73 A 5/2023 – 153

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Polácha a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. ve věci navrhovatelů: a) Spolek zdravého bydlení Chrudichromy, se sídlem Chrudichromy č. p. 79, 680 01 Chrudichromy b) Za lepší životní prostředí, z.s., se sídlem Sudice č. p. 38, 680 01 Sudice oba zastoupeni Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou, se sídlem Kopečná 241/20, 602 00 Brno proti odpůrci: Obec Malá Lhota, se sídlem Malá Lhota 38, 679 21 Malá Lhota zastoupený JUDr. Petrem Fialou, advokátem, se sídlem Helfertova 2040/13, 613 00 Brno za účasti: Jihomoravský kraj, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 602 00 Brno zastoupený JUDr. Petrem Fialou, advokátem, se sídlem Helfertova 2040/13, 613 00 Brno o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – Územního plánu Malá Lhota vydaného zastupitelstvem obce dne 21. 9. 2022 takto:

Výrok

I. Opatření obecné povahy – Územní plán Malá Lhota, vydaný zastupitelstvem obce Malá Lhota dne 21. 9. 2022, se dnem právní moci tohoto rozsudku ruší v části vymezení koridoru CNZ–D01 pro dopravní infrastrukturu „silnici I/43 v úseku Troubsko (D1) – Kuřim – Lysice“ včetně souvisejících staveb a opatření.

II. Odpůrce je povinen navrhovatelům zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 25 780 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně navrhovatelů Mgr. Lenky Kotulkové, advokátky, se sídlem Kopečná 241/20, 602 00 Brno.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Obsah návrhu na zrušení části opatření obecné povahy

1. Včas podaným návrhem, doručeným Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), se navrhovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného opatření obecné povahy – Územního plánu Malá Lhota ze dne 21. 9. 2022 (dále též „ÚP“), a to v částech vymezení koridoru CNZ–D01 pro dopravní infrastrukturu „silnici I/43 v úseku Troubsko (D1) – Kuřim – Lysice“ a v částech povolujících podmíněně přípustné využití ploch navazujících na koridor CNZ–D01 pro „vedlejší stavby dopravní infrastruktury a technické infrastruktury, které nejsou v současné době známy a mohou vyplynout z projednávání dalších navazujících podrobnějších dokumentací pro provedení stavby nové kapacitní silnice I/43“.

2. Navrhovatelé svoji aktivní legitimaci odvozují z toho, že jsou spolky, které naplňují definiční znaky pojmu „dotčená veřejnost“ podle článku 2 odst. 4 a 5 Aarhurské úmluvy. Navrhovatelé jsou dotčeni záměrem komunikace 43 jako celkem, tedy i úsekem DS41 Kuřim – Malá Lhota – Lysice podle Aktualizace Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje z roku 2020 (dále též „AZÚR JMK“). Návrh této komunikace bez posouzení rozumných variant, posouzení vlivů na obyvatelstvo i přírodu, by vedlo ke zhoršení životního prostředí členů navrhovatelů, a také k významným negativním dopadům na přírodu, kterou navrhovatelé chrání. Zároveň oba navrhovatelé podali námitky v průběhu veřejného projednávání napadeného ÚP. Navrhovatelé proto tvrdí, že byli vydáním ÚP zkráceni na svých veřejných subjektivních právech.

3. Pokud se týká návrhu samotného, navrhovatelé vznesli množství námitek, které rozdělili do 12 kapitol: nesprávný postup při pořizování ÚP Malá Lhota; absence vyhodnocení SEA pro ÚP Malá Lhota a vadné stanovisko SEA; nesprávný postup Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje (dále jen „KHS JMK“); povinnost provést akustické plánování dle závazné evropské legislativy a jeho vyhodnocení v SEA; ÚP Malá Lhota v rozporu se závaznou evropskou legislativou pro SEA; nenaplnění úkolů pro územní plánování z AZÚR; pominutí PZKO Jihovýchod; nesprávný postup z hlediska ochrany ZPF; ÚP Malá Lhota v rozporu se závaznou evropskou legislativou pro síť TEN–T; ÚP Malá Lhota v rozporu se závaznou evropskou legislativou pro bezpečnost silniční infrastruktury; nepřípustnost vymezení komunikace 43 jako silnice I. třídy; nevypořádání námitek. Jednotlivé návrhové body budou soudem vypořádány v části odůvodnění „III. Posouzení věci soudem“.

4. Navrhovatelé rovněž reagovali na vyjádření odpůrce replikou ze dne 29. 11. 2023, v níž dále upřesnili jednotlivé návrhové body.

5. S ohledem na námitky je navrhováno, aby soud zrušil opatření obecné povahy – ÚP Malá Lhota ve výše označené části, a uložil odpůrci povinnost uhradit navrhovateli náklady řízení.

II. Obsah vyjádření odpůrce

6. Odpůrce ve svém vyjádření v prvé řadě uvedl, že návrh na zrušení vymezené části ÚP Malá Lhota nemůže vést k zamezení realizace záměru stavby komunikace 43. Návrh směřuje proti koridoru CNZ–D01, ale i v případě zrušení koridoru to neznamená, že by v něm nebylo možno umístit dopravní stavbu, pro kterou je vymezen. Postačuje totiž, že pro tuto dopravní stavbu jsou vymezeny koridory v zásadách územního rozvoje.

7. K návrhovému bodu vztahujícímu se k nesprávnému postupu při pořizování ÚP odpůrce uvedl, že podle jeho názoru ve věcech, kde je pro obec závazná nadřazená územně plánovací dokumentace, není potřebné měnit zadání územního plánu prostřednictvím rozhodnutí zastupitelstva. Odpůrce odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 7. 2023, č. j. 66 A 1/2023 – 175 (dále též „rozsudek Moravské Knínice“), v němž soud podpořil úvahy odpůrce. Požadavkům stavebního zákona je podle označeného rozsudku dáno zadost, pokud zastupitelstvo obce rozhodne až o výsledném návrhu územního plánu. Požadavky rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 9. 2022, č. j. 64 A 4/2022 – 161 (dále též „rozsudek Drásov“) by podle odpůrce kladly na obce a pořizovatele nepřiměřené břemeno. Územní plánování u větších měst s ohledem na průběžné změny zásad územního rozvoje by vedlo k tomu, že by nemohlo nikdy být fakticky dokončeno z důvodu neustálého opakování společných jednání.

8. K absenci vyhodnocení SEA odpůrce uvedl, že toto vyhodnocení nebylo pořízeno, neboť v něm nebylo co posuzovat. Návrh územního plánu neobsahoval plochy, které by umožnily realizaci záměrů, pro které by se vyžadovalo posouzení vlivů EIA a aktivované koridory územních rezerv pro dopravní infrastrukturu byly posouzeny v zásadách územního rozvoje. Nemohlo tak dojít k identifikaci jiných vlivů než těch, které identifikovaly zásady územního rozvoje.

9. Odpůrce dále nesouhlasil se závěry navrhovatelů, že KHS JMK byla nečinnou. Odkázal na rozsudek Moravské Knínice, v němž soud obsahově podobný návrhový bod posoudil, aniž by shledal jakoukoliv nezákonnost.

10. K povinnosti provést akustické plánování odkázal odpůrce na své vyjádření k vyhodnocení SEA, z nějž plyne, že k dalšímu posuzování koridorů převzatých z Aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje (dále jen „AZÚR JMK“) již ze strany odpůrce dojít nemělo. Podrobnější vyhodnocení záměru pak proběhne v rámci umisťování stavby.

11. Ke stanovisku navrhovatelů, že ÚP je v rozporu se závaznou evropskou legislativou o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí, odpůrce uvedl, že ÚP neměl možnost vybírat varianty trasování jednotlivých koridorů. Územní plán musí mít vyšší míru obecnosti. Navrhovateli předložená varianta je předmětem zpracování projektové dokumentace konkrétních záměrů dopravní infrastruktury, nikoliv předmětem řešení územního plánu.

12. Co se týče námitky nenaplnění úkolů pro územní plánování z AZÚR JMK, podotkl odpůrce, že navrhovatelé se nevyjádřili k tomu, jakým způsobem se promítnutí úkolů dotýká navrhovatelů na jejich veřejných subjektivních právech. Konkrétní opatření, jejichž absence je odpůrci vytýkána, mají být řešeny v navazujících dokumentacích. Navrhovatelé nesprávně vykládají úkoly pro územní plánování. Úkolem podle odpůrce je vymezit koridor takovým způsobem, aby byla možná realizace dalších úkolů v navazujících řízeních.

13. K námitce, v níž navrhovatelé poukazovali na pominutí vyhodnocení souladu ÚP s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod (dále jen „PZKO“), odkázal odpůrce na rozsudek Moravské Knínice, s nímž se odpůrce ztotožňuje. Obdobně i zde nemůže argumentace navrhovatelů obstát. Ani v tomto případě navrhovatelé neuvedli, v čem přesně spatřují zásah do svých práv či v čem napadený územní plán odporuje PZKO.

14. Odpůrce dále uvedl, že ze zákona nemá povinnost obstarat si od Ministerstva životního prostředí stanovisko k záboru zemědělského půdního fondu. Opět odkázal na rozsudek Moravské Knínice, v němž soud zaujal obdobné stanovisko.

15. Námitka, že je ÚP Malá Lhota v rozporu se závaznou evropskou legislativou pro TEN–T, je ve skutečnosti námitkou proti AZÚR JMK, ačkoliv navrhovatelé uvádějí, že se o takové námitky nejedná. Od územního plánu nelze očekávat, že bude řešit dopady silniční dopravy na změnu klimatu. Komplexní posouzení lze skutečně realizovat minimálně na úrovni zásad územního rozvoje. Navrhovatelé pak neuvádějí konkrétně, na jaká opatření na zmírnění negativních dopadů na životní prostředí se měl odpůrce zaměřit.

16. V otázce namítaného rozporu napadeného ÚP s evropskou legislativou pro bezpečnost silniční infrastruktury, souzní odpůrce s názorem zdejšího soudu v rozsudku ze dne 28. 2. 2022, č. j. 67 A 10/2021 – 918 (dále jen „rozsudek AZÚR“). V tomto rozsudku soud uvedl, že hodnocení dopadů na silniční bezpečnost svou podrobností výrazně přesahují úroveň zásad územního rozvoje. Účelem zásad územního rozvoje, potažmo územního plánu, je vymezit koridory pro tyto silnice. Posuzovaní variant z hlediska bezpečnosti je vhodné a efektivní až ve fázi plánování projektu.

17. Odpůrce nesouhlasí ani se stanoviskem navrhovatelů ohledně vymezení komunikace 43 jako dálnice II. třídy. Komunikace 43, resp. její záměr, není zatím pozemní komunikací ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, proto neexistuje povinnost, kterou navrhovatelé dovozují z čl. II odst. 2 písm. b) zákona č. 268/2015 Sb.

18. Odpůrce má nakonec za to, že námitky navrhovatelů jím byly vypořádány dostatečně, věcně, odůvodněně a bez právních vad, a nebyla založena nepřezkoumatelnost napadeného ÚP. Vypořádání námitek je nezbytné vnímat v kontextu napadeného ÚP, jeho výrokové části i jeho odůvodnění.

19. Odpůrce proto navrhl, aby soud návrh na zrušení ÚP zamítl včetně návrhů předběžných otázek pro Soudní dvůr Evropské unie.

III. Posouzení věci soudem

20. Napadenou část opatření obecné povahy – Územního plánu Malá Lhota krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II., dílu 7, ustanovení § 101a a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), v mezích uplatněných návrhových bodů (§ 101b odst. 2 s.ř.s.), ověřil přitom z úřední povinnosti pravomoc a příslušnost odpůrce k vydání, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání této změny (§ 101b odst. 3 s.ř.s.), přičemž dospěl k závěru, že návrh je částečně důvodný (§ 101d odst. 2).

21. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání.

22. Před meritorním posouzením návrhu se krajský soud nejprve zaměřil na posouzení splnění procesních podmínek řízení, jakožto základního předpokladu soudního přezkumu opatření obecné povahy. Těmito podmínkami řízení je existence opatření obecné povahy, jež je napadáno v návrhu, aktivní procesní legitimace navrhovatele, pasivní procesní legitimace odpůrce a dále formulace závěrečného návrhu.

23. Územní plán, jakož i jeho změna, se podle ustanovení § 43 odst. 4 ve spojení s ustanovením § 55 odst. 2 stavebního zákona vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu a v tomto směru není pochyb o tom, že napadené usnesení zastupitelstva obce Malá Lhota skutečně představuje opatření obecné povahy přezkoumatelné krajským soudem. Zcela v souladu s požadavky zákona dle ustanovení § 101a odst. 1 s.ř.s. je taktéž závěrečný návrh, kterým se navrhovatel domáhal zrušení konkrétně vymezené části ÚP.

24. Podmínka aktivní legitimace navrhovatelů je taktéž splněna. Navrhovatelé jsou spolky. Spolek musí tvrdit, že byl dotčen na svých subjektivních právech, musí mít vztah k dotčené lokalitě a musí být zaměřen na aktivitu, která má lokální opodstatnění (např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 65 A 3/2017 – 931, či ze dne 17. 9. 2020, č. j. 67 A 3/2020 – 250). Jak zdejší soud ověřil z výpisů ze spolkového rejstříku dotčených navrhovatelů, tito uvedené podmínky splňují, neboť vykazují činnost i v území, ve kterém brojí proti dotčené části opatření obecné povahy. Z výpisu navrhovatele a), tj. Spolku zdravého bydlení Chrudichromy, plyne, že jeho hlavním posláním je ochrana přírody, krajiny, a kvality bydlení v oblasti Chrudichrom a okolí před veškerými záměry v územním plánování, řízení zvláště pak před výstavbou dopravní infrastruktury, která může ohrozit přírodu, krajinu, veřejné zdraví a životní prostředí a zdravý život obyvatel Chrudichrom. Z výpisu navrhovatele b), tj. Za lepší životní prostředí, z.s., plyne, že jeho účelem je ochrana přírody, krajiny a kvality bydlení v oblasti Moravy, a tedy i v Sudicích a okolí, před veškerými záměry v územním plánování, územním a stavebním řízení, investičními akcemi a stavbami, zvláště pak výstavbou dopravní infrastruktury a jinými záměry, které mohou ohrozit přírodu a krajinu, dále snaha o zajištění podmínek, aby nemohla být ohrožována kvalita bydlení, veřejné zdraví a životní prostředí. Aktivní legitimaci nezpochybňuje ani odpůrce.

25. Pokud jde o podmínku pasivní legitimace, zde je třeba pouze pro úplnost poznamenat, že podle § 101a odst. 3 je odpůrcem ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení nebo zrušení jeho části je navrhováno. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, přitom platí, že v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. o zrušení územního plánu (nebo jeho změny) je odpůrcem obec, jejíž zastupitelstvo územní plán vydalo. V daném případě je tak odpůrce obec Malá Lhota, jehož zastupitelstvo napadený ÚP vydalo.

26. Je nepochybné, že pravomoc zastupitelstva obce Malá Lhota vydat (v samostatné působnosti) územní plán, je dána zákonem (ustanovení § 6 odst. 5 písm. c) stavebního zákona). Navrhovatel tuto skutečnost taktéž nijak nezpochybnil. Při posouzení otázky, zda daný orgán při vydávání napadeného opatření obecné povahy (tedy při realizaci své pravomoci) nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti, postačuje ze strany zdejšího soudu konstatovat, že ani v této otázce nebylo zjištěno žádné pochybení a otázka působnosti orgánu k vydání změny územního plánu taktéž není mezi stranami sporná.

27. K jednotlivým návrhovým bodům uvádí soud následující.

1. Nesprávný postup pořizování ÚP Malá Lhota 28. Navrhovatelé v prvé řadě namítali, že při pořizování napadeného ÚP došlo k porušení stavebního zákona, neboť obsah návrhu ÚP zpracovaný zpracovatelem musí být souladný se zadáním ÚP, které schválilo zastupitelstvo, tedy obsahovat všechny záměry, které zastupitelstvo v zadání schválilo pořídit. Nemůže tedy obsahovat jiné záměry, aniž by ve věci rozhodlo zastupitelstvo. Argumentačně navrhovatelé přitom vyšli z rozsudku Drásov a z rozsudku Moravské Knínice, přičemž v obou těchto věcech namítali, že návrh ÚP nelze po provedení veřejného projednání doplňovat o nové záměry, aniž by ve věci rozhodlo zastupitelstvo, a aniž by pořizování ÚP bylo vráceno do fáze společného jednání. V rozsudku Drásov shledal soud tuto námitku důvodnou, v rozsudku Moravské Knínice nikoliv. V nyní posuzované věci jde přitom o další variaci podobného pochybení.

29. S rozsudkem Drásov se navrhovatelé ztotožnili. K rozsudku Moravské Knínice, který se vůči rozsudku Drásov v této otázce vymezil, však měli výhrady. Rozsudek Moravské Knínice s rozsudkem Drásov sice souhlasil v tom, že přeměna územních rezerv na návrhové koridory je zásadní změnou, která si žádá souhlas zastupitelstva obce. Podle navrhovatelů je však nesprávný závěr senátu 66, že prostor ke konání zastupitelstva vidí pouze na začátku ve fázi zadávání územního plánu nebo naopak až na konci procesu při rozhodování o vydání územního plánu. Postačovalo tedy, pokud zastupitelstvo obce rozhodovalo o vydání územního plánu, a nemuselo o úpravách návrhu územního plánu rozhodovat v průběhu jeho pořizování.

30. Podle navrhovatelů je takové rozhodnutí zastupitelstva opožděné, schvalující orgán by schvaloval něco, co bylo pořízeno bez jeho předchozího rozhodnutí. O obsahu územního plánu by tak rozhodoval subjekt, který k tomu není podle stavebního zákona pověřen. Ze stavebního zákona vyplývá, že zadání územního plánu je závazné v každé fázi pořizování územně plánovací dokumentace. Zastupitelstvo nemá možnost do procesu pořizování územního plánu vstupovat pouze při jeho zadání a následně při jeho schvalování, ale má podle navrhovatelů i další možnosti podle stavebního zákona a správního řádu. Rovněž navrhovatelé považovali za důležitý i pohled ze strany veřejnosti, která by neměla být připravena o možnost podání připomínek, resp. námitek. Je tedy nutné, aby byla vydána i nová veřejná vyhláška, kterou bude zveřejněn změněný návrh. Pokud taková situace nastane mezi společným jednáním a veřejným projednáním, musí se opakovat i společné jednání. Ke změněnému návrhu územního plánu je rovněž nutné zpracovat i novou verzi vyhodnocení SEA a provést opakované společné řízení a vydat nové stanovisko KHS.

31. V případě nyní napadeného ÚP Malá Lhota nastala situace, kdy v průběhu pořizování ÚP došlo k přijetí AZÚR JMK, kde pro páteřní komunikace nejsou vymezeny územní rezervy, ale návrhové koridory. V návrhu napadeného ÚP pro společné jednání byl v rozporu se zadáním ÚP zahrnut návrhový koridor pro komunikaci 43. Takový postup podle navrhovatelů nemá oporu ve stavebním zákoně.

32. K tomu krajský soud v prvé řadě uvádí, že se v řešení této otázky přiklonil k názoru, který byl vysloven v rozsudku Moravské Knínice.

33. Shodně s rozsudkem Drásov i s rozsudkem Moravské Knínice přitom soud konstatuje, že změna vymezení územní rezervy na návrhový koridor je změnou zásadní, a je zapotřebí, aby s touto změnou vyslovilo zastupitelstvo obce souhlas. Otázkou však je, kdy se zastupitelstvo může vyjádřit ke změnám pořizovaného územního plánu a vyslovit s nimi souhlas či nesouhlas. Je nutné uvést, že zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) neurčuje postup, jakým se má v takovém případě postupovat. Přímý požadavek, aby se v případě odchýlení od zadání územního plánu vrátila celá procedura na úplný počátek do fáze úpravy zadání územního plánu, ze stavebního zákona nevyplývá. Zastupitelstvo obce v průběhu pořizování územního plánu má možnost nejdříve schválit zadání (§ 47 odst. 5 stavebního zákona) a poté rozhodnout o vydání územního plánu (§ 54 stavebního zákona). Podle § 54 odst. 3 stavebního zákona v případě, že zastupitelstvo obce nesouhlasí s předloženým návrhem územního plánu nebo s výsledky jeho projednání, vrátí předložený návrh pořizovateli se svými pokyny k úpravě a novému projednání nebo jej zamítne. Zastupitelstvo má tedy možnost ve fázi rozhodování o územním plánu s územním plánem nebo s výsledky jeho projednání nesouhlasit, a pak buď vrátit předložený návrh s pokyny k úpravě pořizovateli a následně k novému projednání, nebo ho zamítnout.

34. Z dikce ustanovení § 23b odst. 2 stavebního zákona, na které odkazovali navrhovatelé, pak jednoznačně vyplývá, že tam uvedený postup se týká územního plánu, který je již platný a účinný. V takovém případě je zřejmé, proč musí být změna územní rezervy na plochu nebo koridor umožňující využití provedena pouze prostřednictvím aktualizace nebo změny územně plánovací dokumentace, tj. tak, aby ke změnám územních rezerv na návrhové plochy či koridory nedocházelo svévolně bez účasti zastupitelstva a veřejnosti. V situaci, která nastala v nyní posuzovaném případě, však šlo o změnu územní rezervy na návrhový koridor, která nastala v průběhu procesu pořizování územního plánu. Pokud zastupitelstvo obce následně vydalo územní plán, je nepochybné, že souhlasilo se změnou územní rezervy na návrhový koridor, a nelze proto zpochybňovat vůli zastupitelstva vydat územní plán v této podobě.

35. Postup naznačený v rozsudku Drásov je podle názoru soudu rozšiřující a nevyplývá jednoznačně ze stavebního zákona, když stavební zákon nepožaduje v důsledku změn návrhu územního plánu provedených v průběhu jeho pořizování navrácení procesu do fáze jeho zadání. Krajský soud se také ztotožňuje s názorem odpůrce, že by postup plynoucí z rozsudku Drásov mohl v případě větších obcí a měst klást nepřiměřené břemeno, spočívající v nutnosti neustálého opakování společných jednání, jimiž by obce reagovaly na průběžné změny zásad územního rozvoje, ke kterým běžně dochází.

36. Pokud navrhovatelé zpochybňovali možnost vyjádřit se ke změně územních rezerv na společném jednání, pak krajský soud opět souhlasí s názorem vysloveným v rozsudku Moravské Knínice. Po změně územních rezerv na návrhové koridory převzaté z AZÚR JMK stále následovalo veřejné projednání. Veřejné projednání dává subjektům, které se účastnily společného jednání, možnost vyjádřit se ke změnám, které se od společného jednání promítly do územního plánu, byť krajský soud uznává, že je v rámci veřejného projednání zúžený prostor veřejnoprávních subjektů oproti možnosti vyjádření názoru v rámci společného jednání. Jak však soud uvedl výše, stavební zákon nevyžaduje nutnost vrátit se v případě zásadních změn návrhu územního plánu v procesu jeho pořizování do fáze úpravy zadání, jeho schválení zastupitelstvem a následného nového společného jednání. Takový postup pak neodůvodňuje ani právo veřejnoprávních subjektů na uplatnění názoru na společném jednání, přičemž jejich prostor k uplatnění stanovisek stále je dán v rámci veřejného projednání.

37. Změny oproti původnímu zadání přitom byly do územního plánu zavedeny ještě před veřejným projednáním na základě AZÚR JMK. Veřejným projednání podle § 52 stavebního zákona tedy prošla verze ÚP s již zavedenými změnami předmětných ploch na návrhový koridor. Transparentnost pro veřejnost tím proto zůstala zachována.

38. Krajský soud tedy v posuzované otázce považuje za podstatnou skutečnost, že zastupitelstvo obce se ke změnám v návrhu územního plánu vyjádřilo přijetím územního plánu, přičemž nemuselo ve finální fázi územní plán pouze přijmout, ale mělo možnost i vrátit územní plán k přepracování dle pokynů zastupitelstva či jej zamítnout. Úvahy navrhovatelů o nehospodárnosti takového postupu jsou nadbytečné v nyní posuzované situaci, kdy změna ploch z územních rezerv na návrhový koridor vyplynula nikoliv z libovůle pořizovatele územního plánu, ale na základě přijetí AZÚR JMK, z nichž vzešel požadavek zavést do územích plánů návrhové koridory v plochách, které byly původně v územních rezervách. Pokud podnět ke změnám v návrhu ÚP vzešel v důsledku přijetí AZÚR JMK a pořizovatel změny zapracoval do návrhu ÚP, krajský soud se naopak domnívá, že na tomto postupu nic nehospodárného nebylo, neboť zásady územního rozvoje jsou dokumentem nadřízeným pro územní plány, jejich úkolem je řešení v zásadách územního rozvoje převzít a zpřesnit na úroveň územního plánovaní ve formě územního plánu. Ostatně splněním úkolů z AZÚR JMK v nyní posuzovaném ÚP se bude krajský soud věnovat k námitce navrhovatelů níže. Rovněž se soud bude níže věnovat souvisejícím námitkám ohledně nedostatečného vyhodnocení SEA.

39. Krajský soud tedy uzavírá, že byť uvedená situace není ideální, jelikož stavební zákon neuvádí, jak přesně postupovat v případě reflexe změn v územním plánu v důsledku aktualizace zásad územního rozvoje, v posuzované věci nedošlo k nezákonnosti ze strany odpůrce. Požadavek, aby se změnami v návrhu územního plánu souhlasilo zastupitelstvo obce, byl naplněn přijetím ÚP zastupitelstvem. Rovněž veřejnoprávní subjekty ani ostatní veřejnost nebyla zkrácena na svých právech, neboť mohla uplatnit námitky a připomínky v rámci veřejného projednání, k němuž byl předložen ÚP již se zapracovanými změnami na návrhový koridor pro komunikaci 43.

2. Absence vyhodnocení SEA pro ÚP Malá Lhota a vadné stanovisko SEA 40. Navrhovatelé dále namítali nedostatečné vyhodnocení SEA. Opět vycházeli z rozsudku Drásov a z rozsudku Moravské Knínice, přičemž v obou případech soud shledal obdobné námitky důvodnými. V případě ÚP Malá Lhota jde o další podobné pochybení. V daném případě nelze uplatit § 55 odst. 3 stavebního zákona, neboť se nejedná o změnu územního plánu, ale především by aplikace tohoto ustanovení v případech, mezi které spadá i pořizování územně plánovací dokumentace s významnými dopravními koridory, vedla k rozporu se závaznou evropskou legislativou. V této souvislosti navrhovatelé odkázali na metodické sdělení Ministerstva pro místní rozvoj, na základě něhož nelze pominout posuzování vlivů v situaci obsahově rozsáhlé změny územního plánu s významnými dopady na životní prostředí. V případě komunikace 43 se jedná o významnou kapacitní komunikaci – součást transevropské sítě TEN–T.

41. V rozsudku Drásov soud konstatoval, že je zásadní rozdíl mezi situací, kdy je projednáván návrh územního plánu s územní rezervou pro koridor a situací, kdy je již navrhována plocha koridoru. Jde o podstatnou změnu, kdy se řada vyjádření a stanovisek vydaných před touto změnou, stává nerelevantními a věcně rozpornými s právními předpisy. Při nově vymezených návrhových koridorech musí být na jiné úrovni provedeno posouzení z hlediska hlučnosti, znečištění ovzduší, veřejného zdraví atd., což vede k nutnosti vydat nové stanovisko SEA.

42. Co se týče otázky podrobnosti vyhodnocení SEA, navrhovatelé jsou toho názoru, že podrobnost musí odpovídat úrovni územního plánování. Pokud by na úrovni zásad územního rozvoje bylo stanovisko SEA neúplné, pak proces vyhodnocení SEA při pořizování návazného územního plánu musí být o to podrobnější. V případě ÚP Malá Lhota bylo stanovisko SEA na úrovni AZÚR JMK natolik nekonkrétní a nestanovuje kompenzační opatření, že ponechalo téměř celý proces SEA k provedení v rámci procesu SEA pro ÚP Malá Lhota (to konstatoval i soud v rozsudku Moravské Knínice).

43. V případě posouzení SEA by mělo být v rámci předběžné opatrnosti uváženo o nejhorší možné variantě. Pro kvantitativní hodnocení vlivů jednotlivých záměrů dopravní infrastruktury pak je základem dopravní modelování, které bylo ve vyhodnocení AZÚR JMK i v ÚP Malá Lhota, zcela nesprávné. To pak znamená nemožnost vzniku věrohodného a přezkoumatelného vyhodnocení SEA. Navrhovatelé jsou toho názoru, že návrhový koridor komunikace 43 měl být posouzen procesem SEA již na úrovni zásad územního rozvoje, a to tak detailně, aby bylo možno uzavřít, že záměr je proveditelný v celé své délce. V procesu územního plánování na úrovni obcí by pak byl koridor upřesněn s ohledem na posouzení SEA pro jednotlivé obce. V případě ÚP Malá Lhota pak k takovému posouzení nedošlo, přičemž vyhodnocení SEA je nekonkrétní, neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Hodnotitel SEA pro ÚP Malá Lhota nedoplnil a nekonkretizoval nekonkrétní či absentující vyhodnocení vlivů koridoru 43 v SEA pro AZÚR JMK.

44. Krajský soud posoudil tuto námitku jako důvodnou.

45. Jak již bylo uvedeno výše, dle rozsudku Drásov nedošlo k novému posouzení SEA po změně plochy územní rezervy na návrhový koridor pro komunikaci 43. V případě rozsudku Moravské Knínice pak vyhodnocení SEA neproběhlo vůbec. Na rozdíl od uvedených dvou případů, v nyní posuzovaném případě byly do vyhodnocení SEA promítnuty změny v podobě změny územní rezervy na návrhový koridor pro komunikaci 43, vyhodnocení SEA proběhlo. Otázkou však je, v jakém rozsahu a kvalitě. Krajský soud je toho názoru, že vyhodnocení SEA pro návrh ÚP Malá Lhota bylo nedostatečné.

46. Z § 19 odst. 2 stavebního zákona vyplývá, že úkolem územního plánování je také posouzení vlivů územního plánování na udržitelný rozvoj území. Pro účely tohoto posouzení se zpracovává vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. Jeho součástí je také vyhodnocení vlivů na životní prostředí, ve kterém se určí, popíšou a posoudí možné významné vlivy na životní prostředí, vyplývající z územního plánu a rozumná náhradní řešení s přihlédnutím k cílům posuzovaných dokumentů. Náležitosti tohoto posouzení stanovuje příloha k tomuto zákonu, včetně posouzení vlivu na předmět ochrany a celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti.

47. Příloha stavebního zákona označená jako Rámcový obsah vyhodnocení vlivu politiky územního rozvoje, zásad územního rozvoje a územního plánu na životní prostředí pro účely posuzování vlivu koncepcí na životní prostředí (Část A vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území) mimo jiné stanoví závazný obsah tohoto vyhodnocení, zhodnocení stávajících a předpokládaných vlivů navrhovaných variant územně plánovací dokumentace, včetně vlivů sekundárních, synergických, kumulativních, krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých, trvalých a přechodných, kladných a záporných. Hodnotí se vlivy na obyvatelstvo, lidské zdraví, biologickou rozmanitost, faunu, flóru, půdu, horninové prostředí, vodu, ovzduší, klima, hmotné statky, kulturní dědictví, včetně dědictví architektonického a archeologického a vlivy na krajinu včetně vztahů mezi uvedenými oblastmi vyhodnocení. Dále je obsahem vyhodnocení také popis navrhovaných opatření pro předcházení, snížení nebo kompenzaci všech zjištěných nebo předpokládaných závažných záporných vlivů na životní prostředí a návrh požadavků na rozhodování ve vymezených plochách a koridorech z hlediska minimalizace negativních vlivů na životní prostředí. Hodnocení se pak provádí v rozsahu podrobnosti a míře konkrétnosti jakou má pořizovaná územně plánovací dokumentace, tj. v tomto případě územní plán obce (viz rozsudek Drásov, body 38 – 39).

48. Ačkoliv se v dané věci jedná o „převzetí“ koridoru komunikace stanovené na úrovni zásad územního rozvoje, ze stavebního zákona neplyne, že by v takovém případě nemělo proběhnout posouzení SEA na úrovni územního plánu v rozsahu stanoveném zákonem, resp. judikaturou (viz rozsudek Drásov, bod 43).

49. Co se týče samotného vyhodnocení SEA z února 2021 ve vztahu ke koridoru CNZ–D01, který je vymezen pro komunikaci 43, je vyhodnocení značně obecné. Soud dále pro úplnost uvádí jednotlivé zmínky o koridoru pro komunikaci 43 v předmětném vyhodnocení SEA.

50. Na str. 10 vyhodnocení SEA je uvedeno, že z Politiky územního rozvoje České republiky (dále jen „PÚR ČR“) je v návrhu ÚP zohledněn koridor pro záměr silnice S43. Pro obec Malá Lhota je dále vymezen konkrétní záměr v ZÚR, a to vymezení koridoru DS41 I/43 Kuřim – Lysice (veřejně prospěšná stavba) o šířce 300 m, tvořícího zpřesnění koridoru pro kapacitní silnici S43 Brno – Moravská Třebová vymezeného v PÚR ČR, v návrhu ÚP vymezen jako koridor CNZ–D01.

51. Na str. 11 pod nadpisem „Územní studie krajiny ORP Blansko“ je konstatováno, že v zadání ÚP je stanoveno pro řešení ÚP prověření podmínek využití a doporučených opatření mj. pro „řešení prostupnosti krajiny a orientace v krajině – doplnění zeleně u objektu v krajině, navržená bariéra – dálnice D43 – týká se koridoru dopravní infrastruktury CNZ–D01 – v návrhu ÚP zohledněno“.

52. Na str. 21 v podkapitole 5.

1. Ovzduší je uvedeno, že „V souvislosti s uplatněním územního plánu nelze vyloučit možnost mírného zvýšení imisní zátěže v průběhu výstavby silnice I/43 a následného provozu po této silnici, případně i lokální zvýšení dopravního zatížení a s ním související drobné zvýšení imisní zátěže v okolí přístupových komunikací k novým zastavitelným plochám, nebo určité zvýšení imisní zátěže v průběhu výstavby nových komunikací. Vymezení regionálního biokoridoru na orné půdě může přispět ke snížení větrné eroze a v důsledku toho mít pozitivní vliv na znečištění ovzduší polétavým prachem.“ 53. Na též straně v podkapitole 5.

2. Voda je dále uvedeno, že mj. v souvislosti s výstavbou silnice I/43 může dojít k mírnému negativnímu ovlivnění režimu i kvality podzemních a povrchových vod. V podkapitole 5.

4. Biota je jako předpokládaný negativní vliv mj. v podobě narušení přírodních biotopů v koridorech CNZ–D01.

54. Na str. 22 v podkapitole 5.

5. Krajina je konstatováno, že „uplatnění územního plánu může mít určitý dopad na charakter krajiny v těch partiích území, které jsou dotčené rozvojovými plochami“. Větší předpoklady pro negativní dopad jsou přitom mj. v koridoru CNZ–D01. Dle podkapitoly 5.

7. Obyvatelstvo a lidské zdraví nelze vyloučit negativní vliv v souvislosti s uplatněním územního plánu, jímž je možnost mírného zvýšení imisní a hlukové zátěže v průběhu výstavby silnice I/43 a následného provozu po této silnici, případně i lokální zvýšení dopravního zatížení v okolí přístupových komunikací k novým zastavitelným plochám, nebo určité zvýšení imisní a hlukové zátěže v průběhu výstavby nových komunikací.

55. Na str. 32 – 33 pod nadpisem „Koridory dopravní infrastruktury“ je uvedeno, že je vymezen jeden koridor dopravní infrastruktury, a to CNZ–D01, a dále popisuje lokalizaci koridoru v rámci katastru obce Malá Lhota. Dále uvádí, že většina koridoru CNZ–D01 se nachází na zemědělské půdě s I. až II. třídou ochrany. Ohledně vyhodnocení vlivů je pak odkazováno na vyhodnocení vlivů Aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje na udržitelný rozvoj území. V návaznosti na to bylo provedeno vyhodnocení koridoru CNZ–D01 dle významnosti vlivů na dílčí hodnocené složky životního prostředí a zdraví obyvatelstva, přičemž součástí vyhodnocení je tabulka, v níž je stanoveno, že míra ovlivnění ovzduší je –1, vody –1, půdy a horninového prostředí –2, bioty –1, krajiny –1, hmotných a kulturních statků 0 a obyvatelstva a lidského zdraví –1. Hodnota –2 přitom, znamená potenciální výrazně negativní vliv, –1 potenciální mírně negativní vliv a 0 potenciální indiferentní vliv (viz str. 23 vyhodnocení SEA). Dále je v této kapitole uvedeno, že „potenciální mírně negativní vlivy na obyvatelstvo a lidské zdraví souvisí především s možností zvýšeného zatížení obyvatel obce emisemi (též negativní vliv na ovzduší) a hlukem a snížení pohody bydlení. Potenciální negativní vliv na vodu je dán především možností nežádoucích změn odtokových poměrů a kvality a režimu podzemních vod. Potenciální výrazně negativní vliv na půdu a horninové prostředí je dán trvalým záborem velkých ploch zemědělské půdy s I. až II. třídou ochrany. Potenciální mírně negativní vliv na biotu je dán možností zásahu do relativně cennějších přírodních biotopů (v západní části katastru) a na krajinu především možnými nepříznivými vizuálními projevy v dálkových pohledech“.

56. Následně na str. 35 v kapitole 6.

2. Shrnutí, kumulativní a synergické jevy je u navrženého koridoru dopravní infrastruktury, tj. koridoru CNZ–D01, konstatováno, že jsou zde identifikovány negativní vlivy téměř na všechny hodnocené složky. Koridor je pak akceptovatelný při splnění podmínek stanovených v kapitole 8.

57. Nakonec na str. 37 v kapitole 8 Popis navrhovaných opatření pro předcházení, snížení nebo kompenzaci všech zjištěných nebo předpokládaných závažných záporných vlivů na životní prostředí, je jako následné opatření pro předcházení, snížení nebo kompenzaci záporných vlivů v případě koridoru CNZ–D01 pro umístění silnice I/43 navrhováno „postupovat v souladu s opatřeními stanovenými ve Vyhodnocení vlivů Aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje na udržitelný rozvoj území“.

58. Z uvedeného vyplývá, že posouzení SEA se zabývalo konkrétními negativními vlivy pouze tak, že je identifikovalo jako negativní, což je v pořádku v té části vyhodnocení, které se má samotnému vymezení těchto vlivů věnovat. Nebylo to však dostatečné v části, kde mělo dojít ke zhodnocení ve smyslu odst. 6 Přílohy stavebního zákona, ke kterému mělo dojít v podrobnosti odpovídající pořizované územně plánovací dokumentaci, tedy územnímu plánu obce. Ohledně posouzení koridoru CNZ–D01 bylo pouze odkázáno na vyhodnocení vlivů AZÚR JMK na udržitelný rozvoj území, což vyplývá z kapitoly 6 vyhodnocení SEA pro ÚP Malá Lhota. Následné navrhované opatření vyhodnocení SEA vůbec nezpracovalo a opět pouze odkázalo na vyhodnocení vlivů v AZÚR JMK, jak vyplývá z kapitoly 8.

59. Tento postup je přitom chybný, jak vyplývá i z rozsudku Drásov a rozsudku Moravské Knínice, na jejichž odůvodnění soud rovněž odkazuje. Jak už bylo uvedeno výše, ze stavebního zákona neplyne, že by v případě převzetí koridoru ze zásad územního rozvoje bylo možné převzít i posouzení SEA pro zásady územního rozvoje. Naopak mělo znovu proběhnout posouzení SEA na úrovni navrhovaného ÚP pro obec Malá Lhota, včetně podrobnějšího popisu navrhovaných opatření.

60. Co se pak týče samotného posouzení SEA na úrovni AZÚR JMK, to podle názoru soudu nezpracovalo vlivy koridoru pro komunikace 43 v takové míře, aby bylo možné je převzít do posouzení SEA na úrovni územního plánu. V posouzení SEA pro AZÚR JMK nejsou vůbec zpracovány konkrétní vlivy, které mohou dopadat na území a obyvatelstvo odpůrce. Bylo proto třeba, aby na úrovni návrhu ÚP došlo k vyhodnocení v podrobnosti a míře konkrétnosti, jakou má tato územně plánovací dokumentace. Mělo tedy dojít k řádnému a plnohodnotnému vyhodnocení SEA, v němž by nebylo odkazováno na posouzení SEA pro AZÚR JMK, a to i s ohledem na to, že koridor pro komunikaci 43 lze považovat za natolik významný pro případné dopady na území a obyvatelstvo obce Malá Lhota, že bez řádného vyhodnocení nemohl být koridor CNZ–D01 do územního plánu zakreslen.

61. Tuto námitku proto soud posoudil jako důvodnou. Nedostatečné posouzení SEA způsobuje nezákonnost, na jejím základě soud zrušil napadenou část ÚP.

3. Nesprávný postup KHS 62. Navrhovatelé dále namítli, že postup KHS JMK byl natolik vadný, že nedošlo k ochraně veřejných zájmů, čímž došlo k zásahu do jejich práv, zejména práva na příznivé životní prostředí. KHS JMK rezignovala na svoji povinnost dotčeného orgánu, když došlo ke změně návrhu územního plánu. Postupovala formalisticky a šablonovitě, a nezohlednila specifika posuzované situace.

63. Krajský soud tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.

64. KHS JMK jako dotčený orgán má zajisté plnit své povinnosti spočívající mj. i ve vydávání stanovisek k projednávaným územním plánům. Podle krajského soudu však nelze uzavřít, že by KHS JMK byla nečinnou. KHS JMK podávala průběžně stanoviska, která se však zdají navrhovatelům nedostatečná. Ač možná stanoviska nebyla příliš konkrétní a detailní, vyplynuly z nich základní postoje KHS JMK, tedy že uděluje souhlasné stanovisko. Rovněž z nich vyplynulo, že KHS JMK počítá s podrobnějším posuzováním v budoucnosti, s ohledem na podrobnější dokumentace pro provedení stavby komunikace 43. V procesu, jakým je přijímání územního plánu, ani nelze očekávat velmi podrobná stanoviska dotčených orgánů, a to s ohledem na stupeň územního plánování. Nelze tedy konstatovat, že by KHS JMK zcela rezignovala na své povinnosti. KHS JMK vydala stanovisko i k návrhu ÚP, v němž byla zahrnuta změna plochy územní rezervy na návrhový koridor, tedy vyjádřila se i ke změnám, které nastaly v souvislosti s vydáním AZÚR JMK.

65. Absence vyhodnocení hlučnosti potom spíše souvisí s nedostatečným stanoviskem SEA, k němuž se krajský soud vyjádřil výše. Podle soudu by v projednávaném případě bylo zcela dostačující, pokud by proběhlo plnohodnotné vyhodnocení SEA, na jehož závěry by se v takovém případě mohla odvolat i KHS JMK.

66. Podstatné ovšem je, zda obsahové nedostatky stanovisek KHS JMK odůvodňují zásah do ÚP v podobě jeho zrušení. Krajský soud se domnívá, že nikoliv. Ačkoliv tedy stanoviska KHS JMK nebyla obsahově vyčerpávající, nelze konstatovat, že to způsobuje zásadní nezákonnost ÚP. Nedostatky posouzení přitom lze napravit v pozdějších fázích územního plánování a posouzení vyhotovit podrobněji k návazným a podrobnějším dokumentům.

4. Povinnost provést akustické plánování dle závazné evropské legislativy a jeho vyhodnocení v SEA 67. Navrhovatelé rovněž namítli, že v rámci vyhodnocení SEA bylo nutno provést vyhodnocení vlivů komunikace 43 z hlediska hlučnosti. Nelze ho přitom odkládat do procesů územního a stavebního řízení. V souladu se závaznou evropskou legislativou bylo povinností pro posuzování hlučnosti z dopravy – i specificky pro územní plánování – respektovat závaznou evropskou legislativu. Jedná se o tzv. „akustické plánování“.

68. Ve věci je závazná směrnice 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí („směrnice o hodnocení hlučnosti“) a dále směrnice 2015/996 o stanovení společných metod hodnocení hluku podle směrnice o hodnocení hlučnosti („směrnice o společných metodách“). Česko však nenaplnilo závazek plynoucí ze směrnice o hodnocení hlučnosti, aby uvedlo v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 18. 7. 2004. Proto se podle navrhovatelů lze dovolávat přímo ustanovení obou předmětných směrnic. Tedy i provádění „akustického plánování“ pro územní plánování podle směrnice o hodnocení hlučnosti za použití společných metod hodnocení pro „hluk ve venkovním prostředí“ obsažených ve směrnici o společných metodách. To se v případě ÚP, ani v případě pořizování AZÚR JMK nestalo. Proto AZÚR JMK nemůže být v tomto ohledu použitelným podkladem. Základem hodnocení totiž musí být „společné metody hodnocení“ pro „hluk ve venkovním prostředí“ podle směrnice o hodnocení hlučnosti, což platí, i pokud se vyhodnocování hlučnosti neprovádí podle zákona o ochraně veřejného zdraví, ale podle přílohy ke stavebnímu zákonu, resp. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Pro ÚP nebyla hlučnost způsobená komunikací 43 v přilehlé obytné zástavbě odpůrce nijak posouzena, což odporuje závazné evropské legislativě. Bez řádného posouzení SEA, jehož součástí mělo být i hodnocení hlučnosti, je pořízení územního plánu nezákonné.

69. Podle navrhovatelů je pak nesprávný názor vyjádřený v rozsudku AZÚR a v rozsudku Drásov, v nichž soud konstatoval, že směrnice o hodnocení hlučnosti dopadá na územní plánování, ale lze používat i jiné indikátory hlučnosti než „Lden“ a „Lnihgt“. Možnost používat pro akustické plánování jiné indikátory by však předpokládalo zakotvení této možnosti do obecně závazného právního předpisu, který by je stanovil. V ČR však odlišné hlukové indikátory pro oblast akustického plánování obecně závazným předpisem nejsou stanoveny. Podle názoru navrhovatelů je tedy nepřípustné, aby část tohoto procesu probíhala bez opory v závazném právním předpisu.

70. Pokud by soud s tímto výkladem nesouhlasil, pak navrhovatelé navrhují, aby podal předběžnou otázku k Soudnímu dvoru. V ní by se ptal, zda členský stát může při akustickém plánování ve smyslu čl. 3 písm. u) směrnice o hodnocení s odkazem na čl. 5 odst. 3 této směrnice použít jiné hlukové indikátory, než „Lden“ a „Lnight“, aniž by tuto možnost a tyto indikátory zakotvil v obecně závazném právním předpise.

71. V prvé řadě soud konstatuje, že jak již vyplynulo výše, v projednávané věci mělo dojít k posouzení hlučnosti. To mělo být součástí úplného vyhodnocení SEA, které bylo třeba vyhotovit konkrétněji, i s ohledem na směrnici o hodnocení hlučnosti, podle níž je třeba prostřednictvím akustického plánování vytvářet budoucí akustické situace pomocí plánovaných opatření v rámci územního plánování. Tedy i ve fázi územního plánu bylo vhodné, aby hodnocení hlučnosti proběhlo v dostatečné podrobnosti s ohledem na tuto fázi územního plánování. V této části proto považuje soud námitku za důvodnou.

72. Posouzení, které v budoucnu proběhne, se jednoznačně musí řídit směrnicí o hodnocení hlučnosti, která na problematiku posuzování hlučnosti a akustického plánování v této věci dopadá. Podle čl. 1 odst. 2 směrnice o hodnocení hlučnosti je jedním z jejích cílů poskytnout základ pro přípravu opatření Evropské unie ke snížení hluku vyzařovaného velkými zdroji, zejména silničními vozidly a infrastrukturou. Směrnice o hodnocení hlučnosti se vztahuje na hluk ve venkovním prostředí, kterému čelí lidé zejména v zastavěných oblastech nebo v tichých oblastech aglomerací, v tichých oblastech ve volné krajině, v blízkosti škol, nemocnic a jiných citlivých budov nebo oblastí (čl. 2 odst. 2).

73. Co se pak týče hlukových indikátorů, krajský soud souhlasí s názorem vyjádřeným v rozsudku AZÚR a odkazuje i na jeho odůvodnění. Směrnice o hodnocení hlučnosti pak stanoví, že pro účely akustického plánování a vymezení hlukových zón lze podle čl. 5 odst. 3 používat jiné indikátory než „Lden“ a „Lnight“. Pod akustické plánování podle směrnice o hodnocení hlučnosti lze podle jejího čl. 3 odst. u) zahrnout také problematiku územního plánu. Ve smyslu zmíněného čl. 5 odst. 3 však nebylo nutné používat výlučně indikátory „Lden“ a „Lnight“, jejichž metody hodnocení vymezuje příloha II směrnice o hodnocení hlučnosti. Nahradila ji příloha směrnice o společných metodách. Nebylo tedy nutné, aby tuzemská právní úprava pro účely zásad územního rozvoje upravovala indikátory a jejich hodnocení shodně se směrnicí o hodnocení a řízení hluku.

74. Navrhovatelé současně namítali, že jiné indikátory než „Lden“ a „Lnight“ musí zakotvovat obecně závazný právní předpis. Takový požadavek však z relevantní právní úpravy neplyne. V čl. 5 odst. 3 směrnice o hodnocení hlučnosti ani nikde jinde není nic takového stanoveno. Je proto ponecháno na úvaze členských států, jak konkrétně tuto alternativu k uvedeným dvěma indikátorům provedou.

75. Za uvedené situace soud neshledal důvod, proč v této věci podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru. K posouzení hlučnosti prozatím vůbec nedošlo, dojde k němu teprve v budoucnu a nyní není ani jisté, jaké indikátory budou při posuzování použity. Podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru by proto bylo v tuto chvíli předčasné.

5. ÚP Malá Lhota v rozporu se závaznou evropskou legislativou pro SEA 76. V rámci tohoto návrhového bodu navrhovatelé namítli, že při pořizování ÚP Malá Lhota mělo být posouzeno více variant, neboť v úkolech AZÚR JMK pro územní plány pro komunikaci 43 bylo mj. požadováno, aby došlo k minimalizaci dopadů. To vyžaduje, aby bylo posouzeno více variant a byla vybrána ta, která vlivy minimalizuje. Bez posouzení více variant nelze dospět k přezkoumatelnému závěru o tom, že vybraná varianta minimalizuje řadu vlivů. Vyhodnocení pouze invariantního řešení je v rozporu s čl. 5 odst. 1 a čl. 1 Směrnice SEA.

77. V nyní posuzované věci, kdy se navrhovatelé domáhají variantních řešení v rámci vyhodnocení SEA, které však bylo vadné a nedostatečné, jak soud shledal výše, je nadbytečné podrobně se touto námitkou zabývat. Řešení, které nabídne nové vyhodnocení SEA, může obsahovat i varianty minimalizace jednotlivých vlivů, které komunikace 43 může mít na životní prostředí, na obytnou výstavbu apod. Krajský soud se tedy domnívá, že v rámci vyhodnocení SEA bude prostor pouze pro návrhy variantních řešení v užším smyslu, tedy konkrétního umístění komunikace 43 v rámci koridoru, zda bude komunikace 43 dále od obce či blíže k obci, jaká mohou být protihluková opatření, jaká mohou být opatření pro prostupnost v krajině apod.

78. Podle názoru soudu však není možné variantní umístění samotného koridoru. Podstatné totiž je, že v posuzované věci jde o stanovení plochy koridoru, v rámci něhož bude možné umístit stavbu komunikace 43, lze přitom předpokládat, že stavba nebude zabírat celou plochu koridoru. Jak vyplývá z grafické části územního plánu, plocha, v níž teoreticky může být umístěn koridor CNZ–D01 v katastrálním území obce Malá Lhota, není příliš rozsáhlá. Pokud by měli navrhovatelé na mysli jiné vedení koridoru, pak není zřejmé, jaké konkrétní varianty mají navrhovatelé na mysli (ani je v návrhu neuvedli), jedině snad že by k vymezení koridoru v rámci územního plánu nedošlo vůbec. Tím by ale nebyly splněny úkoly vyplývající z AZÚR JMK, z nichž povinnost stanovit koridor pro komunikaci 43 jednoznačně vyplývá. Prostor pro určité varianty tak je pouze u řešení konkrétních negativních vlivů posuzovaných ve vyhodnocení SEA a v rámci navrhovaných opatření pro předcházení, snížení nebo kompenzaci negativních vlivů.

6. Nenaplnění úkolů pro územní plánování z AZÚR 79. Navrhovatelé dále namítali, že v napadeném ÚP nebyly splněny úkoly pro územní plánované vyplývající z AZÚR JMK, přičemž specifikovali, které úkoly územního plánování nebyly provedeny.

80. V tomto návrhovém bodě se prakticky opakují námitky, vypořádané již v jiných částech tohoto rozsudku. Krajský soud pouze ve stručnosti uvádí, že důvodný je tento návrhový bod pouze v té části, která směřuje do posouzení akustického plánování, které mělo být provedeno v rámci posouzení SEA, jak uzavřel soud výše.

81. K jednotlivým namítaným úkolům pro územní plánování, vyplývajícím z AZÚR JMK (konkrétně z bodu 81d výroku), dle navrhovatelů nesplněným, uvádí soud stručně následující.

82. Bod a), jak uvádějí navrhovatelé, tedy úkol vymezit koridor silnice I/43, byl podle názoru krajského soudu splněn. Co se týče uvážení intenzity dopravy a zapojení zmírňovacích opatření proti nadměrné hlučnosti – opět lze odkázat na vypořádání námitky ohledně nedostatečného posouzení SEA. V této části úkol pro územní plánování dostatečně splněn nebyl. Bod b) opět směřuje k optimalizaci trasy v rámci koridoru s cílem minimalizovat dopady na obytnou zástavbu, splnění hlukových limitů, zachování prostupnosti krajiny. Zde lze opět konstatovat, že nedostatečné splnění tohoto úkolu z AZÚR JMK souvisí s nedostatečným vyhodnocením SEA pro ÚP Malá Lhota.

83. Co se týče ostatních bodů, krajský soud odkazuje na vyjádření odpůrce, který konstatoval, že další úkoly stanovené v AZÚR JMK souvisejí s konkrétním trasováním komunikace 43 a budou předmětem posouzení v navazujících řízeních. Úkolem pro územní plánování bylo vymezit koridor takovým způsobem, aby byla možná realizace těchto dalších úkolů v navazujících řízeních, což se podle názoru krajského soudu stalo. V této části proto nebyl návrhový bod shledán důvodným.

7. Pominutí PZKO Jihovýchod 84. Navrhovatelé poukázali na to, že v napadeném ÚP nebylo adekvátně reagováno na to, že nadřízený orgán územního plánování vydal stanovisko k návrhu zadání ÚP a uplatnil požadavky na jeho obsah. ÚP má být podle tohoto stanoviska v souladu s opatřením obecné povahy Ministerstva životního prostředí, které obsahuje Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod – CZ06Z“ („Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod“). Tento Program je v odůvodnění napadeného ÚP zmíněn pouze jednou větou, v níž je konstatováno, že ÚP byl zpracován v souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod – CZ06Z. To je podle navrhovatelů nepřezkoumatelné tvrzení.

85. Soud zde souhlasí s odpůrcem v tom, že není zřejmé, v čem navrhovatelé spatřují zásah do svých práv, ani výslovně neuvádějí, jak ÚP Malá Lhota odporuje PZKO Jihovýchod. Nevznáší v tomto směru žádné konkrétní námitky. Ani nenamítají, která konkrétní opatření z daného programu považují za neposouzená či nevypořádaná. Krajský soud souhlasí, že konstatování odpůrce v odůvodnění ÚP o jeho souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod je obecné. Jelikož je však i argumentace navrhovatelů velmi obecná, neshledává soud dostatečný důvod pro zásah do ÚP.

86. Stejně obecně proto krajský soud na tuto námitku reaguje tak, že odpůrce v odůvodnění ÚP Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod nepominul. Tuto námitku proto soud nepovažuje za důvodnou.

8. Nesprávný postup z hlediska ochrany ZPF 87. V odůvodnění ÚP podle navrhovatelů absentuje odkaz na souhlasné stanovisko Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“), neboť MŽP se musí vyjadřovat k plochám nad 10 ha podle § 17 písm. d) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (ve znění účinném do 31. 12. 2023).

88. Bylo vydáno koordinované stanovisko Odboru územního plánování a stavebního řádu Krajského úřadu JMK, v jehož rámci Odbor životního prostředí Krajského úřadu JMK vydal souhlasné stanovisko z hlediska zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Toto stanovisko přezkoumatelně nedoložilo, jaké plochy byly kategorizovány za platnosti předchozího územního plánu a jaké plochy jsou nově označeny jako použitelné pro dopravní účely. Tento způsob pořizování napadeného ÚP považují navrhovatelé za natolik problematický, že je předkládán soudu s návrhem na zrušení ÚP jako celku.

89. K tomu krajský soud uvádí, že se ztotožňuje s názorem vyjádřeným v rozsudku Moravské Knínice v tom, že v daném případě nebylo nutné, aby Ministerstvo životní prostředí vydávalo jakýkoliv souhlas.

90. Podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu platí, že orgány ochrany zemědělského půdního fondu uplatňují stanoviska k územně plánovací dokumentaci a k návrhu vymezení zastavěného území z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu. Podle § 13 odst. 1 patří mezi tyto orgány krajský úřad a Ministerstvo životního prostředí. Ustanovení § 17a písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu pak svěřuje krajským úřadům, aby podle § 5 odst. 2 uplatňovaly stanovisko k územně plánovací dokumentaci, nejde–li o případy v působnosti jiného orgánu ochrany zemědělského půdního fondu.

91. Z § 17 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu pak vyplývá, že Ministerstvo životního prostředí uplatňuje podle § 5 odst. 2 stanovisko k územnímu rozvojovému plánu, zásadám územního rozvoje, územním plánům obcí, ve kterých je sídlo kraje, a k územnímu plánu, který řeší celé území hlavního města Prahy, a k návrhům na samostatné vymezení zastavěného území hlavního města Prahy a obcí, ve kterých je sídlo kraje.

92. Nutnost vydání stanoviska Ministerstvem životního prostředí nevyplývá ani z navrhovateli uvedeného § 17 písm. d) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Ten totiž odkazuje na § 9 odst. 8 téhož zákona, přičemž z kontextu § 9 vyplývá, že souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu se vydává až pro účely případného územního a stavebního či společného řízení.

93. V dané věci se MŽP skutečně nevyjádřilo a nevydalo souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, pokud jde o koridory pro komunikaci 43. Podstatné však je, že MŽP žádné stanovisko v tomto případě ani vydávat nemuselo. Působnost zde měl jen krajský úřad, který ji využil a stanovisko podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu vydal v rámci koordinovaného stanoviska, jak ostatně sami navrhovatelé uvádějí. Podle soudu proto při přípravě územního plánu v tomto směru nedošlo k nezákonnosti. Pokud navrhovatelé uvádí, že stanovisko Odboru životního prostředí Krajského úřadu JMK, vydané v rámci koordinovaného stanoviska, nebylo přezkoumatelné, pak krajský soud konstatuje, že navrhovatelé pouze zcela obecně argumentovali právem na příznivé životní prostředí, a neuváděli konkrétní námitky vztahující se k nepřezkoumatelnosti stanoviska. Tento návrhový bod krajský soud proto také shledal nedůvodným.

9. ÚP Malá Lhota v rozporu se závaznou evropskou legislativou pro síť TEN–T 94. Navrhovatelé v prvé řadě zdůraznili, že tuto námitku je nutné vnímat jako námitku proti napadenému ÚP, nikoliv proti AZÚR JMK. Přes území obce Malá Lhota má být vymezena komunikace transevropské sítě TEN–T, což má své negativní důsledky a závazná evropská legislativa stanoví, jak věci posuzovat. Napadený ÚP však o této skutečnosti nijak nepojednal a její vlivy neposoudil. Předmětné nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1315/2013/EU přitom zdůrazňuje nutnost provedení vyhodnocení SEA, které však pro komunikace 43 nebylo řádně provedeno.

95. Navrhovatelé sice uvádí, že námitka nemíří proti AZÚR JMK, ale proti napadenému ÚP. Krajský soud nicméně odkazuje na rozsudek AZÚR, v jehož rámci soud přezkoumával obdobnou námitku směřující proti aktualizaci zásad územního rozvoje, která byla vyhodnocena jako nedůvodná a s níž se soud nyní ztotožňuje.

96. Co se týče odkazu na samotné nařízení č. 1315/2013/EU, navrhovatelé zdůraznili zejména nutnost řádného vyhodnocení SEA, která je vymezena v preambuli tohoto nařízení. Preambule přitom není závaznou částí nařízení, ale pouze výkladovým vodítkem. Byť krajský soud souhlasí s tím, že v posuzovaném případě mělo dojít k řádnému vyhodnocení SEA, z navrhovateli označených ustanovení preambule předmětného nařízení nelze vyvodit právně závazné pravidlo chování, které by se vztahovalo na napadený ÚP.

97. Tato námitka byla navrhovateli opět předložena jako velmi obecná. Soudu tedy není jasné, čeho konkrétně se navrhovatelé touto námitkou domáhají kromě toho, že odkazují na ustanovení preambule nařízení č. 1315/2013/EU, podle nichž je nutné pro komunikaci 43 nutné provést vyhodnocení SEA. S tím krajský soud v obecnosti souhlasí a odkazuje na své odůvodnění ke stanovisku SEA výše. Námitku tedy vyhodnotil jako nedůvodnou.

10. ÚP Malá Lhota v rozporu se závaznou evropskou legislativou pro bezpečnost silniční infrastruktury 98. V návrhu ÚP mělo být provedeno posouzení pro „různé varianty umístění a provedení pozemní komunikace“, vyplývající ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/96/ES, o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury. Směrnice se vztahuje na silnice, které jsou součástí transevropské silniční sítě TEN–T, na dálnice a na jiné hlavní silnice, bez ohledu na to, zda se nacházejí ve fázi projektování, výstavby či provozu. Směrnice nařizuje dva postupy: hodnocení dopadů a audity bezpečnosti. Hodnocení dopadů má být provedeno ve fázi počátečního plánování před schválením projektu infrastruktury, audity bezpečnosti ve fázi projektu, ve fázi předcházející zahájení provozu a ve fázi počátečního provozu. Hodnocení dopadů se podle navrhovatelů vztahuje na ty činnosti, které se konají od počátku plánování, jedná se tedy o územní plánování, v němž se vymezují koridory nových komunikací, jejich napojení na stávající síť atd. Podle předmětné směrnice se v hodnocení dopadů vysvětlí jednotlivé aspekty bezpečnosti silničního provozu, dále musí obsahovat informace nezbytné pro analýzu poměru nákladů a přínosů u různých hodnocených možností. Transpozice uvedené směrnice o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury do české právní úpravy však byla provedena neúplně, nebylo transponováno hodnocení dopadů, které má být provedeno v územním plánování. ÚP proto trpí zásadními vadami spočívajícími v tom, že nebylo provedeno hodnocení dopadů podle čl. 3 směrnice o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury.

99. Krajský soud se ztotožnil s rozsudkem AZÚR, z něhož vyplynulo s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně na rozsudek ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016 – 198), že směrnice o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury a hodnocení dopadů podle jejího čl. 3, přesahuje svou podrobností úroveň zásad územního rozvoje, přičemž hodnocení dopadů nelze bez dalšího spojovat pouze s úrovní územně plánovací dokumentace, ale lze ji efektivně provádět i na nižší úrovni na úseku územního rozhodování a stavebního řádu. Směrnice o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury a územní plánování na úrovni zásad územního rozvoje sledují jiné cíle. Obdobně se tedy závěry rozsudku AZÚR dají použít i na územní plány, neboť ani v rámci územního plánu se neočekává taková podrobnost, jako ve fázi počátečního plánování projektu, což je podle názoru soudu již činnost, bezprostředně směřující k plánování konkrétní stavby. V napadeném ÚP byl pouze stanoven koridor, v rámci něhož bude variantně umístěna komunikace 43, samotná komunikace 43 však v ÚP vymezena nebyla.

100. Ve stejném smyslu pak závěry rozsudku AZÚR přebral i rozsudek Moravské Knínice, který doplnil, že „požadavky směrnice o bezpečnosti se posuzují až ve fázi plánování projektu (před jeho schválením), tedy nikoli v rámci procesu pořizování územně plánovací dokumentace, platí i pro územní plány na úrovni obcí“. Směrnice nemíří na vše, co předchází fázi územního řízení, ale vzhledem ke svojí podrobnosti se hodí spíše do fáze přípravy projektu konkrétního záměru dopravní infrastruktury pro účely územního rozhodování a stavebního řádu, kde případně dojde i na posouzení EIA. Nemíří však do fáze územního plánu, který „jen“ vymezuje koridor pro komunikaci 43.

101. Byť soud souhlasí s tvrzením navrhovatelů, že český právní řád nepřebral čl. 3 směrnice o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury řádným způsobem, nedostatečná transpozice nemá podle názoru soudu žádný vliv na výše uvedené závěry. I z rozsudků AZÚR a Moravské Knínice pak jednoznačně vyplývá, že soud vzal v potaz nedostatečnou transpozici čl. 3 směrnice o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury. Závěry tam obsažené proto dopadají i na nyní posuzovaný ÚP.

102. Ani zde soud neshledal důvod, proč v této věci podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Výklad provedený rozsudkem AZÚR a převzatý rozsudkem Moravské Knínice se mu zdá dostatečně přesvědčivě odůvodněný.

103. Námitka navrhovatelů, že územní plán odporuje závazné evropské legislativě pro bezpečnost silniční infrastruktury, proto není důvodná.

11. Nepřípustnost vymezení komunikace 43 jako silnice I. třídy 104. Navrhovatelé vyjádřili nesouhlas s vypořádáním obdobného návrhového bodu v rozsudku Drásov, rovněž nesouhlasili i s tvrzením soudu v rozsudku AZÚR. Navrhovatelé se domnívají, že vymezení komunikace 43 v AZÚR JMK a nyní v ÚP Malá Lhota, je v rozporu s právními předpisy. Koridor komunikace 43 musel být na základě čl. II bodu 2 písm. b) zákona č. 268/2015 Sb. (novelizujícího zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) vymezen jako koridor dálnice II. třídy a nesměl být vymezen jako koridor silnice I. třídy. Nesprávné je i tvrzení odpůrce, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by silnice zařazená do TEN–T nemohla mít charakter silnice I. třídy. Komunikace 43 byla nesprávně vymezena jako silnice I. třídy i v AZÚR JMK, ty se tím dostaly do rozporu i s PÚR ČR.

105. Krajský soud se v této otázce shoduje s názorem odpůrce, který poukázal na to, že čl. II bodu 2 písm. b) zákona č. 268/2015 Sb. lze vykládat pouze tak, že se toto přechodné ustanovení týká pouze pozemních komunikací, které v okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 268/2015 Sb. existovaly.

106. Čl. II bod 2 písm. b) zákona č. 268/2015 Sb. totiž zní tak, že „silnice I. třídy, které jsou rychlostními silnicemi podle zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona považují za dálnice II. třídy, pokud jsou zařazeny do transevropské silniční sítě“. Ze znění tohoto ustanovení lze jednoznačně dovodit, že tam zavedená kategorizace komunikací se nevztahuje na komunikace, které mají teprve vzniknout, nýbrž na již existující rychlostní silnice podle zákona č. 13/1997 Sb., pokud jsou zařazeny do transevropské silniční sítě. Je tedy přiléhavý závěr soudu v rozsudku Drásov, neboť z uvedeného ustanovení nevyplývá, že každá silnice zařazená do TEN–T musí být dálnicí I. nebo II. třídy.

107. Krajskému soudu tedy není zřejmé, z čeho navrhovatelé dovozují nesprávnost zařazení komunikace 43 jako silnice I. třídy, když tato komunikace prozatím vůbec nebyla vymezena. Vymezeny byly pouze koridory pro komunikaci 43, nikoliv samotná komunikace 43. Otázka konkrétního technického řešení a zařazení do jedné z kategorií pozemních komunikací tak bude vyřešena až při přípravě projektové dokumentace. Jakákoliv kategorizace komunikace 43 v ÚP, ač by byla nepřesná, pak ani nezpůsobuje takovou vadu napadeného ÚP, která by odůvodňovala zásah soudu v podobě zrušení ÚP. Zásadní totiž je, že i v případě, že by kategorizace byla chybná, nemělo by to žádný vliv na vymezení plochy pro dopravní koridor pro komunikaci 43. Plocha koridoru pro komunikaci 43 by byla vymezena totožně, ať už se bude v budoucnosti jednat o silnici I. třídy nebo dálnici II. třídy.

108. Nadto soud podotýká, že uvedená kategorizace byla obsažena i v nadřazené územně plánovací dokumentaci, napadený ÚP ji pouze převzal. Zásady územního rozvoje jsou přitom závazné pro pořizování a vydávání územních plánů, což vyplývá z § 36 odst. 5 stavebního zákona. Tento návrhový bod proto není důvodný.

12. Nevypořádání námitek 109. Nakonec navrhovatelé namítali, že odpůrce řádně nevypořádal námitky navrhovatelů, čímž založil vážné právní vady a nepřezkoumatelnost napadeného ÚP. Námitky č. 1 – 9 byly podle navrhovatelů vypořádány nesprávně. Vypořádání námitky č. 10 se věcně míjí s obsahem námitky. K vypořádání námitky č. 11 a č. 12 navrhovatelé uvedli, že se k nim odpůrce věcně nevyjádřil. Námitka č. 13 směřovala k nesouladu s evropskou směrnicí 2008/96/ES, jak navrhovatelé namítli i v rámci návrhu na zrušení části ÚP. V námitce č. 14 navrhovatelé namítali nevypořádání závazných ustanovení PÚR, soulad s PÚR nebyl v ÚP doložen. Odpůrce také nezohlednil, že odůvodnění ÚP nemůže nahradit řádné vyhodnocení SEA. Posouzení SEA nemůže být nahrazeno ani následným procesem EIA, neboť v rámci EIA se posuzují konkrétní návrhy provedení stavby, nikoliv územně plánovací koridory. Námitky 15 – 19 odkazovaly na jednotlivá ustanovení PÚR, které bylo nutno naplnit, aby mohl být ÚP vydán. Nebylo však doloženo jejich naplnění, odpůrce uvedl v odůvodnění ÚP pouze přehled článků PÚR.

110. V prvé řadě krajský soud podotýká, že navrhovatelé svá podání označili jako námitky, avšak odpůrce je vyhodnotil jako připomínky. Tento postup považuje soud za správný, neboť navrhovatelé skutečně nemohli vystupovat v řízení jako osoby uvedené v ustanovení § 172 odst. 5 správního řádu, jelikož nejsou (a ani netvrdí, že jsou) vlastníky nemovitostí, jejichž práva, povinnosti nebo zájmy související s výkonem vlastnického práva mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, ani odpůrce neurčil, že jsou jinými osobami, jejichž oprávněné zájmy mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, popř. dalšími osobami podle § 52 odst. 2 stavebního zákona. Připomínky jsou hodnoceny podle § 172 odst. 4 správního řádu. Rozdílem mezi námitkami a připomínkami je způsob jejich vyhodnocení, kdy na vyhodnocení připomínek nejsou kladeny tak přísné nároky jako na vyhodnocení námitek (které musí mít formu rozhodnutí, které obsahuje vlastní odůvodnění). Odpůrce tak byl povinen se připomínkami zabývat jako podkladem pro ÚP a vypořádat se s nimi v jeho odůvodnění.

111. To, jakým způsobem mají správní orgány vypořádávat připomínky vznesené proti opatření obecné povahy, shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku z 15. 9. 2010, č. j. 4 Ao 5/2010 – 48, v němž uvedl: „Z hlediska práv účastníka řízení představují připomínky poněkud slabší nástroj ochrany ve vztahu k námitkám, o nichž je orgán vydávající opatření obecné povahy povinen rozhodnout. Z toho však podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že by bylo možné či snad správné se připomínkami zabývat toliko formálně a vypořádat se s nimi obecnými frázemi, aniž by se zohlednila jejich podstata. Stanoví–li zákon správnímu orgánu povinnost zabývat se připomínkami jako podkladem pro opatření obecné povahy a vypořádat se s nimi v jeho odůvodnění, musí být z tohoto aktu zřejmé, že správní orgán věnoval připomínkám náležitou pozornost, seznámil se s jejich obsahem a učinil z něj pro opatření obecné povahy nějaký závěr. Požadavky na podrobnost samotného vypořádání se s připomínkami budou záviset na jejich relevanci, rozsahu a detailnosti.“ 112. To se podle názoru krajského soudu v nyní posuzovaném případě stalo. Všechny připomínky byly vypořádány v odůvodnění napadeného ÚP, přičemž každá připomínka byla vyhodnocena samostatně, se samostatným odůvodněním, v podstatě ve formě, v jaké bývají vyhodnoceny námitky proti opatření obecné povahy. Je tedy zřejmé, že se jimi odpůrce zabýval. Krajský soud má i za to, že se odpůrce nezabýval připomínkami pouze formálně, neboť na každou námitku reagoval věcně, s odkazem na příslušná zákonná ustanovení či na ustanovení odůvodnění ÚP apod., v některých případech i poměrně rozsáhle. Vypořádání připomínek tak podle soudu dostatečně odpovídá požadavkům plynoucím z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Věcná neprávnost vypořádání připomínek přitom byla případně reflektována v rámci vypořádání ostatních námitek tohoto rozsudku.

113. Návrhový bod týkající se nedostatečného vypořádání „námitek“ navrhovatelů k návrhu ÚP proto není důvodný.

IV. Závěr a náklady řízení

114. Ze shora uvedeného důvodu nedostatečného vyhodnocení SEA pro ÚP Malá Lhota krajský soud vyhodnotil návrh na zrušení části předmětného opatření obecné povahy jako důvodný, a proto v napadeném rozsahu, tj. v části vymezení koridoru CNZ–D01 pro dopravní infrastrukturu „silnici I/43 v úseku Troubsko (D1) – Kuřim – Lysice“ včetně souvisejících staveb a opatření, napadený ÚP výrokem I. rozsudku podle § 101d odst. 2 věty první s. ř. s. zrušil dnem právní moci tohoto rozsudku.

115. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé měli ve věci úspěch, soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. uložil výrokem II. rozsudku odpůrci zaplatit navrhovatelům do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů v celkové výši 25 780 Kč. Za účelně vynaložené náklady vzal krajský soud zaplacené soudní poplatky ve výši celkem 10 000 Kč a dále mimosmluvní odměnu zástupkyně navrhovatelů za tři úkony právní služby (převzetí a příprava, podání návrhu, replika) podle ustanovení podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném v rozhodné době).

116. Jde ovšem o společné úkony při zastupování dvou navrhovatelů. Proto zástupkyni za každou takto zastupovanou osobu náleží mimosmluvní odměna snížená o 20 % (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Na jeden společný úkon právní služby připadá 4 960 Kč, na tři úkony tedy 14 880 Kč. K tomu je třeba připočíst 300 Kč za každý společný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkově tedy 900 Kč. Zástupkyně navrhovatelů nedoložila, že by byla plátkyní DPH. Základní částka odměny zástupkyně tedy činí 15 780 Kč. S uhrazenými soudními poplatky tak celková náhradu nákladů řízení přiznaná navrhovatelům činí 25 780 Kč.

117. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 soudního řádu správního). Soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil. Ani tu není důvod hodný zvláštního zřetele pro přiznání dalších nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení jí proto nevzniklo, čemuž odpovídá i výrok III. tohoto rozsudku.