72 CO 56/2023 - 59

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály v právní věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] oba bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], [datum narození] 2. [jméno] [příjmení], [datum narození] oba bytem [adresa] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 1. 2023, č. j. 8 C 265/2022-36 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 23 748 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení].

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců na náhradu nákladů odvolacího řízení 5 687 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I. rozhodl o tom, že se nahrazuje projev vůle žalovaných jako prodávajících k uzavření kupní smlouvy s žalobci jako kupujícími, a to ohledně pozemku [parcelní číslo] jehož součástí je budova garáže č. f. [anonymizováno], nacházejícího se v obci a [katastrální uzemí] a to za kupní cenu ve výši 200 000 Kč z níž první část ve výši 20 000 Kč žalobci žalovaným zaplatili již [datum], druhou část ve výši 180 000 Kč pak žalobci uhradili složením do soudní úschovy. Výrok I. obsahoval plné znění kupní smlouvy. Výrokem II. pak bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 73 992,40 Kč.

2. Při rozhodování ve věci samé vycházel soud prvního stupně ze závěru, že dne [datum] účastníci platně uzavřeli formou notářského zápisu smlouvu u budoucí kupní smlouvě dle ust. § 1785 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. z.“, kterou se žalovaní zavázali uzavřít nejpozději do [datum] s žalobci jako kupujícími kupní smlouvu ohledně výše uvedeného pozemku, a to za částku 200 000 Kč, tuto svoji povinnost však žalovaní nesplnili. Dopisy žalovaných právní zástupkyni žalobců ze [anonymizováno] a [datum], ve kterých bylo uvedeno, že žalovaní vypovídají smlouvu o smlouvě budoucí, posoudil soud prvního stupně jako neplatné odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí s tím, že žalovaní dle uzavřené smlouvy mohli od této odstoupit pouze v případě, že by ve lhůtě do [datum] nebyla uhrazena kupní cena. Současně soud prvního stupně uvedl, že nenašel důvody pro uplatnění ust. § 1765 o. z., když neshledal zvlášť hrubý nepoměr ve výši kupní ceny, byť ceny nemovitostí obecně vzrostly.

3. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty pro výpočet odměny ve výši 200 000 Kč, dále pak z práva zástupkyně žalobců na odměnu za zastupování každého z žalobců, toliko sníženo o 20 % dle ust. § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ AT“.

4. Rozsudek napadli odvoláním žalovaní. Namítli, že žalovaný [jméno] [příjmení] byl zbaven možnosti účasti na řízení, když dne [datum] byl vykázán z jednací síně. Připustil, že u jednání použil nevhodné výrazy, že však toto nevhodné jednání nedosáhlo takové intenzity, aby jej bylo třeba vykázat a zbavit ho tak základních procesních práv. Poukázali dále na ust. § 1788 odst. 2 o. z. s tím, že jsou osobami vysokého věku, starobní důchodci, finanční zajištění je pro ně podstatné, že proto požadovali, aby nárůst cen byl při uzavření kupní smlouvy zohledněn, což však nebylo žalobci přijato. Uvedli též, že s prodejem garáže nesouhlasila jejich širší rodina, že prodej za neúměrně nízkou a nespravedlivou cenu po nich nelze požadovat. Namítli též, že smlouvu o budoucí kupní smlouvě vypověděli. Když se v průběhu soudního řízení dozvěděli, že výpověď nebyla učiněna správně, odstoupili od budoucí kupní smlouvy z důvodu v ní sjednaného, a to pro nezaplacení zbývající části kupní ceny do [datum], když žalobce doplatek ve výši 180 000 Kč složili do soudní úschovy až později. Konečně namítli (opětovně) že jsou osobami vysokého věku, starobními důchodci a že uzavření smlouvy u budoucí kupní smlouvě ohledně garáže za pro ně nevýhodných podmínek lze považovat za určitou spekulaci stran žalobců, že se to mělo projevit i v rozhodnutí o nákladech řízení, neboť je nespravedlivé, aby pozbyli garáž za neúměrně nízkou cenu a ještě byli zavázáni hradit vysoké náklady řízení, že tato náhrada neměla být žalobcům přiznána. Současně namítli, že při výpočtu nákladů řízení nemělo být uvažováno se zastoupením dvou osob, neboť se na obou stranách jedná o společné jmění manželů, dále pak že mělo být vycházeno z ust. § 9 odst. 3 písmena b) AT, který se výslovně týká projevu vůle s tím, že předmět projevem vůle není ocenitelný, neboť jím je vůle k uzavření kupní smlouvy a nikoliv garáž. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne či alespoň nepřizná žalobcům právo na náhradu nákladů řízení.

5. Žalobci měli odvolání žalovaných za nedůvodné. Uvedli, že soud postupoval v souladu s procesními předpisy, když žalovaného, který hrubě narušoval jednání, vykázal z jednací síně. K tvrzené změně okolnosti pak namítli, že ta musí být silná a zásadní, což žalovanými tvrzené zvýšení cen garáže o jednu třetinu není. Současně měli za nepřípustné, jestliže se žalovaní této změno dovolali až v rámci odvolání, poté, co se sami dostali do prodlení s uzavřením kupní smlouvy, v řízení před soudem prvního stupně toto netvrdili ani ničím nedoložili. Nesouhlasili ani s tím, že by žalovaní platně odstoupili od smlouvy z důvodu nezaplacení zbývající části kupní ceny do [datum]. Zde namítli, že to byli žalovaní, kteří se dostali do prodlení, když nesplnili svůj závazek uzavřít kupní smlouvu nejpozději do [datum], její uzavření, současně s předáním zbývající části kupní ceny, odmítli i v poslední den lhůty, kdy se žalobci se svou právní zástupkyní dostavili do místa bydliště žalovaných. Konečně nesouhlasili ani s názorem, že předmět projevu vůle není penězi ocenitelný. V průběhu odvolacího řízení však akceptovali námitku týkající se výpočtu výše nákladů (odměny právní zástupkyně) za zastupování dvou osob a svůj požadavek na náhradu nákladů řízení upravili tak, že žádali, aby bylo vycházeno ve vztahu ke každému úkonu právní služby toliko z jediné, nesnížené odměny (tedy jako by jejich zástupkyně zastupovala pouze jednu osobu). Současně se vzdali i práva na náhradu té části nákladů odvolacího řízení, které vznikly v souvislosti s úkonem právní služby představovaným vyjádřením k podanému odvolání.

6. Žalovaní podali odvolání včas (§ 204 odst. 1. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. s. ř.“) a to z pozice účastníků řízení, tedy jako osoby k podání odvolání subjektivně oprávněné (§ 90, § 201 o. s. ř.). Napadli rozsudek, proti němuž je odvolání objektivně přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. a contr.) a to ve svém důsledku pro nesprávné právní závěry, tedy z důvodu zákonem předvídaného (§ 205 odst. 2 písmena g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako (podle obsahu spisu) řízení, které jeho vydání předcházelo a po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání především ve věci samé není důvodné.

7. Co se týče námitky nedůvodného vykázání žalovaného [jméno] [příjmení] z jednací místnosti při jednání dne [datum], nutno připomenout, že je oprávněním předsedy senátu vykázat z místa, kde se jedná, toho, kdo svým jednáním hrubě ruší pořádek; v případě, že vykázaným je účastník, může být dále jednáno v jeho nepřítomnosti (§ 54 o. s. ř.). Jak patrno z protokolu o jednání dne [datum] před soudem prvního stupně a též i ze zvukového záznamu z tohoto jednání, žalovaný v průběhu jednání opakovaně soudkyni skákal do řeči, přerušoval ji při protokolaci svými komentáři, žalobce označil za„ blba“. V tomto svém jednání pokračoval i poté, co byl upozorněn na nevhodnost svého počínání, na možnost udělení pořádkové pokuty či vyvedení z jednací síně, na adresu žalobce pronesl„ ty hajzle musíš chcípnout“. V reakci na to byl soudkyní vyzván, aby opustil jednací místnost. Poté, co uvedl, že by chtěl u jednání zůstat, byl opětovně poučen, že pokud bude soudkyni skákat do řeči či bude vulgární, bude vyveden. Následně byl vyzván k opuštění jednací místnosti poté, co při svém projevu na adresu notářky, které sepisovala notářský zápis, prohlásil„ baba jedna drzá“.

8. Odvolací soud si byl vědom skutečnosti, že komunikace s žalovaným u jednání soudu prvního stupně byla složitější z důvodu jeho nedoslýchavosti a toho, že si zapomněl naslouchátko. To však zjevně nebylo důvodem jeho přerušování soudkyně – tím reagoval na její slova (především protokolaci), kterým rozuměl. Je možné, že žalovaný závadnost svého jednání (zejména označení notářky) nepociťoval (výrazem„ baba“ v předcházejícím průběhu řízení označil i svoji manželku). Jestliže tak však učinil poté, co se opakovaně vulgárně vyjádřil o žalobci a byl též opakovaně upozorněn na nepřípustnost takového jednání a jeho možné důsledky, nelze postup soudu prvního stupně mít za nesprávný, za vadu řízení, v důsledku které by žalovanému byla u zbývající části jednání účast odepřena nezákonně.

9. Soud prvního stupně správně zjistil, že účastníci [datum] formou notářského zápisu uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou se žalovaní jako budoucí prodávající zavázali uzavřít s žalobci jako budoucími kupujícími kupní smlouvu o převodu pozemku p. [číslo] jehož součástí je stavba garáže ev. [číslo] nacházejícího se v obci a [katastrální uzemí], a to za kupní cenu 200 000 Kč, z čehož záloha 20 000 Kč byla žalovaným vyplacena již před uzavřením smlouvy, k uzavření smlouvy však, přes výzvy žalobců, nedošlo, toto žalovaní odmítli s tím, že smlouvu vypověděli. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, které v této části nebylo odvoláním zpochybněno a odvolací soud k němu neshledal potřebu cokoliv dodávat.

10. Dle názoru odvolacího soudu správně pak soud prvního stupně hodnotil i obsah dopisů z [datum] a z [datum] žalovaných zástupkyni žalobců, a to tak, že (dle svého obsahu) obsahovaly odstoupení žalovaných od smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Na posuzovanou smlouvu o budoucí kupní smlouvě (která nebyla smlouvou spotřebitelskou dle ust. § 1810 a násl. o. z.) se vztahovalo ust. § 2001 o. z., podle kterého od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

11. Občanský zákoník zakotvuje možnost odstoupení od smlouvy předně v ust. § 1977 - § 1979, a to pro případ prodlení jedné ze smluvních stran s plněním smluvních povinností. Tento důvod na straně v době žalobců v době, kdy žalovaní dopisy právní zástupkyni žalobců zaslali, zjevně nebyl dán – žalobci svoji povinnost zaplatit první část kupní ceny splnili (při uzavření smlouvy dne [datum]), lhůta k uzavření kupní smlouvy v té době doposud neuplynula (navíc – nebylo sporu o tom, že to byli právě žalobci, kteří se uzavření smlouvy domáhali). Dále zákon zakotvuje možnost odstoupení od smlouvy jako možnou reakci na porušení smluvních povinností podstatným způsobem (§ 2002 o. z.). Že by (do [datum]) ze strany žalobců k něčemu podobnému došlo, žalovaní ani netvrdili.

12. Skutečnost, že si uzavření kupní smlouvy (v době po uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě rozmysleli (pro nesouhlas rodiny s uzavřením smlouvy, nesplnění požadavku na navýšení kupní ceny), důvodem pro odstoupení nebyla. Ve smlouvě účastníků o budoucí kupní smlouvě pak možnost odstoupení byla sjednána pouze pro případ nezaplacení doplatku kupní ceny 180 000 Kč do [datum]. Do dne [datum], popř. následně [datum], kdy žalovaní zaslali žalobcům (prostřednictvím jejich právní zástupkyně) shora popsané dopisy, tak žalobcům právo na odstoupení od smlouvy o budoucí kupní smlouvě nesvědčilo, závěr soudu prvního stupně o tom, že těmito dopisy os smlouvy platně neodstoupily měl tedy odvolací soud za správný.

13. Soud prvního stupně v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku též uved, že nenašel důvody pro uplatnění ust. § 1765 o. z., když neshledal zvlášť hrubý nepoměr ve výši kupní ceny za garáž. Dle názoru odvolacího soudu však již ani samotná úvaha o aplikaci tohoto ustanovení v posuzované věci nebyla na místě, když ani podstatná změna okolností po uzavření smlouvy není důvodem pro odstoupení od ní, ale pro podání návrhu soudu na změnu či zrušení závazku ze smlouvy (viz. § 1766 o. z.). Takovýto návrh podán žalovanými nebyl.

14. Za důvodnou pak odvolací soud neměl ani námitku žalovaných, že od uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě vzrostla cena garáží v [obec] o cca 1/3 (s odkazem na již i soudem prvního stupně citované ust. § 1788 odst. 2 o. z., podle kterého změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká). Skutečnost, že od uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě mělo dojít k takto vysokému nárůstu cen garáží v [obec], tvrdili žalovaní poprvé až v podaném odvolání. Protože se jednalo o skutečnost, která měla nastat v době před vyhlášením rozsudku (navíc, v posuzované věci by významným mohlo být toliko zvýšení, k němuž by došlo nejpozději do [datum], do kdy nejpozději měla být kupní smlouva uzavřena), nemohla být ve smyslu ust. § 205a o. s. ř. jako v odvolacím řízení nepřípustná novota odvolacím důvodem. Nad rámec výše uvedeného snad lze též připomenout, že je obecně známou skutečností, že ceny nemovitých věcí vzrostly (jak zmínil již soud prvního stupně), v posledních letech pak dosti výrazně. Nejednalo se však o důsledek nějakého„ cenového skoku“, ke kterému by došlo v době poté, co účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě, tyto ceny výrazněji narůstaly již i v průběhu roku 2020 Smlouvu o budoucí kupní smlouvě tak strany musely již uzavírat s vědomím, že za dobu dvou let se cena pozemku s garáží s vysokou mírou pravděpodobnosti zvýší.

15. Co se pak týče námitky žalovaných, že, od smlouvy o budoucí kupní smlouvě odstoupili z důvodu nezaplacení kupní ceny do [datum], tu bylo naopak třeba jako přípustný odvolací důvod zohlednit, když se tak stalo dopisem z [datum], tedy až v době po vydání napadeného rozsudku (§ 205a písm. f/ o. s. ř.). Jak již zmíněno výše, pro tento případ byla možnost odstoupení od smlouvy o budoucí kupní smlouvě výslovně sjednána (jednalo se v podstatě o smluvní zakotvení důvodu předvídaného zákonem v ust. § 2002 odst. 1 o. z.). V řízení nebylo sporu, že žalobci skutečně do [datum] zbývající část kupní ceny ve výši 180 000 Kč žalovaným nezaplatili, učinil tak až následným složením do soudní úschovy.

16. Jak však patrno z obsahu smlouvy o budoucí kupní smlouvě (ujednání článku třetího písm. b/), doplatek kupní ceny měl být zaplacen při podpisu kupní smlouvy. Tu však žalovaní v době do [datum] opakovaně odmítli uzavřít, byť jim bylo dopisem zástupkyně žalobců z [datum] navrženo několik termínů, poslední právě v den [datum]. Jak pak odvolací soud vzal za prokázané z výpovědi žalobce [jméno] [příjmení], přesto se žalobci ještě i dne [datum] dostavili se svojí právní zástupkyní do bydliště žalovaných za účelem uzavření kupní smlouvy (a doplacení kupní ceny), což však žalovaní znovu odmítli.

17. Důvody, pro které k nedoplacení kupní ceny ze strany žalobců došlo, spočívaly výlučně na straně žalovaných, kteří přes výzvy odmítali předem dohodnutou kupní smlouvu uzavřít, uzavřít smlouvu a převzít doplatek kupní ceny pak odmítli i [datum]. Žalovaní neposkytli žalobcům součinnost potřebnou ke splnění závazku žalobců uzavřít kupní smlouvu a (při té příležitosti) doplatit včas kupní cenu. Sami se tak ve smyslu ust. § 1976 o. z. dostali do prodlení a žalobci tak nebyli za své prodlení s doplacením kupní ceny odpovědní (§ 1968 o. z.). Za této situace žalovaným dle názoru odvolacího soudu právo na odstoupení od smlouvy o budoucí kupní smlouvě pro prodlení žalobců s doplacením kupní ceny nevzniklo, k platnému odstoupení od smlouvy o budoucí kupní smlouvě tak nedošlo ani v důsledku jejich dopisu ze dne [datum]. Jejich povinnost uzavřít dříve dohodnutou kupní smlouvu tak trvá dál.

18. Jestliže soud prvního stupně žalobě vyhověl a nahradil projev vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy s žalobci ohledně pozemku [parcelní číslo] v obci a [katastrální uzemí] za kupní cenu ve výši 200 000 Kč, měl odvolací soud jeho rozhodnutí za věcně správné. Nepřehlédl přitom, že dle ust. § 1787 odst. 1 o. z. nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud (nebylo-li smlouvou o smlouvě budoucí dohodnuto, že tak má učinit osoba určená ve smlouvě). Zde měl odvolací soud zato, že rozdílnost oproti předchozí úpravě dle ust. § 50a zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, spočívá především v tom, že jde o rozhodnutí, které se neomezuje pouze na nahrazení projevu vůle zavázané strany, ale má určit i obsah smlouvy, a to podle kritérií obsažených v ust. § 1787 odst. 2 o. z., soud tedy není obsahem žaloby ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán (obdobně viz závěry Nejvyššího soudu v rozsudku z 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018). Zda tak ale soud učiní výrokem, v němž určí obsah smlouvy či (stejně jako tomu bylo za dřívější právní úpravy) výrokem, jímž nahradí projev vůle žalované strany s jím určeným obsahem smlouvy, již nebude rozhodné (viz i Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 289).

19. Obsah smlouvy, k jejímuž uzavřením soud žalované zavázal, vycházel z návrhu žalobců, odpovídal obsahu dříve uzavřené smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Jestliže pak v řízení nebylo zjištěno nic, co by svědčilo závěru, že by tento obsah byl v rozporu s požadavkem spravedlivého uspořádání práv a povinností účastníků, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. (ve věci samé) potvrdil.

20. Žalobci byli se svojí žalobou ve věci samé plně úspěšní. Dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. jim tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, a to v plné výši. Existenci takových důvodů vhodných zvláštního zřetele, pro které by bylo třeba ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. žalobcům toto jejich právo, byť jen z části odepřít, odvolací soud neshledal. Samotná skutečnost, že jsou starobními důchodci, pak (nejméně bez dalšího) nevypovídá o jejich majetkových poměrech, o tom, že by byly (ve srovnání s poměry žalobců) natolik nuzné, že by se i přes jejich neúspěch v řízení jevilo hrubě nespravedlivým zavazovat je k náhradě nákladů řízení žalobců. V řízení nebylo zjištěno nic, co by svědčilo pravdivosti tvrzení žalovaných o tom, že k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě došlo v důsledku„ spekulace“ ze strany žalobců. Naopak náklady řízení na straně žalobců vznikly výlučně v důsledku protiprávního jednání žalovaných, kteří odmítli splnit povinnost, k níž se dříve zavázali. Jestliže tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným svědčí povinnost zaplatit žalobcům náklady, které jim v souvislosti s řízením vznikly (výrokem II. napadeného rozsudku), byl tento jeho závěr správný.

21. Stejně tak správně za účelně vynaložené náklady na straně žalobců považoval soud prvního stupně zaplacení soudního poplatku z žaloby (ve výši 2 000 Kč) a dále náklady právního zastoupení spočívající v odměně právní zástupkyně za 4 úkony právní služby (správně v odůvodnění napadeného rozsudku vyjmenované), paušální náhrady hotových výloh v souvislosti s každým z těchto 4 úkonů a konečně i náhradě za daň z přidané hodnoty, když právní zástupkyně žalobců je plátcem této daně (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

22. Dle názoru odvolacího soudu pak soud prvního stupně při posuzování výše odměny zástupkyně žalobců za jednotlivé úkony právní služby správně vycházel ve smyslu ust. § 8 odst. 1 AT z tarifní hodnoty ve výši 200 000 Kč, představované kupní cenou ze smlouvy, jejíhož uzavření se žalobci žalobou domáhali. Námitku žalovaných, že mělo být vycházeno z tarifní hodnoty dle ust. § 9 odst. 3 písmeno b) AT (35 000 Kč), měl odvolací soud za nedůvodnou. Dle tohoto ustanovení se částka 35 000 Kč považuje za tarifní hodnoty ve věcech žalob na projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního jednání, jehož předmět je penězi neocenitelný. V posuzované věci se jednalo o žalobu na projev vůle směřující ke vzniku kupní smlouvy o prodeji pozemku s garáží. Rozlišujícím kritériem zde tedy byla ocenitelnost předmětu kupní smlouvy, jako právního jednání, nikoliv projevu vůle k uzavření této kupní smlouvy směřujícího. O ocenitelnosti předmětu kupní smlouvy (pozemku s garáží) zjevně nebyl jakýkoliv pochyb. Přesto měl odvolací soud za to, že rozsudek ve výroku II. nebylo možno potvrdit.

23. Jak na straně žalující, tak na straně žalované vystupovali dva účastníci. Bylo proto na soudu prvního stupně, aby v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobcům vymezil, jakým způsobem svým rozhodnutím na jedné straně žalované zavazuje a na druhé straně žalobce činí oprávněnými, zda samostatně či solidárně.

24. S ohledem na formulaci žalobního návrhu jak žalobci, tak i žalovaní vystupovali v řízení o postavení z nerozlučných společníků dle ust. § 91 odst. 2 o. s. ř. Z rozhodovací praxe obecních soudů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017, ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014 či Krajského soudu v Hradci Králové z 28. 1. 2005, sp. zn. 19 Co 440/2004) pak vyplývá, že výrok o solidární (společné a nerozdílné povinnosti) k náhradě nákladů řízení přichází v úvahu právě jen u nerozlučných společníků. K tomu však odvolací soud připomíná, že solidarita stran náhrady nákladů řízení přichází pojmově do úvahy pouze v případě nerozlučného společenství účastníků, kteří jsou k této náhradě povinni, tedy v podobě tzv.„ pasivní solidarity dlužníků“. Pakliže nerozluční společníci figurují jako osoby oprávněné k přijetí náhrady nákladů řízení, je solidarita takového jejich nároku vyloučena již tím, že každé z osob logicky mohou vznikat náklady v odlišné výši. Aktivní solidaritu věřitelů jako osob oprávněných k přijetí náhrady nákladů řízení tedy nemůže založit ani jejich postavení nerozlučných společníků (viz i § 140 odst. 1 věta třetí o. s. ř. a contr.). Jestliže tedy soud prvního stupně (správně) zavázal žalované nahradit žalobcům náklady řízení, měl rozhodnout o tom, že jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit jednotlivě každému z žalobců náhradu nákladů, které vznikly každému z nich. Již z tohoto důvodu odvolací soud nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně za přiměřeného užití ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil.

25. Dalším důvodem pro změnu pak byla již zmíněná skutečnost, že žalobci v průběhu odvolacího řízení změnili svůj požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení tak, že nepožadovali, aby ve vztahu ke každému z nich bylo uvažováno s odměnou za jednotlivé úkony právní služby (sníženou o 20 % dle ust. § 12 odst. 4 a. t.), nýbrž ke vztahu ke každému z úkonu právní služby toliko s jedinou (nesníženou) odměnou, jako by právní zástupkyně zastupovala toliko jedinou osobu.

26. Odvolací soud v této souvislosti uvádí, že si byl vědom skutečnosti, že při rozhodování o náhradě nákladů není vázán návrhem účastníků (když výše mimoslovní odměny i způsob náhrady nákladů jsou upravovány zvláštních právním předpisem - již zmíněná vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění předpisů pozdějších). V posuzované věci se však jednalo o právní zastoupení dvou účastníků jednajících ve shodě, uplatňujících společný nárok. I v právní teorii se v této souvislosti objevuje názor, že advokát může v takovýchto případech pro účely výpočtu výše odměny několik klientů se společným nárokem považovat za klienta jednoho, že opačný přístup by mohl být posouzen i za neetické jednání (viz komentář k § 12 odst. 4 AT v systému právních informací ASPI). Odvolací soud tak měl v posuzované věci za správné pro účely výpočtu výše odměny právního zastoupení žalobců vycházet z jejich nově formulovaného požadavku.

27. Při vyčíslení nákladů řízení před soudem prvního stupně na straně žalobců tak vedle zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a paušální náhrady hotových výloh v souvislosti se 4 úkony právní služby po 300 Kč (jak zohlednil i soud prvního stupně) vycházel z odměny ve výši 9 100 Kč (dle § 7 bodu 5 a. t.) za zastupování obou žalobců, tedy v souhrnu odměny 36 400 Kč. S připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 7 896 Kč (21 % z odměny a paušální náhrady) pak náklady žalobců v řízení před soudem prvního stupně vyčíslil v souhrnu částkou 47 496 Kč (2 000 + 36 400 + 1 200 + 7 896). Žalované pak zavázal, aby každému z žalobců zaplatili na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně polovinu této částky, tedy 23 748 Kč.

28. Ze stejných závěrů pak odvolací soud vycházel i při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení. Měl za to, že i zde žalobcům svědčí proti žalovaným právo na jejich náhradu v plné výši, když žalovaní se svým odvoláním ve věci samé nebyli úspěšní, s odvoláním proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení toliko z části (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 3 o. s. ř.). S ohledem na již zmíněnou skutečnost, že žalobci se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení z části vzdali (zjevně ve snaze nevyhrocovat dále vztahy mezi účastníky), zavázal odvolací soud žalované, aby (společně a nerozdílně) zaplatili každému z žalobců nákladů představovaných odměnou právní zástupkyně za 1 úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) ve výši 9 000 Kč, paušální náhradu hotových výloh v souvislosti s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč a daň z přidané hodnoty 1 974 Kč (21 % z odměny a paušální náhrady). V souhrnu tyto náklady činily 11 374 Kč a každému z žalobců tak bylo proti žalovaným přiznáno právo na náhradu ve výši 5 687 Kč.

Poučení