72 CO 68/2022-69

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 11 833 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. ledna 2022, č. j. 8 C 133/2021-49,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. o nákladech řízení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou shora označeným rozsudkem uložil žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 11 833 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 5 141 Kč ode dne [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 6 692 Kč ode dne [datum] do zaplacení (výrok I.). Žalovanému dále uložil zaplatit žalobkyni ve stejné lhůtě náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč k rukám její právní zástupkyně. Své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil s odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu tak, že náklady vynaložené žalobkyní na zastupování advokátkou nepovažuje za účelně vynaložené. Žalobkyně je zřízena i za účelem správy garančního fondu, vymáhaní příspěvků nepojištěných je součástí její činnosti. Součástí jejího organizačního uspořádání je i úsek právní podpory a vymáhání pohledávek, zahrnující oddělení příspěvků do garančního fondu, který sám zpracovává výzvy, a proto není namístě přiznat jí náklady zastupování advokátem. Odkázal na dvě rozhodnutí odvolacího soudu sdílející obdobný názor. Proto jí přiznal na náhradě nákladů řízení pouze částku odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku (ve výši 400 Kč) a dvěma paušálním náhradám (za výzvu k plnění a za podání žaloby) po 100 Kč (celkem 200 Kč), a to dle ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

2. Proti tomuto rozhodnutí, výlučně však proti jeho nákladovému výroku II., podala odvolání žalobkyně. Soudu prvního stupně vytkla, že z rozsudku není zřejmé, v čem přesně spatřuje náklady za zastoupení advokátem za neúčelné, když odkazuje na účel správy garančního fondu, na úsek právní podpory, na vymáhání příspěvku a na nález Ústavního soudu týkající se obecného kritéria hodnocení účelnosti nákladů řízení, což nespadá pod individuální posouzení konkrétní věci a není tak přesvědčivým, dostatečným a přezkoumatelným odůvodněním. Vyjádřil nesouhlas s názorem, že kterýkoli subjekt s oddělením právní podpory nemá nárok na náhradu nákladů řízení, když se i samotný právník může pro účely civilního řízení nechat zastoupit advokátem a takové náklady se nepovažují za neúčelné. Vytkla prvostupňovému soudu stejné odůvodnění neúčelnosti v různých věcech žalobkyně, které projednává, kdy nezohlednil, že žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, nikoli 400 Kč. Rozhodnutí dále považoval za vnitřně rozporuplné, když na jednu stranu přiznal náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek dle § 2a vyhl. č. 205/1999 Sb., ale již nepřiznal náklady spojené se soudním uplatněním práva na příspěvek. Navrhla, aby byl napadený výrok zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně zpět, případně aby jej odvolací soud změnil a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, a to předně s ohledem na výši skutečně uhrazeného soudního poplatku.

3. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a to jako osoba k tomu oprávněná (§ 201, § 90 o. s. ř.). Napadla rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. a contr.) Proto odvolací soud bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) přezkoumal (§ 206 odst. 3, § 212 a § 212a o. s. ř.) napadený nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

4. Pro úplnost zbývá dodat, že výrok I. rozsudku o věci samé nabyl již samostatně právní moci (§ 159, § 159a o. s. ř.), neboť proti němu nebylo podáno odvolání.

5. V prvé řadě odvolací soud uvádí, že odůvodnění nákladového výroku je sice stručné, nikoli však nedostatečné nebo nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně obdobně rozhodoval v (nejméně) desítkách obdobných případech, v nichž žalobkyni zastupovala táž právní zástupkyně, a i v tomto případě vypíchl podstatu problematiky spočívající především ve faktu, že žalobkyně disponuje úsekem právní podpory a vymáhání pohledávek, který sám zpracovává výzvy dlužníkům, kdy za takovéto situace jsou služby advokáta nadbytečnými. Vhledem i k těmto odvolacím námitkám odvolací soud v této části úvahy soudu prvního stupně níže rozvede.

6. Rozhodování o nákladech řízení, resp. o jejich náhradě, je v občanském soudním řízení sporném primárně ovládáno zásadou úspěchu ve věci, vyjádřenou v § 142 o. s. ř.; podle odst. 1 tohoto zákonného ustanovení účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z citovaného zákonného ustanovení nicméně současně také plyne, že strana ve sporu úspěšná, nemá právo na náhradu veškerých nákladů, které v souvislosti s uplatňováním nebo bráněním svého práva vynaložila, nýbrž že strana ve sporu neúspěšná je povinna jí hradit jen takové náklady, jež lze považovat za vynaložené v souvislosti s tím účelně. Jak na to opakovaně ve své rozhodovací činnosti poukazuje Ústavní soud, důraz na účelnost nákladů, které se mají ve sporu úspěšné straně hradit, je zcela opodstatněný a pro procesní právo typický. Pravidlo, dle nějž lze úspěšnému účastníku přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy zejména i na náklady spojené se zastupováním advokátem v podobě odměny za zastupování, paušální náhrady hotových výdajů advokáta a náhradu za daň z přidané hodnoty. Je pak zásadně povinností soudu účelnost i těchto nákladů posuzovat. Tento závěr se opírá nejen o jazykový výklad § 142 odst. 1 o. s. ř.; ani pomocí jiných interpretačních metod totiž nelze korektně snést přesvědčivé argumenty pro právní názor, vyjímající náklady spojené se zastupováním advokátem z posouzení toho, zda byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva či nikoliv (srov. zejména nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 988/12, a dále kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 223/12, nebo nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 736/12). V tomto směru se tedy odvolací soud ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně.

7. Z již soudem prvního stupně zmíněného nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 988/12, vyplývá obecné kritérium hodnocení účelnosti nákladů řízení; Ústavní soud zde vysvětluje, že„ za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastupováním advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem“. Ústavní soud se dříve vypořádal již i s argumentem, že nepřiznání nákladů vynaložených na zastupování advokátem, porušuje Listinou základních práv a svobod zaručený princip rovnosti účastníků občanského soudního řízení, resp. právo účastníka řízení zvolit si zástupce, a to tak, že tento názor odmítl.

8. Posouzení toho, zda v konkrétní posuzované věci jsou náklady na zastupování advokátem náklady vynaloženými účastníkem řízení účelně, musí být vždy založeno na konkrétních okolnostech této věci. Zabýval-li se tedy i v dané věci soud prvního stupně účelností nákladů, které žalobkyně vynaložila na zastupování advokátem, byl jeho postup zcela správný. Odvolací soud se pak ztotožnil i s jeho závěrem, že tyto náklady žalobkyně účelnými nejsou; ztotožnil se v zásadě i s důvody, které soud prvního stupně k tomuto závěru vedly.

9. Z obsahu spisu plyne, že žalobkyně byla plně úspěšná ve sporu o zaplacení částky 11 833 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se po žalovaném domáhala coby zákonných příspěvků vlastníka motorového vozidla, provozovaného bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v rozporu se zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v období od [datum] do [datum] a v období od [datum] do [datum], včetně nákladů na jejich vymáhání (dále též jen„ zákon“ či „zákon č. 168/1999 Sb.“). Právo [obec] kanceláře pojistitelů požadovat úhradu příspěvku nepojištěných do garančního fondu je založeno § 4 a § 24 odst. 1 označeného zákona (ve znění jeho novely, provedené s účinností od [datum] zákonem č. 293/2017 Sb.), kterým (jeho § 18 odst. 1) současně žalobkyně byla zřízena, a to jako profesní organizace pojistitelů, kteří jsou na území České republiky oprávněni provozovat pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Mezi úkoly Kanceláře, jejíž činnost je financována z příspěvků členů (§ 18 odst. 5 zákona), patří mimo jiné správa garančního fondu (§ 18 odst. 2 písm. a/ zákona). Garanční fond, jehož správa je zákonem vymezeným úkolem Kanceláře, se pak tvoří z pojistného za hraniční pojištění podle § 14, z příspěvků pojistitelů podle § 18 odst. 5, z přijatých náhrad podle § 24 odst. 7 a 9 a z přijatých příspěvků podle § 4 (§ 24 odst. 1 zákona). Žalobkyně není subjektem„ spolufinancovaným státem“; není tedy dle názoru odvolacího soudu na ni možno pohlížet obdobně jako na orgány státu, resp. subjekty hospodařící se státním majetkem, u nichž dal Ústavní soud v minulosti opakovaně najevo, že náklady na služby advokátem ve sporech, představovaných jejich běžnou agendou, za účelné obvykle (zásadně) považovat nelze, neboť u těchto subjektů lze předpokládat takové vybavení, které jim umožní hájení jejich práv v soudním řízení i bez služeb advokáta (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3344/12). Jak bylo nicméně výše již uvedeno, byla [obec] kancelář pojistitelů zřízena mimo jiné i za účelem správy garančního fondu, zdrojem jehož tvorby (jedním ze zdrojů) jsou i příspěvky nepojištěných; je tedy vybírání, případně i vymáhání těchto příspěvků nutno posuzovat jako činnost, náležející k hlavnímu předmětu její činnosti, který pak musí být zásadně schopna zajišťovat vlastními silami (na rozdíl kupříkladu od jednotlivých pojišťoven, u kterých vymáhání neuhrazeného pojistného představuje toliko nutný vedlejší produkt jejich podnikání, který nutně z vlastních zdrojů zabezpečovat být taková pojišťovna schopna nemusí). S ohledem na četnost věcí týkajících se otázky náhrady nákladů řízení vzniklých žalobkyni lze mít právě popsaná (a nezpochybňovaná) zjištění za skutečnosti soudu známé z jeho činnosti, která není třeba dokazovat (§ 121 o. s. ř.).

10. Jak také vyplývá z organizačního schématu [obec] kanceláře pojistitelů (jež je tradičně součástí výročních zpráv, veřejně dostupných na jejích webových stránkách), je součástí jejího organizačního uspořádání úsek právní podpory, resp. ke dni [datum] samostatný úsek vymáhání pohledávek, který mimo jiné„ vede agendu uplatňování a vymáhání příspěvku nepojištěných dle § 24c zákona č. 168/1999 Sb.“ (viz obsah výročních zpráv ČKP za roky 2017 a 2018) – tedy příspěvku, v současné době (od [datum]) upraveného v ustanovení § 4 zákona (když ustanovení § 24c zákona bylo dříve s účinností od 15. 1. 2015 zákonem č. 354/2014 Sb. zrušeno). Posledně zmíněné zákonné ustanovení vyvrací (ve spojení s § 18 odst. 2 písm. a/ a § 24 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.) námitku žalobkyně, že vymáhání příspěvků do garančního fondu nepatří k jejím hlavním činnostem. Pokud totiž žalobkyně spravuje garanční fond (což je činnost, jež zákon zmiňuje v § 18 odst. 2 na prvním místě), jehož součástí jsou i příspěvky podle § 4 zákona, pak vymáhání zaplacení těchto příspěvků do garančního fondu mezi její stěžejní činnosti nepochybně patří. V této spojitosti je třeba připomenout, že zákon (v § 4 odst. 7) žalobkyni výslovně ukládá, aby v rámci výzvy k zaplacení příspěvku uvedla, kromě jiného, i popis důvodů vzniku nároku na příspěvek a vyčíslení výše příspěvku a svých nákladů. Musí tedy (ze zákona) disponovat aparátem nezbytným ke zjištění údajů potřebných k formulaci zmíněných požadavků vůči osobě povinné k zaplacení příspěvku.

11. Žalobkyně tedy sama (zjevně právě prostřednictvím uvedeného specializovaného organizačního útvaru) zpracovává výzvy k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných; zde ve výzvě samotné žalobkyně adresované žalovanému a datované [datum] (a v následujících upomínkách ze dne [datum] a [datum]) ve vztahu k prvnímu období a ve výzvě datované [datum] ve vztahu k druhému období je nárok žalobkyně, který později uplatnila (prostřednictvím advokátky) u soudu, natolik skutkově i právně precizován, že v ní uvedené údaje jsou naprosto dostačující i pro potřeby návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, do kterého také byly toliko převzaty. Tento návrh na vydání elektronického platebního rozkazu představuje vzorový návrh, obecně využitelný (a fakticky též využívaný) pro uplatnění příspěvku nepojištěných i v případě dalších dlužníků. Pokud si žalobkyně tedy najala služby advokáta de facto za účelem přepsání údajů z výzvy k zaplacení, vytvořené jí samotnou, do návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, resp. do podání označeného jako rozšíření žaloby, pak takové zastupování do značné míry postrádá racionální smysl a náklady na takové zastoupení advokátem nelze považovat za náklady, které by byly vynaloženy účelně. Lze snad dodat, že jinak by mohla být hodnocena účelnost nákladů na zastupování advokátem v souvislosti s obhajováním uplatněného nároku v reakci na individuálně uplatněnou obranu žalovaného, takové náklady zde však vynaloženy nebyly. Ve věci bylo sice rozhodnuto rozsudkem, ale bez jednání v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř., když s takovým postupem vyjádřili žalobkyně i žalovaný (ten formou fikce) souhlas, žalovaný žádnou procesní obranu nezvolil a v průběhu celého řízení zůstal zcela nečinným.

12. Jak již zmíněno, při hledání odpovědi na otázku, zda se v konkrétní věci výše popsaný závěr Ústavního soudu uplatní či nikoliv, nutno vycházet z konkrétních okolností té které věci. Obecně přitom platí, že podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu pro zaplacení příspěvku placeného vlastníkem popř. provozovatelem motorového vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je jednoduchým úkonem opakujícím se ve stovkách či tisících obdobných věcí. Jde o typickou tzv. formulářovou žalobu, lišící se od jiných zejména údaji o osobě žalovaného a výčtem dlužných příspěvků a příslušenství. Vyhotovení takového návrhu je záležitost spíše technická než právní. To platí tím spíše, že žalobkyně platby příspěvků eviduje a s jejich neplatiči komunikuje nejprve sama, vyzývá je k dobrovolnému zaplacení. Formulářová podoba se používá právě ve věcech jednoduchých, kde do připraveného vzoru stačí vyplnit toliko několik specifických údajů, jak tomu bylo i v předmětné věci. Není sporu o tom, že vadné vyplnění formuláře může mít pro žalobkyni i nepříznivý procesní důsledek. To ale nic nemění na závěru o převážně technickém charakteru tohoto úkonu.

13. V předmětné věci pak samotné podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nevybočuje z řady návrhů obdobných, proto je nelze považovat za úkon, který by žalobkyně nebyla způsobilá učinit, či který by ji (ve srovnání s výzvou k dobrovolnému zaplacení) výrazněji zatížil. Totéž platí i pro písemně provedené („ neformulářové“) rozšíření žaloby o druhé období ([datum] až [datum]) nepojištění vozidla žalovaného. Zastoupení zástupcem z řad advokátů při těchto úkonech proto ve smyslu výše popsaných závěrů Ústavního soudu do značné míry postrádá racionální smysl a náklady na takové zastoupení advokátem nelze považovat za náklady, které by byly vynaloženy účelně. Důvody pro závěr, že náklady právního zastoupení žalobkyně při podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, resp. rozšíření žaloby, nejsou náklady vynaloženými účelně, soud prvního popsal v odůvodnění svého rozsudku, jak už bylo uvedeno výše, dostatečně.

14. Odvolací soud si byl vědom změny vyhlášky č. 177/1996 Sb. provedené s účinností od [datum] vyhláškou č. 120/2014 Sb., která ve věcech o peněžité plnění do 50 000 Kč, v nichž bylo řízení zahájeno tzv. formulářovou žalobou, stanovila pro účely náhrady nákladů řízení sazby odměny za úkony právní služby do podání žaloby nižšími částkami, než jak je sazba mimosmluvní odměny upravena v ust. § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění předpisů pozdějších. Tato skutečnost však na výše popsaných závěrech dle názoru odvolacího soudu nic nemění. [ulice] úprava se uplatní při rozhodování o výši náhrady nákladů v těch řízeních, ve kterých lze mít náklady právního zastoupení za vynaložené účelně. V předmětné věci však soud prvního stupně náklady právního zastoupení žalobkyně (správně) posoudil jako neúčelně vynaložené. Ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada takových nákladů žalobkyni nepřísluší, a to ani ve výši dle ust. § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. v aktuálním znění.

15. Odvolací soud se neztotožňuje s argumentací žalobkyně o vnitřní rozporuplnosti rozhodnutí spočívající v přiznání nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek dle § 2a vyhl. č. 205/1999 Sb. za současného nepřiznání nákladů spojených se soudním uplatněním práva na příspěvek. Náklady na mimosoudní uplatnění práva (ve výši po 300 Kč) vyplývají z výše označené vyhlášky jakožto hmotněprávního předpisu, takto byly uplatněny v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a v rozšíření žaloby spolu s výší příspěvků nepojištěné osoby a jako součást jistin uplatněných nároků byly žalobkyni rozsudkem (v této části již pravomocným) přiznány. Nárok na něj vznikl v předžalobní fázi v souvislosti se zasláním výzev k zaplacení dlužných částek, zatímco nárok na náhradu nákladů soudního řízení vzniká až právní mocí soudního rozhodnutí, samozřejmě za předpokladu, že jsou důvody k jejich přiznání shledány.

16. Soud prvního stupně pak (částečně) správně přihlédl i k závěrům vysloveným Ústavním soudem v nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13 Ústavní soud zde dovodil, že za ústavně konformní je nutno pokládat takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT, přiznávají, pokud je to nutné pro naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle § 137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není. Tyto závěry byly s účinností od [datum] včleněny i do občanského soudního řádu.

17. Je skutečností, že s ohledem na závěr popsaný výše, že [obec] kanceláři pojistitelů nepřísluší náhrada nákladů právního zastoupení v souvislosti s podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, resp. úkonu rozšíření žaloby, a to z důvodu neúčelnosti takto vynaložených nákladů, se možnost přiznání náhrady hotových výdajů ve výši odpovídající režijnímu paušálu, nikoliv ale jako náhrady nákladů právního zastoupení, jeví poněkud paradoxní. Přesto však je aplikace závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu na místě.

18. Neúčelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení není dovozována ze samotného charakteru řízení či výše žalované částky, nýbrž ze specifického postavení žalobkyně jako účastníka řízení, pro kterého úkony do podání žaloby, resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (včetně) jsou s ohledem na jejich množství a stále stejný, opakující se charakter zcela běžnými. To ale neznamená, že by s úkony představovanými vyhotovením a zasláním předžalobní výzvy či žaloby (návrhu na vydání EPR) nebyly spojeny jakékoliv náklady. I tyto rutinní a stále se opakující úkony zjevně přináší hotové výdaje za kancelářské potřeby či poštovné.

19. S ohledem na výši žalované částky se přitom náhrada i podobných výdajů jeví pro žalobkyni důležitá, neboť v případě, že by jí nebyly nahrazeny, by soudní uplatnění žalované částky ztrácelo pro žalobkyni ekonomický význam. Je tedy v tomto řízení naplněn i jeden z předpokladů příkladmo vymezených Ústavním soudem – částka paušální náhrady není bagatelní ve srovnání s částkou žalovanou.

20. Ač tedy náklady na zastupování žalobkyně advokátem nelze v tomto řízení považovat za účelné, náležela jí coby ve věci samé úspěšnému účastníku řízení vedle náhrady za zaplacený soudní poplatek, který skutečně žalobkyně (v souvislosti s rozšířením žaloby) uhradila ve výši 1 000 Kč, nikoli přiznaných 400 Kč, i náhrada hotových výdajů spojených s předžalobní upomínkou a návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, a to ve výši odpovídající paušální náhradě hotových výdajů dle ust. § 14b odst. 5 písm. a) AT (když řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a šlo v něm o peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč), tj. v částce 2 x 100 Kč, která by žalobkyni dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. náležela i v případě, že by zastoupena nebyla. Vedle toho však žalobkyni přísluší náhrada hotových výdajů spojených s úkonem rozšíření žaloby ze dne [datum] a vyjádření žalobce ze dne [datum] reagující na výzvu soudu k doložení vlastnictví nepojištěného vozidla svědčící žalovanému. K posledně uvedenému úkonu je třeba uvést, že dle sdělení žalobkyně ze dne [datum] (spolu s nímž kupní smlouvou doložila, že žalovaný je vlastník předmětného vozidla) jsou jí na základě postupu pevně stanoveného v § 15 odst. a, 2 a 3 zákona č. 168/1999 Sb. sdělovány údaje nezbytné k uplatnění práva na úhradu příspěvku a tímto postupem jí byla sdělena též skutečnost, že vlastnické právo bylo pro rozhodné období převedeno na žalovaného. Ani k takovému úkonu, jak je zřejmé, není právního zastoupení zapotřebí. Úkony rozšíření žaloby a doložení vlastnictví nepojištěného vozidla byly učiněny až po podání návrhu ve věci samé, proto za ně žalobkyni přísluší paušální náhrada hotových výdajů dle ust. § 14b odst. 5 písm. b) AT, tj. v částce 2 x 300 Kč, která by dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. žalobkyni náležela i v případě, že by zastoupena nebyla.

21. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení ve výši odpovídající částce zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč a paušální náhradě nákladů řízení odpovídající dvěma procesním úkonům účastníka po 100 Kč a dvěma po 300 Kč, tedy v celkové výši 1 800 Kč Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně za přiměřeného použití ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla se svým odvoláním úspěšná pouze v části týkající se soudního poplatku, když svůj požadavek na úhradu dalších nákladů nespecifikovala, proto odvolací soud rozhodl tak, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z jeho účastníků právo.