73 Ad 9/2010 - 57

Rubrum

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobkyně H. N., bytem J. 1081/60, P., proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, zast. JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2010, č. j. KUOK 37621/2010, sp. zn. KÚOK/27547/2010/OSV-SP/481, ve věci sociálního příplatku, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2010, č. j. KUOK 37621/2010, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Prostějov ze dne 15. 2. 2010, č. j. 5450/9/PVA/6, jímž byl žalobkyni snížen sociální příplatek z 5.669 Kč na 7.022 Kč měsíčně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010. Žalobkyně žalobou napadla toto rozhodnutí, protože odborně byl její syn D. posouzen jako osoba dlouhodobě zdravotně postižená, ačkoli od 1. 1. 1996 doposud byl považován za osobu dlouhodobě těžce zdravotně postiženou. Posouzení zdravotního stavu syna proběhlo bez jeho přítomnosti a bez vyžádání dalších odborných lékařských zpráv, i přesto, že u syna nedošlo ke zlepšení zdravotního stavu, ba naopak, přibyly další diagnózy. Pozoruhodné je, že PK MPSV v bodech 4 a 5 změnila své stanovisko. Synu žalobkyně byl na základě posouzení PK MPSV přiznán žalovaným III. stupeň mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany a ve věci příspěvku na zakoupení motorového vozidla byla věc vrácena k novému projednání. K důkazu navrhla žalobkyně citovaná rozhodnutí, přiložené lékařské zprávy a výslech účastníků. Dále žalobkyně uvedla, že její syn je od raného dětství mentálně retardovaný, s vážným neurologickým a metabolickým postižením a PK MPSV nebrala v potaz výčet všech diagnóz, nekontaktovala odborné lékaře a stupeň postižení syna stanovila na 50 - 79%. Přitom jen samotná mentální retardace středně těžkého stupně (jak popsal PhDr. Lečbych ve zprávě ze dne 22. 1. 2010) odpovídá dle vyhlášky 70-80%. Stejné procentní rozpětí má i epilepsie v nekompenzované, těžké formě. Tomu syn má diabetes mellitus závislý na inzulínu s neurčenými komplikacemi, celiakii, polyneuropatii, poruchu štítné žlázy. Už proto by bylo možné hranici navýšit o dalších 10% a tudíž splnit 80 - 100% pro zařazení osoby dlouhodobě těžce zdravotně postižené. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že není kompetentní hodnotit lékařské zprávy, k tomu jsou oprávněny podle § 16a zákona č. 582/1991 Sb. posudkové služby, správnímu orgánu není znám ani spis posudkových orgánů. Žalovaný vycházel z presumpce správnosti posouzení stupně závislosti. Žalovaný poukázal také na to, že není povinností posudkové komise zvát syna žalobkyně k osobní účasti při posuzování, je to pouze na jejím zvážení, jaké podklady si vyžádá. Žalovaný zdůraznil, že posouzení stupně závislosti považuje za závazné posouzení, přičemž mimo judikaturu Nejvyššího správního soudu odkázal na § 9 a § 22 odst. 1 písm. a) až c) zákona o státní sociální podpoře. Od závazného stanoviska se žalovaný nemohl odchýlit a nebyl rovněž jej oprávněn nijak přezkoumat. To může učinit až soud, včetně posudkových spisů. K námitce žalobkyně o přiznání III. stupně mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany žalovaný poukázal na to, že jde o zcela odlišné systémy posuzování. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 15. 4. 2010. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 15. 7. 2009 požádala o sociální příplatek. Lékařská posudková služba OSSZ Olomouc dne 16. 12. 2009 stanovila stupeň postižení syna žalobkyně na 50 - 79%. Dne 22. 1. 2010 správní orgán I. stupně změnil výši sociálního příplatku z 5.669 Kč na 7.022 Kč, oznámení není odůvodněno. K námitce žalobkyně správní orgán I. stupně dne 15. 2. 2010 zdůvodnil výpočet dávky a k synovi D. uvedl, že byl posouzen jako dlouhodobě zdravotně postižený. K námitce i odvolání ze dne 22. 2. 2010 žalobkyně přiložila zprávu PhDr. Lečbycha ze dne 22. 1. 2010, vypsala diagnózy a popsala potíže, způsob života svého syna a péči o něj. Žalovaný požádal PK MPSV v Brně o opětovné posouzení zdravotního stavu syna žalobkyně pro účely odvolacího řízení a v případě změny posudku požádal o stanovení data. Nic více v žádosti o posouzení neuvádí. PK MPSV v Brně dne 31. 3. 2010 posoudila zdravotní stav syna žalobkyně a uvedla, že komise jednala bez přítomnosti účastníků řízení, uzavřela, že syn žalobkyně je osobou dlouhodobě zdravotně postiženou podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona o státní sociální podpoře a že podrobnější informace o posouzení jsou obsaženy v posudkovém spisu, který PK MPSV vede v souladu s § 16a zákona č. 582/1991 Sb. O výsledku posouzení byla žalobkyně informována a do protokolu uvedla, že s ním nesouhlasí, protože neodpovídá skutečnosti a zdravotní stav nebyl posouzen v souvislostech. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Prostějov ze dne 15. 2. 2010, č. j. 5450/9/PVA/6, citované výše. V odůvodnění žalovaný popsal průběh předcházejícího řízení a uvedl, že požádal o přezkoumání zdravotního stavu Posudkovou komisi MPSV v Brně. Posudek této komise, která jediná je kompetentní jej podat, je pro žalovaného závazným stanoviskem, jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí žalované o odvolání. Krajský soud v rámci plné jurisdikce vyžádal srovnávací posudek PK MPSV v Hradci Králové s poukazem na žalobu, její přílohy, rozsudek Okresního soudu Prostějov ze dne 15. 9. 2010 o zbavení syna žalobkyně způsobilosti k právním úkonům a podkladový znalecký posudek k tomuto občanskému soudnímu řízení. PK MPSV v Hradci Králové tento posudek vyhotovila 17. 12. 2010 po jednání za účasti žalobkyně a jejího syna se stejným závěrem jako obě předchozí posouzení, tj. že syn žalobkyně je osobou dlouhodobě zdravotně postiženou podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona o státní sociální podpoře. Procentní míru postižení stanovila na 50% a zvýšila o 20% na celkových 70% s tím že postižení syna žalobkyně odpovídá kapitole II položce 7 písm. b) vyhlášky č. 207/1995 Sb. a že zdravotní stav syna žalobkyně byl posuzován k datu 17. 12. 2010. K námitkám žalobkyně uvedla komise, že všechna zdravotní postižení jejího syna odpovídají pouze stupni středně těžkého postižení s mírou do 50% a nehodnotí se podle vyhlášky č. 359/2009 Sb., která se používá při hodnocení invalidity. Žalobkyně se k posudku vyjádřila a uvedla konkrétní námitky, rozpory v důkazech a posouzení v souzené věci a dalších věcech a navrhla jako důkaz vypracovat nový posudek soudním znalcem v oboru psychologie. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 20 odst. 1 věta prvá zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 30. 6. 2010, nárok na sociální příplatek má rodič [§ 7 odst. 2 písm. b) a d)] pečující alespoň o jedno nezaopatřené dítě, s výjimkou dítěte svěřeného do pěstounské péče nebo svěřeného do péče uvedené v § 43 odst. 2, včetně nezaopatřeného dítěte, které má nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte po dosažení zletilosti dítěte (§ 38), dítěte, jemuž nenáleží příspěvek na úhradu potřeb dítěte proto, že požívá důchod z důchodového pojištění, který je stejný nebo vyšší než uvedený příspěvek (§ 40), nebo nezaopatřeného dítěte svěřeného do péče uvedené v § 43 odst. 3 anebo nezaopatřeného dítěte, které je v plném přímém zaopatření ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež, jestliže rozhodný příjem v rodině je nižší než součin částky životního minima rodiny, popřípadě zvýšeného podle § 22 odst. 1 a 2 a koeficientu 2,00. Podle § 22 odst. 1 téhož zákona při stanovení výše sociálního příplatku se částka životního minima nezaopatřeného dítěte uvedená v § 21 odst. 1 násobí, jde-li o a) dítě dlouhodobě těžce zdravotně postižené, koeficientem 3,00, b) dítě dlouhodobě zdravotně postižené, koeficientem 2,67, c) dítě dlouhodobě nemocné, koeficientem 1,34, d) děti, které se narodily současně, a to v době do tří let jejich věku, koeficientem 1,22, e) dítě, které studuje na střední škole v denní formě studia nebo na vysoké škole v prezenční formě studia ve studijním programu poskytujícím vysokoškolské vzdělání, koeficientem 1,20. Podle § 9 odst. 1 za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona považuje nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok. Podle § 9 odst. 2 jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu činí stupeň zdravotního postižení a) od 20 % do 49 %, považuje se nezaopatřené dítě za dlouhodobě nemocné, b) od 50 % do 79 %, považuje se osoba za dlouhodobě zdravotně postiženou, c) od 80 % do 100 %, považuje se osoba za dlouhodobě těžce zdravotně postiženou. Podle § 9 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb. ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou klasifikaci zdravotního postižení podle stupňů (odstavec 2) a způsob jejich posuzování. Touto vyhláškou je vyhláška č. 207/1995 Sb. Podle § 9 odst. 4 citovaného zákona posuzování zdravotního stavu pro účely tohoto zákona podle odstavců 1 a 2 upravuje zvláštní zákon. Soud předně uvádí, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2010, č. j. 3 Ads 110/2009-49, č. 2018/2010 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou publikována na www.nssoud.cz), rozhodnutí o příspěvku na péči podléhá přezkumu ve správním soudnictví, protože rozhodování o nároku na příspěvek na péči a o jeho výši správní orgán hodnotí otázky právní i skutkové, přičemž skutková zjištění nezávisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby žadatele. Podle krajského soudu toto právní posouzení lze vztáhnout obdobně na sociální příplatek, stejně jako dále citovanou judikaturu. K námitce stěžovatele si krajský soud položil otázku, zda se v případě posudku o zdravotním stavu jedná o závazné stanovisko, jak tvrdí žalovaný. Judikatura správních soudů je v tomto směru setrvalá a v jejím čele stojí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009-59, podle kterého posudek PK MPSV o stupni závislosti představoval v odvolacím řízení správním rozhodující důkaz (tzv. povinný důkaz) a nejedná se svou povahou o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, poněvadž zejména jeho závaznost není zákonem deklarována (stanovena). Proto je třeba na tento posudek nahlížet jako na kterýkoli jiný důkazní prostředek, jehož správnost není presumována a jenž podléhá hodnocení správního orgánu, který jej vyžádal; a je třeba klást na něj požadavek přesvědčivosti a úplnosti. Posudek tak musí obsahovat nejen výrok, ale rovněž odkaz na doložené nálezy ošetřujícího a odborných lékařů, případně výsledek vlastního šetření. Těmto požadavkům posudek PK MPSV v Brně ze dne 31. 3. 2010 vyhotovený ve správním řízení nevyhovuje, neboť není prakticky vůbec odůvodněn. Požadavky na posudek o zdravotním stavu byly v obdobných věcech (ohledně příspěvku na péči) vyjádřeny již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 50/2009-63 a zejména v rozsudku téhož soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009-53, podle kterého „.posouzení stupně závislosti osoby pro účely rozhodování o příspěvku na péči v řízení v I. stupni i v řízení odvolacím musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v § 25 odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Na výsledný lékařský posudek, který je v tomto řízení stěžejním důkazem, je třeba klást požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Nenaplnění těchto požadavků je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ Tento právní názor potvrdil dále pro posudky vydávané po 30. 6. 2009 mj. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009-30. Podle krajského soudu tyto nároky na posudek lze použít obdobně i na posudky vydávané o zdravotním stavu ve věcech sociálního příplatku s tou výjimkou, že pokud není výslovně stanoveno, z jakých podkladů takový posudek vychází, přiměřeně musí tento posudek vycházet z odborných lékařských zpráv, nálezů a dokumentace (u sociálního příplatku není např. zákonem stanovena povinnost vycházet ze sociálního šetření). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 3 Ads 105/2010-121, „posudek o stupni závislosti v řízení o příspěvku na péči podléhá hodnocení správního orgánu, a proto je třeba na něj klást požadavek přesvědčivosti a úplnosti, jak vykrystalizoval v letité judikatuře soudů rozhodujících ve věcech přezkumu orgánů sociálního zabezpečení. Podle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu platí, že v odůvodnění správního rozhodnutí „...se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“. K závěrům o úplnosti a přesvědčivosti posudku správní orgán tedy může dospět jen tehdy, pokud se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník řízení uplatňující nárok na příspěvek na péči. Hodnocení správních orgánů sice nepodléhají odborné lékařské závěry posudků, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti. Toto omezení však správní orgány nezbavuje povinnosti hodnotit ve správním řízení provedené důkazy a tudíž i správnosti posudků z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009 - 127, dále také rozsudek ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009 – 104, přístupné na www.nssoud.cz). Aby správní orgán (stěžovatel či prvoinstanční orgán) mohly vyhodnotit přesvědčivost a úplnost předloženého posudku, musí být posudek přezkoumatelný vzhledem ke svým zákonem stanoveným podkladům vymezeným v citovaném ustanovení § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách (které platí jak pro posudek závislosti v prvoinstančním, tak i per analogiam v odvolacím řízení). Jak Nejvyšší správní soud shledal v posuzované věci, posudek PK MPSV ani posudek lékaře Úřadu práce v Nymburku takto přezkoumatelné nebyly. Navíc se oba posudky rozcházely v hodnocení některých úkonů, konkrétně čtyřech úkonech péče o vlastní osobu a třech úkonech soběstačnosti vymezených zákonem o sociálních službách a konkretizovaných vyhláškou č. 505/2006 Sb. Jakkoliv se vlastní výsledek posouzení (tzn. posudkový závěr) obou posudků nelišil, neboť jak úřad práce, tak i PK MPSV zhodnotily zdravotní stav žalobkyně jako II. stupeň závislosti (středně těžká závislost), měly být tyto významné rozdíly v hodnocení závislosti posuzované žalobkyně odstraňovány dalším dokazováním v řízení před stěžovatelem. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že tyto nedostatky napadeného rozhodnutí způsobují jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jak správně (byť nikoliv úplně přehledně) uvedl městský soud v napadeném rozsudku. Tento důvod obstojí jako kasační důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí i samostatně“. Vzhledem k charakteru souzené věci a také vzhledem k tehdejší praxi posudkové služby Ministerstva práce a sociálních věcí, kdy pro soudy přezkoumávala zdravotní stav i v jiných věcech než jsou invalidní důchody, v rámci plné jurisdikce krajský soud vyžádal od PK MPSV v Hradci Králové srovnávací posudek o zdravotním stavu syna žalobkyně. Posudek PK MPSV v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2010 potvrdil synu žalobkyně dlouhodobé zdravotní postižení, ale nikoli již nadále dlouhodobé těžké zdravotní postižení. Odůvodnění, k jakému časovému okamžiku došlo ke změně a z jakého důvodu, posudek neobsahuje. Přestože se posudek vyjádřil i k některým námitkám žalobkyně, jak je uvedeno již výše, soud neshledal tento posudek jako zcela vyčerpávající a úplný. K tomu žalobkyně vyjádřila svůj konkrétní nesouhlas, rozvedený výše. Doplnění posudku, případně další srovnávací posudek od PK MPSV již soud vyžádat nemohl vzhledem k obecnému odmítnutí posudkových komisí v jiných věcech než ve věcech důchodového pojištění tyto posudky nadále poskytovat. V napadeném rozhodnutí žalovaný pouze odkázal na posudek PK MPSV v Brně, které pojal jako závazné stanovisko, od nějž se nemůže odchýlit. Odpověď na výčet konkrétních odvolacích námitek však v napadeném rozhodnutí chybí. Aby napadené rozhodnutí bylo zákonné, především z něj musí být jasné, z jakých důvodů bylo toto rozhodnutí učiněno a přitom se musí správní orgán II. stupně vypořádat se všemi odvolacími námitkami, obstarat si a vyhodnotit řádně všechny důkazy. Podle § 73 zákona o státní sociální podpoře v řízení podle tohoto zákona se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, pokud se v tomto zákoně nestanoví jinak. Podle § 50 odst. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle § 52 správního řádu účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Tomu žalovaný v napadeném rozhodnutí v souzené věci nedostál. Posudek PK MPSV v Brně ze dne 31. 3. 2010 považoval podle svého vyjádření i napadeného rozhodnutí za závazné stanovisko, od nějž se nemůže odchýlit a nepovažoval se za oprávněného nijak tento posudek hodnotit. Odvolací námitky žalobkyně o rozporech mezi důkazy, o kombinaci diagnóz, zhoršení zdravotního stavu syna atd., žalovaný nevzal vůbec v potaz a spokojil se s pouhým výsledkem posudku PK MPSV bez bližšího odůvodnění. Ze správního spisu ani napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by si vyžádal posudkový spis nebo doplnění posudku či jakoukoli jinou formou doplňující údaje, aby se blíže obeznámil s důvody posudku. Pak tedy není známo, na základě čeho posudek pojal jako úplný a přesvědčivý a proto způsobilý posloužit jako klíčový důkaz pro rozhodnutí o odvolání. Samotný posudek PK MPSV v Brně ze dne 31. 3. 2010 neobsahuje kromě konečného výroku žádné zdůvodnění. Ze správního spisu ani nevyplývají konkrétní dotazy či zadání k posudku tak, aby byly položeny posudkové komisi konkrétní dotazy či pokyn odpovědět na námitky syna žalobkyně. V souzené věci není žádný důvod, aby se soud odchýlil od použitelné stabilní judikatury své i dalších správních soudů ohledně požadavků na odůvodnění žalobou napadnutelného rozhodnutí. Jak již zdejší soud uvedl v rozsudcích proti České správě sociálního zabezpečení ve svých rozsudcích ze dne 12. 7. 2010, č. j. 72 Ad 30/2010-13, a ze dne 13. 7. 2010, č. j. 72 Ad 35/2010-10, „podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Žalobce namítal, že jeho zdravotní stav se od poslední operace v roce 2007 nezlepšil a toto své tvrzení doložil lékařskou zprávou, kterou navrhl jako důkaz. K tomu žalovaná neuvedla žádné vyjádření, žádnou úvahu, žádný argument, jak se s těmito konkrétními námitkami a návrhem na dokazování vypořádala, vůbec nijak na ně nereagovala. Žalovaná se vůbec nevyjádřila k tomu, že od jejího uznání invalidity se zdravotní stav žalobce změnil a jak, pokud mělo podle ní dojít ke zlepšení, v čem toto zlepšení spočívá anebo z jakého důvodu dospěla nyní k novému závěru, že žalobce již není invalidní. Smyslem námitkového řízení je přezkoumat rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, aby na konkrétní nesouhlas a námitky žalobce mohl správní orgán II. stupně odpovědět a vyjasnit mu, proč k naříkanému rozhodnutí dospěl. Proto by rozhodnutí správního orgánu I. stupně mělo už samo dostatečně obsahovat důvod nebo důvody, pro které došlo ke změně práv a povinností žalobce. Tím spíše toto platí pro rozhodnutí správního orgánu II. stupně. Pokud žalobce nesezná z rozhodnutí jeho důvod/y, nemůže se proti němu účinně bránit a celé opravné řízení, jak správní, tak soudní postrádá svůj primární význam. Rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně tvoří jeden celek, jak setrvale judikují správní soudy. V souzené věci ani v napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí správního orgánu I. stupně není obsažen důvod, na základě kterého došla žalovaná k závěru, že žalobce již není invalidní. Pouhý odkaz na označení ustanovení čísly a písmeny nepostačuje k tomu, aby jak žalobce, tak opravné orgány (správní či soudní) mohly poznat a přezkoumat, jak ke svému závěru správní orgán dospěl. Judikatura správních úseků krajských soudů a Nejvyššího správního soudu se všeobecně mnohokrát vyjádřila k přezkoumatelnosti správního rozhodnutí a napadené rozhodnutí požadavkům přezkoumatelného rozhodnutí nevyhovuje. Skutečný důvod vydání rozhodnutí není v rozhodnutí o námitkách vůbec uveden.“ Zdejší soud odkázal ve svých výše citovaných rozsudcích na argumentaci Nejvyššího správního soudu z jeho rozsudku ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006- 36, www.nssoud.cz, č. 1389/2007 Sb. NSS, podle kterého „nepřezkoumatelností se … podle konstantní judikatury správních soudů a podle doktríny chápe taková vada správního rozhodnutí, která je charakterizována jako nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případě rozhodnutí stěžovatelky byla přitom krajským soudem vytknuta vada spočívající v nedostatku důvodů, neboť jak krajský soud konstatoval, odůvodnění napadeného rozhodnutí je zkratkovité s poukazy na jiná rozhodnutí bez bližšího odůvodnění a rozboru, a nemůže tudíž dávat odpověď na otázku, jakými skutkovými a právními důvody byl správní orgán veden. Odůvodnění sice obsahuje poukaz na ustanovení § 37 zákona o důchodovém pojištění a § 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, nicméně jinak odůvodnění připomíná sérií odkazů na obsah správního spisu. Z obsahu napadeného rozhodnutí proto nelze spolehlivě zjistit, proč stěžovatelka dospěla k závěru obsaženému ve výroku. … účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy, poněkud slevit z nároků na dodržení jinak zcela oprávněných požadavků § 47 správního řádu z roku 1967 (resp. jeho obdoby ve správním řádu) s vědomím toho, že ve správním spisu nalezl dostatečnou oporu pro úvahu, že je rozhodnutí stěžovatelky po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem, v předkládaném rozhodnutí tak učinit nemůže ani při nejlepší vůli. Plně se tu totiž naplňuje druhá premisa již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to, že „za situace, kdy spis neobsahuje nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, z jakých podkladů správní orgán vycházel (§ 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 správní řád) a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil, nezbývá soudu, než bez dalšího napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost bez nařízení jednání (§ 250f o.s.ř.) zrušit“. V souzené věci zůstaly při zjišťování skutkového stavu nezodpovězeny některé otázky, zejména ve spojení s námitkami žalobkyně. Soud v rámci plné jurisdikce hodlal zadat vyhotovení dalšího posudku (doplňujícího nebo srovnávacího), kterým by se vady správního řízení napravily, avšak vzhledem ke změně praxe posudkových komisí se tak nestalo. Konečný posudek PK MPSV v Hradci Králové, vyhotovený v rámci soudního řízení správního, není zcela úplný a přesvědčivý a soud jej proto nemohl vzít za základ svého rozhodnutí. Další rozsáhlé dokazování, prováděné soudem, by šlo nad rámec základních principů soudního přezkumu správního rozhodování. Soud by tak nahrazoval činnost správního orgánu, což považuje v tak velké míře za nepřípustné, neboť by tím popíral charakter a odlišnosti správního řízení a soudního řízení správního a také ubíral žalobkyni možnost se včas a na správném místě vyjadřovat k probíhajícím řízením a v případě nesouhlasu účinně proti rozhodnutí brojit. Rozpory mezi jednotlivými důkazy ze správního řízení a soudního řízení správního (zejména rozdíly v odborných lékařských zprávách a hodnocení zdravotního stavu), tak zůstaly nevyjasněny a je třeba v dalším řízení provést dokazování řádně a tak, aby tyto rozpory byly odstraněny. V úvahu je třeba vzít všechny důkazy, včetně všech dostupných lékařských zpráv, a do konečného vyhodnocení důkazů je zahrnout. Vzhledem k této procesní situaci se soud již nezabýval dalšími námitkami žalobkyně a jejími návrhy na dokazování. Krajský soud proto zrušil rozhodnutí žalované pro nepřezkoumatelnost, neboť žalovaný neuvedl dostatek důvodů pro své rozhodnutí a dále pro vady řízení, neboť žalovaný si ve správním řízení neopatřil důkazy v takovém rozsahu, aby byl prokázán stav věci tak, aby o něm nebyly pochybnosti. Současně krajský soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný znovu ve věci rozhodne, přičemž bude vycházet z právního názoru krajského soudu, že rozhodnutí o odvolání ve věci příspěvku na péči je třeba řádně odůvodnit poté, co si správní orgány obstarají dostatek důkazů ve věci a ty posoudí v souladu se správním řádem a tak, že posudek o zdravotním stavu budou považovat za důkaz a nikoli za závazné stanovisko. V dalším řízení žalovaný tedy provede další dokazování, zejména si s ohledem na provedené dokazování vyžádá doplňující nebo srovnávací posudek PK MPSV, jíž uloží znovu posoudit zdravotní stav syna žalobkyně s ohledem na skutečnosti prokázané v tomto soudním řízení. V případě potřeby žalovaný ve správním řízení provede dle své úvahy další dokazování. Žalobkyni soud náhradu nákladů nepřiznal, protože žádné nepožadovala soud ze spisu žádné nezjistil. Žalovaný nebyl ve sporu úspěšný a podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení