72 Co 220/2021- 313

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Miroslava Pecha v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupené advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 28. 6. 2021, č. j. 6 C 97/2016 – 270, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2021, č. j. 6 C 97/2016-270 se ve výroku I. mění tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemků [parcelní číslo] a p. [číslo] nacházejících se v katastrálním území Svratka.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím i soudem dovolacím ve výši 12 928 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen„ soud prvního stupně“) svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemků p. [číslo] p. [číslo] nacházejících se v katastrálním území Svratka (výrokem I.) a současně rozhodl o tom, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrokem II.). Takto rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví k celkem sedmi pozemkům v katastrálním území Svratka. Soud prvního stupně již svým rozsudkem z 18. 4. 2019, č. j. 6 C 97/2016 – 123 žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolacím soudem pak byl tento rozsudek potvrzen v části, kterou bylo rozhodnuto o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků p. [číslo] nacházejících se v katastrálním území Svratka (rozsudkem z 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 280/2019 – 150). Ve zbývající části, jíž bylo výrokem I. rozhodnuto o určení, že žalobkyně je vlastníkem i pozemků p. [číslo] nacházejících se v katastrálním území Svratka, a dále ve výroku II. o nákladech řízení a ve výroku III. o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek byl soudem prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

2. Soud prvního stupně ve svém nyní odvolacím soudem přezkoumávaném rozsudku opětovně posuzoval, zda ve vztahu k oběma výše uvedeným pozemkům byly naplněny podmínky pro jejich přechod z majetku České republiky do vlastnictví žalovaného dle zák. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ zákona č. 172/1991 Sb.“ či„ tohoto zákona“. Dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky přechodu vlastnictví obou pozemků na žalovaného dle ust. § 2 odst. 1 tohoto zákona. Ve vztahu k otázce, zda žalovaný pozemky vlastnil k [datum] (tedy zda se jednalo o jeho tzv. historický majetek) vycházel ze závěru vysloveného odvolacím soudem ve výše uvedeném zrušovacím usnesení, že za situace, kdy žalobkyně sama v minulosti žalovaného zapsala jako vlastníka obou pozemků do katastru nemovitostí a kdy žalovaný sám žalobu nepodal, jakýkoli nárok neuplatnil a odvolává se právě na existující zápis v katastru nemovitostí, bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala existenci skutečností, na základě kterých by bylo možno dovodit, že pozemky k [datum] vlastnil někdo jiný než žalovaný, což však žalobkyně v řízení neprokázala. Současně měl soud prvního stupně za to, že v obou případech se jednalo o pozemky nezastavěné. Zde vycházel z porovnání příčného řezu silniční komunikace III/34311, předloženého žalobkyní (vypracovaného Ing. [příjmení], pracovníkem Krajské správy a údržby silnil [obec], příspěvkové organizace) s ortofotomapou, přičemž učinil závěr, že ani pozemek [parcelní číslo] není zastavěn tělesem silnice, nýbrž zarostlý lesem. Poukázal v této souvislosti i na rozdílnosti ve vyjádření Krajské správy a údržby silnici [obec], příspěvkové organizace, na straně jedné a vyjádření Městského úřadu Žďár nad Sázavou, odboru dopravy, na straně druhé, stejně jako na vyjádření žalobkyně, že od okamžiku vybudování silnice III/34311 až doposud mají oba pozemky ve vztahu k pozemní komunikaci stále stejný charakter. Dospěl pak názoru, že na pozemcích p. [číslo] se silnice nenachází a nenacházela ani [datum], že tedy stav evidovaný v pozemkové knize neodpovídal stavu skutečnému, neboť na pozemcích se nenacházela a nenachází veřejná cesta a že pozemky sloužily převážně obyvatelstvu města Svratka, tedy žalovaného.

3. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně. Měla za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil otázku břemene tvrzení i důkazního, nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu. Zde odkázala zejména na závěry vyslovené v usnesení z 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3425/2018, a rozsudku z 1. 10. 2018, sp. zn. 20 Co 1358/2018. Uvedla, že pokud se žalovaný dovolával pro sebe příznivých účinků zák. č. 172/1991 Sb., bylo jeho povinností, aby prokázal jeho skutkové podmínky, konkrétně tedy, že předmětné pozemky jsou jeho historickým majetkem, což se však nestalo. Vlastnictví pozemků k [datum] neprokázal, nebylo tak možno považovat za naplněnou jednu z kumulativně stanovených podmínek ust. § 2 odst. 1 tohoto zákona. Měla též za to, že není zřejmé, na základě čeho soud prvního stupně dovodil, že předmětné pozemky sloužily převážně obyvatelstvu města Svratka. Nesouhlasila se závěrem o nezastavěnosti pozemků, když namítla, že ortofotomapu nelze považovat za relevantní důkaz k prokázání charakteru pozemku, neboť je zkreslující. Měla za to, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva u pozemků na žalovanou dle § 1 zákona, když žalovaná neprokázala, že by s pozemky fakticky hospodařila, ani předpoklady dle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. zahrnující tři podmínky – existenci vlastnictví k [datum], vlastnictví státu k účinnosti tohoto zákona a konečně podmínku, že se jednalo o pozemky nezastavěné. Měla za to, že v posuzované věci nebyly naplněny dvě z těchto podmínek, a to historické vlastnictví žalované a nezastavěnost pozemků. Konečně nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech řízení s tím, že procesní úspěch účastníků řízení před soudy prvního stupně nebyl rovnocenný, neboť žalobkyně uspěla ohledně pěti pozemků ze sedmi. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určí, že žalobkyně je výlučným vlastníkem i pozemků p. [číslo] v katastrálním území Svratka, a současně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni i náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaný měl rozsudek soudu prvního stupně za správný. Souhlasil se závěrem, že žalobkyni se nepodařilo prokázat svá tvrzení, jimiž argumentovala směrem k určení vlastnictví ve svůj prospěch. Měl za to, že požaduje-li někdo určení vlastnického práva, nemůže mu toto právo být přiznáno jen proto, že protistrana nepředloží hodnověrné důkazy ke svému vlastnickému právu, že toto by znamenalo, že každý, kdo s odstupem několika desítek let nepředloží např. listiny, které jeho vlastnické právo, do té doby řádně evidované a vykonávané, prokáže, o toto může být připraven, že pokud by soud přisvědčil právě argumentaci žalobkyně, akceptoval by fakticky bezdůvodné„ vyvlastnění“. Navrhl, aby odvolací soud odvolání žalobkyně zamítl a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

5. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. s. ř.“), a to jako osoba k tomu subjektivně oprávněná (§ 90, § 201 o. s. ř.). Napadla rozsudek, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. a contr.), a to z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. b/, e/, g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání třeba považovat za důvodné.

6. Jak uvedeno již ve výše zmíněném zrušovacím usnesení odvolacího soudu z [datum], i v případě pozemků p. [číslo] bylo rozhodným posouzení naplnění předpokladů pro přechod z majetku České republiky do majetku žalovaného dle zák. č. 172/1991 Sb. Nebylo sporu o tom, že jde o pozemky nacházející se mimo zastavěné území obce, přiléhající k pozemku [parcelní číslo], na kterém se nachází silnice III/34311.

7. Z žalovaným předložené kopie náčrtku vyhotovené Katastrálním úřadem pro Vysočinu, katastrálním pracovištěm Žďár nad Sázavou, je zřejmé, že silnice nacházející se nyní (mimo jiné) na pozemku [parcelní číslo] vznikla v minulosti napřímením původní cesty. Pozemky p. [číslo] jsou pak zbytkovými pozemky původní cesty, tedy těch částí původní cesty, které po výstavbě nové, napřímené silnice zůstaly mimo pozemek [parcelní číslo], po kterém je silnice nyní vedena. Tím lze vysvětlit skutečnost, že v pozemkové knize pro katastrální území Svratka, seznam II., zahrnujícího veřejné stavby, zůstaly oba pozemky (stejně jako i další zjevně„ zbytkové“ pozemky – p. [číslo] [parcelní číslo]) zapsány stále jako veřejné cesta, byť se na nich po zřízení nové silnice fakticky cesta již nenacházela. Tomuto závěru pak odpovídá i vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR z [datum] v části, ve které bylo zmíněno, že silnice byla zřejmě původně vedena po pozemcích p. [číslo] [parcelní číslo] – přesnější je závěr, že silnice III/34311, nacházející se dnes mimo jiné na pozemku [parcelní číslo], byla (jak patrno i ze zmíněného náčrtku) částečně vedena i po původní komunikaci, která se nacházela (mimo jiné) i na stávajících pozemcích p. [číslo].

8. Oba pozemky tak zjevně jako samostatné nevznikly z toho důvodu, že by jich bylo třeba k údržbě silnice na pozemku [parcelní číslo], ale jako zbytkové části původní cesty po výstavbě nové silnice. Jiný závěr nebylo konečně možno učinit ani ze svědecké výpovědi Ing. [jméno] [příjmení], pracovníka Krajské správy a údržby silnici [obec], příspěvkové organizace, když ten na otázku, zda tyto dva konkrétní pozemky jsou pro silnici důležitější než jiné pozemky, které také k silnici přiléhají a nejsou ve vlastnictví státu (tedy pomocnými silničními pozemky ve smyslu ust. § 11 odst. 3 zák. [číslo] o pozemních komunikacích, ve znění předpisů pozdějších), uvedl, že mají stejnou důležitost.

9. Za situace, kdy nebylo sporu o tom, že stran těchto pozemků nedošlo k naplnění podmínek pro přechod z majetku státu do vlastnictví žalovaného dle ust. § 1 zák. č. 172/1991 Sb. (žalovaný ani netvrdil, že by k [datum] příslušelo právo hospodaření s těmito pozemky Městskému národnímu výboru [obec], či že by s pozemky hospodařil k [datum], tedy ke dni účinnosti uvedeného zákona), soud prvního stupně správně posuzoval, zda byly naplněny předpoklady pro přechod obou pozemků do vlastnictví žalované dle ust. § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Zde pak lze přisvědčit žalobkyni, že tak by tomu mohlo být za předpokladu, že by se jednalo o pozemky ve vlastnictví státu, které nebyly zastavěny (§ 2 odst. 1 písm. a/ uvedeného zákona), které byly ve vlastnictví obce (žalovaného) k [datum], tedy tzv. historickým majetkem obce.

10. K otázce historického majetku obce se odvolací soud vyjadřoval již ve svých výše zmíněných rozhodnutích – rozsudku z [datum] a usnesení z [datum]. V této souvislosti odkazuje na své již dříve vysvětlené závěry o tom, že ze skutečnosti, že pozemky byly v pozemkové knize vedeny jako veřejný statek, nevyplývá, že jejich vlastníkem byla obec, mohly být ve vlastnictví i soukromé osoby. Stejně tak neshledal odvolací soud důvodu měnit něčeho na závěru, že pro případ, že by vlastníkem byla obec, nebylo vyloučeno, že v jejím vlastnictví mohly být i k [datum]. Dle ust. § 147 úst. zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, se sice jako veřejný statek sloužící obecnému prospěchu staly národním majetkem, dle ust. § 149 odst. 2 téhož ústavního zákona však mohly být jako část národního majetku, který nebyl celostátního významu a sloužil veskrze či převážně obyvatelstvu některého správního celku v rukou svazků lidové správy – komunální vlastnictví. Pro závěr, že i oba posuzované pozemky byly celostátního významu, pak s ohledem na výše popsané okolnosti jejich vzniku jako samostatných pozemků zjevně nebylo smysluplného důvodu. Žalobkyní opakovaně zmiňovaný zák. č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, by pak na existenci vlastnictví obce k [datum] ničeho nezměnil, když nabyl účinnosti až [datum] (zjevně právě z tohoto důvodu byla jako na [číslo] 1991 Sb. stanovena podmínka historického vlastnictví obce právě ke dni [datum]).

11. Obdobně však již odvolací soud nemohl odkázat na závěry, které dříve vyslovil ve vztahu k otázce, koho zatěžuje břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran naplnění podmínek dle zák. č. 172/1991 Sb., a to včetně podmínky, že pozemky k [datum] vlastnila obec. Zde odvolacímu soudu nezbylo, než přisvědčit námitce žalobkyně, že dříve vyslovený závěr o tom, že tato břemena zatěžují žalobkyni, která se žalobou domáhá určení vlastnického práva, a nikoliv žalovaného, který žalobu nepodal, není v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

12. V usnesení ze 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010 (v řízení, v němž se bytové družstvo proti žalované obci domáhalo určení, kde vlastníkem nemovitostí je Česká republika) byl vysloven závěr, že důkazní břemeno na prokázání skutečnosti, že k rozhodnému datu obec s nemovitostmi také hospodařila, nese obec. V usnesení z 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3425/2018 (ve kterém šlo stejně jako v posuzované věci o spor, v němž se Česká republika jako žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva proti žalované obci s tvrzením, že nebyly naplněny podmínky pro přechod majetku státu do vlastnictví obce) pak Nejvyšší soud dovodil, že závěr, že žalovaná byla v řízení zatížena důkazním břemenem ohledně naplnění skutkových předpokladů obsažených v zákoně č. 172/1991 Sb., z nichž dovozovala přechod vlastnického práva ve svůj prospěch, je v plném souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesením Nejvyššího soudu z 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017, resp. rozsudky téhož soudu z 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014 a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5060/2017) i obecnými poznatky právní teorie. Obdobný závěr Nejvyšší soud učinil i v usnesení z 11. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3132/2013.

13. Jestliže tedy v minulosti došlo k zápisu vlastnického práva (mimo jiné) k oběma pozemkům v katastru nemovitosti na základě návrhu žalovaného z [datum], přičemž návrh se týkal majetku, který žalovaný považoval za historický majetek obce (jak uvedl ve své svědecké výpovědi před soudem prvního stupně dne [datum] svědek [jméno] [příjmení], který vykonával od roku 1991 funkci starosty), pak ve smyslu výše popsaných judikatorních závěrů bylo na žalovaném, a nikoliv žalobkyni, aby tvrdil a prokázal existenci takových okolností, ze kterých by bylo možno dovodit, že ke dni [datum] obec oba pozemky vlastnila (když, jak již zmíněno, ze samotné skutečnosti, že v pozemkové knize byly vedeny jako veřejný statek, podobný závěr nevyplývá).

14. S ohledem na posléze popsaný závěr (odlišný od toho, který byl vyjádřen i ve zrušovacím usnesení) odvolací soud již při nařízení jednání vyzval žalovaného ke sdělení, na základě jakých skutečností (jiných než toho, že v roce 1993 došlo na základě jejího návrhu k zápisu jeho vlastnického práva i k těmto pozemkům) má za to, že pozemky p. [číslo] v katastrálním území Svratka jsou jeho historickým majetkem a k předložení listinných důkazů k prokázání této skutečnosti. Žalovaný však setrval na svém stanovisku, tak jak uvedl i ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně (viz výše). Z důkazů, které předložil (zejména výpisu z pozemkové knihy pro katastrální území Svratka, seznam č. II – veřejných statků, které byly zčásti již k důkazu provedeny v dřívějším průběhu řízení), o to, že by oba pozemky byly historickým majetkem obce k [datum], nebylo možno ničeho dovozovat. Odvolací soud tak (s ohledem na výše popsaný závěr o důkazním břemenu) nemohl než uzavřít, že v důsledku neusnesení důkazního břemene žalovaným nebyla v řízení prokázána existenci jednoho ze zákonných předpokladů pro přechod posuzovaných pozemků do vlastnictví žalovaného, a to v podobě již zmíněného vlastnictví obou pozemků obcí k [datum].

15. Jestliže pak byl současně správný i závěr žalobkyně o tom, že již výše popsané podmínky pro přechod věci z majetku státu do vlastnictví obce dle § 2 zák. č. 172/1991 Sb. musely být splněny kumulativně, pak již samotné nesplnění jednoho předpokladu nutně muselo vést k závěru, že (přes zápis vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí) k přechodu vlastnického práva k pozemkům p. [číslo] v katastrálním území Svratka z majetku žalobkyně do vlastnictví žalovaného nedošlo.

16. Otázkou zastavěnosti obou pozemků se tak odvolací soud již dále nezabýval, když ani případný závěr, že nebyly zastavěny, by na skutečnosti, že k jejich přechodu do vlastnictví žalovaného na základě zák. č. 172/1991 Sb. nic nezměnil. Proto již jen nad rámec výše uvedeného odvolací soud uvádí, že důvodná námitka žalobkyně, že závěr o nezastavěnosti pozemků nelze činit toliko na základě promítnutí ortofoto snímku do katastrální mapy, musí mít samozřejmě platnost i při posuzování zastavěnosti pozemků. Na základě podkladu, který žalobkyně správně měla za nikoliv směrodatný, nelze na druhé straně činit ani závěr o tom, že těleso silnice zasahuje i do pozemku [parcelní číslo].

17. S ohledem na výše popsané měl odvolací soud za to, že žalovaný mohl být úspěšný v řízení toliko za předpokladu, jestliže by vlastnické právo k oběma pozemkům vydržel, což také v průběhu řízení namítal.

18. Otázkou vydržení se zabýval již soud prvního stupně ve svém rozsudku z 18. 4. 2019, č. j. 6 C 97/2016 – 123. Přitom učinil závěr, že na straně žalovaného k vydržení nedošlo, neboť nebyla splněna podmínka existence oprávněné držby, když žalovaný nebyl ve smyslu ust. § 130 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do [datum] (dále jen obč. zák. 1964)„ v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem“. Tento závěr však učinil soud prvního stupně zjevně zejména ve vztahu k pozemkům p. [číslo] nacházejících se v katastrálním území Svratka, tedy pozemkům, na nichž se nacházely komunikace v samotné obci. Otázkou možného vydržení těchto pozemků se pak zabýval i odvolací soud ve svém rozsudku z [datum] a dospěl rovněž k závěru, že k vydržení dojít nemohlo (v podrobnostech lze pro stručnost odkázat na odůvodnění zmíněného rozsudku). Tyto závěry odvolacího soudu se však na pozemky p. [číslo] nevztahovaly, když se nejednalo o pozemky v zastavěném území obce (žalovaného), nýbrž o pozemky podél silnice třetí třídy vedoucí do obce Chlumětín (a dále obce Kameničky). Jak uvedl odvolací soud již dříve, jediná zmínka ve vztahu k oběma pozemkům se objevila ve výpovědi starosty [jméno] [příjmení], který však uvedl pouze tolik, že na nich obec hospodaří. Z ní však nebylo jakkoliv patrno, po jakou dobu, ani jakým způsobem. Následně pak žalovaný zaslal (již soudu prvního stupně) písemné vyjádření z [datum], ve kterém uvedl, že na pozemcích hospodařil v souladu se svým hospodářským lesním plánem.

19. Písemné vyjádření žalovaného bylo třeba považovat toliko za jeho tvrzení. Bylo tak na žalovaném, aby toto své tvrzení rovněž prokázal. Zmíněná toliko obecná výpověď starosty [jméno] [příjmení] k takovému prokázání nepostačovala. Jiné důkazy žalovaný k prokázání svého tvrzeného hospodaření (ač vyzván s předvoláním k jednání, které bylo nařízeno na den [datum]) nepředložil, k jednání se nedostavil. I stran otázky držby obou pozemků žalovaným tak bylo třeba uzavřít, že žalovaný neprokázal, že oba pozemky poté, co bylo do katastru nemovitostí zapsáno jeho vlastnické právo, též nepřetržitě po dobu nejméně 10 let držel, tedy nakládal s nimi jako s vlastními, a to včetně faktického výkonu panství nad oběma pozemky (ve smyslu ust. § 129 odst. 1 obč. zák. 1964, resp. od [datum] § 987, 989 odst. 1 zák. č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. z.“). Již na základě posléze popsaného závěru nutno dovodit, že k vydržení vlastnického práva žalovaný k oběma pozemkům ve smyslu ust. § 134 odst. 1 obč. zák. 1964 (resp. od [datum] § [číslo], § 1091 odst. 2 o. z.) nedošlo.

20. Nad rámec výše uvedeného pak k dřívější námitce žalobkyně, že dle závěru vyslovených Nejvyšším soudem v usnesení z 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4369/2007, že nemovitosti mohou přejít na obec, jsou-li splněny restituční podmínky, jen ze zákona; pokud žádná z podmínek splněna není, výklad vzniklého právního stavu musí být, vzhledem k výjimečnosti způsobu nabytí vlastnictví (restitucí) zužující a dobrou víru obce za nyní zjištěného skutkového stavu nelze dovodit (z čehož žalobkyně dovozovala, že nabytí vydržením v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb. nepřichází v úvahu), lze poukázat na (již dříve soudem prvního stupně zmíněný) nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. II. ÚS 2599/16. Zde Ústavní soud vyslovil závěr, že pokud se město chopilo držby pozemků již v roce 1991 a sama Česká republika je v (posléze nesprávném) právním hodnocení věci utvrzovala, je nutno uzavřít, že město předmětné pozemky nabylo vydržením, když od okamžiku, kdy se k nim chovalo jako vlastník, vycházelo z podmínek zakotvených zákonem č. 172/1991 Sb. Z posléze citovaného závěru Ústavního soudu je patrno, že z předcházejícího usnesení Nejvyššího soudu z [datum] nelze obecnou možnost vydržení věci v majetku státu obcí do jejího vlastnictví dovodit. Nutno však připomenout, že o věci posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2599/16 se jednalo o specifickou situaci, kdy stát utvrzoval obec v (nesprávném) závěru o jejím vlastnictví, nikoliv pouze tím, že vlastnické právo obce a zápis vedený v katastru nemovitostí nezpochybňoval (tedy svojí pasivitou), nýbrž i svým aktivním jednáním v podobě uzavření kupních smluv k pozemkům, které by obec ani podle zákona č. 172/1991 Sb. nabýt nemohla. Závěr o nabytí pozemků obcí vydržením tak Ústavní soud shledal (jak sám uvedl) ve značně specifických důvodech.

21. Jestliže pak žalovaný odkazoval toliko na dlouhou dobu, po kterou žalobkyně nezpochybňovala zápis vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí k oběma pozemkům (tedy pouze na pasivitu žalobkyně), aniž by současně tvrdil cokoliv, co by mělo svědčit tomu, že žalobkyně žalovaného v (nesprávném) závěru o existenci jeho vlastnického práva i aktivně utvrzovala, pak s ohledem na skutečnost, že k zápisu vlastnického práva došlo na návrh žalované, který ve vztahu k oběma posuzovaným pozemkům vycházel ze závěru o tom, že byly jeho historickým majetkem, aniž by pro tento závěr měl jakékoliv konkrétní podklady, bylo nutno uzavřít, že na straně žalovaného by nebylo možno shledat ani podmínku dobré víry v jeho vlastnické právo ve smyslu ust. § 130 odst. 1 obč. zák. 1964 (popř. později poctivosti držby dle § 992 o. z.). Jestliže žalovaný dovozoval svoji dobrou víru ve vlastnické právo toliko z existence zápisu v katastru nemovitostí, k němuž došlo na jeho návrh za výše popsaných okolností, pak se jednalo o okolnosti, se zřetelem k nimž v dobré víře ve své vlastnické právo být nemohl. K vydržení vlastnického práva žalovaným by tak nemohl dojít ani pro případ, že by bylo možno vyjít ze závěru, že oba pozemky též skutečně držel.

22. Na základě výše popsaných důvodů proto odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k pozemkům p. [číslo] [parcelní číslo] v katastrálním území Svratka svědčí i nadále žalobkyni. Proto dle ust. § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tedy ve výroku I., změnil tak, že žalobě vyhověl i ve vztahu k oběma právě uvedeným pozemkům.

23. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2021, č. j. 6 C 97/2016 – 270, dle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. mu příslušelo rozhodnout nejen o nákladech odvolacího řízení, nýbrž nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (stejně jako nákladech řízení o dovolání žalovaného proti částečnému rozsudku odvolacího soudu z 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 280/2019 – 150, o kterých Nejvyšší soud nerozhodoval s odkazem na skutečnost, že před odvolacím soudem doposud řízení nebylo skončeno), a to přes skutečnost, že v konečném důsledku se jednalo o potvrzení předchozího rozsudku soudu prvního stupně z 18. 4. 2019, č. j. 6 C 97/2016 – 123. Konečným výsledkem řízení byl úplný úspěch žalobkyně s podanou žalobou na určení jejího vlastnictví ke všem v žalobě vymezeným pozemkům. Dle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. proto bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů, které jí v řízení postupně vznikly, v plném rozsahu.

24. Žalobkyně nebyla v řízení zastoupena advokátem. Na náhradě nákladů řízení požadovala jednak paušální náhradu hotových výloh, a to po 300 Kč za celkem 25 úkonů představovaných písemnými podáními – žaloby, vyjádřeními ve věci samé z [datum], [datum], [datum] (vyjádření k odvolání), [datum], [datum] (vyjádření k dovolání), [datum], [datum] (odvolání) a z [datum], účastí u jednání před soudem prvního stupně či soudem odvolacím ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], a konečně přípravou účasti na každém z výše uvedených jednání. Vedle toho žalobkyně požadovala i náhradu cestovních výdajů za cestu k již uvedeným jednáním, a to k prvním čtyřem jednáním z [obec] do [obec] a zpět, posléze z [obec] do [obec] (k jednání odvolacího soudu) a zpět (jednání ve dnech [datum] a [datum]), a z [obec] do [obec] a zpět (jednání ve dnech 28. 4. a [datum]).

25. Dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. platí, že účastníku, který byl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Výše paušální náhrady pak byla stanovena vyhláškou č. 254/2015 Sb., a to částkou 300 Kč za každý úkon (pokud se nejednalo o řízení ve sporech, ve kterých bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově a právně obdobných věcech či ve věcech výkonu rozhodnutí a exekučního řízení - § 2 odst. 1 až 3 uvedené vyhlášky).

26. Jak z výše uvedeného patrno, žalobkyně požadovala v souvislosti s účastí na každém jednání před soudem vedle paušální náhrady i náhradu cestovních výdajů. Přestože dle shora citovaného ust. § 151 odst. 3 věty třetí o. s. ř. z hotových výdajů, které má paušální náhrada pokrýt, není zahrnována toliko náhrada za soudní poplatek, měl odvolací soud za to, že vedle paušální náhrady výdajů se mohla žalobkyně po právu domáhat rovněž náhrady cestovních výdajů v souvislosti s každým z jednání, kterého se (prostřednictvím pověřeného zaměstnance Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) účastnila. Při formulaci tohoto závěru vycházel odvolací soud z nálezu Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13, v reakci na něž byla vyhláška č. 254/2015 Sb. vydána. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil závěr, že za ústavně konformní je nutno pokládat takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 (v současnosti § 13 odst. 4 – pozn. odvolacího soudu) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přiznávají, pokud je to nutné k naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle § 137 odst. 1 o. s. ř. i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není.

27. Dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky o advokátním tarifu (dále jen„ AT“) zahrnuje paušální náhrada ve výši 300 Kč náhradu výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné. Nezahrnuje tedy cestovní výdaje (uvedené v ust. § 13 odst. 1 AT), nejedná-li se o náklady, které by bylo možno považovat za„ místní přepravné“, tedy jízdné v prostředcích veřejné hromadné dopravy v té které obci. Odvolacímu soudu není známo, že by v soudní praxi byla vyslovena pochybnost o tom, že účastníku zastoupenému advokátem náleží v souvislosti s právním úkonem představovaným účastí jeho zástupce u jednání před soudem vedle paušální náhrady ve výši 300 Kč i náhrada cestovních výdajů advokáta z jeho sídla do sídla jednajícího soudu, pokud sídlo advokáta není ve stejné obci jako sídlo soudu (konečně jde o výdaje, které v řadě případů přesahují částku 300 Kč, a to často výrazně). Bylo by proto popřením smyslu výše citovaného nálezu Ústavního soudu, pokud by cestovní výlohy advokátem nezastoupeného účastníka řízení (či jeho zástupce) z místa mimo sídlo soudu k jednání soudu a zpět měly být zahrnuty v paušální náhradě 300 Kč.

28. Jednotlivé úkony, v souvislosti s nimiž žalobkyně požadovala paušální náhrady, odpovídaly příkladnému vymezení dle ust. § 1 odst. 3 vyhl. [číslo]. V souvislosti s celkem 25 úkony jí tak příslušela náhrada v celkové výši 7 500 Kč (300 x 19).

29. Výše náhrady cestovních nákladů při použití osobního automobilu pak žalobkyni byla přiznána dle úpravy sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a průměrné ceny pohonných hmot, účinné vždy v době, kdy se konkrétní cesta k tomu kterému soudnímu jednání uskutečnila, a to při zohlednění použitého druhu pohonných hmot a hodnot kombinované spotřeby použitého vozidla (dle kopií žalobkyní předložených technických průkazů použitých vozidel).

30. Náhrada cestovních výdajů za každou z cest k jednání ve dnech 13. 7. a [datum] z [obec] do [obec] a zpět, při ujetí vždy 82 km vozidlem Škoda Octavia s kombinovanou spotřebou 5,2 l benzínu 95 oktanů při průměrné ceně tohoto benzinu 30,50 Kč za litr (§ 4 písm. a/ vyhl. č. 463/2017 Sb.) a sazbě základní náhrady ve výši 4 Kč za kilometr jízdy (§ 1 písm. b/ též vyhlášky) činila 458 Kč. Jestliže se pracovnice úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dne [datum] účastnila i dalšího jednání u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, pak náhrada za cestu k jednomu jednání činila 229 Kč. Za cestu k jednání před soudem prvního stupně dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět (opět 82 km), uskutečněnou vozidlem Hyundai i30 s kombinovanou spotřebou 3,7 l motorové nafty na 100 km jízdy, průměrné ceně motorové nafty 33,60 Kč za litr (§ 4 písm. c/ vyhl. č. 333/2018 Sb.) a sazbě základní náhrady 4,10 Kč za kilometr jízdy, činila náhrada 438 Kč. Náhrada za cestu k jednání před soudem prvního stupně dne [datum] opět z [obec] do [obec] a zpět (82 km), ale vykonané vozem Škoda Octavia s již uvedenou průměrnou spotřebou 5,2 l benzínu 95 oktanů na 100 Kč a při průměrné ceně tohoto benzínu 33,10 Kč (§ 4 písm. a/ vyhl. č. 333/2018 Sb.) činila 477 Kč.

31. Náhrada za cestu k jednání odvolacího soudu dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět (188 km) vozem Hyundai i30 s již uvedenou kombinovanou spotřebou 3,7 litrů motorové nafty na 100 km jízdy činila 1 005 Kč.

32. Náhrada cestovních výdajů za každou z cest k jednání před soudem prvního stupně ve dnech 28. 4. a [datum] z [obec] do [obec] a zpět (vždy 156 km) týmž vozidlem Hyundai i30 při sazbě základní náhrady 4,40 Kč za kilometr jízdy (§ 1 písm. b/ vyhl. č. 589/2020 Sb.) a průměrné ceny motorové nafty 27,20 Kč za litr (§ 4 písm. c/ téže vyhlášky) činila vždy po 840 Kč. Konečně náhrada cestovních nákladů za cestu k jednání odvolacího soudu dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět (188 km), rovněž stejným vozidlem Hyundai i30 při sazbě základní náhrady 4,70 Kč za kilometr jízdy (§ 1 písm. b/ vyhl. č. 511/2021 Sb.) a průměrné ceně motorové nafty 36,10 Kč za litr (§ 4 písm. c/ téže vyhlášky) činila 1 135 Kč.

33. V souhrnu tak náhrada cestovních nákladů vzniklých v souvislosti s cestami k výše uvedeným osmi jednáním činila 5 428 Kč (229 + 458 + 438 + 477 + 1 005 + 843 + 843 + 1 135). Žalobkyni tak byla přiznána náhrada nákladů v celkové výši 12 928 Kč (7 500 + 5 428).

Poučení