74 Co 101/2021-178

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení částky 524 753,20 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2021, č. j. 54 C 78/2019-142, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12 971,20 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému zaplatit žalobci částku 524 753,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 7. 7. 2018 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (I. výrok) a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 189 616 Kč (II. výrok).

2. Soud vyšel z toho, že žalobce jako dodavatel a společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizována dvě slova].“) jako partner uzavřeli dne 1. 4. 2015 smlouvu o obchodní spolupráci, ve znění příloh [číslo] dodatku [číslo] (dále jen„ Smlouva“), ve které se dohodli na vzájemné spolupráci při podpoře prodeje a propagaci nápojů z výrobního programu žalobce po dobu pěti let. Společnosti G. náležela za plnění smluvních povinností odměna, která měla být placena zpětně po uplynutí kalendářního čtvrtletí (tzv. sledovaného období) na základě faktur vystavených [anonymizována dvě slova]. Žalobce se zavázal poskytnout [anonymizována dvě slova]. zálohu na odměnu ve výši 847 000 Kč, která měla být„ zúčtována“ proti fakturám na odměnu vystaveným [anonymizována dvě slova]. Pro případ ukončení účinnosti Smlouvy před uplynutím sjednané doby, a zároveň před tím, než [anonymizována dvě slova]. vznikne nárok na odměnu, byla [anonymizována dvě slova]. povinna vrátit žalobci odpovídající výši nevyčerpané (nevyúčtované) zálohy do 30 dnů od ukončení Smlouvy. Smluvní strany byly oprávněny vypovědět Smlouvu bez udání důvodu s výpovědní lhůtou jeden měsíc. Ve Smlouvě byla sjednána rozhodčí doložka. Článek XII. odst. 8 obsahoval ručitelskou doložku, ve které žalovaný, podepisující Smlouvu za [anonymizována dvě slova]., současně prohlásil, že jako fyzická osoba neodvolatelně, bezvýhradně a osobně ručí za veškeré finanční závazky [anonymizována dvě slova]. vůči žalobci vyplývající ze Smlouvy, a zavázal se žalobci zaplatit na první výzvu, bez prodlení a výhrad, dlužnou částku včetně úroků, s jejímž zaplacením bude Společnost G. v prodlení. Smlouvu podepsal za žalobce [jméno] [příjmení] (jako národní manažer prodeje) a za [anonymizována dvě slova]. žalovaný (jako jednatel). Žalobce poslal na účet [anonymizována dvě slova]. zálohu ve výši 847 000 Kč dne 5. 6. 2015. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaný byl jediným jednatelem [anonymizována dvě slova]. od 18. 12. 2014 do 1. 12. 2016; od 1. 12. 2016 se stal jediným jednatelem [anonymizována dvě slova]. [jméno] [příjmení]. Žalobce Smlouvu vypověděl přípisem ze dne 29. 1. 2018 a fakturou [číslo] ze dne 22. 6. 2018 vyúčtoval [anonymizována dvě slova]. z titulu nezúčtované části zaplacené zálohy na odměnu částku 524 753,20 Kč splatnou 6. 7. 2018. Přípisy ze dne 29. 11. 2018, odeslanými téhož dne, vyzval žalobce [příjmení] [jméno]. i žalovaného (jako ručitele) k úhradě dlužné částky. Přípisem ze dne 15. 12. 2018 žalovaný vůči žalobci popřel postavení ručitele s tím, že zůstatek nezúčtované zálohy činí (dle informací, jež získal od obchodního zástupce žalobce [jméno] [příjmení]) 380 000 Kč a že tuto částku předal v hotovosti novému jednateli [příjmení] [jméno]. Dne 20. 6. 2019 vydal soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] exekuční příkaz č. j. [číslo jednací], k provedení exekuce přikázáním pohledávky [anonymizována dvě slova]. (jako povinného) z účtu peněžního ústavu ve prospěch žalobce (jako oprávněného) na základě rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při [příjmení] komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 5. 3. 2019, č. j. Rsp 747/18. Soud konstatoval, že uzavření Smlouvy a poskytnutí zálohy nebylo mezi účastníky sporné; sporným zůstalo, zda žalovaný podpisem Smlouvy platně převzal ručitelský závazek a zda žalobci vzniklo právo domáhat se zaplacení předmětné pohledávky. Před soudem prvního stupně k tomuto žalovaný vypověděl, že podepsal Smlouvu jako jednatel [příjmení] [jméno]., nikoliv jako fyzická osoba, a že kontraktační proces před uzavřením Smlouvy probíhal v několika jednáních, kterých se za žalobce účastnili [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení], přičemž předmětem těchto jednání nebylo ručitelské prohlášení žalovaného. Žalovaný nechtěl převzít ručitelský závazek, o ručitelském závazku obsaženém ve Smlouvě mu nikdo neřekl, žalovaný Smlouvu nečetl, podepsal ji v důvěře v zástupce žalobce, které znal z předchozích jednání a pokud by byl informován, že ve Smlouvě je obsaženo ručitelské prohlášení, Smlouvu by nepodepsal, neboť v předmětné době jednal s více dodavateli, rozhodl se však pro žalobce, a to i za cenu menšího zisku. Při právním hodnocení věci soud posoudil prohlášení obsažené v čl. XII. odst. 8 Smlouvy jako platné ručitelské prohlášení ve smyslu § 2018 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve kterém byl žalovaný (fyzická osoba) srozumitelně a nezaměnitelně označen jménem, příjmením, datem narození a adresou bydliště, dále byl označen jako„ ručitel“ a současně osoba podepisující Smlouvu za [anonymizována dvě slova]. a v posuzovaném ustanovení jasně, určitě a srozumitelně vyjádřil úmysl splnit závazky [anonymizována dvě slova]. vůči žalobci plynoucí ze Smlouvy, nesplní-li je [anonymizována dvě slova]. Ručitelské prohlášení nebylo ve Smlouvě skryté, a nacházelo se v části„ Závěrečná ustanovení“, kterou nelze považovat za nepodstatnou, neboť jsou v ní obvykle řešeny podstatné náležitosti smluv. Námitku žalovaného, že ručitelské prohlášení je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, když nebyl jako ručitel uveden v záhlaví ani v podpisové části Smlouvy, proto soud posoudil jako nedůvodnou. Za nepřípadný považoval soud odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, neboť v něm byla posuzována smluvní sankce ve vztahu mezi spotřebitelem (v jehož postavení žalovaný nejednal) a podnikatelem, jež se nacházela v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. K námitce žalovaného, že Smlouvu podepsal jako jednatel [příjmení] [jméno]. (nikoliv jako fyzická osoba) a že proto na jeho straně absentovala vnitřní vůle sjednat ručitelský závazek, odkázal soud na rozsudek ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1292/2015, ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že skutečnost, že fyzická osoba podepsala smlouvu jako jednatel právnické osoby, neznamená, že není vázána ve smlouvě obsaženým ručitelským prohlášením, v němž je označena jako ručitel. K námitce, že žalovaný Smlouvu nečetl a nebyl si proto ručitelského prohlášení vědom, soud konstatoval, že podepsal-li žalovaný Smlouvu, předpokládá se, že se s ní seznámil. Tento závěr byl umocněn skutečností, že žalovaný Smlouvu podepsal v postavení jednatele společnosti, tedy plně svéprávné fyzické osoby, jež byla povinna jednat s péčí řádného hospodáře, a jejíž jednání bylo přičitatelné [anonymizována dvě slova]. (nikoliv pouze jemu samotnému). K tíži žalobce proto nelze přičítat, že žalovaný, který byl jako statutární orgán právnické osoby povinen jednat nanejvýš obezřetně (což zahrnuje i povinnost četby listin, kterými právnickou osobu zavazuje), Smlouvu nepřečetl. V řízení bylo nesporné, že žalovaný měl možnost se se Smlouvou před jejím podpisem dostatečně seznámit, neboť kontraktační proces probíhal v několika jednáních. Na takto ustaveném skutkovém základě považoval soud žalovaným navržené výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], za nadbytečné, neboť skutečnosti rozhodné pro posouzení věci byl schopen nade vší pochybnost posoudit z listinných důkazů a provedení dokazování výpověďmi těchto svědků by nepřispělo k objasnění skutkového stavu věci a vedlo by pouze k nedůvodným průtahům. [příjmení] [jméno] [příjmení] k prokázání tvrzení žalovaného, že mu předal nespotřebovanou část zálohy, považoval soud za nedůvodný, neboť tato okolnost nemá vliv na ručitelský závazek žalovaného, když vypořádání zálohy na odměnu mezi společníky v souvislosti s převodem obchodního podílu nemá vliv na vztah účastníků tohoto řízení. Rovněž výslech [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k prokázání tvrzení žalovaného o jeho vůli při kontraktačním procesu a skutečnosti, že v rámci předsmluvních jednání nebylo uzavření Smlouvy podmíněno ručitelským prohlášením, považoval soud za nedůvodný, neboť měl za to, že žalovaný je vázán ručitelským prohlášením, které podepsal. Výslechem svědků by tedy nebylo možné učinit závěr o vůli žalovaného, který svoji vůli dostatečně jasně, určitě a srozumitelně projevil podpisem Smlouvy. K námitce žalovaného, že smluvní strany nebyly v rovném postavení, neboť žalovanému byla předložena Smlouva, kterou neměl možnost měnit, soud konstatoval, že smluvními stranami byli podnikatelé, kteří spolu (jak vyplynulo z výpovědi žalovaného) o jednotlivých ustanoveních v průběhu kontraktačního procesu jednali; nebyli tedy v nerovném postavení, a pokud nebylo úmyslem žalovaného Smlouvu uzavřít, mohl svoji vůli projevit a Smlouvu nepodepsat. Soud navíc konstatoval, že mezi písemnými podáními žalovaného a jeho účastnickou výpovědí panuje rozpor, neboť žalovaný nejprve uváděl, že neměl úmysl převzít ručitelský závazek obsažený ve Smlouvě, následně, že Smlouvu ani nečetl. Skutečná vůle žalovaného tak není objektivně seznatelná a je nutné přihlížet ke skutečnostem, za kterých k projevu vůle došlo. Vůli projevil žalovaný podpisem Smlouvy a jeho ledabylost (nepřečtení Smlouvy) nelze omlouvat nedostatkem vnitřní vůle. V takovém případě by byly pro nedostatek vnitřní vůle neplatné všechny smlouvy, které by nebyly jednou ze stran přečteny, byť jen pro neochotu a nedostatek trpělivosti. Na tomto základě soud uzavřel, že žalovaný projevil navenek svoji vnitřní vůli podpisem Smlouvy, a jeho podpis Smlouvy jako jednatele společnosti je mu plně přičitatelný i jako ručiteli. Soud nepovažoval za důvodnou žalovaným vznesenou námitkou promlčení odůvodněnou ustanovením § 2018 odst. 1 o. z. a tím, že žalovaný jako ručitel nebyl žalobcem výslovně přijat; soud totiž dovodil, že pokud žalobce Smlouvu podepsal jako věřitel, akceptoval rovněž ve Smlouvě obsažené ručitelské prohlášení žalovaného, aniž toto musel výslovně uvádět formou připojené akceptační doložky. K námitkám ohledně výše žalované částky soud uvedl, že žalobce tvrdil i prokázal, že [anonymizována dvě slova]. poskytl zálohu na odměnu ve výši 847 000 Kč, že dle smluvních ujednání měl právo na vrácení nevyúčtované zálohy do 30 dnů po výpovědi Smlouvy, že nespotřebovanou zálohu na odměnu vyúčtoval [anonymizována dvě slova]. fakturou [číslo] výzvou ze dne 29. 11. 2018 vyzval k jejímu vrácení také žalovaného. Žalovaný v řízení netvrdil (a z provedeného dokazování nevyšlo najevo), že [anonymizována dvě slova]. žalobci (jak bylo dohodnuto) fakturovala odměny, kterými by došlo ke snížení poskytnuté zálohy. Žalovaná částka navíc odpovídá rozhodčímu nálezu sp. zn. Rsp 747 vydanému dne 5. 3. 2019 Rozhodčím soudem při [příjmení] komoře ČR a Agrární komoře ČR. Na tomto základě soud uzavřel, že žalobci vzniklo právo na vrácení požadované části poskytnuté zálohy a uložil žalovanému z titulu jeho ručitelského prohlášení zaplatit žalobci částku 524 753,20 Kč s úrokem z prodlení dle § 1970 o. z. a náklady spojené s uplatněním pohledávky dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť ručením byl zajištěn závazek plynoucí ze vztahu mezi podnikateli.

3. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř. (a přiznal plně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 20 991 Kč, odměny advokáta za 13 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby, písemné podání ze dne 21. 2. 2019, podání odvolání z 2. 10. 2019, podání ze dne 8. 5. 2020, 10. 11. 2020, 19. 2. 2021, 9. 3. 2021 a účast na jednáních soudu dne 25. 6. 2019, 21. 1. 2021, 16. 3. 2021 a 4. 5. 2021) dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) po 17 500 Kč, 13 režijních paušálů po 300 Kč a náhrady daně z přidané hodnoty v sazbě 21 % (29 265,60 Kč).

4. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání. Vytýkal soudu, že neprovedl dokazování výslechem navržených svědků, jimiž měla být prokázána jeho vůle při kontraktačním procesu a skutečnost, že při předsmluvních jednáních nebylo uzavření Smlouvy ručitelským prohlášením podmíněno. Tyto důkazy považoval za nezbytné pro posouzení skutečné vůle smluvních stran, zhodnocení kontraktačního procesu a skutečného obsahu Smlouvy. Nesouhlasil se závěrem, že na ručitelské prohlášení nedopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, neboť ačkoliv podepsal Smlouvu jako statutární orgán právnické osoby, jako fyzická osoba není podnikatelem. Žalovaný soudu vytýkal, že jeho podpis na Smlouvě považuje za podpis statutárního orgánu i fyzické osoby, a současně na něj jako na fyzickou osobu klade stejné nároky jako na člena statutárního orgánu. Otázka jeho případné ledabylosti v postavení člena statutárního orgánu právnické osoby při čtení Smlouvy však není předmětem řízení, v němž má být posuzována platnost ručitelského závazku fyzické osoby. Žalovaný tvrdil, že v minulosti nebyl jeho ručitelský závazek obsažen v žádné ze smluv, jež se žalobcem uzavíral v postavení statutárního orgánu společností, a ani při jednáních o obsahu Smlouvy o něm nebylo hovořeno. Žalovanému byla předložena Smlouva, která byla výsledkem kontraktačního procesu právnických osob a žalovaný Smlouvu za [anonymizována dvě slova]. podepsal, aniž jako fyzická osoba zkoumal obsah závěrečných ustanovení, v nichž v předchozích případech nebylo obsaženo ručitelské prohlášení. Žalovaný proto vycházel z dosavadního průběhu kontraktačního procesu, ve kterém nebyl jeho ručitelský závazek zmiňován. To, že se v závěrečných ustanoveních objevil jeho ručitelský závazek, který nebyl obsahem kontraktačních jednání, a že nebyl jako ručitel uveden v záhlaví, ani v podpisovém řádku, považoval za jednání v rozporu s dobrými mravy (zneužívající dobrou víru žalovaného v předchozí praxi stran a průběh kontraktačního procesu), nikoliv za vlastní ledabylost. Úvahy soudu o neplatnosti smluv, které by si jejich účastník nepřečetl, nepovažoval za přiléhavé, neboť judikatura Nejvyššího soudu hovoří o neplatnosti překvapivých smluvních ujednání ve smlouvě i v obchodních podmínkách bez ohledu na to, zda účastník smlouvu četl. Žalovaný měl za to, že k nesprávným závěrům soud dospěl proto, že na žalovaného v pozici ručitele nenahlížel jako na fyzickou osobu, ale jako na podnikatele, profesionála, člena statutárního orgánu. Nesouhlasil se závěrem soudu, že jeho tvrzení byla rozporná, neboť v řízení tvrdil, že neměl v úmyslu ručitelský závazek uzavřít, a popsal průběh kontraktačního procesu a předchozí praxi žalobce, ve které ručitelská prohlášení absentovala. Žalovaný soudu vytýkal, že se dostatečně nezabýval jeho skutečnou vůlí, kterou nezkoumal a neprovedl navržené důkazy k jejímu zjištění. Dále namítal, že důvodně vznesl námitku promlčení, neboť jeho ručitelské prohlášení nebylo žalobcem řádně a včas akceptováno. Nesouhlasil se závěrem, že ručitelské prohlášení žalobce přijal podpisem Smlouvy. Zdůrazňoval, že dne 1. 12. 2016 převedl svůj obchodní podíl ve [anonymizována dvě slova]. na [jméno] [příjmení] a tuto skutečnost oznámil žalobci, který trvání Smlouvy podmínil vyrovnáním zálohy. [ulice] zástupce žalobce [jméno] [příjmení] žalovaného informoval, že ke dni 1. 12. 2016 činí nespotřebovaný podíl zálohy 380 000 Kč. Tuto částku žalovaný předal na osobní schůzce novému jednateli [příjmení] [jméno]. a poskytnutá záloha tak je v majetku [anonymizována dvě slova]. Proto trval na výslechu [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

5. Ve vyjádření k odvolání považoval žalobce rozsudek za správný, neboť žalovaný Smlouvu podepsal jako jediný jednatel [příjmení] [jméno], který také podepsal ručitelský závazek za závazky společnosti. Proto se jedná o podnikatelský vztah, na který nelze použít nález Ústavního soudu, vztahující se výlučně na spotřebitelské vztahy. K odvolací námitce, že žalovaný Smlouvu nečetl, odkázal žalobce na § 4 o. z., podle kterého„ Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností, že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“ Pokud žalovaný Smlouvu podepisoval jako jednatel, mohl od něj žalobce důvodně očekávat, že v případě nesouhlasu by Smlouvu neuzavřel. Byla to tedy ledabylost žalovaného, pokud Smlouvu nepřečetl, obzvlášť když ji podepisoval také jako jediný jednatel společnosti, za kterou jednal. K otázce úmyslu a projevu vůle stran odkázal žalobce na § 545 o. z., podle kterého„ Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny.“ V důsledku právního jednání žalovaného, který s žalobcem uzavřel Smlouvu, ve které byl jasně uveden jeho ručitelský závazek, a tuto Smlouvu podepsal, nelze jeho právní jednání vykládat jinak, než že se stal ručitelem na základě platného ručitelského prohlášení, když projevil pravou vůli podpisem Smlouvy, kde je ručitelské prohlášení jasně, určitě a srozumitelně obsaženo. [anonymizována dvě slova] se dostala do prodlení s plněním závazku, byl vydán rozhodčí nález a je proti ní vedeno exekuční řízení, proto má žalobce právo požadovat plnění po ručiteli. K odvolací námitce, týkající se akceptace promlčení ručitelského závazku z důvodu, že jej žalobce neakceptoval, odkázal žalobce na ustanovení § 2018 o. z., podle kterého„ Kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu.“ Zákon tedy vyžaduje písemnou formu pouze pro jednání ručitele a akceptace může být uskutečněna i jednáním konkludentním nebo ústním ([příjmení], T., Občanský zákoník. Komentář. § 2018 Ručitelské prohlášení, nakl. [obec]: [právnická osoba]). Z pohledu vzniku ručitelského prohlášení není podstatné, že ručitel nebyl uveden v hlavičce Smlouvy, ale pouze to, že učinil písemné ručitelské prohlášení, přičemž k akceptaci věřitele nemusí dojít písemně. Nicméně za akceptaci se dá označit podpis Smlouvy žalobcem. Ručitelské prohlášení je ve Smlouvě uvedeno jasně a určitě, a s ohledem na § 4 o. z. lze u žalovaného jako plně svéprávné fyzické osoby a jednatele společnosti očekávat, že umí číst a chápat následky ručitelského prohlášení, které nevzbuzuje ani minimální pochybnosti o výkladu a významu. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1292/2015, 23 Cdo 3480/2010, 32 Cdo 2384/98 a 32 Odo 629/2006, podle kterých„ Na platnosti ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, že druhý žalovaný opatřil Smlouvu pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, přičemž ze Smlouvy vyplývá, že druhý žalovaný jednal jako statutární orgán (jednatel a současně učinil za svou osobu ručitelské prohlášení a že trvat v takovém případě i na jeho druhém podpisu by bylo příliš formální).“ Tato judikatura je použitelná i na úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která stojí na principu priority platnosti výkladu smluv, před výkladem neplatnosti, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran. K námitce žalovaného, že v minulosti ve smlouvách uzavíraných s žalobcem nebyl obsažen ručitelský závazek, žalobce uvedl, že dřívější smlouvy nejsou předmětem tohoto řízení. Žalobce měl za to, že jeho nárok není promlčený, neboť dluh za ručitelem se nepromlčí dříve, než dluh za osobním dlužníkem, vůči kterému byl vydán rozhodčí nález, na jehož základě je vedeno exekuční řízení.

6. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou k soudu dne 17. 12. 2018 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 524 753,20 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že dne 1. 4. 2015 uzavřel se [anonymizována dvě slova]. Smlouvu, na jejímž základě poskytl dne 8. 6. 2015 [anonymizována dvě slova]. zálohu na odměnu za řádné plnění povinností ve výši 847 000 Kč. Společnost G. byla povinna příslušnou část odměny vyúčtovat žalobci zpětně fakturou po uplynutí zúčtovacího období (jímž bylo kalendářní čtvrtletí), přičemž za řádné plnění povinností pouze v části zúčtovacího období jí náležela poměrná část odměny. V případě ukončení účinnosti Smlouvy před uplynutím doby, na kterou byla sjednána a zároveň předtím, než vznikne [anonymizována dvě slova]. nárok na odměnu ve výši odpovídající poskytnuté záloze, se [anonymizována dvě slova]. zavázala vrátit žalobci částku, odpovídající výši nezúčtované zálohy. Ve Smlouvě žalovaný jako ručitel prohlásil, že neodvolatelně a bezvýhradně ručí za veškeré finanční závazky [anonymizována dvě slova]. vyplývající ze Smlouvy a zavazuje se je žalobci zaplatit včetně úroků. V průběhu smluvního vztahu [anonymizována dvě slova]. nevystavila žádnou fakturu, jíž by vyúčtovala svůj nárok na odměnu. Žalobce Smlouvu vypověděl přípisem ze dne 29. 1. 2018 a dne 22. 6. 2018 fakturou [číslo] [anonymizována dvě slova]. vyúčtoval část zálohy ve výši 524 753,20 Kč. Vzhledem k tomu, že [anonymizována dvě slova]. žalobci nic nezaplatila, žalobce vyzval [anonymizována dvě slova]. i žalovaného k úhradě dlužné částky přípisy ze dne 29. 11. 2018, na které nikdo nereagoval. Na jednání konaném dne 25. 6. 2019 soud vyhlásil rozsudek pro zmeškání č. j. 54 C 78/2019-32, ve kterém uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 524 753,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 7. 7. 2018 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (I. výrok) a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 92 514,10 Kč (II. výrok). Rozsudkem č. j. 74 Co 208/2019-74, vyhlášeným dne 23. 1. 2020, Krajský soud v [obec] k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává. Žalovaný v průběhu řízení nárok žalobce neuznával. Namítal, že Smlouvu mu předložil v den podpisu žalobce, žalovaný ji podepsal jako jednatel [příjmení] [jméno]., neměl však vliv na její obsah, nebylo mu umožněno Smlouvu dopředu prostudovat či připomínkovat, a v jejím úvodu (v označení smluvních stran), ani v závěru (v rámci podpisových polí) není uveden jako fyzická osoba, která by měla jednat vlastním jménem na svůj účet a zavazovat se jako ručitel. Žalovaný jako fyzická osoba je zmíněn pouze v čl. XII. odst. 8 Smlouvy v oddílu„ Závěrečná ustanovení“, kde obvykle bývají formální ujednání (např. o počtu vyhotovení smlouvy). Smlouva přitom obsahuje např. ujednání o zajištění závazku v čl. VI. označeném jako„ Zajištění závazku odběrateli“. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce jako autor Smlouvy„ schoval“ do jejího textu ručitelské prohlášení a předpokládal, že je osoba jednající za druhou smluvní stranu přehlédne. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle kterého smluvní ujednání nesmí být umístěno v oddílech, které vzbuzují dojem podstatného charakteru; proto s odkazem na § 580 o. z. namítal neplatnost ručitelského závazku, neboť skryté ručitelské prohlášení považoval za rozporné s dobrými mravy a povinností jednat v právním styku poctivě. Žalobce zneužil výrazně silnější ekonomické postavení při vytváření textu Smlouvy a pokusil se nepoctivě přenést své podnikatelské riziko na žalovaného. Tvrdil, že s ním žalobce nikdy nejednal o zajištění závazku osobním ručením, nikdy žalobci osobní ručení nenabízel, neměl vůli závazky [anonymizována dvě slova]. ručením zajistit a při uzavírání Smlouvy jednal pouze jako jednatel [příjmení] [jméno]. Poukázal na povinnost soudu zkoumat skutečnou vůli subjektů při právním jednání, nikoliv pouze jejich formální projev obsažený v právním jednání – odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 196/2019, dle kterých„ soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech úvah přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním)“. Zdůrazňoval, že v rámci Smlouvy nevystupoval jako fyzická osoba, ale pouze v rámci zákonného zastoupení společnosti. Namítal, že ve smyslu § 551 odst. 1 o. z. nikdy nedošlo k perfektnímu právnímu jednání, kterým by bylo založeno jeho ručení, neboť nikde nebyla dána jeho vůle se jako ručitel za závazky [anonymizována dvě slova]. ze Smlouvy zaručit. V rámci Smlouvy došlo k projevu vůle pouze žalobce a [anonymizována dvě slova]., nikoliv žalovaného, proto je na Smlouvě pouze podpis zavazující [anonymizována dvě slova]., nikoliv podpis žalovaného, kterým by projevil vůli být vázán právním jednáním ve Smlouvě obsaženým. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 196/2019, podle kterého„ Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem pro interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým vyjádřením).“ Žalovaný měl za to, že na předmětnou kauzu nelze aplikovat judikaturu předcházející účinnosti nového občanského zákoníku ve vztahu k absenci vůle a projevu vůle při vzniku právního jednání, potažmo ručení. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1292/2015 nepovažoval za přiléhavý, neboť v něm bylo řešeno ručitelské prohlášení obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách, nikoliv ve Smlouvě. Žalovaný vznesl námitku neúčinnosti ručitelského prohlášení, neboť žalobce bezodkladně nepřijal (neakceptoval) ve smyslu § 1743 odst. 2 o. z. nabídku jeho ručitelského prohlášení. Proto nedošlo ke vzniku smluvního vztahu účastníků. Žalovaný vznesl námitku promlčení práva akceptovat ručitele, neboť Smlouva byla uzavřena 1. 4. 2015 a právo žalobce akceptovat žalovaného se promlčelo 2. 4. 2018. Dále namítal, že dne 1. 12. 2016 převedl obchodní podíl na [jméno] [příjmení] a přestal být jednatelem [anonymizována dvě slova]. V souvislosti se změnou vlastnické struktury [anonymizována dvě slova]. kontaktoval žalobce, který vznesl požadavek na vyrovnání nespotřebované zálohy. O její výši žalovanému [jméno] [příjmení] na ústní schůzce sdělil, že k 1. 12. 2016 činí 380 000 Kč a tuto částku také žalovaný předal novému jednateli [příjmení] [jméno]. Pokud k 1. 12. 2016 činila nespotřebovaná část zálohy 380 000 Kč, a žalobce Smlouvu vypověděl přípisem z 29. 1. 2018, je zřejmé, že [anonymizováno] G. vznikly další nároky na odměnu, které měly být od zálohy odečteny. Žalovaná částka by tedy měla činit maximálně 380 000 Kč. Žalobce vedl proti [anonymizována dvě slova]. řízení před Rozhodčím soudem při [příjmení] a Agrární komoře ČR, o kterém nebyl žalovaný jako ručitel informován. Žalobce tedy nesplnil povinnost vůči ručiteli, kterého měl v rámci zásady ekonomie řízení také žalovat před rozhodčím soudem, nikoliv vést dvě samostatná řízení. Takové jednání považoval žalovaný za zjevné zneužití práva, směřující k navyšování nároků žalobce, kterému by neměla být soudem poskytnuta ochrana. Žalobce k námitkám žalovaného uváděl, že v řízení prokázal uzavření Smlouvy i poskytnutí zálohy a pokud žalovaný tvrdí, že [anonymizována dvě slova]. vzniklo právo na odměnu ve vyšší výši, je na něm toto tvrzení prokázat. Žalobce tvrdil, že [anonymizována dvě slova]. za trvání Smlouvy nevystavila žádnou fakturu na odměnu, a fakticky tak znemožnila vyúčtování zálohy dohodnutým způsobem. Žalobce však v rámci korektnosti nežádá vrácení celé zálohy a při podání žaloby zohlednil odměnu, na kterou [anonymizována dvě slova]. fakticky vznikl nárok. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1244/2008, 30 Cdo 2675/2006, 28 Cdo 821/2009, 28 Cdo 882/2013, 2 Cdon 257/97, 21 Cdo 4520/2007, podle kterých ve sporu o zaplacení částky leží důkazní břemeno o poskytnutí finančního plnění na žalobci a důkazní břemeno o zaplacení a o vrácení peněz na žalovaném. Žalovaný tedy nemůže žádat po žalobci, aby tvrdil a prokazoval jeho obranu, že [anonymizována dvě slova]. vznikl nárok na odměnu ve vyšší výši. K námitce, že se měl domáhat zaplacení po žalovaném v rozhodčím řízení, odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3958/2013 a sp. zn. 30 Cdo 3917/2012, podle kterých na ručitele, který s vedením rozhodčího řízení nevyslovil souhlas, sjednaná rozhodčí doložka nedopadá. Na jednání konaném dne 21. 1. 2021 soud provedl dokazování listinami založenými v soudním spise, dne 16. 3. 2021 vyslechl žalovaného a dne 4. 5. 2021 vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která žádný z účastníků nezpochybňoval), že žalobce jako dodavatel a [anonymizována dvě slova]. jako partner uzavřeli dne 1. 4. 2015 Smlouvu, na jejímž základě žalobce dne 5. 6. 2015 poskytl [anonymizována dvě slova]. zálohu na odměnu ve výši 847 000 Kč, která měla být dle smluvních ujednání zúčtována proti fakturám na odměnu vystaveným [anonymizována dvě slova]. Pro případ ukončení účinnosti Smlouvy před uplynutím doby, na kterou byla sjednána, a zároveň před tím, než [anonymizována dvě slova]. vznikne nárok na odměnu, byla Společnost G. povinna vrátit žalobci odpovídající výši nevyčerpané (nevyúčtované) zálohy na odměnu do 30 dnů od ukončení Smlouvy. Ve Smlouvě byla sjednána rozhodčí doložka a v článku XII. odst. 8 Smlouvy byla ručitelská doložka, ve které žalovaný, podepisující Smlouvu za [anonymizována dvě slova]., zároveň prohlásil, že jako fyzická osoba neodvolatelně, bezvýhradně a osobně ručí za veškeré finanční závazky [anonymizována dvě slova]. vůči žalobci vyplývající ze Smlouvy a zavázal se žalobci zaplatit na první výzvu, bez prodlení a výhrad, dlužnou částku včetně úroků, s jejímž zaplacením bude [anonymizována dvě slova]. v prodlení. Smlouva byla podepsána zástupci žalobce a žalovaným jako jednatelem Společnosti G. Žalobce Smlouvu vypověděl přípisem ze dne 29. 1. 2018 a fakturou [číslo] ze dne 22. 6. 2018 [anonymizována dvě slova]. vyúčtoval nevyčerpanou část zálohy ve výši 524 753,20 Kč, splatnou 6. 7. 2018; přípisy ze dne 29. 11. 2018 vyzval [anonymizována dvě slova]. i žalovaného k úhradě této částky. V době podpisu Smlouvy byl žalovaný jediným jednatelem a společníkem [anonymizována dvě slova]., od 1. 12. 2016 se stal jediným jednatelem a společníkem [anonymizována dvě slova]. [jméno] [příjmení]. Rozhodčím nálezem č. j. Rsp 747/18 vydaným dne 5. 3. 2019 uložil Rozhodčí soud při [příjmení] komoře ČR a Agrární komoře ČR [anonymizována dvě slova]. zaplatit žalobci částku 529 221,40 Kč s příslušenstvím; na základě rozhodčího nálezu vydal dne 20. 6. 2019 soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] [jméno] příkaz č. j. 137 Ex 6313/19-18, k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné [příjmení] [jméno]. z účtu peněžního ústavu ve výši 529 221,44 Kč s příslušenstvím ve prospěch žalobce (oprávněného).

9. Předmětem přezkumu odvolacího soudu zůstalo, zda je dluh z titulu nevrácené zálohy na odměnu za [anonymizována dvě slova] povinen zaplatit žalovaný proto, že podpisem Smlouvy převzal ručitelský závazek ve smyslu ustanovení § 2018 odst. 1 o. z.

10. V souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování Smlouvou o obchodní spolupráci, načež vzal za prokázané, že žalobce (jako dodavatel) a [anonymizována dvě slova] (jako partner) uzavřeli dne 1. 4. 2015 Smlouvu, v jejímž čl. V. odst. 3 strany dohodly, že odměny dohodnuté v odst. 1 budou partnerovi placeny zpětně na základě daňového dokladu (faktury) partnera se splatností 30 dní ode dne doručení faktury dodavateli. Dojde-li k porušení povinnosti partnera a výše odměny uvedená na faktuře nebude odpovídat skutečné výši odměny, na kterou má partner v souladu se smlouvou nárok, byl dodavatel oprávněn vrátit fakturu partnerovi k přepracování. V případě ukončení účinnosti Smlouvy před uplynutím doby, na kterou byla uzavřena a zároveň předtím, než vznikne partnerovi nárok na odměnu ve výši odpovídající poskytnuté záloze, zavázal se partner vrátit dodavateli částku odpovídající výši nevyčerpané, resp. nevyúčtované zálohy na odměnu do 30 dnů ode dne ukončení účinnosti smlouvy (odst. 6). Článek XII. odst. 8 obsahuje ujednání:„ [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [PSČ] [obec] podepisující za/jménem partnera tuto smlouvu zároveň tímto prohlašuje, že jako fyzická osoba neodvolatelně, bezvýhradně a osobně ručí za veškeré finanční závazky partnera vůči dodavateli vyplývající z této smlouvy, a zavazuje se dodavateli zaplatit na první výzvu, bez prodlení a výhrad, dlužnou částku, včetně příslušných úroků, s jejímž zaplacením bude partner v prodlení.“ Smlouvu podepsal žalovaný na místě k tomu určeném a označeném slovy„ Partner; jméno: [jméno] [příjmení]; funkce: Jednatel“. Za žalobce Smlouvu podepsal národní manažer prodeje [jméno] [příjmení].

11. Rozhodným předpisem pro posuzování Smlouvy uzavřené po dni 1. 1. 2014, jakož i práva a povinnosti z ní vzniklé, odvolací soud shledává zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“)

12. Podle 2018 odst. 1 o. z. kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat.

13. Dle § 2021 odst. 1 o. z. věřitel má právo požadovat splnění na ručiteli, nesplnil-li dlužník v přiměřené lhůtě dluh, ač jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval. Výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je-li nepochybné, že dlužník dluh nesplní.

14. Prohlášení o ručení musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník; to platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1769/2009 a ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3165/2007). Identifikace ručením zajišťovaných závazků způsobem, že jde o„ veškeré finanční závazky partnera vůči dodavateli vyplývající z této smlouvy“ a to„ včetně příslušných úroků, s jejímž zaplacením bude partner v prodlení“, je z hlediska požadavku určitosti právního úkonu dostatečná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 83/2013).

15. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve Smlouvě prohlásil, že„ ručí za veškeré finanční závazky partnera vůči dodavateli vyplývající z této smlouvy, a zavazuje se dodavateli zaplatit na první výzvu, bez prodlení a výhrad, dlužnou částku, včetně příslušných úroků, s jejímž zaplacením bude partner v prodlení za [anonymizována dvě slova] splní dluh“, jedná se o přijetí ručitelského závazku ve smyslu § 2018 o. z. Prohlášení o ručení totiž obsahuje označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1769/2009 a ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3165/2007).

16. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006 (na něž navázal rozsudky ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4772/2015 a ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1292/2015), vysvětlil, že:„ Na platnost ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, opatřil-li žalovaný, jako jednatel právnické osoby a zároveň ručitel v jedné osobě, smlouvu pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, vyplývá-li ze smlouvy, že žalovaný jednal jako statutární orgán žalované a současně učinil za svoji osobu ručitelské prohlášení, přičemž trvat v takovém případě i na jeho druhém podpisu by bylo příliš formální.

17. V rozsudku ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, Nejvyšší soud dovodil, že i ručitelské prohlášení v rámcové smlouvě splňuje podmínky pro vznik ručení, pokud rámcová smlouva obsahuje prohlášení zástupce kupujícího, že osobně ručí za závazky kupujícího z této smlouvy v budoucnu vzniklé a že prodávajícího uspokojí, jestliže kupující nesplní svůj v budoucnu splatný závazek z této smlouvy vůči prodávajícímu.

18. V usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2994/2010, a v rozsudku ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1292/2015, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že závěry rozsudku ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, o ručitelském prohlášení učiněném za svoji osobu statutárním orgánem lze aplikovat i na případ, kdy statutární orgán jednající za leasingového nájemce jedním podpisem leasingové smlouvy, jejíž součástí byly Všeobecné smluvní podmínky zahrnující zajištění závazku ručením osobou podepisující leasingovou smlouvu, současně projevil vůli směřující k ručitelskému prohlášení za svoji osobu. 19. „ Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C [číslo] Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). U právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný pod č. C [číslo] Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1089/2016).

20. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když učinil závěr, že ve Smlouvě svým podpisem žalovaný projevil vůli fyzické osoby přijmout závazek ručení za dluh [anonymizována dvě slova], neboť obsah písemného ujednání o ručení za dluh je zcela jednoznačný a jak vyplývá z citované judikatury, postačuje jeden vlastnoruční podpis osoby, podepisuje-li jedna osoba právní úkony za dva zavazující se subjekty práva.

21. Citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu byla vyvrácena i námitka žalovaného, že ručitelské prohlášení je neplatné proto, že nebyl jako ručitel označen v záhlaví a v podpisové části Smlouvy a ručitelské prohlášení bylo obsaženo v části označené jako„ Závěrečná ujednání“, neboť pokud Nejvyšší soud dovodil, že ručitelské prohlášení učiněné za svoji osobu statutárním orgánem splňuje podmínky pro vznik ručení i tehdy, je-li obsaženo ve všeobecných smluvních podmínkách či v rámcové smlouvě, pak nelze přijmout závěr, že tyto podmínky nesplňuje v případě, kdy bylo obsaženo ve zřetelně čitelném textu nijak rozsáhlé Smlouvy, v oddíle, který nevzbuzoval dojem nepodstatného charakteru.

22. Pouze pro úplnost odvolací soud připomíná, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1789/2005 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 535/06), a dále v rozsudku ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 492/2006, dovodil, že výpověď z nájmu bytu není neplatná jen proto, že podpis zástupce žalobce (pronajímatele) je uveden v záhlaví žaloby, do níž je výpověď zahrnuta. K odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud uvedl, že písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu (srov. Občanský zákoník, Komentář, 8. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 206). Žádný právní předpis však nestanoví, kde má být podpis na listině zachycující písemný projev vůle umístěn.

23. Rovněž dle judikatury Ústavního soudu základním principem výkladu smluv (právních úkonů) je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran a povaha soukromého práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Od uvedeného názoru se Nejvyšší soud neodklonil ani v rozsudku ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 492/2006, a ani odvolací soud nemá důvod se od něj odklonit v projednávané věci.

24. Pokud žalovaný zpochybňuje správnost závěru soudu o platnosti ručitelského prohlášení, namítaje, že jde o právní úkon neplatný proto, že Smlouvu nečetl a ani z průběhu kontraktačního procesu nevěděl, že jejím obsahem bylo ručitelské prohlášení, proto při podpisu Smlouvy zcela chyběla jeho vůle ke vzniku ručitelského závazku, pak odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, podle kterého„ o omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu.“ aze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, podle kterého„ K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží.“ 25. Na tomto základě odvolací soud shrnuje, že skutečnost, že žalovaný Smlouvu nečetl a ani z předsmluvních jednání nevěděl, co přesně je jejím obsahem, u něj nemohla způsobit omluvitelný omyl o obsahu Smlouvy, ani z ní nelze dovodit, že žalobci muselo být zřejmé, že žalovaný s ujednáním o ručitelském závazku nesouhlasí a nečiní úkon vážně, a to ani, pokud ujednání o ručitelském závazku nebylo obsaženo v jiných smlouvách, které žalovaný v postavení statutárního orgánu jiných společností s žalobcem uzavíral. Proto odvolací soud souhlasí s postupem soudu prvního stupně, který k prokázání tvrzení žalovaného o tom, že v průběhu kontraktačního podpisu nebylo hovořeno o jeho ručitelském závazku, neprováděl dokazování výslechem svědků, kteří se žalovaným vedli jednání před uzavřením Smlouvy.

26. K námitce žalovaného, že Smlouvu uzavřel v postavení slabší strany, uvádí odvolací soud následující:

27. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

28. V rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že pravidla o adhezní kontraktaci se použijí i na vztahy mezi podnikateli, s tím, že musí„ souběžně nastat dva předpoklady: a) adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., a b) postavení adherujícího smluvního partnera jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z. (srov. shodně v literatuře [příjmení], J. Smluvní svoboda a ochrana slabšího obchodníka. 1. vyd. [obec]: [ulice] univerzita, Právnická fakulta, 2016, s. 201)., nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.“ 29. V posuzovaném případě již ze samotných tvrzení žalovaného vyplývá, že měl možnost (i schopnosti) obsah Smlouvy ovlivnit, neboť kontraktační proces probíhal v několika jednáních, žalovaný v postavení člena statutárního orgánu jiných společností jednal se žalobcem opakovaně a v době podpisu Smlouvy měl možnost uzavřít výhodnější smlouvy podobného typu s jinými dodavateli. Obsah Smlouvy (ani v ní obsažené ručitelské prohlášení) neodporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku a Smlouva samotná neobsahuje nápadně nevýhodné podmínky pro [anonymizována dvě slova] a nápadně výhodné pro žalobce. Pouze takové chování by bylo porušením zákona, jehož právním následkem může být neplatnost právního jednání (§ 580 o. z.), jež bude zřejmě neplatností relativní (§ 586 o. z.), nebo povinnost k náhradě škody (§ 2910 o. z.). Příliš široký výklad tohoto zákonného ustanovení s sebou však nese nebezpečí interpretační libovůle, přičemž v sankčním právu právního státu je vždy třeba preferovat výklad, který dává smluvním stranám jistotu, že nebudou postiženi nepředvídatelně. Odvolací soud proto uzavřel, že ve skutečnosti, že součástí smluvních ujednání učinil žalobce ručitelské prohlášení žalovaného, nelze spatřovat zneužití jeho hospodářského postavení a snahu o získání nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Proto námitku žalovaného, že Smlouvu uzavřel v postavení slabší strany, nepovažuje odvolací soud za důvodnou.

30. Odvolací námitka, že žalobce se měl v rozhodčím řízení domáhat vrácení zaplacené zálohy i po žalovaném, není důvodná, neboť po zopakování dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný ručitel (fyzická osoba) ve Smlouvě neprojevil vlastní vůli přenést pravomoc o rozhodování sporu mezi ním a žalobcem do rozhodčího řízení. Pokud tedy ručitel s vedením rozhodčího řízení nevyslovil souhlas, rozhodčí doložka na jeho vztah s věřitelem nedopadala jen proto, že ručitelské prohlášení bylo sepsáno ve smlouvě, v níž byla rozhodčí doložka uzavřena mezi [anonymizována dvě slova] a žalobcem nebo pro to, že ručitel byl jako člen statutárního orgánu dlužníka seznámen s jejím obsahem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3917/2012, a rozsudky ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009 a ze dne 23 Cdo 3958/2013).

31. K námitce žalovaného o nesprávnosti výše požadované zálohy (jež měla být ponížena o vzniklý nárok [anonymizována dvě slova] na odměnu) odvolací soud předesílá, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí správně popsal tzv. teorii tvrzení (a s tím související teorii důkazního břemene), dle které je na žalobci, aby tvrdil a prokázal uzavření smlouvy, poskytnutí zálohy a převzetí ručitelského závazku žalovaným a na žalovaném, aby konkrétně tvrdil a prokázal svoji obranu proti uplatněné pohledávce.

32. V posuzovaném případě žalobce tvrdil a prokázal uzavření Smlouvy, poskytnutí zálohy ve výši 847 000 Kč [anonymizována dvě slova]. i převzetí ručitelského závazku žalovaným za závazek [anonymizována dvě slova]. Žalovaný se bránil tvrzením, že [anonymizována dvě slova]. vznikl vůči žalobci nárok na odměnu, o který měla být předmětná pohledávka snížena. Výši tvrzené pohledávky [anonymizována dvě slova]. z titulu odměn opíral o sdělení obchodního zástupce žalobce [jméno] [příjmení], dle kterého měl nespotřebovaný podíl zálohy činit k 1. 12. 2016 380 000 Kč.

33. V řízení bylo prokázáno, že dle smluvních ujednání měla [anonymizována dvě slova] povinnost odměnu vyúčtovávat fakturami, jež měly být splatné do 30 dnů od doručení žalobci, a ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že [anonymizována dvě slova] tímto způsobem nepostupovala a odměnu, na kterou jí dle tvrzení žalovaného vznikl nárok, žalobci fakturami nevyúčtovala, ani jinak nezapočetla svoji pohledávku z titulu odměny na pohledávku žalobce z titulu poskytnuté zálohy.

34. Především však nelze přehlédnout, že v rozsudku ze dne 19. 05. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2475/2019, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 12. 1. 2022, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že„ Právní úprava v občanském zákoníku neobsahuje, jako je tomu v některých zemích, výslovnou možnost ručitele započíst pohledávku dlužníka proti věřiteli. Stejně tak neobsahuje výslovnou možnost ručitele odepřít plnění věřiteli, jestliže byl např. dlužník pasivní a sám pohledávku nezapočetl (jako např. DCFR). Občanský zákoník v ustanovení § 2022 o. z. umožňuje ručiteli pouze plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.“ Takové okolnosti však ze skutkových zjištění učiněných v předmětném řízení nevyplývají. Žalovaný je ani netvrdil a nebyly proto předmětem odvolacího přezkumu. Nejvyšší soud pak v citovaném rozhodnutí uzavřel, že„ podle občanského zákoníku z roku 2012 ručitel nemá vůči věřiteli právo započíst pohledávku dlužníka, kterou má za věřitelem.“ 35. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že podle v řízení zjištěného skutkového stavu [anonymizována dvě slova] žalobci nevyúčtovala nárok na odměnu (jenž by mohl být započten na poskytnutou zálohu). S ohledem na skutečnost, že žalovanému (jako ručiteli) nesvědčí ani námitka započtení tvrzených pohledávek [anonymizována dvě slova] vůči žalobci, souhlasí odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že ani prokázání tvrzení, že obchodní zástupce žalobce sdělil žalovanému, že nespotřebovaný podíl zálohy činí k 1. 12. 2016 částku 380 000 Kč, by nemělo vliv na výsledek sporu.

36. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že na platnost ručitelského prohlášení žalovaného nemá žádný vliv skutečnost, že žalovaný dne 1. 12. 2016 převedl obchodní podíl ve [anonymizována dvě slova]. na [jméno] [příjmení], kterému předal část přijaté zálohy, jež by proto měla být v majetku [anonymizována dvě slova]. Pro posouzení dané věci je totiž podstatné pouze to, že žalovaný ve Smlouvě přijal ručitelský závazek ve smyslu § 2018 o. z., a byl povinen žalobce uspokojit poté, co [anonymizována dvě slova]. žalobci svůj dluh nesplnila. V řízení bylo prokázáno, že žalobce [příjmení] [jméno]. k plnění vyzval fakturou [číslo] splatnou dne 6. 7. 2018, dále přípisem ze dne 29. 11. 2018, odeslaným téhož dne, a že se po [anonymizována dvě slova]. neúspěšně domáhá zaplacení dluhu prostřednictvím nařízené exekuce. Vzhledem k tomu, že [anonymizována dvě slova]. svůj dluh ani v exekučním řízení nezaplatila, má žalobce právo požadovat splnění po žalovaném jako ručiteli, kterého k zaplacení vyzval přípisem ze dne 29. 11. 2018.

37. K žalovaným vznesené námitka promlčení práva žalobce přijmout jeho ručitelské prohlášení odvolací soud uvádí, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že z § 2018 odst. 1 o. z. nevyplývá, že pro platnost akceptace ručitelského prohlášení věřitelem je vyžadována písemná forma, jakož i se závěrem, že pokud žalobce jako věřitel sepsal (jak tvrdí žalovaný) Smlouvu, jejíž součástí bylo platné ručitelské prohlášení žalovaného, přijal toto ručitelské prohlášení dnem podpisu Smlouvy. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že odvolací námitky žalovaného nejsou důvodné a shrnuje, že považuje za správný postup soudu prvního stupně, který neprovedl žalobcem navrhované důkazy výslechem svědků, neboť vzhledem ke shora učiněnému právnímu závěru by provedení těchto důkazů nemohlo mít na výsledek řízení žádný vliv.

38. Na závěr odvolací soud uvádí, že na jednání konaném dne 1. 2. 2022 ve věci rozhodoval přesto, že žalovaný se jednání ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit a žádal o jeho odročení. Žalovaný, jenž byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem, totiž k jednání odvolacího soudu nebyl osobně předvoláván, neboť jeho osobní účast na jednání nebyla nutná, když byl jako účastník řízení vyslechnut soudem prvního stupně, kde se také dozvěděl o všech uváděných důkazech a stanoviscích, ke kterým se mohl vyjádřit. Jednání odvolacího soudu bylo konáno za účasti řádně předvolaného právního zástupce žalovaného a nevyšly na něm najevo žádné nové skutečnosti, ani nebyly prováděny nové důkazy, se kterými by se žalovaný nemohl seznámit v řízení před soudem prvního stupně.

39. Protože se žalobci prostřednictvím podaného odvolání nepodařilo zpochybnit napadené rozhodnutí a ze spisu se nepodávají vady, ke kterým se podle § 212a odst. 5 o. s. ř. u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného rozhodnutí o náhradě nákladů prvostupňového řízení (I. výrok).

40. Na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal odvolací soud plně úspěšnému žalobci v souladu s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odměnu advokáta za jeden úkon právní služby dle § 7 a 11 odst. 1 advokátního tarifu (vyjádření k odvolání) ve výši 10 420 Kč a náhradu hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč Náklady ve výši 10 720 Kč odvolací soud navýšil o 21 % daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobce plátcem, ve výši 2 188,20 Kč Celkem proto přiznal odvolací soud žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 12 971,20 Kč (II. výrok).

Poučení