72 Co 27/2022- 224

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení existence zástavního práva o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 3. 11. 2021, č. j. 12 C 298/2019-188 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9 765,91 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., určil, že i nadále trvá zástavní právo ve prospěch žalobkyně, a to ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/2 na pozemku [parcelní číslo] a pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je i stavba rodinnému [adresa], vše nemovitostech nacházejících se v katastrálním území Město Žďár, obci [obec]. Žalované pak (výrokem II.) uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 29 321,60 Kč.

2. Při rozhodování ve věci samé vycházel soud prvního stupně ze závěru, že -) v roce 2010, kdy výše uvedené nemovité věci byly v rovnodílném spoluvlastnictví [jméno] a [jméno] [příjmení] (rodičů žalované), vzniklo na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a tehdejšími spoluvlastníky nemovitých věcí zástavní právo k oběma pozemkům, a to k zajištění pohledávek žalobkyně za společností [právnická osoba] (jejímž společníkem byl [jméno] [příjmení]) ze smlouvy o poskytnutí úvěru ve výši 8 500 000 Kč -) darovací smlouvou ze dne [datum] nabyla žalovaná spoluvlastnický podíl o velikosti na výše uvedených nemovitostech, a to ten, který náležel její matce [jméno] [příjmení] -) kupní smlouvou z [datum] uzavřenou mezi JUDr. [jméno] Mádrem, insolvenčním správcem dlužníka [jméno] [příjmení] jako prodávajícím, a žalovanou jako kupující koupila žalovaná zbývající spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 za částku 3 125 000 Kč, z majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení] (čímž došlo k zániku zástavního práva zatěžujícího v konkursu zpeněžený spoluvlastnický podíl) -) insolvenční správce vyhotovil potvrzení o zániku zástavního práva na spoluvlastnickém podílu o velikosti a návrh na vklad, a tyto zaslal žalované -) [datum] rozhodl Katastrální úřad pro [obec], katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, o povolení vkladu v podobě výmazu zástavního práva na výše uvedených nemovitých věcech, a to v celém rozsahu, na základě zejména potvrzení insolvenčního správce o zániku zástavního práva, ve kterém byl údaj o tom, že se týká spoluvlastnického podílu na nemovitostech o velikosti 1/2, pozměněn na 1/1.

3. Soud prvního stupně pak dovodil, že pro rozhodnutí ve věci není významné, kdo toto pozměnění způsobil a zda k němu došlo před podáním návrhu na vklad u katastrálního úřadu či až potom. Měl za to, že zpeněžením spoluvlastnického podílu [jméno] [příjmení] v insolvenčním řízení zaniklo zástavní právo žalobkyni k tomuto spoluvlastnickému podílu, a to podle ust. § 167 odst. 4, § 285 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění předpisů pozdějších, že však současně nebylo zjištěno nic, co by svědčilo závěru, že zákonným způsobem dle ust. § 1377 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ o. z.“) došlo k zániku i zástavního práva žalobkyni ke spoluvlastnickému podílu na nemovitých věcech, který žalovaná vlastnila jako právní nástupkyně [jméno] [příjmení], že toto zástavní právo může trvat i poté, co se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitých věcí (zde soud prvního stupně odkázal na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku z 6. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4397/2009) a bude trvat i nadále, až do doby, než pohledávka žalobce jako zástavního věřitele zanikne.

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním žalovaná. Měla za to, že soud prvního stupně rozhodl na základě neúplného dokazování, dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům a nevypořádal se se všemi rozhodnými skutečnostmi tvrzenými žalovanou, zejména se nezabýval důsledky rozhodnutí katastrálního úřadu o výmazu zástavního práva ve vkladovém řízení. Uvedla, že odkaz soudu prvního stupně na právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 4397/2009 není přiléhavý, že se nejedná o případ, kdy by mělo dojít k „ rozšiřování“ zástavního práva na celou nemovitost nebo naopak ke„ zužování“ zástavního práva převodem spoluvlastnického podílu. Za podstatnou pak měla otázku, zda ke změně v listinách podaných katastrálnímu úřadu došlo před podáním návrhu ze strany osoby, která byla navrhovatelem či účastníkem řízení, či až v průběhu katastrálního řízení ze strany jiné osoby, zejména pak některého ze zaměstnanců katastrálního úřadu. Zde uvedla, že pro ni i její rodinu je primární otázka nařčení z falšování předmětných listin. Měla za nepochybné, že ke změně údajů ve vkladových listinách došlo po podání návrhu na vklad dne [datum] a bez účasti účastníků řízení. Zde argumentovala tím, že v jí předloženém stejnopise opatřeném podacím razítkem změny provedeny nebyly a že podatelna může přijetí listiny potvrdit pouze na stejnopise, který je zcela shodný s podáním, které přebírá. Měla za to, že mělo být též prověřeno, zda ručně psané texty nebyly doplněny či pozměněny některým z pracovníků katastrálního úřadu, kteří se vkladovým řízením zabývali. Konečně uvedla, že dle ust. § 980 odst. 1 o. z. je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje, že rozhodnutím katastrálního úřadu nepochybně došlo k výmazu zástavního práva žalobce k nemovitým věcem ve vlastnictvím žalované, a to rozhodnutím o provedení vkladu, proti němuž nebyl ze strany žádného účastníků podán opravný prostředek. Zde odkázala na závěr uvedený Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 31 Cdo 823/2008, že vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru. Namítla, že bylo-li právo z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Poukázala na princip materiální publicity chránící nabyvatele práva k nemovitosti v souladu se stavem zápisu v katastru nemovitostí, na vznik zástavního práva věřitele [právnická osoba], který své zástavní právo nabyl v dobré víře za situace, kdy zástavní právo žalobkyně zaniklo výmazem zástavního práva v katastru nemovitostí. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně změnil tak, že podanou žalobu zamítne a žalobkyni zaváže k úhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobkyně měla rozsudek soudu prvního stupně za správný, s odvoláním žalované nesouhlasila. Za stěžejní považovala skutečnost, že samotný insolvenční správce vydal potvrzení o zániku zástavních práv pouze v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti a že k zániku zástavního práva (míněno zjevně ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu, který žalovaná již dříve vlastnila) nedošlo ani jiným ze zákona předvídaných způsobů. K námitce materiální publicity zápisu ve veřejném seznamu uvedla, že ust. § 980 o. z.„ pracuje“ s vyvratitelnou domněnkou, tedy v podstatě předvídá, že stav zapsaný v katastru nemovitostí nemusí někdy odpovídat skutečnému stavu. Uvedla, že domněnka plynoucí z ust. § 980 o. z. jí (žalobkyní) byla vyvrácena a výmazem zástavního práva z katastru nemovitostí k jeho zániku nedošlo. K možnosti domoci se určení, že zástavní právo v rovině hmotného práva trvá, a to v soudním řízení, odkázala na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku z 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97. Uvedla též, že žalovaná se nemůže dovolávat ochrany dobré víry v zápise ve veřejném rejstříku, když o rozsahu zániku zástavního práva a jeho trvání musela vědět. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Žalovaná podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. s. ř.“), a to z pozice účastníka řízení, tedy jako osoba k podání odvolání subjektivně oprávněná (§ 90, § 201 o. s. ř.). Napadla rozsudek, proti němuž je odvolání objektivně přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. a contr.), a to ze zákonem předvídaných důvodů (§ 205 odst. 2 písm. b/, d/, e/ a g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

7. Co se skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně týče (tak jak byly popsány stručně v odst. 2 tohoto odůvodnění), měl odvolací soud za to, že beze zbytku odpovídají provedenému dokazování. Lze též připomenout, že tyto skutkové závěry fakticky nebyly ani žalovanou zpochybněny. Námitka, že soud prvního stupně pochybil, když v odůvodnění rozsudku uvedl, že„ pokud Katastrálnímu úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, byl dne [datum] předložen návrh na vklad do katastru nemovitostí s jiným uvedením výše spoluvlastnického podílu než a s jiným potvrzením insolvenčního správce rovněž s jiným uvedením vlastnického podílu než , potom se nejednalo o potvrzení a návrh na vklad vypracovaný insolvenčním správcem“, byla zcela nedůvodná ve vztahu k návrhu na vklad. Zde soud prvního stupně (z výpovědi insolvenčního správce) dovodil, že návrh na vklad, který byl katastrálnímu úřadu předložen, není návrhem na vklad, který vypracoval a zaslal žalované. Jestliže výpověď insolvenčního správce nebyla zpochybněna, neshledal odvolací soud ani důvodu zpochybnění změny učiněného skutkového závěru o tom, že katastrálnímu úřadu předložený návrh na vklad nebyl návrhem vypracovaným insolvenčním správcem.

8. Co se pak potvrzení o zániku zástavního práva týče, pak citace odůvodnění napadeného rozsudku skutečně vyznívá tak, jakoby soud prvního stupně učinil závěr, že toto potvrzení bylo katastrálnímu úřadu předloženo již v pozměněné podobě (stran údaje o velikosti spoluvlastnického podílu). Dlužno však připomenout, že v témže odstavci odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že jde nad rámec potřeb tohoto řízení dokazování či zjišťování, kdo způsobil, že katastrálnímu úřadu byl předložen upravený či přímo zfalšovaný návrh na vklad práva do katastru nemovitostí včetně upraveného Potvrzení insolvenčního správce a zda k tomuto došlo před podáním vlastního návrhu nebo až potom. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně závěr o tom, zda potvrzení o zániku zástavního práva bylo katastrálnímu úřadu přeloženo již v pozměněné nebo ještě nepozměněné podobě, v konečném důsledku neučinil.

9. Soud prvního stupně se správně zabýval nejprve otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, jako zákonné podmínky dle ust. § 80 o. s. ř. Jeho závěr o existenci tohoto právního zájmu měl odvolací soud za správný, stejně jako i důvody, jimiž tento závěr odůvodnil (odst. 39. odůvodnění) a na něž lze pro stručnost toliko odkázat. K argumentaci žalované lze snad jen doplnit, že existence zástavního práva, zajišťujícího pohledávku žalobkyně za [jméno] [příjmení], na spoluvlastnickém podílu žalované k nemovitým věcem ve [obec], činila z žalované ve vztahu k žalobkyni zástavního dlužníka. Stejně tak měl odvolací soud za nedůvodnou i argumentaci pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu o vkladu, jímž byl zápis o zástavním právu vymazán (viz níže).

10. K argumentaci žalované závěry vyslovenými Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 31 Cdo 832/2008 (míněno zjevně v rozsudku z [datum]) nutno přisvědčit námitce žalobkyně, že v odvolání zmíněné závěry jsou do značné míry vytrženy z kontextu rozsudku. Ten sice byl vynesen velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia, ale za účelem posouzení vzniku, změny či zániku věcných práv k nemovitým věcem představujícím příslušenství věci hlavní. Žalovanou odkazovaný právní závěr je toliko shrnutím ust. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, který byl zrušen zák. č. 256/2013 Sb., katastrálním zákonem, účinným od 1. 1. 2014. Dlužno navíc připomenout, že citované závěry Nejvyššího soudu na zánik věcných břemen zatěžujících nemovité věci (které byly předmětem evidence v katastru nemovitostí), ani nedopadaly. Dle dřívější právní úpravy i tato věcná břemena sice vznikala až vkladem do katastru nemovitostí (§ 157 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ obč. zák. 1964“), k jejich zániku však již vkladem nedocházelo. Zástavní právo zanikalo bez dalšího v důsledku některé z právních skutečností zakotvených v ust. § 170 odst. 1 obč. zák. 1964 (tedy ze zákona) a výmaz zástavního práva se provedl již jen záznamem s deklaratorními účinky (zde se tedy uplatnil dovětek„ pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“, obsažený v obecném ust. § 2 odst. 2. zák. č. 265/1992 Sb.).

11. S účinností od [datum] již pak i zánik zástavních práv je do katastru nemovitostí zapisován vkladem (§ 11 odst. 1 písm. d/ výše zmíněného katastrálního zákona). To znamená, že vklad je sice podmínkou i zániku věcného břemene, které vázne na nemovité věci, která sama se zapisuje do katastru nemovitostí, nikoliv však jeho důvodem. V této souvislosti lze odkázat i na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3991/2010, kde byl popsán rozdíl mezi právním důvodem nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právním způsobem jeho nabytí (modus adquirendi). Důvody zániku zástavního práva jsou zakotveny v ust. § 1376 a 1377 zák. č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. z.“ Že by některý z těchto důvodů byl naplněn ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, který žalovaná získal na základě darovací smlouvy z [datum], pak žalovaná ani netvrdila.

12. Zástavní právo k zajištění pohledávky žalobkyně ve výši 8 500 000 Kč, vzniklo na základě smlouvy z [datum], k zajištění pohledávky žalobkyně za společností [právnická osoba], jejímž společníkem byl otec žalované [jméno] [příjmení], v době, kdy nemovitosti byly v rovnodílném spoluvlastnictví rodičů žalované [jméno] a [jméno] [příjmení] Darovací smlouvou z [datum] získala žalovaná spoluvlastnický podíl o velkosti . Zástavní právo zatěžující tento spoluvlastnický podíl působilo nadále i vůči žalované (§ 164 odst. 1 obč. zák. 1964).

13. Následně pak žalovaná nabyla i zbývající spoluvlastnický podíl na nemovitostech a to kupní smlouvou uzavřenou [datum] s JUDr. [jméno] Mádrem, insolvenčním správcem dlužníka [jméno] [příjmení], jako, z majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení], v průběhu konkursu. Tím došlo k zániku zástavního práva, zatěžujícího v konkursu zpeněžený spoluvlastnický podíl (§ 167 odst. 4, § 285 odst. 1 písm. b/ zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění předpisů pozdějších).

14. Žalovaná se tak stala výlučným vlastníkem pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je i stavba [adresa], a pozemku [parcelní číslo]. Z hlediska vlastnického tak nemovitosti skutečně nejsou rozděleny na spoluvlastnické podíly. Dlužno ale připomenout, že zástavním právem nebyl spoluvlastnický podíl zatížen v soudním řízení (kdy by bylo snad třeba zvažovat i případné dopady závěru vysloveného v minulosti Krajským soudem v Ústí nad Labem v usnesení z 24. 11. 1972, sp. zn. 5 Co 620/72, podle kterého výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu podle ustanovení § 338 o. s. ř. lze nařídit jen u věci, která je v podílovém spoluvlastnictví), ale smlouvou z [datum], tedy v době, kdy nemovitosti byly v rovnodílném spoluvlastnictví [jméno] a [jméno] [příjmení]. Na skutečnosti, že zástavní právo zatěžovalo i nadále spoluvlastnický podíl o velikosti na těchto nemovitostech se pak i dle odvolacího soudu vznikem výlučného vlastnictví pouze žalované k nemovitostem jako celku nic nezměnilo, nejednalo se o skutečnost, s níž by zákon spojoval možnost zániku zástavního práva (viz již zmíněná ust. § 1376 a 1377 o. z.). Za případnou pak měl odvolací soud i argumentaci soudu prvního stupně závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu z 6. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4397/2009. Z něho totiž též vyplývá, že i Nejvyšší soud akceptoval stav, kdy zástavní právo zatěžovalo toliko spoluvlastnický podíl, byť se zástavní dlužník stal posléze vlastníkem celé věci.

15. Žalovaná tedy nejenže neprokázala, ale ani netvrdila existenci takové právní skutečnosti, v důsledku které by zaniklo zástavní právo zatěžující spoluvlastnický podíl na nemovitostech, který žalovaná nabyla na základě darovací smlouvy z [datum].

16. Samotná skutečnost, že Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, rozhodl o povolení vkladu, kterým byla v katastru nemovitostí, listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Město Žďár provedena změna v podobě výmazu zástavního práva smluvního pro žalobkyni, na výše popsaných závěrech nic nemění. Žalobkyní opakovaně zmiňované ust. § 980 odst. 2 o. z. zakládá toliko (ve větě druhé) domněnku neexistence tohoto zástavního práva. Jak však patrno z ust. § 985 o. z., jedná se o domněnku vyvratitelnou, kterou též žalobkyně úspěšně vyvrátila (viz výše).

17. K otázce možnosti domoci se určení existence právního stavu odlišného od stavu evidovaného v katastru nemovitostí pak lze odkázat i na žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněný též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročníku 2001, pod [číslo] podle kterého„ (V) lastnické právo k určité nemovitosti vložené do katastru nemovitostí po rozhodnutí katastrálního úřadu v řízení o povolení vkladu lze zpochybnit. Skutečnost, že smlouva o převodu nemovitostí byla (…) přezkoumána katastrálním úřadem a že ten pravomocně rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele, nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám posoudil platnost či účinnost sporné smlouvy podle příslušných ustanovení zákona. Obsahem rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu není prohlášení smlouvy o převodu nemovitosti za platnou či účinnou (neplatnou či neúčinnou), ale povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele.“. Tyto závěry platí i nadále (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 10. 11. 2021, sp. zn. 8 Afs 119/2020), a není důvodu, pro které by je vedle možnosti posouzení existence vlastnického práva nebylo možno vztáhnout i na posouzení existence jiných věcných práv, zástavního práva nevyjímaje.

18. Rozhodnutí o vkladu vydal katastrální úřad na základě potvrzení insolvenčního správce o zániku zástavních práv, v němž byl oproti údajům uvedeným insolvenčním správcem (jak zjištěno z jeho výpovědi) a v rozporu se skutečným stavem (viz výše) pozměněn údaj o rozsahu zániku zástavních práv. Kdo listinu vyhotovenou insolvenčním správcem pozměnil, nebylo v řízení s určitostí zjištěno, pro rozhodnutí o žalobě to však, jak správně uvedl i soud prvního stupně, nebylo významné. I v případě, že by k tomu došlo bez vědomí žalované, nemohla by se tato ve vztahu ke své osobě domáhat zásady materiální publicity takto zapsaných údajů ve smyslu ust. § 984 odst. 1 o. z. Pokud by totiž skutečně předložila (byť i prostřednictvím jiné osoby) s návrhem na vklad potvrzení insolvenčního správce o zániku zástavního práva ve vztahu toliko ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/2 (tedy v podobě před jeho následnou úpravou, kterou byl údaj 1/2 pozměněn na 1/1), nemohla být v dobré víře ve správnost provedeného zápisu, jímž bylo zástavní právo poté, co se koupila spoluvlastnický podíl k nemovitostem od insolvenčního správce, vymazáno v plném rozsahu, tedy i v té části, ve které zatěžovalo spoluvlastnický podíl, který (takto zatížený) jí byl darován již několik let před tím.

19. Pokud se pak jedná o práva zástavního věřitele [právnická osoba], jehož zástavní právo k pozemkům p. [číslo] v katastrálním území Město Žďár bylo zapsáno na základě smlouvy uzavřené [datum], tedy až po té, kdy došlo k úplnému výmazu zástavního práva žalobkyně, mohl by se ten (nabyl-li zástavní právo v dobré víře) proti žalobkyni zásady materiální publicity dovolat v případě, že by došlo k výkonu tohoto práva (tedy k uspokojování zajištěné pohledávky ze zástavy). Na samotné existenci zástavního práva žalobkyně však ani uvedené právo tohoto dalšího zástavního věřitele nic nemění.

20. Nad rámec výše uvedeného pak odvolací soud uvádí, že nezpochybňuje žalovanou (v souvislosti s otázkou, kdo potvrzení insolvenčního správce o zániku zástavních práv pozměnil) uváděný„ zájem na zjištění objektivní pravdy“. Ten je ale třeba poměřovat s okruhem skutkových otázek významných pro rozhodnutí ve věci. Provádět dokazování k vyjasnění okolností, které nejsou pro rozhodnutí významné, by pak bylo proti smyslu občanského soudního řízení, v rozporu se zásadou jeho ekonomičnosti. Lze nicméně poukázat na zjevný vnitřní rozpor v argumentaci žalované. Ta svůj závěr, že návrh na vklad byl katastrálnímu úřadu předán v nepozměněné podobě, shodné s tou, ve které se nachází žalovanou předložená kopie tohoto návrhu (jeho stejnopisu), opatřená podacím razítkem katastrálního úřadu z [datum], odůvodňovala tak, že podatelna může přijetí listiny potvrdit pouze na stejnopis zcela shodný s podáním, které přebírá. Z toho pak dovozovala, že ke změně údajů ve vkladových listinách došlo až na pracovišti katastrálního úřadu, bez účasti některého z účastníků. Z čeho dovozovala, že chybně nemohl postupovat pracovník podatelny, ale až pracovník, který se následně podáním zabýval, však nevysvětlila. Stejně tak nevysvětlila, proč katastrálnímu úřadu předložila jiný návrh na vklad než ten, který spolu s potvrzením o zániku zástavních práv, vyhotovil insolvenčního správce (a z něhož rovněž vyplývalo, že předmětem vkladového řízení je pouze spoluvlastnický podíl, jak zjištěno z jeho výpovědi). Jak však již uvedeno, ve věci bylo možno rozhodnout i bez vyjasnění těchto otázek.

21. Jak z výše popsaného patrno, odvolací soud měl závěr soudu prvního stupně o tom, že k zániku zástavního práva žalobkyně na spoluvlastnickém podílu o velikosti 1/2 na pozemcích p. [číslo] v katastrálním území Město Žďár nedošlo, za správný. Proto dle ust. § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé jako věcně správný potvrdil.

22. Stejně tak potvrdil i rozsudek v nákladovém výroku II., jímž soud prvního stupně v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v plné výši. S vyčíslením těchto nákladů pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 40), k němuž nepovažuje za nutné cokoliv dodávat.

23. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř. jí proto odvolací soud přiznal proti žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Tyto náklady spočívaly v nákladech právního zastoupení, a to především odměně právního zástupce za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ AT“). Právnímu zástupci dále příslušela paušální náhrada hotových výloh, a to po 300 Kč v souvislosti s každými z obou výše uvedených úkonů právní služby (§ 13 odst. 1, 3 AT), stejně jako i náhrada cestovních nákladů za cestu z jeho sídla v [obec] k jednání odvolacího soudu v [obec] a zpět osobním automobilem značky BMW X5 s kombinovanou spotřebou 6 litrů motorové nafty na 100 km jízdy (dle předložené kopie technického průkazu. Při ujetí celkové vzdálenosti 171 km, sazbě základní náhrady 4,70 Kč za kilometr jízdy (§ 1 písm. b/ vyhl. č. 51/2021 Sb.) a ceně motorové nafty 45,50 Kč za litr (dle předložené kopie účtenky) činily cestovní výdaje 1 271 Kč. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, bylo třeba (dle § 137 odst. 3 o. s. ř.) zohlednit i náhradu za tuto daň a to ve výši 1 694,91 Kč (21% z odměny a výše vyčíslených náhrad). Celkem tak bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 765,91 Kč.

Poučení