73 Ad 13/2010 - 38

Rubrum

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce A. O., bytem B. 11, zast. JUDr. Petrou Jakešovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Polská 232/59, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, zast. JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2010, č.j. KUOK 82408/2010, sp.zn. KÚOK/43381/2010/OSV-SP/7293, ve věci příspěvku na péči, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2009, č.j. KUOK 82408/2010, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovené zástupkyni JUDr. Petře Jakešové se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3.200 Kč, která jí bude vyplacena k jejím rukám do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Ostravě.

Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2010, č.j. KUOK 82408/2010, sp.zn. KÚOK/43381/2010/OSV-SP/7293, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Uničov ze dne 16. 4. 2010, č.j. 7834/2010/UNI, tak, že žádost o zvýšení příspěvku na péči byla zamítnuta. Příspěvek na péči o žalobkyni byl ponechán ve výši 2.000 Kč, protože žalobkyně byla posouzena jako osoba se stupněm závislosti I. Žalobkyně v žalobě uvedla, že je vážně nemocná, prodělala mozkovou mrtvici, důsledkem toho ochrnula, nemůže se pohybovat, stěží komunikuje a nemůže psát. S ohledem na její majetkové a příjmové poměry požádala o ustanovení advokátky. Ustanovená zástupkyně v doplnění žaloby dodala, že posudkový lékař dospěl k závěrům, které se neslučují se skutkovým stavem a stanovil, že žalobkyně potřebuje pomoc nebo dohled při 17 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti, což uzavřel bez přítomnosti žalobkyně při posouzení jen ze zdravotnické dokumentace. Podle zprávy ošetřujícího lékaře žalobkyně ze dne 10. 9. 2010, který žalobkyni navštívil, se jmenovaná může pohybovat pouze na invalidním vozíku, většinou je odkázána jen na lůžko, není schopna použít toalety ani osobní hygieny, připravit si stravu, nakupovat, mýt nádobí či si vyprat. Shodně negativně popisuje zdravotní stav žalobkyně zpráva ortopeda, konstatující těžkou deformitu kyčlí a kolen, nemožnost chůze a zpráva neurologa prokazuje zhoršující se progresi poruchy chůze a ochrnutí na jednu polovinu těla. Nepříznivý zdravotní stav je dlouhodobý. Žalobkyně navrhla svědecké výpovědi dcery a vnučky a citovanými lékařskými zprávami. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že není kompetentní hodnotit lékařské zprávy, k tomu jsou oprávněny podle § 16a zákona č. 582/1991 Sb. posudkové služby, správnímu orgánu není znám ani spis posudkových orgánů. Žalovaný vycházel z presumpce správnosti posouzení stupně závislosti. Žalovaný poukázal také na to, že není povinností posudkové komise zvát žalobkyni k osobní účasti při posuzování, je to pouze na jejím zvážení, jaké podklady si vyžádá. Žalovaný zdůraznil, že posouzení stupně závislosti považuje za závazné posouzení, přičemž mimo judikaturu Nejvyššího správního soudu odkázal na § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách. Od závazného stanoviska se žalovaný nemohl odchýlit a nebyl rovněž jej oprávněn nijak přezkoumat. To může učinit až soud, včetně posudkových spisů. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 9. 8. 2010. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobkyni bylo od 18. 11. 2006 vypláceno zvýšení důchodu pro bezmocnost v částce 480 Kč měsíčně. Od 1. 1. 2007 byl přiznán žalobkyni příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč měsíčně, protože byla v souvislosti se změnou právní úpravy považována (s ohledem na předchozí zvýšení důchodu pro bezmocnost) za závislou na péči jiné fyzické osoby ve stupni I. Dne 31. 8. 2009 požádala žalobkyně o zvýšení příspěvku. Dne 24. 9. 2009 provedl správní orgán I. stupně šetření a na základě tohoto šetření vyvodil posudkový lékař OSSZ Olomouc u žalobkyně I. stupeň závislosti na péči jiné fyzické osoby. V záznamu z šetření ze dne 24. 9. 2009 je ručně zapsáno, že žalobkyně je čtyři roky ochrnutá na levou polovinu těla, že se jí točí hlava, neudrží rovnováhu, má dvě francouzské hole a má výpadky paměti. Podle vyplněné tabulky a seznamu úkonů, včetně podrobnějších poznámek, žalobkyně zvládá s pomocí nebo dohledem 14 úkonů péče o vlastní osobu a 16 úkonů soběstačnosti, naopak zvládá pouze 4 úkony péče o vlastní osobu a 2 úkony soběstačnosti. V elektronicky zapsaném záznamu z místního šetření je pak ještě podrobněji uveden zjištěný stav. Dne 21. 1. 2010 posoudila stupeň závislosti žalobkyně lékařská posudková služba Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci a dospěla k závěru, že u žalobkyně jde o lehkou závislost ve stupni I. Podle tohoto posouzení žalobkyně potřebuje pomoc při 7 vyjmenovaných úkonech o vlastní osobu a při 10 úkonech soběstačnosti a ostatní úkony svede. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žádost žalobkyně zamítnuta a od 1. 3. 2010 byl příspěvek o péči žalobkyni snížen ze 4.000 Kč na 2.000 Kč měsíčně. V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítla, že potřebuje pomoc mimo v posudku vyjmenované ještě v dalších 9 úkonech péče o vlastní osobu a v dalších 6 úkonech soběstačnosti. V odvolacím řízení posoudila opětovně stupeň závislosti žalobkyně Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě a dne 22. 7. 2010 dospěla k závěru, že žalobkyně byla závislá na péči jiné osoby ve stupni I (lehká závislost). Podle závěru jmenované komise žalobkyně potřebovala každodenní pomoc nebo dohled při více než 12 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti a tento stav byl i k datu podání žádosti 31. 8. 2009. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobkyně o zvýšení příspěvku a uvedl, že podle posouzení lékařské posudkové služby potřebovala žalobkyně pomoc nebo odhled jiné fyzické osoby při 17 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti a podle posudku PK MPSV v Ostravě ze dne 22. 7. 2010 potřebovala žalobkyně pomoc nebo dohled jiné fyzické osoby při 14 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Proto posudková komise shledala žalobkyni jako závislou ve stupni I. Žalovaný vyjmenoval úkony pomoci či potřeby dohledu podle obou posudkových orgánů a uzavřel, že posudek PK MPSV je pro žalovaného závazným stanoviskem, na jehož základě rozhodl a že žalovanému nepřísluší z hlediska jeho kompetencí zasahovat do činnosti posudkových orgánů. Posudková komise MPSV v Ostravě dne 22. 7. 2010 potvrdila stanovisko LPS OSSZ Olomouc. Z lékařské zprávy MUDr. V. ze dne 14. 9. 2010 soud zjistil, že jmenovaný ošetřující lékař žalobkyně ji znovu navštívil dne 10. 9. 2010 v jejím prostředí a že žalobkyně je výrazně omezená v pohyblivosti, většinou je odkázána na lůžko nebo invalidní vozík, do kterého jí musí dopomoci jiná osoba. K použití toalety je nutný doprovod jiné osoby. V osobní hygieně si možná zvládne umýt sama ruce, v žádném případě není schopna použít vanu či sprchu. Je sice schopna se sama najíst, ale rozhodně není schopna i sama připravovat stravu, nakupovat, mýt nádobí a prát si. I podle nálezu ortopeda jde u žalobkyně o těžké deformity nosných kloubů (kyčle, kolena). Vzhledem ke stavu pacientky a jejímu věku ošetřující lékař vyslovil stanovisko, že se u ní jedná o středně těžkou až těžkou závislost a že trvalá péče druhé osoby je zcela zřejmá. Z lékařské zprávy ortopeda MUDr. C. ze dne 9. 9. 2010 je žalobkyně imobilní pacientka s těžkou artrózou nosných kloubů s trvalými bolestmi, chůze u ní není možná a žalobkyně je odkázána na invalidní vozík a většinou na lůžko. Kolena žalobkyně jsou valgózní (vbočená) s instabilitou, má četné osteofyty a oboustrannou gonartrózu IV. stupně, kyčle je deformovaná, obě hlavice oploštělé, masivně s osteofyty a se známkami nekrózy hlavic. Žalobkyně trpí coxartrózou IV. stupně oboustranně, prodělala centrální mozkovou příhodu, jde u ní o levostrannou hemiparézu, nutné je užívání invalidního vozíku a dopomoc při osobní hygieně a jídle. Z lékařské zprávy neurologa MUDr. S. ze dne 9. 9. 2010 se podává, že od roku 2005 se u žalobkyně zhoršuje chůze, chodí o 2 francouzských holích, trpí polyartrózou, nejvíce trpí potížemi a bolestmi velkých kloubů dolních končetin, chodí jen po bytě, ven nevychází. Chůze žalobkyně je neobratná. Progrese dalších potíží je pravděpodobná. Při jednání soudu dne 30. 11. 2010 zástupkyně žalobkyně dodala, že žalobkyně v podstatě nemá klouby a nemůže se hýbat, proto se nemůže dostavit k lékařům, pouze za ní může přijet MUDr. Vaňhara. Z výslechu svědkyně K. J., vnučky žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyně ji vždy ráno čeká, nebo ji vnučka vzbudí, vytáhne z postele, oblékne. Žalobkyně má levou stranu celou ochrnutou. Svědkyně jí udělá snídani, posadí ji do křesla, tam je žalobkyně celý den, pak jí svědkyně udělá oběd, pomáhá jí na WC, koupe ji, krájí jí jídlo. Žalobkyně pije slámkou, vnučka ji dává i spát. Svědkyně dělá žalobkyni pedikúru i manikúru, žalobkyně se nesehne, navléká jí i ponožky. K dotazům soudu svědkyně uvedla, že dny, hodiny si babička nepamatuje, neví, jestli je ráno nebo večer, nepamatuje si lidi, ale ji a dceru ano. Vzpomíná spíš co bylo před padesáti lety. Pokud jde o převlékání lůžka, to vůbec žalobkyně nedělá a s plínkama bojují, vnučka jí dává vložky. Vnučka babičku převléká, ukládá ji do postele, a protože babička má studené nohy, tak jí dává termofor, proleženiny jí maže. Svědkyně žalobkyni léky pořád připomíná, žalobkyně je nerada polyká, jsou stále spolu, takže žalobkyně vnučku může přivolat, má i alarm, ale nepoužívá ho. K trávení dne svědkyně uvedla, že babička sleduje televizi, čte – pár řádků, povídají si, i to co je za den a rok, žalobkyně je přesvědčena, že jí je 45 let. Žalobkyně telefon používá jen tak, že jí ho vnučka dá k uchu a neplatí si nic, vnučka jí chodí pro léky. K dotazu soudu, zda si žalobkyně rozsvítí světlo, pustí vodu či udrží věci v ruce, svědkyně uvedla, že žalobkyně neudrží nic, rozsvítí si a vodu někdy nevypne, mají páku, a elektriku po vaření vnučka vypíná. K dotazu zástupkyně žalobkyně svědkyně uvedla k pohyblivosti – chodit může babička jen se svědkyní, ujde 4 metry a sedne si, chodí společně i na WC, za den ujde žalobkyně asi 20 metrů, jdou tam třikrát až čtyřikrát za den. Žalobkyně má invalidní vozík, ale nechce ho používat, ji bolí i sejít ze schodů a sednout si na vozík, sama schody nesejde. Z rodiny žalobkyni vodí tři, žalobkyně celodenně sedí či leží. Kontakt s vnějším světem žalobkyně nemá, nedávno za ní byla kamarádka, ale babička ji nepoznala. Na WC svědkyně žalobkyni dovede, vysvleče a počká. Umývá ji jedenkrát za den žínkou, jinak ve sprchovém koutě s držákem, dnes si žalobkyně ani nezvládne vyčistit zuby, to trvá tak dva roky, před dvěma lety šla ještě sama na WC. Všechno jídlo žalobkyni chystá vnučka, žalobkyně jí jen pravou rukou. Pije brčkem, levou částí nic neudrží. Kvůli tomu nedostala chodítko. Má nohy do X a tím se přidržují samy. Vyprat nic nezvládne. V únoru zvládala víc, teď je to horší. O vyšší stupeň vnučka žádala, protože jí to doporučili na úřadě. Déle než dvě hodiny nemůže babičku nechat samotnou. Složenky a důchod vyřizuje vnučka, babička je jen vedle ní, má problémy se i podepsat. S péčí vnučce nikdo nepomáhá. Babička nepozná, jaké oblečení si má vzít. Vnučka jí třeba řekne, ať zvedne ruce, nebo se otočí, někdy se babička ani nezvedne. Na WC jdou 10 minut, někdy musí dělat přestávky. Hlavní zdravotní problém jsou nohy a levá ruka. Z výslechu svědkyně Z. K., dcery žalobkyně, soud zjistil, že její maminka se o sebe nepostará, neumyje se, pomáhají jí na WC, jí jen pravou rukou, potřebuje dohled celý den, nevstane sama z postele, neobleče se, není vůbec soběstačná. K dotazům soudu svědkyně uvedla, že žije v druhém domě a o maminku se stará její neteř K. J.. Svědkyně za maminkou jen chodí, ale celá práce je na K.. K dotazu zástupkyně žalobkyně svědkyně uvádí k pohyblivosti žalobkyně, že maminka chodí jen s oporou, po schodech chůzi vůbec nezvládne, nikam nedojde, nejvýš kolem postele. Na dotaz zástupkyně žalobkyně, které úkony zvládne, svědkyně uvedla, že se maminka neumyje, čistí jí i zuby, nic nepřipraví ani nedonese, neobleče se a neučeše, jí jednou rukou, teď nedojde ani na WC. Čeká na K.. Na dotaz zástupkyně žalobkyně, kdyby K. nemohla, svědkyně uvedla, že by musela přijít ona, ale to se stává málo. Občas za maminkou někdo přijde, ale ta rozezná jen děti, vnučky si plete, dívá se na televizi a čte, pošťačku pozná, protože má uniformu. Svědkyně neví o tom, že by něco žalobkyně napsala. Žalobkyně ví, co je za den, nebo jestli je večer, ale plete si dny. Nechodí ven, konvici si nezapne, těžko si přisune sklenici s vodou. Při jednání soudu dne 2. 2. 2011 zástupkyně žalobkyně doplnila, že se dá vycházet nejen z laických výpovědí svědků ale i z odborných zpráv lékařů, které prokazují skutkový stav. Na základě spisového materiálu mohl žalovaný srovnat lékařské zprávy, výsledky sociálního šetření z výsledky posouzení stavu žalobkyně posudkovými lékaři a mohl dospět i přes závazné stanovisko, i v rámci přezkumné činnosti, k jinému závěru. Napadené rozhodnutí není správné, zdravotní stav žalobkyně je velmi závažný a proto je třeba včas rozhodnout. Zástupce žalovaného nenavrhoval doplnění dokazování a dodal, že v tomto soudním řízení jde nikoli o přezkum správnosti napadeného rozhodnutí, ale jeho zákonnosti. Žalovaný postupoval přesně podle § 149 správního řádu, tyto závěry nelze konfrontovat s jinými lékařskými zprávami - zákon nedává žalovanému prostor k jinému postupu. V tomto soudním řízení nebylo prokázáno, že podklad napadeného rozhodnutí byl nezákonný. V konečném návrhu zástupkyně žalobkyně uvedla, že ve správním řízení byla porušena zásada volného hodnocení důkazu a omezení materiální pravdy. Žalovaný měl hodnotit důkazy jednotlivě a v souvislostech a měl si jich opatřit tolik, aby byl skutkový stav bez důvodných pochybností. Výsledek sociálního šetření souhlasí s tvrzeními žalobkyně, stejně jako stanovisko ošetřujícího lékaře, které bylo potvrzeno svědky a odborným posouzením. Posudkový lékař žalobkyni neviděl. Žalovaný má pravomoc odstranit rozpory v důkazech. Napadené rozhodnutí je nejen nesprávné, ale i nezákonné, nebyla dodržena diskrece. To vše tvrdila žalobkyně už ve správním řízení. Podle toho, co tvrdí žalovaný, by ve věci mohli rozhodovat pouze posudkoví lékaři. Posudkový lékař nenahrazuje činnost žalovaného. V konečném návrhu zástupce žalovaného uvedl, že z důvodu uvedených při druhém ústním vyjádření a předchozím písemném vyjádření navrhuje žalobu zamítnout. Pokud soud rozhoduje o zákonnosti podkladového rozhodnutí, je třeba položit si otázku, zda jej nelze přezkoumat samostatně. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 7 odst. 1 věta prvá zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění účinném ke dni 9. 8. 2010, příspěvek na péči (dále jen "příspěvek") se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci. Podle § 8 téhož zákona se osoba považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 12 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti nebo u osoby do 18 let věku při více než 4 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 18 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti nebo u osoby do 18 let věku při více než 10 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 24 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti nebo u osoby do 18 let věku při více než 15 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled při více než 30 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti nebo u osoby do 18 let věku při více než 20 úkonech péče o vlastní osobu a soběstačnosti. Při posuzování péče o vlastní osobu pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat úkony, vyjmenované v § 9 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb. a při posuzování soběstačnosti pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat úkony, vyjmenované v § 9 odst. 2 téhož zákona. Podle § 11 odst. 2 zákona o sociálních službách výše příspěvku pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc a) 2 000 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost), b) 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost), c) 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost), d) 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost). Podle § 25 odst. 2 část věty zákona č. 108/2006 Sb. obecní úřad obce s rozšířenou působností zašle příslušné okresní správě sociálního zabezpečení žádost o posouzení stupně závislosti osoby; součástí této žádosti je písemný záznam o sociálním šetření a kopie žádosti osoby o příspěvek. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách při posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Krajský soud nejdříve posoudil námitku žalovaného o tom, že není oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí, protože žalobce měl podat v souladu se závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 21. 10. 2008, č.j. 8 As 47/2005-86 žalobu proti závaznému stanovisku, tj. posouzení zdravotního stavu. Krajský soud pečlivě prostudoval citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že z tohoto rozhodnutí nevyplývá žádný argument ani závěr, který by bránil v přezkumu napadeného rozhodnutí. Dále soud dodává, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010, č.j. 3 Ads 110/2009-49, č. 2018/2010 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou publikována na www.nssoud.cz), rozhodnutí o příspěvku na péči podléhá přezkumu ve správním soudnictví, protože rozhodování o nároku na příspěvek na péči a o jeho výši správní orgán hodnotí otázky právní i skutkové, přičemž skutková zjištění nezávisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby žadatele. K námitce stěžovatele si krajský soud položil otázku, zda se v případě posudku o stupni závislosti jedná o závazné stanovisko, jak tvrdí žalovaný. Judikatura správních soudů je v tomto směru setrvalá a v jejím čele stojí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č.j. 3 Ads 77/2009-59, podle kterého posudek PK MPSV o stupni závislosti představoval v odvolacím řízení správním rozhodující důkaz (tzv. povinný důkaz) a nejedná se svou povahou o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, poněvadž zejména jeho závaznost není zákonem deklarována (stanovena). Proto je třeba na tento posudek nahlížet jako na kterýkoli jiný důkazní prostředek, jehož správnost není presumována a jenž podléhá hodnocení správního orgánu, který jej vyžádal; a je třeba klást na něj požadavek přesvědčivosti a úplnosti. Posudek tak musí obsahovat nejen výrok, ale rovněž odkaz na doložený nález ošetřujícího lékaře, výsledek sociálního šetření, výsledek funkčních vyšetření a výsledek vlastního vyšetření posuzujícího lékaře či lékařů (§ 25 odst. 3 zákona o sociálních službách). Těmto požadavkům posudek PK MPSV nevyhovuje, neboť není prakticky vůbec odůvodněn. Požadavky na posudek o stupni závislosti hlediska požadovaného rozsahu odůvodnění byly vyjádřeny již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 4 Ads 50/2009-63 a zejména v rozsudku téhož soudu ze dne 23. 9. 2009, č.j. 4 Ads 57/2009-53, podle kterého „.posouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení v I. stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v § 25 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Na výsledný lékařský posudek, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Nenaplnění těchto požadavků je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ Tento právní názor potvrdil dále pro posudky vydávané po 30. 6. 2009 mj. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č.j. 6 Ads 143/2009-30. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010, č.j. 3 Ads 105/2010-121, „posudek o stupni závislosti v řízení o příspěvku na péči podléhá hodnocení správního orgánu, a proto je třeba na něj klást požadavek přesvědčivosti a úplnosti, jak vykrystalizoval v letité judikatuře soudů rozhodujících ve věcech přezkumu orgánů sociálního zabezpečení. Podle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu platí, že v odůvodnění správního rozhodnutí „...se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“. K závěrům o úplnosti a přesvědčivosti posudku správní orgán tedy může dospět jen tehdy, pokud se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník řízení uplatňující nárok na příspěvek na péči. Hodnocení správních orgánů sice nepodléhají odborné lékařské závěry posudků, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti. Toto omezení však správní orgány nezbavuje povinnosti hodnotit ve správním řízení provedené důkazy a tudíž i správnosti posudků z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009 - 127, dále také rozsudek ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009 – 104, přístupné na www.nssoud.cz). Aby správní orgán (stěžovatel či prvoinstanční orgán) mohly vyhodnotit přesvědčivost a úplnost předloženého posudku, musí být posudek přezkoumatelný vzhledem ke svým zákonem stanoveným podkladům vymezeným v citovaném ustanovení § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách (které platí jak pro posudek závislosti v prvoinstančním, tak i per analogiam v odvolacím řízení). Jak Nejvyšší správní soud shledal v posuzované věci, posudek PK MPSV ani posudek lékaře Úřadu práce v Nymburku takto přezkoumatelné nebyly. Navíc se oba posudky rozcházely v hodnocení některých úkonů, konkrétně čtyřech úkonech péče o vlastní osobu a třech úkonech soběstačnosti vymezených zákonem o sociálních službách a konkretizovaných vyhláškou č. 505/2006 Sb. Jakkoliv se vlastní výsledek posouzení (tzn. posudkový závěr) obou posudků nelišil, neboť jak úřad práce, tak i PK MPSV zhodnotily zdravotní stav žalobkyně jako II. stupeň závislosti (středně těžká závislost), měly být tyto významné rozdíly v hodnocení závislosti posuzované žalobkyně odstraňovány dalším dokazováním v řízení před stěžovatelem. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že tyto nedostatky napadeného rozhodnutí způsobují jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jak správně (byť nikoliv úplně přehledně) uvedl městský soud v napadeném rozsudku. Tento důvod obstojí jako kasační důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí i samostatně“. Vzhledem k charakteru souzené věci, zejména vzhledem k věku žalobkyně, a také vzhledem k tehdejší praxi posudkové služby Ministerstva práce a sociálních věcí, kdy pro soudy přezkoumávala zdravotní stav ve věcech příspěvků na péči, v rámci plné jurisdikce krajský soud vyhověl návrhům její zástupkyně na provedení důkazů a zjistil, že skutkový stav, ze kterého vycházely správní orgány, včetně odborného posouzení zdravotního stavu žalobkyně a její soběstačnosti a schopnosti péče o vlastní osobu, neodpovídá skutkovému stavu, zjištěnému v soudním přezkumném řízení. Svědci byli před výslechem soudem poučení dle § 75 s.ř.s. Žalobkyně podle provedených důkazů nebyla k datu vydání napadeného rozhodnutí téměř vůbec schopná chůze, byla výrazně omezena v pohyblivosti, většinou byla odkázána na lůžko, měla proleženiny, i do invalidního vozíku jí musela dopomoci jiná osoba. Žalobkyně byla neobratná a ven z domu nevycházela. Žalobkyně nebyla schopna sama použít toaletu, použít vanu či sprchu, dále nebyla schopna si vařit, mýt nádobí, nakupovat, jedla jen pravou rukou, pila brčkem, sama se neoblékla, neučesala ani si nevyčistila zuby, bez výrazné péče jiné osoby se neobešla. Žalobkyně trpěla trvalými bolestmi a její zdravotní stav se nadále zhoršoval. Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo ve správním řízení prokázáno, jak vyplývá z posudku PK MPSV v Ostravě ze dne 22. 7. 2010, že žalobkyně byla soběstačná v bodech péče o vlastní osobu, podle kterých si žalobkyně zvládla připravit stravu (bod a), mytí těla (bod d), vstávání z lůžka (h), výběr oblečení a jeho vrstvení (n), provedení si jednoduchého ošetření (q) a dodržení léčebného režimu (r). Z provedeného dokazování v soudním řízení správním ohledně dodržování pitného režimu soud vyvozuje, že toto samostatně žalobkyně schopna není (bod c/). Ve soudním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by žalobkyně vydržela stát samostatně (bod j). Z provedeného soudního přezkumu vyplývá, že ve správním řízení nevyšly správní orgány z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Z úkonů soběstačnosti podle provedeného dokazování v soudním řízení nebylo ve správním řízení prokázáno, že by žalobkyně zvládala zcela komunikaci slovní, písemnou i neverbální (bod a/), psát nemohla, částečně byla však schopna komunikovat. Žalobkyně nebyla schopna orientace vůči jiným fyzickým osobám, v čase a mimo přirozené prostředí (bod b/), nakládání s penězi a cennostmi (c), zapojení se sociálních aktivit odpovídajících věku (f), mytí nádobí (i), přepírání drobného prádla (l), péči o lůžko, obsluhu běžných domácích spotřebičů (n), manipulaci s kohouty a vypínači (o), manipulaci se zámky otevírání a zavírání oken a dveří (p) a udržování pořádku v domácnosti, nakládání s odpady (q). Z posudku nevyplývají argumenty, na základě kterých toto posudková komise dovodila, naopak v soudním řízení správním podle soudu bylo prokázáno a nebylo žalovaným nijak v průběhu správního ani soudního řízení zpochybněno, že by toho žalobkyně byla schopna. Shrnuto, v soudním řízení správním bylo prokázáno, že žalobkyně nezvládá nejméně 15 úkonů péče o vlastní osobu (7 podle PK MPSV + dalších 8 podle soudního dokazování) a 16 úkonů soběstačnosti (7 podle PK MPSV + dalších 9 podle soudního dokazování), tj. celkem 31 výše uvedených úkonů a úkonů, které podle posudku PK MPSV v Ostravě žalobkyně nezvládá). Naopak, žalobkyně podle provedených dokazování zvládala k datu vydání napadeného rozhodnutí 3 úkony péče o vlastní osobu (body g/, i/ a p/) a z úkonů soběstačnosti 2 úkony (body a/ a e/), tj. celkem 5 úkonů, což téměř zcela koresponduje se zjištěními provedenými správním orgánem I. stupně ze dne 24. 9. 2009. V napadeném rozhodnutí žalovaný pouze odkazuje na posudek PK MPSV v Ostravě ze dne 22. 7. 2010, které pojal jako závazné stanovisko, od nějž se nemůže odchýlit. Odpověď na výčet konkrétních odvolacích námitek však v posudku PK MPSV ze dne 22. 7. 2010 i v napadeném rozhodnutí chybí. Aby napadené rozhodnutí bylo zákonné, především z něj musí být jasné, z jakých důvodů bylo toto rozhodnutí učiněno a přitom se musí správní orgán II. stupně vypořádat se všemi odvolacími námitkami, obstarat si a vyhodnotit řádně všechny důkazy. Podle § 118 zákona o sociálních službách v řízení podle tohoto zákona se postupuje podle správního řádu, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Podle § 50 odst. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle § 52 správního řádu účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Tomu žalovaný v napadeném rozhodnutí v souzené věci nedostál. Posudek PK MPSV v Ostravě ze dne 22. 7. 2010 žalovaný považoval podle svého vyjádření i napadeného rozhodnutí za závazné stanovisko, od nějž se nemůže odchýlit a nepovažoval se za oprávněného nijak tento posudek hodnotit. Odvolací námitky žalobkyně, kterých úkonů žalobkyně není schopna, žalovaný nevzal vůbec v potaz a spokojil se s pouhým výsledkem posudku PK MPSV bez bližšího odůvodnění. Ze správního spisu ani napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by si vyžádal posudkový spis nebo doplnění posudku či jakoukoli jinou formou doplňující údaje, aby se blíže obeznámil s důvody posudku. Pak tedy není známo, na základě čeho posudek pojal jako úplný a přesvědčivý a proto způsobilý posloužit jako klíčový důkaz pro rozhodnutí o odvolání. Samotný posudek PK MPSV v Ostravě ze dne 22. 7. 2010 neobsahuje kromě konečného výroku žádné zdůvodnění. Ze správního spisu ani nevyplývají konkrétní dotazy či zadání k posudku tak, aby byly položeny posudkové komisi konkrétní dotazy či pokyn odpovědět na námitky žalobkyně. V souzené věci není žádný důvod, aby se soud odchýlil od použitelné stabilní judikatury své i dalších správních soudů ohledně požadavků na odůvodnění žalobou napadnutelného rozhodnutí. Jak již zdejší soud uvedl v rozsudcích proti České správě sociálního zabezpečení ve svých rozsudcích ze dne 12. 7. 2010, č.j. 72 Ad 30/2010-13, a ze dne 13. 7. 2010, č.j. 72 Ad 35/2010-10, „podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Žalobce namítal, že jeho zdravotní stav se od poslední operace v roce 2007 nezlepšil a toto své tvrzení doložil lékařskou zprávou, kterou navrhl jako důkaz. K tomu žalovaná neuvedla žádné vyjádření, žádnou úvahu, žádný argument, jak se s těmito konkrétními námitkami a návrhem na dokazování vypořádala, vůbec nijak na ně nereagovala. Žalovaná se vůbec nevyjádřila k tomu, že od jejího uznání invalidity se zdravotní stav žalobce změnil a jak, pokud mělo podle ní dojít ke zlepšení, v čem toto zlepšení spočívá anebo z jakého důvodu dospěla nyní k novému závěru, že žalobce již není invalidní. Smyslem námitkového řízení je přezkoumat rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, aby na konkrétní nesouhlas a námitky žalobce mohl správní orgán II. stupně odpovědět a vyjasnit mu, proč k naříkanému rozhodnutí dospěl. Proto by rozhodnutí správního orgánu I. stupně mělo už samo dostatečně obsahovat důvod nebo důvody, pro které došlo ke změně práv a povinností žalobce. Tím spíše toto platí pro rozhodnutí správního orgánu II. stupně. Pokud žalobce nesezná z rozhodnutí jeho důvod/y, nemůže se proti němu účinně bránit a celé opravné řízení, jak správní, tak soudní postrádá svůj primární význam. Rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně tvoří jeden celek, jak setrvale judikují správní soudy. V souzené věci ani v napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí správního orgánu I. stupně není obsažen důvod, na základě kterého došla žalovaná k závěru, že žalobce již není invalidní. Pouhý odkaz na označení ustanovení čísly a písmeny nepostačuje k tomu, aby jak žalobce, tak opravné orgány (správní či soudní) mohly poznat a přezkoumat, jak ke svému závěru správní orgán dospěl. Judikatura správních úseků krajských soudů a Nejvyššího správního soudu se všeobecně mnohokrát vyjádřila k přezkoumatelnosti správního rozhodnutí a napadené rozhodnutí požadavkům přezkoumatelného rozhodnutí nevyhovuje. Skutečný důvod vydání rozhodnutí není v rozhodnutí o námitkách vůbec uveden.“ Zdejší soud odkázal ve svých výše citovaných rozsudcích na argumentaci Nejvyššího správního soudu z jeho rozsudku ze dne 28. 8. 2007, č.j. 6 Ads 87/2006- 36, www.nssoud.cz, č. 1389/2007 Sb. NSS, podle kterého „nepřezkoumatelností se … podle konstantní judikatury správních soudů a podle doktríny chápe taková vada správního rozhodnutí, která je charakterizována jako nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případě rozhodnutí stěžovatelky byla přitom krajským soudem vytknuta vada spočívající v nedostatku důvodů, neboť jak krajský soud konstatoval, odůvodnění napadeného rozhodnutí je zkratkovité s poukazy na jiná rozhodnutí bez bližšího odůvodnění a rozboru, a nemůže tudíž dávat odpověď na otázku, jakými skutkovými a právními důvody byl správní orgán veden. Odůvodnění sice obsahuje poukaz na ustanovení § 37 zákona o důchodovém pojištění a § 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, nicméně jinak odůvodnění připomíná sérií odkazů na obsah správního spisu. Z obsahu napadeného rozhodnutí proto nelze spolehlivě zjistit, proč stěžovatelka dospěla k závěru obsaženému ve výroku. … účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy, poněkud slevit z nároků na dodržení jinak zcela oprávněných požadavků § 47 správního řádu z roku 1967 (resp. jeho obdoby ve správním řádu) s vědomím toho, že ve správním spisu nalezl dostatečnou oporu pro úvahu, že je rozhodnutí stěžovatelky po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem, v předkládaném rozhodnutí tak učinit nemůže ani při nejlepší vůli. Plně se tu totiž naplňuje druhá premisa již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to, že „za situace, kdy spis neobsahuje nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, z jakých podkladů správní orgán vycházel (§ 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 správní řád) a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil, nezbývá soudu, než bez dalšího napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost bez nařízení jednání (§ 250f o.s.ř.) zrušit“. Krajský soud zrušil rozhodnutí žalované nepřezkoumatelnost, neboť žalovaný neuvedl dostatek důvodů pro své rozhodnutí a dále pro vady řízení, neboť žalovaný si ve správním řízení neopatřil důkazy v takovém rozsahu, aby byl prokázán stav věci tak, aby o něm nebyly pochybnosti. Současně krajský soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný znovu ve věci rozhodne, přičemž bude vycházet z právního názoru krajského soudu, že rozhodnutí o odvolání ve věci příspěvku na péči je třeba řádně odůvodnit poté, co si správní orgány obstarají dostatek důkazů ve věci a ty posoudí v souladu se správním řádem a tak, že posudek o stupni závislosti budou považovat za důkaz a nikoli za závazné stanovisko. V dalším řízení žalovaný tedy provede další dokazování, zejména si s ohledem na provedené dokazování vyžádá doplňující nebo srovnávací posudek PK MPSV, jíž uloží znovu posoudit zdravotní stav žalobkyně s ohledem na skutečnosti prokázané v tomto soudním řízení. V případě potřeby žalovaný ve správním řízení provede dle své úvahy další dokazování. Žalobkyni soud náhradu nákladů nepřiznal, protože žádné nepožadovala soud ze spisu žádné nezjistil. Žalovaný nebyl ve sporu úspěšný a podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovená zástupkyně soudu vyúčtovala na odměně za zastupování čtyři úkony právní služby v částce 1.500 Kč za úkon podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a čtyřikrát režijní paušál, tj. odměnu v celkové výši 7.200 Kč. Soud přiznal ustanovené zástupkyni podle § 35 odst. 8 s.ř.s. odměnu za zastupování, spočívající v odměně za čtyři úkony právní služby podle § 9 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 4 x 500 Kč a čtyřikrát režijní paušál podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč, tj. celkem 3.200 Kč.