72 C 136/2021-83

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Soňou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; a) [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] žalobkyně: ; b) [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: : [osobní údaje žalované] [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím - nemajetková újma takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce a) domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci a) částku ve výši 1.500.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky ve výši 1.500.000 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně b) domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 1.500.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky ve výši 1.500.000 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.100 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou po žalované domáhali zaplacení částky v celkové výši 3.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy, a to s tím, že žalobci v žalobě uvedli, že před Krajským soudem v Brně bylo vedeno soudní řízení pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], přičemž řízení o odvolání bylo následně vedeno před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobci mají přitom za to, že v řízení před soudem prvního stupně, kterým byl Krajský soud v Brně, došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy. K průtahům řízení docházelo od samotného podání návrhu dne 21. 11. 1994, neboť Krajský soud v Brně nekonal ve věci až do roku 2007, kdy bylo nařízeno první jednání, které bylo následně zrušeno, přičemž následně po dobu 13 let zůstal soud nečinný. Následně probíhalo před soudem nalézací řízení až do 24. 1. 2019, kdy bylo s konečnou platností rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci a věc se ke dni 22. 2. 2019 stala pravomocnou, když po celou dobu byly jednotlivé úkony soudu vždy činěny se značnou prodlevou. Žalobci dále uvedli, že se stanoviskem Ministerstva spravedlnosti, že za počátek řízení je třeba považovat datum 27. 4. 2022, se nelze ztotožnit, neboť řízení je zahájeno dnem podání žaloby na soud, které je představováno datem 21. 11. 1994, přičemž oba žalobci byli o podání žaloby v posuzovaném řízení vyrozuměni. Soud svou liknavostí, kdy zcela svévolně nekonal a řízení přerušil, žalované ponechal po celou dobu v nejistotě a psychickém stresu, což svědčí o jeho naprosté lhostejnosti, neúctě k účastníkům. Žalobci spatřují nesprávný úřední postup v tom, že nebyly činěny úkony, resp. v nepřiměřeně dlouhých lhůtách mezi jednotlivými úkony, v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“, případně také„ zákon o odpovědnosti za škodu“). Nepřiměřenost přitom konstatovalo i samotné Ministerstvo spravedlnosti ve svém stanovisku k žádosti o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., avšak ministerstvo neshledalo důvody pro poskytnutí odškodnění, když uvádí, že postačuje pouhé konstatování, že došlo k porušení práv žalobců. S tím se však žalobci neztotožnili. Délku řízení považují za nepřiměřeně dlouhou (nezákonnou), což pro účastníky znamenalo velkou psychickou, majetkovou i morální újmu, kterou dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen„ ESLP“) netřeba prokazovat. Takto nepřiměřená délka soudního řízení pak velmi negativně zasáhla do života obou žalobců, když je zatěžuje po více než jednu třetinu jejich aktivního života, pozbyli životní elán cokoliv budovat, žít aktivně, přičemž i po skončení řízení je stav nadále zatěžuje a omezuje v dalším životě. Vidina dalších negativních dopadů na život prakticky zamezuje žalobcům jakkoliv aktivně žít. Žalobci za utrpěnou nemajetkovou újmu žádají poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť se domnívají, že samotné konstatování porušení práva není dostačující.

2. Žalobci dále doplnili, že dne 16. 12. 2020 se dozvěděli o nevyhovění žádosti ohledně zadostiučinění a považují toto datum za den, kdy mohlo být řádně plněno a kdy se tudíž žalovaná dostala do prodlení tím, že neposkytla plnění. Za utrpěnou nemajetkovou újmu žalobci žádají přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť se domnívají, že samotné konstatování porušování práva není dostačující a adekvátní psychickým útrapám spojeným s životní nejistotou v důsledku mnoholetého soudního sporu, který byl zahájen dne 21. 11. 1994 podáním žaloby na vydání platebního rozkazu pro částku 20.890.731,30 Kč, kdy oba žalobci vystupovali v daném řízení v postavení žalovaných. Dne 15. 2. 1995 došlo k přerušení řízení z důvodu zahájení konkurzního řízení s dalším žalovaným, [právnická osoba] spol. s. r. o. Poté soud ve vztahu k účastníkům řízení až do 7. 3. 2006 ničeho neučinil, v řízení nepokračoval, až dne 7. 3. 2006 bylo vydáno usnesení o částečném zastavení řízení. Žalobci považují postup soudu za nekoncentrovaný, neboť nebyl plynulý, když v časovém období mezi 21. 11. 1994 do 13. 3. 2006 lze spatřovat dlouhé období nečinnosti, neboť účastníci řízení o stavu řízení vůbec nevěděli, nebyli informováni, dokonce jim soudem nebyla doručena ani žaloba podaná dne 21. 11. 1994, nebyli vyrozuměni o přerušení řízení, takže se o probíhajícím soudním řízení do 13. 3. 2006 nedozvěděli. Žalobci tak mají za to, že soud jednal zcela svévolně, když v dalším časovém období po datu 13. 3. 2006 již soudy konaly, sice ne plynule a koncentrovaně, ale již nedocházelo tak k markantním prodlevám jako na samém počátku. Přesto soud dospěl ke konečnému pravomocnému rozhodnutí až po uplynutí dalších 13 let, přičemž toto období žalobce zatížilo stresem a nejistotou ohledně výsledku řízení, ohledně jejich další existence, což se přenášelo i do jejich běžného rodinného života, práce i soukromí. Nepřiměřenou délku řízení konstatovalo i samo Ministerstvo spravedlnosti ČR. Částka požadovaného zadostiučinění ve výši 1.500.000 Kč pro každého ze žalobců tak představuje to minimální finanční zadostiučinění, které může stát poskytnout za zcela neodůvodnitelné průtahy, které způsobil. Žalobci považují délku řízení za nepřiměřené dlouhou (nezákonnou), což samo o sobě pro účastníky znamenalo velkou psychickou, majetkovou i morální újmu, které není dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva třeba prokazovat. Takto nepřiměřená délka soudního řízení velmi negativně zasáhla do života obou žadatelů, když je prakticky zatěžuje po více než jednu třetinu jejich aktivního života.

3. Žalovaná se vyjádřila k žalobě především v tom smyslu, že žalobou tvrzený nárok neuznává, a to ani částečně. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že žalobci u ní přípisem doručeným žalované dne 9. 8. 2019 uplatnili prostřednictvím svého právního zástupce tvrzený nárok na poskytnutí částky odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla ze strany žalobců vyčíslena částkou v celkové výši 1.500.000 Kč pro každého. Důvod nároku spatřovali žalobci v nesprávném úředním postupu v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/ 18 Cm 738/1994. Žalovaná uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání však posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená. Ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., tak poskytla žalovaná žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalovaná dále shrnula, že celková délka řízení ve vztahu k žalobcům, kteří měli v posuzovaném řízení postavení žalovaných, činila 14 let a 7 měsíců. Za počátek řízení považovala žalovaná datum 27. 4. 2006 ve vztahu k oběma žalobcům, neboť uvedeného data byla žalobkyni doručena první písemnost a o probíhajícím řízení se tak dozvěděla. Žalovaná vychází z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR, z níž lze dovodit, že žalovaný v civilním procesu nemůže negativně vnímat délku řízení, když o něm neví a není tak vystaven nejistotě o osudu svých práv a závazků. Žalovaná v rámci svého vyjádření dále upozornila na to, že v řízení bylo procesně rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, přičemž nalézací soud vydal tři rozsudky ve věci, odvolací soud dva zrušovací a jeden potvrzovací rozsudek. Dovolací soud jednou odmítl podané dovolání. Z hlediska posouzení věci věc vykazovala dle žalované zvýšenou míru právní a zejména procesní i skutkové složitosti – bylo rozhodováno o ustanovení opatrovníka, opakovaně bylo doručováno vyvěšením na úřední desce soudu, kdy se soud marně dotazoval na pobyt současného žalobce i cizinecké policie. V řízení bylo rovněž rozhodováno ve dvou případech o záměně žalobce, rovněž ve dvou případech o částečném zpětvzetí žaloby, a v té souvislosti i o podaném dovolání proti druhému z těchto usnesení, o zastavení řízení z důvodu nesložení soudního poplatku, o osvobození od soudního poplatku, dále bylo řízení ze zákona přerušeno z důvodu konkurzního řízení ve vztahu k primárnímu dlužníkovi.

4. Žalovaná dále zdůraznila, že současní žalobci se svým chováním podíleli podstatnou měrou na celkové délce řízení. Jako příklad žalovaná uvedla například nemožnost řádného doručování, podávání blanketních opravných prostředků, nesložení soudního poplatku ve lhůtě a s tím související následné zastavení řízení, případně zrušení usnesení o zastavení řízení po jeho opožděném složení, opakované žádosti o odročení jednání, resp. o nenařizování jednání v určitém období, opakované žádosti o prodlužování lhůt, pracovní neschopnost právního zástupce žalovaných, která se například projevila zdržením o čtyři měsíce apod. Po celou dobu řízení navíc žalobci nepodali žádnou stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu ani prostou urgenci. Z hlediska posouzení zájmu na rychlejším vyřízení věci ze strany žalobců tak nelze seznat jakýkoliv takový zájem. Co se týče posouzení celkové délky řízení z hlediska její nepřiměřenosti, provedeným spisovým šetřením nebyly zjištěny jednotlivé dílčí průtahy ze strany soudu, když tento činil všechny procesní úkony v přiměřených lhůtách. Celková délka řízení se však jeví jako nepřiměřená, tato ovšem byla způsobena rovněž obligatorním přerušením řízení z důvodu konkurzu na žalovanou [právnická osoba] [anonymizováno], následně pak vydáváním zrušovacích rozsudků odvolacím soudem. Žalovaná poskytla žalobcům zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení v podobě konstatování porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, kdy takto poskytnuté zadostiučinění v rámci mimosoudního projednání věci považuje žalovaná za zcela přiměřené a dostačující. Žalovaná dále v rámci svého vyjádření doplnila, že oba žalobci nebyli v nejistotě ohledně výsledku řízení co do merita věci, když se jednalo o ručitele za bankovní úvěr, které si vzal primární dlužník a právnická osoba v jejich vlastnictví, přičemž bylo nejdříve třeba v rámci konkurzního řízení postavit na jisto výši plnění ze strany primárního dlužníka. Jejich procesní postup nesvědčil o tom, že by měli nějaký zájem na rychlejší vyřízení věci a obdržený časový prostor jim mohl posloužit pro kolekci finančních prostředků k úhradě dluhu, jenž byl sám o sobě nesporný. Žalovaná dále k obsahu žaloby uvedla, že je toho názoru, že ani výše náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobci požadují, není přiměřená z hlediska zákonných kritérií i z hlediska rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaná v rámci svého vyjádření dále vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku. Posuzované řízení bylo ukončeno ke dni 2. 12. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání. Žaloba podaná k Městskému soudu v Brně dne 8. 6. 2021 tak byla podána opožděně po uplynutí promlčecí doby. S ohledem na vše uvedené tak žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

5. Žalobci v průběhu řízení doplnili, že pokud se jedná o žalovanou vznesenou námitku promlčení, tuto považují za v rozporu s dobrými mravy, kdy odkazují zejména na svazek č. I připojeného soudního spisu Krajského soudu v Brně, z něhož je patrná dvanáctiletá nečinnost soudu ve vztahu k nim, za situace, kdy žaloba byla podána dne 16. 11. 1994 a 21. 11. 1994 a do té doby nebyli žalobci o podané žalobě žádným způsobem soudem vyrozuměni, neboť žaloba jim nebyla doručena, tudíž až do roku 2006 tedy nevěděli o tom, že je proti nim vedeno soudní řízení pro částku [číslo] tisíc Kč. Žalobci považují takový postup za flagrantní porušení povinností soudu, neobhajitelné, ponižující poškození práv žalobců, proto i přístup Ministerstva spravedlnosti ČR, které vzneslo námitku promlčení, je nemravný, svědčí o přezíravém přístupu k právům občanů. O liknavosti při vyřizovaní věci svědčí i další obsah spisu, z něhož je patrné, že od roku 2006, kdy soud učinil ve vztahu k žalujícím první úkon do pravomocného skončení věci, uplynulo dalších dlouhých 13 let. Rovněž považují žalobci za nepřijatelnou argumentaci žalované, že řízení ve vztahu k žalujícím bylo zahájeno teprve 27. 4. 2006, kdy jim byla doručena první písemnost, neboť řízení je zahájeno dnem podáním žaloby, tedy ke dni 21. 11. 1994.

6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav a po jeho právním posouzení dospěl k níže uvedeným závěrům.

7. Soud má za prokázané, že žalobci u žalované dne 9. 8. 2019 uplatnili prostřednictvím svého právního zástupce tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění v podobě nemajetkové újmy, která byla vyčíslena částkou v celkové výši 3.000.000 Kč, tedy 1.500.000 Kč pro každého. Ostatně, pokud se jedná o skutečnosti týkající se předběžného uplatnění nároku, v tomto ohledu nebylo mezi účastníky sporu. Z žádosti o přiměřené zadostiučinění za průtahy v soudním řízení ze dne 7. 8. 2019, která byla doručena žalobci v postavení žadatelů Ministerstvu spravedlnosti ČR, odbor odškodňování, dne 9. 8. 2019, je pak zřejmé, že uvedeného dne žalobci požádali o přiznání přiměřeného zadostiučinění za průtahy v soudním řízení, a to s odkazem na soudní řízení vedené před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka] a před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobci jako žadatelé v rámci žádosti o přiměřené zadostiučinění za průtahy v soudním řízení uvedli, že k průtahům docházelo od samotného podání návrhu dne 21. 11. 1994, když Krajský soud v Brně nekonal ve věci až do roku 2007, kdy bylo nařízeno první jednání, tudíž byl po dobu 13 let nečinný. Následně probíhalo soudní nalézací řízení až do 24. 1. 2019, kdy Vrchní soud v Olomouci rozhodl s konečnou platností a věc se ke dni 22. 2. 2019 stala pravomocnou, ovšem po celou dobu byly jednotlivé úkony soudu vždy činěny se značnou prodlevou. Nesprávný úřední postup žadatelé spatřují v neučinění úkonu, resp. v nepřiměřeně dlouhých lhůtách mezi jednotlivými úkony, nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě s odkazem na ust. § 13 odst. 1 věta druhá a třetí citovaného zákona), k čemuž žalobci uvedli další podrobnosti o průběhu řízení. Řízení bylo u Krajského soudu v Brně zahájeno podáním ze dne 21. 11. 1994, když od podání návrhu až do roku 2007 zůstal soud nečinným. Poté od roku 2007 nařídil první jednání ve věci, od té doby řízení s většími či menšími prodlevami probíhalo až do 24. 1. 2019, kdy bylo ve věci vydáno konečné rozhodnutí. Za utrpěnou nemajetkovou újmu požádali žalobci jako žadatelé o přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť se domnívají, že samotné konstatování porušení práva není dostačující.

8. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, ze dne 16. 12. 2020 se k žádosti žalobců podané podle shora uvedeného zákona č. 82/1998 Sb., podává, že ministerstvo v rámci posouzení věci především uzavřelo, že po zvážení adekvátního postupu konstatuje, že došlo k porušení práva pana [celé jméno žalobce] a k porušení práva paní [celé jméno žalobkyně] na přiměřenou délku řízení, avšak nebyl shledán důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se v dané věci jeví jako dostačující.

9. Mezi účastníky řízení tak nebylo sporu v tom směru, že žalobci u žalované prostřednictvím žádosti ze dne 7. 8. 2019 doručené žalované dne 9. 8. 2019 uplatnili nárok na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 3.000.000 Kč, kdy ze strany žalované nedošlo k plnému uspokojení uplatněného nároku, neboť v rámci předběžného projednání nároku nebylo žádosti žalobců o odškodnění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, žalovanou vyhověno.

10. Soud dále k důkazu provedl podstatný obsah připojeného spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/ 18 Cm 738/1994. Z obsahu předmětného soudního spisu vedeného ve shora uvedeném řízení bylo zjištěno následující.

11. Řízení bylo zahájeno dne 21. 11. 1994 doručením návrhu na vydání platebního rozkazu na částku ve výši 20.890.731,30 Kč. Žadatelé vystupovali v předmětném řízení v procesním postavení žalovaných. Dne 1. 2. 1995 byl prohlášen konkurz vůči žalované [právnická osoba] spol. s r. o., přičemž bylo dne 15. 2. 1995 předmětné řízení na základě zákona přerušeno. Dne 13. 3. 2006 došlo soudu zpětvzetí žaloby vůči žalované [příjmení] [anonymizována dvě slova] r. o., kdy dne 7. 3. 2006 soud vydal usnesení o částečném zastavení řízení, které bylo doručováno i žadatelům. Dne 13. 3. 2006 došel soudu návrh na vstup [příjmení] [jméno] [příjmení] namísto dosavadního žalobce na základě postoupení pohledávky, přičemž tomto návrhu bylo rozhodnuto dne 31. 5. 2006. Dne 31. 5. 2006 vydal soud usnesení, kterým žadateli ustanovil opatrovníka. Proti tomuto usnesení se žadatel odvolal a na základě podaného odvolání bylo usnesení dne 12. 9. 2006 zrušeno. Dne 13. 10. 2006 došlo soudu další podání v podobě částečného zpětvzetí žaloby, kdy dne 30. 1. 2007 soud řízení částečně zastavil. V roce 2007 proběhlo jednání před soudem prvního stupně; druhé bylo nařízeno, ale bylo odročeno k žádosti právního zástupce žalovaných. V roce 2008 proběhla tři jednání, kdy na posledním z nich byl dne 19. 6. 2008 vyhlášen rozsudek ve věci s výsledkem úspěchu žalobce v celém rozsahu. Proti tomuto rozsudku se žalovaní odvolali. Dne 23. 2. 2009 soud vydal usnesení o zastavení odvolacího řízení z důvodu nesložení soudního poplatku, které bylo dne 25. 3. 2009 zrušeno pro opožděné složení. Dne 28. 5. 2009 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvolání. Dne 10. 6. 2009 byl spis vrácen Krajskému soudu bez věcného vyřízení pro rozpor mezi vyhlášeným rozsudkem a jeho písemným zněním, tento rozpor byl odstraněn dne 13. 7. 2009 opravným usnesením. Následně byl spis dne 1. 9. 2009 opětovně předložen Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o podaném odvolání. Dne 20. 10. 2009 byl spis znovu vrácen Krajskému soudu bez věcného vyřízení, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že zástupce žalovaných není schopen ze zdravotních důvodů vykonávat své povinnosti. Z tohoto důvodu se soud dotazoval na pracovní schopnost právního zástupce žalovaných, přičemž následně dne 24. 3. 2010 žalovaní plnou moc svému právnímu zástupci vypověděli. Dne 6. 4. 2010 soud vyzval žalované k doložení originálu plné moci, písemnost byla pro nemožnost doručení dne 19. 10. 2010 vyvěšena na úřední desce. Další písemnost pak byla ze stejného důvodu na úřední desce vyvěšena 15. 12. 2010. Dne 11. 1. 2011 se soud dotázal cizinecké policie na místo pobytu žalovaného a jeho obecného zmocněnce, kdy toto nebylo zjištěno. Dne 7. 3. 2011 do spisu byla založena kopie plné moci a spis byl předložen Vrchnímu soudu k rozhodnutí o odvolání. Dne 2. 5. 2011 podal obecný zmocněnec žalovaného žádost o nařízení jednání nejdříve v druhé polovině září z důvodu zdravotního stavu své sestry a probíhajících voleb v Řecku. Dne 20. 10. 2011 proběhlo jednání před odvolacím soudem, kde byl vyhlášen rozsudek, kterým byl prvostupňový rozsudek zrušen, a věc byla vrácena k novému projednání. Dne 8. 3. 2012 proběhlo jednání před soudem prvního stupně a následovalo jednání dne 26. 4. 2012, které bylo na žádost žalované odročeno na 20. 9. 2012. Dne 1. 11. 2012 proběhla další jednání před soudem prvního stupně, dne 17. 12. 2012 soud uložil žalované doplnit potřebné skutečnosti. Tyto byly doplněny15. 1. 2013 poté, co žalovaná zažádala o prodloužení lhůty. Další jednání proběhla ve dnech 7. 2. 2013 a 2. 5. 2013, následující pak bylo na žádost žalovaných nařízeno až na 19. 9. 2013. Na tomto jednání pak byl vyhlášen rozsudek ve věci opětovně s výsledkem úspěchu žalobce. Proti tomuto rozsudku se žalobce i žalovaní odvolali. Dne 5. 3. 2014 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvolání. Dne 22. 5. 2014 byl podán návrh na vstup [právnická osoba] – [právnická osoba], do řízení namísto žalobce s ohledem na postoupení pohledávky). Tomuto návrhu bylo dne 28. 5. 2014 vyhověno. Dne 5. 6. 2014 proběhlo jednání před odvolacím soudem, které bylo následně odročeno na neurčito za účelem podání dovolání proti usnesení ze dne 28. 5. 2014, když pohledávka byla postoupena ještě před vydáním prvostupňového rozsudku. Dovolání bylo podáno dne 29. 7. 2014. Dne 8. 3. 2016 bylo ze strany Nejvyššího soudu usnesení Vrchního soudu ze dne 28. 5. 2014 zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu projednání pro nesprávné právní posouzení věci. Dne 3. 5. 2016 [ulice] soud návrhu na vstup [právnická osoba] – [právnická osoba], do řízení namísto žalobce opět vyhověl. Dne 1. 12. 2016 bylo na jednání před odvolacím soudem vyhlášeno rozhodnutí v tom smyslu, že prvostupňový rozsudek se zrušuje a věc se vrací k dalšímu projednání z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu. Dne 26. 10. 2017 proběhlo jednání před soudem prvního stupně, které bylo následně odročeno na 23. 11. 2017. Toto jednání bylo posléze zrušeno na žádost právního zástupce žalovaných. Další jednání proběhlo dne 8. 3. 2018, dne 19. 3. 2018 pak byl vyhlášen rozsudek ve věci, na základě kterého bylo rozhodnuto o úspěchu žalobce. Dne 5. 6. 2018 došlo soudu odvolání žalovaných. Dne 22. 8. 2018 došla soudu žádost žalovaných o osvobození od soudních poplatků, v reakci na ni bylo dne 7. 9. 2018 zrušeno usnesení ze dne 10. 8. 2018, které složení soudního poplatku ukládalo. Dne 17. 1. 2019 proběhlo jednání před odvolacím soudem, které bylo následně odročeno na 24. 1. 2019 za účelem vyhlášení rozsudku, kdy odvolací soud rozhodl, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje. Dne 18. 4. 2019 došlo soudu dovolání žalovaných, které dne 28. 11. 2019 Nejvyšší soud dovolání odmítl, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 12. 2019.

12. Právní posouzení věci vychází zejména z příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

13. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Dle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

19. Dle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

20. Jak vyplývá z jednotlivých ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, se tedy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí však promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (§ 32 odst. 3 zákona). K tomu lze doplnit, že„ (…) nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí lhůtě. Rozlišuje se přitom nárok založený nepřiměřenou délkou řízení (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 22 odst. 1 věta druhá a třetí) od nároků ostatních, ve všech případech však jde o kombinaci na sobě nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí lhůty. (…) Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající“ (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 384). 21. „ Pro případy újem vyvolaných nepřiměřenou délkou řízení je běh obou lhůt modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, pro niž je rozhodující konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení (skončení subjektivní ani objektivní lhůty) nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení. Podle důvodové zprávy (…) se tím podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek, neboť náhradu nemajetkové újmy lze požadovat do šesti měsíců od skončení řízení i tehdy, nastaly-li průtahy jen v některé z dřívějších fází řízení. Vzhledem k tomu, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniká přímo v důsledku nepřiměřené délky řízení, žádné důkazy v tomto ohledu soud po poškozeném v zásadě nepožaduje, a spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. NS Cpjn 206/2010, Rc 58/2011), uplatní se v těchto případech prakticky vždy pouze lhůta uvedená v § 32 odst. 3 větě druhé, která je spojena se skončením řízení, jímž judikatura rozumí okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Do řízení je přitom nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné, byť v konkrétním případě nelze vyloučit, že za okamžik skončení řízení bude třeba považovat jinou skutečnost (srov. například rozsudek NS ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, či Rozbora 2012 s. 717). Tyto závěry o skončení řízení by ovšem neměly platit v případě, kdyby bylo podáno zjevně opožděné dovolání (kasační stížnost, ústavní stížnost) pouze s cílem zvrátit marné uplynutí promlčecí lhůty“ (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 384-385).

22. Z provedeného dokazování vyplývá, že posuzované řízení bylo ukončeno nejpozději ke dni 2. 12. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání. Ostatně ani v této otázce nebylo mezi účastníky sporu, když jak žalovaná považovala posuzované řízení za skončené datem 2. 12. 2019 s ohledem na okamžik nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto dovolání, tak žalobci uváděli, že„ celkovou dobu řízení, kdy od nápadu dne 21. 11. 1994 do 2. 12. 2019, (…) uplynulo 25 let“ (k tomu srov. doplnění žaloby ze dne 14. 7. 2022, které bylo doručeno soudu téhož dne), byť žalobci odkazovali také na dřívější datum 22. 2. 2019 ve vztahu k okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. [anonymizováno] ze dne 24. 1. 2019.

23. S ohledem na datum ukončení posuzovaného řízení nejpozději ke dni 2. 12. 2019 a promlčecí lhůtu 6 měsíců ode dne, kdy se poškození žalobci dozvěděli o vzniklé nemajetkové újmě, ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žaloba z titulu nemajetkové újmy, vyčíslené částkou ve výši 1.500.000 Kč každým z žalobců, byla podána k Městskému soudu v Brně dne 8. 6. 2021, dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána opožděně, tedy po uplynutí promlčecí lhůty.

24. K uvedenému soud ve shodě s již shora citovaným dodává, že lhůta uvedená v § 32 odst. 3 větě druhé, je spojena se skončením řízení, jímž judikatura rozumí okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. 25. „ Ustanovení § 14 a 15 ukládají poškozenému, aby svůj nárok na náhradu škody proti státu (…) uplatnil nejprve u příslušného ministerstva či jiného ústředního správního úřadu. Stejně jako u § 14 a 15 je náhradou škody míněno i zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a. V návaznosti na toto obligatorní předběžné projednání nároku je pak zaveden zvláštní případ stavení běhu promlčecí lhůty právě po dobu odpovídající délce projednání nároku u příslušného úřadu, tedy ode dne uplatnění nároku do skončení jeho projednání příslušným orgánem, nejdéle však v délce šesti měsíců, které zákon ústřednímu orgánu k projednání nároku dává. Po tuto dobu tedy subjektivní ani objektivní promlčecí lhůta neběží“ (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 404-406).

26. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že nejpozději ode dne následujícího po doručení stanoviska po projednání nároku příslušného úřadu pokračuje běh promlčecí lhůty, pokud tato v důsledku uplynutí šestiměsíční lhůty nepočala běžet již dříve, z uvedeného vyplývá, že poškozený ani po dobu předběžného projednání nemůže přestat sledovat běh promlčecí lhůty, přičemž mu nic nebrání v podání žaloby i před tím, než se úřad vyjádří, zvláště pokud poškozenému hrozí promlčení jeho práva (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 404-406).

27. Ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1529/2011 (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011) tak lze uzavřít, že povinné předběžné projednání nároku u žalované nebránilo poškozeným žalobcům v tom, aby ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděli o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnili svůj nárok žalobou u soudu.

28. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 29/1983 (stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4.1983, sp. zn. Sc 2/83) dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. To platí u práva (nároku) na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody.

29. S ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení žalobou uplatněného nároku soud žalobě žalobců nemohl vyhovět, a nezbylo než žalobu v plném rozsahu zamítnout. Po provedeném dokazování na základě zjištěného skutkového stavu a po právním posouzení dle odpovídajících zákonných ustanovení zejména s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, spolu s příslušnými pravidly občanského zákoníku tak soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

30. Jestliže žalobci namítali, že pokud žalovaná vznesla v projednávaném řízení s ohledem na charakter sporu a délku posuzovaného řízení námitku promlčení, je třeba takovou námitku považovat za nemravnou, soud se s touto argumentací neztotožnil. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II ÚS 309/95, spolu se zásadami ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nyní ustanovení § 2 odst. 3 a ustanovení § 6 až 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.

31. Dobrými mravy se přitom rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6.1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96).

32. Dobrým mravům v zásadě neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5.2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).

33. Ve shodě například se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, tak lze vyzdvihnout mimo jiné také, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy za mimořádných okolností zejména v těch případech, kdy by tato námitka měla být pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. 34. „ Uplatnění promlčecí námitky se příčilo dobrým mravům a zakládalo důvod pro postup soudu podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku jen v těch výjimečných případech, kdy bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníky, který marné uplynutí promlčecí lhůty ničím nezavinil a vůči němuž za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a z důvodů pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení“ (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 379). 35. „ Popsaná východiska se uplatňovala i ve vztahu k námitce promlčení vznesené státem (…) ve sporu o náhradu škody či nemajetkové újmy. Důvody pro odepření práva uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy soud posuzoval individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k charakteru uplatněného nároku, jeho podstatě, průběhu událostí před uplatněním nároku a důvodům, proč uplynula některé z promlčecích lhůt“ (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 379).

36. Konečně je třeba dodat, že námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).

37. O uvedeném dále svědčí mimo jiné i to, že uplatněná námitka promlčení nebyla shledána v rozporu s dobrými mravy„ ani v případě, kdy se příslušné ministerstvo nevyjádřilo ve lhůtě podle § 15 (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010), neboť bez ohledu na postup žalované má žalobce zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (možnost uplatnit nárok u soudu marným uplynutím šestiměsíční lhůty ostatně přímo vyplývá z § 15 odst. 2)“ (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 379).

38. K argumentaci žalobců vztahující se k otázce posouzení žalovanou uplatněné námitky promlčení jako námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy tak soud uzavírá, že v projednávané situaci není na místě posoudit okolnosti případu jako natolik výjimečné, že by žalovanou vznesená námitka promlčení měla pro žalobce představovat zcela nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jimi uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnili, když nadto ani takové důvody žalobci v souvislosti se shora uvedenou obranou tvrzeny nebyly.

39. S ohledem na skutečnost, že žalovaná uplatnila důvodně v řízení námitku promlčení, soudu nezbylo než žalobu podanou z titulu nemajetkové újmy v celém rozsahu zamítnout, aniž by se soud dále také zabýval dalšími souvisejícími otázkami ve vztahu k posuzovanému řízení a důvodům žalobou uplatněného nároku.

40. Nad rámec shora uvedeného lze dále také shrnout, že žalovaná se důkladně zabývala rovněž hodnocením posuzovaného řízení z hlediska jeho průběhu a zohlednění všech aspektů majících vliv na postup v daném soudním řízení, jeho plynulost a především délku. Z provedeného dokazování a obsahu stanoviska Ministerstva spravedlnosti pak mimo jiné vyplývá, že žalovaná všechny tyto skutečnosti svědčící jak ve prospěch tak neprospěch žalobců hodnotila a jestliže závěrem svého stanoviska uzavřela, že s ohledem na nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, v němž vystupovali žalobci v postavení žalovaných je na místě konstatovat, že došlo k porušení práv žalobců, soud se s i těmito závěry žalované ztotožňuje.

41. Na podkladě všeho výše uvedeného však nebylo možné dospět k závěru o důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

42. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud procesně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to v celkové výši 2.100 Kč. Dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. přizná soud účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Žalobci byla proto přiznána náhrada nákladů dle § 1, 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za 7 úkonů (písemné podání nebo návrh ve věci samé s ohledem na vyjádření ze dne 10. 11. 2021, příprava účasti na jednání spolu s účastí u jednání v celkem třech případech dne 24. 6. 2022, 18. 8. 2022, 13. 9. 2022), celkem tedy 2.100 Kč.

Poučení