72 Co 200/2024 - 108

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o 69 000 Kč s přísl. o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. června 2024, č. j. 118 C 19/2023–80 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 411,87 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Ing. [jméno FO].

Odůvodnění

1. Okresní soud v [adresa] jako soud prvního stupně svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobce 69 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 69 000 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení. Výrokem II. pak žalobu zamítl v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném též zaplacení úroku z prodlení z částky 69 000 Kč za dobu od 16. 3. do 7. 6. 2023. Konečně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši 27 942,44 Kč (výrokem III.).

2. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce se po žalovaném zaplacení částky 69 000 Kč po právu domáhal jako smluvní pokuty, kterou mu byl žalovaný povinen zaplatil v důsledku porušení své povinnosti vzniklé mu na základě kupní smlouvy a smlouvy o úschově (z 7. 3. 2023 – poznámka odvolacího soudu) kterou se žalovaný zavázal vydat vzdání se zástavního práva za účelem jeho výmazu z katastru nemovitostí a předat jej společně s podepsaným návrhem na výmaz zástavního práva žalobce, a to nejpozději do pěti dnů ode dne, kdy bude zprostředkovatelem M&M reality holding a. s. vyrozuměn o splnění povinnosti kupujícího uhradit část kupní ceny ve výši 2 150 000 Kč na úschovní účet, k čemuž došlo 10. 3. 2023. Měl tak za to, že žalovaný byl se splněním této své povinnosti v prodlení od 16. 3. 2023, že se tak žalobce po právu mohl domáhat zaplacení sjednané smluvní pokuty. Uplatnění nároku na smluvní pokutu žalobcem nepovažoval za zjevné zneužití práva či výkon práva v rozporu s dobrými mravy s tím, že pro aplikaci takového výjimečného a subsidiárního právního institutu neshledal pádné důvody. Měl přitom za zjištěné ze svědecké výpovědi [jméno FO], zástupce zprostředkovatele, že když ten zjistil, že zástavní právo nebylo vymazáno a upozornili jej na to i kupující, provedení výmazu telefonicky urgoval nejprve přímo u žalovaného, následně i u jeho zástupce, sám pak začal ohledně výmazu zástavního práva připravovat podklady, protože žalovaný se k tomu sám neměl. Dovodil, že povinnost vyhotovit vzdání se zástavního práva, stejně jako návrh na jeho výmaz, měl sám žalovaný, nikoliv zprostředkovatel. Uplatnění práva na smluvní pokutu žalobcem nepovažoval za zjevné zneužití práva či jeho výkon v rozporu s dobrými mravy ani s ohledem na skutečnost, že bylo v zájmu i žalovaného, aby svůj závazek dodržel, neboť na výmazu zástavního práva bylo vázáno jeho právo na vyplacení části finančních prostředků z kupní ceny. Zde uvedl, že přesto, že byl v zájmu žalovaného, aby postupoval promptně, na tento svůj závazek nedbal a výzvu stejně jako následnou urgenci zástupce zprostředkovatele fakticky ignoroval, ohrozil tak uspokojení zájmu nejen svého, ale i oprávněného zájmu žalobcova (prodávajícího z uvedené smlouvy), neboť kupující mohli od smlouvy odstoupit a zmařit tak jeho zisk. Byť neměl pochyby o tom, že účastníci nemají navzájem „dobré vztahy“, uvedl, že důvody tohoto stavu jsou již z doby předcházející uzavření smlouvy ze 7. 3. 2023, na ujednání i o smluvní pokutě tedy žalovaný přistoupil při vědomí si vzájemných vztahů účastníkům. Měl za to, že považovat uplatnění práva na smluvní pokutu žalobcem za akt zlovůle, výkon „osobní msty“, nelze ani za situace, kdy požadavek na zaplacení smluvní pokuty uplatnil pouze žalobce, nikoliv kupující, když uvedl, že je právem každého, zda se bude aktivně domáhat svých práv.

3. Soud prvního stupně pak neshledal ani důvod pro snížení smluvní pokuty dle § 2051 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále v „o. z.“. V tomto směru obsáhle odkázal na závěry vyslovené velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia (dále i jen „velký senát“) Nejvyššího soudu v rozsudku z 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Při úvahách o funkci sjednané smluvní pokuty vycházel ze závěru, že v krajním případě by žalobci mohla vzniknout i škoda na podobě ušlého zisku ve výši 650 000 Kč (jako té části kupní ceny, která měla být vyplacena na jeho účet), sjednaná smluvní pokuta činí jen asi desetinu takovéto škody, že tedy převažující funkce smluvní pokuty byla sankční, nepředstavovala paušalizovanou náhradu škody, že proto výše skutečně vzniklé škody (respektive námitka žalovaného, že žalobce, jakákoliv škoda nevznikla) nebyla významnou okolností při posuzování přiměřenosti výše nároku na zaplacení smluvní pokuty. Soud prvního stupně zde vycházel ze zavinění, které shledal na straně žalovaného. Již zmíněné nedobré vztahy účastníků, stejně jako skutečnost, že smluvní pokuty se nedomáhali kupující, neshledal dostatečnými důvody ani pro závěr o nepřiměřenosti nároku žalobce. Z toho důvodu k žalovaným požadovanému snížení výše smluvní pokuty nepřistoupil.

4. Právo na zaplacení úroků za prodlení soud prvního stupně žalobci přiznal až od 8. 6. 2023, když měl za to, že žalovaný se s požadavkem žalobce na zaplacení smluvní pokuty seznámil nejpozději 31. 5. 2023, protože požadoval zaplacení bez zbytečného odkladu, nejpozději do sedmi dnů ode dne doručený výzvy, stala se smluvní pokuta splatnou nejpozději 7. 6. 2023.

5. Rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a III. napadl odvoláním žalovaný, který měl za to, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věcí. Nezpochybnil, že účastníci dne 7. 3. 2023 uzavřeli kupní smlouvu, v níž se on jako zástavní věřitel zavázal vydat žalobci vzdání se svého zástavního práva a předat podepsaný návrh na výmaz zástavního práva. Namítl však, že tato povinnost byla sjednána toliko formální, že faktický běh událostí byl jiný, že měl za to, že měl jednat nikoliv samostatně, nýbrž dle pokynů zprostředkovatele, a tak také činil. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že aktivita zástupce zprostředkovatele [jméno FO] byla jeho „dobrou vůlí“ nad rámec ve smlouvě vymezených povinností, když uvedl, že ten jednal v zájmu dokončit realitní obchod za provizi, což je základní činnost makléřů realitních kanceláří. Opětovně namítl, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy a jedná se o zneužití práva, že žalobce zneužil jeho nezištné pomoci poskytnutému v době „finanční nouze“ žalobce, když se ziskem prodal nemovitost (prodanou mu v minulosti žalovaným), do které neinvestoval ani korunu a ještě požaduje zaplacení smluvní pokuty. Její uplatnění měl za neodůvodněnou sankci mající šikanózní charakter. Uplatnění smluvní pokuty měl za absurdní s tím, že smlouva byla realizována, peníze převedeny, všichni byli spokojení a až následně si žalovaný vzpomněl a uplatnil smluvní pokutu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, případně aby alespoň vyhověl jeho návrhu na moderaci nároku a výši smluvní pokuty snížil.

6. Žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen v „o. s. ř.“) a to z pozice účastníka řízení, tedy jako osoba k podání odvolání oprávněná (§ 90, § 201 o. s. ř.). Napadl rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. a contr.) a to z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, který mu byl odvoláním žalovaného k přezkumu otevřen (tedy ve výrocích I. a II., když výrok II. již samostatně nabyl právní moci) a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

7. Jak již výše uvedeno, v řízení nebylo sporu o tom, že dne 7. 3. 2023 došlo k uzavření kupní smlouvy a smlouvy o úschově, jejímiž stranami byli předně žalobce jako prodávající, Teťana Lysyčko a [jméno FO] jako kupující a dále (jako vedlejší účastníci) společnost M&M reality holding a. s. jako zprostředkovatel a žalovaný jako zástavní věřitel. Žalobce touto smlouvu prodával nemovitost v katastrálním území [adresa] prodávajícím za 2 300 000 Kč. Doplacení kupní ceny ve výši 2 150 000 Kč bylo dohodnuto tak, že tuto částku kupující zaplatí na ve smlouvě uvedený úschovní účet zprostředkovatele, kterým bude následně částka 1 500 000 Kč zaslána přímo na účet zástavního věřitele, částka 650 000 Kč pak na účet prodávajícího, a to do pěti pracovních dnů po té, co zprostředkovateli bude předložen list vlastnictví prokazující vlastnické právo kupujících k nemovitosti, na které nebudou váznout žádná omezení. Nebylo sporu ani o tom, že žalovaný se zavázal vydat vzdání se zástavního práva za účelem jeho výmazu za katastru nemovitostí a předat společně s podepsaným návrhem na výmaz zástavního práva straně prodávající, a to do pěti dnů ode dne, kdy bude zprostředkovatelem vyrozuměn o zaplacení kupní ceny ve výši 2 150 000 Kč na úschovný účet. Stejně tak nebylo ani sporu o tom, že pro případ nesplnění právě uvedené povinnosti si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 3 % z kupní ceny ve prospěch kupujících a 3 % z kupní ceny ve prospěch prodávajícího.

8. Odvolací soud měl předně za lichou námitku žalovaného, že s ohledem na vývoj věci měl povinnost, k níž se smlouvou z 7. 3. 2023 zavázal, za zcela formální. Tvrzení žalovaného o postupné realizaci výmazu zástavního práva na základě pokynů zprostředkovatele s odkazem okolnosti, za kterých bylo vyhotoveno vyjádření žalovaného jako zástavního věřitele o výši dlužné částky, bylo zjevně nepřípadné s ohledem na skutečnost, že toto vyjádření bylo vyhotoveno ještě v době před uzavřením smlouvy kupní a o úschově z 7. 3. 2023. Až touto smlouvou se žalovaný zavázal vydat vzdání se zástavního práva a předat je společně s podepsaným návrhem na výmaz zástavního práva prodávající straně do 5 dnů ode dne, kdy bude zprostředkovatelem vyrozuměn o složení kupní ceny do úschovy. Dovolávat se těchto okolností při výkladu ujednání následně uzavřené smlouvy, která povinnost toliko žalovaného (bez ingerence zprostředkovatele) „vydat vzdání se zástavního práva“ a předat jej straně prodávající společně s návrhem na výmaz zástavního práva v dohodnuté lhůtě upravovala zcela srozumitelně, nebylo dle odvolacího soudu namístě. Ani „vývoj věci“ v době po uzavření smlouvy pak závěrům žalovaného nesvědčil.

9. Zjevně správným byl závěr soudu prvního stupně o tom, že o složení kupní ceny do úschovy informoval zprostředkovatel žalovaného osobně dne 10. 3. 2024. Zde soud prvního stupně vycházel z v této části nezpochybněné svědecké výpovědi [jméno FO].

10. V písemném vyhotovení kupní smlouvy pak nebylo uvedeno nic, co by svědčilo závěru, že na přípravě písemné podoby vzdání se zástavního práva či návrhu na výmaz zástavního práva se měl zprostředkovatel jakkoliv podílet. Dle názoru odvolacího soudu pak nebylo důvodu zpochybňovat jako „nepravděpodobnou a účelovou“ ani výpověď svědka [jméno FO] v té její části, ve které svědek vypověděl, že dne 10. 3. 2024 současně žalovaného vyzval k podání návrhu na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí, že mu žalovaný sdělil, že výmaz zajistí, nevěděl však přesně, jak to provést a proto jej svědek odkázal na jeho právního zástupce, a že k dalším krokům (telefonickým urgencím, e-mailům žalovanému a jeho zástupci) svědek přistoupil až poté, co k výmazu nedošlo a volali mu kvůli tomu (rozzlobení) kupující, kteří potřebovali do katastru nemovitostí vložit nové zástavní právo.

11. Právě popsané části výpovědi svědka odpovídá i stranami předložená (a nijak nezpochybněná) elektronická komunikace zástupce žalovaného Mgr. [jméno FO] s [jméno FO] a též s žalovaným. Ani z této není patrno nic, co by svědčilo závěru, že to snad byl žalovaný (či jeho právní zástupce), kdo by se po zprostředkovateli domáhat přípravy listin potřebných k výmazu zástavního práva (a tedy i potřebných ke splnění povinnosti, ke které se žalovaný smlouvou z 7. 3. 2023 zavázal). Byl to naopak zplnomocněnec zprostředkovatele [jméno FO], kdo opakovaně písemně urgoval zástupce žalovaného o vypracování „dohody“ o vzdání se zástavního práva, k čemuž došlo až 13. 4. 2023. Ani ze samotné skutečnosti, že [jméno FO] následně přislíbil vypracovat návrh na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí (jak lze mít za zjištěné z e-mailu zaslaného Mgr. [jméno FO] žalovanému 13. 4. 2023 v 11:58), pak dle názoru odvolacího soudu nelze dovozovat, že takto to bylo (v rozporu se zněním smlouvy kupní a zástavní) mezi stranami od počátku dohodnuto. Pravděpodobnějším se jeví závěr, že zplnomocněnec zprostředkovatele se za situace, kdy zástavní právo mělo být již více než 3 týdny vymazáno a čelil nespokojenosti kupujících, chtěl takto výmaz urychlit. Žalovanému tak lze sice přisvědčit v závěru, že zprostředkovatel (vypracováním návrhu na výmaz zástavního práva) jednal v zájmu dokončit realitní obchod za provizi, ale činil tak až v reakci na prodlení žalovaného, zapříčiněné toliko žalovaným samotným.

12. Současně však lze připomenout, že i pokud by se snad žalovaný (ať již důvodně či nikoliv) domníval, že návrh na výmaz zástavního práva připraví zprostředkovatel, prodlení by zapříčinil sám, neboť písemné vzdání se zástavního práva, bez kterého návrh na výmaz podán být účinně nemohl, a na jehož vyhotovení se zprostředkovatel jakkoliv nepodílel, učinil až 13. 4. 2023.

13. Odvolací soud tak měl za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný byl od 16. 3. 2023 v prodlení s plněním své povinnosti, k níž se zavázal ve smlouvě z 7. 3. 2023, a pro případ jejíhož porušení byla v této smlouvě sjednána smluvní pokuta.

14. K námitce žalovaného, že soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho námitky, že jednání žalobce, jímž vůči žalovanému uplatnil právo na zaplacení smluvní pokuty, bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a jedná se o zneužití práva, pak odvolací soud předesílá, že soud prvního stupně se v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku těmito námitkami velmi podrobně zabýval a pečlivě vyjasnil, z jakých důvodů měl tyto námitky za nedůvodné. Odvolací soud měl tyto závěry soudu prvního stupně za správné. Zejména ve vztahu k výkladu § 8 o. z., tak jak jej soud prvního stupně podal v odst. 21 – 23 svého odůvodnění, nepovažuje odvolací soud za potřebné ničeho dodávat a na tuto část odůvodnění soudu prvního stupně proto bezezbytku odkazuje. Správnými pak měl i závěry, které soud prvního stupně z těchto obecných východisek dovodil se zohledněním skutkových závěrů učiněných v posuzované věci (odstavce 24 – 26 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku).

15. K argumentaci žalovaného rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 odvolací soud připomíná, že Nejvyšší soud zde v první řadě vyslovil závěr, že pro posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty se již neuplatní dřívější judikatorní závěry dovozené při výkladu § 301 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, podle nichž se úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty mohly upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nebylo možno při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty přihlížet, když dovodil že „moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. nelze (oproti pojetí přijatému při výkladu § 301 obch. zák.) pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená.“ Následně pak podrobně popsal, co vše by při úvaze o moderaci smluvní pokuty dle § 2051 o. z. mělo být zváženo. Soud prvního stupně pak rozhodoval se znalostí těchto judikatorních závěrů, z odůvodnění právě uvedeného rozsudku Nejvyššího soud též nejen obsáhle citoval, ale na základě konkrétních dovozených skutkových závěrů (které, jak již zmíněno, měl odvolací soud za správné) podle nich též možnost moderace smluvní pokuty posuzoval.

16. K dalším námitkám žalovaného pak odvolací soud uvádí následující.

17. Smluvní pokuta je institutem sloužícím k utvrzení dluhu a měla by tak mít i charakter preventivní, tedy být ujednávána s cílem „motivovat“ dlužníka k řádnému splnění utvrzovaného závazku, respektive odradit jej od porušení tohoto závazku. Tento charakter smluvní pokuty však dle názoru odvolacího soudu nevypovídá nic o funkcích smluvní pokuty, které nastupují v případě porušení takto utvrzovaného závazku. Odvolací soud tak měl za nedůvodnou námitku žalovaného, že sjednaná smluvní pokuta měla plnit spíše funkci preventivní, nikoliv sankční, jak dovodil soud prvního stupně. Jestliže pak žalovaný ve vztahu k velmi podrobně odůvodněnému závěru soudu prvního stupně o tom, že převažující funkce smluvní pokuty byla v posuzované věci sankční, jiné námitky nevznesl, odvolací soud pro stručnost na odůvodnění soudu prvního stupně v této části odkazuje, když je měl za správné a nepovažoval za potřebné k nim již ničeho doplňovat.

18. Za lichou měl námitku, že žalobce zneužil nezištné pomoci žalovaného, poskytnuté mu (míněno zjevně prodejem nemovitosti v [Anonymizováno] v roce 2020 za kupní cenu 1 500 000 Kč s delší splatností). Dlužno připomenout, že povinnost žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu vznikla v důsledku prodlení žalovaného se splněním jeho povinnosti, k níž se zavázal ve smlouvě z 7. 3. 2023. Co bylo důvodem, který žalovaného vedl v roce 2020 k uzavření smlouvy s žalobcem, zda se skutečně jednalo o nezištnou pomoc, nebylo v řízení zjišťováno. Skutečnost, že toto smlouvou žalobce prodával nemovitost získanou dříve od žalovaného a to za vyšší kupní cenu, než jakou sám dříve zaplatil, z (větší) části této kupní ceny pak hradil svůj (doposud nesplatný) závazek vůči žalovanému, není důvodu považovat za zneužívající jednání. Byť by se i v minulosti jednalo skutečně o nezištnou pomoc žalovaného žalobci, nebylo by to zjevně důvodem, pro který by mělo být žalobci přisuzováno k tíži, jestliže nemovitost následně prodal (osobám odlišným od žalovaného) za cenu vyšší, než za jakou ji v minulosti od žalovaného koupil. To platí tím spíše, že v roce 2022 se žalovaný vůči žalobci dopustil jednání, které bylo shledáno trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb. ve znění předpisů pozdějších) ve stádiu pokusu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 5 let (jak patrno z usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 30. 11. 2023, č. j. [Anonymizováno]. Žalovaný se tak za této situace stěží mohl vůči žalobci dovolávat svého třeba i nezištného jednání v minulosti. Vedle toho, prodej nemovitosti v roce 2023 za cenu vyšší, než za kterou ji v roce 2020 kopil od žalovaného, byl naopak s ohledem na obecně známý výrazný růst cen nemovitostí, a to právě především v letech 2021 až 2023 (stejně jako vysokou míru inflace v té době) jednáním logickým a žalovaného nijak nepoškozujícím.

19. Nedůvodnou měl odvolací soud i námitku, že uplatnění smluvní pokuty žalobcem mělo šikanózní charakter. Tak by bylo možno jednání žalovaného hodnotit zejména v případě, že by smyslem jeho jednání bylo toliko žalovaného poškodit, aniž by to současně jemu samotnému přineslo prospěch. Tak tomu ale v případě smluvní pokuty, která má být zaplacena k rukám žalobce, tedy v jeho prospěch, nebylo.

20. Na překážku uplatnění smluvní pokuty pak nebyla ani skutečnost, že žalobci v důsledku prodlení žalovaného v trvání necelého jednoho měsíce, což mělo za následek u pozdější vyplacení části kupní ceny žalobci, větší újma vzniknout nemohla (jak dovodil i soud prvního stupně). Zde lze odkázat na soudem prvního stupně citovaný závěr Nejvyššího soudu v (i žalovaným zmiňovaném) rozsudku z 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, podle kterého u ryze sankční smluvní pokuty výše škody významnou okolností není. Konečně, že se lze při porušení smluvní povinnosti smluvní pokuty domáhat i bez zřetele na to, zda porušením takto utvrzené povinnosti vznikla škoda, je zákonem výslovně stanoveno (viz již soudem prvního stupně citovaný § 2048 odst. 1 o. z.).

21. Ujednání o smluvní pokutě byla do smlouvy z 7. 3. 2023 zahrnuta jako obvyklá zprostředkovatelem, který smlouvu připravil, nikoliv tedy žalobcem, zjevně za účelem motivace smluvních stran k řádnému a včasnému splnění jejich smluvních závazků. Smluvní pokutou takto byl utvrzen nikoliv jen závazek žalovaného předat prodávající straně (žalobci) návrh na výmaz zástavního práva (a spolu s ním i dokument o vzdání se zástavního práva), ale i závazek kupujících uhradit řádně a včas kupní cenu, stejně jako i závazek žalovaného nemovitost kupujícím předat a umožnit jim nabýt k ní vlastnické právo. Nejednalo se tedy o ujednání asymetricky zatěžující toliko žalovaného.

22. Ujednaná výše smluvní pokuty pak nebyla nepřiměřená kupní ceně prodávané nemovitost, od které se odvíjela, natož pak natolik, aby mohla odůvodnit výjimečné snížení její výše. Tomu pak ani dle odvolacího soudu nesvědčily okolnosti, za kterých žalobce svůj požadavek na zaplacení smluvní pokuty uplatnil, když svým jednáním k prodlení žalovaného s plněním jeho smluvní povinnosti jakkoliv nepřispěl. To bylo výlučně zapříčiněno žalovaným samotným (jak popsáno již výše).

23. Ani odvolací soud tedy neshledal existenci takových (výjimečných) okolností, pro které by mělo být přistoupeno byť jen ke snížení smluvní pokuty, kterou je povinen žalobci zaplatit žalovaný.

24. Co se týče úroků z prodlení, zde odvolací soud s ohledem na skutečnost, že v tomto směru žalovaný nevznesl jakékoliv námitky, odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (odstavce 38, 39), které má za správné. K tomuto snad lze doplnit jen tolik, že soud prvního stupně správně posoudil i výši úroku z prodlení 15% ročně. Ta (dle soudem prvního stupně zmíněného § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. K 1. 1. 2023 přitom výše repo sazby činila 7%.

25. Žalobce byl se svojí žalobou úspěšný ve zcela převažující části, jeho neúspěch (stran části požadovaných úroků ze prodlení) byl toliko nepatrný. Soud prvního stupně tak správně žalobci dle § 142 odstavec 3 o. s. ř. přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplacení soudního poplatku a dále nákladech právního zastoupení. Tyto pak soud prvního stupně vyčíslil správně. I v tomto směru odvolací soud plně odkazuje na vyčerpávající odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (jeho odst. 41.). V této souvislosti lze snad jen dodat, že soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednil, že žalobce dva úkony představované předžalobní výzvou a žalobu učinil sám, předtím, než (po podání odporu žalovaným) vyhledal právní zastoupení. Bylo tak možno uvažovat i o paušální náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s těmito dvěma úkony (dle § 151 odst. 3 o.s.ř.). Za situace, kdy žalobce sám navýšení náhrady nákladů řízení nepožadoval a navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadených částech, měl odvolací soud za to, že není na místě měnit rozsudek v nákladovém výroku v neprospěch žalovaného toliko k jeho odvolání.

26. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

27. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalobce. Dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. mu tak bylo přiznáno právo na náhradu nákladů, které mu vznikly v průběhu odvolacího řízení, a to rovněž v plném rozsahu. Tyto náklady byly představovány náklady právního zastoupení a sestávaly především z odměny právnímu zástupci, za dva úkony právní služby (vyjádření k podanému odvolání, účast právního zástupce u jednání odvolacího soudu dne 5. 12. 2024), a to opět ve výši 3 860 Kč za jeden úkon (stejně, jako tomu bylo v řízení před soudem prvního stupně). Právnímu zástupci pak dále náležela i paušální náhrada hotových výloh po 300 Kč v souvislosti s každým z obou výše uvedených úkonů právní služby (§ 13, odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění předpisů, pozdější, dále jen v „AT“ ), stejně jako náhrada za čas promeškaný na cestě z jeho sídla v Brně k jednání odvolacího soudu v [adresa] a zpět (za celkem čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč, § 14 odst. 1 písm. a /, odst. 3 AT). Konečně zástupci žalobce náležela i náhrada cestovních výloh za cestu z [adresa] a zpět osobním automobilem [jméno FO] s kombinovanou spotřebou 7,6 litru benzínu na 100 km jízdy, v průměrné ceně 42,60 Kč za litr benzínu BA 98. Výše této náhrady činila 1 537,74 Kč a s jejím podrobnějším výpočtem lze odkázat opět na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, jeho odst. 41, když se jedná o náhradu ve stejné výši, jako byla soudem prvního stupně přiznána za cestu k jednání dne 11. 6. 2024.

28. Shora vyčíslené náklady v souhrnu činily 10 257,74 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, bylo třeba dle § 137 odst. 3 o. s. ř. k nákladům přičíst i tuto daň, a to ve výši 2 154,13 Kč (21 % za 10 257,74 Kč). V souhrnu tak bylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů vzniklých formulacím řízení ve výši 12 411,87 Kč.

Poučení