73 A 5/2018 - 44

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Sedlákem, Ph.D. ve věci žalobce: D. Ž., bytem ……………………………. zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2017, č. j. KUJI 85612/2017, sp. zn. OOSČ 747/2017 OOSC/257 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 24. 1. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2017, č. j. KUJI 85612/2017, sp. zn. OOSČ 747/2017 OOSC/257 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný výrokem I. v části změnil výrok rozhodnutí Magistrátu města Jihlava, odbor dopravy (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. SZ-MMJ/OD/12898/2017/13 (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“) a výrokem II. jej ve zbytku potvrdil a zamítl odvolání žalobce.

2. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce shledán vinným z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017, spáchaných ve formě zavinění z nedbalosti, a to porušením § 6 odst. 7 písm. a) a § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu tím, že dne 2. 6. 2017 v 16:10 hod. na ul. …. v …. jako řidič motorového vozidla tovární značky …, reg. značky ……. při jízdě držel v ruce telefonní přístroj a dále tím, že neměl při řízení motorového vozidla u sebe řidičský průkaz. Za dané přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, a to s odkazem na § 35 písm. b), § 41 odst. 1 a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“).

3. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce dne 13. 10. 2017 blanketní odvolání, které ani přes výzvu správního orgánu prvního stupně ve stanovené lhůtě nedoplnil. Žalovaný přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a změnil zčásti výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to tak, že nahradil odkazy na § 35 písm. b), § 41 odst. 1 a § 46 zákona o odpovědnosti za přestupky odkazy na § 11 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Ve zbytku dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je věcně správné a v souladu s právními předpisy.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce v první skupině žalobních námitek uvedl své přesvědčení, že v jeho věci bylo postupováno v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a § 112 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Měl za to, že správní orgány měly postupovat podle zákona o odpovědnosti za přestupky, jelikož se jedná o právní úpravu pro žalobce příznivější. Seznal, že správní orgán prvního stupně takto postupoval, přičemž však žalovaný bez legitimního důvodu a řádného zdůvodnění změnil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že odkazy na pozdější právní úpravu nahradil odkazy na zákon o přestupcích. V tomto postupu žalovaného žalobce spatřoval porušení zásady retroaktivity in mitius, způsobení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i napadeného rozhodnutí a vznik újmy ze ztráty možnosti se odvolat.

5. Dále žalobce považoval výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v rozporu s § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“). Po zásahu žalovaného v něm totiž chyběly odkazy na § 13 odst. 1 a § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, případně před tímto zásahem odkazy na § 37 až § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky. Stejně tak z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo dle názoru žalobce zřejmé, kdy, po jakou dobu a kde se měl žalobce dopustit toho, že u sebe neměl řidičský průkaz, což nešlo rozpoznat ani z odůvodnění. Z odůvodnění ani z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak nebylo možné zjistit ani to, zda byly přestupky žalobce spáchány v souběhu, či o jaké deliktní jednání se mělo jednat (jednorázové, hromadné, pokračující, trvající).

6. Kategoricky odmítal, že by u sebe při silniční kontrole neměl řidičský průkaz. Tento policistům dle svého tvrzení žalobce jen nepředložil, jelikož jej výslovně k předložení řidičského průkazu nevyzvali (použili pouze neurčitou výzvu „předložte doklady potřebné k provozu motorového vozidla na pozemních komunikacích“). Stejně tak rozporoval tvrzení policistů provádějících silniční kontrolu, že se na místě přiznal, že měl řidičský průkaz u sebe. Dle žalobce se v tomto případě jedná o reprodukovanou výpověď, která není použitelným důkazem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 1 As 204/2015-33, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, č. j. 7 Tdo 1116/2012-42), kdy navíc tato a další tvrzení policistů považoval za smyšlená s cílem umělého zvýšení jejich věrohodnosti.

7. Následně žalobce rozporoval celý skutkový děj posuzované věci. Původně vůbec nebylo účelem silniční kontroly řešit údajné držení hovorového zařízení, ale neoprávněné zastavení žalobce v křižovatce. Teprve z oznámení o zahájení řízení se měl žalobce dozvědět, že u sebe údajně neměl řidičský průkaz a měl za jízdy telefonovat. V souvislosti s tímto pak žalobce upozornil na nesrovnalosti ve výpovědích policistů provádějících silniční kontrolu týkajících se určitých skutkových okolností (jako např. pozicí stání vozidla policistů či jejich výhledových podmínek), jejich téměř totožné znění a značnou obtížnost pozorování telefonování žalobce za jízdy tak, jak to policisté vylíčili. Ve vztahu k popisu jeho telefonování za jízdy žalobce doplnil, že toto tvrzení nepovažuje za dostatečně přesvědčivé, neboť nebylo dostatečně konkrétní, což je u obtížně zachytitelného jednání, čímž telefonování za jízdy nepochybně je, podstatné. Na podporu této své argumentace odkázal na judikaturu správních soudů, tj. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010-86, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2016, č. j. 22 A 25/2014-77. Žalovanému, resp. správnímu orgánu prvního stupně pak vytýkal, že bez dalšího převzal výpověď policistů provádějících silniční kontrolu, aniž by ji podrobil hlubšímu zkoumání věrohodnosti, či aniž by zjišťoval další objektivní skutečnosti. K prokázání výše uvedených skutkových tvrzení pak soudu navrhl důkaz provedením rekonstrukce celého případu a svědecké výpovědi jeho spolujezdkyně.

8. V poslední skupině námitek žalobce vytýkal správnímu orgánu prvního stupně neurčení formy zavinění žalobce. Považoval za nedostatečné uvedení toho, že se mělo jednat o nedbalost bez konkretizace formy nedbalosti, tedy vědomé či nevědomé, a to vzhledem k posouzení naplnění materiální stránky přestupku i adekvátnosti výměry sankce. Dále považoval rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když správní orgán prvního stupně nijak neodůvodnil svůj závěr o existenci zavinění žalobce u daných přestupků. Spolu s tímto žalobce poukázal na nepřezkoumatelnost úvah správního orgánu prvního stupně o materiální stránce přestupků, jelikož tento neřešil konkrétní skutkové okolnosti spáchání přestupků, které by měly nasvědčovat naplnění i jejich materiální stránky. Na úplný závěr žalobce namítl nezvážení mimořádného snížení výměry pokuty podle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky a povrchní a šablonovitý přezkum rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze strany žalovaného, tedy v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný v rámci svého vyjádření ze dne 20. 3. 2018, které zdejšímu soudu došlo dne 28. 3. 2018, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K samotným žalobním námitkám pouze poukázal na skutečnost, že žalobce podal blanketní odvolání, ve kterém zcela absentovaly jakékoliv odvolací důvody a argumentace k nim, a ani přes výzvu správního orgánu prvního stupně obsahové náležitosti odvolání nebyly doplněny. Toto je dle názoru žalovaného obvyklá praktika zástupce žalobce před správními orgány, pana Ing. M. J., která by mohla být hodnocena i v právě posuzovaném případě jako účelová a obstrukční.

IV. Ústní jednání

10. Ve věci proběhlo dne 15. 4. 2019 v nepřítomnosti účastníků řízení a jejich právních zástupců před Krajským soudem v Brně jednání. Žalovaný se z účasti na ústním jednání přípisem ze dne 10. 4. 2019 omluvil s tím, aby věc byla projednána a rozhodnuta bez jeho přítomnosti, a odkázal na své vyjádření k podané žalobě a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Právní zástupce žalobce svou omluvu z nařízeného jednání na základě nesouhlasu žalobce s rozhodnutím ve věci bez jednání zaslal zdejšímu soudu dne 15. 4. 2019 s tím, že se on ani žalobce pro náhlou pracovní vytíženost nemohou k jednání dostavit a nemají námitek proti projednání věci bez své přítomnosti.

11. Soud následně projednal věc bez přítomnosti účastníků řízení, kdy pouze konstatoval, že z obsahu žaloby nevyplynula potřeba doplnit zjištěný skutkový stav tak, jak je doložen ve správním spise, a proto nepřistoupil k provádění žalobcem navržených důkazů.

V. Posouzení věci krajským soudem

12. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl po nařízeném soudním jednání, neboť žalobce vyslovil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání svůj nesouhlas. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Ze správního spisu vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti. Správnímu orgánu prvního stupně byl dne 19. 6. 2017 postoupen spisový materiál Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Obvodní oddělení Jihlava, který obsahoval mimo jiné oznámení přestupku ze dne 2. 6. 2017, č. j. KRPJ-59191- 1/PŘ-2017-160711. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že je žalobce podezřelý z přestupku proti BESIP podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 a písm. k) zákona o silničním provozu, jelikož dne 2. 6. 2017 v 16:00 hodin na ul. …. v ….. porušil § 7 odst. 1 písm. c) a § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu tím, že jako řidič motorového vozidla reg. značky ……. při řízení vozidla držel v ruce hovorové zařízení a dále na výzvu nepředložil řidičský průkaz. Součástí postoupeného spisového materiálu byl také úřední záznam o průběhu předmětné silniční kontroly žalobce ze dne 2. 6. 2017, č. j. KRPJ-59191-3/PŘ-2017-160711, který byl sepsán policisty provádějícími danou kontrolu, tedy pprap. Lukášem Divišem a prap. Bc. Zdeňkem Němcem.

14. Na základě oznámení přestupku a úředního záznamu správní orgán prvního stupně zaslal žalobci oznámení o zahájení správního řízení o přestupku a předvolání žalobce k ústnímu jednání ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. SZ-MMJ/OD12898/2017/4. Toto mu dle dodejky obsažené ve správním spise (č. l. 6) bylo doručeno dne 21. 8. 2017. Ústní jednání bylo správním orgánem prvního stupně nařízeno na 20. 9. 2017. K tomuto jednání správní orgán prvního stupně předvolal jako svědky i policisty provádějící silniční kontrolu.

15. Z protokolu o nahlížení do spisu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. SZ-MMJ/OD12898/2017/8 vyplynulo, že téhož dne zmocněný zástupce žalobce ve správním řízení – Ing. M. J. nahlížel do správního spisu správního orgánu prvního stupně a pořizoval z něj kopie.

16. Z protokolu o ústním projednávání přestupku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. SZ- MMJ/OD12898/2017/10, vyplynulo, že se žalobce ani jeho zmocněný zástupce k jednání bez omluvy nedostavili. Svědci a současně i zasahující policisté shodně uvedli, že kolem 16:00 hodin dne 2. 6. 2017 viděli ze služebního vozidla, jak ve směru z ul. ….. přijelo vozidlo ….., které pokračovalo směrem do ul. ……. Zřetelně, a to na vzdálenost cca 5 metrů měli přes boční okno spolujezdce po dobu cca 3-4 sekund vidět žalobce jako řidiče tohoto vozidla, že drží v ruce u pravého ucha mobilní telefon a hovoří do něj. Ve výhledu nemělo nic bránit, a to ani spolujezdkyně, která se ve vozidle nacházela. Následně měli předmětné vozidlo asi 20 m od místa, kde se svým služebním vozidlem stáli, zastavit. Žalobce pak na výzvu předložení dokladů reagoval, že je nemá u sebe, a nevěděl, čeho se měl dopustit. Prap. Bc. Z. N. mu měl sdělit, že je podezřelý s toho, že za jízdy držel mobilní telefon a že nemá při řízení motorového vozidla u sebe řidičský průkaz. Na to se měl žalobce dotázat, zda „jsou za toto body“. Při odpovědi ano se měl žalobce dožadovat toho, aby „se to mohlo napsat třeba na autolékárničku“. Na to mu bylo sděleno, že nikoliv. Následně řidič nesouhlasil s vyřešením věci na místě v blokovém řízení s tím, že má „pojištění proti pokutám“. Policisty sepsané oznámení přestupku žalobce nepodepsal, ani se k němu nijak nevyjádřil. Poté policisté z místa odjeli.

17. Dne 20. 9. 2017 vydal správní orgán prvního stupně své rozhodnutí, v kterém uznal žalobce vinným z přestupků dle § 125c odst. 1 písm. f) a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že při rozhodování o přestupcích správní orgán prvního stupně vycházel především z výpovědí svědků, tj. policistů provádějících silniční kontrolu žalobce – pprap. L. D. a prap. Bc. Z. N.

18. Proti tomuto podal dne 13. 10. 2017 zmocněný zástupce žalobce blanketní odvolání, které ani přes výzvu správní orgánu prvního stupně ze dne 17. 10. 2017 nedoplnil. Žalovaný pak dne 16. 11. 2017 vydal napadené rozhodnutí. Použité právní předpisy 19. První skupinu námitek žalobce týkajících použitých právních předpisů, tedy především postupu dle zákona o přestupcích namísto zákona o odpovědnosti za přestupku jakožto příznivější právní úpravy vzhledem k zavedení mimořádného snížení pokuty či rozšíření zákonných kritérií pro výměru sankce, zdejší soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

20. K použití zákona o odpovědnosti za přestupky v nynější věci krajský soud v té míře obecnosti, jež odpovídá obecnosti žalobcem uplatněné žalobní námitky, uvádí, že za změnu ve prospěch stěžovatele nelze považovat přepracování ustanovení o určení druhu a výměry sankce (nově „správního trestu“, upravené v § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky), ani podrobnější vymezení kritérií pro uložení pokuty vyplývající z § 38 až § 40 téhož zákona (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018-45). Jak již také Nejvyšší správní soud dříve v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018-49 vyslovil, „[z]ásada použití pozdější příznivější právní úpravy zakotvená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a provedená § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky neznamená, že správní orgán, či soud je povinen vypracovat rozsáhlý traktát na téma srovnání právní úpravy účinné v době spáchání deliktu a právní úpravy účinné v době rozhodování správních orgánů. Výhodnost právní úpravy pro pachatele je sice třeba posoudit komplexně, […], avšak zároveň s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a námitkám pachatele, tedy nikoli hypoteticky a teoreticky s ohledem na všechny možné i nemožné okolnosti […].“ Uvedené platí beze zbytku i v nynější věci.

21. Soud k výše uvedenému doplňuje, že vzhledem k tomu, že byla žalobci rozhodnutím správního orgánu prvního stupně uložena pokuta na samotné dolní hranici zákonné výměry sankce, nepovažuje za jakkoliv relevantní, aby se správní orgány zabývali zavedenými novými kritérii pro určení výměry sankce. K žalobcem naznačené možnosti uložit sankci pod spodní hranicí zákonem stanovené sazby vyplývající z § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky tak zdejší soud jen ve stručnosti dodává, že jeho použití by přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by na konkrétní případ alespoň potenciálně mohlo toto ustanovení dopadat; tak tomu však v souzené věci není (blíže viz body 0 - 0 odůvodnění tohoto rozsudku).

22. Z těchto důvodů má krajský soud za to, že novější právní úprava dle zákona o odpovědnosti za přestupky není pro posouzení konkrétního deliktního jednání žalobce příznivější, a tudíž žalovaný nepochybil, pokud výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil. Dle názoru krajského soudu tak postupem žalovaného nedošlo k porušení zásady retroaktivity in mitius.

23. Soud dává žalobci zapravdu v tom, že zdůvodnění toho, proč není pro žalobce pozdější právní úprava příznivější, není obsaženo v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V tomto žalovaný pouze stručným způsobem konstatuje, že vzhledem k době spáchání přestupků měla být odpovědnost (vč. sankce) posouzena dle zákona účinného v době spáchání přestupků a dle novějšího pouze tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (viz str. 4 napadeného rozhodnutí). Dle názoru krajského soudu se však v takovém případě nejedná o vadu, která by způsobovala nepřezkoumatelnost či nezákonnost předmětných rozhodnutí, jelikož tím nedochází žádným způsobem k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce. K obdobné problematice se totiž vyjádřil Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 As 347/2017-32, v němž uvedl, že k posouzení příznivosti pozdější právní úpravy dochází vždy ex offo, což také mimo jiné znamená, že pokud pozdější příznivější právní úpravu nelze uplatnit, taková úvaha (s negativním závěrem) nemusí mít odraz v konečném rozhodnutí. I přes to, že se citovaný případ netýká změny výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolacím správním orgánem, dle názoru zdejšího soudu je možné tyto závěry přiměřeně aplikovat na nyní posuzovanou věc. Tedy ač žalovaný pochybil v tom, že skutečnosti, které ho vedly ke změně výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, dostatečným způsobem neodůvodnil, vzhledem k citované judikatuře nelze mít za to, že tímto bylo zasaženo do subjektivních práv žalobce, když odůvodnění závěrů o nepříznivosti pozdější právní úpravy není ve standardních případech požadováno.

24. Soud také souhlasí s názorem žalobce, že žalovaný způsobil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dílčím způsobem nepřezkoumatelné, jelikož nepřistoupil k takovéto změně i v rámci odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (viz na str. 4 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odkaz na § 15 zákona o odpovědnosti za přestupky namísto § 3 zákona o přestupcích). Avšak ani toto nebylo žádným způsobem na újmu subjektivních práv žalobce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vztahujícímu se ke změně výroku správního orgánu prvního stupně (viz str. 4 napadeného rozhodnutí) jasným způsobem vyplývá, že se změna vztahuje k ustanovením, na základě kterých byla posuzována odpovědnost žalobce a ukládána sankce. Ač tedy žalovaný ponechal v odůvodnění správního orgánu prvního stupně odkazy na ustanovení zákona o odpovědnosti na přestupky, nemohly vzniknout žalobci žádné pochybnosti o tom, že by se tato změna neměla vztahovat i na ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky uvedená v odůvodnění. Z tohoto důvodu ani v tomto případě krajský soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.

25. Soud následně nepřisvědčil ani tvrzenému vzniku újmy žalobce ze ztráty možnosti se odvolat.

26. Dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu pokud odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.

27. Omezení, kdy změnu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nelze pro hrozící újmu z důvodu ztráty možnosti se odvolat provést, zabraňuje tzv. překvapivým rozhodnutím, kdy by například odvolací správní orgán rozšířil sankční řízení na další skutkové podstaty správních deliktů, neboť proti „přidaným“ skutkovým podstatám správních deliktů by již účastník neměl možnost podat odvolání, což by bylo v rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení (srov. JEMELKA, Luboš a kol. Správní řád. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 502.). Vyloučeno ovšem není například upřesnění napadeného výroku rozhodnutí, jehož obsah zůstává v kontextu jeho odůvodnění nezměněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 6/2013-33).

28. Jelikož výše uvedenou změnu výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaným krajský soud nevyhodnotil jako zásadní ani chybnou změnu, a to ani překvapivou, kdy dle stávající rozhodovací praxe soudů obecně nedochází k vyhodnocení zákona o odpovědnosti za přestupky při standardních přestupkových situacích jako příznivější právní úpravy oproti zákonu o přestupcích (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 As 305/2017-32), ani tuto námitku soud nevyhodnotil jako důvodnou. Vady výroku 29. Krajský soud dále nespatřuje v absenci žalobcem označených ustanovení zákona o přestupcích ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vadu takového rozměru, která by zapříčinila jeho nepřezkoumatelnost.

30. Dle § 68 odst. 2 věty první správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 stejného zákona.

31. Ustanovení § 13 odst. 1 zákona o přestupcích stanovuje, že pokutu lze uložit do 1 000 Kč, nestanoví-li zvláštní část tohoto zákona nebo jiný zákon pokutu vyšší.

32. Vzhledem ke skutečnosti, že se dle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu za přestupek dle odstavce 1 písm. f) až k) stejného ustanovení téhož zákona uloží pokuta v rozmezí od 1 500 Kč do 2 500 Kč, považuje soud za bezpředmětné uvádět ve výroku rozhodnutí také odkaz na § 13 odst. 1 zákona o přestupcích, když je k němu § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu ve vztahu speciality.

33. Dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích se při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.

34. Dle krajského soudu předmětné ustanovení zakotvující pravidla pro stanovení výše sankce není podstatnou náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu. Jedná se o obecná pravidla, jimiž je správní orgán povinen se při ukládání sankcí řídit. V tomto případě tato pravidla dodržena byla a správní orgán prvního stupně, resp. žalovaný nebyl povinen dikci tohoto ustanovení doslovně do výroku svého rozhodnutí uvádět. Žalobce navíc porušení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích nenamítá, přičemž zdejší soud toto, v souvislosti se zněním odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (viz str. 4), ani neshledal.

35. Krajský soud pak vzhledem k tomu, jak výše vypořádal námitku použití ustanovení zákona o přestupcích namísto zákona o odpovědnosti za přestupky (viz body 0 – 0 odůvodnění tohoto rozsudku), považoval argumentaci žalobce absencí §§ 37 až 40 zákona o odpovědnosti za přestupky za bezpředmětnou, tudíž se k ní nebude blíže vyjadřovat.

36. Námitku toho, že z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není seznatelné místo a čas přestupku spočívajícího v porušení povinnosti dle § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu tím, že žalobce u sebe neměl při řízení vozidla řidičský průkaz, považuje soud za účelovou. Z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jasně vyplývá, že i v pořadí druhého přestupku se žalobce dopustil v jednočinném souběhu spolu s přestupkem prvním, tedy držením telefonního přístroje za jízdy. Z tohoto tak lze usuzovat na místo i čas spáchání daného přestupku.

37. K nutnosti výslovného stanovení toho, zda byly přestupky spáchány v souběhu, ve výroku rozhodnutí správního orgánu Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j. 5 As 197/2017-40, uvedl, že „[v] prvé řadě nelze přisvědčit kasační námitce, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně měl být obsažen jednočinný souběh mezi přestupky. Výrok o spáchání přestupku totiž nemusí být koncipován tak, že každému spáchanému přestupku odpovídá samostatná skutková věta popisující spáchané jednání. V případě jednočinného souběhu dvou přestupků postačuje uvedení souhrnného popisu skutku (obsahujícího všechny znaky skutkových podstat spáchaných přestupků) a vymezení přestupků, jichž se pachatel dopustil. Jakým způsobem byly naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty jednotlivých přestupků (v jakém konkrétním jednání byl spatřován který z přestupků), je náležitostí odůvodnění rozhodnutí o přestupku, nikoliv výroku rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2016, č. j. 9 As 131/2016-33).“ 38. Ze znění odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i z obsahu správního spisu pak jasně vyplývá, že byly přestupky spáchány v jednočinném souběhu. Za takto spáchané přestupky byla žalobci ostatně uložena i úhrnná sankce, kdy žalovaný ve změněném rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odkázal na § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, dle kterého se za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Krajský soud tudíž i tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. Skutkové námitky – řidičský průkaz 39. Žalobce následně rozporoval to, že neměl mít u sebe při silniční kontrole řidičský průkaz, a tím porušit § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu. Tento policistům dle svého tvrzení jen nepředložil, neboť jej vyzvali pouze k „předložení dokladů potřebných k provozu a řízení vozidla na pozemních komunikacích“, což nepovažoval za dostatečně určitou výzvu. V souladu s tímto je i znění úředního záznamu ze dne 2. 6. 2017, č. j. KRPJ-59191-3/PŘ-2017-160711, dle jeho obsahu měl jeden z policistů vyzvat žalobce k „přeložení dokladů potřebných k provozu a řízení vozidla na pozemních komunikacích.“ Vyvstává zde tak otázka, zda je tato výzva dostatečně určitá k tomu, aby na základě této vznikla řidiči motorového vozidla povinnost předložit řidičský průkaz.

40. Obdobným případem se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 As 238/2016-26 konstatoval, že se jedná o dostatečně určitou výzvu. Uvedl, že „[z]a doklady potřebné k řízení a provozu vozidla je nutno považovat ty doklady, které u sebe musí řidič vozidla mít, aby mohl vozidlo řídit. Nejde o neurčitý právní pojem, jak uvádí stěžovatel, ale o běžně používané spojení, jehož obsah jednoznačně vyplývá z textu zákona o silničním provozu. Podle § 6 odst. 8 písm. a), b) a c) zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 12. 2015, musí mít každý řidič motorového vozidla při řízení u sebe řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla podle zvláštního právního předpisu a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zvláštního právního předpisu. Podle § 6 odst. 12 věty prvé téhož zákona je řidič motorového vozidla na výzvu policisty nebo vojenského policisty povinen předložit doklady podle § 6 odst. 8 a 9 zákona o silničním provozu policistovi ke kontrole. Není tedy pochyb o tom, že pokud je řidič vyzván k tomu, aby předložil doklady potřebné k řízení a provozu vozidla, má předložit i řidičský průkaz. Stěžovatelova argumentace údajnou nedostatečnou konkretizací tohoto spojení v zákoně a judikatuře a jeho vlastními neseznatelnými vnitřními myšlenkovými pochody a směry jeho uvažování nemůže nic změnit na jasném textu zákona, ani na zažité praxi jeho aplikace, a tedy ani na zcela správných a přesvědčivě odůvodněných závěrech krajského soudu.“ 41. Dle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku musí mít podle § 6 odst. 7 písm. a) a b) zákona o silničním provozu každý řidič motorového vozidla při řízení u sebe řidičský průkaz a osvědčení o registraci vozidla podle zvláštního právního předpisu. Podle § 6 odst. 8 stejného zákona je řidič motorového vozidla povinen předložit doklady podle odstavce 7 na výzvu policisty, vojenského policisty, strážníka obecní policie ve stejnokroji nebo celníka ve stejnokroji ke kontrole.

42. Z výše uvedených ustanovení zákona o silničním provozu vyplývá, že závěry Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 238/2016 jsou přiléhavé i na nyní krajským soudem projednávanou věci, když znění příslušných zákonných ustanovení je téměř totožné. Žalobci pak muselo být zřejmé, které doklady měl kontrolující policista na mysli, když z výpovědi obou policistů vyplynulo, že sám žalobce uvedl, že u sebe nemá občanský a řidičský průkaz, ale zároveň kontrolujícím policistům předložil osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2017, č. j. 2 As 322/2016-39).

43. Za ničím nepodloženou pak soud považuje argumentaci žalobce tím, že řidičský průkaz policistům pouze nepředložil z obavy, že by jej policisté chtěli zadržet, neboť s ním policisté jednali povýšeně a hrubě. Z obsahu správního spisu nic takového nevyplývá, a toto své tvrzení žalobce žádným způsobem ani nedokládá (blíže viz body 0 – 0 odůvodnění tohoto rozsudku).

44. Krajský soud dává žalobci za pravdu ohledně námitky nepoužitelnosti výslechu svědků (policistů) k věci jako důkazu, když podle žalobce pouze reprodukovali jeho výpověď. K tomu však doplňuje znění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 As 254/2015-27, jenž žalobou napadený postup nerozporuje, když v něm mimo jiné uvádí následující: „Z judikatury zdejšího soudu citované stěžovatelem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 As 150/2015-43, a ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS), je zřejmé, že úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam. Obdobné platí též pro oznámení o přestupku ze dne 20. 3. 2014, které představuje ve smyslu § 67 odst. 2 zákona o přestupcích podklad pro zahájení řízení o přestupku. Podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu je přitom třeba rozumět všechny informace, údaje a skutečnosti, které mohou tak či onak přispět ke zjištění stavu věci v rozsahu vyžadovaném v § 3 správního řádu (viz Vedral, J. Správní řád. Komentář., BOVA POLYGON, Praha. 2006. s. 332). Podklady pro vydání rozhodnutí tak představují širší pojem než důkazní prostředky (§ 51 odst. 1 správního řádu), které ovšem mezi podklady pro vydání rozhodnutí také náleží.“ Podkladem pro rozhodnutí tak reprodukovaná výpověď žalobce být dle názoru krajského soudu může.

45. Pokud pak zasahující policisté z tvrzení žalobce seznali, že řidičský průkaz neměl při kontrole u sebe, jelikož jim tento ani na výzvu nepředložil, je toto dle názoru krajského soudu dostačující k utvoření závěru, že byla naplněna skutková podstata dle § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu. Zdejší soud předesílá, že by bylo v posuzovaném případě daleko vhodnější, kdyby postup žalobce správní orgány kvalifikovaly jako porušení § 6 odst. 8 zákona o silničním provozu, jelikož na dostatečně určitou výzvu policisty jakožto řidič motorového vozidla nepředložil doklady podle § 6 odst. 7 stejného zákona, což bylo dostatečným způsobem prokázáno, jelikož toto sám žalobce v žalobě potvrdil. K tomu je však nutné uvést, že účely povinností stanovených řidiči v § 6 odst. 7 a § 6 odst. 8 zákona o silničním provozu se prakticky překrývají, kdy řidič má mít řidičský průkaz u sebe, aby jej pro kontrole policistovi či jinému orgánu mohl předložit k ověření, že má řidičské oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 322/2016). Stejně tak je za těžko si představit, jakým jiným způsobem lze zjistit, že u sebe podezřelý z předmětného přestupku nemá řidičský průkaz, než tak, že jej zasahujícím policistům nepředloží a že jim sdělí (ač zjištěno reprodukovaně), že jej u sebe nemá. Důkladnou prohlídku vozidla či samotné podezřelé osoby by soud v takové situaci považoval za nadbytečnou, či dokonce hraničící se zásahem do osobnostních práv. Soud tak uzavírá, že mu na základě obsahu správního spisu nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že žalobce u sebe při provedení silniční kontroly řidičský průkaz neměl, a žalobní námitku tak považuje za neopodstatněnou. Skutkové námitky – telefonní přístroj 46. Další žalobní námitka se týkala údajně jiných důvodů konání silniční kontroly a rozporování toho, zda policisté provádějící silniční kontrolu mohli skutečně pozorovat žalobce držícího při jízdě telefonní přístroj. Žalovanému, resp. správnímu orgánu prvního stupně pak vytkl, že bez dalšího převzal výpověď policistů provádějících silniční kontrolu, aniž by ji podrobil hlubšímu zkoumání věrohodnosti, či aniž zjišťoval další objektivní skutečnosti.

47. Soud k věci uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (projev zásady in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 01. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS).

47. Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, publ. pod č. 81/18 Sb. ÚS n.) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 126/2011).

48. Pro posouzení předmětné námitky je pak stěžejní, že ji žalobce uplatil poprvé až v řízení před soudem. V průběhu řízení o přestupku žádné výtky k průběhu ani důvodům silniční kontroly nevznesl, nenavrhl ani žádné další důkazy, které by měly jím nyní tvrzený skutkový děj prokazovat. Soud přitom ze správního spisu zjistil, že bylo žalobci řádně doručeno předvolání ze dne 17. 8. 2017 k ústnímu jednání konaného dne 20. 9. 2017 (viz č. l. 6 správního spisu), i že dne 6. 9. 2017 zmocněný zástupce žalobce, pan Ing. M. J., nahlížel so správního spisu (viz č. l. 10 správního spisu). Z tohoto pak jasně vyplývá, že jak sám žalobce, tak jeho zmocněný zástupce museli o ústním jednání konaném dne 20. 9. 2017 vědět. Přesto se na něj bez omluvy ani jeden z nich nedostavil (viz č. l. 12 správního spisu). Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak bylo blanketní, tj. neobsahovalo žádné právní ani skutkové námitky. To, že průběh silniční kontroly ani její důvody žalobce nijak nezpochybňoval, se pochopitelně promítlo do obsahu správního rozhodnutí prvního stupně i napadeného rozhodnutí, a tím i do rozsahu soudního přezkumu. Žalovaný logicky nemohl v napadeném rozhodnutí reagovat na námitky, které žalobce poprvé uplatnil až v řízení o žalobě.

49. K pasivitě účastníka řízení ve věci správního trestání je možné odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71, publ. pod č. 3577/2017 Sb. NSS, v němž tento připomněl, že „[…] je to vždy správní orgán, kdo nese odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci. Správní orgán je totiž podle § 3 správního řádu povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti‘, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku. Zákon proto správnímu orgánu ukládá, aby i při pasivitě obviněného opatřil v řízení dostatečné množství důkazů, které přestupek, jenž je obviněnému kladen za vinu, jasně a nepochybně prokazují.“ V tomto usnesení rozšířený senát akceptoval, že je možné, aby žalobce v řízení o žalobě navrhl i důkazy, které nevznesl ve správním řízení. Nezbytnost jejich provedení však záleží na tom, která ze dvou situací nastane: „Pokud správní orgány opatří takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném zhodnocení lze učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil, a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, změna pasivního postoje obviněného ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu. […] Odlišná situace nastane tehdy, neprovedou-li správní orgány dostatečné zjištění skutkového stavu věci, tedy úplné dokazování rozhodných skutečností, a přesto rozhodnou o vině. Pak obviněný v řízení před soudem jistě může poukázat na možné jiné rozumně se nabízející varianty skutkového děje, případně k tomu nabídnout důkazy. Je na krajském soudu, aby v mezích možností soudního přezkumu tato tvrzení podrobil konfrontaci s napadeným rozhodnutím a s obsahem správního spisu a případným dokazováním ‚oddělil zrno od plev‘, tzn. nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného eliminoval. […] Krajský soud tedy na základě žaloby přezkoumá, zda správní orgány v řízení o přestupku opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že se obviněný příslušného přestupku (skutku) dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. Dospěje-li k závěru, že správní orgán své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dostál, může krajský soud nově uplatněná žalobní tvrzení ve světle takto zjištěného skutkového a právního stavu věci shledat irelevantními (tj. soud zjistí, že s řízením nijak nesouvisí a nejsou pro jeho výsledek podstatná nebo jsou zcela nadbytečná) nebo nevěrohodnými (tj. soud jejich pravdivosti ve světle dostatečně zjištěného skutkového stavu věci neuvěří) a nově vznesené důkazní návrhy k jejich prokázání jako nadbytečné odmítnout. Tyto své závěry však krajský soud musí vždy náležitě odůvodnit.“ 50. Zdejší soud se tak primárně zabýval otázkou, zda správní orgány posuzované řízení o přestupku opatřily dostatečně přesvědčivou sadou důkazů, jež sama o sobě odůvodňuje závěr o spáchání tvrzených přestupků. Závěry správních orgánů jsou založeny především na výpovědi policistů provádějících silniční kontrolu, což v obdobných případech v zásadě postačuje k prokázání viny pachatele. Dle konstantní judikatury je totiž při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty zpravidla věrohodnějším svědectví policisty, který na rozdíl od obviněného z přestupku nemá žádný zájem na výsledku řízení, a je tudíž pravděpodobné, že bude uvádět skutečnosti, u kterých je subjektivně přesvědčen o jejich pravdivosti. V tomto ohledu lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007- 114, v němž ve vztahu k osobě policisty a věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud uvedl, „[…] že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ 51. Jelikož žalobce přímo zpochybňuje samotné svědecké výpovědi zasahujících policistů, zaměřil se soud dále podrobněji na to, zda tyto podklady jsou s ohledem na svůj obsah relevantní a věrohodné a zda dovozují a dostatečným prokazují spáchání přestupku v podobě držení telefonního přístroje při řízení, když se s tímto ve vztahu k přestupku v podobě toho, že u sebe žalobce neměl řidičský průkaz, vypořádal již výše (viz body 0 – 0 odůvodnění tohoto rozsudku).

52. V posuzovaném případě byla výpověď zasahujících policistů zcela konzistentní a nevykazovala žádné logické rozpory či nejasnosti s úředním záznamem ze dne 2. 6. 2017 a oznámením přestupku z téhož dne, jež bylo sepsáno v průběhu silniční kontroly vozidla žalobce. Nebyl zjištěn ani žádný motiv, proč by zasahující policisté měli mít zájem na stíhání žalobce, než prostý výkon jejich služby. Z materiálů založených ve správním spise není patrná ani žádná nepřiměřená míra horlivosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63). Policistu přitom lze dle výše citované judikatury považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví.

53. V posuzovaném případě tedy soud neshledal žádnou okolnost, která by důvěryhodnost těchto svědků zpochybňovala a ani žalobce žádné přesvědčivé důvody, pro něž by bylo na místě se domnívat, že policisté měli zájem vypovídat nepravdivě, neuvedl. Jakési fabulace o tom, že se policisté provádějící silniční kontrolu chtěli žalobci „pomstít“ za jím vyřčený nesouhlas stran právní kvalifikace nemůže obstát, a to především i z toho důvodu, že tyto námitky žalobce vznáší až při řízení před soudem, i když se dle jeho vyjádření o jím tvrzené nesprávné právní kvalifikaci dozvěděl již z oznámení o zahájení řízení před správním orgánem prvního stupně. Žádným způsobem totiž neprokázal, že by právě zasahující policisté byli jakkoli ovlivňováni a neoznačil ani žádné konkrétní okolnosti, z nichž by vyplývalo, že by policisté vystupovali vůči jeho osobě jakkoliv nestandardně, na základě čehož by jejich oznámení a následná výpověď nebyla relevantním podkladem pro vydání rozhodnutí. Obdobně ani ze zjištění učiněných ve správním řízení nevyplývá, že by si policisté počínali při jednání s žalobcem nekorektně či neprofesionálně, nebo že by snad v průběhu kontroly projevili jakoukoliv přehnanou horlivost. Vše naopak nasvědčuje tomu, že zasahující policisté postupovali zcela nezaujatě a plnili pouze v intencích zákona svoji služební povinnost.

54. V tomto ohledu je třeba akcentovat, že v posuzovaném případě správní orgány vycházely zejména z výpovědí zasahujících policistů, jež přestupek zjistili a rovněž vedli kontrolu vozidla žalobce po jeho zastavení z důvodu podezření o spáchání přestupku. Tyto výpovědi neobsahovaly žádné zásadní rozpory, a to ani ve vzájemném srovnání s úředním záznamem a oznámením přestupku (blíže viz bod 0 odůvodnění tohoto rozsudku). Ač se jedná o výpovědi téměř identické, soud ani v tomto neshledal takovou skutečnost, které by mohla sama o sobě zapříčinit vznik pochybností o věrohodnosti svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Z výpovědí zasahujících policistů je nade vši pochybnost zřejmé, že si byli jisti držením mobilního telefonu žalobcem a shodli se i na ruce, ve které jej držel i na uchu, ke kterému jej měl přikládat. Sledování přes boční okénko spolujezdce mohli samozřejmě provést oba dva zasahující policisté, jelikož se na autě nachází pouze jedno takové okénko, a to u sedadla spolujezdce. Stejně tak soudu nevznikají žádné pochybnosti z popisu pozice vozidla zasahujících policistů, přes které měli spáchání přestupku žalobce v podobě držení telefonního přístroje při řízení vozidla pozorovat. To, že jejich vozidlo dle úředního záznamu ze dne 2. 6. 2017 mělo směřovat „do silnice na křižovatku ulic ….. a …….“ ještě neznamená, že skutečně muselo stát čelním oknem do křižovatky, nýbrž toto lze interpretovat také tak, že vozidlo vzhledem k rozsáhlosti dané křižovatky a šíře ulice …. směřovalo čelním oknem do budovy střední umělecké školy. Po zasahujících policistech při vypracování úředního záznamu skutečně nelze požadovat, aby se z nich stali odborníci na fakticitu a popisovali skutkové okolnosti do nejmenších detailů. Ostatně proto zde existuje zákonný požadavek na zjištění skutkových okolností tak, aby o nich nevznikly důvodné pochybnosti, přičemž o přesnosti vymezení stání služebního vozu zasahujících policistů při zjištění jednoho z přestupků soudu žádné nevznikly.

55. Jak již bylo uvedeno, k hodnocení věrohodnosti je nezbytné přistupovat v každém případě individuálně, přičemž v posuzované věci žádné podezření o ovlivnění svědeckých výpovědí nevzniklo. Policista v pozici svědka je stejně tak jako jiná fyzická osoba povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (viz ustanovení § 55 odst. 1 správního řádu). Na rozdíl od policisty, který na věci neměl osobní zájem, měl žalobce zřejmý motiv, proč vypovědět, že za jízdy nedržel telefonní přístroj a že se celá celý skutkový děj udál jinak. Je totiž zcela přirozené, že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve věci nestranná a bude tedy tvrdit pouze takové skutečnosti, které jí jsou ku prospěchu. Soud tedy v tomto směru vychází z předpokladu, že žalobce, jehož postih za spáchaný přestupek hrozí, není na rozdíl od nezainteresovaných policistů nestranný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 10 As 108/2014-25). Jak již bylo uvedeno výše, žalobce soudu nenabídl žádné hodnotné indicie, jež by znevěrohodnily výpovědi zasahujících policistů a tím i změnily náhled soudu na průběh spáchání přestupku tak, jak jej popsaly správní orgány ve svých rozhodnutích. Z tohoto důvodu proto zdejší soud nepřisvědčil žalobci v jeho návrhu na doplnění dokazování rekonstrukcí v místě spáchání přestupku, neboť provedení tohoto důkazu by bylo s ohledem na předmětný skutek a provedené dokazování v rámci správního řízení zcela nadbytečné a neúčelné.

56. Za zcela neopodstatněné považuje soud i další výhrady žalobce k provedeným svědeckým výpovědím. Dle názoru soudu nebyly správní orgány povinny za daných okolností podrobněji zkoumat výpovědi policistů a provést například rekonstrukci celé situace na místě a zkoumání výhledových poměrů zasahujících policistů. Obě svědecké výpovědi vyznívaly v tom smyslu, že se žalobce jím vytýkaného přestupkového jednání dopustil, a nevznikly žádné pochybnosti o skutkovém stavu. Proto nebylo nutné provádět podrobnější dokazování.

57. Soud tedy uzavírá, že nemá pochyb o tom, že žalobce držel při jízdě telefonní přístroj (mobilní telefon). Tuto skutečnost pak mohli policisté dobře pozorovat, neboť v danou chvíli jejich služební vozidlo stálo a i výhledové poměry policistů k vozidlu žalobce byly dle výpovědi policistů zcela jednoznačně dobré. Je tedy vhodné zdůraznit, že oba zasahující policisté pozorovali jízdu žalobce z velmi malé vzdálenosti a policisté měli dostatek času se přesvědčit o tom, zda žalobce držel při jízdě telefonní přístroj či nikoliv.

58. Lze tedy shrnout, že výhrady žalobce ke zjištění skutkového stavu ve vztahu k přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodné. Skutkový stav byl náležitým způsobem ozřejměn již v řízení před správními orgány, přičemž lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2015, č. j. 2 As 217/2015-47, v němž tento dovodil, že „[…] jestliže již v samotném přestupkovém řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí (§ 3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“ To se dle názoru zdejšího soudu žalobci nepodařilo.

59. Žalobce rovněž upozornil, že zasahující policisté nebyli schopni jimi spatřený mobilní telefon blíže popsat co do jeho typu a velikosti (což krajský soud považuje za standardních podmínek dopravního provozu s ohledem na značnou různorodost typů a značek mobilních telefonů za téměř nemožné, když se tyto vzájemně na dálku velmi podobají). K poukazu žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010-92, a Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2016, č. j. 22 A 25/2014-77, zdejší soud uvádí, že v těchto rozhodnutích byl skutečně vysloven závěr, že věrohodnost výpovědí policistů je vysoká v případech, kdy hovorové zařízení přesně popíší. Tento argument je však v uvedených rozhodnutích zmíněn pouze podpůrně a důvody, pro které správní soudy v uvedených rozhodnutích dospěly k závěru, že důkazy provedené ve správním řízení nestačily k prokázání předmětného přestupku, byly jiné. Ve věci sp. zn. 7 As 102/2010 policisté viděli v protisměru vozidlo, jehož řidič držel v ruce mobilní telefon a telefonoval, otočili se za ním a vozidlo zastavili. Stěžovatel předložil jako důkaz znalecký posudek, v němž znalec uvedl, že vlivem toho, že je interiér vozidla odstíněn fóliemi, je možno při pohledu přes čelní sklo zepředu rozeznat např. siluetu osoby sedící na předním sedadle pouze za předpokladu, že je pozorování prováděno z bezprostřední blízkosti před vozidlem. Při vzdálenosti cca 3 m a více od vozidla není do interiéru vozidla vidět. Nejvyšší správní soud v této věci konstatoval, že „[…] za daných okolností může být vina stěžovatele prokázána pouze tak, že se správní orgán bude moci spolehnout na to, že alespoň jeden z policistů skutečně v rozhodný okamžik viděl, že stěžovatel drží cosi u svého ucha a že to, co drží, je mobilní telefon. Nutným předpokladem dosažení takového důkazního standardu je, aby některý z policistů mohl vůbec něco takového vidět. To předpokládá, že oba policisté, či alespoň jeden z nich, byli ve svém vozidle v takovém postavení k vozidlu stěžovatele, že vzhledem k rozměrům obou vozidel, jejich vzájemné vzdálenosti a postavení jejich neprůhledných či špatně průhledných částí (sloupků mezi okny každého z vozidel, odstínění vozidla apod.) telefonujícího stěžovatele mohli vidět, a to natolik detailně, že si byli jisti, že to, co drží v levé ruce, je opravdu mobilní telefon. Nic takového však ve správním řízení zjišťováno nebylo a správní orgány se v tomto ohledu spokojily jen s výpověďmi policistů. Nebylo např. vůbec zjištěno, v jaké konkrétní vzájemné pozici se vozidla policistů a stěžovatele nacházela v okamžiku, kdy měl stěžovatel telefonovat, co dělali oba policisté, kolik času na zhlédnutí situace v kabině měli a zda telefonování mohli vůbec vidět, či je pravděpodobné, aby viděl, i ten z policistů, který řídil vozidlo.“ Ve věci sp. zn. 22 A 25/2014 byly hlavním důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu nekonzistentnost výpovědí zasahujících policistů v zásadních skutkových otázkách a skutečnost, že nebylo prokázáno, zda se vytýkaného protiprávního jednání dopustil právě žalobce.

60. K uvedenému zdejší soud doplňuje, že v posuzované věci žádná takováto pochybnost při zjišťování skutkového stavu nenastala, neboť z matérie správního spisu a zejména pak z výpovědi zasahujících policistů je patrné, že v den spáchání přestupku žalobcem byla dobrá viditelnost, nebylo namítnuto žádné ztmavení skel žalobcova vozidla, bylo do něj tudíž dobře vidět a policisté měli dostatek času přestupek žalobce zaregistrovat, resp. před zastavením žalobce poměrně dlouho sledovali, jak drží rukou za jízdy telefonní přístroj (po dobu několika sekund). Správní orgán prvního stupně tedy obstaral dostatečně důvěryhodné důkazy, z nichž správní orgány posléze vycházely při posouzení věci a postupovaly tak v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu, dle které je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Krajský soud proto s přihlédnutím k výše uvedenému nepřisvědčil námitce žalobce, že provedené dokazování vykazuje zásadní pochybení a nedostatky, a přestupek mu tak nebyl řádně prokázán, resp. že se ani nestal.

61. Soud tak uzavírá, že v projednávané věci bylo dostatečným způsobem prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v držení telefonního přístroje při řízení motorového vozidla. V průběhu řízení nevyvstaly indicie o tom, že by chování zasahujících policistů bylo jakkoliv nestandardní nebo že by měli osobní zájem na věci. Rovněž nebyly k dispozici žádné důkazy zpochybňující konstantní a pro účely řízení dostatečně určité výpovědi zasahujících policistů, a to ani v řízení před správními orgány ani před soudem. V projednávané věci tak bylo v rámci možností, které jsou správním orgánům z povahy věci dány při zjišťování přestupků viditelných pouhým okem a jinak nezdokumentovaných, s dostatečnou mírou jistoty zjištěno, že žalobce uvedený přestupek spáchal, jak je uvedeno v rozhodnutích žalovaného i správního orgánu prvního stupně. Soud má stejně jako správní orgány za prokázané, že verze skutkového stavu vyplývající z konzistentní výpovědi zasahujících policistů (spolu se skutečnostmi obsaženými v úředním záznamu a oznámení přestupku), kteří zjištěné skutečnosti vnímali lidským zrakem z bezprostřední vzdálenosti spočívající v tom, že předmětem, který žalobce držel v ruce během řízení vozidla, byl skutečně telefonní přístroj. V případě žalobce tedy soudu nevznikla jakákoliv pochybnost či ne zcela nepravděpodobná možnost, že se skutkový děj jako takový odehrál jinak. Žalobce ve správním řízení nadto vzhledem ke své pasivitě nenavrhl žádnou odlišnou verzi skutkového děje, jež by svědčila v jeho prospěch a vyvracela by tvrzení uváděná policisty provádějícími silniční kontrolu, případně by do posouzení předmětné věci vnesl relevantní pochybnosti. Nepředložil ani žádné důkazy, jež by jeho případná tvrzení prokázaly. Nevznikají tak pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 písm. c) silničního zákona. Na tomto základě zdejší soud ani nepřistoupil k provedení výslechu spolujezdkyně, jelikož je v postavení přítelkyně žalobce, tudíž by se jednalo o osobu nevěrohodnou, přičemž hodnota její výpovědi by nemohla převážit vzhledem k výše uvedené judikatuře váhu výpovědi zasahujících policistů. Zavinění jako znak skutkové podstaty a materiální stránka 62. Krajský soud dále nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se neurčení konkrétní formy zavinění žalobce a nepřezkoumatelnosti úvah o naplnění materiální stránky přestupků.

63. Podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, bude vždy obsahovat tři části: výrok o vině, výrok o trestu a uložení povinnosti k náhradě nákladů spojených s projednáním přestupku. Forma zavinění přitom bude z povahy věci součástí výroku o vině.

64. Podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

65. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016-37 z výše uvedených ustanovení zákona o přestupcích vyplývá, že „[…] pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní. Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že je povinností správních orgánů ve výroku rozhodnutí o přestupku rozlišovat mezi vědomou a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost [srov. znění § 4 odst. 1 zákona o přestupcích: Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.]. To sice neznamená, že by správní orgán nebyl vůbec povinen posoudit, zda stěžovatel spáchal přestupek v nedbalosti vědomé či nevědomé, neboť jde o jednu z okolností významných pro rozhodování o výši sankce. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však plně postačí, promítne-li se takové posouzení do odůvodnění rozhodnutí o přestupku, což v projednávané věci bylo splněno.“ 66. Ač tedy správní orgán prvního stupně, potažmo žalovaný, zatížil své rozhodnutí vadou, když ani v odůvodnění neuvedl, zda se jedná o vědomou či nevědomou nedbalost, neměla tato vliv na zákonnost rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že správní orgán prvního stupně uložily žalobci pokutu na samé spodní hranici její zákonné sazby, nemohlo mít neuvedení formy nedbalosti vliv na její výši a zákonnost výroku o výši sankce.

67. Nad rámec výše uvedeného zdejší soud doplňuje, že je implicitně možné z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu zjistit, jak vyhodnotil nedbalost žalobce, tedy jako nevědomou (viz str. 4 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – „K přestupku dle ust. § 125c/1 f)1 a § 125c/1 k) zákona o silničním provozu není úmyslné zavinění vyžadováno, k odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti, minimálně nevědomé nedbalosti, když obviněný nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. S ohledem na skutečnost, že se obviněný k formě zavinění přestupků nevyjádřil, na základě zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) správní orgán I. stupně rozhodl, jak je ve výroku u přestupku uvedeno.)“). Dle rozhodovací praxe zdejšího soudu pak obdobné konstatování k odůvodnění úvah o formě zavinění z nedbalosti dostačuje (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, č. j. 41 A 35/2017-33).

68. K námitce absence úvah o naplnění materiální stránky spáchaných přestupku krajský soud uvádí, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za delikt (přestupek), naplňuje v běžně se vyskytujících případech i jeho materiální znak (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45). Uvedeným soud nikterak nezpochybňuje fakt, že k naplnění materiálního znaku přestupku nemusí dojít vždy, když je naplněn jeho formální znak. Nicméně společenská nebezpečnost (nyní škodlivost) jednání by nebyla naplněna, pokud by existovaly zvláštní okolnosti případu, které by škodlivost jednání zásadním způsobem snižovaly pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků (např. význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele či míra jeho zavinění, srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 34/2012-35, ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-46, publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS, či ze dne 26. 4. 2013, č. j. 5 As 76/2011-78, nebo ze dne 7. 4. 2017, č. j. 7 As 61/2017-34).

69. Naplnění kterékoliv z uvedených skutečností nikdy v průběhu řízení před správními orgány (a fakticky ani před soudem) žalobce netvrdil. Jestliže žalobce tvrdí, že u přestupku spočívajícím v tom, že u sebe žalobce neměl řidičský průkaz, nemohl být chráněný společenský zájem ohrožen vzhledem k možnostem lustrace, tak toto tvrzení nijak nenaplňuje požadavek na „zvláštní okolnosti případu.“ Účel povinnosti obsažené v § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu je zřejmý – řidičský průkaz má mít řidič při řízení u sebe (tj. v daném případě ve vozidle) právě proto, aby jej mohl při silniční kontrole policistovi předložit k ověření, že má řidičské oprávnění. Podstata deliktního jednání spočívá v tom, že řidič nemá při sobě dokument schopný okamžitě osvědčit jeho řidičské oprávnění, podstata následku z hlediska dotčení chráněného právního zájmu pak spočívá v nezpůsobilosti řidiče okamžitě na místě bez jakýchkoli dalších pomůcek osvědčit, že má řidičské oprávnění. Možnost lustrace je pak právě tou doplňující pomůckou, která již do materiální stránky posuzovaného přestupku nespadá, jelikož zasahující orgány musí vykonat další úkony, ke kterým by při splnění zákonné povinnosti mít řidičský průkaz u sebe přistupovat nemusely.

70. Účelem § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu je bezpochyby zajištění ochrany účastníků provozu na pozemních komunikacích, tedy i žalobce samotného. Držení telefonního přístroje v zásadě téměř vždy bez ohledu na hustotu provozu, denní dobu či místo porušení tohoto zákazu tuto bezpečnost ohrožuje, což žalobci musí být jistě zřejmé. Žalobce ostatně ani netvrdil nic, co by mělo míru společenské nebezpečnosti (tj. např. sníženou míru hustoty provozu nebo jeho pomalou jízdu) snižovat takovým způsobem, že by nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku.

71. Pro doplnění zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011-62, v němž bylo uvedeno, že „[i] přesto, že jsou správní orgány povinny konkrétní společenskou nebezpečnost deliktu zkoumat, není zpravidla nutno, aby se jí explicitně zabývaly i při odůvodňování svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že materiální stránka správního deliktu je dána již naplněním skutkové podstaty deliktu. Až ve chvíli, kdy je z okolností případů jasné, že existují takové výjimečné skutečnosti, jejichž nezohlednění by vedlo k výsledku zjevně rozpornému s účelem a funkcí správního trestání (tedy ve chvíli, kdy konkrétní společenská nebezpečnost nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti), musí se intenzitou konkrétní společenské nebezpečnosti zabývat i v odůvodnění.“ 72. Soud tak z tvrzení žalobce neshledal žádné mimořádné okolnosti, ze kterých by vyplývalo snížení míry škodlivosti jeho deliktních jednání pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy jím spáchaných přestupků. Krajský soud tak považuje námitku absence materiální stránky přestupků, či nedostatku jejího vypořádání ze strany správních orgánů, za nedůvodnou. Sankce – nepřihlédnutí k možnosti mimořádného snížení 73. Dále žalobce namítl, že se žalovaný vůbec nezabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení výměry pokuty dle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou, a to již vzhledem ke shora uvedenému (viz body 0 – 0 odůvodnění tohoto rozsudku), když v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, ač toto nebylo vyjádřeno explicitně, že nová právní úprava pro žalobce není příznivější a na daný případ aplikoval právní úpravu účinnou v době spáchání předmětného přestupku žalobcem, tedy zákon o přestupcích.

74. K otázce, jakým způsobem je třeba aplikovat § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018-45, v němž vyslovil, že „[…] zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry pokuty jako institut návrhový, a je proto povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody k postupu podle tohoto ustanovení. Tím totiž dojde k naplnění zásady zákonnosti trestání a zásady individualizace sankce. Zároveň však je třeba uvést, že se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu. […] [P]rávní úpravu obsaženou v § 44 zákona o odpovědnosti o mimořádném snížení výměry pokuty za přestupek by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení, které je pro pachatele příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí sazby stanovené zákonem neumožňovala.“ 75. Zásadní otázkou tak v posuzované věci je zda a jakým způsobem se žalovaný vypořádal či nevypořádal s tím, jestli přistoupí nebo nepřistoupí k mimořádnému snížení výše sankce.

76. S ohledem ke skutečnosti, že zákon o odpovědnosti za přestupky blíže aplikaci § 44 nevymezuje, vycházel krajský soud analogicky z úpravy trestního práva, neboť mimořádné snížení výměry pokuty je určitou obdobu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

77. Samotný § 58 trestního zákoníku stanoví, že soud k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody přistoupí za splnění několika podmínek: 1) má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné; a 2) že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

78. Oproti tomu dle § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky lze pokutu uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.

79. Důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky odůvodňuje zavedení možnosti mimořádně snížit výši pokuty tím, že dolní hranice sazby pokuty (na rozdíl od horní hranice sazby pokuty) není v zákonech upravujících skutkové podstaty správních deliktů pokaždé stanovena. Tímto institutem je správnímu orgánu umožněno reagovat na okolnosti konkrétního případu.

80. Z předpisů trestního práva jednoznačně vyplývá, že soud musí při stanovení trestu uvést, jak posoudil polehčující a přitěžující okolnosti, nicméně dle § 39 odst. 4 trestního zákoníku k okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující.

81. Obdobná právní úprava v případě přestupků sice absentuje, nicméně je z citovaného § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky zcela zřejmé, že se jedná o skutečnosti odlišné od polehčujících okolností, které správní orgán při stanovení výměry sankce je povinen zvážit. Tedy obdobně jako v případě trestního zákona, ani správní orgán k možnosti mimořádného snížení nemá přistupovat jako k okolnosti polehčující. Nejedná se novou skutečnost, která by měla vliv na samotnou sankci. Podle názoru zdejšího soudu v souladu s výše uvedeným názorem Nejvyšší správní soudu nemá tudíž správní orgán ani povinnost v rámci odůvodnění sdělovat, že důvody pro mimořádné snížení výše sankce neshledal. Konečně ani sám žalobce žádné konkrétní důvody v odvolání pro mimořádné snížení sankce nepodal, čili ze strany žalovaného resp. správního orgánu prvního stupně nevznikly důvody výslovně se s návrhem odvolatele vypořádat.

82. Krajský soud má proto za to, že žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně nepochybil, když k mimořádnému snížení výše sankce nepřistoupil a toto své rozhodnutí více nerozváděl. Šablonovitost přezkumu provedeného žalovaným 83. Soud nesdílí ani názor žalobce, že by napadené rozhodnutí mělo být nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů proto, že by žalovaným provedený přezkum byl pouze povrchní a šablonovitý. Obsah rozhodnutí žalovaného je vždy logicky spjat jak s náročností posouzení skutkového stavu a právního hodnocení věci, tak s obsahem odvolání. V případě přestupků řidičů vozidel podle zákona o silničním provozu se jedná o delikty, kterými se správní orgány zabývají opětovaně, a které předznamenávají typologicky méně náročné situace jak na prokázání skutkového stavu, tak i právní hodnocení. Nadto žalobce v rámci řízení o přestupku podal odvolání blanketní, které žalovaného jistě vede k tomu, aby rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a řízení před ním přezkoumal šablonovitě.

84. Podle názoru zdejšího soudu se rozhodnutí žalovaného zabývá všemi skutečnostmi, které byly o deliktním jednání zjištěny, a zároveň i aplikací právních norem na zjištěný skutkový stav. O tom, že se ze strany žalovaného nejednalo o pouhý povrchní přezkum, ostatně svědčí i změna výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve vztahu k použitým právním předpisům.

85. U správních rozhodnutí, kterých vydávají správní orgány desítky, stovky až tisíce, v typologicky naprosto shodných situacích jak skutkově tak právně, nelze očekávat jazykovou či právní ekvilibristiku, která bude obsahově odlišovat jednoznačně jedno rozhodnutí od druhého. Naopak je zcela dostačující, pokud tato rozhodnutí naplňují požadavky zákona na přezkoumatelnost a pokud jsou vydána v zákonném procesu. To navíc v situaci, kdy se činnost účastníků řízení vyznačuje mnohdy procesní pasivitou, vč. odvolacího řízení, tedy absencí jakékoliv skutkové i právní argumentace, na kterou by měly správní orgány reagovat. Z těchto důvodů považuje soud i tuto námitku za nedůvodnou.

VI. Shrnutí a náklady řízení

86. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

87. Výroky o nákladech řízení mají oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení