72 Co 234/2025-571

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudkyň Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martiny Chlupáčkové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B c) Jméno žalobce C , narozená Datum narození žalobce C bytem Adresa žalobce C d) Jméno žalobce D , narozený Datum narození žalobce D bytem Adresa žalobce C e) Jméno žalobce E , narozený Datum narození žalobce E bytem Adresa žalobce E f) Jméno žalobce F , narozený Datum narození žalobce F bytem Adresa žalobce B g) Jméno žalobce G , narozená Datum narození žalobce G bytem Adresa žalobce B všichni zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným: 1) Česká republika – Jméno žalované A , IČO 013 12 774 sídlem Adresa žalované A jednající prostřednictvím Jméno žalované B , Anonymizováno , sídlem Adresa žalované B 2) Jméno žalované C , Anonymizováno sídlem Havlíčkova 4481/44, 586 01 Jihlava o nahrazení projevu vůle, event. o určení vlastnického práva o odvolání žalobců a) – g) a žalované 1) proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 18. 9. 2025, č. j. Anonymizováno , I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje v tomto znění:Zamítá se žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byl nahrazen projev vůle žalované 1) k přijetí následujících smluv:„I. SMLOUVA O BEZÚPLATNÉM PŘEVODU POZEMKU1) Česká republika – , Jméno žalované A, , , adresadále jako „převodce“2) , Jméno žalobce A, , narozený , rodné přijmení, , Datum narození žalobce A, , PSČ , adresa, Jméno žalobce B, , narozený , Datum narození žalobce B, , bytem , adresa, Jméno žalobce F, , narozený , rodné přijmení, , Datum narození žalobce F, , bytem , adresa, Jméno žalobce G, , narozená , rodné přijmení, , Datum narození žalobce G, , bytem , adresadále jako „nabyvatelé“1.Převodce je vlastníkem pozemku p.č.st. , Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří o výměře , Anonymizováno, m2. Uvedený pozemek leží v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, a je zapsaný u , právnická osoba, pro Vysočinu, Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , Anonymizováno, .

2. Převodce touto smlouvou převádí bezúplatně na nabyvatele vlastnické právo ke shora specifikovanému pozemku p.č.st. , Anonymizováno, , a to tak, že nabyvatelé jej nabývají rovným dílem do podílového spoluvlastnictví. Nabyvatelé vlastnické právo k předmětnému pozemku přijímají.II. SMLOUVA O BEZÚPLATNÉM PŘEVODU POZEMKU1) Česká republika – , Jméno žalované A, , , adresadále jako „převodce“2) , Jméno žalobce C, , narozená , Datum narození žalobce C, , bytem , Adresa žalobce C, Jméno žalobce D, , narozený , Datum narození žalobce D, , bytem , Adresa žalobce C, Jméno žalobce E, , narozený , Datum narození žalobce E, , bytem , adresadále jako „nabyvatelé“1.Převodce je vlastníkem pozemku p. č. , Anonymizováno, – ostatní plocha o výměře , Anonymizováno, m2.Uvedené nemovitosti leží v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, a jsou zapsané u , právnická osoba, pro Vysočinu, Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , Anonymizováno, .

2. Geometrickým plánem pro vyznačení obvodu budovy č. , Anonymizováno, vyhotoveným Ing. , jméno FO, , IČ , IČO, , , adresa, byl z pozemku p.č., Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, oddělen díl o výměře , Anonymizováno, m2, který nově utvořil pozemek p.č.st. , Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří o výměře , Anonymizováno, m2 a díl o výměře , Anonymizováno, m2, který nově utvořil pozemek p.č.st. , Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří o výměře , Anonymizováno, m2. V důsledku oddělení uvedených dílů se zmenšila výměra pozemku p. č. , Anonymizováno, o , Anonymizováno, m2 na , Anonymizováno, m2.

3. Převodce touto smlouvou převádí bezúplatně na nabyvatele vlastnické právo k nově vznikajícímu pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – ostatní plocha o výměře , Anonymizováno, m2, a to tak, že nabyvatelé jej nabývají rovným dílem do podílového spoluvlastnictví. Nabyvatelé vlastnické právo k předmětným pozemkům přijímají.“II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a V. potvrzuje.III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že žalovaná 1) Česká republika je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, před soudem dovolacím i předchozích odvolacích řízení- žalobci a) , Jméno žalobce A, 28 085,78 Kč- žalobci b) , Jméno žalobce B, 33 799,43 Kč- žalobkyni c) , Jméno žalobce C, 27 023,13 Kč- žalobci d) , jméno FO, 27 023,13 Kč- žalobci e) , Jméno žalobce E, 27 023,13 Kč- žalobci f) , Jméno žalobce F, 29 321,71 Kč- žalobkyni g) , Jméno žalobce G, 28 085,78 Kčvšem do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta , Jméno advokáta, .IV. Žalovaná 1) Česká republika je povinna zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení- žalobci a) , Jméno žalobce A, 5 004,66 Kč- žalobci b) , Jméno žalobce B, 5 004,66 Kč- žalobkyni c) , Jméno žalobce C, 5 171,36 Kč- žalobci d) , jméno FO, 5 171,36 Kč- žalobci e) , Jméno žalobce E, 5 171,36 Kč- žalobci f) , Jméno žalobce F, 5 004,66 Kč- žalobkyni g) , Jméno žalobce G, 5 004,66 Kčvšem do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta , Jméno advokáta, .

1. Okresní soud v , adresa, svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevů vůle žalované 1) České republiky o převodu nemovitých věcí, a to pozemku p. č. st. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, do podílového spoluvlastnictví žalobců a) b) f) a g) a pozemků p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , p. č. st. , Anonymizováno, v katastrální území , adresa, do podílového spoluvlastnictví žalobců c), d) a e). Výrokem II. určil, že žalovaný 2) , Jméno žalované C, (dále i jen „SBD , Anonymizováno, “) je vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemků p. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, a pozemku p. č. st. , Anonymizováno, , katastrálním území , adresa, .

2. Výrokem III. soud prvního stupně zastavil řízení v rozsahu, v němž se žalobci domáhali určení, že žalovaný 2) je vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemků p. č. st. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, v katastrální území , adresa, .

3. Výrokem IV. soud prvního stupně rozhodl o tom, že žalobcům se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení proti žalované 1). Dále rozhodl o tom, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) nemá žádný právo na náhradu nákladů řízení (výrokem V.).

4. Napadený rozsudek vydal soud prvního stupně již jako v pořadí třetí, poté, co jeho předchozí rozsudky byly (z větší části) zrušeny odvolací soudem. Byť odvolací soud neměl za nezbytné na tomto místě podrobně popisovat průběh celého desetiletého řízení, pro přehlednost považoval za potřebné ve stručnosti shrnout alespoň jeho nejdůležitější momenty.

5. Žalobou (podanou u Obvodního soudu pro , adresa, ) se žalobce, jímž bylo původně pouze , Jméno žalované C, , domáhal, aby žalované České republice byla uložena povinnost převést bezúplatně pozemky p. č. st. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, a p. č. st. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , do jeho vlastnictví. Převodu se domáhal podle § 60a odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění předpisů pozdějších (dále i jen „zák. o majetku státu“) s tím, že dne , datum, požádal „v souladu s tehdy platnou legislativou“ o převod pozemků do svého vlastnictví, že se jedná o pozemky tvořící vždy jeden funkční celek s bytovými domy v jeho vlastnictví, které jsou na pozemcích postaveny. V průběhu řízení, za situace, kdy bytové jednotky v domech postupně nabývaly do vlastnictví fyzické osoby (a v jednom případě i obec , adresa, ), se vlastníci jednotek postupně stávali účastníky řízení (namísto původního žalobce, dle § 107a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, vyznění předpisu pozdějších, dále jen „o. s. ř.“), až došlo k tomu, že tito původního žalobce SBD , Anonymizováno, zcela nahradili.

6. Rozsudkem soudu prvního stupně z , datum, , č. j , Anonymizováno, , byla žaloba (v té době toliko žalobců SBD , Anonymizováno, a , Jméno žalobce B, ) zamítnuta. Rozsudkem odvolacího soudu z , datum, , č. j. , Anonymizováno, (v době, kdy na straně žalující, vedle obou posléze uvedených žalobců již vystupovali i , Jméno žalobce C, , , jméno FO, , , Jméno žalobce E, , , jméno FO, a též obec , adresa, ), byl rozsudek soudu prvního stupně výrokem II. potvrzen v části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně obce , adresa, o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu spoluvlastnických podílů na pozemcích p. č. st. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , výrokem I. změněn v jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobcům , Jméno žalobce C, , , jméno FO, a , Jméno žalobce E, o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu z vlastnických podílů na pozemku p. č. st. , Anonymizováno, katastrální území , adresa, , a to tak, že projev vůle žalované s uzavřením smlouvy ohledně tohoto pozemku byl nahrazen. Ve zbývajících částech ve věci samé, tedy stran pozemku p. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, (ve vztahu ke zbývajícím žalobcům) a pozemku p. č. st. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně. Měnící výrok I. rozsudku odvolacího soudu z , datum, pak byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z , datum, , č. j. 32 Cdo 3237/2019–184. Rozsudkem odvolacího soudu z , datum, č. j. , Anonymizováno, , pak bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně z , datum, v části, kterou byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy se žalobci , Jméno žalobce E, , , Jméno žalobce C, a , jméno FO, o převodu spoluvlastnických podílů na pozemku p. č. st. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, (a následně byly jak dovolání, tak ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuty). Tak došlo k tomu, že předmětem řízení již nadále nebyl žalobní návrh obce , adresa, na nahrazení projev vůle o bezúplatném převodu v té době dvou pozemků v katastrálním území , adresa, (p. č. st. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, , respektive spoluvlastnických podílů na nich), stejně jako žaloba v té části, kterou se žalobce , Jméno žalobce C, , , Jméno žalobce E, a , jméno FO, (jejímž právním nástupcem se následně stal , Jméno žalobce D, ) domáhali nahrazení projevu vůle žalované 1) s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku p. č. st. , Anonymizováno, katastrální území , adresa, .

7. Soud prvního stupně následně rozsudkem z , datum, , č. j. , Anonymizováno, žalobu (v té době již sedmi žalobců, kteří jsou účastníky řízení na straně žalující i v současnosti) opětovně zamítl. Toto jeho rozhodnutí odvolací soud usnesením z , datum, , č. j. , Anonymizováno, , zrušil. Soud prvního stupně pak v průběhu dalšího řízení připustil změnu žalobního návrhu žalobců, kteří žalobu rozšířili o eventuální žalobní návrh, v souvislosti s tím připustil i přistoupení žalované 2) SBD , Anonymizováno, do řízení na straně žalované a poté rozhodl již výše zmíněným, nyní přezkoumávaným rozsudkem z , datum, .

8. Soud prvního stupně se přitom řídil i právními závěry vyslovenými odvolacím soudem v posléze zmíněném zrušovacím usnesení. Zabýval se proto nejprve otázkou, zda ke dni účinnosti zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění předpisu pozdějších (dále i jen „zák. o půdě“) bylo možno pozemky, stran kterých se žalobci domáhali bezúplatného převodu eventuálně určení vlastnického práva SBD ROZKVĚT (dále i jen „předmětné pozemky“) považovat za pozemky zemědělské ve smyslu § 1 odst. 1 zák. o půdě či nikoliv. Zde přitom vycházel ze závěru (k němuž ho zavázal dle § 226 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud svým zrušovacím usnesením), že při řešení této otázky není vázán dříve vydanými rozhodnutími Ministerstva zemědělství, může si tuto otázku posoudit sám jako otázku předběžnou. Posuzoval přitom i hledisko materiální, tedy zda pozemky fakticky byly zemědělsky obhospodařované a dospěl k názoru, že nikoliv. Zde vycházel především ze zjištění, že na pozemcích byly vystavěny bytové domy s byty původně určenými pro ubytování pracovníků zemědělských družstev, že jednotlivé osoby se musely na počátku, při získání bytu, zavázat, že budou po dobu 10 let pracovat v zemědělství, po uplynutí této doby však již s bytem mohly volně nakládat a závazkem práce v zemědělství již omezení při jeho převodu nebyly. Zohlednil též, že v hospodářských smlouvách, jimiž byly pozemky odevzdány státem – finančním odborem Okresního národního výboru v , adresa, do trvalého užívání Okresního výstavbového bytového družstva v , adresa, , byl přeškrtnout text účelu, k němuž byl uživatel povinen pozemky užívat, a to „t.j. k zemědělské výrobě.“ Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že ke dni účinnosti zákona o půdě pozemek p. č. , Anonymizováno, (který nyní sestává z pozemků p. č. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a p. č. st. , Anonymizováno, ) v katastrálním území , adresa, a pozemek p. č. st. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , nebyly zemědělskými pozemky, zákon o půdě se na ně nevztahoval, nedošlo tak k zániku práva trvalého užívání pozemků původním žalobcem, nyní žalovaným 2) SBD , Anonymizováno, , a že toto právo trvalo i k , datum, . Současně dovodil, že původní žalobce podal v zákonem stanovené lhůtě žádost o změnu trvalého užívání na vlastnictví a že tak došlo k naplnění podmínek, za kterých dle § 879 c) zák. č 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vyznění předpisu pozdější, dále i jen „obč. zák. 1964“) došlo k transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické.

9. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalovaná 1) není vlastnicí předmětných pozemků, není proto oprávněna ani povinna je převádět. Z tohoto důvodu zamítl žalobu v jejím (primárním) požadavku na nahrazení projevu vůle žalované 1) a současně žalobě vyhověl v jejím (eventuálním) žalobním požadavkům na určení vlastnického práva žalovaného 2) SBD , Anonymizováno, k předmětným pozemkům.

10. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyslovil soud prvního stupně závěr, že cíl žalobců a žalovaného 2) bylo možno mít v širším slova smyslu za společný, přičemž společně tohoto cíle dosáhli, že však formálně a materiálně se jednalo zejména o úspěch žalovaného 2), jehož účast v řízení byla ukončena, aby do řízení následně vstoupil, avšak v pozici žalovaného, dále pak, že eventuální žalobní petit žalobci uplatnili až v závěrečné fázi řízení, kdy již byla převážná část nákladů řízení vynaložena. Toto vše měl za důvody hodné zvláštního zřetele, pro které dle § 150 o. s. ř. právo na náhradu nákladům řízení žalobcům nepřiznal, byť s eventuálním žalobním petitem byli v řízení úspěšní. Ze stejného důvodu pak nepřiznal právo na náhradu nákladů ani žalovanému 2).

11. Rozsudek napadli odvoláním jak všichni žalobci, tak žalovaná 1). Žalobci podali odvolání proti zamítavému výroku I. a dále i proti výroku IV., jímž jim nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení proti žalované 1). Ve vztahu k odvolání proti zamítnutí primárního žalobního návrhu uvedli, že tak činí pouze z důvodu procesní opatrnosti, a to za situace, kdy jim bylo známo, že žalovaná 1) se odvolá proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že pokud by odvolací, dovolací či Ústavní soud v budoucnu rozhodl, že žalovaný 2) SBD , Anonymizováno, není vlastníkem předmětných pozemků , avšak současně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro bezúplatný převod těchto pozemků do podílového spoluvlastnictví žalobců, nebylo by možno žalobě v této části již vyhovět, pokud by výrok I. nabyl právní moci. Výrok II. však měli za správný a odvolání žalované 1) proti tomuto výroku za nedůvodné. Ve vztahu k napadenému nákladovému výroku pak namítli, že pokud by měli nést náklady tohoto dlouhého řízení, bylo by to obdobné, jako kdyby pozemky kupovali. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítli, že žalobce je v řízení plně úspěšný i tehdy, jestliže nebylo vyhověno žalobě v jejím primárním petitu, avšak soud uznal za opodstatněný eventuální petit. Žádali, aby odvolací soud změnil napadený nákladový výrok tak, že jim proti žalované 1) přizná plnou náhradu nákladů řízení.

12. Žalovaná 1) Česká republika podala odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Opakovaně (tak jako již v dřívějším průběhu řízení) namítla, že soudu prvního stupně nepříslušelo přezkoumávat rozhodnutí Ministerstva zemědělství vydaná podle § 17 odst. 4 (dříve odst. 6) zák. o půdě o tom, že dotčené pozemky spadají do působnosti tohoto zákona. Uvedla, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi sice připustil možnost přezkumu zemědělské povahy pozemků, ale jen ve specifických případech, pouze tehdy, jestliže měl být aplikován zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vypořádání s církvemi, o což se však ve zde posuzované věci nejednalo. Jestliže i přesto se soud prvního stupně zabýval povahou předmětných pozemků, pak jeho závěr měla za nesprávný s tím, že dokazováním byla zemědělská povaha pozemku ve skutečnosti potvrzena. Uvedla, že vynětí ze zemědělského půdního fondu znamenalo pouze, že se nejednalo o půdu tvořící zemědělský půdní fond, přesto však šlo o pozemky, na něž se vztahoval zákon o půdě (pokud je bylo možno podřadit pod § 1 odst. 1 písm. b/ či c/ zák. o půdě). Měla též za nesprávná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z hospodářských smluv uzavřených také s Okresním výstavbovým družstvem v , adresa, (dále i jen „OVBD“) dne , datum, ohledně nemovitostí v k. ú , adresa, a , datum, ohledně nemovitostí v k. ú , adresa, . Uvedla, že soud prvního stupně zdůraznil, že část předtištěného textu týkající se odevzdání k zemědělské výrobě byla vyškrtnuta. Měla však za to, že klíčovým bylo, že právo bezplatného trvalého užívání nemovitostí bylo zřízeno ve prospěch OVBD za účelem výstavby bytových jednotek pro členy jednotných zemědělských družstev , adresa, , že tak obytné budovy měly evidentně sloužit zemědělské výrobě, pro potřeby uvedených družstev. V této souvislosti pak namítla, že soud prvního stupně se již nezabýval hospodářskými smlouvami z roku 1972, jimiž byly následně předmětné pozemky odevzdány do trvalého užívání Okresního stavebního bytového družstva (dále i jen „OSBD“), ve kterých již předtištěný text článku IV., týkající se odevzdání k zemědělské výrobě, vyškrtnut nebyl. Svůj závěr o zemědělské povaze pozemků ještě v roce 1991 dovozovala i z výpovědi svědkyně , jméno FO, s tím, že pokud se (s manželem) zavázali v roce 1982 pracovat v zemědělském družstvu po dobu 10 let, musel závazek trvat ještě i v roce 1991. Uvedla též, že odvolací soud by se měl pečlivě zabývat i otázkou eventuálního žalobního petitu, který by měl vždy vycházet ze stejného skutkového stavu, a rovněž i otázkou koncentrace řízení. Zde měla za to, že bylo přihlíženo k novým skutkovým tvrzením, konkrétně k tvrzení, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemků. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek ve výroku II. změnil tak, že zamítne i žalobu po určení vlastnického práva žalovaného 2) a přizná jí i právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaný 2) se k podaným odvoláním nevyjádřil.

14. Žalobci i žalovaná 1) podali odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a to z pozice účastníků řízení, tedy jako osoby k podání odvolání oprávněné (§ 90 o. s. ř., § 201 o. s. ř.). Napadli rozsudek, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. à contr). Odvolání ve věci samé podali z důvodů zákonem předvídaných [žalobci pro nesprávné právní posouzení věcí (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), žalovaná 1) pro nesprávná skutková zjištění a pro nesprávné právní posouzení (§ 205, odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.)]. Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po nařízeném jednání dospěl k dále popsaným závěrům. Zde pak odvolací soud předesílá, že za nezbytné považoval vypořádat se především s námitkami vznesenými zejména žalovanou 1) v jejím odvolání. Podrobněji se proto nezabýval těmi ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které odvoláním nebyly zpochybněny, stejně tak jako ani právními závěry, které vyslovil již ve svém zrušovacím usnesení z , datum, , č. j. , Anonymizováno, –333.K námitce, že se nejedná o žalobu s eventuálním žalobním petitem, ale o dva samostatné nároky15. O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu žalobnímu požadavku), a pro případ, že primární požadavek bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním žalobním požadavku) – viz rozsudek Nejvyššího soudu z , datum, , sp. zn. 22 Cdo 2550/2020. Zde však odvolací soud (rovněž s odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v posléze zmíněném rozsudku) připomíná, že samotná skutečnost, že žalobce se domáhá, aby pro případ, že nebude vyhověno jeho primárnímu žalobnímu požadavku, bylo vyhověno požadavku eventuálnímu, ještě nemusí být důvodem pro posouzení, že se jedná o žalobu s eventuálním žalobním petitem. Tak je tomu pouze v případě, že žalobní požadavky (primární i eventuální) spočívají na shodném skutkovém základu. Pokud ale každý z nich spočívá na samostatném skutkovém základu, tedy žalobce uplatňuje dva odlišné samostatné nároky, jedná se o objektivní kumulaci dvou samostatných žalob, a to i v případě, že jeden byl uplatněn eventuálním petitem (viz usnesení Nejvyššího soudu z , datum, , sp. zn. 33 Cdo 4702/2015).

16. Žalobní návrh na nahrazení projevu vůle žalované 1) k uzavření smlouvy (smluv), kterého se žalobci domáhali původním žalobním návrhem (v podobě po jeho změně podáním z , datum, a následným postupným procesním nástupnictvím na žalující straně), spočíval na shodných skutkových tvrzeních již původního žalobce, jako posléze doplněný žalobní návrh na určení vlastnického práva SBD , Anonymizováno, (nyní žalovaného 2). Je skutečností, že ke změně práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické podle § 879c obč. zák. 1964 bylo třeba, aby do jednoho roku od účinnosti zák. č. 103/2000 Sb., jímž bylo toto ustanovení do občanského zákoníku zakotveno, tedy do , datum, , právnická osoba, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, požádala stát o přeměnu tohoto práva na vlastnictví (§ 879c odst. 4 obč. zák. 1964). Naproti tomu § 60a zák. o majetku státu, upravující převod pozemku tvořícího jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva, podobnou podmínku nezakotvoval. Přestože SBD , Anonymizováno, , který se (jako původní žalobce) žalobou z , datum, domáhal po žalované 1) bezúplatného převodu, v žalobě tvrdil, že dne , datum, požádal „v souladu s tehdy platnou legislativou“ o převod předmětných pozemků, k prokázání tohoto tvrzení navrhl provedení důkazu žádostí o převod pozemků a tuto rovněž soudu předložil, a to včetně kopie přípisu finančního referátu někdejšího Okresního úřadu , adresa, z , datum, , potvrzujícího převzetí žádosti. Jednalo se o žádost o změnu trvalého užívání na vlastnictví dle § 879c obč. zák. 1964 (nikoliv o žádost o převod pozemků podle § 60a zák. o majetku státu, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně). Již v žalobě, na samém počátku řízení, tedy původní žalobce tvrdil a doložil skutečnost rozhodnou pro posouzení důvodnosti i eventuálním žalobním návrhem uplatněného nároku.

17. Zda vlastnické právo k předmětným pozemkům svědčilo žalované (z čehož vycházel primární žalobní návrh) či SBD , Anonymizováno, (z čehož vycházel eventuální žalobní návrh), tak bylo otázkou právního hodnocení stále jednoho a téhož skutkového stavu, tvrzeného a posuzovaného od samého počátku řízení, a současně i otázkou, která by musela být vyřešena i při rozhodování jen o žalobě na nahrazení projevu vůle. Bez vyjasnění, zda právo trvalého užívání pozemků SBD , Anonymizováno, s účinností zákona o půdě zaniklo či trvalo dále (a následně naopak jeho přeměnou na vlastnické právo SBD , Anonymizováno, zaniklo vlastnické právo státu), nemohla být posouzena důvodnost ani žaloby v její původní podobě (dnes primárního žalobního návrhu). Námitku žalované 1), že v posuzované věci se nejednalo o primární a eventuální žalobní návrh, nýbrž o dva samostatné žalobní návrhy, tak měl odvolací soud za nedůvodnou.

18. Jestliže se pak žalobci určení vlastnictví domáhali toliko pro případ, že by nebyli úspěšní se svým návrhem na nahrazení projevu vůle žalované (a to v důsledku odlišných než jimi dovozovaných právních závěrů), měl odvolací soud závěr, že se jednalo o žalobu s eventuálním žalobním petitem, za správný.Námitka nemožnosti přezkumu rozhodnutí Ministerstva zemědělství19. Odvolací soud již ve svém zrušovacím usnesení z , datum, , č. j. , Anonymizováno, -333 vyslovil (pro soud prvního stupně závazný) závěr, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství nejsou rozhodnutími, kterými by byl soud podle § 135 odst. 1 o. s. ř. v posuzované věci vázán. Otázku, zda se jedná o pozemky, na které se vztahuje zákon o půdě, a které dříve spravoval (podle § 17 odst. 1 zák. o půdě) , právnická osoba, (a právo hospodaření k nim tak následně přešlo na , Jméno žalované A, dle § 4 odst. 1 zák. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), je otázkou, kterou si může soud posoudit sám; jestliže pak o této otázce bylo v minulosti rozhodnuto Ministerstvem zemědělství jako orgánem k tomu (podle § 17 odst. 4 zák. o půdě) příslušným, soud z něho (toliko) vychází. Vázanost rozhodnutími Ministerstva zemědělství v posuzované věci nepřichází v úvahu i proto, že (jak rovněž správně namítli žalobci), tato rozhodnutí byla vydána v řízeních, jichž se oni neúčastnili, nemohli proti nim ani brojit. Že jde o rozhodnutí, z nichž soud v občanskoprávním řízení (toliko) vychází, konečně již dříve dovodil i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek z , datum, , sp. zn 28 Cdo 4822/2009).

20. Na tomto svém dříve vysloveném závěru pak odvolací soud ani v současné době nic nezměnil. K výše popsané dřívější argumentaci pak (s ohledem na opakující se námitky žalované) jen doplňuje odkazy i na další judikaturu Nejvyššího soudu, zabývající se touto otázkou. V rozsudku z , datum, , sp. zn. 28 Cdo 598/2023, Nejvyšší soud uvedl, že „(V)e smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak. O stejnou věc rozhodnutou (závazně) mezi účastníky řízení pak může jít toliko za předpokladu totožného obsazení sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 28 Cdo 3450/2020. V situaci, kdy se žalobce (oprávněná osoba) řízení před Ministerstvem zemědělství vedeného podle ustanovení § 17 odst. 4 zák. o půdě neúčastnil, nemohla pro něj být rozhodnutím Ministerstva zemědělství posuzovaná otázka závazně vyřešena.“ Obdobný závěr vyslovil Nejvyšší soud i v usnesení z , datum, , sp. zn. 23 Cdo 1819/2022, a to ve věci obdobné jako ve zde posuzované věci (nikoliv tedy při posuzování povahy pozemků podle zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi), ve které dovolávající se žalovaná Česká republika namítala mimo jiné, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v rozporu s rozhodnutím Ministerstva zemědělství vydaným podle § 17 odst. 6 (později § 17 odst. 4) zák. o půdě, uzavřel, že se nejedná o pozemek zemědělský, tj. že nerespektoval rozhodnutí příslušného správního orgánu o charakteru předmětného pozemku jako zemědělského. Námitka žalované 1), že v posuzované věci nenastal případ specifické výjimky ze zásady vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí vydaného správním orgánem podle § 17 odst. 4 zák. o půdě, tak byla nepřípadná. Soud prvního stupně rozhodnutí vydaná Ministerstvem zemědělství (nepřípustně) nepřezkoumával, nýbrž otázky oběma rozhodnutími řešené si (přípustně) posoudil sám (a jinak) jako otázky předběžné.Povaha předmětných pozemků, právo trvalého užívání pozemků21. K objasnění skutkového stavu provedl soud prvního stupně obsáhlé dokazování a v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku pak podrobně popsal skutková zjištění, která na základě tohoto dokazování učinil (odst. 16. – 37. odůvodnění). Účastníci ve svých odvoláních nenamítli nesprávnost skutkových zjištění takto učiněných. Námitka žalované 1), že v hospodářských smlouvách z roku 1972 nebyl přeškrtnut formulářový text vymezující účel, k němuž byl trvalý uživatel povinen užívat pozemky užívat – „tj. k zemědělské výrobě“, nebyla námitkou nesprávného, nýbrž nedostatečného skutkového zjištění (dále k této námitce viz níže).

22. Osud pozemků, které byly v dříve ve vlastnictví fyzických osob, se vyvíjel, stručně shrnuto, následovně.

23. Pozemky v minulosti nabyl do vlastnictví stát a byly nejprve ve správě , právnická osoba, v , adresa, (p. č. , Anonymizováno, , ale i p. č. st. , Anonymizováno, ) a , právnická osoba, v , adresa, (p. č. , Anonymizováno, ). Následně byly předány hospodářskými smlouvami nejprve do správy Okresního národního výboru (dále i jen „ONV“) v , adresa, a obratem (1969, 1970) odevzdány do trvalého užívání Okresnímu výstavbovému bytovému družstvu v , adresa, za účelem výstavby bytových jednotek pro členy Jednotného zemědělského družstva (dále i jen „JZD“) , adresa, a JZD , adresa, . Poté (v roce 1972) byly rozhodnutím ONV v , adresa, nejprve odňaty z trvalého užívání OVBD , adresa, a následně hospodářskými smlouvami předány do bezplatného trvalého užívání OSBD , adresa, , které bylo v roce 1984 sloučeno s družstvem , Anonymizováno, , stavebním bytovým družstvem (jako družstvem přejímajícím).

24. Všechny výše zmíněné hospodářské smlouvy byly uzavřeny až po té, co bylo odborem výstavby někdejšího ONV v , adresa, rozhodnuto o umístění stavby 4 bytů na pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú , adresa, (, datum, ) a stejně tak i o umístění stavby 4 bytů na pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú , adresa, (z něhož byly pozemky p. č. st. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, 3 následně vyčleněny, jak patrno i ze snímku katastrální mapy, připojeného k rozhodnutí o umístění stavby z , datum, ). Oba bytové domy tedy byly na předmětných pozemcích vystavěny bytovým družstvem, které bylo jejich vlastníkem (nacházely se tedy v tehdejším družstevním vlastnictví jako jedné ze dvou forem někdejšího socialistického společenského vlastnictví dle čl. 8 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., ve znění do , datum, ), nejednalo se tedy o obytné stavby patřící původní zemědělské usedlosti. Proto se též na předmětné pozemky nemohlo vztáhnout ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zák. o půdě.

25. Odvolací soud neshledal ani důvodu, pro který by měl být považováván za nesprávný závěr soudu prvního stupně, učiněný na základě svědeckých výpovědí, o tom, že byty v obou domech byly přidělovány do užívání zaměstnancům zemědělských družstev (jak zřejmé i z rovněž osmi přihlášek za členy někdejšího OSBD , adresa, ), kteří se zavazovali pracovat v zemědělství po dobu 10 let, po uplynutí které mohli členská práva převést na jiné osoby, k čemuž posléze také docházelo.

26. Jestliže byly byty v předmětných domech v minulosti přidělovány do užívání (za současného uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu) členům či zaměstnancům tehdejších JZD , adresa, a JZD , adresa, , kteří se v té souvislosti zavazovali, že budou v družstvu pracovat po dobu deseti let (viz i podmínky pro poskytnutí stabilizačního příspěvku dle § 12 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví), jednalo se o tzv. družstevní stabilizační byty, které se nepovažovaly za byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace, a byť je bytové družstvo přidělilo pracovníkům stabilizované organizace, neztratily charakter družstevních bytů [viz i rozsudek Krajského soudu v , adresa, z , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, , uveřejněný též ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR (1966 -1984), svazku IV]. Že se jednalo o byty z družstevní stabilizační výstavby konečně v odvolání uvedla i sama žalovaná 1). Jestliže se tedy v obou předmětný domech nenacházely byty trvale určené pro ubytování pracovníků, pak dle názoru odvolacího soudu nebylo tyto domy možno ani považovat za obytné budovy sloužící k trvalému ubytování pracovníků zemědělské organizace, a to bez ohledu na skutečnost, že nebylo sporu o tom, že nejméně v době, kdy vešel v účinnost zákon o půdě (, datum, ) či následně zák. č. 93/1992 Sb. (který zákon o půdě mimo jiné i v jeho § 1 odst. 1 písm. c/ novelizoval – , datum, ) byly členy SBD , Anonymizováno, a uživateli jednotlivých bytů členové či zaměstnanci původních zemědělských družstev či jejich právních nástupců (právním nástupcem JZD , adresa, byl státní podnik OSEVA, semenářský podnik, jehož zaměstnancem byl , jméno FO, , který byl uživatelem bytu v domě č. p. , Anonymizováno, v , adresa, v letech 1990 – 1995, jak zjištěno z jeho svědecké výpovědi).

27. Nepřípadným pak měl odvolací soud odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu z , datum, , sp. zn. 2 Cdon 230/97 (dostupné např. v systému ASPI), ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že obytnými budovami, sloužícími zemědělské výrobě dle § 1 odst. 1 písm. c) zák. o půdě jsou i obytné budovy, které ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě sloužily trvale k ubytování pracovníků zemědělské organizace. Ve věci posuzované Nejvyšším soudem se jednalo o byty v obytné budově ve správě , právnická osoba, , tedy ve vlastnictví státu, nikoliv bytového družstva (a tedy byty družstevní) jako ve věci zde posuzované. Navíc, jak již popsáno, v posuzované věci obytné budovy k trvalému ubytování pracovníků zemědělských organizací nesloužily.

28. Odlišný závěr pak odvolací soud nedovodil ani ze skutečnosti, že hospodářskými smlouvami z roku 1972, kterými byly pozemky odevzdány do trvalého užívání OSBD, byla dohodnuta i povinnosti užívat pozemky k zemědělské výrobě, jak v odvolání namítla žalovaná.

29. Tato námitka byla důvodná. Na rozdíl od hospodářských smluv, jimiž někdejší ONV v , adresa, odevzdal pozemky do bezplatného trvalého užívání OVBD (pozemek p. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, v roce 1969 a pozemek p. č. č. , Anonymizováno, v k. ú , adresa, v roce1970), v hospodářských smlouvách, jimiž tytéž pozemky později odevzdal do bezplatného trvalého užívání OSBD (obě z , datum, , byl pro ně využit stejný formulář, jako pro předchozí smlouvy) skutečně formulářový text článků III. – VII. jakkoliv upravován či doplňován nebyl, v důsledku čehož zněla první věta čl. IV. v obou smlouvách tak, že (T)rvalý uživatel je povinen užívat pozemky k účelu, ke kterému mu byly odevzdány, tj. k zemědělské výrobě. Na druhé straně však zůstal v čl. IV. obou smluv bez úprav plně zachován i text poslední věty, podle níž směl uživatel na zemědělských pozemcích (mimo jiné) budovat bytové stavby pouze se souhlasem finančního odboru ONV v , adresa, .

30. Jestliže se však se v domech nenacházely byty trvale určené pro ubytování pracovníků (zemědělských) organizací, pak z výše uvedeného lze dovodit pouze tolik, že zmíněné povinnost užívání pozemků k zemědělské výrobě nebyla splněna (ale i současně – jestliže byly pozemky od samého počátku určeny k výstavbě bytových domů v družstevním vlastnictví, byť s družstevními stabilizačními byty, tak to užívání pozemků k zemědělské výrobě ve smyslu výše uvedeného též od samého počátku vylučovalo). Na výše popsaném právním charakteru bytů a v důsledku toho i obytných budov to ale dle názoru odvolacího soudu nic neměnilo.

31. Odvolací soud tak měl za správné závěry soudu prvního stupně o tom, že bytové domy č. p. , Anonymizováno, v , adresa, a č. p. , Anonymizováno, v , adresa, nebylo v době nabytí účinnosti zák. o půdě (či následně zák. č. 93/1992 Sb.) možno považovat za obytné budovy sloužící zemědělské výrobě a že tedy na jimi zastavěné pozemky se nevztahoval zákon o půdě ani ve smyslu jeho § 1 odst. 1 písm. c). Právo trvalého užívání obou pozemků tak dle § 22 odst. 1 písm. e) zák. o půdě nezaniklo, svědčilo SBD , Anonymizováno, i nadále.Přeměna práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické32. Jestliže právo trvalého užívání pozemků, které svědčilo SBD , Anonymizováno, , s účinností zákona o půdě nezaniklo, trvalo nadále, a to i k , datum, , kdy toto družstvo, jako v té době výlučný vlastník obou bytových domů (a tedy právní předchůdce žalobců), požádalo stát podle § 879c obč. zák. 1964 o změnu práva trvalého užívání mimo jiné i pozemků p. č. st. , Anonymizováno, v k. ú , adresa, a p. č. st. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, 3 v k. ú , adresa, na své vlastnické právo.

33. V době podání žádosti se v případě pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú , adresa, jednalo o pozemek, který byl především zastavěn budovou ve vlastnictví žadatele SBD , Anonymizováno, (domem č. p. , Anonymizováno, ), přes tu část pozemku, která přesahovala zastavěnou plochu, pak byl (a stále je) i přístup k bytovému domu z veřejné komunikace. Pozemek p. č. st. , Anonymizováno, v k. ú , adresa, byl stavebním pozemkem rovněž zastavěným budovou ve vlastnictví žadatele SBD , Anonymizováno, (obytným domem č. p. , Anonymizováno, ), pozemek p. č. , Anonymizováno, (následně rozdělený na pozemky p. č. , Anonymizováno, a p. č. st. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ) pak rovněž sloužil a slouží k přístupu k bytovému domu z veřejné komunikace, nacházely se na něm mimo jiné sušáky na prádlo, obyvatelé domu na něm skladovali dříví a parkovali automobily, užívali ho též jako přístupovou cestu k jimi užívaným kůlnám postaveným z větší části na vedlejších pozemcích (dříve pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ) i jako zahrádky, jak ze svědeckých výpovědí (a v případě výpovědi svědkyně , jméno FO, i zopakované následně odvolacím soudem) zjistil již soud prvního stupně.

34. Dle závěrů vyslovených Nejvyšším soudem stačilo, že s provozem budovy souvisela i jen část pozemku předaného dříve do trvalého užívání. Zde viz rozsudek z , datum, , sp. zn. 22 Cdo 2666/2009, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „(P)odle názoru dovolacího soudu, jestliže určitý pozemek byl využíván v souvislosti s provozem budovy nebo stavby, nebylo z hlediska uvedené transformace podstatné, je-li využívána celá jeho plocha nebo zda je využíván jen z části. Byl-li využíván k uvedenému účelu jen z části, nelze dobře říci, že nebyl využíván vůbec. Jestliže zákon v ustanovení § 879a odst. 1obč. zák. (správně bezpochyby § 879c/ obč. zák., uvedení nesprávného ustanovení bylo zjevnou chybou – poznámka odvolacího soudu) nestanovil nic o rozsahu užívání souvisejícího pozemku, který byl jako celek jednou nemovitou věcí, pak v případě splnění všech předpokladů nastala transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické celého pozemku v rozsahu, v jakém byl předán do trvalého užívání, byť z části nebyl trvalým uživatelem užíván vůbec. Rozhodnou dobou pro posuzování, který pozemek byl souvisejícím pozemkem, je doba, kdy nabyl účinnosti zákon č. 103/2000 Sb., t. j. den , datum, “ (přičemž nositel práva trvalého užívání musel být vlastníkem budovy i k , datum, , tedy až k předpokládanému dni nastoupení právních účinků přechodu vlastnického práva ze státu na trvalého uživatele, viz i nález Ústavního soudu z , datum, , sp. zn. I. ÚS 3508/12, který tento závěr shledal „ústavně konformním, neboť směřuje k žádoucímu vytváření souladných vlastnických vztahů k pozemku a ke stavbě na takovém pozemku zřízené“ – poznámka odvolacího soudu). Nejvyšší soud pak navázal na tyto závěry v rozsudku z , datum, , sp. zn. 22 Cdo 386/2012, kde dále vyslovil, že není podstatné, zda (a v jakém rozsahu) byl související pozemek spoluužíván i jinou osobou než vlastníkem budovy.

35. Pozemky p. č. st. , Anonymizováno, v k. ú , adresa, a p. č. st. , Anonymizováno, v k. ú , adresa, byly zastavěny bytovými domy ve vlastnictví žadatele SBD , Anonymizováno, (pozemek p. č. st. , Anonymizováno, zcela, pozemek p. č. st. , Anonymizováno, z části), pozemek p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú , adresa, pak na pozemek p. č. st. , Anonymizováno, navazoval a souvisel s provozem bytového domu č. p. , Anonymizováno, (obdobně jako i nezastavěná část pozemku p. č. st. , Anonymizováno, souvisela s provozem bytového domu č. p. , Anonymizováno, ).

36. Soudu prvního stupně pak bylo třeba přisvědčit i v závěru, že žadatel SBD , Anonymizováno, podal žádost o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické včas, ve lhůtě dle § 879c odst. 4 obč. zák. 1964 – lhůta jednoho roku běžela od účinnosti § 879c obč. zák. 1964, měla uplynout , datum, , žádost byla podána před uplynutím této lhůty (a též i v době před zrušením tohoto ustanovení zákonem č. 229/2001 Sb., zrušovací druhá část posléze uvedeného zákona byla následně zrušena, a to dnem , datum, , nálezem Ústavního soudu z , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 2/02, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb.).

37. Dle názoru odvolacího soudu tak byl správný i závěr soudu prvního stupně o tom, že došlo k naplnění předpokladů pro změnu práva trvalého užívání (i) pozemků p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, a p. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, na vlastnické právo SBD , Anonymizováno, k těmto pozemkům, a to v podobě, v jaké byly v té době evidovány v katastru nemovitostí. Za okamžik, kdy došlo k transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické, nutno považovat den , datum, (zde viz např. závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku z , datum, , sp. zn. 28 Cdo 1961/2006). Tímto přechodem logicky pozbyl vlastnické právo k uvedeným pozemkům stát.

38. Skutečnost, že v mezidobí došlo k rozdělení pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú , adresa, (dle současného stavu katastru nemovitostí na pozemky p. č. st. , Anonymizováno, a dále p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ), požadovanému určení vlastnictví nebránila. Soudu prvního stupně lze konečně přisvědčit i v tom, že ve svém rozhodnutí pozemky i v zastavovacím výroku III. (který však nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu – viz výše) označil parcelními čísly, pod nimiž jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí (jak zjištěno z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. , Anonymizováno, pro katastrální území , adresa, ), když tímto nijak nevybočil z předmětu řízení vymezeného (v průběhu řízení postupně upravovanou) žalobou. V případě pozemků p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , nacházejících se v k. ú , adresa, , se jednalo o části pozemku p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v jeho někdejší podobě, před následným rozdělením, který se (celý), jak výše popsáno, stal vlastnictvím SBD , Anonymizováno, . Závěr soudu prvního stupně o tom, že SBD , Anonymizováno, (žalovaný 2) je vlastníkem i pozemků p. č. , Anonymizováno, nacházejících se v k. ú , adresa, , tak měl odvolací soud správným.

39. Jestliže již v minulosti došlo k transformaci práva trvalého užívání žalobou vymezených pozemků na vlastnické právo žalovaného 2) a současně s tím i k pozbytí vlastnického práva státu k těmto pozemkům, byl správným i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci se důvodně nemohli domáhat nahrazení projevu vůle státu k uzavření smlouvy dle § 60a zák. o majetku ČR o převodu pozemků, jejichž vlastníkem již stát od , datum, není. Soud prvního stupně proto správně svým výrokem I. zamítl (primární) žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smluv o převodu pozemků (respektive jejich spoluvlastnických podílů).

40. Zde však měl odvolací soud za to, že srozumitelnosti a nezpochybnitelnosti soudního rozhodnutí odpovídá, aby v takovém případě obsahoval zamítavý výrok i znění smluv, ohledně nichž se žalobci nahrazení projevu vůle žalované 1) domáhali (jak tomu konečně bylo i v předchozích rozsudcích soudu prvního stupně). Proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, avšak ve znění obsahujícím i znění obou smluv, jak je žalobci vymezili při své poslední změně žalobního návrhu podáním z , datum, (o jejímž připuštění soud prvního stupně rozhodl při jednání dne , datum, ).

41. Správným (jak z výše popsaného vyplývá) pak měl odvolací soud i výrok II. přezkoumávaného rozsudku, jímž soud prvního stupně (po zamítnutí primárního žalobního návrhu) vyhověl eventuálnímu návrhu žalobců na určení vlastnického práva žalovaného 2) k pozemkům p. č. 687/3, 687/13, 687/14 a 687/15, nacházejícím se v k. ú , adresa, , stejně jako i pozemku p. č. st. 20, nacházejícímu se v k. ú , adresa, . Proto rozhodl dle § 219 o. s. ř. o potvrzení i tohoto výroku.Náklady řízení42. Co se nákladů řízení týče, za situace, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (výroky I. a II.), nepříslušelo mu (dle § 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodovat znovu i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (a předcházejících odvolacích řízení, stejně jako i řízení dovolacích), ale přezkoumat nákladové výroky napadeného rozsudku a dále rozhodnout i o nákladech tohoto odvolacího řízení. Přezkumu odvolacího soudu byl přitom otevřen nejen odvoláním žalobců napadený výrok IV. o náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobci na straně jedné a žalovanou 1) na straně druhé, ale i výrok V. o náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) (dle § 212 písm. a/ o. s. ř. jako na rozhodnutí ve věci samé výrok závislý).

43. Za situace, kdy žalobci byli v řízení úspěšní se svým eventuálním žalobním návrhem, je bylo třeba považovat ve věci samé za plně úspěšné a příslušelo jim právo na náhradu nákladů v plné výši dle § 142 odst. 1 o. s. ř. (s výjimkou části nákladů žalobkyně c/ , Jméno žalobce C, a žalobců d/ , jméno FO, a e/ , Jméno žalobce E, – viz níže). Odkaz žalobců na (obdobný) závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku z , datum, , sp. zn. 21 Cdo 3918/2015, byl tedy případný. Dlužno však připomenout, že ze stejného závěru vycházel i soud prvního stupně, který však současně ve vztahu mezi žalobci a žalovanými (který měl specifickým) a též i ve skutečnosti, že eventuální žalobní návrh žalobci uplatnili až v závěrečné fázi řízení, kdy již byla většina nákladů vynaložena, shledal okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které právo na náhradu nákladů žalobcům proti žalovaným dle § 150 o. s. ř. nepřiznal.

44. Posléze uvedený závěr soudu prvního stupně měl odvolací soud správným jen ve vztahu k žalovanému 2). V jeho případě došlo skutečně k velmi zvláštní procesní situaci. Bylo to právě SBD ROZKVĚT, kdo řízení vyvolal ve snaze získat vlastnictví k pozemkům zastavěným (a souvisejícím) s bytovými domy, jichž bylo v době podání žaloby výlučným vlastníkem. V průběhu řízení se SBD ROZKVĚT z řízení postupně „vytrácelo“, jak do řízení vstupovaly jednotlivé osoby, které v mezidobí nabývaly vlastnictví k (bytovým) jednotkám v jednotlivých domech, a to až do toho okamžiku, kdy vstupem , Jméno žalobce G, a , Jméno žalobce A, místo původního žalobce zaniklo účastenství SBD ROZKVĚT zcela. Účastníkem řízení, a to na straně žalované, se pak SBD ROZKĚT stalo až poté, co žalobci změnili původní žalobu tak, že ji rozšířili o eventuální žalobní požadavek na určení vlastnického práva SBD ROZKVĚT (a v řízení se tak nově rozhodovalo i o jeho právu). Byť v důsledku výše popsaného vývoje v závěru řízení SBD ROZKVĚT vystupovalo na straně žalované a formálně tedy bylo neúspěšné, fakticky byl konečný výsledek řízení v jeho zájmu, odpovídal tomu, čeho se dříve samo v postavení žalobce domáhalo. Navíc, část nákladů řízení, jejichž náhrady přísluší současným žalobcům (kteří postupně vstoupili do procesních práv a povinností SBD ROZKVĚT jako jeho procesní nástupci dle § 107a o. s. ř.), byla vynaložena právě SBD ROZKVĚT. Bylo by zcela absurdním, aby SBD ROZVĚT hradilo žalobcům (i) náklady řízení, které samo vynaložilo. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) tak měl odvolací soud závěr o naplnění podmínek postupu dle § 150 o. s. ř. správným, a proto dle § 219 o. s. ř. potvrdil i nákladový výrok V. rozsudku soudu prvního stupně.

45. Stejný závěr však již odvolací soud neučinil stran výroku IV., tedy ve vztahu k žalované 1). Mezi žalovanou 1) a žalobci se o jakýkoliv specifický vztah nejednalo. Žalovaná 1) v tomto procesním postavení vystupovala od samého počátku, po dobu celého řízení nároky uplatněné nejprve původním žalobcem a posléze jeho procesními nástupci odmítala. Stejně tak odvolací soud za okolnost zvláštního zřetele hodnou nepovažoval skutečnost, že o eventuální žalobní návrh žalobci žalobu rozšířili až v samotném závěru řízení. Jak výše popsáno, požadavek na přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické uplatnil právní předchůdce žalobců (dnes žalovaný 2) již v roce 2001. Že se původní žalobce domáhal žalobou nahrazení projevu vůle žalované 1) a nikoliv od samého počátku určení svého vlastnického práva, pak mohlo být i v důsledku velmi nestandardního postupu státu v pozici zákonodárce, který zákonem č. 229/2001 Sb. zrušil § 879c obč. zák. 1964 jediný den před uplynutím lhůty jednoho roku dle odst. 1 a 4 zrušovaného ustanovení, a to za současného doplnění zák. o majetku státu o § 60a a § 60b, upravující jiný způsob možného sjednocení vlastnictví pozemku a zejména bytových domů ve vlastnictví bytových družstev. Zrušovací (druhou) část zák. č. 229/2004 Sb. pak zrušil svým nálezem z , datum, , uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, Ústavní soud, který tak dříve zrušené ustanovení § 879c obč. zák. 1964 „oživil“, v důsledku čehož se sice (zjevně mimo rámec původních úvah zákonodárce) rozšířil počet cest vedoucích k odstranění nežádoucího dualismu vlastnických vztahů v oblasti bydlení, právní řád samotný však znepřehlednil. Tuto okolnost však dle názoru odvolacího soudu není důvodu vykládat k tíži žalobců, je spíše (dalším) důvodem, pro který nelze uvažovat o zproštění státu (žalované 1), který zmíněnou nepřehlednost zapříčinil, od povinnosti nahradit náklady řízení úspěšným žalobcům. Odvolací soud proto za přiměřeného použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nákladový výrok IV. přezkoumávaného rozsudku změnil tak, že žalované 1) uložil, aby žalobcům nahradila náklady, které jim v předcházejícím průběhu řízení vznikly.

46. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení pak odvolací soud vycházel dále i z následujících východisek.

47. Náklady žalobců byly tvořeny náklady jejich právního zastoupení a dále zaplacenými soudními poplatky. Jak již výše opakovaně zmíněno, původním žalobcem byl současný žalovaný 2) (SBD ROZKVĚT), který se z řízení „vytrácel“, tak jak byl postupně nahrazován současnými žalobci (a též o obcí , adresa, , stran jejíž žaloby již bylo dříve ve věci pravomocně rozhodnuto, a to včetně nákladů řízení). Žalobci (postupně) vstoupili do procesních práv a povinností původního žalobce SBD ROZKVĚT, což mimo jiné znamená, že jim přísluší i právo na náhradu nákladů řízení, které v minulosti (v procesním postavení žalobce) SBD ROZKVĚT vynaložilo. Odvolací soud zde vycházel z úvahy, že jednotlivé náklady vzniklé SBD ROZKVĚT je třeba pro účely rozhodnutí o náhradě rozdělit mezi ty z účastníků, kteří v době, ve které byl ten který náklad vynaložen, ještě účastníky řízení nebyli.

48. Jak již zmíněno, náklady řízení na žalující straně byly tvořeny především náklady právního zastoupení. Ty spočívaly v odměně právního zástupce žalobců za jednotlivé úkony právní služby, paušálních náhradách hotových výdajů, spojených s každým úkonem právní služby (§ 137 odst. 1, 2 o. s. ř.) a dále v náhradě za daň z přidané hodnoty z té které odměny a paušální náhrady, když právní zástupce žalobců je plátcem této daně (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

49. V případě prvních dvou v řízení učiněných úkonů právní služby (příprava a převzetí zastupování a sepis žalobního návrhu, za které právnímu zástupci náleží plná odměna - § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění předpisů pozdějších, dále i jen „AT“), bylo žalobcem pouze SBD ROZKVĚT. Odměna za jeden úkon právní služby činila 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. b/, § 7 bod 5. AT ve znění do , datum, , vycházeno z úvahy, že pokud se žaloba týkala nahrazení projevu vůle stran smlouvy o bezúplatném převodu pozemku, je třeba mít pro účely výpočtu odměny předmět smlouvy za penězi neocenitelný, tarifní hodnota tedy 35 000 Kč), paušální náhrada 300 Kč a daň z přidané hodnoty (dále i jen „DPH“, 21 % z odměny a paušální náhrady) 588 Kč – náklady řízení původního žalobce SBD ROZKVĚT v souvislosti s každým z těchto úkonů právní služby tak činily 3 388 Kč. SBD ROZKVĚT měl celkem 8 procesních nástupců (včetně obce , adresa, , ve vztahu ke které již řízení skončilo), náklady v souvislosti s každým z obou úkonů právní služby tak bylo třeba rozdělit dle tohoto počtu, ve vztahu ke každému z procesních nástupců tak v souvislosti s každým z těchto dvou úkonů bylo uvažováno s náklady ve výši 423,50 Kč.

50. V případě úkonů právní služby představovaných účastí zástupce žalobců při jednání před soudem prvního stupně dne , datum, a odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně z , datum, , č. j. 22 C 20/2017/2017-54 již byl vedle SBD ROZKVĚT žalobcem i , Jméno žalobce B, . Vedle paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč tak právnímu zástupci náležela za každý z těchto úkonů právní služby odměna, a to ve výši 2 000 Kč za každého z obou žalobců (v souhrnu tedy 4 000 Kč) a náhrada za DPH 903 Kč (21 % z 4 300 Kč), celkem tedy 5 203 Kč. Náklady každého z obou tehdejších účastníků v souvislosti s každým z uvedených úkonů činily ½ uvedené částky, tedy 2 601,50 Kč; v případě SBD ROZKVĚT však tuto částku bylo třeba rozdělit mezi 7 pozdějších procesních nástupců, u každého tak v souvislosti s každým z těchto dvou úkonů bylo uvažováno s náklady ve výši 371,64 Kč.

51. V případě úkonu právní služby představovaného účastí zástupce žalobců při jednání před odvolacím soudem dne , datum, byli vedle SBD ROZKVĚT a , Jméno žalobce B, na žalující straně účastníky již i , Jméno žalobce C, , , jméno FO, (procesní předchůdkyně současného žalobce d/ , jméno FO, ), , Jméno žalobce E, , , Jméno žalobce F, (procesní předchůdce současného žalobce f/ , Jméno žalobce F, ) a obec , adresa, . Vedle paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč právnímu zástupci náležela za tento úkon právní služby odměna, a to ve výši 2 000 Kč za každého z vyjmenovaných sedmi žalobců (v souhrnu tedy 14 000 Kč) a náhrada za DPH 3 003 Kč (21 % z 14 300 Kč), celkem tedy 17 303 Kč. Náklady každého ze sedmi tehdejších účastníků v souvislosti s každým z uvedených úkonů činily 1/7 uvedené částky, tedy 2 471,86 Kč; v případě SBD ROZKVĚT však tuto částku bylo třeba opět rozdělit, a to mezi 2 pozdější procesní nástupce (, Jméno žalobce G, a , Jméno žalobce A, ), náhrada u každého z nich tak činila 1 235,93 Kč.

52. V případě úkonů právní služby představovaných účastí zástupce žalobců při jednání před soudem prvního stupně dne , datum, a odvoláním z , datum, proti rozsudku soudu prvního stupně č. j. 22 C 20/2017/2017-314, kdy účastníkem řízení na žalující straně již nebylo SBD ROZKVĚT, ale byli jimi již jen stávající žalobci, právnímu zástupci žalobců náležela vždy (za každý z těchto úkonů právní služby) vedle paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč i odměna, a to ve výši 2 000 Kč za každého ze sedmi žalobců (v souhrnu tedy 14 000 Kč) a náhrada za DPH 3 003 Kč (21 % z 14 300 Kč), celkem tedy 17 303 Kč. Náklady každého ze sedmi tehdejších účastníků v souvislosti s každým z uvedených úkonů činily 1/7 uvedené částky, tedy 2 471,86 Kč.

53. Další úkony právní služby již byly činěny v době po , datum, , kdy již byla v účinnosti změna vyhlášky č. 117/1996 Sb., provedená vyhláškou č. 258/2024 Sb. Změna spočívala mimo jiné v tom, že nově za úkony právní služby učiněné od , datum, činila paušální náhrada dle § 11 odst. 4 AT 450 Kč, tarifní hodnota dle § 9 odst. 3 AT 65 000 Kč (čemuž odpovídala odměna 3 700 Kč). Dle § 12 odst. 4 AT ve znění účinném od , datum, pak za společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží za druhou a každou další takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu snížená mimosmluvní odměna. Mimosmluvní odměna se snižuje za druhou osobu o 20 %, za třetí osobu o 40 %, za čtvrtou osobu o 60 % a za pátou a každou další osobu o 80 %. V posuzované věci to pak znamenalo, že odměna právního zástupce činila za první zastupovanou osobu 3 700 Kč, za druhou 2 960 Kč, za třetí 2 200 Kč, za čtvrtou 1 480 Kč a za pátou až sedmou zastupovanou osobu po 740 Kč (v souhrnu 12 580 Kč).

54. Odvolací soud pak měl za to, že částky vypočtené dle nového znění § 12 odst. 4 AT slouží k výpočtu souhrnné výše odměny advokáta za společný úkon právní služby při zastupování více osob, že však zjevně není důvodu, pro který by měl být některý z účastníků při náhradě nákladů řízení znevýhodněn tím, že je s ním uvažováno jako s v pořadí druhou (třetí, čtvrtou, …) zastupovanou osobou. Odvolací soud zde vycházel ze závěru, že skutečnost, že náhrada nákladů zastoupeného účastníka se platí advokátu (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), nic nemění na tom, že náhrada nákladů je nárokem účastníka, jemuž je přisouzena, advokát pak představuje jen platební místo. Měl tak za to, že pro vlastní přiznání práva na náhradu nákladů jednotlivým žalobcům bylo třeba souhrnnou výši takto vyčíslené odměny (12 580 Kč) rozpočítat mezi jednotlivé žalobce v určitém poměru. Vzhledem ke skutečnosti, že každý z žalobců se domáhal srovnatelného (náhrady projevu vůle žalované 1/ se smlouvou o bezúplatném převodu pozemků, posléze určení vlastnictví žalovaného 2), měl odvolací soud za odpovídající rozdělení souhrnu takovýchto odměn mezi jednotlivé žalobce ve shodném poměru, který odpovídal částce 1 797,14 Kč pro každého z žalobců (12 580/7). Zde lze již odkázat i na obdobné závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení z , datum, , sp. zn. 25 Cdo 1552/2025.

55. Za úkony představované účastí právního zástupce žalobců u jednání před soudem prvního stupně, konaná ve dnech , datum, , , datum, , , datum, , , datum, (která byla kratší dvou hodin), písemné vyjádření ve věci z , datum, a podání ve věci samé z , datum, tak právnímu zástupci žalobců náležela vždy (za každý z těchto úkonů) vedle paušální náhrady hotových výdajů 450 Kč i souhrnná odměna 12 580 Kč a náhrada za DPH z paušální náhrady a odměny ve výši 2 736,30 Kč (21 % z 13 030 Kč), v souhrnu tedy 15 766,30 Kč. Náklady každého z žalobců v souvislosti s každým z uvedených úkonů právní služby tak činily po 2 252,33 Kč (15 766,30/7).

56. Za zastupování žalobců u jednání před soudem prvního stupně, které se konalo , datum, a které přesáhlo 2 hodiny, náležela právnímu zástupci (dle § 11 odst. 2 písm. g/ AT) vedle paušální náhrady hotových výdajů 450 Kč i souhrnná odměna za dva úkony právní služby po 12 580 Kč, tedy celkem 25 160 Kč, a náhrada za DPH z paušální náhrady a odměny ve výši 5 378,1 Kč (21 % z 25 610 Kč), v souhrnu tedy 30 988,10 Kč. Náklady každého z žalobců v souvislosti s tímto úkonem právní služby tak činily po 4 426,87 Kč (30 988,10/7).

57. Jak již zmíněno, současní žalobci do řízení postupně vstupovali namísto původního žalobce SBD ROZKVĚT, jehož účastenství se tak postupně omezovalo, až došlo k úplnému zániku jeho účastenství na straně žalující. Přistupováním do řízení stávající žalobci vstupovali do procesního postavení SBD ROZKVĚT jako svého procesního předchůdce, v důsledku čehož též jim bylo třeba přiznat i náhradu za náklady řízení vynaložené dříve SBD ROZKVĚT (ve výše popsaných poměrech). Odvolací soud však měl v této souvislosti i za to, že v důsledku výše uvedeného nebylo na místě v posuzované věci uvažovat při rozhodování o nákladech řízení na straně postupně přistupujících žalobců s úkony, které učinil již jejich procesní předchůdce – konkrétně s převzetím a přípravou zastupování jednotlivých přistupujících žalobců (týmž právním zástupcem), a rovněž ani s úkony, jimiž bylo navrhováno přistoupení jednotlivých žalobců. Proto při rozhodování o nákladech řízení zohlednil odvolací soud toliko ty úkony právní sužby, které vyjmenoval výše, a ve vztahu k nimž i popsal způsob výpočtu výše náhrady každého z žalobců.

58. Jak rovněž již výše zmíněno, odvolací soud měl za to, že náhradu vynaložených nákladů v plném rozsahu lze vůči žalované 1) přiznat žalobcům, s výjimkou části nákladů žalobkyně c/ , Jméno žalobce C, a žalobců d/ , jméno FO, a e/ , Jméno žalobce E, . Důvodem byla skutečnost, že tito tři žalobci (stejně jako i obec , adresa, ) byli procesními nástupci původního žalobce SBD ROZKVĚT v části, ve které se ten domáhal nahrazení projevu vůle žalované 1) se smlouvou o bezúplatném převodu pozemků v katastrálním území , adresa, , a to pozemků p. č. st. 146 a p. č. 687/13 (který byl následně rozdělen – viz výše). Stran pozemku p. č. st. 146 však byla žaloba v dřívějším průběhu řízení pravomocně zamítnuta. Bylo tak třeba zohlednit, že za dobu do uvedeného částečného zamítnutí žalobního návrhu stran pozemků v katastrálním území , adresa, byl původní žalobce SBD ROZKVĚT (a tedy i jeho stávající procesní nástupci) úspěšný pouze částečně. S ohledem na neúspěch s žalobou stran jednoho ze dvou pozemků pak měl odvolací soud za to, že náklady řízení za dobu do vydání rozsudku odvolacího soudu z , datum, , č. j. 72 Co 13/2019-221, jímž bylo o částečném zamítnutí pravomocně rozhodnuto, nelze výše zmíněným třem žalobcům dle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznat. Z téhož důvodu jim pak nebylo možno ani přiznat právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s podáním dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z , datum, , se kterým nebyli úspěšní, když dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z , datum, , č. j. 23 Cdo 2127/2022-253 (při rozhodování o nákladech řízení tak nebyly zohledněny náklady právního zastoupení žalobců v tomto dovolacím řízení, ani soudní poplatek zaplacený za dovolání).

59. Žalobci dále v průběhu řízení vynaložili i náklady na soudní poplatky. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil odvolací soud poplatky ve výši, které byly postupně žalobci skutečně zaplaceny s tím, že v případě, že byly placeny v době, kdy bylo účastníkem řízení SBD ROZKVĚT, soudní poplatky rozpočítával dle počtu následných žalobců, jejichž (následně již jimi samotnými uplatňovaných) nároků se řízení v době placení toho kterého poplatku týkalo.

60. Za podání žalobního návrhu zaplatilo SBD ROZKVĚT soudní poplatek v celkové výši 7 000 Kč. Na každého z pozdějších osmi procesních nástupců (včetně obce , adresa, , když v této fázi se řízení původní žalobce uplatňoval i nárok, týkající se tohoto následného žalobce), tak připadala 1/8 uvedené částky, tedy 875 Kč. Obdobně tomu bylo i v případě poplatku 2 000 Kč zaplaceného za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z , datum, , č. j. 22 C 20/2017-54. V případě tohoto poplatku tak na každého z procesních nástupců původního žalobce připadlo 250 Kč. Žalobcům c), d) a e) náhrada za tyto soudní poplatky z důvodu popsaného v odst. 58 přiznána nebyla.

61. Za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z , datum, , č. j. 22 C 20/2017-314, zaplatili žalobci soudní poplatek 10 000 Kč. Stalo se tak v době, kdy ve vztahu k pozemkům v katastrálním území , adresa, již nebyl uplatňován nárok obce , adresa, na nahrazení projevu vůle žalované 1) se smlouvou o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu k pozemku na tohoto (dřívějšího) žalobce. Řízení se tak týkalo v případě pozemku p. č. 687/3 v k. ú. , adresa, (později rozděleného na více pozemků) převodu spoluvlastnických podílů tří žalobců o souhrnné velikosti ¾, v případě pozemku p. č. st. 20 v k. ú. , adresa, převodu spoluvlastnických podílů všech čtyř žalobců, každého o velikosti ¼. Odvolací soud pak vycházel ze závěru, že se fakticky jednalo o dvě samostatná řízení spojená ke společnému projednání, a že proto na souhrnně zaplacený soudní poplatek je třeba pohlížet jako na zaplacený ve výši 5 000 Kč v každé ze spojených věcí (obdobně tomu bylo i v případě předchozích poplatků, kde to však pro náhradu nákladů nebylo významné za situace, že v době jejich placení se nároků ve vztahu k pozemkům v k. ú , adresa, domáhali všichni potencionální spoluvlastníci – bylo uvažováno s rovnoměrným rozdělením mezi celkem osm osob). V případě odvolání stran pozemku v k. ú. , adresa, tak bylo uvažováno se zaplacením poplatku třemi žalobci (I. , jméno FO, , Z. , jméno FO, , D. , jméno FO, ), každým z 1/3, tedy 1 666,70 Kč), v případě odvolání stran pozemku v k. ú , adresa, bylo uvažováno se zaplacením poplatku zbývajícími čtyřmi žalobci, každým ¼, tedy 1 250 Kč. Obdobně pak bylo postupováno i v případě soudního poplatku zaplaceného ve výši 4 000 Kč za odvolání proti nyní přezkoumávanému rozsudku soudu prvního stupně, bylo tak uvažováno se zaplacením po 666,70 Kč žalobci I. , jméno FO, , Z. , jméno FO, , D. , jméno FO, , po 500 Kč pak žalobci zbývajícími.

62. Odvolací soud tak měl za to, že za řízení před soudem prvního stupně a předcházející odvolací řízení bylo možno přiznat žalobcům náhradu nákladů v následující výši- žalobkyni c) , Jméno žalobce C, , a žalobcům d) , jméno FO, a e) , Jméno žalobce E, po 27 023,13 Kč (3 x 2 471,86 + 6 x 2 252,33 + 4 426,87 + 1 666,7)- žalobci a) , Jméno žalobce A, a žalobkyni g) , Jméno žalobce G, každému po 28 085,78 (2 x 423,50 + 2 x 371,64 + 1 235,93 + , právnická osoba, 471,86 + 6 x 2 252,33 + 4 426,87 + 2 375)- žalobci b) , Jméno žalobce B, 33 799,43 Kč (2 x 423,50 + , právnická osoba, 610,50 + 3 x 2 471,86 + 6 x 2 252,33 + 4 426,87 + 2 375)- žalobci f) , Jméno žalobce F, 29 321,71 Kč (2 x 423,50 + 2 x 371,64 + 3 x 2 471,86 + 6 x 2 252,33 + 4 426,87 + 2 375).Proto změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované 1) uložil, aby náhrady ve shora popsané výši každému z žalobců uhradil. S ohledem na výši nákladů stanovil k zaplacení uvedených částek dle § 160 odst. 1, části věty za středníkem o. s. ř. dobu delší než obvyklé 3 dny.

63. V tomto odvolacím řízení pak již byli plně úspěšní všichni žalobci. Dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. jim proto odvolací soud přiznal proti žalované 1) náhradu nákladů, které jim v souvislosti s tímto odvolacím řízení vznikly. Tyto náklady u každého z nich sestávaly především z nákladů právního zastoupení, v rámci kterého jejich právní zástupce učinil dva úkony právní služby – podání odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, . Náklady každého z žalobců v souvislosti s každým z uvedených úkonů právní služby činily po 2 252,33 Kč (viz odstavec 53 tohoto odůvodnění). K této částce pak bylo třeba přičíst i náklady představované zaplacením soudního poplatku z odvolání (resp. části připadající na každého z žalobců). U každého z žalobců c) d) a e) se jednalo o částku 666,70 Kč, u každého ze zbývajících žalobců o částku 500 Kč (viz poslední věta odst. 60 tohoto odůvodnění). Žalované 1) tak bylo uloženo, aby na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení zaplatila žalobkyni c) , Jméno žalobce C, a žalobcům d) , jméno FO, a e) , Jméno žalobce E, každému po 5 171,36 Kč (, právnická osoba, 252,33 + 666,70), žalobkyni c) , Jméno žalobce C, a žalobcům a) , Jméno žalobce A, , b) , Jméno žalobce B, a f) , Jméno žalobce F, každému po 5 004,66 Kč (, právnická osoba, 252,33 + 500), a to ve stejné lhůtě jako v případě nákladů předcházejících fází řízení.