72 A 15/2015 - 33

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. I. K., bytem v H. 268, zast. Mgr. Dagmarou Beníkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Legionářská 3, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2015, č. j. KUOK 71261/2015, ve věci přestupku, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, citovaného v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 6. 2015, č. j. SMOL/121444/2015/OARMV/DPD/Krp, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 4. 12. 2014 v 13.20 hodin v Olomouci, na ulici Babíčkova, směrem jízdy od ul. 17. listopadu k ulici Velkomoravská, řídil motorové vozidlo tovární značky Suzuki, RZ X, aniž by byl připoután za jízdy bezpečnostním pásem, čímž porušil § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a paušální náhrada nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč.

2. V žalobě žalobce namítal, že správní řízení trpělo vážnými vadami, dokazování nebylo provedeno dostatečně a tak byly přijaty nesprávné skutkové a právní závěry, které zkrátily žalobce na jeho právech. Žalobce namítal, že se skutku nedopustil. Žalobce byl nejdříve stavěn hlídkou Policie ČR, protože policisté si všimli, že nebyl připoután bezpečnostním pásem. Po ztotožnění žalobce mu byla provedena dechová zkouška a hlídka začala se žalobcem projednávat nepřipoutání se bezpečnostním pásem. Už v této chvíli žalobce namítal, že připoután byl a proto odmítal celou věc vyřešit na místě v blokovém řízení. V oznámení přestupku žalobce uvedl, že nebyl řádně poučen, že s přestupkem nesouhlasí. Žalobce odmítl oznámení podepsat a svůj podpis záměrně místil pod své vyjádření k celé věci. Žalobce navrhl soudu svůj výslech jako důkaz. Správní řízení zásadně porušilo právo žalobce na spravedlivý proces. Správní orgán I. stupně po provedení důkazů vyhodnotil, že spisový materiál i výpovědi policistů se shodují, ve svědeckých výpovědích nebyly shledány rozpory a nejasnosti. Protože policisté nemají důvod poškodit žalobce a vykonávali pouze své služební povinnosti, považoval správní orgán I. stupně za nadbytečné a bezpředmětné další dokazování, které navrhoval žalobce provedením prohlídky vozidla či znaleckým posudkem. V odvolání žalobce namítal, že se nemohl připravit na výslech svědků – policistů, neboť mu provádění těchto důkazů nebylo oznámeno předem. Žalobce v odvolání poukázal i na to, že rozhodnutí o přestupku bylo postaveno jen na svědeckých výpovědích a shodou těchto výpovědí se spisovým materiálem. Hodnocení správního orgánu I. stupně, že policisté viděli vozidlo žalobce z více stran, že mohli vozidlo a sponu bezpečnostního pásu vidět i zezadu, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaný pochybil, když nedoplnil dokazování, které nebylo konzistentní a neprokázalo nade vší pochybnost skutek. Výpovědi svědků a žalobce o směru jízdy jsou v rozporu. Ze svědeckých výpovědí nevyplynulo, z jaké strany viděli policisté kabinu žalobcova vozidla. Žalobce od počátku namítal, že byl oblečen v tmavém oblečení, o tmavé barvě bezpečnostních pásů nebylo sporu. Oba správní orgány se vůbec nezabývaly tím, zda mohli svědci z 5 – 10 m (dle svědeckých výpovědí) vidět přes čelní sklo policejního vozidla a zadní sklo žalobcova vozidla, zda na tmavém oblečení má žalobce tmavý pás. Pokud policisté tvrdí, že viděli odlesk spony, žalobce se vůči tomuto tvrzení ohradil. Ze vzdálenosti, jakou svědci uvedli, mohlo jít o jakýkoli odlesk skla, zrcátka, hodinek, které měl žalobce na ruce. Nadto svědci nemohli sponu s ohledem na atypickou konstrukci vozidla vidět. To chtěl žalobce prokázat fotodokumentací vozidla, kterou správním orgánům poskytl a navrženými důkazy – prohlídkou vozidla či znaleckým posudkem. Je s podivem, že si nepřipoutání žalobce všiml jako první policista, který řídil vozidlo, když se měl plně věnovat řízení – přitom by nemohl důkladně rozeznat, zda byl žalobce připoután. Proti postavení rozhodnutí na výpovědích policistů argumentoval žalobce k nestrannosti policistů rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dnů 22. 7. 2011, čj. 7 As 102/2010 – 68 a 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/2010 – 63, a poukázal na to, že v jeho případě se od počátku aktivně bránil, že přestupek nespáchal, že nebyl ze strany policistů řádně poučen, odmítl podepsat oznámení o přestupku, podepsal se až pod své vyjádření, odmítal vyřídit věc blokovou pokutou. Nestandardní bylo, že u žalobce byla provedena dechová zkouška až poté, co jej policisté chtěli pokutovat za nepřipoutání se bezpečnostním pásem. Obvinění z tohoto přestupku bylo žalobci oznámeno až po provedení dechové zkoušky. Průběh bokového řízení vyvolává zásadní pochybnosti o nestrannosti a nezaujatosti svědků i pochyby o objektivitě jejich svědeckých výpovědí. Nelze se spokojit s tím, že verze, že se žalobce dopustil přestupku, se jeví být jako pravděpodobná či nejpravděpodobnější verzí skutkového děje. Existuje-li pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že se skutek stal jinak než tak, že splňuje všechny znaky přestupku, nelze žalobce shledat vinným.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky jsou totožné s námitkami uvedenými v odvolání, se kterými se žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí řádně a v dostatečném rozsahu. Na svých závěrech nadále setrval. Provedeným dokazováním bylo nade vší pochybnost prokázáno, že se žalobce dopustil skutku, který mu byl kladen za vinu, a z toho důvodu navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

4. Při jednání soudu žalobce poukázal na atypické provedení vozidla (jako ve vyjádření ze dne 20. 5. 2015 citovaném dále) a na nemožnost rozpoznání připoutání bezpečnostními pásy na vzdálenost vnější části kruhového objezdu. Žalobce navrhl provedení důkazu fotografiemi, ohledáním vozidla a případně znaleckým posudkem. Rozhodnutí bylo postaveno na jediném důkazu, policisté jsou kolegové, nepředpokládá se rozdílnost výpovědí. Postup při kontrole měl být opačný, než jak byl proveden – nejdříve mělo být projednáno nepřipoutání bezpečnostními pásy a pak teprve měl být výzvám žalobce k dechové zkoušce. Nestandardní postup vyvolává pochybnosti o nestrannosti policistů. Žalobce byl připoutaný, proto nepřistoupil na blokové řízení, nemá odečten ani jeden bod v hodnocení řidičů. Pokuta byla uložena ve výši 1.500 Kč, soudní poplatek byl 3.000 Kč, jde o hledání spravedlnosti, nikoli o protahování řízení či delší dobu před odevzdáním řidičského průkazu.

5. Žalovaný k tomu namítal, že důkazy byly provedeny dva – výslechy svědků. Není jasné, co by měly navržené důkazy prokázat. U fotografií je pochybné, zda byly pořízeny ze stejného úhlu, v jakém policisté viděli vozidlo. V dané věci jde o jev, zaznamenatelný stejně jako telefonování. Bezpečnostní pásy mají to specifikum, že mezera mezi úchytem a ramenem je velká a je pásem buď zaplněna, nebo není. Je to vizuálně zjistitelné. Není důvod, proč by si policisté obvinění vymysleli.

6. Žalobce namítal, že spona je pod hranicí okna, ze zadního okna u atypické konstrukce vozidla není vidět, zda je připoutaný. Pokud by se provedlo ohledání, bylo by zřejmé, že ani z jednoho úhlu není vidět sponu, s výjimkou pohledu zepředu. Opěrka hlavy i podle fotografií má pochromované držáky. Mapka křižovatky je přiložená proto, že policisté řekli, že viděli žalobce z 5 – 8 m, vzdálenost vnější části kruhového objezdu je 30 m.

7. Soud provedl dokazování fotografiemi ze správního spisu.

8. Žalobce k nim uvedl, že vozidlo je snímáno ze vzdálenosti jednoho metru a se spuštěným oknem u řidiče.

9. Zástupce žalovaného poukázal na to, že úchyt musí být vždy nad ramenem, jinak by neplnil účel. Podivil se nad tím, proč není pořízena fotografie řidiče s připoutáním a bez připoutání bezpečnostními pásy. Aktivita policistů nepřesáhla meze běžné kontroly.

10. Žalobce opáčil, že nebyl ve správním řízení poučen, že má dodat fotografie s řidičem.

11. Žalobce vypověděl, že s policisty najeli na kruhový objezd asi současně, zastavili ho zezadu, údajně kvůli nepřipoutání, pak provedli dechovou zkoušku a pak opět řešili nepřipoutání. K dotazu soudu žalobce uvedl, že kameru ve vozidle neměl. Žalobce namítl, že žalovaný zaměňuje pojmy „spona“ a „úchyt“. Úchyt je samozřejmě nad ramenem, spona na pásu je pohyblivá a má základní polohu. Snímek zezadu pořídil žalobce až jako reakci na rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

12. Podle žalovaného oba správní orgány splnily poučovací povinnost, předvolání policistů je na zvážení soudu, aby se policisté mohli hájit, bylo by však zřejmě nadbytečné. Pokud je fotografie ilustrativní, nelze z ní vycházet jako z důkazu.

13. Žalobce opakovaně navrhoval ohledání vozidla, správní orgán měl v případě správního trestání provést důkazy ve prospěch žalobce.

14. Žalovaný to odmítl s tím, že ohledání se dělá u závažných trestných činů, jde o banální přestupek, zásada rychlosti a hospodárnosti platí, byť nejde nad ostatní zásady, „jinak řekněme, že policistům nevěříme a co není vyfoceno, neprokážeme“.

15. Žalobce opakovaně žádal řádné zjištění skutkového stavu a poukázal na zásadu in dubio pro reo. Žalobce se od začátku aktivně bránil, nejde o smyšlenou konstrukci, bloková pokuta by byla nižší.

16. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), tedy ke dni 4. 8. 2015 – s přihlédnutím ke specifikům daného řízení, popsaným v další části rozsudku.

17. Ze správního spisu ve vztahu k souzené věci soud zjistil, že do oznámení přestupku podal žalobce vysvětlení, že před jeho podáním nebyl poučen ve smyslu zákona a že s přestupkem nesouhlasí.

18. Ve své výpovědi dne 19. 5. 2015 žalobce uvedl po sdělení přestupku správním orgánem I. stupně, že připoután byl, totéž už tvrdil i policistovi, který řídil služební vozidlo, ten něco nesrozumitelného zamumlal a vrátil žalobci vyžádané doklady. Pak vystoupil z vozidla druhý policista a sepsal oznámení přestupku.

19. Svědek pprap. Z. vypověděl, že na kruhovém objezdu mezi Tovární a Babíčkovou ulicí viděli těsně před nimi přijíždět řidiče, který nebyl připoután. Policisté se na kruhovém objezdu zařadili za něj a zastavili ho na ulici Babíčkova u sběrny druhotných surovin. Věc řešil s žalobcem kolega, nevyřešil, oznámení sepisoval svědek pprap. Z.. K dotazům správního orgánu svědek pprap. Z. odpověděl, že viděl žalobce ze vzdálenosti 7 – 10 m, svědek byl spolujezdec, žalobce viděl nepřipoutaného přes čelní sklo služebního vozidla, první si nepřipoutání všiml kolega pprap. V.. K dotazům žalobce svědek pprap. Z. odvětil, že jeli od teplárny Dalkia, že svědek měl tmavé oblečení, pásy byly také tmavé; všiml si pásu, protože se leskla kovová spona, která byla nahoře, vozidlo po zastavení obešli.

20. Svědek pprap. V. podle své výpovědi při vjezdu na kruhový objezd z ulice Tovární viděl nepřipoutaného žalobce, který pokračoval na ulici Babíčkovu, kde byl zastaven. S žalobcem byla provedena dechová zkouška. Žalobce podle svědka při projednání přestupku tvrdil, že byl připoután a že s přestupkem nesouhlasí. K dotazům správního orgánu svědek uvedl, že viděl žalobce, když svědek přijížděl na kruhový objezd ze vzdálenosti 5 m, byl řidičem služebního vozidla, žalobce viděl přes čelní sklo služebního vozidla, přestupku si všiml pravděpodobně tento svědek. K dotazům žalobce svědek pprap. V. uvedl, že poučení prováděl on, policisté jeli po Tovární ulici, na barvu oblečení žalobce si nevzpomínal, na barvu vozidla také ne, věděl jen, že to bylo terénní Suzuki a patřilo Lesům, v době zastavení nebyla viditelnost do vozidla žalobce snížena zatmavením jeho skel, policisté udělali základní kontrolu, to znamená, že obešli celé vozidlo.

21. V písemném vyjádření ze dne 20. 5. 2015 žalobce namítl k tvrzení svědka pprap. Z., že vzhledem k netypickému provedení vozidla (třídveřové SUV) je B – sloupek s bezpečnostním pásem široký asi 35 cm a spona v nezapnutém stavu je pod úrovní dveří vozidla, navíc byla skryta za tímto sloupkem, jak dokazuje přiložená fotografie č.

1. Při pohledu zvenčí ze strany, ze které měli žalobce vidět policisté, není spona vůbec vidět (viz obr. č. 2). Ani při spuštěném okně (což v prosinci nebylo) ze 2 m není spona vidět (obr. č. 3). Na snímku č. 4 je vozidla zobrazeno i s registrační značkou. Proto navrhl žalobce důkaz prohlídkou vozidla příp. posudkem znalce.

22. V rozhodnutí ze dne 5. 6. 2015 správní orgán I. stupně uzavřel, že výpovědi svědků – zasahujících policistů se v rozhodných údajích shodují a shodují se též se spisovým materiálem, nejsou v nich rozpory a nejasnosti týkající se bezpečnostního pásu. Policisté prováděli kontrolu při výkonu svého povolání ze zákonné povinnosti a nemají na bezdůvodném poškození žalobce nejmenšího zájmu. Proto vyhodnotil správní orgán jejich výpovědi jako věrohodné, pravdivé a plně prokazující předmětný skutek. Provedení žalobcem navrhovaných důkazů považoval správní orgán za nadbytečné, neboť oba policisté viděli vozidlo žalobce z více stran, když je míjel před vjezdem na kruhový objezd a zejména přes zadní sklo žalobcova vozidla, kdy jeli bezprostředně za ním. Z toho lze také usoudit, že sponu mohl pprap. Z. spatřit i z jiné strany vozidla, např. zezadu. Nadto měl správní orgán za to, že uvedené není pro posouzení přestupku podstatné, neboť svědci shodně uvedli, že viděli žalobce nepřipoutaného. Podle fotodokumentace je vidět, že předmětné vozidlo nemá zatmavená skla a přes zadní okno je z této vzdálenosti dobře vidět, zda je řidič připoután. K materiálnímu znaku přestupku správní orgán uvedl, že přihlédl k charakteristice místa, kde k přestupku došlo, kdy se jednalo o pozemní komunikaci v centru obce s vyšší hustotou silničního provozu.

23. V odvolání žalobce obdobně jako v žalobě namítl, že se nemohl připravit na výslech svědků, jelikož mu nebyl záměr je vyslýchat předem oznámen. Uznání viny bylo založeno pouze na svědeckých výpovědích, přitom nešlo o standardní kontrolu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dnů 22. 7. 2011, čj. 7 As 102/2010 – 68, a 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/2010 – 63, dále čj. 5 As 42/2010 – 83 s odkazem na rozsudek téhož soudu čj. 4 As 2/2005 - 62). Policisté mají důvod trvat na svých tvrzeních, protože jinak by jim hrozilo obvinění z trestného činu křivé obvinění a zneužití pravomoci úřední osoby. Údaje o místě a čase přestupku si mohli policisté před výpovědí přečíst ze záznamu. Policista, který řídil služební vozidlo, si všimnul údajně přestupku, přitom se měl plně věnovat řízení. Pásy byly tmavé, stejně jako oblečení žalobce. Prohlídka vozidla byla odmítnuta, avšak mohla vyvrátit tvrzení policistů – zejména vyjádření ke sponě pásu. Policista sponu nemohl vzhledem ke konstrukci vozidla vidět. Odmítnutím provedení důkazu byla zkrácena práva žalobce. Tvrzení správního orgánu, že policisté viděli vozidlo na kruhovém objezdu a před ním z více stran a sponu tak mohli vidět např. zezadu, nemá oporu v provedeném dokazování. Spony a pásy přes rezervu na zadních dveřích vozidla nejsou vidět. Použití hypotézy namísto zhodnocení důkazů je zkrácení na právech žalobce, není nestranné. K odvolání připojil žalobce snímky vozidla. Svědek V. uvedl, že viděl vozidlo z 5 m, svědek Z. ze 7 – 10 m. Přitom vzdálenost nájezdů na kruhový objezd je 27 m. K tomu žalobce připojil mapku s rozměry. Pokud by bylo tvrzení policistů pravdivé, spíše měli žalobce obvinit z nedání přednosti v jízdě. Správní orgán se nezabýval materiálním znakem přestupku.

24. V rozhodnutí napadeném žalobou se žalovaný zcela ztotožnil se skutkovým a právním závěrem správního orgánu I. stupně. Výpovědi policistů jako svědků se shodovaly na čase, místě, skutku i přestupkovém jednání. K námitce o zkrácení práv a nemožnosti přípravy na výslechy policistů žalovaný kontroval, že předvolání žalobce převzal dne 4. 5. 2015 a projednání přestupku se konalo 19. 5. 2015. V předvolání byl uveden popis skutku, z něhož byl žalobce obviněn a dále měl žalobce možnost se seznámit se spisem, mohl se vyjádřit ke všem skutečnostem, zmocnit zástupce a navrhnout další dokazování. K jednání se žalobce 14 dnů po převzetí předvolání dostavil, byl přítomen výslechu svědků a na svých právech nebyl nijak krácen. Při jednání mohl žalobce popírat nestrannost svědků, to však neučinil. Správní orgány neměly důvod pochybovat o nezaujatosti policistů. Jejich výpovědi byly konzistentní, vzájemně souladné a nevykazovaly žádné logické rozpory či nejasnosti. V projednávané věci nebyl zjištěn ani žádný jiný motiv, proč by měli mít policisté zájem na stíhání žalobce, než prostý výkon jejich služby. Ze spisového materiálu neplyne žádná známka „nepřiměřené míry jejich horlivosti“. K vyhodnocení navržené prohlídky vozidla jako nadbytečného důkazu žalovaný doplnil, že prohlídka by nebyla dostatečně vypovídající, neboť by nebylo možno přesně nasimulovat podmínky, které zde byly v době spáchání přestupku. Fotografie doložené žalobcem mohou být značně zkreslující, protože zachycují např. odlesky oblohy, které lidské oko v běžném provozu eliminuje a taktéž vnímání vzdálenosti je značně individuální. Policisté museli vidět logicky vozidlo z více úhlů, neboť při pohybu po kruhovém objezdu a vyjíždění z něj nejsou vozidla přesně za sebou. Podle žalovaného byl splněn materiální znak přestupku, přestupek byl spáchán ve vědomé nedbalosti, na silnici v centru obce a v době silnějšího provozu - vyjádřeno v § 2 odst. 1 zákona o přestupcích slovy: „jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“ – porušení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu.

25. Dále soud konstatuje, že skutková podstata přestupku podle účinné právní úpravy existuje i ke dni vydání rozsudku [§ 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb.], a to včetně shodné právní úpravy sankcí, proto posuzoval souzenou věc podle hmotněprávní úpravy účinné v době spáchání přestupku v souladu s § 7 odst. 1 zákona o přestupcích.

26. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

27. K zániku odpovědnosti za přestupek podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích nedošlo, neboť přestupek byl spáchán 4. 12. 2014 a napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 13. 8. 2015.

28. Námitka, že žalobce přestupek nespáchal, není důvodná. Žalobce toto své tvrzení neprokázal (například záznamem z kamery, výslechem jiných svědků nebo jiným způsobem) a nevyvrátil důkazy získané svědeckými výpověďmi dvou zasahujících policistů. V souzené věci nevyvstala žádná pochybnost, proč by policisté byli nevěrohodnými svědky a jejich výpovědi nedůvěryhodné. Provedení dechové zkoušky po zjištění nepřipoutání řidiče na sedadle bezpečnostním pásem za jízdy a před projednáním přestupku spočívajícím v nepřipoutání bezpečnostními pásy nevnáší pochybnosti do provedené kontroly. Jde o standardní postup a není porušením žádné povinnosti zasahujícího policisty. Policisté v dané věci prováděli kontrolu v souladu se zákonem a žalobce, krom tvrzení, že připoután byl a přestupku se nedopustil, neuvedl žádný další důvod, proč by měli být policisté zaujatí.

29. Provádění kontroly v souladu se zákonem a zásah policistů po zjištění nepřipoutání řidiče za jízdy, spočívající v zastavení vozidla a projednání přestupku, je běžnou služební náplní policistů. K věrohodnosti vyjádření policistů soud odkazuje na to, že Nejvyšší správní soud zcela setrvale k tomu judikuje, že zásadně se výpovědi policistů považují za věrohodné, pokud neexistuje konkrétní důvod k opačnému posouzení - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, čj. 8 As 100/2011 – 70, podle kterého pokud policisté mohou zjistit spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (§ 22 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011) již na základě prostého kontrolního zjištění (např. nedostatky povinné výbavy), příp. přestupek obvykle nelze prokázat jinak (např. nedání znamení o změně směru jízdy odbočujícím automobilem), svědecké výpovědi policistů zpravidla postačí k prokázání těchto přestupků. Uvedené by neplatilo zejména v případě, že by v průběhu správního řízení vyšla najevo skutečnost, která by založila důvod pochybovat o jejich nestrannosti; v jiných případech Nejvyšší správní soud upozornil, že ne každý nestandardní postup či poklesek vůči profesionálním standardům výkonu policejního povolání zakládá pochybnosti o nepodjatosti policisty – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, čj. 9 As 139/2012 - 30. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, čj. 6 As 22/2013 - 27, správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“ označil za nevěrohodnou již z povahy věci. Dále srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, čj. 6 As 47/2005 - 84, ze dne 22. 10. 2008, čj. 1 As 64/2008 - 42, a ze dne 21. 9. 2011, čj. 2 As 52/2011 - 47, stejně jako výše citovaný rozsudek čj. 4 As 19/2007 - 114). Uvedené právní názory je vždy třeba aplikovat na konkrétně zjištěný skutkový stav v každé jednotlivé rozhodované věci. V souzené věci se soud ztotožňuje s hodnocením výpovědí a osob policistů tak, jak ji provedly správní orgány, neboť v kontextu zjištěného skutkového stavu nebylo ani možné dospět k jinému závěru.

30. Zpochybněním zjištění skutkového stavu není ani skutečnost, že žalobce popíral spáchání přestupku při jeho zjištění do ručně psaného oznámení přestupku a dále v celém správním řízení. Významné pro zjištění skutkového stavu není ani to, že soudní poplatek převyšuje částku uložené pokuty.

31. Opodstatněná není námitka žalobce, že argument o zhlédnutí vozidla a žalobce policisty na kruhovém objezdu z více stran (jak uvedly v rozhodnutích oba správní orgány) nebyla zjištěna dokazováním. Této námitce odporují svědecké výpovědi zasahujících policistů. Svědek pprap. Z. vypověděl, že jeli od teplárny Dalkia a na kruhovém objezdu Tovární – Babíčkova se zařadili za vozidlo s žalobcem, protože pprap. V. viděl, že žalobce není připoután. Tento svědek si všiml pásu, jímž nebyl žalobce připoután, protože se leskla kovová spona, která byla nahoře; při obhlídce vozidla toto vozidlo obešli. Dále svědek pprap. V. vypověděl, že při vjezdu na kruhový objezd viděl nepřipoutaného žalobce přes čelní sklo služebního vozidlo ze vzdálenosti 5 m, skla nebyla zatmavena a policisté provedli základní kontrolu tak, že obešli celé vozidlo. Pokud tedy oba svědci, navíc v pozici zasahujících policistů, shodně tvrdili, že žalobce viděli nepřipoutaného na kruhovém objezdu, když na něj vjížděli v Olomouci z ulice Tovární a následovali ho na ulici Babíčkovu, která je kolmá k ulici Tovární (srov. správní spis a mapu, příp. dále i např. www.mapy.cz), netřeba vést další dokazování o tom, že - byť i pouhá - čtvrtina kruhového objezdu a nájezd na něj poskytují pohled na vozidlo z různých úhlů. Podle záznamu policistů nebyla viditelnost snížena, jak plyne jak z výpovědi svědka pprap. V., tak z výpovědi pprap. Z.. Nadto byla doba krátce po poledni (podle nesporného času přestupku).

32. Soud se ztotožňuje se správními orgány v tom, že nebyla porušena práva žalobce ohledně výslechů svědků. Žalobci bylo doručeno předvolání dne 4. 5. 2015 do vlastních rukou. V předvolání byl žalobce poučen o možnosti nahlédnout do spisu, o možnosti navrhovat důkazy, dát se zastoupit a vyjádřit se ke všem skutečnostem, k důkazům o nich, hájit se a podávat návrhy na dokazování. Žalobce se účastnil projednání přestupku a svědkům otázky kladl a mohl se vyjádřit k jejich odpovědím.

33. Liché jsou námitky, že policisté nemohli vidět vozidlo žalobce zezadu, že nemohli vidět sponu a že tyto skutečnosti nemají oporu v provedeném dokazování. Policisté vypověděli, že jeli za vozidlem s žalobcem a podle důkazů provedených fotografiemi je skrze skla vozidla vidět, nejsou zatmavená. Přímo ve své výpovědi uvedl pprap. Z., že si všiml nepoužitého bezpečnostního pásu proto, že viděl sponu, která se leskla. Podle soudu nemohlo vzhledem k profesi a zkušenostem policisty dojít k záměně s pochromovanými držáky opěrky hlavy. Ty se navíc nacházejí na odlišném místě a mají zcela jiný tvar (srov. fotografie ve správním spise na č. l. 20 a 22, 23). Na fotografii č. 1 (č. l. 20) je spona vyfocená v umístění v černé (tmavé) části vnitřní části vozidla. Žalobce však sám uvedl při jednání soudu, že spona je pohyblivá, čili mohla být v době spáchání přestupku umístěna ve vyšší poloze. Fotografie zachycuje vozidlo v době odlišné od doby spáchání přestupku (v okolí zaznamenaného vozidla je na fotografiích viditelná plně vzrostlá zeleň; přestupek byl spáchán v prosinci).

34. Soud souhlasí se správními orgány v tom, že ohledání vozidla bylo v dané věci nadbytečné. Skutkový stav byl prokázán výpověďmi policistů, do kterých nebyly vzneseny takové pochybnosti, aby mimo provedení dokazování fotografiemi, musel správní orgán provádět další důkazy.

35. Správní orgán I. stupně vyhodnotil žalobcem doložené fotografie ve svém rozhodnutí tak, že je vidět, že okenní skla nejsou zatmavená a že do vozidla je vidět zadním oknem na bezpečnostní pásy, zda je jimi řidič připoután. Protože fotografie žalobce doložil sám a nebylo žádných jiných účastníků řízení, nemusel je správní orgán provádět jako důkaz při jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, čj. 1 As 157/2012 - 40, správní orgán není povinen postupovat dle § 51 odst. 2 správního řádu z roku 2004, tj. vyrozumět účastníka řízení o provádění důkazů mimo ústní jednání, jde-li o provedení důkazu listinou). Smyslem dokazování těmito fotografiemi je seznámit se s jejich obsahem a vyhodnotit ho v rozhodnutí ve věci samé.

36. Žalovaný další vypovídací hodnotu fotografií vyhodnotil tak, že mohou být zkreslující, protože zachycují odlesky oblohy, a neodpovídají tak s největší pravděpodobností pohledu policistů. Přičemž každý vnímá vzdálenost individuálně. I s těmito tvrzeními se soud ztotožňuje. Čitelnou, resp. dobře viditelnou skutečnost, zda je skrze vozidlo vidět zezadu, žalobce do spisu nedoložil – na fotografii vozidla přiložené k odvolání je vozidlo ve stínu, na zadním okně se odráží stromy a za místem mezi úchytem bezpečnostního pásu řidiče a opěrkou hlavy a sedadlem je dům se zahradou, což v souhrnu znemožňuje jasný pohled na mezeru mezi úchytem a sedadlem řidiče s opěrkou hlavy. Přesto se dá učinit závěr, že všechny žalobcem doložené fotografie v souhrnu prokazují, že okenní skla nebyla zatmavená, že do vozidla, resp. skrze něj se dá vidět a mezi úchytem bezpečnostního pásu a sedadlem řidiče není žádná překážka, které by bránila ve výhledu na připoutání řidiče; ostatně její existenci žalobce ani nenamítal. Vedle předmětného kruhového objezdu nebo nad ním žádné stromy nebyly.

37. Relevantní je i tvrzení žalovaného, se kterým se soud zcela ztotožňuje, že mezi úchytem bezpečnostních pásů a řidičem je takový prostor, že je dobře vidět při pohledu do vozidla, zda je řidič připoután či nikoliv. To je viditelné dobře (při nezatmavených okenních sklech) pouhým okem a není třeba použít jakékoli techniky (jako např. dalekohledu, brýlí, videozáznamu apod.). Ani tmavé oblečení žalobce by nezabránilo viditelnosti pásu v případné vzdálenosti až několika desítek centimetrů mezi úchytem a ramenem žalobce. Bezpečnostní pás je při připoutání takřka ve vodorovné nebo alespoň šikmé poloze, a pokud je viděn z různých úhlů, vzhledem ke způsobu uchycení není vidět jen v nejužším náhledu (jako „tenká čára“), ale v plné anebo plnější, proměnlivé šíři. To je obecné známá skutečnost, kterou podle soudu netřeba dokazovat.

38. Pokud jde o odlesk spony, její tvar je policistům znám, a záměna s hodinkami či držáky opěrky hlavy se jeví jako zcela nepravděpodobná s ohledem na tvar a velikost těchto předmětů. Nadto policista nehovořil o nějakém odlesku, ale přímo o odlesku spony.

39. Na zjištění skutkového stavu nemá žádný vliv to, který ze dvou zasahujících policistů si všiml jako první nepřipoutání žalobce a že šlo o řidiče služebního vozidla, který se měl věnovat řízení. Při jízdě na kruhovém objezdu lze stěží jet takovou rychlostí, která by znemožňovala řidiči, aby si všimnul nepřipoutání jiného řidiče, zvláště je-li to výkon jeho povolání.

40. Žalobní námitka, že výpovědi svědků a žalobce o směru jízdy jsou v rozporu, není konkrétní. Žalobce uvedl ve správním řízení při projednání přestupku, že ho policisté sledovali asi už od parkoviště u Šantovky a ne, že přijeli od ulice Tovární. Při jednání soudu žalobce uvedl, že najeli s policisty na kruhový objezd asi současně. Policisté vypovídali, že si všimli nepřipoutání žalobce při vjezdu na kruhový objezd. Všechny výpovědi se shodují v tom, že policisté najeli na kruhový objezd těsně, resp. krátce po žalobci. V tom nejsou výpovědi v rozporu. Pro posouzení věci není pak rozhodné, zda policisté jeli za žalobcem již dříve či nikoli. Naopak, tím spíše by viděli, zda je žalobce připoután. Toto však nebylo předmětem dokazování ve správním ani soudním řízení. Jednoznačné prokázání zjevně takřka současného vjezdu na kruhový objezd je postačující.

41. Nepodstatné pro zjištění skutkového stavu tak, jak se odehrál, jsou mírné odlišnosti v odhadu vzdáleností, ze kterých policisté viděli žalobce. Nelze opomenout i fakt, že každý z policistů viděl žalobce z jiné pozice ve služebním vozidle. Nadto má každá osoba jiný odhad vzdálenosti, jak uvedl již žalovaný.

42. Na závěr soud uzavírá, že dokazování ohledáním vozidla a znaleckým posudkem by bylo v dané věci nadbytečné. Nadto by ohledání vozidla ani znalecký posudek nebyly způsobilé ověřit ani vyvrátit žalobcem tvrzenou skutečnost, tyto důkazy by nedisponovaly vypovídací potencí. Důkazy provedené fotografiemi vozidla dostatečně objasnily viditelnost přes okenní skla a vzdálenost úchytu od sedadla řidiče, což je postačující k učiněným závěrům. Z uvedených důvodů nebylo nutno provádět rekonstrukci činu, provedené důkazy postačovaly k objasnění věci. Pro úplnost soud dodává, že pokud by byly splněny podmínky pro dokazování rekonstrukcí, nehrála by roli banalita činu.

43. Z hlediska rozhodování obdobných případů mimo výše uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu zdejší soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, čj. 6 As 22/2013 – 27, a ze dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 162/2012 - 44.

44. Závěrem soud shrnuje, že skutkový stav byl v přezkoumávaném správním řízení zjištěn řádně, napadené rozhodnutí bylo přezkoumatelné a žalobce neprokázal svá tvrzení, že se přestupku nedopustil; správní orgány obou stupňů v souzené věci nepřekročily meze správního uvážení, ani ho nezneužily. Vzhledem k tomu soud žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

45. Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému, protože žádné náklady řízení neúčtoval a soud žádné ze spisu nezjistil a žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože v něm nebyl úspěšný (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).

Poučení