73 A 24/2018 - 36

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Sedlákem, Ph.D. ve věci žalobce: M. Š. bytem ……………………. . zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2018, č. j. JMK 28392/2018, sp. zn. S-JMK 67156/2017/OD/Bo takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 20. 2. 2018, č. j. JMK 28392/2018, sp. zn. S-JMK 67156/2017/OD/Bo, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 25. 4. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2018, č. j. JMK 28392/2018, sp. zn. S-JMK 67156/ 2017/OD/Bo (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna, odbor dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 2. 3. 2017, č. j. ODSČ-14651/16-12, sp. zn. ODSČ- 14651/16-RT/PŘ (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“).

2. Správní orgán prvního stupně shledal žalobce vinným tím, že dne 7. 9. 2016 v 12:15 hod. v ….. v ulici …… (poblíž budovy FN) jako řidič motorového vozidla tov. značky …., reg. značky ….., stál s vozem v místě, kde to bylo dopravní značkou č. B28 „Zákaz zastavení“ zakázáno. Svým jednáním tak porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž se z nedbalosti dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Žalobci byla podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a dále podle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o přestupcích“), povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce v podané žalobě předně namítl, že jeho protiprávní jednání již nemělo být pro prekluzi projednáno, neboť byl jeho údajný přestupek ke dni 7. 9. 2017, tj. rok od jeho spáchání, promlčen. V souvislosti s tímto rozporoval účinnost novelizace zákona o přestupcích zákonem č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 240/2015 Sb.“), konkrétně jeho čl. I odst. 6, jímž došlo v přestupkovém řízení k zavedení institutu přerušování lhůty k projednání přestupku a také k prodloužení objektivní lhůty k projednání přestupku na dva roky od spáchání přestupku.

4. Konstatoval, že předmětný přestupek nespáchal. Správní orgán neprovedl žádný důkaz, ze kterého by nad veškerou pochybnost vyplývalo, že údajný přestupek spáchal právě žalobce. Hodnocení důkazů provedené správním orgánem prvního stupně považoval žalobce za nepřezkoumatelné, jelikož není zřejmé, z jakých konkrétních součástí spisu (vedle videozáznamu) a na základě jakých úvah správní orgán dovodil, že pachatelem přestupku byl právě žalobce. Správní spis neobsahuje žádný důkaz o tom, kdo vozidlo řídil. Na videozáznamu pořízeném zasahujícím strážníkem je zachyceno toliko „řešení přestupku“ s žalobcem, nicméně samotné přestupkové jednání na videozáznamu zachyceno není. Z videozáznamu tak může logicky vyplývat toliko to, jak probíhala silniční kontrola, nikoliv to, kdo přestupek spáchal, a úřední záznamy obsažené ve spisu nejsou jako důkaz použitelné (srov. např. rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016-36). Žalobce sice na místě strážníkům uvedl, že vozidlo řídil, to však uvedl proto, aby ochránil osobu, která vozidlo na daném místě skutečně ponechala. Za podstatné pak žalobce považoval především to, že doznání obsažené ve videozáznamu samo o sobě jako důkaz nemůže postačovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 6 As 54/2009-90, nebo ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). Žalobce nebyl ani poučen zasahujícími strážníky o svých právech, že je podezřelý z přestupku a že je nahráván, tudíž své „doznání“ obsažené ve videozáznamu měl za procesně nepoužitelné.

5. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považoval za vadný, protože místo, kde se měl přestupek podle výroku odehrát, nesouhlasí s místem, kde k danému skutku skutečně došlo. Podle výroku tomu mělo být na ulici ……. v ……. Ve skutečnosti však k danému skutku došlo na nepojmenované pozemní komunikaci, k prokázání čehož navrhl důkazy listinami přiloženými k žalobě (snímek obrazovky internetové stránky www.mapy.cz a Registru územní identifikace, adres a nemovitostí). Rovněž namítl neurčitost výroku, protože mu není zřejmé, co znamená „poblíž FN“, když není zřejmé, co je to „FN“ a ani co znamená „poblíž“.

6. Měl za to, že správní orgán překročil svou pravomoc, když žalobci výrokem závazně určil, že pokutu a náklady řízení musí uhradit poštovní poukázkou.

7. V dalším souboru námitek žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro nedostatek důvodů, v souvislosti s čímž správnímu orgánu prvního stupně vytkl, že žádným způsobem nepopsal, jak z fotodokumentace dovodil, kdy a kde se údajný přestupek stal. Ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je uvedeno, že žalobce s vozidlem na daném místě stál, aniž by v odůvodnění bylo obsaženo to, jak k tomuto právnímu závěru správní orgán dospěl, odkaz na ustanovení, které „stání“ definuje a definiční znaky „stání“. Navíc zde není žádný důkaz o tom, že se skutečně jednalo o stání. Žalobce také namítl, že se správní orgán nijak nezabýval závazností údajně porušené dopravní značky, tedy zda má tato značka právní základ v opatření obecné povahy, jak vyžaduje zákonná právní úprava. Nepřezkoumatelný je i závěr o tom, že žalobce jednal z nedbalosti nevědomé, neboť správní orgán neuvedl žádné úvahy, které jej k takovému závěru vedly. Nesprávnost a nesrozumitelnost rozhodnutí správní orgánu prvního stupně nacházel také v tom, že správní orgán na jednu stranu uvádí, že vozidlo museli řidiči objíždět, na druhou stranu uvádí, že nedošlo k porušení plynulosti či bezpečnosti provozu.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný v rámci svého vyjádření ze dne 21. 6. 2018, které zdejšímu soudu došlo dne 22. 6. 2018, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K samotným žalobním námitkám uvedl následující.

9. Nesouhlasil s námitkou zániku odpovědnosti žalobce za předmětný přestupek. Žalobce se dopustil přestupku dne 7. 9. 2016, přičemž promlčecí lhůta, která činí jeden rok, byla nejprve přerušena oznámením o zahájení řízení o přestupku dne 19. 1. 2017 a dále dne 2. 3. 2017 vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 26. 2. 2018, tedy v době, kdy k uplynutí jednoleté promlčení lhůty nedošlo.

10. K námitce zjištění skutkového stavu, že daný přestupek spáchal skutečně žalobce, žalovaný uvedl, že z úředního záznamu Městské policie Brno ze dne 8. 9. 2016, pořízeného videozáznamu z místa přestupku a z předloženého řidičského a občanského průkazu má za prokázané, že řidičem vozidla, který přestupek spáchal, je právě žalobce. Toto zjištění v rámci řízení před správními orgány žalobce nikterak nerozporoval.

11. V souvislosti s námitkou vad výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný opět konstatoval, že až do doby podání správní žaloby žalobce nikterak nenamítal nesprávné místo spáchání přestupku ani závaznost porušované značky. Dopravní značka je přitom pro řidiče v době provozu vozidla po pozemní komunikaci závazná až do doby, dokud se neprokáže opak. V konkrétním případě (i s ohledem na procesní pasivitu žalobce) tak neměl ani jeden ze správních orgánů důvod ke zkoumání zákonného ustanovení předmětné dopravní značky. Co se týče místa spáchání přestupku, toto jasně vyplývá jak z pořízené dokumentace, tak z popisu „ulice …….. (poblíž budovy FN)“. Jedná se o oficiálně nepojmenovaný úsek pozemní komunikace vedoucí od ulice ……… ke vchodu Fakultní nemocnice ……, přičemž je daný vchod pojmenován „vchod …….“, tudíž je popis místa ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně výstižný. Ve spojení s fotodokumentací obsaženou ve správním spise pak nelze mít o místě spáchání přestupku žádných pochyb. Zkratka „FN“ je pak obecně používanou a známou zkratkou pro fakultní nemocnici.

IV. Posouzení věci krajským soudem

12. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z § 51 odst. 1 s. ř. s.

13. Ze spisu vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, skutečnosti. Správnímu orgánu prvního stupně bylo dne 15. 9. 2016 Městskou policií Brno oznámeno postoupení spisového materiálu č. j. MP-06437/07D-16 jako podkladu pro zahájení správního řízení, přičemž tento obsahuje oznámení přestupku, úřední záznam ze dne 8. 9. 2016 a související fotodokumentaci. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že je žalobce podezřelý ze spáchání přestupku tím, že dne 7. 9. 2016 v 12:50 hod. vozidlem s reg. značkou ……, tov. značky ……, porušil povinnosti vyplývající ze zákazové značky „Zákaz zastavení“ (č. B 28). Jako místo přestupku bylo uvedeno „………. (ulice) u FN, ………“.

14. V úředním záznamu ze dne 8. 9. 2016 bylo mimo jiné uvedeno, že dne 7. 9. 2016 v 12:50 hod. prováděla hlídka strážníků hlídkovou činnost na ulici …… u FN, ……, kde si povšimla stojícího vozidla za dopravní značkou č. B 28 (zákaz zastavení). Při příchodu k vozidlu bylo zjištěno, že se ve vozidle nikdo nenachází, proto hlídka pořídila fotodokumentaci. V 12:55 hod. se na místo dostavil žalobce, který uvedl, že na daném místě předmětné vozidlo zaparkoval. Hlídka použila oprávnění dle § 24b zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění účinném do 30. 9. 2016 (dále jen „zákon o obecní policii“), a pořídila fotodokumentaci a videozáznam.

15. Správní orgán prvního stupně zaslal žalobci dne 18. 1. 2017 dle § 46 odst. 1 a § 59 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“), oznámení o zahájení správního řízení o přestupku a předvolání k ústnímu projednání přestupku stanovené na den 10. 2. 2017.

16. Následně byl do správního spisu doplněn videozáznam pořízený zasahující hlídkou uložený na nosiči DVD (č. l. 10 správního spisu), zachycující část průběhu řešení zjištěného přestupku.

17. Projednání přestupku proběhlo dne 10. 2. 2017 bez přítomnosti žalobce, neboť ten se bez řádné omluvy na ústní projednání nedostavil (viz č. l. 11 správního spisu).

18. Správní orgán prvního stupně dne 2. 3. 2017 vydal rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým stanovil, že žalobce spáchal přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

19. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce blanketní odvolání, ve kterém uvedl, že jej napadá v plném rozsahu. Předmětné odvolání ani přes výzvu správního orgánu prvního stupně ve stanovené lhůtě nedoplnil.

20. Na základě podaného odvolání následně žalovaný přezkoumal rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v celém rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zákonné a odvolání zamítl. Prekluze 21. Žalobce nejprve namítal, že v přezkoumávané věci došlo k zániku odpovědnosti za správní delikty provozovatele vozidla vzhledem k nejasnosti nabytí účinnosti čl. I odst. 6 zákona č. 204/2015 Sb., a tedy související novelizace § 20 zákona o přestupcích.

22. Totožnou námitkou se zabýval již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018-38. V tomto Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[n]ení pochyb o tom, že samotné novelizované znění § 20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015. Údajný rozpor dle stěžovatele způsobuje čl. II bod 3 novely upravující přechodné ustanovení k § 20. Stěžovatel však přehlíží, že samotný čl. II bod 3 novely není zahrnut mezi ustanoveními, na která dopadá výjimka z obecné účinnosti novely. To znamená, že zatímco novelizované znění § 20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015, samotné přechodné ustanovení k § 20 nabylo účinnosti o rok později. Jazykový výklad tedy nepotvrzuje názor stěžovatele o rozporu citovaných ustanovení, neboť vede k závěru, že od 1. 10. 2015 byla účinná změna § 20 zákona o přestupcích, avšak pro tuto změnu nebyla v právním řádu v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 upravena přechodná ustanovení.“ Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „[n]ezahrnutí přechodného ustanovení do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem na povahu přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter. Obdobnou nedůsledností je rovněž použití formulace „ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ v přechodném ustanovení za situace, kdy je účinnost novely dělená. Stěžovatel dovozuje, že je tímto obratem myšlena účinnost novely jako celku, tj. 1. 10. 2016. Takový závěr ovšem nemá žádné opodstatnění. Novela žádnou „celkovou“ účinnost neobsahuje. Není tedy důvod, aby muselo být citovaným obratem myšleno právě a pouze pozdější datum účinnosti. Upravuje-li novela dvě data účinnosti, je nutné obrat „ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ vnímat dvojitě, a to vždy v závislosti na tom, zda daná norma souvisí s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2015 nebo s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2016. Jak již bylo uvedeno výše, přechodná ustanovení mají akcesorický charakter. Z toho plyne, že daný obrat je v jejich případě nutné vztahovat na účinnost konkrétní normy, k níž se přechodné ustanovení vztahuje. V nyní posuzovaném případě tedy na účinnost změny § 20 zákona o přestupcích, která nastala dne 1. 10. 2015. Opačný výklad by vedl pouze k tomu, že by přechodné ustanovení v podstatě ještě nahrazovalo legisvakanční lhůtu, což však není jeho účelem. Tento účel naplnila ustanovení upravující účinnost, která stanovila, po jaké době od vyhlášení novely ve Sbírce zákonů byla změna § 20 účinná. Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že „[v]ýše uvedené vede k jednoznačnému závěru, že § 20 ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Nelze proto než konstatovat, že zákon neumožňuje více rovnocenných způsobů výkladu, a nelze tak na věc aplikovat zásadu in dubio mitius (při pochybnostech postupovat mírněji).“ 23. Výše uvedené právní názory byly potvrzeny i v dalším rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 8 As 9/2018-43, kde jako právní zástupce stěžovatele vystupoval právní zástupce žalobce v nyní projednávané věci. Námitku uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku proto krajský soud ani nyní s odkazem na shora uvedené důvodnou neshledal. Vady výroku 24. K námitce vad výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vzhledem k označení místa spáchání přestupku zdejší soud nejprve konstatuje, že k provedení žalobcem navržených důkazů pro nadbytečnost nepřistoupil, a to vzhledem k níže uvedenému závěru o důvodnosti námitky i bez provedení dokazování.

25. Obsahově obdobnou námitkou se již zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 181/2018-30, kde předmětem posouzení byla rovněž otázka dostatečnosti popisu místa spáchání skutku. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[…] krajský soud nepochybil, pokud shledal nedostatečným výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kde je popis skutku dán uvedením místa formulací „……….. (vedle přes komunikaci)“, dne a času (7. 6. 2015 v 9:50) a způsobu spáchání (zastavení, nezajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemní komunikaci). Oproti závěru krajského soudu, který shledal výrok prvostupňového rozhodnutí toliko neurčitým, Nejvyšší správní soud přímo dovodil, že místní vymezení skutku neodpovídá spisové dokumentaci. Podle Nejvyššího správního soudu z formulace „……… (vedle přes komunikaci)“ totiž vyplývá, že předmětné vozidlo mělo stát na ulici ……naproti domu č. p. …… vlevo ve směru jízdy k ulici ……... Z obsahu spisové dokumentace je však zřejmé, že vozidlo ve skutečnosti stálo v místě křížení ulic …… a ……. na chodníku vpravo ve směru jízdy ke …….. Z uvedeného proto vyplývá, že v daném případě existuje jednoznačný rozpor mezi obsahem spisové dokumentace a vymezením místa skutku ve výroku rozhodnutí, a proto krajský soud správně, byť za použití neúplné argumentace, zrušil rozhodnutí žalovaného, který uvedenou chybu prvostupňového rozhodnutí nenapravil.“ 26. V nyní posuzované věci bylo místo skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně popsáno formulací „v ulici ……. (poblíž budovy FN)“.

27. Zdejší soud nejprve ve vztahu k obsahu souvisejících námitek uvádí, že nemá za to, že by zkratka „FN“ způsobovala neurčitost výroku. Jak již konstatoval žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, spojení písmen „FN“ je obecně vnímáno jako zkratka pro označení „fakultní nemocnice“. Obdobně i slovo „poblíž“ ve spojení s významným konkrétním geografickým bodem nemusí nutně způsobovat vadnost výroku o vině, pokud je místo spáchání přestupku vymezeno i dalšími geografickými body, jako např. názvem ulice či označením pozemní komunikace. Vzhledem k délce ulice …….. a rozložitosti komplexu fakultní nemocnice ……. ale v posuzovaném případě není při použití slova „poblíž“ postaveno na jisto, kde se motorové vozidlo, kterým měl žalobce předmětný přestupek spáchat, nacházelo.

28. Vadnost daného výroku však s odkazem na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 181/2018 zdejší soud spatřuje zejména v tom, že místní vymezení skutku neodpovídá spisové dokumentaci. Z formulace „v ulici ……. (poblíž budovy FN)“ totiž vyplývá, že předmětné vozidlo mělo stát přímo na ulici …… někde „poblíž“ fakultní nemocnice, přičemž není ani jasné, v jakém směru. Z obsahu spisu je však zřejmé, že vozidlo ve skutečnosti stálo na pozemní komunikaci vedoucí od ulice ……. ke vchodu fakultní nemocnice, což není, jak vyplývá z obsahu žaloby a vyjádření žalovaného, mezi žalobcem a žalovaným ani předmětem sporu. Z uvedeného tedy plyne, že v daném případě existuje jednoznačný rozpor mezi obsahem spisové dokumentace a vymezením místa skutku ve výroku rozhodnutí, přičemž rozhodně nelze přisvědčit názoru žalovaného uvedeného ve vyjádření k žalobě, že z takto vymezeného skutku nelze mít o místě spáchání přestupku žádných pochyb.

29. Nad rámec výše uvedeného krajský soud připomíná, že vymezení místa spáchání přestupku je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu a jeho nedostatečná specifikace ve výroku nemůže být nahrazena tím, že je místo spáchání přestupku zjistitelné z odůvodnění rozhodnutí, případně ze spisu správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73). Smyslem konkrétního vymezení místa přestupku je zejména vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, vyloučení překážky věci rozhodnuté, určení rozsahu dokazování a zajištění řádného práva na obhajobu. Je však zároveň nezbytné doplnit, že posouzení, zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou vyhodnocení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze vytrhávat z kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Proto je v této souvislosti potřebné zdůraznit, že případné ryze formální nedostatky či pochybení v rámci popisu skutku z hlediska vymezení konkrétního místa spáchání přestupku nemohou být zpravidla důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu. V posuzované věci však specifikace místa spáchání dopravního přestupku ve skutkové větě rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neodpovídala místu, na němž ve skutečnosti došlo k neoprávněnému zastavení vozidla. Nešlo tedy o pouhou nepřesnost, nýbrž o nesprávnost popisu skutku, za který byl žalobce v řízení o přestupku postižen.

30. V důsledku shora uvedených skutečností krajský soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného. V navazujícím řízení bude žalovaný povinen řádně vymezit místo skutku přesnějším způsobem, který bude mít oporu ve spisové dokumentaci a bude v souladu s právním názorem zdejšího soudu uvedeným v tomto rozsudku.

31. V souboru námitek týkajících se výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce také správnímu orgánu prvního stupně vytýkal stanovení závazného způsobu úhrady uložené pokuty a nákladů řízení. Dle názoru zdejšího soudu má odkaz na přiloženou složenku a současné uvedení čísla účtu pouze informativní charakter. Nejedná se o závazné určení jediného možného a přípustného způsobu úhrady. Jak je ostatně i žalobci známo, neboť sám odkazuje na ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), na vybírání, vymáhání, evidenci a s tím související úkony určitého peněžitého plnění, které je ukládáno (eventuálně vzniká ze zákona) podle jiného nežli daňového zákona (tj. i pokuty ukládané správními orgány), se použijí ustanovení daňového řádu související s problematikou placení daní.

32. Související dílčí námitku tudíž zdejší soud měl pouze za účelové tvrzení a shledal ji nedůvodnou. Ustanovení § 163 odst. 3 daňového řádu vymezuje konkrétní formy platby, mezi které, mimo jiné, řadí jak bezhotovostní převod z účtu vedeného u poskytovatele platebních služeb (banka, pobočka zahraniční banky apod.), jakožto nejrozšířenější způsob placení, tak platbu v hotovosti. Je zcela jistě na povinném subjektu, který ze zákonem umožněných způsobů úhrady zvolí. Doznání jako důkaz nepostačuje 33. Dále žalobce rozporoval, že posuzovaný přestupek měl spáchat právě žalobce, a v souvislosti s tímto namítal nedůslednost provedeného dokazování a nedostatečné odůvodnění závěru o jeho osobě jakožto pachatele.

34. Zhodnocení důvodnosti skutkové námitky (tj. že žalobce nebyl řidičem předmětného vozidla) se odvíjí především od samotné použitelnosti videozáznamu a úředních záznamů jako důkazu (k úředním záznamům srov. žalobcem odkazované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j. 6 As 54/2009-90, a ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115) a vyhodnocení obsahu videozáznamu, tj. zda se jedná o doznání, a případně zda toto jako důkaz postačuje. Tímto se však správní orgán prvního stupně ani žalovaný v rámci přestupkového řízení dostatečně nezabývali.

35. Přitom dle názoru Nejvyššího správního soudu uvedeného v rozsudku ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015-47, pokud „[…] správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností (§ 3 správního řádu z roku 2004), postačí i obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností daných povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno od plev“ a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů eliminoval.“ 36. Vzhledem k nedostatečnosti dokazování ve správním řízení spočívající v nezhodnocení použitelnosti a souvisejícího charakteru důkazů, které měly prokazovat totožnost pachatele, se bude v dalším řízení žalovaný těmito otázkami povinen zabývat. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů 37. K souboru žalobních námitek rozporujících přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se krajský soud zabýval tím, zda jsou rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného opřena o dostatek důvodů, přičemž žalobce konkrétně nejprve namítal nedostatek popisu toho, jak bylo z fotodokumentace dovozeno, kdy a kde se údajný přestupek stal.

38. Součástí správního spisu jsou fotografie, které zachycují žalobcovo vozidlo i značku zákazu zastavení takovým způsobem, že se vozidlo nachází za danou značkou. Je tudíž postaveno najisto, že řidič vozidla skutečně na určitou dobu parkoval vozidlo v místě platnosti dopravního značení zakazujícího zastavení. Fotografie jsou opatřeny datovým a časovým údaji o pořízení, přičemž z těchto vyplývá, že vozidlo bylo zastaveno po pravé straně příjezdové komunikace k fakultní nemocnici z ul. ………., přičemž obdobný popis použil i správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí (viz str. 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). Tuto dílčí žalobní námitku tak zdejší soud shledal neopodstatněnou.

39. Dále žalobce namítal, že ač je ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uvedeno, že žalobce s vozidlem na daném místě „stál“, správní orgán se nijak nevypořádal s definičními znaky stání a nijak tento svůj závěr nezdůvodnil. I tuto námitku shledal soud nedůvodnou.

40. Podle ustanovení § 2 písm. n) zákona o silničním provozu stát znamená uvést vozidlo do klidu nad dobu dovolenou pro zastavení a podle ustanovení § 2 písm. o) téhož zákona zastavit znamená uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu.

41. Z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jasně vyplývá, že se v případě posuzovaného přestupkového jednání jedná o porušení povinnosti dle ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, které stanovuje, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Z další části výrokové věty vyplývá, že tímto přestupkovým jednáním byla porušena dopravní značka č. B 28, tj. „zákaz zastavení“.

42. Vzhledem ke znění v bodu 40 odůvodnění tohoto rozsudku uvedených ustanovení zákona o silničním provozu je zřejmé, že zákaz zastavení je porušen tím spíše, pokud na daném místě vozidlo stojí. Je tak bezpředmětné zkoumat, na jak dlouho řidič na dané místo vozidlo odstavil. Pokud je tedy porušen „zákaz zastavení“, ať už daný dopravní značkou či zákonným ustanovením, nepovažuje krajský soud za pochybení takového rozsahu, aby pro něj přistoupil ke zrušení správního rozhodnutí, to, že se správní orgán nevypořádá s definičními znaky „zastavení“ či „stání“. Tímto totiž nebylo žádným způsobem zasaženo do žalobcových subjektivních veřejných práv, neboť si musel být s ohledem k obsahu žaloby a průběhu řešení jeho přestupku vědom, co je mu kladeno za vinu.

43. Podle žalobce jsou napadené a jemu předcházející rozhodnutí nepřezkoumatelná dále i z toho důvodu, že se správní orgány nezabývaly opatřením obecné povahy, kterým byla dopravní značka stanovena. Z fotodokumentace žurnalizované ve správním spise je zřejmé, že dopravní značka č. B 28 byla na daném místě umístěna a že vozidlo žalobce parkovalo za touto dopravní značkou. Dopravní značka tedy vyvolávala účinky dle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2012, č. j. 1 Aos 1/2012-30). Žalobce v průběhu správního řízení argumentaci směřující k dopravnímu značení neuplatnil; správní orgán prvního stupně ani žalovaný proto neměli důvod zabývat se umístěním dopravní značky. Ostatně žalobce ani v žalobě neuplatnil konkrétní námitky související s umístěním dopravní značky, a žaloba tak je v této části nedůvodná.

44. Pokud pak žalobce poukazoval na to, že správní orgán prvního stupně nijak nezdůvodnil svůj závěr, že předmětný přestupek byl spáchán z nevědomé nedbalosti, ani v tomto soud nespatřuje nedostatky na straně správních orgánů. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je posouzení formy zavinění věnován odstavec, v rámci kterého v souladu se zásadou in dubio pro reo přistoupil správní orgán prvního stupně k hodnocení nejmírnějšímu, tj. že žalobce spáchal přestupek v nevědomé nedbalosti. Ač lze s žalobcem souhlasit v tom, že se jedná o velmi obecné úvahy, nebylo tímto nijak zasaženo do práv žalobce, když právě s ohledem nedbalostní formu jednání uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu v nejnižší možné výši.

45. Zdejší soud se však ztotožnil s názorem žalobce v tom, že je odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stiženo vadou, a to vzhledem k rozpornosti úvah o materiální stránce přestupku a o následku protiprávního jednání. Dle názoru krajského soudu není možné na jednu stranu tvrdit, že byl naplněn i materiální znak přestupku, neboť žalobce svým jednáním porušil chráněný zájem mimo jiné spočívající v bezpečnosti a plynulosti provozu, kdy ostatní účastníci silničního provozu museli zaparkované vozidlo objíždět, a na druhou stranu uzavřít, že se následek protiprávního jednání žalobce projevil pouze ve formě ohrožení, neboť se nijak neprokázalo, že byla přímo porušena bezpečnost či plynulost provozu na pozemních komunikacích. Soud tímto nijak nerozporuje tu možnost, že se následek protiprávního jednání řidiče mohl projevit pouze ve formě ohrožení, čímž by byla i současně naplněna materiální stránka posuzovaného přestupku. Toto však z odůvodnění rozhodnutí správní orgánu prvního stupně nevyplývá. Vzhledem ke znění výroku tohoto rozsudku bude v navazujícím řízení žalovaný mimo jiné povinen odstranit tuto vnitřní rozpornost a vypořádat se s naplněním materiální stránky přestupku a jeho následkem.

V. Shrnutí a náklady řízení

46. S ohledem na vše shora uvedené nezbylo zdejšímu soudu nic jiného, než zrušit žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. V dalším řízení je žalovaný vázán shora uvedenými právními názory zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

47. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

48. V řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil. V nyní posuzované věci dospěl soud k závěru, že vady, pro které bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno, jsou natolik zásadní, že žalovaný si jich měl všimnout i v případě přezkumu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v režimu ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu. Soud proto neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by nepřiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále má nárok na 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobce krajskému soudu nedoložil, že je plátcem DPH, nezvýšil krajský soud náhradu odměny za právní zastoupení o částku připadající na tuto daň. Celkem je tedy žalovaný povinen žalobci na nákladech řízení nahradit částku 9 800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

Poučení