plánovaná návratová operace byla zrušena, Německo nestanovilo její nový termín a bangladéšská strana na žádosti o ověření žalobce nereaguje. ŘSCP pak začalo jednat se styčným důstojníkem pro Bangladéš s tím, že během týdne bude situace vyhodnocena. ŘSCP doručilo žalované 26. 2. 2021 sdělení, že týž den zaslalo prostřednictvím RSCM Bangladéš nový dotaz k ověření totožnosti žalobce a opětovně ho zaslalo 17. 2. 2021. Velvyslanectví Bangladéše v Berlíně nereagovalo a je jediné, které může totožnost žalobce ověřit a vydat náhradní doklad. ŘSCP uzavřelo ve svém sdělení z 26. 2. 2021, že není možné ověřit totožnost žalobce, zajistit náhradní doklad, ani provést realizaci správního vyhoštění, proto shledalo, že důvod zajištění odpadl. Na základě tohoto sdělení 26. 2. 2021 žalovaná žalobce ze zajištění propustila.

9. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném ke dni vydání rozsudku (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d) odst. 2 větě druhé a třetí v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout jen k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

10. O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. a ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce ani žalovaná nařízení jednání nepožadovali a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání jako nezbytné.

11. Soud zjistil ze správního spisu ve vztahu k žalobním námitkám z úředního záznamu žalované z 23. 9. 2020, že vyslala svou hlídku po oznámení na linku 158, že na sjezdu z dálnice u obce Mladeč byla skupinka několika mladých mužů s balkánským přízvukem. Žalovaná u oznamovatele pana V. poté zjistila, že si chtěl odskočit vykonat potřebu, ale u lesa ho oslovila skupinka mladíků cizím jazykem, dostal strach, proto raději odjel a zavolal žalované. Oznamovatel ukázal hlídce popsané místo a žalovaná asi 300 m od nájezdu vypátrala v 21 h skupinu sedmi osob mužů – šest kurdských Turků a jednoho občana Bangladéše. Po vyfotografování a provedení testů na COVID–19 byli cizinci zajištěni.

12. Další související skutková zjištění a průběh správního řízení jsou popsány v rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 72 A 38/2020, na který soud pro úplnost odkazuje.

13. Žalovaná v rozhodnutí o zajištění cizince uvedla, že správní řízení ve věci správního vyhoštění zahájila na základě toho, že žalobce pobýval na území ČR nejméně od 23. 9. 2020 bez platného cestovního dokladu a platného oprávnění k pobytu a současně žalobce narušil svým vstupem do ČR a následným pobytem na jejím území závažným způsobem veřejný pořádek. Při rozhodování o zajištění žalobce žalovaná vycházela z obsahu shora citovaného úředního záznamu. Policejní hlídce žalobce ke svému pobytu na území ČR uvedl, že do ČR přicestoval z Rumunska v úložném prostoru nákladního automobilu a po příjezdu do ČR byl vysazen na parkovišti poblíž místa, kde došlo ke kontrole hlídkou žalované.

14. Žalobce dále svým vstupem na území ČR porušil Ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 20599/2020–30/MIN/KAN z 18. 9. 2020, které nařídilo zákaz vstupu na území ČR pro všechny cizince třetích zemí, které nejsou na seznamu zemí s nízkým rizikem výskytu COVID–19, pokud tito cizinci nespadají do výjimky stanovené tímto ochranným opatřením. Protože žalobce pochází z Bangladéše, který není na citovaném seznamu a rovněž nespadá do stanovených výjimek uvedeného opatření, porušil závažným způsobem veřejný pořádek. Sejmutí žalobcových otisků prstů bylo s negativním výsledkem hledání v systémech AFIS a EURODAC.

15. Při ústním jednání 24. 9. 2020 žalobce uvedl, že v Bangladéši žil s rodiči a sourozenci v rodinném domě, má střední školu, po škole nikde nepracoval a vypomáhal rodině v zemědělství. Protože není v Bangladéši práce, rozhodl se odejít za prací do zahraničí a rodině finančně vypomáhat. Z Bangladéše odešel na konci léta 2019 sám, letěl do Ománu jako turista. Peníze na cestu získal z prodeje vlastního pozemku, asi 1 500 €. V Ománu bydlel v pronajatém pokoji asi 15 až 20 dní, vyhodil pas a cestoval dál bez dokladů. Do Íránu jel malou lodí, pak šel pěšky do Turecka, kde ho zadrželi a dali mu 14 dní na vycestování a odebrali otisky prstů. Tam ho označili jako dítě a po třech dnech propustili na svobodu. Na řeckých hranicích ho kontrolovala policie, zadržela na tři dny, vzala otisky prstů a dostal nějaké papíry, že může v Řecku zůstat jeden měsíc. V místě Manolota si vydělával v zemědělství asi šest měsíců. V Makedonii byl dva dny v táboře Kikinda, v Srbsku dva týdny a pak šel do Rumunska. Po celou dobu cestoval ve skupinkách. V Rumunsku žalobce oslovil nějaký muž, který mu nabídl cestu do Německa za 2 000 USD. Ráno 22. 9. 2020 ho dovedl ke kamionu u cesty, kam s ním nastoupilo bez vědomí řidiče dalších šest mužů. Cestovali asi 28 hodin. Když se dveře u kamionu otevřely, řekl nějaký muž „Utíkej“, a tak žalobce vyskočil spolu s ostatními a utíkal do lesa. Nevěděli, že jsou v ČR. Žalobce nevěděl, že nyní v ČR platí nařízení vlády omezující vstup do země na základě ochranného opatření.

16. Žalobce uvedl, že návratu do Bangladéše se neobává, není mu známa jiná překážka nebo důvody, které by mu bránily ve vycestování a návratu do vlasti. Žalobce uvedl, že s ním v Bangladéši nebylo vedeno žádné trestní řízení a nemá ve své vlasti žádné problémy se státními orgány nebo i se soukromými osobami; v případě návratu domů mu nehrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo trest anebo jiné vážné nebezpečí. Žalobce nicméně uvedl, že se bojí potrestání ze strany vlády, protože napsal podle svých slov něco hanlivého proti vládě v Bangladéši na Facebooku. Žalobce nežádal v žádné zemi EU o mezinárodní ochranu (azyl). Zdravotní stav žalobce je dobrý, neužívá žádné léky ani žádné návykové látky. V případě udělení správního vyhoštění žalobce vycestuje z území ČR dobrovolně. Žalobce nesdílí společnou domácnost s občanem ČR nebo EU; na území EU nebo schengenského prostoru nežije osoba, vůči které by jeho případné vyhoštění bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého nebo rodinného života. Na území EU nebo schengenského prostoru nežije osoba, která je zcela nebo částečně odkázaná na jeho péči, popřípadě osoba, vůči které má vyživovací povinnost. Žalobce ve své vlasti bydlí s rodiči v rodinném domě. Žalobce nemá žádné vazby (společenské, kulturní atd.) k ČR či EU, závazky nebo pohledávky v ČR nebo jinému státu EU a nevlastní zde žádný majetek. K otázce vycestování žalobce uvedl, že vycestovat může ihned. Na závěr výslechu žalobce uvedl, že by chtěl pokračovat v cestě do Německa za prací z důvodu finanční výpomoci rodině a do Bangladéše se z politických důvodů vrátit nechce.

17. Žalobce tímto svým jednáním prokazatelně naplnil podmínku uložení rozhodnutí podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť je tu nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a z jeho jednání je tento úmysl zjevný.

18. Z jednání žalobce je zřejmé, že existuje nebezpečí, že zmaří výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť jeho předešlé jednání demonstruje to, co si myslí o právním pořádku ČR. Pokud žalobce neplní zákonem uložené povinnosti, tedy neprokazoval se cestovním dokladem, bez oprávnění vstoupil na území ČR, neskýtá jeho chování záruku, že bude plnit povinnosti, které mu správní orgán uloží. Žalobce přicestoval do ČR bez potřebného povolení či víza a chtěl pokračovat dál do cílové země – Německa.

19. Žalovaná zkoumala, zda uložením zvláštního opatření za účelem vycestování neohrozí výkon správního vyhoštění a přihlédla k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce podle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Na základě vyjádření žalobce žalovaná dospěla k závěru, že je dostatečně odůvodněn postup spočívající v zajištění žalobce, protože mírnější donucovací opatření by nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování je z hlediska jednání žalobce nedostačující. Je zde nebezpečí opětovného nerespektování právních předpisů ČR a možné zmaření správního rozhodnutí, kterým má být žalobci stanovena povinnost opustit území. Do doby zajištění žalobce nebyla složena žádná finanční záruka a žalobce ani hodnověrně neprokázal, že by disponoval takovou hotovostí, která by mu umožnila složit nějakou finanční jistotu. Žalobce ani nenahlásil adresu, kde se bude do doby realizace správního vyhoštění zdržovat. Žalobce na území ČR žádnou adresu nemá, ani žádné příbuzné. V případě řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je rozhodnutí o zajištění prvním úkonem ve věci. Správní orgán žádné dokazování neprovádí a vychází pouze ze skutečností, které jsou mu známy nebo které během řízení vyšly najevo. Osoba, která vědomě úmyslně nerespektuje povinnosti jí uložené, neskýtá záruku, že bude spolupracovat s orgány policie. Uložení zvláštních opatření za účelem vycestování by bylo neúčelné a vzhledem k poměrům žalobce i nemožné. Žalovaná shledala v jednání žalobce rozpor se zájmem společnosti na dodržení podmínek pro vstup a pobyt cizinců na území ČR. Pobyt bez platného cestovního dokladu a bez víza, ač k tomu není cizinec oprávněn, je negativním jevem ohrožující zájem státu na tom, aby platné právní předpisy byly dodržovány a aby se na území ČR zdržovali pouze cizinci, kteří tyto normy dodržují. V posuzovaném případě je důvod domnívat se, že žalobce nadále nebude respektovat orgány Policie ČR.

20. Žalovaná stanovila lhůtu zajištění na 90 dní, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Protože žalobce nedisponoval cestovním dokladem, čímž porušil povinnost podle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, je třeba zajistit náhradní cestovní doklad. V první řadě je třeba ověřit totožnost cizince na zastupitelském úřadu a na jejím základě může příslušný správní orgán požádat o vydání náhradního cestovního dokladu, který je nezbytný pro samotnou realizaci vyhoštění. Se žalobcem bude sepisována žádost o zjištění totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu v příslušné jazykové mutaci. Ředitelství služby cizinecké policie na základě podané žádosti vyhotoví dožádání, které zašle s potřebnými podklady (fotografie cizince, žádost o ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu) prostřednictvím pošty zastupitelskému úřadu státu, jehož je cizinec státním občanem. Správní orgán bude nucen vyčkat reakce dožadovaného státu, přičemž průměrná doba vydání náhradního cestovního dokladu je minimálně 60 dnů, což vyplývá ze získané praxe správního orgánu. Tato doba se odvíjí od poskytnutých informací cizincem v rámci sepisování žádostí o ověření totožnosti o jeho osobě, ale i o rodinných příslušnících, místě narození, místech pobytu a ostatních údajích souvisejících s ověřením totožnosti. Žalovaná při stanovení doby trvání zajištění přihlédla k době, která je nutná k zabezpečení přepravních dokladů a obstarání letenky nebo průvozu cizince přes jiné státy EU s policejní eskortou a zpětvzetí do domovského státu, přičemž doba potřebná k zajištění těchto náležitostí se pohybuje kolem 30 kalendářních dnů. V posuzovaném případě neexistuje překážka trvalejší povahy, která by zabraňovala žalobce z území členských států EU vyhostit. Žalovaná nezjistila v zemi původu žalobce skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců.

21. Soud dále zjistil ze správního spisu, že žalobce ve své výpovědi 24. 9. 2020 uvedl, že žádal o vízum do Německa, ale nedostal ho, tak šel sám, bez víza. Žalobce uvedl, že má bratrance v Itálii, ale v současné době s ním neudržuje styky. Žalobce uvedl, že nyní nemá žádné peníze, v ČR nemá žádné vazby, a v Bangladéši není stíhaný policií, ani souzen a není mu známa žádná překážka návratu do vlasti. Žalobce má ve své vlasti zázemí a může se vrátit ke svým rodičům.

22. Žalovaná v napadeném rozhodnutí popsala podrobně průběh správního řízení, včetně vyžádání závazného stanoviska, jeho obsah a seznámení žalobce s tímto stanoviskem, dále průběžné ověřování trvání důvodů zajištění žalobce a možnost realizace správního vyhoštění, jak je soud citoval z vyjádření žalované v bodech 5 – 7 a 10 – 20 tohoto rozsudku.

23. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

24. Obdobným případem se nedávno zabýval Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) ve svém rozsudku z 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020–26, a zdejší soud neměl důvod se v posuzovaném případě odchýlit od závěrů vyslovených v citovaném rozsudku a v dále citovaných rozsudcích správních soudů.

25. Podstatou věci v odkazovaném případě bylo posouzení zákonnosti rozhodnutí o prodloužení zajištění stěžovatele za účelem předání podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle kterého je žalovaná oprávněna dobu trvání zajištění za účelem předání prodloužit, a to i opakovaně, je–li to nezbytné k pokračování přípravy předání. Podle zdejšího soudu lze závěry citovaného rozsudku vztáhnout i na prodloužení zajištění v posuzované věci.

26. Podle citovaného rozsudku NSS požadavky na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění nejsou totožné jako v případě rozhodnutí o prvotním zajištění. Jak NSS uvedl v rozsudku z 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011–124, č. 2936/2013 Sb. NSS, rozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění, proto okolnosti týkající se vydání prvotního rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění není nezbytné znovu detailně popisovat. Rozhodnutí o prodloužení zajištění však musí obsahovat odůvodnění, ze kterého bude jasné, z jakých důvodů nepostačuje původně stanovená doba zajištění, a proč je tedy nutné trvání zajištění prodloužit.

27. Tyto požadavky rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění žalobce za účelem jeho vyhoštění splňuje. Žalovaná uvedla, že 7. 1. 2020 telefonicky zjistila, že z nově zřízeného systému RCSM Bangladesh dosud nepřišla odpověď a totožnost žalobce nebyla ověřena. Žalovaná zjistila dále 18. 1. 2020, že dokumenty ke zjištění totožnosti žalobce a vystavení náhradního cestovního dokladu byly zaslány e–mailem na Velvyslanectví Bangladéšské lidové republiky v Berlíně, které zaslalo 25. 11. 2020 žádost o vyplnění nového formuláře a nových fotografií a na další dotaz české strany toto velvyslanectví již nereagovalo. Žalovaná poté obdržela informaci, že 15. 12. 2020 byla zaslána nová žádost o ověření totožnosti žalobce a vystavení náhradního cestovního dokladu prostřednictvím systému RSCM Bangladesh, ale nepřišla na ni žádná odpověď; tento proces je komplikovaný a zdlouhavý, jak je známo z předešlé praxe. ŘSCP ve svém sdělení z 18. 1. 2020 poukázalo na § 125c odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců a na připravovanou společnou návratovou operaci FRONTEX na 24. 2. 2021, kterou pořádá Německo. ŘSCP požádalo o připojení k této operaci.

28. Z tohoto hlediska je rozhodnutí žalované plně přezkoumatelné, řádně odůvodněné a podle krajského soudu zde byly důvody pro prodloužení zajištění. Z citovaných skutečností se podávalo, že žalovaná sleduje stav vyřizování žádostí o ověření totožnosti žalobce, tyto informace byly pravidelné a časté, žádosti byly zasílány příslušnému velvyslanectví opakovaně. Žalovaná ani ŘSCP neměly možnost proces urychlit či učinit více. Do vydání napadeného rozhodnutí zde nebyly žádné indicie, že by se vyhoštění nemohlo realizovat. Tyto indicie zde nebyly až do 26. 2. 2020, kdy ŘSCP oznámilo, že není možné zajistit náhradní doklad totožnosti, cestovní doklad a realizovat vyhoštění v rámci operace FRONTEX, která byla zrušena. Krajský soud považuje objasnění důvodů pro prodloužení za dostatečné, odpovídající obsahu správního spisu. Za dané situace a vzhledem k charakteru řízení o prodloužení zajištění cizince nebylo třeba zjišťovat další podklady či provádět další důkazy k závěru o prodloužení zajištění.

29. Žalobce brojil proti naplnění účelu zajištění – tj. proti tomu, zda vůbec bylo jeho vyhoštění možné. Zajištění totiž není účelem samo o sobě; představuje prostředek k dosažení cíle, kterým je v tomto případě právě vyhoštění. Není–li naplnění účelu zajištění možné, stává se zajištění nezákonným, neboť jeho prostřednictvím nelze dosáhnout sledovaného cíle. To však na druhou stranu neznamená, že by žalovaná musela při rozhodování o zajištění či jeho prodloužení stavět najisto, zda jeho účel je skutečně proveditelný. Nelze totiž opomenout skutečnost, že policie (žalovaná) hraje v tomto případě pomocnou úlohu, jejím úkolem je vytvořit podmínky pro naplnění účelu zajištění. Proto při rozhodování o zajištění postačí úvaha o potenciální možnosti naplnění jeho účelu – v tomto případě úvaha o potenciální možnosti vyhoštění (přiměřeně viz usnesení rozšířeného senátu NSS z 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010–150, č. 2524/2012 Sb. NSS). V posuzovaném případě bylo vyhoštění žalobce možné, jak vyplynulo ze závazného stanoviska ministerstva vnitra. Nedůvodná je proto námitka, že se žalovaná nezabývala dostatečně situací v Bangladéši.

30. Podle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí.

31. Podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

32. Přestože závazné stanovisko ministerstva vnitra – vydávané v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 120a zákona o pobytu cizinců – představuje „jen“ podklad rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, má obdobné účinky, jako by se jednalo o závazné stanovisko podle § 149 správního řádu (srov. rozsudek NSS z 13. 2. 2019, č. j. 8 Azs 76/2018–59, nebo z 28. 2. 2020, č. j. 5 Azs 211/2019–41). Do jisté míry tak předurčuje vyřešení otázky existence možných překážek vyhoštění, které je žalovaná v tomto typu řízení povinna zkoumat a v rozhodnutí o zajištění se s nimi vypořádat.

33. V posuzovaném případě žalovaná vyžádala závazné stanovisko 24. 9. 2020 a obdržela ho 25. 9. 2020. Podle tohoto stanoviska (ev. č. ZS51487), vydaného s přihlédnutím k protokolu o výslechu žalobce, je jeho vycestování do Bangladéše možné. Ministerstvo vnitra vycházelo dále z informací o politické a bezpečnostní situaci a dodržování lidských práv v Bangladéši podle informace OAMP z 26. 8. 2019. Motivace žalobce k opuštění vlasti byla ekonomická. Žalobce opustil vlast dobrovolně bez jakýchkoli problémů a není zde reálné, skutečné a bezprostředně existující nebezpečí překážek vycestování. Žalobce i tlumočník byli se závazným stanoviskem seznámeni a podepsali ho, stejně jako prohlášení, že nežádají seznámení s podklady pro vydání závazného stanoviska. Navíc sám žalobce uvedl, že jeho motivací k cestě do cílového Německa byla snaha finančně pomoci své rodině. Žalobce také při podání vysvětlení uvedl, že vycestuje dobrovolně. Žalobce se návratu do Bangladéše neobával, nebyla mu známa jiná překážka nebo důvody, které by mu bránily ve vycestování a návratu do vlasti. V Bangladéši s ním nebylo vedeno žádné trestní řízení a nemá ve své vlasti žádné problémy se státními orgány nebo i se soukromými osobami; v případě návratu domů mu nehrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo trest anebo jiné vážné nebezpečí. Žalobce sice uvedl, že se bojí potrestání ze strany vlády, protože napsal podle svých slov něco hanlivého proti vládě v Bangladéši na Facebooku. Žalobce však uvedl, že v Bangladéši není stíhaný policií, ani souzen a není mu známa žádná překážka návratu do vlasti. Žalobce má ve své vlasti zázemí a může se vrátit ke svým rodičům. Tato výpověď nesvědčí o problémech žalobce se státní mocí v Bangladéši. Žalobce ke svým obavám z vážného nebezpečí vůbec nic konkrétního neuvedl, ani neprokázal. Ve spojení s jeho tvrzením, že odešel ze své vlasti z ekonomických důvodů, nelze v jeho případě shledat skutečné nebezpečí, které by bránilo jeho vyhoštění.

34. Na realizovatelnosti vyhoštění nemohla nic změnit ani pandemie virového onemocnění COVID–19, protože předávání a vyhoštění cizinců se prováděla i během této pandemie (srov. rozsudek zdejšího soudu ve věci sp. zn. 72 A 43/2020 u cizince zajištěného společně se žalobcem, který byl letecky vrácen do Turecka 6. 11. 2020).

35. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Podle odst. 3 věty třetí téhož ustanovení je–li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně.

36. V době rozhodování o druhém prodloužení zajištění přitom nebylo zřejmé, že by účel zajištění nemohl být realizován. Žádné okolnosti tomu nenasvědčovaly, ani je žalobce ve správním řízení netvrdil (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010–150).

37. Institut zajištění není institutem sankčním, a to i přes skutečnost, že k jeho uplatnění je v obecné rovině dán důvod typicky v důsledku sníženého předpokladu, že cizinec uložené povinnosti uposlechne, plynoucího obvykle z jeho předchozího protiprávního jednání (srov. rozsudek NSS z 10. 6. 2015, č. j. 2 Azs 49/2015–48).

38. Z napadeného rozhodnutí žalované vyplývá, že se okolnostmi žalobcovy pobytové historie zabývala individuálně, jak se podává ze strany 2 až 7 napadeného rozhodnutí (srov. citaci v bodech 13 – 21 tohoto rozsudku). Žalobce byl dne 23. 9. 2020 kontrolován hlídkou Policie ČR. Ta zjistila, že na území ČR pobývá bez cestovního dokladu a platného víza, které by ho opravňovalo ke vstupu a pobytu na tomto území.

39. Ve vysvětlení žalobce upřesnil, že cestovní pas měl při turistické cestě do Ománu, kde ho vyhodil. Z toho vyplývá, že žalobce věděl, že potřebuje ke vstupu na území jiných států cestovní pas, ale rozhodl se pro nelegální pokračování v cestě do Německa, což se mu dařilo při cestě od Ománu až do ČR (přes Turecko, Řecko, Makedonii, Srbsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko nebo Rakousko). Takové jednání žalobce zcela bezpochyby vede k závěru, že nehodlá dodržovat pravidla pro vstup do jednotlivých cizích zemí. Navíc žalobce potvrdil opakovaně svůj původní a trvající záměr dostat se do cílového Německa. Je zjevné, že žalobce by území EU dobrovolně neopustil. Přitom pojem „území“ v § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců znamená území celé EU (srov. výklad v bodě 33 rozsudku NSS z 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015–52, č. ve Sb. NSS 3429/2016).

40. Neopodstatněná je námitka, že žalovaná měla v případě žalobce užít zvláštních, mírnějších opatření.

41. Podle § 123b odst. 2 zákona o pobytu cizinců lze zvláštní opatření za účelem vycestování uložit, je–li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování z území nevycestuje. Dle odst. 3 téhož ustanovení při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie mimo jiné zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění.

42. Zajištění, resp. jeho prodloužení, představuje mimořádný institut cizineckého práva. Uložení zvláštních opatření má proto obecně přednost před zajištěním cizince. Zvláštní opatření však zároveň musí být skutečně účinné. Volba mírnějších opatření než je zajištění cizince je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí být schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření. Předpokládá se, že cizinec bude při realizaci tohoto opatření se správními orgány spolupracovat a případnému výkonu správního vyhoštění se nebude vyhýbat. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince (viz např. rozsudek NSS z 12. 10. 2016, čj. 10 Azs 102/2016–56, body 35–43). Dle závěrů rozšířeného senátu NSS není možné paušálně vyloučit použití některého ze zvláštního opatření. Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (usnesení rozšířeného senátu NSS z 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016–38, bod 41).

43. V posuzovaném případě žalovaná v napadeném rozhodnutí přesvědčivě vysvětlila, proč v této kauze nelze užít zvláštních opatření (strana 6, viz citace v bodě 19 tohoto rozsudku). Nedůvodná je tedy námitka, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné. Žalobce sám polemizuje s důvody, které v napadeném rozhodnutí uvedla žalovaná, což by samozřejmě nebylo možné, bylo–li by správní rozhodnutí nepřezkoumatelné.

44. Žalobce v žalobě uvedl, že postačí, když cizinec je někde ubytován, nemusí být na této adrese „oficiálně hlášen“. Avšak žalobce žádnou adresu ve správním řízení neuvedl a navíc prohlásil, že „nesdílí společnou domácnost s občanem ČR nebo EU; na území EU nebo schengenského prostoru nežije osoba, vůči které by jeho případné vyhoštění bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého nebo rodinného života. Na území EU nebo schengenského prostoru nežije osoba, která je zcela nebo částečně odkázaná na jeho péči, popřípadě osoba, vůči které má vyživovací povinnost. …Žalobce nemá žádné vazby (společenské, kulturní atd.) k ČR či EU, závazky nebo pohledávky v ČR nebo jinému státu EU a nevlastní zde žádný majetek.“ K otázce vycestování žalobce uvedl, že vycestovat může ihned. Na závěr výslechu žalobce uvedl, že by chtěl pokračovat v cestě do Německa za prací z důvodu finanční výpomoci rodině a do Bangladéše se z politických důvodů vrátit nechce. Žalobní námitka je tak spíše účelová a je v rozporu s tím, co uvedl žalobce ve správním řízení 24. 9. 2020.

45. Soud shrnuje, že z obsahu rozhodnutí o zajištění je zjevné, že žalovaná se zabývala důvody prodloužení zajištění, prokázala je a uvedla, že trvají a podrobně je popsala. Žalovaná se v souladu se zákonem zabývala i překážkami vycestování. Soud se s těmito závěry ztotožnil. U žalobce nedošlo k žádné změně zjištěného stavu, objasnění nebo nové skutečnosti, které by vedly k opačnému závěru, nebyly zde dokonce ani žádné indicie, které by důvodně zpochybnily zjištěný skutkový stav.

46. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

47. Soud rozhodl o nákladech řízení podle § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadovala, pročež se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

48. Ustanovenému zástupci soud přiznal podle § 35 odst. 10 s. ř. s. odměnu za zastupování, spočívající v odměně za dva úkony po 3 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za převzetí věci a první poradu a doplnění žaloby, tj. celkem 6 200 Kč. K částce 6 200 Kč náleží paušál ve výši 2 x 300 Kč (600 Kč) dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková odměna včetně náhrad hotových výdajů ustanoveného zástupce činí 6 800 Kč, která bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.