72 Co 342/2021- 207

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň Mgr. Pavly Polednové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 182/2017-158, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která byla způsobena společnosti [právnická osoba] (původní žalobkyni) nesprávným úředním postupem hlavního města Prahy, které při vydání a změnách tržního řádu nerespektovalo požadavky Listiny základních práv a svobod, konkrétně její článek 26, garantující právo podnikat. Žalobkyně se stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené se společností [právnická osoba] dne [datum]. Tvrdila, že společnost [právnická osoba] je podnikatelem, který provozuje občerstvení formou stánkového prodeje v hlavním městě [obec]. [příjmení] jiné provozovala stánek umístěný na Jungmannově náměstí před budovou [číslo] (dále také jen„ stánek na Jungmannově náměstí") a stánek umístěný na [ulice] před budovou [číslo] (dále také jen„ stánek na [ulice]“), přičemž místa, kde stánky stojí, byly uvedeny jako místa pro prodej v nařízení 9/2011 Sbírky hlavního města Prahy (dále jen„ Sb. hl. m. [obec]“), kterým se vydává tržní řád. Nařízením [číslo] Sb. hl. m. [obec], kterým došlo ke změně nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec] byla provozní doba stánku na Jungmannově náměstí omezena do [datum]. Změnou nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec] provedenou nařízením [číslo] Sb. hl. m. [obec] byla tržní místa pro oba shora uvedené stánky z tržního řádu vypuštěna. V důsledku uvedeného vznikla společnosti [právnická osoba] škoda ve výši žalované částky, spočívající ve vynaložených nákladech na koupi a instalaci stánků a jejich demontáž. Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem spatřuje žalobkyně v tom, že pokud by nedošlo k neoprávněnému vyřazení tržních míst pro stánky, společnost [právnická osoba] by mohla stánky využít a nevynaložila by náklady na instalaci stánků a na jejich demontáž, představující skutečnou škodu.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že nařízení hlavního města Prahy, kterým se vydává tržní řád, lze považovat za normativní právní akt. Jeho změny byly provedeny [jméno] hlavního města Prahy zcela legitimním způsobem v rámci standardního legislativního procesu. Namítala, že v projednávané věci nejsou splněny zákonné předpoklady odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, když normotvornou činnost nelze považovat za nesprávný úřední postup. Poukazovala na to, že žalobkyně neprokázala existenci nesprávného úředního postupu, respektive nezákonného rozhodnutí a nepředložila ani žádný důkaz o vzniku tvrzené škody.

4. Soud prvního stupně již na základě žalobních tvrzení shledal žalobou uplatněný nárok nedůvodným. Po právní stránce věc posoudil dle § 11 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, podle § 18 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon a dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyšel z toho, že nařízení hlavního města Prahy je podzákonným právním předpisem vydávaným obcí v přenesené působnosti. Dovodil, že tržní řád není individuálním aktem, tedy rozhodnutím, vztahujícím se ke konkrétnímu adresátovi. Vyložil, že právní úprava obsažená v tržním řádu splňuje požadavek dostatečné míry konkrétnosti pro to, aby nevyvolávala žádné interpretační pochybnosti, a to v souladu s principy normativní právní úpravy a zmocněním v § 18 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon. Současně však dle soudu prvního stupně konkrétnost předmětné úpravy nedosahuje takové míry, aby sama o sobě zakládala práva a povinnosti jednotlivých adresátů, a proto se žalobce nemůže domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Nadto uzavřel, že tržní řad jako podzákonný předpis, respektive jeho změny nelze podřadit ani pod nesprávný úřední postup. K námitkám žalobkyně, že vyřazení tržních míst bylo excesivní a že [jméno] hlavního města Prahy měla vzít v úvahu vložené investice, odkázal na obsah žalobkyní uzavřených nájemních smluv, na jehož základě mohla žalobkyně očekávat, že pronajímatel může nájemní vztah ve sjednané tříměsíční lhůtě vypovědět a její podnikání na pronajatých místech ukončit. Zrekapituloval předpoklady odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. a uzavřel, že v projednávané věci nebyl naplněn již první z těchto předpokladů, tj. existence nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí. Na základě uvedeného shledal žalobu co do základu nedůvodnou, a proto ji v celém rozsahu zamítl. Nad rámec uvedeného pak k tvrzení žalobkyně o svévoli hlavního města Prahy uvedl, že z provedeného dokazování nevyplynulo nic, co by mohlo svědčit o případné svévoli při procesu přijetí změny tržního řádu, respektive o tom, že by k přijetí změn tržního řádu došlo za účelem poškození žalobkyně. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) tak, že v řízení úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

5. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Namítala, že prvostupňový soud zatížil řízení vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazovala na to, že nemalá část napadeného rozsudku je doslova opsaná z nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 180/2017-116, přičemž opsané odůvodnění rozhodnutí nemůže být ze své povahy přesvědčivé. Uvedla, že rezignace soudu prvního stupně na vlastní odůvodnění svého rozhodnutí je neslučitelná s požadavkem na odborné a spravedlivé rozhodování a namítala, že počínáním soudu prvního stupně bylo porušeno ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. a také její právo na spravedlivý proces. Za nepřijatelný v právním státě označila závěr soudu prvního stupně, že pokud je tržní řád právním předpisem, tak bez ohledu na to, jakým způsobem byl měněn, nemůže subjektům, kterých se týká, způsobit škodu. Vyjádřila názor, že i když je tržní řád formálně právním předpisem, materiálně je svou povahou rozhodnutím o konkrétních právech. Za nepřípustné pak považovala, aby akt veřejné správy, který je materiálně rozhodováním o konkrétních právech, byl maskován za formu (podzákonného) právního předpisu, aby se tak vyhnul soudnímu přezkumu. Uvedla, že tržní řád konkrétně vymezuje, zda vůbec, co a v jakou dobu je možné v konkrétních místech prodávat, přičemž pouhou změnou tržního řádu může obec s okamžitou účinností a bez možnosti obrany dotčenému subjektu odebrat možnost podnikat. Vyjádřila přesvědčení, že změny tržního řádu provedené v daném případě představují zneužití svěřené působnosti tak, jak ji vymezil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi. Namítala, že provedené změny tržního řádu jsou projevem ústavně nepřijatelné libovůle ze strany orgánů veřejné moci. Soud prvního stupně dle žalobkyně pochybil, pokud dovodil, že provedené změny tržního řádu jí vůbec nemohly způsobit škodu. Citovala judikaturu Ústavního soudu odmítající přepjatě formalistický postup obecných soudů a dovodila, že napadené rozhodnutí se se závěry z této judikatury rozchází, neboť prvostupňový soudu naprosto rezignoval na nalezení spravedlivého řešení a napadený rozsudek není ničím jiným, než sofistikovaně odůvodněnou nespravedlností. Upozornila, že v řízení uplatnila ve prospěch závěru o důvodnosti žalobou uplatněného nároku rozsáhlou argumentaci založenou na judikatuře a názorech právní vědy, avšak soud prvního stupně se s touto argumentací vůbec nevypořádal, čímž nesplnil požadavky, které na odůvodnění rozsudku klade § 157 odst. 2 o.s.ř. Dále vytýkala soudu prvního stupně, že své rozhodnutí založil na nepodložených spekulacích. Zpochybnila správnost jeho skutkových zjištění i právního posouzení. V rámci srovnání s evropskou a zahraniční úpravou argumentovala, že pokud v rovině unijního práva veřejná moc za své normativní akty odpovídá a v rovině vnitrostátního práva by za ně odpovídat neměla, jednalo by se o zcela neodůvodněnou nerovnost. Zdůraznila, že odpovědnost státu za škodu způsobenou podzákonným normativním aktem je samozřejmou součástí jiných právních řádů a v tomto směru citovala závěry plynoucí z některých rozhodnutí soudů [příjmení] republiky Německo. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k podanému odvolání označila napadené rozhodnutí za věcné správné s tím, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a stojí na správném právním posouzení věci. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukázala na oprávněnost obce vydat tržní řád a uvedla, že postup realizovaný v souladu se zákonným zmocněním obsaženým v § 18 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, který umožňuje obcím regulovat obchodní aktivity na veřejném prostranství, je v souladu s článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznila, že i hlavní město Praha má oprávnění vydat v přenesené působnosti tržní řád formou nařízení hlavního města Prahy, přičemž účelem tržního řádu je vymezit konkrétní místa, na nichž lze realizovat prodej zboží či poskytování služeb na veřejném prostranství mimo kolaudované tzv. kamenné prodejny, a stanovit druh zboží či služby, které lze na jednotlivých místech nabízet, prodávat či poskytovat. Poukázala na to, že v legislativním procesu, v němž se projednává znění tržního řádu včetně jeho změn, se nerozhoduje o individuálních právech nebo povinnostech konkrétních osob – podnikatelských subjektů a žádný subjekt nemá nárok na to, aby jeho návrh na úpravu určitého tržního místa formou změny přílohy tržního řádu byl automaticky akceptován anebo naopak na to, aby bylo určité tržní místo z přílohy tržního řádu vyřazeno. Uvedla, že v procesu, kterým je vydáván tržní řád, nedochází k zásahům do principů hospodářské soutěže či zvýhodňování některých subjektů, neboť v rámci legislativního procesu se neposuzují konkrétní podnikatelské záměry, ale jsou zvažovány výlučně otázky veřejnoprávního charakteru ve vztahu k využívání veřejného prostoru. Pro úplnost upozornila, že nařízení hlavního města Prahy byla podrobena jak přezkumu soudů v rámci ústavní stížnosti, tak kasační stížnosti s tím, že ze strany soudů nebyl zpochybněn postup Magistrátu hlavního města Prahy při vydání nařízení, respektive nebyla pozastavena jejich platnost. K odvolacím námitkám žalobkyně, stran doslovného opsání odůvodnění napadeného rozsudku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 180/2017-116, uvedla, že nemají oporu v reálném stavu, když shodné texty obou rozhodnutí se týkají výhradně základní definice odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. K nařízení hlavního města Prahy, kterým se vydává tržní řád, dále uvedla, že nemá povahu individuálního správního aktu, ale naopak má právně normativní obsah a je výsledkem normotvorné činnosti hlavního města Prahy. Vydání normativního právního aktu není úředním postupem hlavního města Prahy, nýbrž je výsledkem jeho normotvorné činnosti. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak zdůraznila, že normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, a proto nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že z uvedených důvodů nelze přijetí novely tržního řádu, kterou došlo k vyřazení předmětných tržních míst, považovat za nesprávný úřední postup (nezákonné rozhodnutí) hlavního města Prahy, nebyly dle žalované v daném případě splněny zákonné podmínky pro přiznání uplatňovaného nároku na náhradu škody. Na základě uvedeného tedy žalovaná závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 3 o. s. ř. částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud prvního stupně z provedeného dokazování neučinil žádná skutková zjištění a věc posoudil po právní stránce na základě žalobních tvrzení. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování nájemními smlouvami [číslo] [číslo] nařízeními [číslo] Sb. hl. m. [obec], [číslo] Sb. hl. m. [obec] a [číslo] Sb. hl. m. [obec] (§ 121 o.s.ř.) a opatřil si tak následující skutková zjištění. Nájemními smlouvami [číslo] [číslo] bylo prokázáno, že mezi hlavním městem Praha jako pronajímatelem a společností [právnická osoba] jako nájemcem byly dne 7. 9. 2011uzavřeny nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl nájem části pozemní komunikace za účelem umístění pevného stánku s občerstvením, a to na pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Nové Město, obec Praha – chodník [ulice] nám. [číslo] o výměře 12 m2, respektive na pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Nové Město, obec Praha – chodník [ulice] [anonymizováno] u [číslo] o výměře 12 m2. V případě obou nájemních smluv byla doba nájmu sjednána na dobu neurčitou od [datum] a mezi smluvními stranami bylo ujednáno, že nájem může být ukončen výpovědí s tříměsíční výpovědní lhůtou, která počíná běžet prvním dnem následujícím po doručení výpovědi, přičemž výpověď může být dána i bez uvedení důvodu. [jméno] hlavního města Prahy nařízením [číslo] Sb. hl. m. [obec] ze dne [datum] vydala tržní řád, který stanovil, že na území hlavního města Prahy je možno mimo provozovnu k tomuto účelu určenou kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního zákona nabízet, prodávat zboží nebo poskytovat služby na místech uvedených v příloze [číslo] k tomuto nařízení, nejde-li o druhy prodeje zboží nebo poskytování služeb, na které se toto nařízení nevztahuje nebo které jsou zakázány. V příloze [číslo] uvedeného nařízení byla mimo jiné jako prodejní místa určená k prodeji občerstvení s celoroční dobou provozu uvedena místa [ulice] nám. u [číslo] nám. Republiky u [číslo]. Nařízením [číslo] Sb. hl. m. [obec] ze dne [datum] bylo změněno nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec], kterým se vydává tržní řád, a to mimo jiné tak, že v příloze [číslo] nařízení byla v případě prodejního místa [ulice] nám. u [číslo] omezena provozní doba na dobu do [datum]. Nařízením [číslo] Sb. hl. m. [obec] ze dne [datum] bylo změněno nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec], kterým se vydává tržní řád, a to mimo jiné tak, že z přílohy [číslo] nařízení byla vypuštěna prodejní místa [ulice] nám. u [číslo] nám. Republiky u [číslo].

9. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud ve shodě soudem prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Právní posouzení věci provedené soudem prvního stupně plně obstojí i po doplnění skutkových zjištění v odvolacím řízení. Odvolací soud s právními závěry soudu prvního stupně souhlasí a shledává je správnými. Soud prvního stupně nepochybil, pokud primárně soustředil svou pozornost na posouzení existence základních předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Správně vyšel z toho, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1. existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2. vznik škody, 3. příčinná souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1249/2014). Zcela správný je pak jeho závěr, že v daném případě absentuje již první z uvedených podmínek, tj. existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu.

10. Žalobkyně odvozuje svůj žalobní nárok z nesprávného úředního postupu hlavního města Prahy, který spatřuje v tom, že při vydání a změnách tržního řádu nerespektovalo požadavky Listiny základních práv a svobod, konkrétně článek 26 garantující právo podnikat. Z hlediska existence odpovědnostního titulu je tedy v projednávané věci významná povaha nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec], a jeho změn. Nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec] bylo ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky vydáno na základě výslovného zmocnění obsaženého v § 18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „zákon [číslo] Sb.“). Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb. může obec v přenesené působnosti vydat tržní řád formou nařízení obce. Podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě [obec], orgány hlavního města Prahy vykonávají přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným obecním úřadem a orgánům obcí s rozšířenou působností, není-li dále stanoveno jinak. Ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. výslovně označuje nařízení hlavního města Prahy za právní předpis hlavního města Prahy. Z citovaných ustanovení vyplývá, že ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb. výslovně stanoví formu právního aktu, v níž je tržní řád vydáván, a to jako nařízení obce, tedy právní předpis. Tato forma nebyla zpochybněna ani případnými změnami zákona č. 455/1991 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 3 Ao 6/2011).

11. Současně se judikatura ustálila v názoru, že vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti. Jestliže normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze ani dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 851/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2064/2005). Za situace, kdy nařízení hlavního města Prahy [číslo] Sb. hl. m. [obec], kterým se vydává tržní řád, má jako nařízení obce formu normativního právního aktu, je jeho vydání a případné změny třeba vnímat jako výsledek normotvorné činnosti hlavního města Prahy, a nikoliv jako jeho úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., který by zakládal odpovědnost státu za tvrzenou škodu.

12. Přisvědčit nelze ani námitkám žalobkyně o porušení článku 26 Listiny základních práv a svobod, garantujícího právo podnikat. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že tržní řád, vydaný obcí na základě ustanovení § 18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, jímž obec reguluje stánkový prodej na vymezených místech i co do sortimentu zboží, jsou-li pro to věcné důvody, nelze považovat za rozporný s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 253/04).

13. Za přiléhavou nelze považovat rovněž argumentaci žalobkyně tím, že neodpovědnost veřejné moci za normativní akty zakládá ústavně nepřijatelný dualismus za situace, kdy v rovině unijního práva veřejná moc za své normativní akty odpovídá. Je zřejmé, že z existence odpovědnosti státu za normativní akty v rovině unijního práva nelze automaticky dovozovat odpovědnost státu za vnitrostátní normotvornou činnost příslušných státních orgánů. Odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva (nejčastěji jako důsledek vadně či nevčasně implementované směrnice do národního právního řádu) totiž nelze s odpovědností za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem směšovat, neboť oba případy odpovědnosti státu jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1521/10). Systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. Členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, byť tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje. Konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, byly vymezeny rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské Unie. Jedná se o tři podmínky, které musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva, a to porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2416/2018). Odkazy žalobkyně v projednávané věci na odpovědnost státu za normativní akty v rovině unijního práva jsou z uvedených důvodů nepřípadné, a to zvláště za situace, kdy žalobkyně žádné konkrétní porušení unijního práva, zakládající právo jejího právního předchůdce společnosti [právnická osoba] na náhradu škodu, netvrdí a nevyplynulo ani z provedeného dokazování. Zcela bez významu pro danou věci jsou pak odkazy žalobkyně na rozhodovací praxi soudů [příjmení] republiky Německo.

14. Opodstatněné nejsou ani odvolací námitky žalobkyně směřující proti odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně v odůvodnění srozumitelným způsobem vyložil své úvahy a právní závěry, na kterých své rozhodnutí ve věci založil. Skutečnost, že některé pasáže právního hodnocení v odůvodnění napadeného rozsudku se shodují s pasážemi odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu v jiné, skutkově obdobné věci, není na újmu přezkoumatelnosti a přesvědčivosti odůvodnění. Nadto měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. V daném případě přitom nelze rozhodnutí soudu prvního stupně považovat za nepřezkoumatelné, když případné nedostatky jeho odůvodnění zjevně podle obsahu odvolání nebyly na újmu uplatnění práv žalobkyně jako odvolatele. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 292/2018).

15. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu pro absenci zákonných předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou škodu jako nedůvodnou zamítl. Správně pak rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že v této fázi řízení procesně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů ve výši [částka] za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast při jednání před odvolacím soudem) po [částka] dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

Poučení