74 C 23/2022

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Editou Votočkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 231 745,60 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 205 636,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 26 109 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 13 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 231 745,60 Kč s příslušenstvím.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že Městský soud v Brně nařídil usnesením č. j. [spisová značka] exekuci na majetek povinného [jméno] [příjmení] k uspokojení pohledávky žalované. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení]. Na návrh povinného byla usnesením Městského soudu v Brně č. j. [číslo jednací] ze dne 13. 1. 2021 exekuce zastavena, a to z důvodu neplatnosti úvěrové a rozhodčí smlouvy, přičemž toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 68/2021-56 ze dne 2. 9. 2021. V průběhu nezákonné exekuce bylo na povinném vymoženo a exekutorem žalované vyplaceno celkem 231 745,60 Kč. Dle názoru žalobce se žalovaná na úkor dlužníka bezdůvodně obohatila, když jí byla tato částka vyplacena neoprávněně, jelikož exekuce byla vedena na základě absolutně neplatné úvěrové a rozhodčí smlouvy a nicotného rozhodčího nálezu, jelikož tento rozhodčí nález vydal rozhodce, který neměl ve věci pravomoc rozhodnout. Žalobce se dále odvolal na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III. ÚS 4129/18 z [datum]), podle které je nepřijatelné, aby se případné právní ochrany dostávalo subjektům (zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům), které poškozují práva svých klientů. Žalobce uvedl, že [právnická osoba], zneužil právo, když vědomě uplatnil neplatný rozhodčí nález založený na neplatné rozhodčí doložce po [datum]. Žalobce dále uvedl, že dlužník vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení dopisem ze dne [datum] (doručeno datovou schránkou dne [datum]) s termínem úhrady do [datum], nicméně žalovaná dlužnou částku neuhradila a tak se dostala počínaje dnem [datum] do prodlení. Od tohoto data žalobce požaduje z žalované částky úroky z prodlení v zákonné výši. Pohledávka ve výši 231 745,60 Kč byla postoupena [jméno] [příjmení] jako postupitelem na žalobce jako postupníka, přičemž oznámení o postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno postupitelem dopisem ze dne [datum]. Dne [datum] poté byla žalované ze strany žalobce odeslána předžalobní upomínka.

3. Žalovaná ve svém vyjádření soudu uvedla, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, a to ani z části, a navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout, což odůvodnila následovně.

4. Žalovaná v prvé řadě namítla nedostatek aktivní legitimace žalobce, když nebylo v řízení prokázáno, že došlo k postoupení žalované pohledávky z původního dlužníka, tj. pana [jméno] [příjmení], na žalobce, když nebyla předložena žádná smlouva o postoupení pohledávky, a nadto nebylo postoupení pohledávky žalovanému oznámeno. Žalovanému byly zaslány pouze postupně 3 datové zprávy do datové schránky od pana [jméno] [příjmení], popř. žalobce, nicméně s těmito osobami nebyla žalovaná v žádném smluvním vztahu a tyto osoby při učinění předmětných zpráv žalované nijak neprokázali postoupení pohledávky. Žalovaná přitom odkazuje mimo jiné na komentář dostupný v infomačním systému beck-online ([příjmení], Bohumil. § [číslo] (Oznámení postupu; postup několika osobám). In: [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [jméno], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno]. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo]) . 1. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 742.), podle kterého pokud postoupení pohledávky oznamuje postupník, nikoliv postupitel, musí postoupení pohledávky dlužníku prokázat, což v posuzovaném případě žalobce nesplnil. Žalobce ke svému oznámení učiněnému datovou schránkou doložil v příloze pouze plnou moc ve formátu.jpg, která nebyla elektronicky podepsaná a nejednalo se rovněž ani o autorizovanou konverzi dokumentu. Žalovaná proto má za to, že nebyl řádně vyrozuměn o postoupení předmětné pohledávky, přičemž žalovaná rovněž sporuje samotnou existenci smlouvy o postoupení pohledávky, která nebyla ani založena ve spise.

5. Dále žalovaná namítla, že ani zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy. Podle žalované je nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno tak, jak bylo dohodnuto a že úvěr byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením.

6. Žalovaná dále namítla, že předmětný pravomocný rozhodčí nález rozhodce nebyl nikdy zákonem předvídaným způsobem zrušen a je ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) nadále vykonatelný a účinný a představuje překážku věci rozhodnuté. Veškeré přijaté plnění je plněním na tento pravomocný rozhodčí nález. V exekučním řízení soud exekuční titul, resp. ani uzavřenou úvěrovou smlouvu, nemůže věcně přezkoumávat, jak odpovídá i konstantní judikatuře – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012 nebo sp. zn. 29 Odo 1222/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 103/2008. Vydaný rozhodčí nález má totožné účinky jako pravomocné soudní rozhodnutí podle § 159a o. s. ř. a zakládá rovněž překážku věci rozsouzené (rei iudicatae).

7. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, když připomněla zásadu právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo). Pan [anonymizováno] dle tvrzení žalované jako dlužník věděl, resp. vědět měl a mohl, všechny skutkové okolnosti týkající se vzniku vydání bezdůvodného obohacení a zcela ignoroval běh promlčecí doby. Žalovaná namítá, že i u plnění, které bylo vymoženo v průběhu exekuce, musí platit obecná promlčecí doba, a to od data uskutečnění tohoto plnění. Již v této době totiž pan [příjmení] věděl všechny skutkové okolnosti vztahující se k jeho případnému nároku z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž právní hodnocení není z tohoto pohledu relevantní. V této souvislosti žalovaná odkázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3473/20 a rovněž závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2127/21.

8. Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a učinil následující závěr o skutkovém stavu.

9. Mezi žalovaným a panem [příjmení] byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl panu [příjmení] vyplacen úvěr 69.000 Kč. Ten měl uhradit v 30 měsíčních splátkách po 4.894 Kč, celkově se tedy zavázal vrátit dlužnou částku ve výši 146 820 Kč. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 96,21 % p. a.. Ve smluvních ujednáních k úvěrové smlouvě pak byly pro případ prodlení klienta s úhradou splátky nebo její části sjednány následující sankce: smluvní pokuta ve výši 8 % z výše dlužné splátky pro případ prodlení více než 15 dní, smluvní pokuta ve výši 13 % z výše dlužné splátky pro případ prodlení alespoň 30 dní, a to nad rámec smluvní pokuty uvedené výše (čl. 12 1. smluvních ujednání). V případě, že klient bude v prodlení s dvěma splátkami nebo se ocitne v prodlení s úhradou splátky nebo její části o délce 60 dnů, bylo sjednáno zesplatnění úvěru (čl. 12 3.) a celý dluh (jistina úvěru a běžný úrok) se stane novou jistinou a klient je v takovém případě povinen ji zaplatit v den následující po zesplatnění úvěru. Pro případ tohoto prodlení pak byla v čl. 12 5. sjednána smluvní pokuta ve výši 25 % z dlužné částky a dále v čl. 12 7. smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z nové jistiny do zaplacení. V čl. 7 4. smluvních ujednání je pak dohodnuto, že v případě, že budou ze strany dlužníka všechny závazky vůči věřiteli uhrazeny s tím, že dlužníkovi vznikne po uhrazení těchto závazků přeplatek, není povinen věřitel o tomto přeplatku dlužníka informovat a přeplatek mu bude vrácen pouze na základě písemné výzvy dlužníka. V čl. 13 2. je pak uveden postup, který bude věřitelem použit v případě prodlení dlužníka s úhradou jakékoliv splatné částky. [příjmení] jiné je zde věřiteli poskytnuto oprávnění vylepení kontaktní výzvy v místě bydliště dlužníka na domovních dveřích dlužníka, popř. na jiném vhodném místě (pokud tento nebude osobně zastižen). /viz smlouva o úvěru [číslo] ohledně skutečného poskytnutí finančních prostředků rovněž karta klienta, které jsou součástí rozhodčího spisu sp. zn. 6 Nc 5177/2016 10. Dne [datum] byla uzavřena rovněž rozhodčí smlouva, ve které bylo uvedeno, že spory vyplývající z úvěrové smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců, uvedených v bodě 3.3 předmětné rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle uvedených pravidel rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení se přitom mohlo konat i bez ústního projednání, pokud bude mít rozhodce za to, že je možné takto rozhodnout na základě listinných důkazů. Mezi rozhodci pro tento účel byl ujednán i JUDr. [jméno] [příjmení], který vydal předmětný rozhodčí nález č. j. 102 Rozh 8562/2015-7, přičemž řízení se mělo konat v sídle [právnická osoba] společnost [právnická osoba] /viz rozhodčí smlouva ze dne [datum], která je součástí rozhodčího spisu sp. zn. 6 Nc 5177/2016 11. Pan [anonymizováno] úvěr řádně nehradil v celém rozsahu, když v období od [datum] do [datum] uhradil 6 splátek ve výši 4 894 Kč (v období do [datum]) a 5 splátek v nižších částkách mezi 1 027 Kč až 3 867 Kč (v období od [datum]), celkem tedy částku ve výši 42 891 Kč, ačkoliv měl uhradit v tomto období částku vyšší o několik tisíc Kč. Úvěr byl následně žalovanou dne [datum] zesplatněn zasláním dopisu právnímu předchůdci žalobce. /viz zejména karta klienta a oznámení ze dne [datum], které jsou založeny v rozhodčím spise 6 Nc 5177/2016 Protože nehradil ani poté, byla podána rozhodčí žaloba a po proběhlém řízení vydal rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení] dne 11.01.2016 pod č. j. 102 Rozh 8562/2015-7 rozhodčí nález, kterým bylo panu [příjmení] uloženo uhradit 135.440 Kč s přísl. /viz rozhodčí nález ze dne 11. 1. 2016 č. j. 102 Rozh 8562/2015-7 Následně byla vedena exekuce u soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. 094 EX 06262/16, přičemž dne 18.06.2019 pak podal pan [příjmení] návrh na zastavení exekuce, kterému bylo exekučním soudem vyhověno, a to konkrétně usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2021 č. j. [číslo jednací], které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 68/2021-56 ze dne 2. 9. 2021 /viz shodná tvrzení účastníků řízení a rovněž usnesení Krajského soudu v Brně čj. 20 Co 68/2021-56 včetně doručenky datové zprávy/ 12. Pan [příjmení] [příjmení] zaslal dne [datum] žalované datovou zprávu, která byla doručena žalované dne [datum], ve které byl žalované zaslán dokument, ve kterém byla žalovaná vyzvána k úhradě částky ve výši 231 745,60 Kč z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku zastavení vedené exekuce pod sp. zn. 094 EX 06262/16. V závěru dokumentu bylo uvedeno jméno [jméno] [příjmení] a k dokumentu byla přiložena elektronická kopie plné moci datované dne [datum] panu [jméno] [příjmení] ze strany pana [jméno] [příjmení]„ k zastupování v plném rozsahu při všech úkonech potřebných k vymožení mých nároků ze zastavené exekuce 094EX 06262/16 (…), vymožení, postoupení pohledávek, …“ (pozn. podtrženo soudem). Podpis na plné moci byl v listinné podobě ověřen Českou poštou, a to dne [datum], jak je uvedeno na ověřovací doložce a soud proto dospěl k závěru, že plná moc byla vlastnoručně podepsána panem [příjmení] dne [datum] /viz výzva ze dne [datum] včetně plné moci ze dne [datum] v kopii ve formátu.jpg, včetně doručenky do datové schránky žalované, a dále rovněž originál uvedené plné moci/ 13. Pan [příjmení] [příjmení] dále zaslal dne [datum] žalované datovou zprávu, která jí byla doručena stejného dne, ve které byl obsažen dokument nazvaný Oznámení o postoupení pohledávky a v němž pan [jméno] [příjmení] zastoupený panem [jméno] [příjmení] (jak je uvedeno na spodním okraji dokumentu) oznamuje žalované postoupení předmětné pohledávky na žalobce. /viz oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně doručenky do datové schránky/ Žalobce následně dne [datum] upomenul předžalobní upomínkou žalovanou k úhradě předmětné pohledávky, když ji doručil oznámení podepsané žalobcem a učiněné z jeho datové schránky, které bylo žalované doručeno dne [datum] /viz upomínka před podáním žaloby ze dne [datum] včetně doručenky do datové schránky/ Dne [datum] zaslala žalovaná žalobci dopis označený jako„ věc: odpověď na [příjmení] předžalobní výzvu“, kde žalovaná uvedla, že neobdržela od žalobce plnou moc, postoupení pohledávky nemá za prokázané a nemůže proto ani s žalobcem komunikovat. /viz přípis ze dne [datum] označený jako odpověď na [příjmení] předžalobní výzvu/ 14. V exekuci vedené pod sp. zn. 094 EX 06262/16 bylo vymoženo celkem 293 402,00 Kč, přičemž oprávněnému z této částky byla vyplacena částka ve výši 231 745,60 Kč, na náklady exekuce byla exekutorem zadržena částka ve výši 44 818,40 Kč a dále na účtu exekutora zůstala dosud nevyplacená částka ve výši 16 838 Kč /viz Přípis Exekutorského úřadu [okres] ze dne [datum] a seznamy odchozích a příchozích plateb ke spisu [číslo] Ex 062062/16 doložené soudním exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení] sdělením ze dne [datum]

15. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na nadbytečnost takových důkazů, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za zcela prokázaný, když veškeré uvedené listiny a jejich obsah považoval za věrohodné a má za to, že shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci. Ostatně uvedená skutková zjištění účastníci řízení ani v jeho průběhu nerozporovali (ačkoliv je výslovně ve svých podáních a přednesech na soudním jednání neuvedli, aby je soud mohl vzít za svá jako shodná tvrzení účastníků řízení), když sporu mezi nimi bylo především v právním posouzení věci.

16. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům.

17. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud posuzoval právní poměry mezi účastníky vzniklé z uzavření smlouvy o úvěru a rozhodčí podle právních předpisů účinných v době jejich uzavření.

18. Soud nejprve zkoumal, zda došlo k postoupení žalované pohledávky ze strany původního dlužníka z úvěrové smlouvy na žalobce, a to s ohledem na vznesené námitky žalované. Po zvážení všech okolností soud dospěl na základě výše popsaného skutkového stavu k závěru, že došlo k řádnému postoupení žalované pohledávky ze strany původního dlužníka z úvěrové smlouvy na žalobce v souladu s § 1879 o. z. a toto bylo v řízení žalobcem jednoznačně prokázáno. Opačný závěr neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Žalobce doložil soudu oznámení ze dne [datum] učiněné panem [jméno] [příjmení] – řádně zastoupeným při tomto právním jednání na základě plné moci ze dne [datum] panem [jméno] [příjmení], ve kterém oznamuje žalované postoupení jeho pohledávky na žalobce, přičemž postoupení pohledávky potvrdil rovněž žalobce, a to jak v průběhu tohoto řízení, tak rovněž žalované ve své upomínce adresované žalované ze dne [datum]. Soudu tak byl doložen shodný projev vůle obou účastníků předmětné smlouvy o postoupení pohledávky, která nadto ani nemusela být uzavřena v písemné formě (ačkoliv soud zároveň nevylučuje, že smlouva o postoupení pohledávek v písemné formě uzavřena byla), a soud tak má za zcela prokázané, že smlouva, jejímž předmětem bylo postoupení případné žalované pohledávky, uzavřena byla, když to potvrzují oba účastníci předmětné smlouvy. K tomu soud dodává, že pan [jméno] [příjmení] byl panem [jméno] [příjmení] zmocněn rovněž také k uzavření smlouvy o postoupení (v plné moci specifikované) pohledávky, nelze tedy ani vyloučit situaci, že smlouvu o postoupení pohledávky uzavřel za postupitele i postupníka na obou stranách pan [jméno] [příjmení] (který je k zastupování žalobce jako postupníka oprávněn z pozice člena statutárního orgánu).

19. K námitce žalované ohledně řádného oznámení postoupení předmětné pohledávky žalované ve smyslu § 1882 o. z. soud uvádí, že z výše popsaného zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že žalované bylo postoupení pohledávky postupitelem řádně oznámeno, a to dopisem ze dne [datum] (doručeným žalované stejného dne). Oznámení učinil za postupitele pan [jméno] [příjmení], který jednal jako zástupce postupitele na základě plné moci v souladu s § 441 a násl. o. z.. Pokud tedy žalovaná namítá, že jí muselo být postoupení pohledávky postupníkem prokázáno ve smyslu § 1882 odst. 1 o. z., opomíjí, že oznámení vůči ní nebylo učiněno postupníkem (který opravdu musí ve smyslu cit. ust. postoupení pohledávky dlužníku prokazovat), ale postupitelem, přičemž ve smyslu cit. ust. postupitel postoupení dlužníku neprokazuje, ale pouze jej o něm vyrozumívá. Soud má přitom na základě zjištěného skutkového stavu za to, že předmětné oznámení ze dne [datum] splňuje veškeré zákonem vyžadované nároky na vyrozumění dlužníka ve smyslu cit. ustanovení. Pokud žalovaná namítá, že jí nebylo prokázáno oprávnění pana [jméno] [příjmení] zastupovat pana [jméno] [příjmení], soud toto tvrzení hodnotí jako účelové, když žalovaná na základě doložené (prosté elektronické) kopie úředně ověřené plné moci nemohla mít skutečné pochybnosti o zástupčím oprávnění pana [jméno] [příjmení]. Na plné moci byla zřejmě viditelná ověřovací doložka České pošty k vlastnoručnímu podpisu pana [jméno] [příjmení], která má veškeré požadované náležitosti a o její pravosti není důvod jakkoliv pochybovat. Soud k tomu dodává, že plná moc v daném případě ani nemusela být udělena písemně (ačkoliv tak ve skutečnosti udělena byla), když takový požadavek právní předpisy nestanoví. Soud tak má za to, že žalované bylo při učinění oznámení doloženo a žalovaná mohla rozumně předpokládat, že pan [jméno] [příjmení] jedná jako zástupce pana [jméno] [příjmení], přičemž za těchto okolností by i v případě nedostatku zástupčího oprávnění pana [jméno] [příjmení] byla žalovaná„ chráněna“ ve smyslu § 444 odst. o. z. před negativními důsledky jednání s panem [jméno] [příjmení] (pokud by například požadovanou částku uhradila k jeho rukám namísto k rukám pana [jméno] [příjmení] jako původního dlužníka). K tomu soud dodává, že již i Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že zákon nevyžaduje, aby originál písemné plné moci byl třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložen a že z jednání zmocněnce vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v případě, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele a v mezích plné moci, která objektivně existuje (srov. např. rozhodnutí sp. zn. Odon 28, uveřejněné v časopise Právní rozhledy [číslo] nebo usnesení ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2523/2010).

20. Soud dále posuzoval uzavřenou smlouvu o úvěru [číslo] mezi účastníky, a to podle § 2395 a násl. o. z., přičemž v této otázce vyšel ve smyslu § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 68/2021-56 ze dne 2. 9. 2021, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2021 č. j. [číslo jednací]. Jak přitom jednoznačně vyplývá z výše popsaného skutkového stavu, mezi stranami byla sjednána úvěrová smlouva, přičemž výpůjční úroková sazba úvěru ve výši přesahující 96 % p. a. byla značným překročením únosné míry úrokového zatížení při poskytování spotřebitelských úvěrů, dluh byl zajištěn řadou řetězených smluvních pokut a výsledná vymáhaná částka po žalobci, resp. jeho právním předchůdci, tak byla v kontextu všech okolností posuzované věci v rozporu s dobrými mravy. Soud se tak zcela ztotožňuje s hodnocením úvěrové smlouvy tak, jak jej provedly již exekuční soudy v předcházejících řízeních, a uzavírá, že uzavřená smlouva o úvěru [číslo] je neplatná (srov. § 580 o. z.), a to pro rozpor s dobrými mravy a rovněž pro zjevnou nespravedlnost vůči právnímu předchůdci žalobce.

21. Soud se dále zabýval platností sjednané rozhodčí smlouvy a účinky na základě ní vydaného rozhodčího nálezu, přičemž ohledně těchto skutečností rovněž vycházel ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 68/2021-56 ze dne 2. 9. 2021, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2021 č. j. [číslo jednací]. V těchto usneseních bylo postaveno najisto, že rozhodčí smlouva ze dne [datum] je neplatná, a to v návaznosti na neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k této skutečnosti ani později na základě ní vydaný rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce, jelikož rozhodce neměl k vydání předmětného rozhodčího nálezu pravomoc. Soud v řízení nenabyl o správnosti těchto závěrů žádných pochybností, proto se s nimi zcela ztotožnil a plně na ně odkazuje. K jednotlivým námitkám žalované soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění citovaných usnesení a rovněž se s nimi nad rámec toho vypořádává v následujících odstavcích tohoto rozsudku.

22. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud ČR a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například již. cit. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující:„ Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že„ námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; [číslo] Sb.), bod 24). Platí totiž, že„ (e) xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ (nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)). Avšak„ z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ (viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak„ v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by„ ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva„ deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí„ formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body [číslo]), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda„ byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“ 23. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavně-právních hledisek i při posouzení předmětné věci. V každém případě již z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom soud nemá nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva (se spotřebitelem) je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) zastavit exekuci.

24. Soud v návaznosti na výše uvedené musí zcela odmítnout argumentaci žalované, že rozhodčí nález sám o sobě představuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků (lze rovněž říct, že je nicotný), jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodili, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde„ o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že rozhodčím nálezem vydaným JUDr. [jméno] [příjmení] č. j. 102 Rozh 8562/2015-7 nemohla být žalobci stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož tento rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků. V této souvislosti jsou rovněž liché odkazy žalované na„ starou“ judikaturu Nejvyššího soudu (do roku 2012), se kterými se zcela vypořádal již Krajský soud v Brně ve svém usnesení č. j. 20 Co 68/2021-56 ze dne 2. 9. 2021, když zejména uvedl, že v právním posouzení důsledků„ vykonatelnosti a způsobilosti rozhodčích nálezů být exekučními tituly zaznamenalo v uplynulých letech v doktrinální teorii (a z toho vyplývající judikatorní praxi soudů) zásadní posun. Běží o posun tak markantní, že je zcela nadbytečné a zavádějící zabývat se nyní při přezkumu prvostupňového usnesení vydaného v roce 2021 přístupy a nakonec i judikáty vydanými a publikovanými ve Sbírce v roce 2009, 2010 nebo 2011. Toho si je s určitostí vědom i odvolatel a citací těchto rozhodnutí v odvolání se snaží toliko odklonit odvolací soud od otázek aktuálních. Stejně tak pokud běží o usnesení jednotlivých krajských soudů na území České republiky, ty vzhledem k jejich charakteru nemají zevšeobecňující charakter a nejsou pro rozhodnutí odvolacího soudu prejudicielní.“ V dalších podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění citovaného usnesení, ze kterého, jak již bylo uvedeno, v této otázce vycházel.

25. Soud si je také vědom rozhodnutí MS v [obec] č.j. 25 Co 196/2021-107, podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala od žalobce na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož právní předchůdce žalobce od počátku neměl z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost. V podstatě by totiž jinak platilo, že ten, kdo základě uvedeného právně neúčinného rozhodčího nálezu v exekučním řízení řádně plnil, na tom bude hůře než ten, kdo neplnil nic. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí MS v [obec] sp. zn. 13 Co 50/2020, které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen či nikoliv.

26. K námitce žalované a jejím odkazu na závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2023 č. j. 33 Cdo 1784/2022-167 soud uvádí, že přijaté závěry v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně soud se s jeho závěry, jak jej interpretuje žalovaná, neztotožňuje, a to i v návaznosti na ústavně-právní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu ČR, tak rovněž i Ústavního soudu (srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3194/18 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel. Soud tak přitom podrobně činí zejména v odst. 20 až 25 odůvodnění tohoto rozsudku.

27. Soud se v kontextu výše předestřených závěrů v neposlední řadě zabýval tím, zda žalovaná měla nárok vůči žalobci podle hmotného práva, tedy zda žalobce plněním v exekuci plnil žalované závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Přitom platí, že pokud by takovou povinnost žalobce v době plnění měl, nemohlo by se jednat na straně žalované o bezdůvodné obohacení, a naopak.

28. Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že z poskytnutí finančních prostředků žalobci (v souvislosti s uzavřením neplatné úvěrové smlouvy [číslo]) žalované vzniklo právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků ve výši 69 000 Kč. Žalobce přitom před zahájením exekučního řízení žalované uhradil celkem 11 splátek v celkové výši 42 891 Kč, v této části tedy nárok žalobkyně zanikl splněním již před zahájením exekuce, a žalovaná tak měla nárok již jen na zaplacení částky ve výši 26 109 Kč. V této části svého nároku tedy právní předchůdce žalobce plnil v rámci vedeného exekučního řízení svou povinnost podle hmotného práva a nemohlo tedy dojít na straně žalované k bezdůvodnému obohacení. Soud proto žalobu v této části včetně požadovaného příslušenství výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

29. Ohledně zbývající části uplatněného nároku se soud nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla v řízení žalovaná, neshledal ji však důvodnou. Soud v této souvislosti předně obecně uvádí, že závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou samozřejmě přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Při výkladu relevantních ustanovení zákona je však nutné přihlížet zejména k jejich smyslu a účelu, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález ÚS z [datum], sp. zn. II. ÚS 1648/10). Soudy by neměly upřednostňovat přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. např. nález ÚS ze [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

30. Těmto přístupům odpovídají i již Nejvyšším soudem judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle ustanovení § 403 ObchZ, ale závěry jde obdobně vztáhnout i na projednávanou věc) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016 bylo dovozeno, že„ dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Obdobně lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, kde bylo uzavřeno, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce„ nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem„ rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno„ v materiálním slova smyslu.“ 31. Veden těmito úvahami k tomu soud pro poměry této věci uvádí, že v témže duchu má (musí) být posuzován počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinými slovy subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 619 ve spojení s § 621 o. z. počíná běžet nejdříve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což je nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení určí (tj, uvede alespoň v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, a toto rozhodnutí doručí žalobci (nebo okamžikem, kdy se o něm žalobce prokazatelně dozví jiným způsobem).

32. Výše uvedené závěry podporuje rovněž logická úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně o rozhodčím řízení, když lze říct, že se jedná svou povahou o„ závažnější“ vadu rozhodčího nálezu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 30.6.2016).

33. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na již ustálený výklad běhu objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do [datum], který se prosadí i za účinnosti nové právní úpravy, podle které objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, který odpadl, u soudu, počíná běžet právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2022, sp. zn. 30 Cdo 3514/2021; 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. V projednávaném případě bylo usnesením o zastavení exekuce fakticky odklizeno rozhodnutí o nařízení exekuce, na základě něhož právní předchůdce žalobce žalované plnil. Zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze přitom v této souvislosti připodobnit ke„ zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce a mělo by mí obdobné právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020, kde bylo dovozeno, že„ pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným“ 34. V poměrech projednávané věci je v návaznosti na výše uvedené právní závěry nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce nedošlo. V řízení bylo totiž zjištěno, že závěr o nicotnosti předmětného rozhodčího nálezu, resp. o neplatnosti sjednané úvěrové a rozhodčí smlouvy, byl poprvé vysloven teprve v usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2021 č. j. [číslo jednací] a subjektivní promlčecí lhůta proto nemohla žalobci před podáním žaloby uplynout. Soud k tomu dodává, že se zabýval i uplynutím objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 638 o. z., která rovněž před podáním žaloby zjevně neuplynula.

35. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je ve zbývající části důvodná, když žalovaná od žalobce vymohla v nezákonně vedeném exekučním řízení částku ve výši 205 636,60 Kč, ačkoliv pro to neměla oporu v hmotném právu. Jednalo se tedy z její strany o bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobce nárok. Soud proto žalobě v tomto rozsahu výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl.

36. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku v části 205 636,60 Kč v přiměřené lhůtě stanovené výzvou právního předchůdce žalobce ze dne [datum], ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum] do zaplacení.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 388 Kč, neboť jeho neúspěch byl pouze v nepatrné části. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 588 Kč a z nákladů řízení vypočtených za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý z šesti úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (předžalobní výzva, žaloba, doplnění žaloby ze dne [datum], doplnění žaloby ze dne [datum], účast na soudním jednání dne [datum] a účast na soudním jednání dne [datum])

38. O lhůtách k plnění rozhodl soud u výroků I. a III. podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

Poučení