72 CO 28/2023 - 117

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 55 372 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 10. 11. 2022 č. j. 10 C 25/2022-74 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 55 372 Kč společně s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částka 55 372 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 44 366,81 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 55 372 Kč společně s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení. Současně žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 21 740,30 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrokem II.).

2. Své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil soud prvního stupně tak, že mezi účastníka byla dne [datum] uzavřena smlouva o dílo dle ust. § 2586 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále„ o. z.“, na základě které se žalovaný zavázal žalobci dodat komín značky Schiedel, dne [datum] však dodal (v krabicích označených zn. Dinak) a provedl montáž komínu značky Dinak, žalobce dílo bez výhrad převzal. Soud prvního stupně měl tak za to, že žalovanému vzniklo právo na zaplacení dohodnuté ceny díla 55 372 Kč, kterou mu žalobce též zaplatil. Dodání komínu jiné značky považoval za vadu díla, a to za vadu zjevnou. Na základě tohoto závěru pak dovodil, že jestliže žalobce reklamoval dodání jiného typu komínu u žalovaného až dne [datum], tedy více než 8 měsíců po převzetí díla, mohl žalovaný po právu namítnout opožděné uplatnění práva z vadného plnění, proto žalobci tato práva (právo na odstoupení od smlouvy a z toho vyplývající právo na vrácení zaplacené ceny díla) nepřiznal.

3. Rozsudek napadl odvoláním žalobce. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že komín byl dodán v krabicích zřetelně označených nápisy Dinak s tím, že byl dodán včetně montáže, předán mu byl nikoliv v krabicích ale po dokončení montáže na jeho stavbu, že neměl povinnost žalovaného průběžně kontrolovat, že nebyl proveden ani jakýkoliv důkaz, ze kterého by bylo možno učinit závěr, že komín byl na stavbě určitou dobu složen v krabicích označených nápisem Dinak, stejně tak ani skutečnost, že by se v této době žalobce na stavbě nacházel a tyto krabice viděl. Nesouhlasil ani se závěrem, že žalobce byl povinen komín po montáži zkontrolovat, včetně prohlídky po celé jeho délce Namítl, že neměl povědomí o značkách komínů, i když si s odstupem času na dílech komínů všiml nápisů Dinak, měl za to, že jde o pojmenování modelu komínu značky Schiedel. Za nesprávné pak měl právní závěry soudu prvního stupně, jestliže ten posuzoval věc dle ust. § 2610 o. z. s tím, že dle ust § 2615 o. z. měl aplikovat speciální ust. § 2158 a násl. o. z. o prodeji zboží v obchodě, neboť se jednalo o vztah mezi žalovaným jako podnikatelem a žalobcem jako spotřebitelem. V této souvislosti namítl, že jako spotřebitel neměl povinnost přebíraný komín kontrolovat nebo se přesvědčovat o jeho vlastnostech či dokonce přezkoumávat nápisy na komínu a zjišťovat co znamenají, nebylo-li to„ zjevné“. Vedle toho uvedl, že již před soudem prvního stupně poukazoval na skutečnost, že na jejich smluvní vztah dopadají ust. § 1810 a násl. o. z. o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, přičemž smlouva o dílo byla uzavřena na dálku a mimo prostory obvyklé pro podnikání žalovaného, který pak nesplnil informační povinnost dle ust. § 811 odst. 2 o. z., včetně povinnosti poučit žalobce o právech z vadného plnění, nepředal žalobci ani formulář k odstoupení od smlouvy, že tak byl oprávněn odstoupit od smlouvy o dílo i bez uvedení důvodu do jednoho roku od poskytnutí plnění, že soud prvního stupně se s touto argumentací nevypořádal. V průběhu odvolacího řízení pak dále uvedl, že policejním šetřením bylo zjištěno, že lhůta k dodání prvků komínu značky Schiedel byla 10, maximálně 20 dnů, že žalovaný se dodavatele na lhůtu ani neptal, naproti tomu lhůta dodání součástí komínu značky Dinak byla delší, argumentace žalovaného kratšími dodacími lhůtami výrobku značky Dinak tedy byla nepravdivá. Uvedl, že jednání žalovaného bylo podvodné, že žalovaný věděl o vadě díla a neměl proto právo namítat opožděnost oznámení vady. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, žalovanému pak uložil dále zaplatit mu i náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaný měl rozsudek soudu prvního stupně za správný a s odvoláním žalobce nesouhlasil. Poukázal na rozpornou argumentaci žalobce, který na jedné straně uvedl, že na komínový systém značky Schiedel měl dobré reference, jiný systém nechtěl, na druhou stranu tvrdil, že jako laik nevěděl, že existuje více značek komínových systémů. Setrval na své argumentaci, že s žalobcem se dohodl ústně na dodávce komínu značky Dinak, který žalobci [datum] po jeho montáži bez výhrad převzal, že žalobce neuplatnil reklamaci komínového systému včas, a proto žalovaný využil možnosti, kterou mu nabízí platná právní úprava a pozdní uplatnění reklamace před soudem namítl. Současně trval na tom, že reklamace byla nedůvodná, neboť žalobci plnil v souladu s ústní dohodou řádně a včas. Poté, co odvolací soud poučil účastníky o tom, že se bude zabývat i otázkou možného užití úpravy zakotvené v ust. § 2112 odst. 2 věty druhé o. z., tedy, zda nebyly dány podmínky, za kterých by žalovaný neměl právo vznést námitku opožděného oznámení vady, uvedl, že pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly důvody, neboť žalobci neplnil vadně. Měl též za to, že v případě smlouvy, kterou s žalovaným uzavřel, nelze aplikovat ust. § 2158 a násl. o. z., neboť se nejednalo o spotřebitelskou kupní smlouvu, komínový systém není spotřebním zbožím, že žalobcem uváděná směrnice č. 1999/44/ES nedopadá na smlouvu o dílo. Měl též za to, že nedošlo k uzavření smlouvy prostřednictvím komunikace na dálku, nýbrž ústně, po určité době poté, co se strany dohodly na ceně za dodávku a montáž komínového systému Dinak. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal mu proti žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Žalobce podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále„ o. s. ř.“) a to z pozice účastníka řízení, tedy jak osoba k podání odvolání subjektivně oprávněná (§ 90, § 201 o. s. ř.). Napadl rozsudek, proti němuž je odvolání objektivně přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. a contr.) a to z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které ho vydání předcházelo, a po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání je třeba považovat za důvodné.

6. Odvolací soud měl předně za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, kterou se žalovaný zavázal dodat a na jeho budovaném domě instalovat venkovní třívrstvý komín zn. Schiedel a to za 55 372 Kč. Že dohoda účastníků se týkala i uvedené značky komínu, bylo zjevné i ze souhlasných prohlášení účastníků při jednání dne [datum] před soudem prvního stupně. Žalovaný však vedle toho tvrdil, že následně se s žalobcem dohodli, že mu žalovaný dodá jiný komín, zn. Dinak, což též (nesporně) učinil. Toto tvrzení však soud prvního stupně zjevně za prokázané nevzal (když dodání komínu zn. Dinak měl za vadu díla).

7. Ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení neshledal odvolací soud důvodu, pro který by se měl od posléze uvedeného závěru odchýlit. Že se účastníci na dodání komínu zn. Dinak výslovně nedohodli, bylo dle názoru odvolacího soudu patrno i z reakce žalovaného na reklamaci učiněné žalobcem [příjmení] této reakci žalovaný mimo jiné uvedl, že„ komínový systém byl dodán dle domluvy, nikde nebylo specifikováno, o jaký typ komínu se jedná“. Pozdějšímu tvrzení žalovaného o dohodě o dodání komínu jiné než původně dohodnuté značky, by odpovídala třeba formulace„ komínový systém byl dodán dle domluvy, dohodli jsme se na dodání komínu zn. Dinak namísto původně dohodnuté zn. Schiedel“. Argumentace žalovaného, že dodání komínu zn. Schiedel dodavatelem až za 6 – 8 týdnů se žalobci zdálo dlouhé, byla nelogickou za situace, kdy (jak namítl i žalobce) žalovaný dílo zhotovil až 9 týdnů po původní dohodě a zaplacení zálohy. V odvolacím řízení pak bylo i najisto postaveno, že tato argumentace byla nepravdivou, jak plyne z podání vysvětlení [jméno] [jméno], zaměstnance společnosti [právnická osoba] policejnímu orgánu, podle kterého dodací lhůta komínového systému Schiedel byla v té době 10 – 15, maximálně 20 dnů. Že se žalovaný zaplétal do svých tvrzení, bylo zjevné i z jeho vyjádření při jednání před soudem prvního stupně, kdy ve vztahu ke srovnatelnosti cen uvedl, že„ ceny byly srovnatelné pouze pro žalobce, neboť jsem dodání a montáž prováděl jako pro kamaráda, pro někoho jiného by byla značka Schiedel vyšší“. Přitom při facebookové komunikaci dne [datum] poslal žalovaný žalobci cenovou nabídku právě na komín zn. Schiedel s tím, že„ celková cena i s prací plus chemické kotvy doprava atd by byla cena komínu“, což se také stalo. Celková cena, žalovaným fakturovaná a žalobcem zaplacená, byla 55 372 Kč, tedy totožná s částkou uvedenou v cenové nabídce prvků systému Schiedel ICS z [datum] Odvolací soud neměl pochybnost o tom, že cenová nabídka byla nabídkou adresovanou společností [právnická osoba] žalovanému, nikoliv žalobci. Byl to ale také žalovaný, kdo s touto nabídkou následně seznámil žalobce, zjevně ve snaze odůvodnit výši navrhované ceny díla, která byla vyšší, než jakou při dřívějším osobním jednání žalovaný odhadoval (jak plyne z přepisu elektronické komunikace z [datum]). Pokud by se tedy účastníci následně dohodli na zhotovení komínu zn. Dinak, cena, jehož komponentů byla nižší (dle nabídky [číslo] z 19. 8. 202 o 5 634 Kč) a přístup žalovaného zůstal stejný, měla by cena za dílo být rovněž nižší. Odvolací soud přitom neshledal důvodu pro zpochybnění skutečnosti, že se jednalo o nabídku na poptávku žalovaného učiněnou v souvislosti s jednáním s žalobcem, když obsahovala obdobné komponenty jako nabídka společnosti [právnická osoba], až na malé změny pak materiálově odpovídala i faktuře [číslo] z [datum], předložené žalobcem v průběhu odvolacího řízení. 8. [příjmení] měl odvolací soud i argumentaci žalovaného v jeho doplnění vyjádření k odvolání, že z doložené elektronické komunikace účastníků nejsou zjevné podstatné náležitosti smlouvy, toliko dohoda o ceně, že tedy po této komunikaci musely strany o obsahu smlouvy jednat osobně, jejich komunikace musela pokračovat. Takovýto závěr z elektronické komunikace neplyne. Je z ní naopak patrno, že po úvodní elektronické komunikaci [datum] se osobně sešli a nejméně projednali předmět díla (na základě čehož žalovaný následně učinil již výše zmíněné poptávky), žalovaný sdělil žalobci odhad ceny, kterou pak následně dohodli prostřednictvím elektronické komunikace [datum]. Že žalobce měl takto smlouvu za uzavřenou, je pak patrno ze skutečnosti, že již tohoto dne ([datum]) zaplatil žalovanému zálohu ve výši 42 000 Kč (jak patrno z potvrzení o provedení platby z účtu žalobce u [právnická osoba]).

9. Tvrzení žalovaného o následné ústně dohodnuté změně smlouvy dodáním komínu vytvořeného z komponentů systému Dinak namísto systému Schiedel nesvědčil jediný provedený důkaz. V řízení před soudem prvního stupně navržený, ale neprovedený důkaz účastnickou výpovědí žalovaného v odvolacím řízení proveden být nemohl, když žalovaný již vypovídat nechtěl.

10. Skutečnosti, které byly v řízení prokázány, stejně jako popsaná nevěrohodnost i jen tvrzení žalovaného, tak dle názoru odvolacího soudu svědčily závěru, že poté, co se žalovaný žalobce seznámil s cenovou nabídkou na prvky komínového systému Schiedel a dohodl se s ním na ceně za dílo ve výši shodné, jako v této nabídce (s tím, že mu tak jako známému dá„ veškeré jemu poskytnuté slevy“), objednal levnější prvky jiného komínového systému, aniž by se na tom již s žalobcem dohodl a též aniž by se to jakkoliv projevilo v již dříve dohodnuté ceně díla.

11. Správným měl odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva účastníků byla smlouvou o dílo dle ust. § 2586 a násl. o. z. a že dodání komínu jiné značky, než dohodnutého komínu Schiedel (a to komínu Dinak), bylo vadou díla (dle ust. § 2615 odst. 1 o. z., neboť dílo neodpovídalo smlouvě).

12. Dle (soudem prvního stupně rovněž citovaného) ust. § 2615 odst. 2 o. z. platí o právech objednatele z vadného plnění obdobně ustanovení o kupní smlouvě. Toto obdobné užití se ale z logiky věci týká těch otázek, které nejsou zakotveny ve zvláštní úpravě díla (§ 2586 - § 2635 o. z.). Obdobným užitím ustanovení o kupní smlouvě tedy nebylo možno v posuzované věci vyloučit ani užití ust. § [číslo] odst. 2, § [číslo], § [číslo] či § 2629 o. z., a to ani ve vztahu k úpravě prodeje zboží v obchodě dle ust. § 2158 a násl. o. z.

13. Závěr žalobce, že na vztah mezi ním a žalovaným bylo třeba pohlížet jako na vztah spotřebitele a podnikatele, však měl odvolací soud za správný. Žalobce smlouvu uzavřel s žalovaným, který byl v postavení podnikatele dle § 420 odst. 1 o. z. I smlouva o dílo je konstantně považována za smlouvu spotřebitelskou. Toto bylo zakotveno výslovně již v dřívější úpravě - § 52 odst. 1 zák. č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších. Z aktuální zákonné úpravy, účinné od 5. 1. 2023, lze v této souvislosti zmínit zejména ust § 2629 odst. 3 o. z., upravující práva objednatele ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem je stavba, v případě, že tento objednatel je spotřebitelem. Odvolací soud pak neměl pochybnosti o tom, že úprava ochrany spotřebitele dopadala i na vztahy ze smluv o dílo uzavřených v době od [datum] do [datum]. Ve vztahu účastníků tak bylo třeba posoudit i možný dopad ust. § 1810 – 1867 o. z. (jedná se o úpravu, která je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU z [datum] o právech spotřebitelů, čl. 38 Listiny základních práv EU).

14. Nejednalo se o smlouvu vyloučenou podle § 1840 o. z., když předmětem smlouvou dohodnutého plnění bylo rozšířit již zjevně existující stavbu domu žalobce o venkovní třívrstvý komín (nešlo o vznik nemovité věci ani její zásadní přestavbu). Toto ustanovení též potvrzuje shora uvedený obecný závěr o smlouvě o dílo jako smlouvě spotřebitelské (§ 1840 odst. 1 písm. e/ o. z. představuje výjimku z tohoto pravidla stran smluv o dílo za účelem výstavby či podstatné přestavby budovy, uzavřených distančně či mimo obchodní prostory podnikatele).

15. Ust. § 1818 o. z. stanoví, že má-li spotřebitel dle úpravy zakotvené v ust. § 1810 – 1867 o. z. právo odstoupit od smlouvy, může tak učinit i bez uvedení důvodu. Zvláštní důvody a lhůty pro odstoupení však jsou zakotveny až v úpravě smluv uzavřených distančně či mimo obchodní prostory podnikatele. Jen ve vztahu k těmto smlouvám tak může spotřebitel odstoupit od smlouvy do 14 dnů ode dne uzavření smlouvy (§ 1829 odst. 1 o. z.), popř. i do jednoho roku a 14 dnů ode dne uzavření smlouvy, pokud nebyl spotřebitel poučen dle ust. § 1820 odst. 1 písm. f) o. z. (§ 1829 odst. 2 o. z.). Že sdělil spotřebiteli údaje, které byl povinen sdělit, musí prokázat podnikatel (§ 1839 o. z.). Že by žalovaný sdělil žalobci údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv (§ 1711 odst. 2 písm. f) o. z., nebylo zjištěno (něco podobného žalovaný ani netvrdil).

16. Dlužno však připomenout, že i pro případ závěru, že se jednalo o smlouvu uzavřenou distančně dne [datum] a na straně žalobce byly naplněny podmínky k odstoupení od smlouvy dle ust. § 1829 odst. 1 o. z., mohl by takto žalobce od smlouvy odstoupit nejpozději do [datum]. Pokud odstoupil až [datum], učinil tak v době, kdy mu toto právo (vyplývající z ust. § 1829 odst. 1 o. z.) již nesvědčilo. Odvolací soud se proto dále zabýval důvodností odstoupení žalobce od smlouvy z důvodu odpovědnosti žalovaného za vady díla.

17. Jak již uvedeno, soud prvního stupně měl shora popsanou vadu díla za vadu zjevnou. Stran tohoto posouzení vady Nejvyšší soud již v minulosti vyslovil závěr, že (Z) a zjevné vady je možno považovat jen takové, jejichž existence je kupujícímu, popř. objednateli, zřejmá na pohled, případně takové vady, které lze zjistit běžně prováděnými zkouškami. Za zjevné vady nelze považovat ty vady, jejichž existenci by musel kupující nebo objednatel zjišťovat prohlídkou spojenou s destrukcí zboží nebo díla, popř. vady, které se typicky mohou v plné míře projevit až při užívání zboží nebo předmětu díla. (viz rozsudek z 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009). Na těchto závěrech se dle názoru odvolacího soudu nic nemění ani za účinnosti nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.).

18. S žalobcem lze souhlasit v závěru, že splnění smlouvy žalovaným bylo představováno instalací komínu na stavěném domě žalobce, nikoliv předchozím umístěním jednotlivých součástí komínového systému na stavbě domu. Je též skutečností, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by bylo možno učinit závěry o tom, kdy a v jaké podobě žalovaný na stavbě tyto součásti před vlastní montáží umístil. Stejně tak byla ale toliko fabulací žalobce jeho úvaha o tom, že mohl umístit tyto součásti do jiných krabic ve snaze zastřít své jednání (dodání komínu jiné značky).

19. Jestliže jako předávací protokol měla sloužit faktura, na níž bylo uvedeno, že proplacením stvrzuje (zjevně žalobce jako objednatel), že„ zakázka byla předána bez komplikací a nedodělků“, na zaplacení byly tři dny (žalobce zaplatil hned den první), měl žalobce dostatek prostoru k tomu, aby si předané, nepříliš rozsáhlé dílo dostatečně pečlivě prohlédl. Byť z fotografie předložené již před soudem prvního stupně i žalovaným bylo zřejmé, že bezprostředně pod místem, kde byl na zdi domu umístěn komín, se nacházel výkop, jak namítal žalobce, zjevně se nejednalo o výkop natolik rozsáhlý, aby znemožňoval kontrolu zhotoveného komínu. Ke zjištění nápisů„ Dinak“ přitom nebylo nutno kontrolovat komín po celé jeho výšce, když nebylo sporu o tom, že se nacházel na každém z jeho dílů, respektive na dvířkách nacházejících se ve spodní části komínu umístěného dílu s dvířky, stejně jako i na každé z komínových trub (jak patrno z fotografií předložených již před soudem prvního stupně). Věrohodně nepůsobila ani námitka žalobce, že „ v daných dnech“ (kdy na stavbě byl složen materiál ke zhotovení komínu a následně komín zhotovován) na stavbě„ nemusel být přítomen“. Zde se argumentace jeví tzv.„ mlžením“ – nejméně skutečnost, zda byl na stavbě přítomen v době, kdy žalovaný komín instaloval, si žalobce jistě pamatovat musel. Obdobně hodnotil odvolací soud i námitku žalobce, že i později, po zjištění nápisů„ Dinak“, hned nezjistil, že komín nebyl vyhotoven z komponentů systému Schiedel, že se domníval, že Dinak je název modelu komínu výrobce značky Schiedel. Je zřejmě obvyklým marketingovým pravidlem, že značka výrobce je na jednotlivých výrobcích uvedena vždy, je-li uveden i název modelu, pak současně s tímto názvem. Tak např. u vozů značky Škoda je vždy uveden název Škoda či znak, a současně s tím i název typu (Octavia, Karog, …).

20. V konečném důsledku tak měl odvolací soud správný závěr soudu prvního stupně o tom, že se (v této konkrétní věci) jednalo o vadu zjevnou, zjistitelnou při pečlivé prohlídce díla při jeho převzetí. Přesto však dospěl k závěru, že nebylo namístě ani k námitce žalovaného učiněné dle § 2605 odst. 2 o. z. žalobci právo z této zjevné vady nepřiznat.

21. Jak již zmíněno, bylo třeba při posuzování práv žalobce z vadného plnění, vycházet obdobně z ustanovení o kupní smlouvě. Bylo tak třeba zvážit i užití úpravy zakotvené v ust. § 2112 odst. 2 věty druhé o. z. (odpovídající i obecné úpravě v § 1921 odst. 2 větě 3 o. z.), podle které nemá prodávající právo na námitku opožděného oznámení vady, jestliže byla vada důsledkem skutečnosti, o které v době odevzdání věci věděl či vědět musel. Jestliže bylo uzavřeno, že se účastníci dohodli, že žalovaný dodá a na domě žalobce instaluje komín zn. Schiedel a pak (bez následné dohody) dodal a instaloval (levnější) komín jiné značky, jednalo se o vadu díla, o níž od samého počátku žalovaný věděl a právo na námitku opožděnosti oznámení vady (zvláště, došlo-li k oznámení ve lhůtě dvou let dle § 2618 o. z.) mu tak nevzniklo.

22. Jestliže žalobce tvrdil, že v době uzavření smlouvy neměl jakékoliv povědomí o jednotlivých značkách komínů (a tedy zjevně ani o případných rozdílech mezi nimi), měl odvolací soud za to, že zhotovení komína s využitím výrobků jiné značky nebylo takovým porušením smlouvy, o němž by žalovaný již při jejím uzavření věděl nebo musel vědět, že by žalobce smlouvu neuzavřel, pokud by takové porušení předvídal, tedy že se nejednalo o porušení smlouvy podstatné (viz § 2002 odst. 1 o. z.). Konečně, že by v důsledku popsané vady komín nebylo jej možno používat k určenému účelu (odvodu spalin), ani žalobce netvrdil.

23. Žalobci tak vzniklo právo na odstranění vady či na přiměřenou slevu z dohodnuté ceny díla (§ [číslo] odst. 2 věta první, § 2107 odst. 1 o. z.). Právo na odstranění vady (zde výměnou komína za komín zn. Schiedel) pak uplatnil písemně prostřednictvím svého právního zástupce, a to výzvou z [datum]. Jestliže žalovaný ve lhůtě stanovené žalobcem (v trvání jednoho měsíce, dle odvolacího soudu nikoliv nepřiměřeně krátké s ohledem na nepříliš složitý charakter díla i skutečnost, že žalobce žalovaného na vadu díla upozornil již dříve) vadu neodstranil, pak žalobce po právu od smlouvy odstoupil (§ 2017 odst. 3 o. z.).

24. Odstoupením od smlouvy o dílo žalobcem došlo ke zrušení smlouvy od samotného počátku. Na plnění poskytnutá z této smlouvy tak bylo třeba pohlížet jako na bezdůvodné obohacení na straně každého z účastníků, jehož vydání může po druhé straně požadovat (§ 2993 věta třetí o. z.). Plnění žalobce bylo představováno částkou 55 372 Kč, kterou zaplatil (jako zálohu a následný doplatek) žalovanému. Jestliže se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení právě této částky, byla jeho žaloba v této části po právu. Otázkou, zda a v kladném případě jaké bezdůvodné obohacení naopak vzniklo plněním žalovaného na straně žalobce, se odvolací soud nezabýval, když žalovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobci neuplatnil. V případě žalob o vydání bezdůvodného obohacení dle nového občanského zákoníku již žalobce nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, příp. tím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020).

25. S odstoupením od smlouvy vyzval žalobce žalovaného k vrácení částky 55 372 Kč do [datum]. Za situace, kdy ani nebylo tvrzeno, že by si strany cokoliv ujednaly ohledně lhůty k vydání bezdůvodného obohacení (a tato není zakotvena ani zákonnou úpravou bezdůvodného obohacení), se povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení žalobci v souladu s ust. § 1958 odst. 2 o. z. odvíjela právě od výše uvedené výzvy. Žalovanému tak vznikla povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku do [datum]. Jestliže tak neučinil dostal se dne [datum] s jejím placení do prodlení (§ 1968 o. z.) a žalobce se po něm mohl od tohoto dne po právu domáhat i zaplacení úroků z prodlení, a to ve výši stanovené vládním nařízením (§ 1970 o. z.).

26. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. K [datum] byla Českou národní bankou výše repo sazby stanovena hodnotou 0,50 % ročně, žalobce se tak důvodně domáhal úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně, a to (s ohledem na následnou předžalobní výzvu z [datum]) za dobu až od [datum], tedy za dobu, kdy již žalovaný ve smyslu výše popsaných závěrů v prodlení s placením této částky byl.

27. Na základě shora popsaných závěrů tak měl odvolací soud žalobu v celém jejím rozsahu za důvodnou, a proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobě žalobce plně vyhověl.

28. S ohledem na změnu rozsudku ve věci samé pak odvolací soud dle ust § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl nikoliv jen o nákladech odvolacího řízení, nýbrž o nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně a to tak, že právo na jejich náhradu v plné výši přiznal zcela úspěšnému žalobci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).

29. Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně byly představovány zaplacení soudní poplatku ve výši 2 216 Kč a dále náklady právního zastoupení. Ty se stávaly především z odměny právnímu zástupci za jednoduchou předžalobní výzvu k plnění. Odměna dle ust. § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ AT“, § 7 bodu 5 téže vyhlášky činila 1 670 Kč. Právnímu zástupci žalobce pak dále náležela odměna v plné výši za pět úkonů právní služby představovaných převzetím a přípravou v zastoupení, sepisem dohody, písemným vyjádřením ve věci z [datum] a účasti u jednání před soudem prvního stupně ve dnech [datum] a [datum] (§ 11 odst. 1 písm. a/, b/, g/ AT) ve výši 3 340 Kč za každý z těchto úkonů. Dále náklady právního zastoupení se stávaly z paušální náhrady hotových výloh ve výši 300 Kč za každý z šesti výše uvedených úkonů právní služby (§ 13 odst. 1, 3 AT, celkem 1 800 Kč) a náhrady za ztrátu času při cestách ze sídla zástupce žalobce v [obec] do [obec] a zpět v celkové výši 1 200 Kč (za celkem 12 půl hodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 A T). [příjmení] tyto náklady byly představovány i cestovními výdaji právního zástupce na cestách z jeho sídla ke dvěma jednáním před Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou a zpět (§ 13 odst. 1 AT). Při určení výše cestovních výdajů bylo vycházeno ze vzdálenosti sídla právního zástupce a sídla Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou 76 km (dle plánovače tras na www. [webová adresa]). Jedna jízda na jednání k soudu a zpět tak činila 152 km. Při sazbě paušální náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (dle § 1 písm. b/ vyhl. [číslo]), kombinované spotřebě vozu BMW použitého právním zástupcem 5,5 l motorové nafty na 1 km jízdy (dle předložené kopie technického průkazu) a průměrné ceny nafty 36,10 Kč (§ 4 písm. c/ po sléze uvedené vyhlášky ve znění účinném do 13. 5. 2022) činila výše cestovních nákladů na jednání dne [datum] 1 016,20 Kč. Protože následně došlo ke změně úpravy průměrné výše pohonných hmot, a to v případě motorové nafty na 47,10 Kč za litr (od [datum], vyhláškou č. 116/2022 Sb.), činila náhrada cestovních výdajů na cestu k jednání dne [datum] a zpět 1 108,16 Kč, celková výše náhrady cestovních nákladů pak 2 124,36 Kč. Protože právní zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, bylo třeba dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. zohlednit i náhradu za tuto daň, a to ve výši 21 % z odměny a jednotlivých výše vyčíslených náhrad, což představovala částku 4 933,82 Kč Celkem tak odpovídající výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně na straně žalobce vyčíslil odvolací soud částkou 30 644,18 Kč (2 216+18 370+1 800+ 1 200+2 124,36+4 933,82).

30. V odvolacím řízení učinil právní zástupce žalobce dva úkony právní služby (podání odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), příslušela mu tak odměna za tyto dva úkony, a to opět po 3 340 Kč Vedle toho mu příslušela paušální náhrada hotových výloh dvakrát po 300 Kč, náhrada za ztrátu času na cestě z [obec] od [obec] k jednání odvolacího soudu a zpět, a to za celkem 4 půl hodiny (400 Kč a dále rovněž náhrada cestovních výdajů, v tomto případě za cestu ze sídla právního zástupce do [obec] a zpět (celkem 180 km). Jestliže bylo vycházeno ze stejné průměrné kombinované spotřeby vozidla (5,5 l motorové nafty na 100 km jízdy), sazby základní náhrady 5,20 Kč za kilometr jízdy (§ 1 písm. b/ vyhl. č. 467/2022 Sb.) a průměrné ceny motorové nafty 44,10 Kč za litr (§ 4 písm. c/ téže vyhlášky), činila náhrada cestovních výdajů celkem 1 372,59 Kč. Opětovně bylo třeba zohlednit daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny i jednotlivých náhrad (1 901,04 Kč) a též zaplacení soudního poplatku za odvolání 2 769 Kč. V souhrnu tak náklady odvolacího řízení žalobce vyčíslil odvolací soud částkou 13 722,63 Kč (2 769+6 680+600+400+ [číslo] 901,04). Z popsaných důvodů přiznal odvolací soud žalobci proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 44 366,81 Kč (30 644,18+13 722,63).