73 Cad 7/2009 - 31

Rubrum

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce M. R., bytem T. 232/7, P. 2 - P., zast. Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí, se sídlem Olomouci, Jeremenkova 40a, k žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 8. 2009, sp.zn. KÚOK/77045/2009/OSV-SP/7204, č.j. KUOK 84265/2009, o zamítnutí odvolání ve věci dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Ustanovenému zástupci advokátu Mgr. Davidovi Černému se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 960 Kč, která mu bude vyplacena k jeho rukám do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Ostravě.

Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo žalobci zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne 9. 7. 2009, č.j. 47563/2009/PRR, kterým byl na základě žádosti žalobce rozhodnuto nepřiznat mu dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje – ročního poplatku za odvoz tuhého komunálního odpadu. V žalobě namítal žalobce, že v době správního řízení probíhalo řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům pod sp.zn. 0Nc 932/2008, o tom správní orgán věděl a proto měl žalobci ustanovit opatrovníka anebo o předběžné otázce o způsobilosti žalobce rozhodnout usnesením, ať již negativně či pozitivně. Žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. V doplnění žaloby zástupce žalobce brojil proti tomu, že žalobce nebyl správními orgány dostatečně poučen o svých právech a povinnostech v řízení. V době správního řízení existovaly pochyby o způsobilosti žalobce jednat samostatně, protože samotný fakt, že bylo vedeno soudní řízení o způsobilosti žalobce, je důvodem k ustanovení opatrovníka. Tvrzení žalovaného, že si žalobce mohl zvolit zmocněnce, není dostatečné. Rozsudek Okresního soudu v Přerově, že se žalobce neomezuje nijak ve způsobilosti k právním úkonům, nabyl právní moci až po skončení správního řízení. Žalobce rovněž vznesl námitku, že ve správním řízení byly předloženy dostatečné podklady, které umožňovaly správnímu orgánu, aby žalobci požadovanou dávku přiznal, a závěrem navrhl zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobce nebyl osobou v hmotné nouzi a proto mu nelze požadovanou dávku přiznat. Správní orgány zjistily, že žalobce nemá žádný příjem ani majetek, ale žije ve společné domácnosti s matkou, jejíž příjmy (11.611 Kč měsíčně – vdovský a starobní důchod) postačují k zabezpečení živobytí a základních osobních potřeb obou osob (jejich částka živobytí činí celkem 5364 Kč), tak i k zabezpečení jejich nákladů na bydlení. Odůvodněné náklady na bydlení jsou 3.144,25 Kč měsíčně, skutečné náklady 3.160 Kč měsíčně a zbývající prostředky (3.087 Kč) jsou dostatečné k platbě mimořádného výdaje, který žádal žalobce uhradit. Se žalobcem správní orgán prokazatelně jednal a poučil jej o jeho právech a povinnostech (viz protokol ze dne 1. 7. 2009). Žalovanému nebyly během správního řízení známy žádné zákonné důvody, pro které bylo nutno určit žalobci opatrovníka. Do doby rozhodnutí soudu ve věci o způsobilosti žalobce k právním úkonům na něj pohlížel správní orgán jako na způsobilého jednat samostatně ve správním řízení. Extenzivní výklad je podle žalovaného v této věci nepřípustný. Žalobci nebylo nikdy upřeno právo zvolit si zmocněnce. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 27. 8. 2009. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 1. 7. 2009 požádal žalobce o úhradu „smetného“ za rok 2009. K žádosti doložil usnesení Okresního soudu v Přerově o ustanovení mu opatrovníka v řízení o způsobilosti k právním úkonům a obdržel a podepsal poučení v řízení o žádosti. Dne 9. 7. 2009 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, jímž žádost žalobce o přiznání dávky v hmotné nouzi zamítl, protože příjem společně posuzovaných osob byl dostačující k zabezpečení všech nezbytných potřeb. Žalovaný zjistil aktuální stav řízení o způsobilosti žalobce k právním úkonům a o jeho odvolání rozhodl tak, že ho zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V napadeném rozhodnutí žalovaný zdůvodnil nepřiznání dávky tím, že žalobce a jeho matka nebyli osobami v hmotné nouzi. Žalovaný odkázal na jiné řízení, ve kterém nebyl žalobci přiznán příspěvek na živobytí, protože příjmy žalobce a jeho matky i po odečtení přiměřených nákladů na bydlení přesahovaly jejich částku živobytí. Dne 9. 7. 2009 nebyl přiznán matce žalobce doplatek na bydlení pro nesplnění zákonných podmínek. Pro účely dávky mimořádné okamžité pomoci v hmotné nouzi na úhradu nezbytného jednorázového výdaje byl žalobce posuzován samostatně, bez společně posuzovaných osob a žalobce nebyl shledán jako osoba v hmotné nouzi. Žalovaný konstatoval, že poplatek za odvoz tuhého komunálního odpadu lze považovat za jednorázový nezbytný výdaj. Žalovaný uvedl, že žalobce nemá příjmy ani majetek a že při posuzování jeho celkových sociálních poměrů se bere v úvahu i využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké. Žalobce žije ve společné domácnosti s matkou, jejíž příjem z důchodu starobního a vdovského, tj. 11.611 Kč měsíčně (což je doloženo ve spise dokladem ČSSZ – pozn. soudu) postačuje k zabezpečení obou jmenovaných osob a k úhradě nákladů na živobytí (5.364 Kč) i bydlení (3.160 Kč) a zbývajících 3.087 Kč postačuje i na platbu požadovaného mimořádného výdaje. S tímto podrobným odůvodněním žalovaný uzavřel, že správní orgán I. stupně správně vyhodnotil žalobce jako osobu, která není v hmotné nouzi a proto nemá na požadovanou dávku nárok. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Námitku žalobce, že mu měl být ustanoven v řízení opatrovník, soud neshledal důvodnou. Podle § 29 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále „správní řád“), procesní způsobilost nemají fyzické osoby, které byly soudem zbaveny způsobilosti k právním úkonům; osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla soudem omezena, nemají procesní způsobilost v rozsahu tohoto omezení. V době řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí (od 1. 7. 2009) až do vydání napadeného rozhodnutí (27. 8. 2009) nebyl žalobce zbaven způsobilosti k právním úkonům zcela ani částečně. Soudní řízení o návrhu občansko-právního oddělení Okresního soudu v Přerově na omezení způsobilosti k právním úkonům bylo ukončeno dne 29. 1. 2010, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 0 Nc 932/2008. Žalobce jím nebyl nijak omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Správní orgán si v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu nemůže učinit úsudek o otázkách osobního stavu. Výsledek soudního řízení o osobním stavu žalobce ukázal, že žalobce nebyl stižen žádnou duševní poruchou, která by vedla k nutnosti zastoupení opatrovníkem. Správní orgán tedy postupoval v souladu se zákonem. K opačnému výsledku by bylo nutno dospět, pokud by soud rozhodl opačně, či jinak. K tomu však v souzené věci nedošlo. Námitku, že již ve správním řízení existovaly pochybnosti o způsobilosti žalobce jednat samostatně, žalobce ani jeho zástupce nijak nekonkretizují ani nenabízí žádný argument či důkaz k prokázání tohoto tvrzení. Samotný fakt, že toto řízení je vedeno, neshledává krajský soud jako dostačující bez dalšího konkrétního odůvodnění. Tím spíše, že žalobce podle rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 11. 2009 nesouhlasil se zbavením či omezením své způsobilosti k právním úkonům. Skutečnost, že žalobce byl zastoupen opatrovníkem v soudním řízení o omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, nelze přirovnat k nutnosti být zastoupen ve správním řízení v souzené věci. Ve jmenovaném soudním řízení charakter vedeného řízení sám předurčuje nutnost zastoupení žalobce, a to tím spíš, že návrh podalo občansko-právní oddělení téhož soudu. Správní řízení v souzené věci nemělo obdobný charakter, týkalo se zcela jiného předmětu řízení, kde nevyvstaly ani pochybnosti o způsobilosti žalobce ani potřeba zastoupení, což je zjevné ze správního spisu a z popsaného průběhu správního řízení, sepsaných protokolů a vydaných rozhodnutí. Další námitkou brojí žalobce proti tomu, že nebyl ve správním řízení dostatečně poučen. Tuto námitku žalobce nijak blíže nerozvádí ani nespecifikuje. Pouze ji uvádí v návaznosti na námitku, že mu měl být správním orgánem ustanovení opatrovník. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že rozhodnutí vydaná ve správním řízení obsahují potřebná poučení o opravných prostředcích i o řízení ve věci žádosti. Navíc, o příslušných ustanoveních správního řádu, která upravují zastupování osob s omezenou právní způsobilostí poučil žalobce správní orgán I. stupně v odpovědi na stížnost žalobce ze dne 28. 4. 2009, jak vyplývá z přílohy dodané žalobcem do soudního spisu sp.zn. 73Cad 1/2009. Správní orgán pravidelně podle správního spisu zjišťoval stav řízení o omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům před svými úkony a měl aktuální informace. Podle § 4 odst. 2 správního řádu správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Vzhledem k výše uvedenému tuto povinnost v souzené věci dle krajského soudu správní orgán splnil. Poslední námitkou žalobce konstatuje, že ve správním řízení byly předloženy dostatečné podklady, které by umožňovaly správnímu orgánu požadovanou dávku přiznat. Rovněž tuto námitku žalobce ani jeho zástupce nijak nespecifikují. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. do 31. 12. 2009, pro účely posuzování stavu hmotné nouze se příjmy a sociální a majetkové poměry osoby, která žádá o dávku, posuzují společně s příjmy a sociálními a majetkovými poměry dalších osob. Okruh těchto společně posuzovaných osob se posuzuje podle zákona o životním a existenčním minimu. Podle § 4 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 110/2005 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, se společně pro účely tohoto zákona, není-li dále stanoveno jinak, posuzují rodiče a zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle písmene b) nebo d). Podle § 6 odst. 1 věta druhá zákona o existenčním a životním minimu pokud jsou však osoby posuzovány podle tohoto zákona společně, porovnává se úhrn započitatelných příjmů všech společně posuzovaných osob s úhrnem částek životního minima posuzovaných osob. Toto ustanovení je však v souzené věci nepoužitelné, neboť v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č.j. 6Ads 98/2008-53, www.nssoud.cz, je mezi zákonem o pomoci v hmotné nouzi a zákonem o existenčním a životním minimu nezávislý vztah. Podle § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi se osoba nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§ 24), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo, nebo b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle § 4 odst. 1 písm. a) částek živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§ 34) a služby s bydlením bezprostředně spojené (dále jen "odůvodněné náklady na bydlení"). Podle § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu. Podle § 36 odst. 2 věta prvé zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely poskytování mimořádné okamžité pomoci osobě uvedené v § 2 odst. 3, odst. 5 písm. a) a odst. 6 tato osoba posuzuje bez společně posuzovaných osob. Podle § 15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona celkovými sociálními poměry rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se osoba dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké. Podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona za příjem, není-li dále stanoveno jinak, považuje 100 % ostatních započitatelných příjmů podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou příspěvku na živobytí. Podle § 7 odst. 2 písm. a) zákona o existenčním a životním minimu se za započitatelné příjmy pro účely tohoto zákona dále považují dávky nemocenského pojištění (péče) a důchodového pojištění. Podle § 7 odst. 2 písm. c) zákona o existenčním a životním minimu se za započitatelné příjmy pro účely tohoto zákona dále považují dávky státní sociální podpory, s výjimkou příspěvku na bydlení. Proto nebyl do příjmů žalobce započítán tento příspěvek, vyplácený jeho matce. Podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi se příjmem osoby nebo společně posuzovaných osob pro účely příspěvku na živobytí rozumí příjem podle odstavce 1 snížený o přiměřené náklady na bydlení; za přiměřené náklady na bydlení se pro účely tohoto zákona považují odůvodněné náklady na bydlení (§ 34), nejvýše však do výše 30 %, a v hlavním městě Praze do výše 35 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob. Podle § 24 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi částka živobytí osoby činí u matky žalobce jakožto příjemkyně starobního důchodu dle § 24 odst. 1 písm. b) částku existenčního minima zvýšenou o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem a u žalobce podle § 24 téhož zákona buď částku existenčního minima anebo částku existenčního minima zvýšenou o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem. Podle § 3 odst. 1 zákona o existenčním a životním minimu pokud je osoba pro účely tohoto zákona posuzována společně s jinými osobami (§ 4), jsou částky životního minima odstupňovány podle pořadí osob. Pořadí posuzovaných osob se stanoví tak, že se nejdříve posuzují osoby, které nejsou nezaopatřenými dětmi, a poté osoby, které jsou nezaopatřenými dětmi. V rámci každé z těchto skupin posuzovaných osob se pořadí stanoví podle věku od nejstarší po nejmladší osobu. Věkem osoby rozhodným pro stanovení částek životního minima je věk, kterého osoba dosáhne v kalendářním měsíci, za který je životní minimum zjišťováno. Podle § 3 odst. 2 téhož zákona částka životního minima osoby, která je posuzována jako první v pořadí, činí měsíčně 2.880 Kč. Podle § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona částka životního minima osoby, která je posuzována jako druhá nebo další v pořadí, činí měsíčně 2.600 Kč u osoby od 15 let věku, která není nezaopatřeným dítětem. Podle § 24 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi částka živobytí společně posuzovaných osob činí součet částek živobytí osob, které jsou osobami společně posuzovanými. Podle § 34 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se do odůvodněných nákladů na bydlení se započítává a) nájemné až do výše cílového nájemného a pravidelné úhrady za služby bezprostředně spojené s užíváním bytu, popřípadě obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení; úhradou služeb bezprostředně spojených s užíváním bytu, případně obdobnou vlastnickou formou bydlení, se rozumí úhrada za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé vody, za úklid společných prostor v domě, za užívání výtahu, za dodávku vody z vodovodů a vodáren, za odvádění odpadních vod kanalizacemi, za osvětlení společných prostor v domě, za odvoz tuhého komunálního odpadu, za vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou, popřípadě další prokazatelné a nezbytné služby související s bydlením, a b) úhrada prokazatelné nezbytné spotřeby energií; úhradou prokazatelné nezbytné spotřeby energií se rozumí úhrada dodávky a spotřeby elektrické energie, plynu, případně výdaje na další druhy paliv, a to ve výši, která je v místě obvyklá. Podle § 34 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi se výše úhrady za prokazatelnou nezbytnou spotřebu energií stanoví jako průměrná cena za dodávku energií pro bytovou jednotku určité velikosti podle sdělení příslušných dodavatelů těchto energií, nejvýše však ve výši skutečných úhrad. Podle § 66 téhož zákona se v řízení podle tohoto zákona se postupuje podle správního řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Podle § 50 odst. správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Podle § 50 odst. 2 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost. Podle § 50 odst. 3 správního řádu správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Podle § 50 dost. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle § 49 zákona odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí a současně od den podání žádosti žalobce o dávku, žadatel o dávku, příjemce i společně posuzované osoby jsou povinni a) osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu, dát písemně souhlas k ověření těchto skutečností a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní stav, b) podrobit se na vyzvání orgánu pomoci v hmotné nouzi vyšetření zdravotního stavu pro účely posouzení, zda si nemůže zvýšit příjem vlastní prací vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a dostavit se na výzvu orgánu pomoci v hmotné nouzi k posouzení nebo přezkoumání zdravotního stavu k orgánu stanovenému zvláštním právním předpisem. Žalovaný byl tedy v souladu s § 2 odst. 1 a § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi povinen posoudit, zda žalobce vzhledem k jeho příjmům a celkovým sociálním a majetkovým poměrům je osobou v hmotné nouzi. Přitom podle § 15 odst. 1 téhož zákona byl povinen vzít v potaz při posuzování celkových sociálních poměrů také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké. Žalovaný zcela transparentně uvedl, že posuzoval žalobce, který nemá žádný majetek ani příjem, samostatně, avšak s ohledem na nutnost posouzení celkových sociálních poměrů jej správně posoudil i společně s jeho matkou, se kterou žil v rozhodné době. Matka žalobce byla zcela bezpochyby osobou žalobci blízkou. Krajský soud považuje posouzení celkových sociálních poměrů žalobce způsobem, který použily správní orgán I. a II. stupně, za správný. Soud se ztotožňuje s tím, že správní orgány využily při posouzení celkových sociálních poměrů žalobce stejný výpočet, jakoby posuzovaly, zda se žalobce a jeho matka společně nachází ve stavu hmotné nouze v souladu s § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Správní orgán si zjistil příjmy matky žalobce, od nich odečetl přiměřené náklady na bydlení a na živobytí. Příjem matky je započitatelný v plné výši. Skutečné náklady na bydlení správní orgány vypočetly na 3160 Kč měsíčně, ve správním spise je založen doklad o zálohách elektřiny 1210 Kč měsíčně, zálohách na plyn 1550 Kč měsíčně a měsíční záloze 400 Kč na vodné a stočné. Tyto částky celkem činí skutečně 3160 Kč měsíčně. Tato částka odpovídá nákladům uvedeným v § 34 zákona o pomoci v hmotné nouzi a přitom nepřesahuje 30% započitatelných společných příjmů žalobce a jeho matky. Správní orgán I. stupně uvedl, že částka životního minima žalobce a jeho matky činí 2.880 + 2.600 = 5.480 Kč. Tento výpočet je v souladu s § 3 a § 6 zákona o existenčním a životním minimu. Žalovaný tento výpočet upravil na částku 5.364 Kč za obě společně posuzované osoby a uvedl, že se jedná o částku živobytí těchto osob. Soud prověřil, že podle § 5 odst. 1 zákona o existenčním a životním minimu existenční minimum činilo u každé ze jmenovaných osob 2.020 Kč. Životní minimum matky činilo 2.880 Kč, částka existenčního minima zvýšená o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem činil tak celkem 2.450 Kč (2.880 mínus 2.020 = 860 děleno 2 = 430 plus 2.020 = 2.450 Kč). Pokud by u žalobce nebylo započítáno existenční minimum ve výši 2.020 Kč (ze spisu nevyplývá více podkladů a v žádné písemnosti správních orgánů, zejména v napadeném rozhodnutí není uvedeno, podle jakého konkrétního ustanovení byl žalobce posuzován), činila by žalobcova částka existenčního minima zvýšená o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem celkem sumu 2.890 Kč (2.600 mínus 2.020 = 580 děleno 2 = 290 plus 2.020 = 2.310 Kč). Částka živobytí obou osob činí takto v souladu s § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi 4.760 Kč. Po odečtu částky 7.920 Kč (což je součet částky živobytí 4.760 Kč a skutečných měsíčních nákladů na bydlení 3.160 Kč) od starobního a vdovského důchodu matky žalobce ve výši 11.611 Kč zbývá celkem 3.691 Kč měsíčně k úhradě dalších výdajů žalobce a jeho matky. Pro úplnost soud dodává, že matka žalobce pobírala v rozhodném období podle předkládací zprávy k odvolání správního orgánu I. stupně ještě příspěvek na bydlení ve výši 1.236 Kč, ten však není podle § 7 odst. 2 písm. e) zákona o existenčním a životním minimu započitatelným příjmem. Výpočet správního orgánu I. stupně je v konečném důsledků i přes nepřesnost správný, tj. že žalobce není osobou v hmotné nouzi podle § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Tento výpočet v rozporu se zákonem není uveden v samotném rozhodnutí správního orgánu I. stupně, následně je popsán ve spise v postoupení odvolání. Ani žalovaný neuvádí zcela přesně, jak ke svému výpočtu dospěl a na základě kterých ustanovení zákona postupoval. Soud přezkoumává rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně jako jeden celek, žalovaný již výpočet v napadeném rozhodnutí provádí, od výpočtu soudu se liší v číselném výsledku, nikoliv však v konstatování, že žalobce se v hmotné nouzi nenacházel. Proto tato nepřesnost či chyba ve výpočtu nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Zástupce žalobce správně uvádí, že žalovaný měl k dispozici všechny podklady pro své rozhodnutí. Mýlí se však v tom, že mu tyto podklady umožňovaly požadovanou dávku žalobci přiznat. Vzhledem k výše uvedenému výpočtu a odůvodnění soud shledal tuto poslední námitku žalobce jako nedůvodnou. Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. K žádosti žalobce o osvobození poplatků soud udává, že podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žaloby, se od poplatku osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek. Náklady řízení účastníkům přiznány nebyly, neboť žalobce v tomto řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému nebyla náhrada nákladů přiznána, neboť si žalovaný žádné náklady neúčtoval a soud ze spisu žádné nezjistil (§ 60 odst. 1 s.ř.s.). Ustanovenému zástupci žalobce byla přiznána podle § 35 odst. 8 s.ř.s. odměna za dva právní úkony (převzetí věci a první porada s klientem a doplnění žaloby) podle § 9 odst. 2 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s čl. II vyhlášky č. 399/2010 Sb., v částce 500 Kč a režijní paušál podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč, tj. celkem 800 Kč. Dále k odměně náleží daň z přidané hodnoty ve výši 160 Kč. Odměna zástupce celkem činí 960 Kč.

Poučení