74 C 88/2023 - 104

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Editou Votočkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro zaplacení 109 320 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce nárokuje zaplacení částky 109 320 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 4 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 109 320 Kč s příslušenstvím, která představuje bezdůvodné obohacení za užívání prostor žalobce v období od listopadu 2020 do června 2022. Žalobce tvrdí, že žalovaný byl v období do 30. 6. 2022 vlastníkem předávací stanice tepla D 12, která je umístěna v domě č. p. [Anonymizováno] na pozemcích p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa]. [adresa], které je žalobce osobou odpovědnou za správu. Žalovaný předmětnou předávácí stanici provozoval, resp. umožňoval její provozování společnosti [právnická osoba]., IČO: [IČO], přitom užíval prostory v domě, ve kterých je předávací stanice umístěna a za toto užívání ničeho nehradil. Prostor je společnou částí budovy. Výši bezdůvodného obohacení žalobce vyčíslil dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], který určil, že výše obvyklého nájemného za část budovy zatížené služebností spočívající v právu vstupovat do budovy č.p. [Anonymizováno] za účelem umístění, provozování, užívání a provádění oprav stavby předávací stanice D12 v 1. PP bytového domu [adresa] na pozemku p.č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obci [adresa] je 65 601,20 Kč ročně, tedy 5 466 Kč měsíčně.

2. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný učinil nesporným, že byl do 30. 6. 2022 na základě §3 zákona č. 172/1991 Sb., účinného od 24.5.1991, vlastníkem předávací stanice tepla D 12, která je umístěna v 1. nadzemním podlaží části budovy s č. p. [Anonymizováno], na adrese [Adresa žalobce], na pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Tuto stanici užíval a práva s ní spojená vykonával od kolaudace bytového domu, tedy od 13.3.1992. Dne 15.11.1993 žalovaný pronajal výměníkovou stanici společnosti [Anonymizováno], v důsledku fúze sloučením přešla k 1.1.2003 práva z nájmu na společnost [Anonymizováno] jako součást obchodního jmění původního nájemce. Následně byla uzavřena dne 10.11.2020 nájemní smlouva se společností [právnická osoba].. Žalovaný uvedl, že je přesvědčen, že mu v rozhodném období svědčilo zákonné věcné břemeno na základě § 22 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon) a nárok na náhradu byl jednorázový a jako takový prekludoval ve lhůtě tří měsíců od uvedení zařízení do trvalého provozu. Žalovaný dále nesouhlasil s výši stanoveného obvyklého nájemného.

3. V replice žalobce uvedl, vznik zákonného věcného břemena je vyloučen, neboť předávací stanice tepla D12 vždy měla a má výměru větší než 30 m2, , neboť z elektrisačního zákona, resp. vládního nařízení č. 80/1957 Sb., vyplývá, že energetickým podnikům přísluší oprávnění stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím do rozlohy 30 m2. Ze stavební dokumentace vyplývá, že předmětná stanice měla do počátku výměru 55 m2 až do roku 2010, kdy se výměra zmenšila na 33 m2.

4. Žalovaný naopak uvedl, že i kdyby nedošlo ke vzniku věcného břemene ze zákona, tak vzhledem k tomu, že právo věcného břemene nepřetržitě vykonával již od 13. 3. 1922, tedy od doby kolaudace objektu včetně výměníkové stanice, došlo k jeho vydržení. I pokud by se žalobci podařilo dobrou víru žalovaného zpochybnit, má žalovaný za to, že vydržel právo odpovídající věcnému břemeni mimořádně k 1. 1. 2019.

5. Za nesporné bylo účastníky při ÚJ dne 4.12.2024 označeno, že žalobce je osobou oprávněnou za správu domu číslo [hodnota], v níž je umístěna předávací stanice tepla číslo D12. Za nesporné bylo taktéž prohlášeno, že žalovaný je vlastníkem této předávací stanice na základě přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, na základě zákona 172/1991 Sb. Nesporné je mezi účastníky také to, že žalovaná strana užívá od okamžiku kolaudace 13.3.1992 předávací stanici v předmětné nemovitosti ve správě žalující strany, a že žalovaný za užívání neplatí (v podání ze dne 11.12.2024 žalobce poté uvedl, že činí nesporným, žalovaný výměníkovou stanici dlouhou dobu provozoval, nepotvrzuje však konkrétní okamžik počátku užívání).

6. Spor se vede o to, zda svědčí žalované straně zákonné věcné břemeno, či zda má žalující strana nárok na bezdůvodné obohacení. V případě, že by nesvědčilo zákonné věcné břemeno, pak je zde námitka vydržení věcného břemene ze strany žalované, která taktéž je sporována ze strany žalující.

7. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím zjištěním:

8. Stavebním povolením ze dne 29. 10. 1986, jehož součástí byla ověřená projektová dokumentace pod zak. č. [hodnota], které nabylo PM dne [datum], má soud za prokázané, že investorem stavby [adresa]. obytného souboru [Anonymizováno] v [adresa], k.ú. [adresa], byla [adresa]. V tomto vyhotovení projektové dokumentace, stupně ÚP byly sporné prostory označeny č. [hodnota] – přípojka kolektoru.

9. Z Projektová dokumentace „[Anonymizováno] má soud za prokázáno, že projektovou dokumentaci stupně PP (tedy prováděcí projekt, finální specifikace stavebního díla) vypracoval [Anonymizováno], Pod [právnická osoba]. [právnická osoba] dokumentaci je sporný prostor, z něhož žalobce požaduje bezdůvodné obohacení, označen jako místnost 11 - „předávací stanice“ s uvedeným rozměrem 46,60 m2 s podlahou z betonu a stěny a stropy natřenými 2x vápenným pačokem (tj vápenocementová penetrace neomítnutého zdiva, pozn. soudu).

10. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 13. 3. 1992, které nabylo PM dne [datum] č. j. [Anonymizováno] má soud za prokázané, že kolaudační rozhodnutí bylo vydané mimo jiné pro bytový objekt [Anonymizováno], ve kterém stavba č.p. [Anonymizováno] j. obsahuje právě předmětnou předávací stanici tepla.

11. Nájemní smlouvou mezi žalovaným a společností [Anonymizováno], IČO [IČO] ze dne [datum] má soud za prokázané, že předmětem smlouvy je pronájem objektu plynové kotelny VOK 7 včetně jejího vnitřního technologického zařízení, pronájem vnitřního technologického zařízení výměníkových stanic [var. symbol] a pronájem tepelných sítí mezi výše uvedenou kotelnou a jmenovanými stanicemi, vše na sídlišti [adresa], k. ú. [adresa] za bezúplatné zajišťování správy, údržby a provozu uvedené kotelny a výměníkových stanic. Dle čl. I. odst. 2 je žalovaný vlastníkem majetku, neboť mu svědčí nabývací titul podle § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí. Přílohou 2 této smlouvy je definice vztahů mezi správcem (spol. [Anonymizováno].) a odběratelem [Anonymizováno], právním předchůdcem žalobce, podle níž se správce stará o údržbu městské sítě vytápění, kotelny a výměníkových stanic na účet majitele. Dodává teplo odběrateli pod kontrolou majitele (majitelem je ve smlouvě označován žalobce).

12. Nájemní smlouvou mezi žalovaným jako pronajímatelem a společností [právnická osoba]. ze dne 10.11.2020 jako nájemcem má soud za prokázané, že dle čl. I. odst. 2 je předmětem smlouvy nájem teplovodního rozvodu specifikovaného v příloze za účelem rozvodu a dodávek tepelné energie pro vytápění a přípravu teplé vody. Dle čl. I. odst. 1 je žalovaný vlastníkem předmětu nájmu. Dle přílohy č. [hodnota] je v seznamu v první kolonce uvedena předávací stanice D12 na adrese [adresa].

13. Fakturami č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota] vystavenými společností [právnická osoba]., IČO [IČO] jako prodávajícím zaslanou [právnická osoba] jako kupujícím má soud za prokázané, že předmětem jsou platby za odběrné místo [adresa] – D12 za příslušná období.

14. Protokolem o předání staveniště ze dne 24. 8. 2010, půdorysem z 11/2010 a dokumentací pro provedení stavby z května 2010 má soud za prokázáno, že byla naplánována a provedena oprava stávající stanice tepla D 12. Dne 24.8.2010 předal žalobce staveniště společnosti [Anonymizováno] z důvodu opravy/rekonstrukce předávacích sídlišť [adresa] – Předávací stanice D12 a v důsledku této rekonstrukce byl prostor a zařízení předávací stanice zmenšeno na 33,47 m2.

15. Písemným vyhotovením znaleckého posudku č. [Anonymizováno] zpracovaným [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 5. 2. 2020 má soud za prokázané, že cenu věcného břemene, služebnosti užívání nebytových prostor – práva vstupovat do budovy č.p. [Anonymizováno] za účelem umístění, provozování, užívání a provádění oprav stavby předávací stanice D12 v 1. pp domu [adresa] na pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obci [adresa] znalec, kterému zadala znalecký úkol žalovaná, stanovil v částce 65 601,20 Kč za rok. Znalec zároveň spočítal plochu předávací stanice po rekonstrukci na 33,47 m2 (tzv. nový stav)

16. Přípisem žalovaného ze dne 5. 10. 2020 a 8. 9. 2020 má soud za prokázané, že si nechal zpracovat pro něj nyní závazný výklad týkající se právního titulu na základě kterého je předávací stanice umístěna v nemovitosti žalobce. Stanovisko žalovaného ze dne 8. 9. 2020 je konečné. V daném stanovisku žalovaný uvedl, že nesouhlasí s tvrzením, že se jedná o předávací stanici umístěnou bez právního titulu, jelikož žalovanému svědčí zákonné věcné břemeno.

17. Přípisem žalobce ze dne 28. 7. 2021, má soud za prokázané, že nesouhlasí se závěry žalovaného ohledně vzniku zákonného věcného břemene a setrvává na svém stanovisku, že žalovaný užívá předmětné prostory bez právního důvodu.

18. Přípisem žalovaného ze dne 13. 9. 2021 má soud za prokázané, že žalobci sdělil, i pokud by se vycházelo z žalobcova tvrzení, že právní moc stavebního povolení proběhla ke dni 2. 12. 1986, pak závěry zůstávají neměnné a odmítá zpochybnění existence věcného břemene. Dále navrhl situaci řešit výhradně prostřednictvím podílení se na nákladech na zachování povinné věci, a to v podobě písemné smlouvy o podílu na úhradě nákladů zachování věci.

19. Přípisem žalobce ze dne 18. 10. 2021 má soud za prokázané, že žalovanému sdělil, že má za to, že zákonné věcné břemeno k předávací stanici D 12 nemohlo vzniknout a je nutné tuto skutečnost zohlednit v případných dalších jednáních.

20. Přípisem žalovaného ze dne 15. 11. 2021 má soud za prokázané, že setrvává na stanovisku, že mu svědčí zákonné věcné břemeno v rozsahu rozlohy 30 m2 a rovněž na nabídce řešení spočívající v budoucích úhradách nákladů na zachování a údržbu věcných břemen zatížené nemovitosti na základě oboustranně akceptovatelné smlouvy.

21. Přípisem žalobce ze dne 3. 2. 2022 má soud za prokázané, že žalovanému sdělil, že se neztotožňuje s výkladem, že zařízením pro rozvod tepla se rozumí pouze samotné technické vybavení, nikoli prostor, ve kterém je zařízení umístěno. V takovém případě nemá žalovanému svědčit užívací právo ke zbytku prostoru, ve kterém není umístěno samotné technické zařízení jako takové. Dále žalovaného vyzval ke zpřístupnění části prostoru, ve kterém není technické zařízení umístěno.

22. Přípisem žalovaného ze dne 21. 6. 2022 má soud za prokázané, že žalobci sdělil, že trvá na uzavření písemné smlouvy k propočtu nákladů na zachování, údržbu a opravy věcným břemenem zatížené nemovitosti, které je povinna nést osoba oprávněná k jejímu užívání na základě práva odpovídajícímu věcnému břemeni.

23. Přípisem ze dne 27. 7. 2022 má soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky 196 803,60 Kč za neoprávněné užívání prostoru předávací stanice D12 [adresa], za poslední tři roky (k 31. 7. 2022).

24. Přípisem ze dne 28. 2. 2023 má soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky 142 116 Kč za neoprávněné užívání prostoru předávací stanice D12 [adresa], za období od března 2020 do června 2022.

25. Z ostatních listinných důkazů soud neučinil žádná zjištění, neboť tyto důkazy byly pro věc nerozhodné (notářský zápis ze dne 13.6.2022 včetně ocenění teplárenského majetku) nadbytečné.

26. Shrnutí skutkového stavu:

27. Dne 29.10.1986 bylo vydáno investorovy stavby [Anonymizováno] stavební povolení na stavbu 2.12 KBV [adresa]. obytný soubor [adresa] Dle projektové dokumentace měla předávací stanice rozměr 46,6 m2. Kolaudační rozhodnutí z 13.3.1992 (PM 23.3.1992) bylo vydané mimo jiné pro bytový objekt 2.12 D012-147 b. j., ve kterém stavba č.p. [Anonymizováno] obsahuje předmětnou předávací stanici tepla. Užívání stavby se tímto rozhodnutím povoluje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Dle čl. I. odst. 2 je žalovaný vlastníkem předávací stanice tepla, neboť mu svědčí nabývací titul podle § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí. V roce 2010 byla předávací stanice rekonstruována a v důsledku této rekonstrukce byl prostor a zařízení předávací stanice zmenšeno na 33,47 m2. Nájemní smlouvou ze dne 15.11.1993 žalobce pronajal předávací stanici spol. [Anonymizováno]., jako správci předmětného zařízení k účelu zajišťování výroby a dodávky tepla a teplé užitkové vody. Žalobce přenechával nájemcům prostor se stanicí k zajištění výroby a dodávky tepla a teplé užitkové vody až do 30.6.20202, kdy svůj majetek vložil jako nepeněžitý vklad do společnosti [právnická osoba].. Soud má závěrem za zjištěno, že právní předchůdce žalobce i sám žalobce byl od samého počátku srozuměn s existencí a umístěním energetického zařízení v 1.pp předmětného objektu, výměníková stanice včetně teplovodních rozvodů byla postavena, opravována a udržována vždy se souhlasem vlastníka objektu. Žalovaná nehradila žalobci ani žádnému z jeho právních předchůdců v souvislosti s umístěním rozvodného zařízení ničeho. Žalobce uplatnil vůči žalovanému poprvé své tvrzené nároky z titulu užívání své nemovitosti na přelomu roku 2019 a 2020.

28. Právní posouzení:

29. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda v daném případě došlo ke vzniku zákonného břemene.

30. Podle ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí účinnosti zákona. Podle odst. 2 není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle odst. 3 není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinností budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

31. Podle ustanovení § 3036 o. z. podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet pod dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

32. Podle ustanovení § 22 odst. 1 z.č. 79/1957, o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon) platí, že energetickým podnikům přísluší oprávnění stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 m2, s příslušenstvím (dále jen „vedení“), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodiči a umisťovat v nich vedení a dále vstupovat a vjíždět při stavbě, provozování, opravách, změnách nebo odstraňování vedení na příjezdné, průjezdné a vedením přímo dotčené cizí nemovitosti. Dle odstavce třetího tohoto ustanovení oprávnění podle odstavce 1 vznikají povolením ke stavbě vedení a zanikají zrušením vedení. Nezřídil-li vedení energetický podnik, nabývá oprávnění podle odstavce 1 i jiná organizace státního socialistického sektoru, které bylo dáno povolení ke stavbě vedení (§ 32 odst. 1). Oprávnění podle odstavce 1 nabývají organizace státního socialistického sektoru také nabytím správy vedení. Dle odstavce pátého povinnost trpět výkon oprávnění uvedených v odstavci 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno.

33. Dle § 18 vládního nařízení 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon). Platí, že ustanovení § 22, 25, až 28 a 31 a § 34 odst. 1 elektrisačního zákona se vztahují přiměřeně také na zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím. Dle odstavce druhého se pak zařízeními pro rozvod tepla se v předchozím odstavci rozumějí tepelná vedení, jakož i tepelné stanice (výměníky, redukční a akumulační stanice) do rozlohy 30 m2.

34. Na základě výše uvedených ustanovení soud uzavřel, že skutečnost, zda došlo ke vzniku zákonného věcného břemene, jak tvrdí žalovaný, se posuzuje dle předpisů platných k okamžiku vydání stavebního povolení (29. 10. 1986), jehož součástí je projektová dokumentace (5/1985) s povolenou přípojkou kolektoru, která byla později v prováděcím projektu detailně specifikována jako předávací stanice tepla. Vznik věcného břemene tak bude posuzován dle z.č. 79/1957, elektrisační zákon ve znění účinném od 1.1.1972 do 23.11.1990 a vládního nařízení 80/1957 Sb. ve znění účinném od 1.1.1962 do 31.12.1987.

35. Dle těchto ustanovení věcné břemeno ze zákona vzniká pouze tehdy, nepřekročí-li výměra zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím 30 m2, za situace, kdy ze skutkových zjištění soud vyplývá, že předávací stanice měla výměru 46,6 m2, dospěl soud k závěru, že ke vzniku zákonného věcného břemene dle elektrizačního zákona a prováděcího vládního nařízení, nedošlo. Soud v této souvislosti respektoval nález Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 25/04, v němž bylo konstatováno, že omezení vlastnického práva tzv. zákonnými věcnými břemeny dle ustanovení § 22 elektrizačního zákona nelze vykládat extenzivně a že pokud dojde k překročení limitní rozlohy 30 m2, pak již není možný „vznik tzv. zákonného věcného břemena ze zákona“, ale je třeba se zabývat možností vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu.

36. Pokud soud dospěl k závěru, že ke vzniku věcného břemene užívání cizí nemovitosti ze zákona nedošlo, zabýval se další variantu vzniku věcného břemene, a to vydržením zákonného věcného břemene (řádným i mimořádným).

37. Při posouzení řádného vydržení vycházel soud s ohledem na přechodná ustanovení §3028 o.z. z ustanovení občanského zákoníku č 40/1964 Sb. (občanský zákoník, dále jen „ObčZ 1964“):

38. Podle § 130 odst. 1 ObčZ 1964 je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná Dle odst. 2 nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby. Dle odst. 3 oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují.

39. Podle § 134 odst. 1 ObčZ 1964 oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odst. 3 do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle odst. 4 pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

40. Podle § 151o ObčZ 1964 věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

41. Podle § 151n odst. 3 ObčZ 1964 platí, že pokud se účastníci nedohodli jinak, je ten, kdo je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést přiměřeně náklady na její zachování a opravy; užívá-li však věc i její vlastník, je povinen tyto náklady nést podle míry spoluužívání.

42. Dle dostupné judikatury platí, že tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. 22 Cdo 508/2001). V rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007 ze dne 18. 3. 2008 Nejvyšší soud dále poukázal, že za podstatu oprávněné držby směřující k vydržení pokládá skutečnost, že držitel vykonává obsah určitého práva (v posuzované věci práva odpovídajícího věcnému břemeni) v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby držba byla oprávněná, však nestačí jeho pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří, ale je třeba, aby držitel byl „se zřetelem ke všem okolnostem“ (tj. objektivně) v dobré víře, že mu právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.); omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001). Omyl držitele přitom může být skutkový nebo právní. Právní omyl spočívá v neznalosti nebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný tehdy, jestliže se držitel omylu nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru, sv. 16, pod C 1176).

43. V daném konkrétním případě soud dospěl k závěru, že žalovaný dle svého tvrzení od okamžiku zřízení předávací stanice tepla (zkolaudována a fakticky zřízená byla nejpozději dle kolaudačního rozhodnutí k 25.3.1992) měl a mohl mít za to, že je oprávněným držitelem práva z věcného břemene spočívajícího v právu vstupovat do budovy č.p. [Anonymizováno] za účelem zřízení, provozování, užívání a provádění oprav stavby předávací stanice D12 v 1. pp domu [adresa] na pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obci [Anonymizováno] K tomuto závěru o právním omylu žalovaného (jeho právních předchůdců) soud dospěl na základě provedeného dokazování, když nebyly tvrzeny žádné relevantní skutečnosti, které by zpochybnily dobrou víru žalovaného. Soud pak doplňuje, že specifičnosti situace nahrává i skutečnost, že již od 1.1.1988, tedy dávno před kolaudací a nabytí majetku žalovaným (přechodem ze státu), bylo zrušeno ustanovení §18 vládního nařízení 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, tedy že se elektrizační zákon se vztahuje i na zařízení pro rozvod tepla. Tuto úpravu nahradil nový zákon č. 89/1987 Sb. o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla a od 1.1.1988 tak už žádné omezení 30 m2 ke vzniku zákonného věcného břemene v případě zřízení předávací stanice tepla neexistovalo. Uvedený zákon platil do 31.12.1994. Ani na něj navazující úprava zák. č. 222/1994 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů žádné omezení výměry do zákona nepřinesla. Tato skutečnost zůstala nezměněna i v zákoně č. 458/2000 Sb., energetický zákon účinného od 1.1.2001. Za situace, kdy žalovaný s jednoznačným vědomím žalobce měl předávací stanici umístěnou více než 27 let v nemovitosti žalobce, toto zařízení s vědomím žalobce pronajímal subjektům činným na energetickém trhu ke správě a údržbě zařízení, žalobce věděl o rekonstrukci v roce 2010 aniž by se ptal (zpochybňoval), na základě čeho žalovaný prostory, v níž je umístěna stanice užívá, neměl žalovaný z okolností daného případu proč mít za to, že mu zákonné věcné břemeno nevzniklo, že není subjektem drženého práva, tedy takový právní omyl je dle názoru soudu omluvitelný a žalobce byl poctivým držitelem. Bez významu nesmí zůstat ani to, že výměra byla překročena „pouze“ o ca 16 m2, tedy o relativně malou plochu nad rámec zákonem stanovených 30m2, tedy ani z tohoto zjištění nelze dovodit apriori skutečnost, že žalovaný si této nesrovnalosti na první pohled měl být vědom a vylučovalo by to jeho dobrou víru. Dle názoru soudu tak došlo k vydržení věcného břemene deset let po kolaudaci zařízení, jehož je žalovaný vlastníkem a s nímž je věcné břemeno zřízení, provozování a údržby spojeno, tedy k 25.3.2002. Dobrá víra žalovaného mohla být narušena nejdříve až na přelomu roku 2019 a 2020, kdy se na žalovaného obrátil předseda žalobce s požadavkem na úhradu dlužné částky za užívání prostor, kde je umístěna výměníková stanice.

44. Tento závěr soudu rovněž podporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2531/2015, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i když byl překročen stanovený limit (30 m2) velikosti výměníkové stanice, byla žalovaná se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí právo náleží. V daném případě samotná výměníková stanice byla umístěna v jednopodlažním prostoru s půdorysnou plochou 178 m2 a příslušenství této stanice pro obsluhu bylo situováno v místnostech s půdorysnými plochami 6 m2 (obsluha), 25,9 m2 (chodba), 6 m2 (kancelář), 2,4 m2 (šatna) a 5,7 m2 (sociální zařízení).V daném případě bylo mezi podnikem [právnická osoba] (jako původním uživatelem a provozovatelem výměníkové stanice) a [adresa], jako investorem stavby výměníkové stanice, byla dne 23. 1. 1975 uzavřena dohoda, že „po dokončení stavby tento objekt“ (který byl budován jako samostatná stavba) „v roce 1975 převezme do užívání [právnická osoba], a teprve v „zápisu o předání a převzetí dle 109/64 Sb.“ ze dne 30. 11. 1976, jímž byla provedena kolaudace objektu, bylo (mimo jiné) uvedeno, že „[Anonymizováno] přejímá stavební část budovy“, přičemž však vyhláška č. 38/1963 Sb., o zřizování a provozování zařízení pro výrobu a rozvod tepla, žádné omezení stran výměry zařízení pro výrobu a rozvod tepla neobsahovala, pak [právnická osoba] a jeho právní nástupci (u nichž došlo jen ke změně právní formy a názvu) mohli být se zřetelem k těmto okolnostem v dobré víře, že jim právo užívat a provozovat výměníkovou stanici v označené budově náleží. Vzhledem k uvedeným okolnostem se totiž u právních předchůdců žalovaného mohlo jednat o právní omyl omluvitelný, neboť, jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti [teprve v citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že „ze smyslu zákona č. 79/1957 Sb. o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, je třeba dovodit, že zákonodárce měl na mysli nejenom výměníkové stanice zřizované jako zvláštní objekty na pozemku jiných vlastníků (uživatelů), ale že z povahy věci plyne, že se právní úprava musí vztáhnout i na výměníkové stanice vybudované přímo v objektech jiných vlastníků (uživatelů)“. Soudu je rovněž znám nález Ústavního soudu I. ÚS 3756/11, ve kterém se Ústavní soud zabýval situací, kdy velikost výměníkové stanice byla více než trojnásobná a dospěl k závěru, že v takovém případě nemůže být věcné břemeno vydrženo v dobré víře na základě omluvitelného právního omylu. Závěry ovšem nejsou na daný případ aplikovatelné, když výměníková stanice byla větší cca o 50%. Mezi účastníky nevznikl spor o to, že by žalovaný nenesl přiměřeně náklady na zachování a opravy výměníkové stanice (viz např. oběma stranami akceptovaná rekonstrukce v roce v roce 2010, prostor byl uzamčen a žalovaný prostřednictvím svých nájemců výměníkovou stanici spravoval), tedy nebylo třeba se zabývat dále ani možným právem na náhradu za náklady a zachování věcného břemene.

45. Na závěr soud pro úplnost dodává, že i kdyby soud dospěl k negativnímu závěru ohledně vydržení zákonného věcného břemene, tedy že žalovaný nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, k vydržení by i tak došlo, a to na základě institutu mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku.

46. Dle § 1095 o.z. platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

47. Dle § 3066 o.z. platí, že do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

48. Předpokladem mimořádného vydržení je tak právo způsobilé k vydržení, dále musí být právo drženo, držba musí být dostatečně zjevná, držba nemusí být řádná, tedy nemusí zde být právní důvod držby, držba nemusí být poctivá, postačí absence nepoctivého úmyslu, musí uplynout dvojnásobek vydržecí doby stanovené v § 1091, tj. 20 let pro věci nemovité. Mimořádné vydržení je vyloučeno, pokud v mezidobí držitel pozbyl držbu, stal se úmyslně nepoctivým nebo proti němu byla podána žaloba, jíž následně bylo pravomocně vyhověno. Předpoklady mimořádného vydržení musí trvat až do uplynutí ochranné doby. Mimořádné vydržení se může dovršit nejdříve k 1. 1. 2019 u nemovitých věcí.

49. Dle rozhodnutí NS ČR ze dne 19.4.2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 platí, že o nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně nepoctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno pak tíží toho, kdo vydržení popírá. Jak již bylo uvedeno výše, soud i přes poučení žalobce nedospěl na základě provedených důkazů a s ohledem ke všem okolnostem případu k závěru, že by se ze strany žalovaného jednalo o nepoctivé jednání. Bylo by naopak možné konstatovat, že je přinejmenším zvláštní, že se žalobce po 27 letech domáhá uzavření nájemní smlouvy, resp. zde vydání bezdůvodného obohacení, když celých 27 let evidentně taktéž výkon práva žalovaného považoval za oprávněný, neboť jeho právo na provoz a údržbu předávací stanice v předmětných prostorech žalobce nikdy nezpochybnil.

50. Výrokem II. soud přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 4200 Kč, když soud v této věci nepovažoval za účelně vynaložené náklady žalovaného spojené s jeho zastoupením advokátem.

51. Dle ustálené rozhodovací praxe totiž u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li tedy v řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem účelně vynaloženými (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13 nebo rovněž i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018). Uvedené se může týkat též hájení zájmů v restitučním sporu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2/2015, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 14818). Uvedené tak neplatí pouze za splnění zvláštních okolností, tedy tam, kde předmětem sporu byla velmi specializovaná problematika, která doposud nebyla soudy řešena, problematika s mezinárodním prvkem, vyžadující znalost cizího práva, jazykové znalosti apod. V takových případech zastoupení statutárního měst advokátem lze považovat z adekvátní (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 195/11, či nález téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2315/15).

52. V daném případě se jedná o spor tvořící relativně běžnou agendu žalovaného a nejedná se tak ani o věc pro žalovaného zcela nestandardní, kterou by dosud při své činnosti neřešil. Při zvážení všech těchto okolností i s ohledem na průběh řízení má potom soud za to, že se v dané věci tedy nejednalo o věc natolik právně složitou, aby ji žalovaný nebyl schopen vykonat v rámci běžné správy majetku statutárního města, ke které je (měl by být) patřičně materiálně i personálně vybaven, tedy bez pomoci externího advokáta.

53. Soud tedy žalovanému přiznal pouze paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přičemž soud žalovanému přiznal tímto způsobem náhradu za každý ze 14 provedených úkonů ve věci (vyjádření ze dne 7. 2. 2024, vyjádření ze dne 15. 4. 2024, příprava na ústní jednání dne 15.5.2024, účast na ústním jednání dne 15.5.2024, vyjádření ze dne 20. 6. 2024, vyjádření ze dne 17. 7. 2024, příprava účasti na jednání dne 17. 7. 2024, účast na jednání dne 17. 7. 2024, vyjádření ze dne 19.8.2024, příprava na jednání dne 4.12.2024, účast na jednání dne 4.12.2024, vyjádření ze dne 17.12.2024, příprava na jednání dne 18.12.2024, účast na jednání dne 18.12.2024) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

Poučení