72 CO 99/2022 - 97

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň Mgr. Pavly Polednové a JUDr. Zoji Dvořákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] a o poskytnutí omluvy, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ [stát. instituce] jednající za [anonymizována dvě slova], jakožto orgán spravující [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], se tímto omlouvá [jméno] [příjmení], za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, a na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění [částka] (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění a zadostiučinění ve formě omluvy k odškodnění nemajetkové újmy, která mu jako veřejnému funkcionáři na pozici starosty obce Benešov vznikla postupem žalované, spočívajícím v plošném zveřejňování [anonymizováno] o jeho majetku v [anonymizována tři slova] dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále také jen„ zákon o střetu zájmů“).

3. Žalovaná navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta pro absenci zákonných předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu.

4. Soud prvního stupně za souhlasu účastníků ve věci rozhodl bez nařízení jednání postupem dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Vyšel zejména ze zjištění, že na žalobce se jako na veřejného funkcionáře vztahovala povinnost podat [anonymizováno] dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Dne [datum] byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl zrušen § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne [datum]. Do [datum] byla majetková přiznání zveřejňována plošným způsobem, který umožňoval neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne [datum] pak byl přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou [anonymizováno] přístupná pouze na základě předchozí, individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný. Žalobce nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu předběžně uplatnil u žalované dne [datum].

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Zrekapituloval zákonné předpoklady odpovědnosti státu škodu a vyšel z toho, že žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti při zveřejňování [anonymizováno] dle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů v [anonymizována tři slova], a to jak v době před vyhlášením derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 dne [datum], tak v období po jeho vyhlášení. Zdůraznil, že zmíněná právní úprava v zákona o střetu zájmů sledovala legitimní cíl, přičemž nadále platí, že kdokoliv si informace o majetku žalobce může vyžádat. Nadto vyjádřil názor, že žalobci se dostalo satisfakce již tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu s účinností od [datum] zrušil. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, konstatoval, že žalované nelze ničeho vytýkat, neboť jako orgán spravující [anonymizována tři slova] nemůže o vlastní vůli hodnotit, zda zákon či jeho část je v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Uzavřel pak, že postup žalované spočívající v plošném zveřejnění [anonymizováno] v souladu se zákonem, jenž byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup žalované pak neshledal ani v období po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 od [datum] do [datum], kdy již měla k dispozici informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem. V tomto ohledu vzal v úvahu, že Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmu až s účinky k [datum], přičemž ve smyslu § 71 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Uvedený závěr pak dle soudu prvního stupně podporuje i uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že postup žalované spočívající plošném zveřejnění [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů po dobu odložení vykonatelnosti nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 není nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona, jímž je kontrola žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nad rámec uvedeného pak soud prvního stupně poukázal na to, že správní orgán podle čl. 95 odst. 2 Ústavy [země] nemá oprávnění vyvolat řízení u Ústavního soudu a je vázán zákonem. Současně dovodil, že primární příčinou vzniku újmy žalobce je přijetí protiústavního zákona, neboť bez toho by žalovaná plošné zveřejnění [anonymizováno] žalobce neprováděla a žalobci by žádná újma nevznikla. Současně však připomněl, že žalovaná za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve sporu tak, že žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. 254/2015 Sb. za jeden úkon ve výši [částka].

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zrekapituloval podstatu předmětu sporu a svou žalobní argumentaci. Citoval závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, na jejichž základě Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Zopakoval, že stát na základě novely zákona o střetu zájmů provedené zákonem č. 14/2017 Sb. zveřejňoval v [anonymizována tři slova] citlivé informace soukromého charakteru plošně a přímým způsobem. Vyjádřil názor, že [anonymizována tři slova] a svobod obsahuje ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná s tím, že mezi ně nepochybně patří také články 7 a 10 odst. 3, které byly v tomto konkrétním případě žalovanou porušeny. Zdůraznil, že uvedeným postupem došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, a proto je opodstatněné, aby stát za uvedené nesl odpovědnost, neboť dle jeho přesvědčení stát stíhá odpovědnost jako kterýkoliv jiný subjekt [anonymizováno]. Poukazoval na to, že za situace, kdy žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], není zřejmé, proč tak neučinila bez zbytečného prodlení již po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Za neakceptovatelné označil v projednávané věci odvolávání se na odloženou vykonatelnost uvedeného nálezu Ústavního soudu a vyjádřil názor, že tato byla stanovena pro [anonymizováno] [země], aby protiústavní úpravu nahradil ve stanovené lhůtě, a nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Na podporu své argumentace odkázal na judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou nálezy ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, dle které derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Vyjádřil přesvědčení, že pokud stát závažným způsobem porušil jeho osobnostní práva v podobě práva na informační sebeurčení, kdy po dobu tří let od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. až do [datum] zveřejňoval [anonymizováno] plošně, přímo, s přístupem k těmto dokumentům hromadným způsobem a anonymně, musí za takový postup přijmout odpovědnost. Za zcela neakceptovatelné pak označil zveřejňování [anonymizováno] po zveřejnění derogačního nálezu Ústavního soudu v [anonymizováno] [rok], kdy státu měl dle žalobce učinit opatření na ochranu jeho ústavně zaručených [anonymizováno], a nikoliv pokračovat ve zveřejňování až do počátku listopadu [rok]. Upozornil, že i stát se může dopustit porušení osobnostních [anonymizováno], a proto podal žalobu na ochranu osobnosti, přičemž přiléhavost právního posouzení žalobního nároku v intencích zákona č. 82/1998 Sb., nesdílí. Dle žalobce se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Zdůraznil, že stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem, tím spíš na právech ústavních. Poukázal na to, že v daném případě došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných [anonymizováno] aplikací ústavně nekonformní normy a vyjádřil přesvědčení, že takový zásah nemůže zůstat neodčiněn, neboť takovým postupem rozhodujícího soudu by došlo k dalšímu zásahu do jeho [anonymizováno] a porušení [anonymizováno] zásad soukromého práva. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k podanému odvolání vyjádřila nesouhlas s odvolacími námitkami žalobce a uvedla, že považuje napadený rozsudek soudu prvního stupně za správný co do skutkových zjištění i co do právního posouzení. Uvedla, že soud prvního stupně správně posoudil žalobou uplatněný nárok žalobce v intencích zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení [anonymizována tři slova] podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci. Poukázala na to, že nárok žalobce nelze posuzovat z titulu ochrany osobnosti podle obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto [anonymizováno] zasaženo při výkonu veřejné moci. Za správný označila závěr soudu prvního stupně, že v dané věci nedošlo ze strany žalované k nesprávnému úřednímu postupu, a není tedy dán odpovědnostní titul jako jedna z podmínek odpovědnosti žalované za škodu. Zdůraznila, že je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, [anonymizováno] orgánem pro podávání [anonymizováno] veřejných funkcionářů a správcem [anonymizována tři slova], přičemž v této působnosti se řídí zákonem o střetu zájmů. Upozornila, že dle čl. 2 odst. 3 Ústavy je v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný, přičemž Ústava ani jiný právní předpis jí jako orgánu moci výkonné v oblasti střetu zájmů nedovoluje posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Uvedla, že se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 postupovala v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů. Co se týče doby od vyhlášení uvedeného nálezu Ústavního soudu, odkázala na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], dle kterých se po dobu odkladu vykonatelnosti derogačního nálezu hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto právní úpravu aplikovat. Na základě uvedeného pak dovodila, že se zveřejňováním [anonymizováno] o majetku žalobce v [anonymizována tři slova] nemohla dopustit nesprávného úředního postupu ani v době po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu, neboť postupovala podle tehdy platné a účinná právní úpravy. Vyjádřila přesvědčení, že pokud v době odložené vykonatelnosti derogačního nálezu dne [datum] omezila dálkový přístup do [anonymizována tři slova], pak tato skutečnost sama o sobě neopodstatňuje závěr, že před uvedeným datem jednala nesprávně. Za nesprávný označila názor žalobce, že žalobou uplatněné nároky na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyplývají z přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny [anonymizována dvě slova] a svobod, neboť tato ustanovení sama o sobě nezakládají nárok žalobce na náhradu újmy bez ohledu na právní úpravu v zákoně č. 82/1998 Sb. K odvolacím námitkám žalobce, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena v důsledku přijetí zákona č. 14/2017 Sb., který byl v části shledán v rozporu s ústavním pořádkem, odkázala na závěry nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/08 ze dne [datum], z nichž plyne že legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Závěrem poukázala také na to, že nemajetková újma žalobce se nepresumuje a žalobce žádné konkrétní zásahy do své osobnostní sféry netvrdil, a v tomto ohledu tak neunesl břemeno tvrzení a důkazní. Ze všech uvedených důvodů tedy navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Své závěry rovněž v napadeném rozsudku srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací námitky žalobce nejsou způsobilé správnost meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně zpochybnit.

10. Soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobou uplatněný nárok posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb. a primárně soustředil svou pozornost na posouzení existence [anonymizováno] předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou újmu v intencích tohoto zákona. V tomto směru je nutno vyjít z toho, že žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů (§ 11 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy [země]), správcem [anonymizována tři slova] a evidenčním orgánem pro podávání [anonymizováno] veřejných funkcionářů (§ 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 156/2006 Sb.), přičemž žalobce se domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem žalované při zveřejňování [anonymizováno] o majetku žalobce v [anonymizována tři slova] dle zákona č. 159/2006 Sb. ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a tedy při výkonu státní moci. Judikatura se přitom ustálila v závěru, že za újmu, kterou způsobily státní orgány v rámci výkonu svých pravomocí, stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. Byť v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněným ve Sbírce Nejvyššího soudu pod [číslo] podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto [anonymizováno] zasaženo při výkonu veřejné moci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

11. Neopodstatněné jsou odvolací námitky žalobce, kterými se dovolává přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny [anonymizována dvě slova] a svobod, neboť [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a svobod přímý hmotněprávní nárok na odškodnění újmy nezakládá. V článku 36 odst. 3 a 4 pak [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a svobod garantuje každému právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem s tím, že podmínky a podrobnosti, za kterých lze uplatňovat náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravuje zákon. Tímto zákonem je pak právě již zmíněný zákon č. 82/1998 Sb. (§ 1 a § 5 zákona č. 82/1998 Sb.).

12. Soud prvního stupně tedy správně vyšel z toho, že v intencích zákona č. 82/1998 Sb. je ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1. existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2. vznik škody, 3. příčinná souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Zcela správný je pak jeho závěr, že v daném případě absentuje již první z uvedených podmínek, tj. existence odpovědnostního titulu v podobě tvrzeného nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

13. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, kterou jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Současně se judikatura ustálila v názoru, že jako nesprávný úřední postup nemůže být posuzována normotvorná činnost, neboť proces vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nepřichází tedy v úvahu odpovědnost žalované za přijetí právní úpravy, která byla posléze Ústavním soudem posouzena jako protiústavní.

14. Žalovaná se v rámci své působnosti v oblasti střetu zájmů řídí zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. b), a), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., když dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z [anonymizována dvě slova] u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z [anonymizována dvě slova] není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny Ústavní soud současně neshledal důvod pro vynětí neuvolněných funkcionářů územních samosprávných celků zcela z režimu zákona o střetu zájmů, neboť zájem na předcházení střetu zájmů je i u těchto veřejných funkcionářů dán, respektive neshledal, že by specifikace obsahu [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích nebyly proporcionální k legitimnímu cíli, který zákon o střetu sleduje. Uvedené zákonné ustanovení Ústavní soud zrušil s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná.

15. Jestliže se tedy žalovaná při zveřejňování a zpřístupňování majetkových přiznání veřejnosti v období před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 řídila ustanoveními zákona o střetu zájmů, které byly teprve následně Ústavním soudem shledány protiústavními, nepostupovala v rozporu s pravidly předepsanými právními normami a nelze tak její postup považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. [příjmení] závěr je pak nutno učinit také ohledně postupu žalované v následujícím období od vydání nálezu dne [datum] do [datum], neboť s ohledem na Ústavním soudem stanovený odklad vykonatelnosti nálezu byla dotčená protiústavní ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena až uplynutím dne [datum]. Z čl. 89 odst. 1 Ústavy ve spojení s § 57 odst. 1 písm. a) a § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že se právní předpis ruší nikoli od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]).

16. V této souvislosti je třeba k odvolacím námitkám žalobce uvést, že žalovaná jako ústřední orgán státní správy v oblasti střetu zájmů vykonává státní moc v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy [země]) a není na rozdíl od orgánů moci soudní oprávněna sama posuzovat, zda právní předpisy, kterými se při své činnosti řídí, jsou souladné s ústavním pořádkem (čl. 83 a 95 odst. 2 Ústavy [země]). Za přiléhavé pro danou věc pak nelze považovat ani odkazy žalobce na nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3599/15, neboť Ústavní soud se v nich vyslovuje k důsledkům derogačního nálezu pro obecné soudy, respektive k vyloučení aplikace zákona z důvodu jeho protiústavnosti obecnými soudy. V návaznosti na již uvedené pak ani žalobcem namítaná skutečnost, že žalovaná dne [datum] v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp zn. [spisová značka] fakticky omezila dálkový přístup do [anonymizována tři slova], nemůže sama o sobě vést k závěru, že dosavadní postup žalované při zveřejňování údajů z [anonymizováno] veřejných funkcionářů před uvedeným datem odporoval pravidlům stanoveným právními předpisy a byl tedy nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

17. Je zřejmé, že již z uvedených důvodů nelze pro absenci odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. žalobě vyhovět. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Správně rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto postupem dle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi řízení procesně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů ve výši [částka] za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast při jednání před odvolacím soudem) po [částka] dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

Poučení